Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jsem Ilenie a jsem tu nová, zopakoval jsem si v hlavě protivně. Jsem blbka a jsem tu proto, abych blbkařila, aspoň mi ulov něco k jídlu, pokračoval jsem a moje nálada klesala víc a víc ke dnu. ROwka dokonce ani neměla hlad, ale po tátově inspekci bylo rozhodnuto, že si musí nechat obalit žebra tukem, jestliže chce být jednou velká a silná.
Táta nás začal představovat a když vyslovil moje jméno, rychle jsem ho opravil neslušným zasáhnutím: "Sílius su!" Hodlal jsem alias svého bratra využívat tak dlouho, dokud to půjde a tátova kazisvětovost mi v tom docela bránila. Rowena se mnou tu hru alespoň hrála, ale on se nenechal nachytat. Vlčice před námi ale nevypadaly dostatečně inteligenčně vyspělé na to, aby poznaly rozdíl mezi mnou a mnou n.2.
"Saviol?" zamrkal jsem. Si táta! zpanikařil jsem lehce, protože toho velké hnědého vlka s naušnicí a zelenými odznaky na noze jsem měl v hlavě zakódovaného jako svého biologického taťuldu. Savior zněl jako někdo, kdo mě jediným olíznutím smaže z existence.
Nakonec se rozhodlo, že nám vlčice pomůžou. Setřepal jsem ze sebe svou nevraživost jako mávnutím kouzelného proutku a začal o něco živěji vykračovat vedle vlčic. Za svůj cíl jsem si zvolil Lenii, jejíž jméno jsem lehce přeslechl a ani měnenapadlo ptát se znova. "Ahoj, já sem Silius," řekl jsem vesele znovu, jako kdybych předpokládal, že je vlčice hluchá. "Ploč máš tak divný kožich?" zeptal jsem se a podíval se na její flekatou nohu, která zcela unikala mé představě o hezkém kožíšku. "Si nějaká nemocná? Mizí ti balva," poznamenal jsem, ale i nadále pokračoval hned vedle ní, možná až příliš blízko jejího intimního prostoru. De facto jsem jí skoro lezl pod tlapy, ale dával jsem si bacha, aby na mě nešlápla. "Ulovíte něco doblého? Čeba bobla? Táta mi kdysi chytil bobla, plotože sem se ich bál," začal jsem vykládat. "Pak sem ho musel hlídat, ale už nevím, co se s ním stalo. Jo, my ho vlastně snědli," pokýval jsem znale hlavinkou, když jsem si rozpomněl na konečný osud bobřího masa v Asgaarském hvozdu.

// jeskyně

Vydrbkal jsem se ven ještě se staženým ocasem. Jednou jsem se na Rowenu ohlédl, když vyhcázela z temnoty a připadalo mi, jako kdyby s ejí pouštěla nějaká zlá aura, která se v dlouhých cárech vypařovala z jejího těla a vracela se samotná do nejhlubších stínů jeskyně. Po zádech mi přejel mráz.
Uslyšel jsem, jak si stěžuje na náročnost zdejšího terénu a počkal jsem na ni, abychom šli bok po boku. "Ty kopce sou hlozně velké," přizvukoval jsem jí otráveně. Cukl jsem sebou, když táta zaklonil hlavu a zavyl. "Hmm, teď si nás všichni všimnou," broukl jsem, jako kdyby to byla špatná věc. "Ale..." začal jsem, ale rychle jsem sklapnul, nemělo cenu tátovi odmlouvat. Zase by mi utnul tipec, stejně jako předtím.
Pokračovali jsme dolů a já se znuděně vláčel jako kus loje. "Kdy už tam budemeee?" protáhl jsem nešťastně, jen co jsme zahnuli a otevřel se před námi další, ještě větší prostor. Dlouho jsme ale sami nezůstali, protože na tátovo zavytí přecijen někdo zareagoval a přicupitaly k nám dvě vlčice. Nikdy jsem je neviděl, ale nevadilo mi to. "Máme hlád!" zakňučel jsem a v tu ránu se s hlasitým zakručením ozvalo i moje bříško.

