Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorně jsem poslouchal, co mi strýček Arcanus povídá. Všiml jsem si, jak se na mě Rowena dívá, jako kdybych byl hloupé štěně, což jsem nebyl. Hele, já za to nemůžu! postěžoval jsem si a poslouchal Arcanuse dál. Teď jsem tomu už úplně rozumněl. "Ahá," vylezlo ze mě nakonec. Měli jsme ještě starší sourozence! "Takže nejsem nejvíce nejstarší?" zajíkl jsem se poděšeně. Docela se mi líbilo být prvním z vrhu, ale teď se moje sny bortily jako domeček z karet.
Posadil jsem se na zadek a začal si nezaujatě ohryzávat metličku,protože to byl jen provázek neuspořádáných chlupů, které potřebovaly potrestat. Slyšel jsem, že se baví o mamince a táta říkal, že je máma protivná. Proč by měla být protivná? pomyslel jsem si, ale dál jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem se zabral do ohryzávání ocasu. Rowena se taky na něco ptala a když jsem uslyšel její hlas, zpozorněl jsem. Ona byla ta chytřejší, takže bylo rozumné dávat pozor. Navíc uměla říct R a skládala věty už skoro stejně dobře jako dospělí.
Táta ji nakonec usadil a já se jen zahihňal, když měpošimral na pupku, který byl momentálně splasklý jako vyfouknutý balónek. Měl jsem trochu hlad. Rowena se najednou začala tvářit, že má jenom jednu sestru a tou je právě Nym. "Nemáš! Teď ti žekli, že Lucy je taky tvoje ségla, tak nedělej," prskl jsem po malé Roweně povýšeně. Dělala chytrou, ale taková jednoduchá věc jí nedocházela. Vždyť jí to řekli přímo do očí! "A Nmm máš s kým?" zeptal jsem se táty hned poté, protože jestli byla naše starší sestra, taky ji s nějakou maminkou musel mít.
Poslouchal jsem, jak se Rowena dožaduje výletu do Asgaaru za Lucy, jenže mně se tam nechtělo. "Ale já tam neci, mám hlad!" zamračil jsem se a trucovitě si sedl na zadek. V bříšku mi dokonce i zabručelo, jako kdyby se vakovitý orgán taky potřeboval hlásit o slovo, ač jsem jeho stížnost přednel zcela bezchybně.

"Hehe," vysmál jsem se Roweně, když strejda Arcanus okřiknul ji a ne mě. Líbilo se mi, že za mé výtržnosti dostával sodu někdo jiný. Táta navíc dodal, že za otázky nás nikdo nikdy nepotrestá, takže jsem se dožadoval odpovědi o to více. Dokonce jsem si i dupl tlapičkou, abych dal jasně najevo svou dominanci a vyžadoval se tak odpovědí. Rowena mezitím zvolila jinou taktiku, ale na tu já přistoupit nechtěl. Táta ji pohladil po hlavě, což mětrošičku rozzlobilo, přecijen jsem chtěl všechnu pozornost jen pro sebe.
Trvalo to snad roky, ale nakonec se táta vyžvejkl. "Další?" zalapal jsem po dechu pisklavě a podíval se na Rowenu. "A sou stejně stalí jako my?" zeptal jsem se ihned a doběhl k tátovi, abych se opřel o jeho druhou nohu, protože na té první mu visela Rowena. "A jak vypadají? A s jakou maminkou je máš? A kde je ta maminka?" poslední otázku jsem položil zmateně, protože jsem byl docela zaskočený, že někdo může mít dvě maminky. "My máme dvě maminky?" zamračil jsem se a posadil se na zadek, zatímco jsem nechápavě koukal nahoru do tátových očí.

