Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen jsem se zasmál, když na mě ta vlčice zavrčela. Vypadala docela dost otřesně, takže zvolit útěk byl asi nejlepší řešení. Škoda jen, že jsem hned zaslechl její kroky za sebou a musel kompletně změnit směr, aby mě nechytila. Rozběhl jsem se tedy šikmo od táty a skočil do nějakého křoví a zalezl za šutr, aby mě nenašla. Pazneht, zopakoval jsem si, abych si zapamatoval i tuto nadávku.
Jakmile se ukázalo, že je vzduch čistý a ten její škaredý ksicht nestalkuje nikde okolo, vystrčil jsem čumáček mezi větvemi a vylezl zpod křáku, abych se mohl vrátit za tátou. Stále jsem chtěl být poblíž něj a necítil jsem potřebu pořád někam utíkat jako Sirius nebo Rowena.
Rozťapkal jsem se zpátky a vesele zavrtěl ocáskem, když jsem uviděl tátův hřbet. "Tati, pozdlavil som za tebe Lušy!" zavolal jsem už z dálky a vypnul hrudníček hrdý na to, jak dobrou práci jsem odvedl. Došel jsem až k jeho nohám s lehce přivřenýma očima, které byly plné pýchy. Když jsem se podíval, kdo to před námi stojí, trošku jsem zkoprněl. Stáhl jsem uši k hlavě, ale pak jsem se začal tvářit jakože nic. "Nazdal, á sem Silius," řekl jsem potom ledabyle. Hodlal jsem na ně hrát divadlo, abych nedostal zprda jak od táty tak od Lucy.

"A jakou magii máme my?" zeptal jsem se a skočil tátovi do řeči, přičemž jsem zcela přeslechl část, která prozrazovala otcovuu nevědomost v této oblasti. "Máma je požád plyč," postěžoval jsem si nabručeně a zakabonil se. Mámu jsem viděl naposledy snad... V horách, když nám málem Rowena umrzla. "Požád někde lítá, už ani nevím, jak vypadá," zabručel jsem naštvaně a dramaticky si odfrkl. Neříkal jsem úplně pravdu, ale potřeboval jsem tátovi sdělit, že na mě máma prostě úplně kašle a že mi to vadí.
"A to vadí? Ty ji taky nemáš lád," řekl jsem a nakrčil čumáček. Táta se protahoval a pak mi řekl, jaký je náš následný plán. "A naučíš mě plavat? Chci to umět džív než Si-Alastol!" hekl jsem a málem jsem se popletl. Nesměl jsem zapomenout, že jsem si to se Siriusem vyměnil a teď jsem dělal, že jsem on. On jistě dělal, že je zase já, ať už byl kde byl. Na nic moc jsem nečekal a rozešel jsem se pryč z lesa. "Du plvní, ty si moč pomalý!" výskl jsem na tátu a rozběhl se lesem. Probíhal jsem mezi kameny a nožičky jsem vesele rozhazoval do stran, jak jen to šlo. Musel jsem prudce zastavit a pomalu obejít velký strom, který přede mnou najednou vyrostl, ale jinak jsem své končetiny už ovládal docela dobře, takže mi to upalovalo rychlým štěněcím během přes celý les jako po másle.
Uslyšel jsem hlasy a vyběhl k nim. Proskočil jsem skrze keře a jako maličký bubák se zjevil před strejdou Arcanusem, nějakým šedým nekňubou a hnědou vlčicí. Hnedka mi docvaklo, že to musí být ta Lucy, které se táta chtěl vyvarovat a protože jsem mu utekl a nechal ho v oblaku prachu, který vířil zpod mých pelášících tlapek, měl jsem chvíli čas, než mě doběhne a zdrbe. "Ty musíš být Lucy. Á sem tvůj blácha Sil-Sirius. Táta se s tebou nechce bavit, plotože si hysterka," řekl jsem a poslední slovo pořádně zdůraznil a dal si pozor na správné vyslovení R. Loupl jsem čertíkovskýma očima po hnědé vlčici s šátkem na noze a přikrčil se. Nechtěl jsem dostat před tlamičku, ale nemohl jsem si nerýpnout. "A taky... Taky si megela!" zapištěl jsem ještě rychle, než jsem se jako myška na klíčku otočil a vyběhl z křoví pryč a utíkal od skupinky co nejrychleji.