"Au," kníkl jsem, když mě strom praštil zpátky. Všiml jsem si, že jeho potrhané větve dorůstají a bylo mi hned jasné, že mě nepraštil strom, ale vlastně táta. Nabubřele jsem se na něj otočil a zaškaredil se na něj. Pak mi táta ještě řekl, že jsem vlastně nevychovaný, rozežraný spratek, který nedostane najíst, protože je líný. Zakňučel jsem a hodil sebou o zem, dramaticky se vztekajíc.
Uklidnil jsem se až potom, co přiletěla ta příšera, ale moc klidně jsem teda nereagoval. Táta za mnou přišel a řekl mi, že tohle je ta naše Alfa a máma mě sprdla, že na něj blbě čumím já. "To není plavda! Já nevypadám divně!" ohradil jsem se s naštvanými slzičkami v očích, které jsem následně upřel na Faliona, jak se mi vlk představil. Zaraženě jsem jenom stál a hleděl, protože jsem netušil, jak na něj mám reagovat.
Mnohem lepší pro mě byla informace, že Rowena je v úkrytu. "De je úklyt? Du tam! Za Lowi!" křikl jsem znenadání v momentu ticha. A potom, ať už mi to řekli nebo ne, jsem se rozutekl určitým směrem.

// úkryt

Táta zase brblal, že pokud si nedám pozor, nemile doplatím na následky svých činů. Byl jsem ale maličký, nezkušený, zvědavý, nenechavý a téměř naprosto vypatlaný (úplně vypatlaný byl Sirius, takže jsem na tom byl procentuálně o něco lépe), takže jeho poučování se lehce minulo účinkem. A aby to nebylo všechno, odmítl mi táta nadále shánět jídlo. Otevřel jsem nevěřícně tlamičku v němém protestu a pak zakňučel. Nevím, jestli jsem byl raněný málo, protože pak se na mě ještě vytasila mamka s porovnáním mě s mým vlastním dvojčetem. "Ale to není fél!" zvýšil jsem naštvaně hlas a pustil se znovu do demolice stromku, který jsem častoval nemilými přídomky. Dělat, že Sirius je lepší, bylo naprostou podpásovkou a já se brutálně vytočil. "IIOHE! EHIHE!" křičel jsem na strom, zatímco mě jehličky drásaly na patře. Díky mamce se mi lehce rozrostl slovník.
Uslyšel jsem šuchot a otočil se po zvuku. U nás přistál vlk a já s očima navrch hlavy sledoval, jak se jeho blanitá křídla skládají na hnědý hřbet. Už už jsem chtěl na rodiče zaječet, že se k nám dostala jakási příšera, když na nás ta věc začala mluvit a ptát se na nějaké divné otázky. "KDO TO JE A PROČ NA MĚ TAK BLBĚ ČUMÍ?" byl jsem asi příliš vystresovaný, protože vlkům modrý pohled jsem si vzal až příliš osobně a s panikou v očích se otočil na tátu a mámu s jasným dotazem. Možná jsem až příliš křičel, možná jsem nebyl příliš slušný a možná jsem mohl prostě držet klapačku a jít se schovat tátovi pod nohy, ale já tam stál jako kůl v plotě, zatímco kolem mě byly poházené rozkousané větvičky smrku.

