Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zůstal jsem stát a nechal ho, ať se přiblíží. Nebál jsem se toho, co se může stát. Co by mi taky udělal? Zbil mě? Políbil? Ani jedno mi nedělalo problém, byl jsem svobodný vlk a už jsem si zažil své.
Zůstal jsem tedy stát pevně jako skála a ačkoliv prohlásil, že alfa samcem není, nemohl jsem si pomoci a stáhnout uši dozadu, když byl tak blízko. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale to jeho prohlášení teda rozhodně pravdivé nebylo. Jestli tu někdo nebyl alfa samcem, tak jsem to byl já. A možná právě proto jsme se k sobě s Nemesisem nehodili, protože jsme oba dva byly spíše spotky než trenýrky.
Dotkl se mé zjizvené tváře a sunul se až k mému uchu. "Ne,jsem jen mrzký tulák," řekl jsem a ačkoliv jsem se snažil mít pevný hlas, nemohl jsem jinak než aby se mi lehoučce nezachvěl. Polkl jsem knedlík, co jsem měl v krku.

Mluvil jsem si svoje a ani nevnímal, že Parsifal nikterak neoponuje. bral jsem to tedy tak, že si rozumíme. "Vím o fajn horách, ale nevím, jestli seš zimní typ. Taky jsem tam vyrůstal, tak je znám a neztratili bychom se tam," přemýšlel jsem, kam bychom se mohli jít projít. Neřešil jsem, že by se měl možná vrátit do smečky a říct jim, že někam jde. To nebyla moje povinnost a tak jsem uvažoval, kam bychom mohli jít, zatímco se Parsifal zvedal na nohy a obcházel tchoře.
Nebo bychom mohli jít k moři, pěkně se na něj kouká, ale plavat moc ne," uvažoval jsem dál, když Parsifal podnikal první kroky a snižoval vzdálenost mezi námi. Prvně jsem si myslel, že prostě míří ven, tak jsem se natočil bokem a chtěl jít za ním. "Nebo vodopády jsou fajn," pokračoval jsem, ale pak už mi došlo, že si to míří přímo na mě. Zadní noha mi udělala krok vzad, ale moje přední zůstaly stát na místě, když jsem si vzpomněl na to, že jsem měl hrát toho alfa samce. "Ne, to ne," souhlasil jsem s ním a on pak už byl jen kousek ode mě. "Teď seš alfa samec ty?" zeptal jsem se ho a nemohl si odpustit vědoucný úsměv a vybízející tón. Bylo to s ním tak snadné, ačkoliv flirtovat jsem nikdy neuměl. Nikdy jsem nechápal, jak jsem se s Nemesisem dal dohromady.

"Teď bych se šel projít," navrhl jsem a protáhl si znovu nohy. Už mi začínaly dřevěnět. Řekni mu, ať me dál hladí. Řekni si mu to sama, odbyl jsem tchořici, která zlobně blýskala očima hned, jen co ji Parsifal přestal hladit. "V rámci mezí. Smečka má svá pravidla, vyřčená i nevyřčená, nějaké morální hranice a tak dál. Víš, co myslím. Nemůžeš si dovolit všechno," řekl jsem. Nepotřeboval jsem mu to vysvětlovat, určitě chápal, na co narážím. "Kdyby ses náhodou rozhodl, že odejdeš na sever a rok se tam neukážeš, jistě z toho potom vyvodíš následky. Když to udělám nic, nic to pro mě potom nezmění," pokrčil jsem rameny.
"Ah. No. To jen potvrzuje moji myšlenku. Kdybys v lese našel ještě jiného tchoře, asi tak dvakrát většího, zkus ho nevyhánět, taky bych si ho pak vyzvedl," ušklíbl jsem se a taky se postavil. "Víš o nějakém dalším fajn místě?" zeptal jsem se ho. Sám jsem přemýšlel, kam bychom mohli zajít.

Bylo těžké ho přesvědčit a upřímně jsem nebyl zrovna optimista, abych v tom pokračoval. Povzdechl jsem si a přetočil se zpátky na břicho. Byl jsem už zase nohama pevně na zemi a ruměnec mi dávno zmizel z tváří. "To ano, vlk si prostě nemůže dělat pořád jen to, co chce, když má povinnosti," zabručel jsem. Jaké povinnosti jsem měl ale já, jako tulák? "Já ale žádné nemám, můžu si dělat, co chci," řekl jsem to i nahlas. "Takže klidně s tebou můžu být v Asgaaru a smrdět ti tam na návštěvě třeba celý rok, když budu chtít," dodal jsem klidně. Byla to pravda a nemusel jsem ho o tom přesvědčovat. Mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo a to bylo na tuláctví to nejlepší. Svoboda.
"Jo, ty trotle," řekl jsem zhurta, když se doptával, jestli říkám pravdu. Zapitvořil jsem se na něj a vyplázl na něj jazyk, než jsem ho s uvědoměním toho, co říkal minule, zase sroloval zpátky do úst. "Tak co, jak je na tom tchoř?" zeptal jsem se ho, protože jsem předtím v záchvatu ruměnce a hraní si na alfu trochu přeslechl, co o něm říkal.