Lehce jsem se nakrknul, když mě brácha napodobil, ale pak jsem se zasmál. "Fe fi fouba," ušklíbl jsem se na něj a vypláznul růžový jazýček, aby viděl, že si z toho nic vlastně nedělám. Já jsem si nedělal vrásky z toho, že by se mamka nevrátila. Stejně tu s námi byl táta a tudíž jsem necítil potřebu propadat panice jako Rowena. Sirius ji ještě napomenul, že plácá nesmysly a že mamka se určitě vrátí a já jen líně přikývl. I táta ji ujišťoval, že její tulácké zkušenosti jí určitě pomůžou dostat se k nám. "Děláš, ako by to táta nevěděl," řekl jsem a protočil panenky, když brácha zahlásil, že je Alastor. "Byls s ním celou dobu," dodal jsem ještě, abych dodal na pravdivosti svých slov a zamával ocáskem.
Táta se pak jal pokládat ucho na kameny a to mě zmátlo. Myslel jsem, že si Rowena dělá legraci a nic takového nefunguje. "Čoo," protáhl jsem a natáhl jsem hlavu k nějakému malému oblázku, který se mi možná tak vysmál v kamenném jazyce za to, že jsem taková naivka.
Když jsem zvednul hlavu, brácha i ségra byli pryč, ale netrápilo mě to. Proč bych se měl strachovat, však je jen vcucla nějaká černá díra a vyprskla na nás prášek zapomnění. Kdo ví kde jsou, co by se jim mohlo stát.
"Á ji chci vidět! Chci jí žíct, že smldí," řekl jsem a ňafnul po tátově noze, která se vzdalovala ode mě a přibližovala k bobru.

Naposledy jsem popotáhl a zamrkal, abych se zbavil i posledních slziček. Brečel jsem nějak často, ale vůbec mi to nevadilo, protože potom jsem se cítil mnohem lépe. "Taky plomiň," fňukl jsem ještě jako omluvu. Svůj zub jsem ani nehledal, nemělo cenu se ho snažit najít. "Jsou tfo fakofé felké myši fs pflácáfími ofafsy," zašišlal jsem. Vzduch mi unikal dírkou po zubu a neustále mi to tam hvízdalo. To je ale protivné!
Na tátova slova jsem nereagoval, však jsem se před Rowenou bít nechtěl. To oni přišli sem. Podařilo se mi do sebe dostat nějaké kousky masa, které jsem roztrhal na malé cancourky a ty pak spolknul jako dlouhé špagety. Kdybych chtěl, mohl bych si je tahat i z krku celé, mít tak protistojný palec a lepší mobilitu v kloubech. Rowena i Sirius se dožadovali cesty domů, ale já neviděl důvod, proč se tam vracet. K tomu místu mě vázalo snad jen to, že v ragarské jeskyni byly možná stále cítít zbytky mojí plodové vody, ale to jsem nepokládal za dostatečně dobrý důvod. "Já domů neci," zaprotestoval jsem klidně a usmál se, když se ukázalo, že stejně musíme počkat na mámu. Rowena si pak začala povídat s tátou o tom, že může slyšet kamení. "Ulčitě si z tebe jenom dělala leglaci," uchechtl jsem se a zapomněl, že mám vlastně šišlat, abych získal nějaký soucit a pozornost od táty.

