Koukal jsem mezi stromy Asgaarského lesa, ale Roweninu černou oháňku jsem nikde neviděl. "Lowi?" zavolal jsem do lesa, ale nic se neozývalo. Zamračil jsem se, ale zavrtěl ocáskem, protože jsem doufal, že za každou chvíli ji uvidím běžet ke mně. "Rowenko?" zavolal jsem znovu, ani jsem si neuvědomil, že se mi konečně podařilo R správně vyslovit.
"Hek," heknul jsem, když na mě něco dopadlo. Podlomily se minožky a já překvapeně dopadl na tlamičku, který se zaryla do země. Kníknul jsem leknutím, ale nic se mi nestalo. Už jsem slyšel, kdo na mě dopadl a já se zasmál. "Nee, nekousé!" zahihňal jsem se, když se mi její ostré zoubky zakousávaly do uší, krku a ramínek.
Potom Rowi zapištěla bolestí a já se jí vysmekl. Kousnul jsem jí jednou zpátky, ale pak jsem si všiml, že ji bolí tlamička. Čumáčkem jsem jí drbnul do tvářičky a ustaraně se na ni podíval. "Co se stalo?" zeptal jsem se a zavrtěl starostlivě chvostíkem. Že by na ni ta hra byla moc drsná?
"Asi jo," souhlasil jsem. Žádného Pána jsem neznal a vlastně mi to bylo jedno. Já jsem při cestování s tátou poznal bobry, ale ti žádné jiné jméno neměli. Pokud se nejmenovali bobři s velkým B. Pak Bobr. Vzpomněl jsem si, že jsem u táty nechal ten bobří ocásek, okterý jsem se chtěl se Siriusem přetahovat, ale Sirius tu nebyl, takže nevadí.
"Stýská?" zopakoval jsem a nadzvedl obočí. Proč by se mámě mělo stýskat? Však jsme byli pořád někde poblíž, nebyl důvod být smutný. "Ulčitě ne, jsme požád okolo ní!" usmál jsem se a naivně zavrtěl ocáskem. Nedocházelo mi, že jednomu se může po druhém stýskat, když není s ním. Mně se po Siriusovi taky nestýskalo, věděl jsem, že je s mámou.
"Zeptáme se táty?" nadhodil jsem. Táta byl můj vzor a věděl jsem, že se ho můžu na cokoliv zeptat, však to sám říkal, že za otázky nám hlavu nikdo neutrhne.
"Nesmldí!" zaprotestoval jsem a nechal ji utéct. Chvíli mi trvalo, než jsem se posbíral na nožky, ale pak jsem vystartoval za mizejícím černým ocáskem. Běžela za skálu, ale když jsem ji oběhl, neviděl jsem ji. "Jen poškej aš tě najdu!" zasmál jsem se a rozběhl se dokolečka dokola až k místu, kde jsme seděli. "Jsem velký zlý vlk a sním tě!" ukázal jsem svou roli v této hře a znovu se rozklusal kolem kamene. Nožky se mi pletly a sem tam jsem se musel zastavil a vyrovnat, abych nespadl. Na chvíli jsem zastavil a pokusil se Rowenu vyčuchcat, ale cítil jsem ji všude a nikde zároveň, takže jsem začal pátrat kolem skály. Nahoru se podívat mě nenapadlo. Nakonec jsem zastavil na jednom místě a podíval se od skály jinam, jestli se neschovává za jiným kamenem.
Zamračil jsem se, protože Siriusovo chování se mi nelíbilo. Já bych Roweně nikdy neřekl nic tak ošklivého, zvláště potom, co se mi zdál ten škaredý sen a kdy málem umrzla v horách. Sirius tam tehdy s námi nebyl a byl s mámou, bůhví, co ta ho naučila. "A on snad ví, co to znamená?" breptl jsem a sklopil uši k hlavě. Pokud jsme ani jeden nevěděli, co to znamená, tak to přece nic neznamenalo.