"Proč by nebylo?" opáčil jsem hnedka, trochu vyplašeně a překvapeně jeho slovy, která jako ostrý nůž píchla do balíku se zrním. "Jasně že bude. I kdyby ten zpropadený les byl prokletý, jasně že za tebou přijdu," horlivě jsem se snažil mu ujasnit, že tohle nebylo naše poslední setkání.
"Hele, mít dobré srdce není slabina, je to... Úctyhodné," povzdechl jsem si po chvíli a přestal Parsifala ubezpečovat, že se za ním vrátím. K čemu byla taková slova, když jsem je zatím nemohl doložit? "Možná ti závidím, protože i přesto, co jsi všechno zažil, tak jsi na ostatní nezanevřel. Šlechtí tě to," dodal jsem a uhnul pohledem. Sám jsem o sobě něco takového říct nemohl. Nepohnul bych pro nikoho už ani prstem, pokud bych nechtěl. A já už moc blízkých neměl na to, abych se obětovával. "Kdyby to bylo na mně, za nikoho bych tlapku do ohně nedal. Za nikoho, kromě pár vlků..." můj hlas se opět ztišil. Potom jsem si odfrkl. K čertu s tím. "A tebe, zatraceně," zaklel jsem a loupl po něm pohledem. Možná se mi to zdálo, ale tchořík v jeho tlapách vypadal sám se sebou spokojený.

Proč se ho na to vůbec ptám? projelo mi hlavou hned poté, co jsem se zeptal. Jako kdyby ti to nebylo jasné. Bože vy chlapi taky nemyslíte na nic jiného. Taky mě těší, loupl jsem očima po tchoříkovi, který hověl mezi Parsifalovýma nohama a nechával se hladit tak, jak se černá kočka nechává hladit v klíně hlavního záporáka. Lhal bych, kdybych řekl, že bych se to s tchořicí nechtěl vyměnit.
Nestihl jsem ale víc, protože to už mi Parsifal odpovídal a já ke svému nemalému překvapení poslouchal jako divý. "Ah, takže máš slabé místečko pro slabé a nemocné?" nadhodil jsem. "Takže je to jasné, až přijdu příště na návštěvu, po cesta si urazím nohu nebo něco," pokývl jsem rozhodně hlavou, protože to byl geniální plán. "Potom ti nezbyde nic jiného, než mě vzít k sobě a starat se o mě, chudáčka malého," plačtivě jsem si popotáhl a přimhouřil očka.

Nečekal jsem, že Parsifala přesvědčím tak snadno a když se tak stalo, prostě mi to asi nestačilo. Úplně jsem se utrhl z řetězu, připadal jsem si znovu jako malé vlče, které si hraje ve svém vymyšleném světě. Tentokrát jsem byl ale neohrožený princ já a Parsifal byl můj podkoní. Ale kde byla potom má princezna? Očima jsem loupl po světlém vlku, který teatrálně tlestal a klaněl se. Možná právě tam.
Zůstal jsem ležet a chladil se. Když na mě promluvil, moje břicho se znovu pobaveně zatřáslo. "Ale ne, prokoukl jsi mě!" zaláteřil jsem a převrátil se na záda, aby se moje rozpálené břicho zchladilo o vločky. Protáhl jsem si nohy vzhůru nad sebe a nahlas si povzdechl. Hned jsem se cítil lépe, když na mne promluvil. Zněl skoro tak slizce jako já a nepřipadal jsem si jako páté kolo u vozu. Očividně jsem si to u něj tedy mohl dovolit, aniž bych si ho znepřátelil. Mráček se rozplynul a vločky s ním. "Sbalil bych tě na to?" zeptal jsem se ho, když můj smích ustal. Zněl jsem zaujatě, ale na tváři mi hrál lehký škleb, když jsem se na něj otočil a hodil nohy na zem. Tchoř byl pořád s Parsim.