Začali jsme se vztekat oba dva a jakmile Sirius spustil řev na celý les, začal jsem popotahovat. "Tiško!" prskl jsem na něj mezi vzlyky a zvedl se ze země, kde jsem ještě před chvílí házel tantrum. Dokolébal jsem se k němu a posadil se vedle něj, zatímco ječel. Čumákem jsem do něj drcnul a snad mi stačil pohled na to, abychom se udobřili. Nechtěl jsem se s ním už rvát a odpustil jsem mu, takže jsem jen tiše seděl. Pak se k nám sklonily ale zářivě zelené oči a já sklopil uši k hlavě. Rozhodně jsem nechtěl dostat trest, ale už jsem neměl sílu se bránit. Táta nám počechral kožichy a pak nás trochu očistil od ran a krve. Jeho přítomnost a doteky mě uklidňovaly, takže jsem se začal cítit o něco lépe.
No a pak se na nás táta obořil, že máme zavřít klapačky a laskavě se začít chovat, jinak přijde teta Elisa a vyhodí nás z lesa. Zakňučel jsem, když na mě táta štěknul, ale výsledek jeho ostrého zásahu byl okamžitý - zmlkl jsem. Na tváři se mi jenom třpytily slzičky, ale jinak jsem projevoval svůj smutek potichu. Táta pak pokývnul Roweně, že s emá najíst první a pokud se neumoudříme, tak nás předhodí bobrům. Ale bobří maso nejí přece! uvědomil jsem si a když se táta otočil na Rowenu, naklonil jsem se k Siriusovi a pošeptal mu do ucha: "Bobží mašo nejí, kecá." Najednou jako kdyby veškerý vztek na mého bratra zmizel, držel jsem s ním zase basu. Nejspíše naše rvačka byla nutná, abychom si vybili všechny emoce, které v nás dřímaly po celou dobu našeho odloučení. Po chvíli jsem se postavil a opatrně došel k bobrovi, abych si taky ukradnul kousek masa. Zakousl jsem se do bobra, ale protože mi maso nešlo utrhnout, začal jsem ho jenom ožužlávat a nějak se ho snažit přetrhnout silou. Chybějící zub mě občas donutil tiše kníknout bolestí.

"Já umím!" zapištěl jsem a pak už bylo najednou pozdě na vyříkávání nějakých věcí. Pustili jsme se do sebe jako dvě divoké veverky a snažili se jeden druhému ublížit a tím prokázat svou dominanci nad tím druhým. Jeden by řekl, že jako dvojčata budeme držet spolu, ale zatím se nám to moc nedařilo. Možná za to mohla separace hned ze začátku, kdy sirius trávil čas s matkou a já s otcem.
V tlamičce jsem cítil svou vlastní krev, zatímco jsem kousal bratrovo rameno. Něco na mě zakřičel a já ho pustil, abych mu odpověděl. Určitě na mě použil nějaké to zakázané slovíčko. "ŠUCH-uh!" pokusil jsem se mu to vrátit, ale dostal jsem jaho tlapkami do břicha. Ačkoli byl slabší než já, rozhodně jsem na tohle nebyl připravený. Tohle byla moje úplně první rvačka, ačkoli jediná prolitá krev byla ta má a rozhodně jsem mu nechtěl moc ublížit. Nebo chtěl? Zakňučel jsem a pustil ho, zatímco jsem zavrávoral na stranu. V tlamičce jsem měl najednou hořko a cítil jsem, jak mě bolí bříško. "Pitomešku pitomá!" zakňoural jsem a chtěl jsem po něm skočit, když v tu ránu mě něco schňaplo do tlamy a odložilo bokem. "ŇGHÁÁ!" zapištěl jsem a kroutil se jako žížala. Jakmile mě zuby pustily, vyskočil jsem znovu na nohy a podíval se na otce, který nad námi stál. "Šel šem plo něj! Tammm je," zahučel jsem naštvaně a trhnul hlavičkou k ležicí hromádce bobřího masa. Táta se na nás přísně podíval a já se zamračil na Siriuse. "To je tfoje fina!" zapištěl jsem na něho naštvaně a praštil sebou o zem, kde jsem se začal šít a mlátit do kořeně vedle sebe. Měl jsem strašný vztek a někdo to odnést musel. "JÁ-JÁ ŽÁDNÝ TFEST NECI!" ječel jsem u toho jako pominutý a vzlykal.