Zeptal jsem se Roweny na Smrt a ta mi hned začala vyprávět. Prý žije v podivném stavení, které se skládá z kamenů. nejspíše bydlí někde v lese, protože moje sestřička mluvila o vysokých stromech. Pak mi potvrdila, že teda opravdu není moc hodná, ale její bratr hodný je. Toho ale zase nemá ráda máma. "A táta nemá lár Smlť," doplnil jsem Row, zatímco povídala. Smrt byla naší kmotrou, ale taky jsem nevěděl, kdo ta kmotra je. Pokrčil jsem maličkými ramínky a sklonil hlavu k předním packám, které jsem si začal okusovat, protože mě bláto svědilo na kůži. "Už se těším, až budu moct mít magii! Chci umět udělat mach," podělil jsem se o svůj plán do budoucna.
Narovnal jsem se a otočil se na Rowenu, která seděla ve stínku vedle mě. Převalil jsem se na ni a tlapkama ji chytil za hrudníček. "Neutečeš!" zasmál jsem se a jemně ji kousnul do nožky, abych ji vyprovokoval k pohybu. Nedržel jsem ji moc pevně, takže se mi určitě mohla vysmeknout a utíkat. "Já tě sním!" varoval jsem ji a otevřel tlamičku, kterou jsem nasměřoval na její maličkatý obličejík ve snaze ji popohnat k útěku.
Taky se mi to bláto tolik nelíbilo, ale rychle jsem na něj zapomněl, když jsem mohl vyprávět, co všechno se mi s tátou přihodilo. Nebylo toho moc a vzpomněl jsem si jenom na ty nejméně vzdálené události, nicméně to stačilo. "To teda!" odfrkl jsem si a konečně se začal trochu uklidňovat. hrudníček se mi přestal zdvihat tak rychle a já pomalu vydechl vzduch, který se ve mně hromadil jako v časované bombě.
Začali jsme se bavit o tom, proč brácha dostal ránu. Prý proto, že Roweně řekl, že je cuchta a cuchta je škaredé slovo. "Možná to znamená, že si hloupá," nadhodil jsem a zamával ocáskem. "Ale to ty nesi!" usmál jsem se na ni a povzbudivě jí olízl líčko. "On to tak ulčitě nemyslel," zastal jsem se svého brášky a zamával metličkou.
"táta šíkal, že má nějakou zlou magii od Smlti, zabil jí tak ty bobly," nadhodil jsem. "Nevíš, kto ta Smlt je?" zeptal jsem se a položil se na zem. Nechtělo se mi teď moc běhat a skákat, navíc Row byla holka a ta by se se mnou určitě nechtěla rvát. Musel jsem si prostě počkat, až se vrátí Sirius.
// Asgaar
"Vyhlál, vyhlál! Su plivni!" zavýskl jsem radostně, když jsem Rowenu doběhl, předběhl a zastavil ve vodě. Bylo horko a já se už vody nebál, takže jsem hrdinsky vběhl do té divné kaluže a pocákal všechnu anorganickou i organickou hmotu v okolí. Bylo to ale celé podmáčené a za chvíli jsem měl tlapky od bahna. Vylezl jsem ven a ozutekl se ke skalám, které vyčnívaly na severu údolíčka."Lowi, poť!" pobídl jsem svou malou sestřičku a zalezl si do stínu toho největšího šutru tady. Zeptala se mě, co jsem s tátou zažil a já hned vyhrkl: "Byli sme na Boblím ostlově a byli tam bobli!" Zhrozeně jsem na Rowenu vyvalil oči a tlapkou plácl do země, až se pár kapek bláta odlepilo. "Byli stlašidelní, oni jí stlomy, vlky ne, ale stlomy jí a nebo je nejí ale staví z nich most," vysvětloval jsem skoro jako o překot. "Táta jednoho donesl, je tam v lese! Mají takové placaté ocasy!" vypískl jsem. Oproti Roweně jsem byl hodně emocionální a všechno se na mně hned projevovalo, zatímco ona měla rozumnou tvářičku a vychytralé zlaté oči. Ty moje každou chvíli dělaly něco jiného. Chvíli se schovávaly za přimhouřenými víčky, chvíli se snažily vypadnout z důlků. "Silius plý dostal od mamky lánu," řekl jsem pobaveně a zavrtěl ocáskem. Já jsem žádnou ránu nedostal, ke mě byl táta hodný.