Arcanus, strejda Arcanus, se mě okamžitě ptal, kde je moje království. "Tam dole v lese!" usmál jsem se a pacičkou ukázal směrem k Ageronu, kde bylo mechu přehršel. Rozhlédl jsem se kolem, jestli nějaký Ageron nemáme i tady v Ragaru, když jsem viděl, jak táta nechává obrůst nějaké skály mechem. "A taky tady!" zazubil jsem se. Byl jsem strašně rád, že mi táta tak hezky vyhověl. Cítil jsem se jako opravdový král, ačkoli Rowena o tom tiše brblala, abych ji neslyšel. Podařilo se mi Rowenku odtáhnout stranou, ačkoli nevypadala tolik nadšená do hry jako já. Zastavil jsem se a natočil k ní ouško, když mi pošeptala, že musíme dospělé poslouchat. "Ale ploč? Já neci!" zaprotestoval jsem a dupnul si tlapičkou. Chtěl jsem si jít hrát na mech, který táta vytvořil. Když jsem ale viděl, jak Rowena sedí a bedlivě poslouchá, sklopil jsem uši a podvolil se. "Dobže, ale pak si půjdeme hlát na babu," zamrmlal jsem ve snaze vyjednávat se svou vyspělejší sestrou a naklonil se k ní, jestli souhlasí. Asi jsem ji ale vyrušil z poslouchání,protože si postěžovala, že nic neslyší. Zavřel jsem napevno tlamičku a snažil se tedy sedět potichu,dýchat potichu a existovat ještě tišeji.
Mluvili o nějaké Lucy a když jsem se na tátu otočil, nevypadal zrovna nadšeně. "Myšlím, že Lucy nemá lád," zašeptal jsem Roweně tiše do ucha a poposedl si. Chtěla zjistit, kdo ta Lucy je. Mě docela i zajímalo, kdo je Sigy. Znovu jsem se otočil na tátu a v ten moment na nás štěknul, že si máme jít lehnout na mech a neposlouchat cizí rozhovory. "Ale vy nejste cizí!" otočil jsem své tělíčko o sto osmdesát stupňů a ohradil se zakaboněně. Chtěl jsem to vědět taky, zvlášť teď, co mi to bylo zakázané. "Kdo je Lucy? A Sigy?" zeptal jsem se kňouravě a začal pochodovat zpátky. Ohlédl jsem se na Rowenu, jestli jde vymáhat informace se mnou a nebo jde teda spát na mech, jak táta řekl. Já už spát nechci, předtím jsem měl zlý sen, zakabonil jsem se ještě o něco víc, až můj obličej byl úplně celý zakaboňácky smutný.

Z tátova hřbetu jsem sledoval,jak Rowenka vesele pobíhá kolem a snaží se najít úkryt. Chtěl jsem se škobrtnout z tátova hřbetu, ale nestihl jsem to, což bylo možná dobře, protože bych jistě narazil hlavou o zem a byl bych ještě vypatlanější než teď. Už tak jsem docela v řeči zaostával za Rowenou, nebylo nutné mi tedy ničit další prepozice k normálnímu fungování.
Trošku jsem zapištěl, když jsem se dostal do tátovy tlamy a společně jsme se pustili z kopce. Celou cestu dolů jsem kňučel, ačkoli to vlastně tak hrozné nebylo. Snažil jsem se dostat ven a dokud jsme nezastavili, zesiloval jsem frekvenci svého kňučení do takové míry, že na konci mě musel slyšet i Život v Narrských kopcích.
Když mě táta konečně pustil, vyskočil jsem na nohy a doběhl k Roweně s velkým úsměvem. Bavila se s nějakým černým vlkem. "Já jsem Alastol nebo Silius!" představil jsem se hned po Roweně, která mě předtím zmátla. Sám jsem si teď nebyl jistý svou identitou. "Ale spíš jsem Al," zabrblal jsem potom s lehce lepší výslovností. Když jsem mluvil rychle, žbleptal jsem. I táta nakonec dosvědčil, že jsem Alastor. Zahmkal jsem a zářivě se usmál na Arcanuse, jak nám ho táta představil. "Já jsem taky Alfa!" zahlásil jsem hrdě, aniž bych si to nějak zasloužil. "Jsem šéf machu!" dodal jsem hned a podíval se po tátovi, jestli mi nějaký mech hned teď nevyrobí. Zavrtěl jsem vesele štětkou a otočil se na Rowenu. "Poď najít mach! Jsem jeho šéf!" usmál jsem se na ni a kousl ji lehce do ocásku, aby za mnou vyběhla do lesa.