"Musíš se chovat jako já, aby ti to... vježili," řekl jsem významně a stoupl si kousek před něj. Odkašlal jsem si a nahodil parodii mého bratra. Až na to, že to parodie nebyla, snažil jsem se chovat opravdu jako on. "Času á sem Silius a hlozně smldíš! Di mi plo jídlo, mám hlad, cuchto," škaredě jsem se usmál a zamával ocáskem. "Doblý?" zeptal jsem se na bráchův názor, jestli ho imituji dostatečně věrohodně.
No, asi jsme to trochu přeháněli, což jsem pochopil až poté, co mi brácha vlepil takovou ťafku, až se mi hlava otočila na bok. "AU!" štěkl jsem a zamrkal, když se mi do očí nahrnuly slzy. Otevřel jsem očka, která byla lesklejší než navoskovaná pleš, a před sebou na zemi uviděl zub. Musel být můj, protože jsem v tlamičce ucítil teplo a za chvíli i jazykem našel díru, odkud mi zub vypadl. "Blbešku blbeškofifý!" zašišlal jsem na něj, protože mi vyhodil jeden z předních zubů. Ještě stále mě prudil a to už mi nedalo. Všechen vztek musel jít ven a já se s jekotem vrhl na bráchu. Nemilosrdně jsem po něm skočil, shodil ho na zem a kousnul ho do ramene tak moc, že ho to muselo nemile štípnout. Stejně jako to zabolelo mě, když mi vrazil. "Nemyšli ši, že ši lepší!" zahučel jsem na něj šišlavě skrze slzičky, které se mi kutálely po tvářích.

Spojení mezi námi zesílilo, když se naše pohledy setkaly a oba jsme měli pekelné jiskřičky v očích. Tento svět ještě nezažil teror, jaký my dva hodláme rozpoutat. Žel Rowenu jsem vypustil úplně z hlavy, stejně tak tátu nebo kohokoliv jiného. Momentálně jsem myslel jenom na to, jak s bráchou naštveme co nejvíce vlků. Řekl mi další slovo a já se zazubil.
Dostal jsem přes čenich jeho tlapkou a trochu mě to překvapilo, takže jsem kníkl. Napřímil se a řekl, že on je roztomilejší. Zasmál jsem se a zařadil se vedle něj. Už jsem si uvědomoval výhodu naší podobnosti a nějaká ta kolečka v hlavě mi už taky šrotovala. "Ha, najdi lozdíl!" zářivě jsem se na něj usmál, zatímco jsem stál vedle něj. Jestli on hodlal hrát na tu roztomilou notu, mohl jsem to z fleku dělat taky, protože jsme vypadal úplně stejně. "Můžeme si z ostatních tak dělat leglaci," na tváři se mi objevil žraločí úsměv, když jsem si představil, kolik vlků tím vytočíme.
Sklonil jsem hlavu dolů a zašklebil se na něj, když mě osočil, že by mi mohla hlava upadnout. Vypláznul jsem na něj jazýček a lehce se rozkročil, abych se dostal pod něj a mohl ho škádlit tím, že mu budu říkat, jak je tlustý. Reakce se dostavila okamžitě. Sirius zaječel na celý les, že není. "Si piš že si," vysmál jsem se mu a smekl se zpátky na tlapky, abych se mu pověsil kolem krku a kousnul ho do ucha. "Si tlusčejší než... Než Nmm!" zasmál jsem se a odskočil. Pak mi řekl, že smrdím. Stáhl jsem uši dozadu a nakrčil čumáček vzteky. "JÁ NESMLDÍM!" zaječel jsem na něho zpátky úplně stejně, jako on předtím na mě. "Ladši budu smldět než být tlstý!" nafouknul jsem se jako žába a odklonil pohled dramaticky stranou.