"A co bys jako chtěl vidět?" zeptal jsem se ho chichotavě a zvednul se na nohy. Narovnal jsem se a vystřihl pózu hodnou alfy. "Nebo spíš, co by tě přesvědčilo? dodal jsem možná až moc sugestivně a zavlnil na něj obočím.
Mezitím mi utekl tchoř, takže když už jsem stál, došel jsem až k Parsifalovi a protože se pořád ještě trošku klepal smíchy a já taky, zastavil jsem se těsně před ním a sklonil k němu hlavu. Nepromyslel jsem to úplně do konce, ale už jsem to nedokázal zastavit. "Já bych věděl, jak tě převědčit," skoro jsem mu až zašeptal. Vydržel jsem vteřinku a pak jsem odskočil od něj a studem a hanbou poposkočil na místě.
"To bylo hrozně slizký," protáhl jsem omluvně, pobaveně a zahanbeně. Sedl jsem si na zem, lehl si na chladnou zem a abych se uklidnil, rozprostřel se po chladné zemi, aby mě chladila. I to bylo málo, protože jsem přímo hořel. Nebylo tedy divu, když se nade mnou objevil malý sněhový mráček, okolo mne prudce klesla teplota a začalo sněžit.

Viděl jsem, jak ta kamenná fasáda na jeho obličeji, za kterou se schovával, začala praskat smíchy. A přidal jsem se, protože jsem to taky už nemohl udržet. Smáli jsme se jako dva opičáci a já se schovával do tlap a utíral si slzičky, které mi z toho tekly.
"To... Určitě poznáš po čuchu ne, pořádnýho alfa samce, huh huh," napodobil jsem při smíchu zvuky, které dělá pořádný alfa samec. Netušil sem, jak by měl znít, ale rozhodně namyšleně a drsně, tak jsem něco podobného ze svého hrdla vyloudil. Tchoř u mého ocasu se přestal točit a hrát si a rozběhl se mi po hřbetě a zarazil mi taky hlavu do srsti, skoro jako kdyby Parsifala napodoboval. Slez, pomyslel jsem si a jemně se otřepal, ale i nadále jsem se otřásal lehkým smíchem. Nechci.
Zamrazilo mne a přestal jsem se smála otočil se na tchoře, který vytáhl hlavu z mého krku a podíval se zase přímo do očí mně. Měl oči jako malé černé korálky, ale nebyl to Hlas, to jsem už věděl. "No to se podívejme, přecijen tam nějaká inteligence je," brouknul jsem a zkusil tchoře chytit, ale vysměkl se mi, poposkočil, přeskočil mě dvakrát tam a zpátky a utekl se schovat k parsifalovi. Přimhouřil jsem oči a natočil uši k vlkovi. "přisoudím tenhle objev tobě," informoval jsem ho se zářivým úsměvem.

Zahihňal jsem se nervozitou a taky tím, že to jeho šmejděníčko smejdění lechtalo. Určitě to bylo ale hlavně tím druhým, protože proč bych měl být nervózní z nějakého očichávání. Nedělají to náhodou vlci běžně? Čichat si k zadkům a tak? Nebo se jedná jen o sprosté a zastaralé stereotypy?
Parsifal vytáhl čenich z mého kožichu a zůstal u mně tak blízko, že jsem viděl vlastní odraz v jeho očích. Pořád mě tiše fascinovalo, jak velké ty oči má. Neúměrně velké k jeho hlavě, vypadal trochu jako brouk.
Málem ze mě vyšlo další nechápavé 'cože', ale zarazil jsem se a rozhodl se, že nervozitě nastal konec. Odkašlal jsem si, abych ji ze sebe strhnul jako starý plášť a řekl: "Takže chceš říct, že jsem pořádná kláda?" Tak tak jsem se držel, abych nevyprskl smíchy a nesložil se z toho. Potutelně jsem jenom koukal po Parsifalovi a čekal, protože mi stačilo opravdu málo, abych puknul.

"Mm, v klidu," zabručel jsem pobaveně a znovu mávl prackou. Nevadily mi tyhle otázky, nebyl první. Regis reagoval úplně stejně. "Nestopuju, nepotřebuju to," usmál jsem se na něj chrupem, který měl minimální známky opotřebovanosti. Nelovil jsem, nejedl. Nepotřeboval jsem nic, abych žil, krom občasné vody a dobré společnosti.
Sledoval jsem očima potom Parsifala a mlčky jsem čekal, až přijde a očichá mě. Trochu jsem předpokládal, že ke mně přivoní jako ke květině, tak jak to dělají vlci a vlčice, ale on místo toho zabořil nos přímo mně do krku. Ztuhnul jsem a do hrdla se mi dral další záchvěv nervózního zahihňání, které mi nakonec i uteklo. Připadal jsem si jako malá hloupá holka, když jsem se tak zahihňal. Uhnul jsem pohledem a naprosto nelogicky ho zabodl do stropu nad námi. Cítil jsem, jak je mi najednou horko studem.