Rowena chtěla jít navštívit Smrt, ale táta jí to zamítnul se slovy, že je děsivá. "Jo,je zlá!" přitakal jsem vědoucně, jako kdybych se svou kmotrou měl nějaké zkušenosti. Původně jsme nejspíše měli jít do úkrytu, ale táta situaci přehodnotil a rozhodl, že lepší bude, pokud půjdeme jinam. Pak nám zadal, že máme sami najít nějaký úkryt. "V machovém lese, poďme tam najít... úk-úk... Pelech!" nejprve jsem se snažil slovo 'úkryt' vyslovit pořádně, ale R mi stále nešlo přes jazyk, takže jsem to vzdal a raději vymyslel slovo jiné. V Ageronu se mi velice líbilo Byly tam vysoké stromy, měkká půda a táta říkal, že to tam v noci dokonce i svítí. Kdo by nechtěl bydlet tam? Z Ragaru jsem si pamatoval jenom sníh, chlad, tmu a mokrou jeskyni. Možná právě proto tam táta nechtěl jít. Asi neměl rád mokro. Ale do jezera šel, dumal jsem, zatím jsem se vezl. Tlapičky jsem potřeboval nechat ještě odpočinout, ale už jsem se těšil, až začnu hledat úkryt. Teď měla Rowenka volné pole působení, aniž bych jí nějak zavazel. Táta říkal, že až bude unavená, tak se se mnou může vystřídat. "Jojo!" usmál jsem se na ni, aby věděla, že mi to vadit rozhodně nebude.

Pomalu jsem se začal třást taky, ale ne zimou jako Rowenka, ale spíše strachy o ni. Můj sen byla ža příliš živý a výmluvný na to, abych si ho nedokázal představit. Táta mě polechtal na líčku čumákem, což mě na chvíli uklidnilo. Oba dva jsme se snažili Rowenku zahřát, ale nevypadalo to, že by se to moc dařilo. Mně osobně zima nebyla, protože jsem měl hodně hustý kožíšek zděděný po otci i matce, ale kdybych byl mokrý, možná bych na tom byl stejně. Měl jsem štěstí, že jsem na tom kameni u Velkého vlčího jezera rychle uschnul.
Najednou se všechno začalo třást a ozývaly se divné zvuky. Polekaně jsem se zahrabat do tátova kožichu, který nás schovával. Potom jsem uslyšel hlasy a opatrně jsem vykoukl ven, co se děje. Očenichávala nás nějaká divná věc. Začal jsem popotahovat, protože jsem byl vyděšený a nevyspalý. To zvíře se najednou změnilo v rosol a vsáklo se do nás jako déšť. Srdíčko mi začalo bít mnohem rychleji a byl jsem rád, když tomu byl konec. Nakonec zvíře něco prsklo před Rowenku a ještě zapálilo zelený oheň, než nadobro zmizelo. Nechápavě jsem sledoval, jak mizí ve stromě. Táta říkal, že jsou formou magie, ale tohle bylo trochu moc na mě. Přestal jsem konečně popotahovat a začal se zvedat, protože mi bylo ohlášeno, že půjdeme. Taky jsem tady nechtěl ani za nich zůstat. "Owi, je líp?" zašeptal jsem ke své malé sestřičce a čumáčkem jí přejel po čele. Nabídku ke svezení jsem nechtěl odmítat, takže jsem se vyškrábal tátovi na hřbet a počkal na Rowen tam.

Spal jsem jako zabitý a žel ani mrčení Roweny mě neprobudilo. Po celém dni plném dobrodružství jsem byl rád, že se můžu prospat a doplnit energii, kterou jsem vyčerpal.
Běžel jsem k jezeru, k Velkému vlčímu jezeru, zatímco mě táta naháněl dolů po mechové cestičce. Kolem nás skákaly žáby a neustály kvákaly: "Žaba, žaba, baba, baža!" Sluníčko mi zahřívalo kožíšek a já už byl u vody. Jediným zamračením jsem rozehnal písek, který s pištivým jekotem utekl pryč na malých nožičkách. Mech mi rostl pod nohama a když jsem se dostal k vodě, rozutekl jsem se po vodní hladině. Nožičky se mi neprobořily a nic se mi nestalo, dokonce jsem necítil ani mokro, které bylo s vodou silně spjato. Zastavil jsem se nedaleko okraje a usmíval se na tátu, který na břehu stál a vrtěl pomalu ocasem. "Tak za rok zase ahoj, doufám, že se v létě ukážeš!" volal na mě, zatímco jsem se od něj vzdaloval. Hory nebyly nic pro mě, bylo tam moc lezení a moc řídký vzduch. Navíc mi tam umřela sestřička.
S heknutím jsem se probudil a panicky vyhledal Rowenu. Táta byl taky vzhůru a pomáhal jí zbavit se ledových krůpějí, aby ji zahřál. Přitiskl jsem se k ní ještě víc a tiše a táhle zakňučel. Sen se mi vybavil až moc přesně.