Vytrhl se mi a já ho dál už netrápil, přecijen měl jen jeden pár uší. Oči se mi přemístily až na vrch hlavy, když řekl, že slovíčka, jenž mi hodlá tajně sdělit, jsou klasifikována jako nebezpečná. Mamka mu je ale povolila a co mohl Sirius, mohl jsem i já. Na tlamičce se mi objevil zlovolný úsměv a přikývl jsem na srozuměnou. Moje malá satanská povaha konečně začala vystrkovat růžky. Když byl brácha pryč, byl jsem úplný andílek, ale je možné, že v jeho přítomnosti se otočím naruby.
"Hyste-chlrl-ka, hystelrrka, hysterka," zopakoval jsem po něm. "Megera," druhé slovíčko se mi povedlo hned napoprvé, ale stejně jsem ho ještě párkrát zopakoval, dokud mi po jazyku neklouzalo skoro samo.
Dostal jsem jeho zoubky do obličeje, ale ten hňup měl zuby jak starou doškovanou střechu, takže jsem se neobával velké bolesti. Ani to neštíplo. "Loweně taky už padají žuby," řekl jsem mu a mávl ocáskem líně nad svým zadkem ze strany na stranu. "Já mám požád všetky," vychloubal jsem se.
"Takže všichni blbí jsou kleténi a bužny," přikývl jsem na srozuměnou a pustil bráchu ze svého sevření. Slíbil, že se Roweně omluví a ještě mě opravil, že jsem to řekl špatně. "Si myslím," broukl jsem povýšeně a zvedl hlavičku až do oblak.
Převalil jsem se na záda a tlapkami bráchu dloubl zespodu do tlamy. "Si tlstý," zašklebil jsem se a zuby mu zacvakal u pupku. "Za chvíli se budeš kutálet z kopečka," zachechtal jsem se dloubl ho do pupku.

Táhnul jsem bobra už nějakou dobu a už jsem přemýšlel o tom, že toho prostě nechám a zmanipuluji nějakého dospělého, aby tu těžkou práci odvedl za mě, když jsem uslyšel jekot. Pustil jsem bobra a uviděl Siriuse, který pelášil za mnou s kouskem masa v tlamě. "Sílije!" zakňučel jsem se smíchem, když se brácha překotil a nabil si čumák. Rychle se ale vzpamatoval a rozběhl se za mnou. Zabořil se mi čumákem do krku a já ho hravě kousnul do ucha, aby se ode mě odlepil. "Nová slova?" zaujatě jsem zamával štětkou a doufal, že mi neupadne od samé radosti. "Povídej!" řekl jsem vyzývavě a rázem na Rowenu a její hlad zapomněl. Někde vzadu v hlavičce jsme to měl, ale momentálně mě mnohem víc zajímalo, co dělal brácha.
Svalil jsem toho prcka na zem a kousnul ho do packy, konečně jsem si měl s kým pořádně hrát. Rowka byla malá a křehká, s ní jsem nemohl tak mlátit jako s ním. "Plý si Oweně žekl, že je... Že je buchta!" nemohl jsem si vzpomenout, jak jí to vlastně řekl, takže jsem naslepo vystřelil podobné slovo. Třeba jsem se trefil. "Nesmíš jí žíkat takové škaledé věci, ona je z toho smutná!" pokáral jsem ho, ale myslel jsem to dobře, což jsem dosvědčil dalším zakousnutím se do jeho tlapek.