"Ta magie! Co je to za magii!" vysvětlil jsem pisklavě, když táta nepochápal, o čem mluvím. Trochu jsem mu skočil do řeči, ale to vůbec nevadilo, protože stejně nevěděl, na co se ho ptám. "Zlá? Plrlrloč zlá?" zabreptal jsem, až se mi do řeči dostala chybka a jazýček mi několikrát přeskočil po patře.
"Jo, já su Lagaulský vlk, oni sú Agaalští," zazubil jsem se. Teď jsem patřil do kladu drsných Lagaů, musel jsem se tak tedy i chovat. Hrdě jsem vystrčil hrudníček a nafoukl se jako žába, když jsem uslyšel jekot a lámání větví. Dupání se přibližovalo až se před námi objevil Sirius. "Siie!" zavolal jsem na něj nadšeně a vyskočil na nožky. Smál jsem se mu, když mluvil. Prý dostal od mámy ránu! "Heč, já mám bobla!" vysmál jsem se svému dvojčeti a nechal ho dole pod kamenem, kde se snažil vyskočit nahoru. Snažil se, ale byl menší než já a tak mu to moc nešlo. "Plcku plcatý," vysmál jsem se mu a vesele mával štětičkou u zadku jako nějakým větrákem. Táta seskočil dolů a za chvíli tu byla i máma. "Ahoj mamí!" vypískl jsem nadšeně a nechal se přivítat ze skály, kde se ke mně máma nemusela tolik sklánět. Říkala, že nám uloví něco dobrého a zmizela. Já ale hlad neměl, táta mi předtím ulovil bobra a jeden celý byl přímo tady, takže jsem nikam nepospíchal, narozdíl od Siriuse, který zase zmizel. "Hej!" zavolal jsem za ním dotčeně, když zmizel.
Rowenka se rozhodla, že poběží pryč a já skočil dolů z kamene, div si nezlomil nohy a narazil do táty, který mi říkal, že mám jít buď za ní, nebo tady zůstat. "Du za Owi!" prohlásil jsem a zavrtěl vesele chvostíkem. Zazubil jsem se na tátu ještě a pak se rozběhl za Rowenkou. Nožičky se mi chvíli pletly, ale pak začaly spolupracovat a já se prodíral lesem. "Owi, Owi , Lowenoooooo!" volal jsem se smíchem, než jsem ji dohnal.
// Elisino údolí
// Bobří ostrov
Jako na povel se můj ocásek začal míhat ze strany na stranu v nadzvukové rychlosti, kdy se z něj stávala rozmazaná šmouha, když táta odpovídal. Oči jsem měl na vrch hlavy a s otevřenou tlamičkou ho poslouchal. "Co e to? Co je to?" nedával jsem tátovi pokoj. Ten zvláštní pocit, který jsem cítil, když táta magii použil, mě nutil vyzvídat. Chtěl jsem vědět, co za silnou magii to bylo. Sice to byla magie od té zlé Smrti, ale pořád to byla naše kmotra, ačkoliv zlá. Rodinu si nevybereš, ušklíbl jsem se v duchu možná až moc vyspěle.
Vydali jsme se pryč z ostrova a táta nejprve přenesl bobra a pak mě. Chvíli jsem čekal na břehu a potom se nechal poslušně přenést. "Mějte se, hnusi!" zvolal jsem výhružně s dětským smíchem. Táta mě položil na zem a pak jsme zamířili do lesa. Táta mě na hranicích zastavil, protože... Protože jsme museli čekat. Na jeho povel jsem nasál do nosu pachy v okolí a trošku mi vyhrkly slzičky, nicméně to bylo jen obrovským návalem tolika cizích pižm, že mi z toho málem zkratoval čumáček. "Tady bydlí Aukánus?" zamrkal jsem a čumák si otřel o hřbet stojící tlapky, jak mě svědil. Táta mě ještě očistil od krve a zbytků, které se na mém rozcuchaném kožíšku vyjímaly. Vyplázl jsem jazýček a zoubky hravě zcvaknul před tátovým čumákem, který se vzdaloval. "Smldí to tu," dodal jsem a díval se, jak se táta zaklání a vyje. Zakňučel jsem v odpověď, nicméně můj pokus o zavytí se jen těžko roznesl jako jeho hlas. Potom si lehl na vyhřátý kámen a já, protože jsem tady musel čekat taky a měl jsem tátu rád a nechtěl ho zlobit, jsem se vyškrábal za ním a vnutil se mu do objetí. "Je tu Síijus?" žbleptl jsem. Pak jsem si vzpomněl i na Rowenu. "A Owena?"