Tátova kroutění hlavou jsem si všiml až pozdě, až když se mi lístky lepily na patro a hořce mi připomínaly, že abych byl schopný je jíst,musel bych se narodit v jiném těle. "Plody? De najdu?" zeptal jsem se zvědavě, zatímco jsem se táhli do kopce. Rowenka se mě chytila za oháňku, když jsem jí nabídl, že ji potáhnu. Nečekal jsem ale, že mě to tak začne bolet. Roweniny zoubky byly jako ostré jehličky a když se mi zakousla do štětky, zatnul jsem zuby, abych nevypískl radostí. Bylo mi jasné, že příště si takovou nabídku ještě hodně rozmyslím. Bolelo to dokonce víc, než kousání písku a to bylo co říct!
Nakonec jsme se dovlekli nahoru a uvelebili v pelechu. Sice jsem hned usnul, ale když přišla Rowenka, probudil jsem se. Otevřel jsem zlaté oči a přitulil se k ní, abych jí pomohl se zahřát, neboť si stěžovala na zimu. Chudinka byla celá jakási vlhká a nastydlá, takže to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, bylo podělit se s ní o své teplo. Potom ještě přišel táta a zase nás zalehla jeho srst, která taky příjemně hřála. Bez jediného dalšího slova jsem Roweně ještě olízl čelíčko a pak mi hlava spadla do mechu a natvrdo jsem usnul. Tentokrát snad už doopravdy.

// Ageron

"Já jsem Al," zamračil jsem se na svou sestřičku, která hlásala, že jsem se s mámou vydal kamsi pryč, což nebyla pravda. Byl jsem tady, hned vedle ní, tak proč si mě se Siriusem plete? Copak jsme vypadali tak podobně, že nás nedokázali rozlišit jeden od druhého? V hlavince mi začalo šrotovat, neboť jsem nikdy nezvážil možnost, že se Siriem vypadáme stejně. Potom se Row bavila s tátou a já jenom poslouchal, stejně jsem neměl co říct. Žádnou zříceninu jsem neviděl a nedokázal jsem si ji ani představit, takže jsem jenom špicoval uši a plazil se do kopce téměř s jazykem na zemi, přičemž jsem se snažil dýchat víc, jak nám táta poradil. Když jsem nemohl, táta mě šťouchl do zad čumákem a já zrychlil, ale i tak jsem začínal cítit únavu. Už zase byla tma a já viděl jenom obrysy, které rozhodně nebyly vlídné. Nebál jsem se tmy, to vůbec ne, ale asi jsem ji ani nevítal.
Za chvíli jsem to ale trošku předýchal, protože se mi zatmělo před očima a na chvíli jsem se zapotácel, jak mi přebytek kyslíku dělal v těle maškarádu. "Uff," vydechl jsem a chvíli počkal, než mi očička zase začnou fungovat správně, abych se mohl znovu rozejít. Táta ještě mluvil o Smrti a Životu a dle něj byla Smrt nebezpečná, ale Život taky. Povahově se jednalo asi o dobrého a zlou, jak jsem z toho vypochopil. Tak to za Smrtí teda fakt nepůjdu, jestli je zlá, pomyslel jsem si vědoucně.
Ukázka magie neviditelnosti asi nepatřila k mým oblíbeným kouskům, protože jsem nechápal, jak něco může zmizet a zase tam být. Magie země se mi ale líbila, takže když se objevilo nějaké luční kvítí, zasmál jsem se a tlapkou do žlutých květů párkrát hrábl. Líbilo se mi i jeho jméno. "Lipkavec," usmál jsem se a pokusil se svízel sežrat. "Nejídlo," usoudil jsem kysele, když jsem začal kytičku plivat na zem. Byla sice hezká, ale nebyla jedlá, což mě trošku zamrzelo. Chtěl bych jít květinky, přece tak hezky voněly a vypadaly, tak musely být i dobré k jídlu!
Znovu jsme se zvedli a já poslušně ťapal. Byl jsem sice unavený, ale ne tak jak Rowenka, která už pletla nožkama. "Poť Owen, chyť se!" pobídl jsem vesele Rowenku a zamával před ní svou štětkou. Jestli se chytla, tak jsem ji táhl za sebou jako nákladní vozidlo vlečku.
Zastavili jsme u potůčku a několika spadlých borovic. Opatrně jsem vymanil ocásek z Roweniny tlamky (jestli se teda držela) a pak se rozběhl k vodě se napít. Nejprve jsem vodu zase vdechl, ale po rychlém vykašlání jsem to udělal správně a pořádně se napil. Při každé doušku jako kdyby se mi zlepšoval zrak a hlavinka se mi odmlžovala. Otočil jsem se na tátu, který nechal mezi borovicemi vyrůst mech a zavrtěl ocáskem. Pohrozil nám, že kdo ráno nebude schopný pochodu, ten tu zůstane, takže jsem rychle zalezl mezi borovice, svalil se na mech a téměř okamžitě usnul. Únava dělala své.