Ani jsem si nevšiml, kde se tu ten vlk vzal. Zčista jasna s eobjevil přímo přede mnou a šeptem na mě promluvil jako nějaký úchyl.
"ÁÁÁÁÁÁ!" zaječel jsem polekaně a odskočil tak metr od šedého vlka. Podíval jsem se na něj a zděšeně se na něj díval. "Di plýč!" zapištěl jsem s lehkým vzlykem úleku, který jsem si nedokázal odpustit. "Sem tu s tátou, tak mě nech být," zahučel jsem a sledoval, jak vlk zdrhá, jakmile o mém tátovi uslyšel. "Pšesně, utikej zbabělče!" zasmál jsem se a rozmrkal slzičky, které se mi hromadily v koutcích očí.
Když mi vlkův obrys úplně zmizel, vzpomněl jsem si, že jsem měl hledat tu skálu a bobra. Zarťapkal jsem se tedy dál mezi stromy a přemýšlel, kde by ten bobr mohl být. Začal jsem si představovat, že jsem na nějakém dobrodružství a musím získat bobra, abych zachránil svou sestru. Objevily se přede mnou jedovaté větve, které na mě útočily a já na ně skočil a zakousnul je svými velkými zuby, abych je zneškodnil. Potom mě chtěl zastavit strom, ale tomu jsem utekl, protože byl prostě moc pomalý. "Hahá, nikdy mě nedostanete!" zavýskl jsem a zakopl o nějaký kus šutru. Překotil jsem se přes něj a protože v okolí nebyl nikdo dospělý, kdo by mě politoval, ani jsem netropil scénu. Místo toho jsem na kámen zaútočil a druhou packou ho několikrát plácnul, aby si zapamatoval, že Alastor se nepodkopává. No, a pak jsem se objevil u té skály. Usmál jsem se a šel k bobrovi, který ležel jako hromádka masa hned pod ní. "Zvládnul jsem to!" zaradoval jsem se a čapnul bobra za packu, aby se mi dobře táhl. Teď mi jenom zbývalo ho dotáhnout zpátky k tátovi, jenže to bylo mnohem těžší, než jsem si původně myslel...

// Elisino údolí

Slyšel jsem za sebou otcův hlas, ale jakmile jsem proskočil křovím, zapomněl jsem na něj. "Já se hned vlátím!" zavolal jsem do lesa před sebou, aniž by mi docházelo, že mě jen těžko uslyší. Začal jsem se kodrcat přes les a na chvíli zpomalil, přece jsem nepotřeboval běžet celou cestu. Přelezl jsem suché větve, obešel pařez a přeskakoval z kamene na kámen, jako kdyby mi hlína měla popálit tlapičky. Teď jsem poprvé úplně sám, uvědomil jsem si, zatímco jsem si to štrádoval lesem. Neměl jsem z toho přílišné obavy, tedy alespoň zatím, protože jsem věděl, že když se otočím a půjdu zpátky přesně tou samou cestou, táta s Rowenou tam budou na mě čekat. Ani jsme netušil, že jsem udělal tolik zatáček a obratů, že by to tak snadné nebylo.
Zvedl jsem čeníšek a nasál vzduch, nicméně směsice tolika pachů mě jen pobouřila. "Do to šetko je? Tolik cizinců!" zakroutil jsem nechápavě hlavičkou a pokračoval dál. Věděl jsem, že bobr leží pod velkým kamenem na hranici lesa, ale kde přesně, to byla záhada. Jakmile jsem ale uviděl poslední stromy, zastavil jsem se a hledal kámen. "Hmm, de to je?" zamračil jsem se a zavrtěl ocáskem. "Budu to muset najít!" vypískl jsem a rozešel se hopkavým krokem podél hranic. Držel jsem se dál od konce lesa, aby na mě nešlo hned vidět, ale moje hopsání a vrtění a hlučnost mi na nenápadnosti nepřidávaly. "Aš budu veliký, budu mít machové krr-álovství," prozpěvoval jsme si vesele, zatímco jsem drápky odhazoval hlínu za sebe a pokračoval v obchůzce.

// Pardon, zapomněla jsem na vás

Poslušně jsem poslouchal, co nám táta říkal. Krev teda může téct, ale tohle bylo teda málo na to, aby umřela. Mně to teda přišlo dost! Zavrtěl jsem se, ale nic jsem neříkal. Slezl jsem z Rowky hned potom, co jsem od ní dostal pusu a spokojeně lapnul hned vedle. Mě taky vypadnou zuby? zhrotil jsem se a otevřel v němém zděšení tlamičku. Byl jsem docela strašpytel, jak si táta jistě už stihl všimnout, ale jenom když se jednalo o nové věci. Však teď jsem se vody už nebál, narozdíl od prvního setkání u Velkého vlčího jezera.
Nechal jsem se obejmout a zavrtěl spokojeně ocasem. Měl jsem tátu a Rowenu rád. Bylo mi navrhnuto, že bych měl jít spát. "Ale já nejsem ještě unavený," zaprotestoval jsem protivným hláskem a podíval se na Rowenu, která by ale ráda spala, jenže měla hlad. Já jsem hlad neměl. "Máme tam toho bobla!" připomněl jsem tátovi nadšeně a zavrtěl štětkou.
"Já, já plo něj dojdu!" oznámil jsem a rozběhl se do lesa. Pokud na mě táta nezavolal nebo mě nezastavil, utíkal jsem přes údolí až mezi stromy.