Vnitřnosti, které jsem znechuceně vyplivnul na zem v jedné malé rozžvýkané a uslintané kuličce, prý jí Alfy. Taky se jim to musí takto předkousat? napadlou mou malinkatou a hloupoučkou hlavičku, zatímco jsem se na ten rozkousaný kousek něčeho díval. Docela mi smrděl pod nosem, takže jsem černý čumáček zaryl do svalu, který pro mě byl mnohem chutnější.
Kousal jsem bobrův ocas a táta mi zatím vysvětloval, k čemu je jim plácačka dobrá. "Ooo," řekl jsem obdivně a zahleděl se na tu svoji štětičku, která se při příliš rychlém pohybu snad i lámala v půli samou radostí. Opatrně jsem chvostíkem zavrtěl a pokračoval v jídle. Měl jsem moc velký hlad a když se pořádně najím, tak ho na nějaký čas jistě zaženu. "Machovou magií?" zamrmlaljsem přes plnou pusu, protože mi až pak došlo, že táta bobry skolil magií. Celí se stočili do klubíčka a on tak měl o starost méně. "Se ani nehli," sdělil jsem mu svůj poznatek, který vyplýval z dlouhých roků praxe pozorovatele divé zvěře, obzvláště pečlivých studií bobrů evropských.
Taky jsem se šel napít a tentokrát jsem to zvládl bez připomínek hned napoprvé. Dokonce jsem přestal vodu tak divně cucat a začal víc používat jazyk. Nejdříve jsem vodní hladinu opatrně olízl a potom mě do zádele kopl instinkt a já vytvořil mystičku a vodu si do tlamy nabíral. Uh oh, jasné, trklo mě.
Táta si pak šel lehnout, ale já jsem ještě nechtěl jít spát. Rozhodl jsem se ale, že budu tolerantní a budu si potichu okusovat bobří ocas. Snažil jsem se ho bobrovi odhryzat, ale měl jsem malé zoubky a slabý stiskl, takže i po pečlivé práci plných pěti minut jsem taky na chvíli usnul.
Probudily mě sluneční paprksy a teplo, nicméně díky blízké vodě mi nebylo zas takové horko. Táta se už sbíral, že půjdeme a já se podíval na polštářek, na kterém jsem spal. "Vemme to," řekl jsem tátovi a prosebně se na něj podíval, ať mi bobří ocas vezme.
// Asgaar
Nakonec se ukázalo, že mě bobří nerozkousnou vejpůl. Oddychl jsem si a protože to byla moje největší starost, ani jsem si nevšiml tátova protiřečení. Bobří dřevo nejí, staví z něj most, ale je to jejich potrava. Přešel jsem to tedy jenom úlevným vydechnutím. Dostal jsem ještě utěšující olíznutí, které mě probralo z mého uslzeného panického módu. "Tak jo," zahudral jsem a postavil se na nožky, abych tátu následoval. Šli jsme skrze stromy a za nějakou chvíli táta zpomalil a dal mi pokyn, ať se schovám tady a počkám. Schoval jsem se do křoví a div bobry nevyděsil svým šustěním, ale táta to měl naštěstí pod kontrolou. Před námi byli dva bobři. Byly to podivné koule s hladkou srstí a tuponosou hlavou s maličkýma lesknoucíma se očičkama. Měli velké zadní nohy a obrovské zádele, ale to bylo nic proti tomu, jaký měli ocas. Moje štětka se těmi jejich plácačkami nemohla ani měřit. Byla to zvláštní zvířata. Zlatýma očima jsem potom sledoval, jak táta hypnotizuje bobry, kteří se stočili do chlupatých koulí. Táta pak jenom přiškočil a zakousl je, jako kdyby to nic nebylo. Celou dobu jsem mlčel a sledoval, co dělá a když používal magii, něco uvnitř mě se pohlo. Přitahovalo mě to víc, než bych si dokázal sám přiznat. "Idu, idu!" zahalekal jsem nadšeně a přicupital k bobřím tělům. Jejich srst byla tuhá a mokrá, ale táta mi pomohl najít cestu k masu. Zakousnul jsem se do svalů a začal tahat snopečky ven, které jsem potom jako špagety cucal. Sem tam jsem kousnul do nějakých vnitřností, ale moc mi nechutnaly, takže jsem střeva vyplivnul.