// VVJ

S Rowenkou jsme šli první a ačkoli jsme byli oba unavení, poslušně a statečně jsme přešli celý Galtavar bez jediného zareptání či postěžování. Až příliš jsem se těšil na měkkoučký mech, který na mě jistě v Ageronu čekal, že jsem si ani nevšiml, že jdeme po docela hezké cestě a nožičky se mi tak neplantají do sebe a nezakopávám tak často. Nakonec se mi zdálo, že jdu stejně obstojně jako kterýkoliv jiný dospělák. Vystřelil jsem hrdě ocásek nahoru a s úsměvem pokračoval vedle Rowenk, která mi ukázala, že vlastně můžu mluvit i v plynulých větách a neomezovat se na slátaniny z pár známých slov. Mluvila o životě a smrti a ač jsem si myslel, že těmto slovům rozumím, teď jsem si tak jistý nebyl. Zamračil jsem se a nechápavě se podíval na otce, který to ale nerozváděl a místo toho se zeptal, jestli byli ve zřícenině.
Podělil jsem se o své poznání s tátovým mechem, načež se Rowenka zeptala, co je to magie. "Až budeš velká..." začal jsem opatrně, protože skládáí vět mi nešlo tak snadno jako jí. "Nejdeme ji. Se schovává," vysvětlil jsem znale a pokývl hlavou. To už jsme ale byli v lese a s nadšeným zavýsknutím skočil do mechu vedle táty a lehl si vedle něj, zatímco jsem ho poslouchal. Vyprávěl nám o tom, že magie jsou vlastně zvláštní silou, kterou vlk dokáže ovládat a že existuje vlčice, která se jmenuje Smrt a ta nám ty magie může dát. "Nemáme je...Hledat?" skočil jsem tátovi do řeči, když říkal, že nám je Smrt může dát. Myslel jsem si, že jsou někde schované a ne, že si o ně můžeme jednoduše poprosit.
"ÁÁaaáá!" zaječel jsem, když tátovy tlapky zmizely. Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se schovat za Rowenku, protože mě to upřímně vyděsilo. Nechtěl jsem přijít o vlastní tlapky! Naštěstí se za chvíli vrátily zpátky a já si oddechl. Posadil jsem se na zem a zavrtěl ocáskem, když táta začal mluvit znovu. Tentokrát mluvil o Životovi, který byl bratrem Smrti a umožnil nám přijít na svět. Táta se u toho začal sbírat, takže jsem se pak vydal za ním. Dohopkal jsem k jeho boku a ťapal vedle něj. On šel sice pomalu, ale já musel rychleji, měl jsem přece malé nožky!
"Ten ten! Mach, mach!" usmál jsem se na tátu, když mi došlo, o čem mluví. Takže to nevyrostlo jen tak a mohl za to táta! "To je hustý," zamumlal jsem si potom popod nos.
Zastavili jsme u borovic, které značily nové území. Zavrtěl jsem ocáskem a nedočkavě si několikrát poposedl, když táta mluvil. Jméno naší smečky bylo příliš složité pro můj dřevnatý jazýček, ale hrdinsky jsem se pokusil ho vyslovit: "Lagaulská," žbleptl jsem a podíval se na Rowenku, jestli jí to půjde lépe. Táta mluvil o Falionovi, který uměl létat a já jen vykulil očka a zvědavě ho následoval, protože jsem chtěl vidět, jak to asi vypadá.