// Asgaar (jestli mě táta nezastavil :D)

Začal jsem přešlapávat na místě a neustále drkal do Roweny, která se pořád neprobouzela. Za chvíli jsem uviděl, jak se k nám řítí táta. "Tati, jí-jí vypadl zub a teče jí krev a usnula!" řekl jsem rychle mezi vzlyky, zatímco se mě táta nahněvaně ptal, co se stalo. Začal ji umývat a sušit, ale o to jsem se předtím staral i já a sluníčko taktéž, takže Rowka byla zase celá suchá.
Ale pořád spala. "Mmmm!" zapištěl jsem přes zavřenou pusu a přitiskl ouška k hlavě a zastrčil si ocásek mezi nohy. "Že jí nic není?" dotíral jsem. Byl jsem rád, že je tu, protože se o ni mohl postarat on. Copak jsem já věděl, jak se o někoho postarat v tak krizové situaci?
Naštěstí Rowena neumřela, což jsme poznal podle jejího zamrkání a pokusu o to, posadit se. Znovu lapla dolů, ale hned začala mluvit. Spadl mi obrovský kámen ze srdce a můj ocásek mi vystřelil zpod nožek přímo nahoru, kde se vrtěl jako vzdušný panák. Skočil jsem na ni a radostně jí začal olizovat obličej, nicméně jsem si dával pozor, abych ji nezalehl. Ale jinak jsem ji svým vřelým přivítáním zpátky mezi živé nešetřil.
Slezl jsem, nebo jsem byl sundán dospělou osobou, a sedl si na řiťku, zatímco začala Rowena mluvit o nějaké divné vlčici, co sbírá zuby. Samosebou jsem jí okamžitě uvěřil, ačkoli jsem nic takového v okolí neviděl. Očima jsem se zavěsil na tátovi, který byl studna moudrosti, a čekal, co na to všechno poví. Mně bylo jedno, koho potkala a koho ne, hlavně že je zase s námi. Kdyby odešla, tak by se mi asi poprvé v životě doopravdy stýskalo.

Sledoval jsem, jak si dává packu před tlamičku a plive do ní svůj zub. "Lowi, to je doblý," utěžoval jsem ji, když začala panikařit. Už zase? vyděšeně jsem se podíval na Rowenu, která se bála, že umírá. "Ne, neumíláš!" ujistil jsem ji, zatímco dramaticky házela hlavou. No, jenže v ten moment jsem viděl, jak se jí zavírají očka a padá dozadu. "OWI!" zaječel jsem, ale nestihl ji chytil. Naštěstí dopadla na měkkou zem, ale neprobouzela se. Rozhlédl jsem se, ale kolem nikdo nebyl. Zakňučel jsem a čumáčkem párkrát drbl do její hlavičky. Nic.
"TATÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!"
Zaječel jsem na celý les, snad mě táta uslyší. Nemohl jsem teď odběhnout pro pomoc, co když vážně umírala? Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl kaluž špinavé vody. Se slzičkami v očích jsem chytil Rowku za kůži na krku a dotáhl ji k vodě. Ponořil jsem jí hlavičku do špinavé vody a jakmile uviděl první bublinky, rychle ji zase vytáhl ven. Začal jsem jí olizovat obličej a zbavovat tak vody, která jí mohla natéct všude. Cítil jsem i krev a docela mě to vyděsilo. Rowenin zoubek se ztratil někde v trávě, ale to byla ta poslední věc, co mě zajímala. "Owi, Lowi, vstávej," prosil jsem ji a snažil se ji probudit olizováním a případným kousáním.