Jakmile jsem se najedl, a že jsem toho snědl vážně hodně, ačkoli jsem před chvílí ještě říkal, že asi nic nesním, začal jsem studovat ten jejich divný ocas. "Na co to mají?" zažvatlal jsem a kousnul do toho. Bylo to tuhé a nechutné, ale dobré na kousání a přetahování se. Hned mě napadlo, že bych si to vzal s sebou a mohli bychom se s bratrem o ocas porvat.
Ne vždy jsem dokázal plně pochopit význam slov a občas jsem si nedokázal ani spojit různé souvislosti nebo nedejbože myslet dopředu, ale zrovna tahle věta mi došla do mého malého mozečku s plným významem. "Pžekousli by i mě?" vypískl jsem a zavěsil se na tátovu nohu ještě víc. Nejspíše to nešlo ve tmě vidět, ale oči se mi začaly lesknout maličkými slzičkami a můj hrudníček se začal rychleji zvedat, jak se ke mně dostávala panika. Tátova tlapka se mi vymanila a já se jen naprázdno opřel o vzduch, který mi neposkytoval žádnou oporu. Na to, že jsem ho potřeboval k životu jsem se na něj moc spoléhat nemohl, co se emocionální podpory týkalo.
Tátovo syknutí mi dalo alespoň najevo, že mě vnímá, když už nic. Byl jsem docela ztuhlý a tak jsem se nějak nechal přesunout mezi jeho přední tlapky, takže mi jeho tělo tvořilo bezpečný úkryt. Začínal jsem cítit, že ztrácím kontrolu nad svým strachem. Tady se mi nelíbilo, bál jsem se bobrů a hlasitých zvuků a ještě se kolem potuloval nějaký zlý vlk. Nahlas jsem škytl pláčem, ale hned na to jsem se kousl do jazyka, abych byl co nejtišeji. Okamžitě jsem se zavrtal do tátovy srsti, když ke mě sklonil hlavu, a snažil se prostě zmizet v jeho těle. Vsáknout se do něj a nevylézt, dokud tu nebude bezpečno.
Zvedl jsem k tátovi oči, když mi připomenul, že jsem měl hlad. Tlapkou jsem se dotkl bříška, které se třáslo ve smrtelných křečích kvůli nedostatku potravy, ale hlad jsem necítil. V krku jsem měl knedlík a jediné, co jsem cítil, byl svíravý pocit na hrudi. "N-nevím," vypískl jsem skrze knedlík v krku. "Mám, ale nedokážu to asi sníst," zabrblal jsem a hlas se mi na konci zlomil, když se dostavilo další škytnutí. Zamrkal jsem, abych rozmrkal slzičky, které se mi kupily v očích. Bylo jich ale tolik, že se mi stejně rozkutálely po tváři, ale další se už netvořily. "Dobže," špitl jsem souhlasně. Nějakou chvíli jsem se ale ještě táty držel jako klíště, dokud jsem se neuklidnil. V ten moment jsem se poposedl a vytáhl si ocásek zpod těla, který se doteď chvěl mezi mýma nožkama. "Tak jo," oznámil jsem tátovi, že už jsem připravený jít na lov.