Pobídl jsem Parsifala, ať přednese svůj návrh. Nejprve mi nedošlo, o čem mluví a proč to zní tak strašně nesměle, ač je jeho hlas skálopevný a bez emocí. "Huh?" vyšlo ze mě jenom nechápavě. Ne, že bych nerozuměl tomu, co chce udělat, ale vůbec mi nešlo do hlavy, proč je to tak... Proč to vyžaduje slova? "Uhm, jo, klidně," řekl jsem a do lehého smíchu se mi vkradla nervozita. "Tyhle věci kolem pachu jsou pro mě trochu... Cizí, jestli se to tak dá říct," řekl jsem omluvně a mávl packou, ať jde teda ke mně a očuchá mě, když chce.
"Od narození nemám čich, takže tohle všechno... Já úplně nechápu, no. Sbíral jsem bylinky s Regisem a on mi popisoval, jak některé květiny voní, ale bylo to k ničemu. Nikdy jsem to moc nevnímal, do toho momentu jsem čich zkrátka nepotřeboval a nevšiml si, že je něco jinak," plkal jsem a plkal, abych nervozitu, která mezi námi dřepěla a chvěla se jako ratlík zmizela zase pod rohožku, kam patří. "Však o nic nejde."

"Hah," vydal jsem zvuk mezi pobaveným frknutím a zasténáním. Nevěděl jsem jak v tomhle popichování dál pokračovat a tak jsem jen poraženě protočil oči a spokojeně zafrkal jako nějaká stará kobyla. Neměl jsem v tom moc zkušenosti, takže jsem netušil jak pořádně odrážet narážky a vracet je stejně hbitě a chytře. Ale ze začátku mi to docela šlo, ne?
Tchořík se následně vrátil zpátky ke mně a začal mi okusovat ocas a hrát si s ním. Já mezitím čekal na verdikt Parsifala, který mluvil tak prost citu, že by si jeden myslel, že za něj mluví skála kolem. "Možná je to tím, že byl dlouho pryč," navrhl jsem a podíval se na tchoře, když jsem si všiml něčeho, čeho jsem si předtím nevšiml. Tenhle tchoř byl výrazně, výrazně menší. "Nebo... Spíš to vypadá jako jiný tchoř, je výrazně menší. Doteď jsem si nevšiml," zamračil jsem se lehce a sklonil k němu hlavu.
Zkus to znova. Zkouším, ale pořád to samé. Co tím myslíš, pořád to samé? Cítíš něco? A cítíš to co já? Je to tam, ale jakoby to... Spalo? Jo, spalo, trochu jsem si i mumlal, ale nesrozumitelně. Nakonec jsem se znovu naroval a podíval se na Parsifala, kterému náhle trochu divně svítily ty jeho obrovské, karamelové oči. "Ano?" pobídl jsem ho. Třeba ho napadlo něco podobného jako mne.

Možná jsem se měl připravit na nesouhlasné pohledy a odmítavá slova, přecijen pomsta nebyla nic hezkého a když se v ní jeden vyžíval, neházelo to na něj to nejlepší světlo. parsifal ale místo toho cenil zuby v úsměvu, souhlasném broukání a přizvukování, že je raději na mé dobré straně. Ulevilo se mi, aniž bych věděl, že jsem byl jen kousek od pádu ze srázu. Nebyl by to první sráz, kam by někdo zhučel.
"Jinak jsem vcelku mírumilovná duše," bránil jsem se v žertu, protože mi to přišlo komické. Nejraději bych Siria zavraždil na místě, ale teď jsem se oháněl bílým kapesníkem a předstíral, že to monstrum, které převzalo kontrolu a trhalo mého bratra na kusy nebylo mou součástí a já jí kontrolu neodevzdal dobrovolně a s nadšením.
Sledoval jsem, jak se Parsifal snaží tchoře vyčuchnout, jako kdyby to byl čmuchací tabák. "Tak co?" houknul jsem, protože neodpovídal a já jsem byl zvědavý, co za tchoře to teda mám.

Parsifal to trefil. Na obličeji se mi rozlil výraz čirého blaha, které se jinak dostavovalo jen v určitých momentech. "Byl," souhlasně jsem vydechl, skoro až eroticky, jak moc jsem z toho měl radost. "A udělám to znovu, jestli ho ještě potkám," vydechl jsem příslib, který sliboval nové krveprolití, větší, horší pro Siria. Hodlal jsem ho zabít, ačkoliv to otec odmítal a skoro mi to až zakazoval. Hodlal jsem do něj zabořit své zuby a sledovat, jak jeho zdechlina sebou pleskne o zem a zmizí. A až se vrátí, protože zmrdi se vždycky vracejí, udělám to znovu.
"Hm, to mě ani nenapadlo," uznal jsem. Neměl jsem čich, takže takové věci mi prostě unikaly. Pachy smeček, rodin... Bylo to pro mě zapovězené. "Jdi k němu," drbnul jsem čenichem do tchoře, který protestně natáhl packy proti mému čenichu a vycenil zoubky, ale pak se stočil jako špageta a odplazil se k Parsifalovi, kde se rozmáznul na zem jako koberec.