// Lagaul

Sledoval jsem tu hopkající věc, dokud mi táta neřekl, co za tvorečka jsem to právě spatřil. Horlivě jsem přikývl a packou ukázal k místu, kam žába skočila. "Žaba, žabababa, baba, žž!" snažil jsem se tátu upozornit na obojživelníka, který byl už dávno v Tramtárii.
Už jsem se těšil, že mi ji táta pomůže najít, když seskočil dolů celý poplašený za spanilým dívčí hláskem své dcerky. "Huh?" zahudral jsem a podíval se dolů přes kámen, abych uviděl blyštící se zlaté oči své malé sestřičky. Úplně mě ignorovala, což mě zasáhlo do mého malého ješitného srdéčka, které toužilo po pozornosti všech 24/7.
"Oweno!" usmál jsem se na ni vesele z výšky a pomalu seskákal dolů, abych si nenabil čumák. Přišel jsem k ní a taky jí jazykem přejel po tváři, abych se s ní pořádně přivítal. Měl jsem ji moc rád, ačkoli to byla holka.
Rowena chtěla jít domů a já taky už začínal cítit, že by náš výlet chtěl ukončit. Už jsem se viděl usínat na ageronském mechu, přitulený k tátovi a Roweně. Hlad jsem naštěstí neměl, protože tátova křepelka mě dokonale zasytila. "Dem!" zavelel jsem vesele a lehce strčil do Rowenky, aby šla se mnou vepředu před tátou. "Táta umí mach!" sdělil jsem Roweně nadšeně, zatímco jsme se kodrcali přes Západní Galtavar.