// Sever Mahtaë
Dostali jsme se na nějaký ostrůvek. Táta mě položil na rozmočenou zem a já tlapkama párkrát plácl do bahna. Otočil jsem se zpátky na hráz, po které jsme přišli. Moc rád bych si na ní hrál, ale vypadalo to, že mi to táta nedovolí. Najednou se ozval jakýsi křupavý zvuk, což mě donutilo sebou silně trhnout leknutím. "Co to bylo?" zeptal jsem se táty vyděšeně a nalepil se na jeho zelenkavou tlapku. Bobří ostrov byl zvláštní a protože byla noc, bylo to tu docela strašidelné. "Tatí, já se tu bojím," zakňoural jsem a zoubky ho zatahal za srst na břiše. Můj strach pramenil ze tmy, hukotu vody, praskání stromů, bobřích zvuků a hlavně z toho, jak se táta napružil. Říkal, že poblíž je nějaký nebezpečný vlk. "On nás nemá lrlád?" žbreptnul jsem stále vyděšeně. Trochu se mi zamotal jazyk a nedopatřením se mi skoro vyslovit er, nicméně jsem to zase pokazil a naskočilo mi tam elko. V bříšku mi znovu zakručelo, ale přestal jsem to na chvíli myslet, neb jsem se trošku třepal strachy. Nejsem posera, nejsem posera, přivřel jsem pevně očka a snažil se sám sebe přesvědčit, že noc na tajemném ostrově bobrů není vůbec strašidelná. "Mně se tu nelíbí, poďme plýč," zakňoural jsem znovu a stáhl ocásek mezi nožky, stejně jako přitiskl uši k hlavě.
// Armany přes Roklinku
Táta mlčel jako hrob. Nemohl jsem nikde ani počkat, že by mi ulovil jídlo a pak mi ho přinesl. Tlapky mě začaly svědit a já sklopil ouška k hlavě. Nelíbilo se mi to. Už jsem ten oceán tak moc vidět nechtěl, no šel jsem za tátou poslušně, protože jsem se nechtěl ztratit. Co bych si počal sám? byl jsme naprosto neschopný a nejspíš bych umřel do pěti sekund na strach. Však jsem měl sotva měsíc a půl!
Začali jsme scházet dolů a jakmile se mi poprvé smýkly tlapky, táta mi řekl, ať se chytím jeho ocasu a jdu opatrně dolů. Otevřel jsem teda tlamku a zaryl zoubky do husté srsti na jeho chvostu, zatímco jsem tlapky opatrně pokládal před sebe. Musel jsem to dělat ale docela rychle, protože moje opatrnost byla na tátův krok příliš pomalá. Sem tam mi odlétaly od tlapek kamínky nebo se půda sesouvala, ale nespadl jsem, noha se mi nepodvrtla a úspěšně jsem se dostal až dolů.
Konečně mi řekl, jak taková sova vypadá. Pustil jsem tátův ocas a snažil se sovu si představit. Byl jsem na tohle ale docela levý, takže jsme viděl jenom velké oči ve tmě, které dělaly húhú jako táta. Naštěstí jsme měli přestávku a já téměř jako mrtvý padl k zemi a odpočíval. Nemohl jsem ale ani usnout, protože v žaludku mi momentálně hrála rocková kapela a její basy mi lezly skoro až krkem ven. Sem tam jsem tiše kníknul, abych tátu vystresoval a donutil ho k větší snaze zasycení mého bříška.
Sebrali jsme se a pokračovali dál podél řeky. Chtěli jsme se dostat na druhý břeh a já už přemýšlel, jak se dostanu přes hráz na druhou stranu. "Ploč sou tu ty větve tak dané?" zeptal jsem se a pacinkou ukázal na hráz, zatímco mě táta bral do zubů. Najednou zavrčel a celé moje tělo se rozvibrovalo. "Jňchrhrhc," vyšlo ze mě, když mi zadrkotaly zuby o sebe a hladový žaludek dostal mechanický podnět k práci, ač v sobě měl pusto prázdno. "Co se děje, tati?" zeptal jsem se, když brnění přestalo.
// Bobří ostrov
// Ragar PŘES Ageron
Šel jsemza tátou a táhl svůj hladový pupík za sebou jako pytel kamení. Akorát bez kamení, takže jsem táhl vlastně jenom pytel. Když jsme šli přes Ageron, spokojeně jsem skákal z jednoho většího ostrůvku mechu na druhý, než jsem začali stoupat do kopce a já se začal zase loudat. Nechtělo se mi moc chodit. "Nemůžu počkat?" zeptal jsem se a prosebně se na tátu podíval velkýma zlatýma očima. Táta mluvil o nějaké sově, která děla huhu. Zvedl jsem hlavičku a rozhlížel se po stromech, jestli tam nějakou sovu neuvidím. "A jak vypadá?" zeptal jsem se táty, abych věděl, co mám mezi větvemi hledat.