// Ageron

Táta mi vysvětloval, jak se tady ten mech objevil. Prý za to mohla magie, kterou má každý vlk. "Kaž-dý? Já?" zeptal jsem se nadšeně a zastříhal ušima. taky bych chtěl umět vytvořit mechový koberec všude, kam bych se hnul. Už nikdy bych nemusel chodit po ničem jiném, než po mechu a moje tlapičky by mě nikdy už nebolely od kousavého písku. Bylo m iřečeno, že tu svou objevím až v dospělosti. "Je schovaná?" zeptal jsem se podmračeně a rozhlédl se, jestli ji někde poblíž neuvidím. Jestli ji najdu ale až v dospělosti, tak to znamená, že musí být schovaná někde, kde vidí jen dospělí. A nebo to trvá tak dlouho ji najít, že dřív dospěji. Určitě ji najdu dřív! pomyslel jsem si a šel teda do vody. Nechal jsem se zatlačit jako tlačítko do vody a málem v ní i zakořenil, kdybych nožky nepokrčil a neumyl se. Jakmile mi voda začala stoupat nad tlapky, zajíkl jsem se, protože mi chladná voda ochladila i kuličky, které se rozhodly, že se vrátí na dalších pár dnů zpět do břišní dutiny. Jakmile jsem byl ale pod vodou celý, už mě to tolik netrápilo a docela rychle jsem si zvykl. Trošku jsem se tlapkou pokusil pod vodou setřít všechno co se dalo a pak jsem vyběhl ven z vody, abych mohl stát na mechu jako ťululum vodník.
"Á!" řekl jsem v náhlém pochopení. Oklepání tedy nesloužilo jenom k urovnání srsti, ale i k rychlejšímu osušení. Začal jsem rychle přikyvovat, když mi táta vysvětlil, že potom mi srst slehne zase zpátky a budu krásný čistý. Rozkročil jsem podle jeho vzoru nožky a začal otáčet nejprve hlavou, až se celý vrtošivý pohyb přenesl až přes moje záda k ocásku, který se třepal tak, že se div nezlomil. Teď už ze mě oda necrčela a vypadal jsem o něco lépe. Usmál jsem se a podíval se na cestičku, která vedla k místu, kde jsem si mohl zdřímnout. Nebyl jsem ještě unavený, a navíc jsem měl být šéfem toho místa, takže jsem se hopkavě rozběhl po mechu s občasným smíchem, dokud jsem za zatáčkou neuviděl rákosí. Opatrně jsem strčil čumáček dovnitř a prolézal mezi dlouhými stébly. Podíval jsem se dolů a následoval mech, který stále pokračoval. Nakonec jsem došel k uskupení velkých kamenů a mech mě vedl na ten největší a nejplacatější z nich. Vyskočil jsem nahoru na jeden menší a z něj se odrazil na své cílové stanoviště. Podjely mi mokré zadní tlapky a trošku jsem se praštil do kolen o kámen, ale rychle jsem se posbíral a zastavil se hrdě na kameni. "Sem šéf!" pochválil jsem se a hrdě vypjal hrudník, abych všem žábák okolo ukázal, kdo jim tady teď rozkazuje. Jako na povel se ozvalo další zakvákání a já natočil hlavu tím směrem. Uši jsem našponoval a koukal dolů k vodě mezi rákosí, kde se malý kvákal schovával. Udělal jsem pár kroků blíž a natáhl hlavičku přes okraj kamene, když tu najednou z rákosi něco vyskočilo přímo na mě. "ÁÁáá!" zaječel jsem a pokusil se couvnout, ale zároveň jsem polekaně vyskočil, takže jsem spadl na zadek a zůstal na místě, když se přede mnou začal naparovat hnědý skokan. Vyjeveně jsem na to zvíře hleděl a nakonec jsem odvážně přiblížil hlavu a pokusil se zvíře očichat. Zatáhlo to oči dovnitř a pod bradou se tomu něco nafouklo. Jazýček mi pomalu opustil tlamu a já si ho trošku přikousl, když mi špička jazyku trčela ven. Možná jsem chtěl tu žábu olíznout, ale něco mi říkalo, že to není zrovna dobrý nápad. Ani jsem se nenadál a žába najednou vyskočila a zmizela se žblunknutím ve vodě. Vystřelil jsem na nožky a nahnul se přes okraj, abych mohl sledovat, kam plave. Zavrtěl jsem ocasem a usmál se, ta žába se mi opravdu líbila.

Vzlykal jsem jako o život. V písku se mi nelíbilo. Nelíbilo se mi, jak mě sem táta snadno dostal, jak mě písek kousal mezi prsty, jak se mi lepil na kožíšek, jak nešel sundat, jak řezal a škrábal a jak jsem byl slaboučký oproti tátovi. Otevřel jsem zlatá očka a podíval se kolem sebe jen proto, abych se rozškytal ještě víc, když jsem viděl, že písek tady pořád je. Možná jsem čekal, že se mého brekotu zalekne a zmizí, avšak nestalo se tak.
Potom jsem uslyšel tátův hlas, který na mě opatrně promlouval. Trošku jsem se uklidnil, ale moje tělíčko sebou stále škubalo v tichých vzlycích. Poslouchal jsem a už už jsem otevíral tlamičku, že se rozjedu nanovo, když mi táta nabídl něco mnohem lákavějšího. Natočil jsem k němu doteď sklopené uši a díval se, jak jde do vody a písek si z tlapek jednoduše smývá. Rozhodně jsem chtěl být šéfem toho tajemného místečka a chodit jenom po mechu, který mi bude růst pod tlapkami, takže jsem se nejistě zvedl ze svého pískového vězení a doťapkal k vodě. Sledoval jsem, jak najednou břeh obrůstá mně známý mech a jako krásná cestička se vine do neznáma. Překvapeně jsem se otočil na otce a velkýma očima se díval do jeho zelených očí. Tohle bylo moje první setkání s magií a upřímně mi učarovala. Usmál jsem se a naposledy si vzlykl, než brekot moje tělo úplně opustil. Došel jsem do vody, kde se mi písek začal pomalu odlepovat od nožiček, ale musel jsem se umýt celý, protože písek jsem měl i na zadečku a bříšku. Voda mě studila, ale tentokrát jsem se nelekl, když mi tlapky projely hladinou. Zavrtěl jsem mokrou štětkou a usmál se na tátu, aby mi pomohl se umýt. Upřímně se mi moc nechtělo skákat do vody celý, ale písku jsem se zbavit chtěl.
Jakmile mě okoupal a nebylo na mně ani jediné zrnko písku, vyběhl jsem na břeh, kde na mě už čekala cestička z mechu. "Mach, mach plo mě!" zašvitořil jsem vesele a zastavil se. Voda mi crčela z celého kožíšku a vypadal jsem jako nějaká jezerní příšera. Tlapkou jsem přejel po hebkém mechu a trošku se otřásl chlady, když mi vody stékala po tlapkách až na zem. Otočil jsem se na tátu a čekal na další instrukce, protože jsem si nebyl úplně jistý, co mám dělat teď.

Čím dál sluníčko putovalo po obloze, tím tepleji mi bylo. Tlapky mi začaly pomalu usychat a kožíšek se mi zahříval. Bylo mi ale i tak teplo díky neustálé aktivitě, kterou jsem svému otci dokazoval, že nejsem kůže líná. Krv, pomyslel jsem si,ale nezkoušel to vyslovit, protože jsem znova zaútočil. Zakousnul jsem se tátovi do kříže a zoubky mu tetoval Morseovu abecedu do páteře, než mě chňapl svou obrovskou tlamou. Stejně jako tehdy při naháněčce se Siriusem, jsem se zakousl o to vehementněji a následně tátovi pár tmavých hnědých chlupů vytrhl. Začal jsem se zmítat a vrtět, aby mě pustil, za doprovodu ďábelského vrčení pod vlivem hélia. Na pořádně nízký a drsný hlas jsem si musel ještě počkat.
Otevřel jsem tlamku a vyplivnul tátovy chlupy, když jsem viděl, kde se mě snaží dát. Začal jsem kňučet jako pominutý a zmítat se o to víc. Jakmile mě do písku položil a trošku mě zahrabal, přestal jsem se zmítat. V ten moment jsem totiž začal natahovat a následně se pustil do usedavého pláče. Jeho kárání jenom způsobilo, že jsem začal škytat ještě víc. Nechtěl jsem sedět v písku, který mě kousal svými ostrými zoubky, jenže mi nedocházelo, že se můžu zvednout a jednoduše odejít. Místo toho jsem odevzdaně, jako hadrová panenka, seděl na místě a rozhořčeně plakal, aby bylo všem okolo jasné, jak mizerně mi je.

"Ale kuše!" zapřel jsem se a na obličeji se mi objevil ten nejzarputilejší výraz na světě. neexistovalo nic, co by mě mohlo rozhořčilo více. Hlína mi nevadila, dokonce ani kamení, kterého bylo všude plno. Mým největším favoritem byl asi mech, díky jeho hebkosti, avšak jeho chuť nebyla tak dobrá jako například u onoho kamení. Písek byl zatím v žebříčku oblíbenosti dost hluboko, možná i hlouběji než voda.
Chytil jsem tátu za ocas a zoubky mu prokusoval skrze chlupy kůži, nicméně jsem se nestal žádným krvelačným zabijákem, protože jeho chlupy byly prostě moc dlouhý. Najednou se ale ocas pohnul a já se zakousl o to víc, aby mi neutekl, což byla ale chyba, protože jsem byl zákeřně zavlečen do písku a vyválen jako bochen chleba v mouce.
Pustil jsem se a odkutálel se po písku dál. "Hej!" postěžoval jsem se a rozběhl se na tátu znova. Tentokrát jsem skočil na jeho zadek a kousnul jsem ho tam. Ani teď jsem se nedržel zpátky a s nadšením jsem zjistil, že jsem narazil na místo s menší vrstvou chlupů, což se projevilo ještě agresivnějším kousáním.