Zastavili jsme u skalního potoka a už jsem se natahoval k hladině, že se vodu zase pokusím šňupnout, když mě táta zastavil. Ponořil jsem čumák do vody a pak zvedl hlavu a tedy normálně se napil. Hned se mi udělalo lépe. Táta se mě potom zeptal, kam chci jít. Nechtěl jsem jít do dalšího lesa, pořád jsme chodili do lesa. "Oceán? Oceán!" podmračil jsem a pak se rozhodl, že chci zjistit, co ten oceán je. "Tam poďme! Tam!" zavrtěl jsem štětkou a rozběhl se za tátou.
// k oceánu za tátou
Přestal jsem poslouchat, co si dospělí povídají, stejně pořád jenom řešili Rowenu a její výlet. Vypadalo to, že ačkoli půjde, stejně se hned pro ni stavíme, takže to zas tak skvělé určitě nebude. Praštil jsem několikrát ocáskem do země, když táta řekl, že půjdeme najít něco k jídlu. Byl jsem rád, že se konečně někdo stará i o potřeby mého bříška, které se začalo kroutit a nemile protáčet, jako kdyby v něm bylo klubko hadů.
"To nefadi," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem jít s Lucy na lov, protože jsem ji neznal a protože byla starší než já. Určitě mě bude šikanovat, protože jsem mladší. Táta mi stačil ke štěstí.
Najednou se tady objevila nějaká černá vlčice s červenýma očima a začala na nás všechny moc mluvit. "Alastol," zamrčel jsem na ni nevrle. "Tatí, poť uš," zakňoural jsem a zoubky ho zatahal za srst na boku. Bylo mi jedno, kdo to je, co chce a nebo jak se jmenuje - měl jsem hlad!
Táta se nakonec sebral a šel, přičemž na mě štěknul, ať jdu za ním. Postavil jsem se a podíval se na Rowenu trochu smutně, nechtěl jsem aby šla pryč. "Dyštak Lucy kousni i za mě," zamrmlal jsem k ní a pak se rozběhl za tátou.
"Co bude k obědu?" zeptal jsem se, zatímco jsem ťapkal vedle něj.
// Armany (přes Ageron)
Podíval jsem se na tátu, který nejspíše nepostřehl mé zhrození nad faktem, že nejsem nejstarší. Dokonce mi ještě dupnul do mých snů a řekl, že jsou o hodně starší. "Neci!" odmítl jsem okamžitě, téměř bez mrknutí oka. Nechtěl jsem znát své starší sourozence, protože pak bychuž doopravdy nebyl nejstarší. I Rowena byla z toho vyvedená z míry. Pak ale zatočila hlavu mně, když řekla, že Nym není naše opravdová sestra. Táta potom dodal, že Nym si naše maminka přisvojila v zimě, protože ji našla. Ale nás maminka nenašla, my jsme se jí narodili. My jsme její. Je i Nym její? Není, není. Takže není ani naše, zamrkal jsem a pro změnu jenom seděl s pootevřenou tlamičkou, aniž bych řekl jediné slovo. Musel jsem to nejdřív všechno zpracovat.
Row se i nadále dožadovala výletu za Lucy, ale když mně strašně kručelo v bříšku. "Má Lucy jídlo?" zeptal jsem se konečně po delší době ticha. Měl jsem náladu pod psa kvůli hladu a nespokojeně jsem koukal kolem sebe. "Jestli ne, budu s tátou," zamrčel jsem jenom a otočil svou maličkatou hlavu na něj. On mi jídlo dokázal sehnat. "Mám hlad," zakňoural jsem znovu o něco hlasitěji, protože se mi nezdálo, že by alespoň jeden dospělý s tím začal něco dělat.
Táta se na mě pak otočil a řekl, že když chviličku ještě počkám, tak se mnou půjde na lov a chytí mi něco dobrého, když za tou Lucy Teda tak noc nechci. Zazubil jsem se s a zamával ocáskem radostí. "Tak jo!" souhlasil jsem veselé a na Rowenou se vítězně podíval. Ať si jde k čertu sama, když tak moc chce, já raději zůstanu s tátou.