// Galtavar

"Já nepočebuju lovit," zahučel jsem si sám pro sebe, když mě táta nařkl, že jsem pomalý jako slimák. Můj úhel pohledu byl ale zcela jiný. Proč bych se měl snažit, když tady byli mí rodiče, kteří se o mě měli starat? Nechtělo se mi lovit a vyvíjet fyzickou aktivitu jenom proto, abych se najedl. Najednou mi jídlo nepřipadalo tak důležité, ačkoli mi už zase docela vyhládlo. Bříško mi zaprotestovalo a ozvalo se zakručení, které přílišně nepodpořilo moje hudrání.
Táta zase povídal o své magii a já se zamyslel. Líbily se mi jeho zelené oči, ale líbily se mi i máminy zářivé oči. "A nemůžu mít čeba... Modlé oči?" zeptal jsem se s velkou nadějí. Vlastně bych modré oči ani nechtěl, ale chtěl jsem vědět, jaké možnosti mám. Co kdybych mohl mít červené oči? Nebo... Nebo žluté, jako mám teď? Tolik možností!
"Kdo je debil?" zeptal jsem se mámy zmateně, ale nějak jsem z toho vycítil, že nejsem úplně hloupý. "Stačí," souhlasil jsem a rázně přikývl. Začali jsme se škrábat do kopce a já se poslušně šinul mezi rodiči, protože svoje první místo jsem už dávno hodil za hlavu. Byl jsem rád, že lezu.
"Oooooh," protáhl jsem zklamaně, když mi máma zakázala ukousnout Alfaňoumákovi ocas. "Ale ploooč?" zaskučel jsem a zamračil se. Já mu chtěl ukousnout ocas! Zaskučel jsem a několikrát si dupnul do kroku, abych projevil své nespokojení a trochu si ulevil, ale to už se máma zastavila a začala se lísat k tátovi. Vyplázl jsem na ně znechuceně jazyk a stále nabručený, že nemůžu Alfaňoumovi ukousnout ocas jsem se rozešel dál. Nelezl jsem ale už nahoru, ale zamířil jsem někam mezi stromy. Nešel jsem moc daleko, přecijen jsem byl docela posera, takže jsem na rodiče pořád viděl. Zastavil jsem se u nějakého malého stromku a vyčůral se na něj a hodil pod něj i bobek, než jsem se rozcupital k jinému stromku a začal mu okusovat jehličnaté větvičky. Chtěl jsem mu ublížit. "Škaedý! Škaedý ketén. Blllbehek," ventiloval jsem na zakázaných slovech a vlastně tiše doufal, že si mě rodiče všimnou a začnou mě peskovat.

// Zrcadlové jeskyně

Protože jsem šel vepředu, rozhodl jsem se jít slimáčím tempem, kdy rodiče téměř stagnovali na místě, zatímco já se pomaličku ploužil vpřed. Moje nadšení z chůze bylo naprosto odlišné od nadšení z plavání, které ve mě vřelo a bublalo. Dostali jsme se z jeskyní pryč a já poslouchal, jak si máma s tátou povídají. "A já jsem taky chytlý?" zahuhlal jsem na mamku a otočil na ni zvědavě hlavu, což se neobešlo bez zakopnutí o nějaké trs trávy. Zapackoval jsem, ale neupadl jsem, takže jsem se zase narovnal a pokračoval. Donutilo mě to ale jít o něco rychleji.
Zastavili jsme se u řeky, kde mi máma řekla, ať se napiju. Poslušně jsem sklonil hlavu k řece a ponořil čumák do vody. Můj pokus o vdechnutí vody se ale nevydařil, protože jsem hlavu naštěstí rychle přizvedl a začal pít normálně.
"Wooow," řekl jsem s očima navrch hlavy, když táta udělal most přes řeku. "Jak to děláš?" zeptal jsem se a přicupital k němu zvědavě. Mamka se na mě otočila s tím, co chci v horách dělat. "Chci vidět Alfaňoumu!" zopakoval jsem po ní s dětským nadšením a zavrtěl chvostíkem tak prudce, div se mi v půli nezlomil. "A můžu mu ukousnout ocas?" zeptal jsem se, když se mi v hlavě objevil dokonalý plán. Udělám z něj bezocasého Alfaňoumáka!

// Ragar

Ta hnědá vlčice tu pořád byla a pořád něco mlela, dokud se její pohled nestal nepřítomným a já nezačal pochybovat o její schopnosti být vyrovnaná za každého počasí.
Chtěl jsem jít plavat a neustále jsem po tátovi pokřikoval, kdy a kam a proč chci jít hned teď plavat. Bylo mi ale slušně naznačeno, že nejprve se k vodnímu zdroji musí dojít pěšky. "Už zase chodit?" protáhl jsem líně a pustil mámin ocas, když mě táta nosem pošimral za krkem. Trochu jsem se zahihňal a pak se zařadil mezi oba dva. Necítil jsem stejnou potřebu vyhledávat svoje sourozence jako máma s tátou, protože teď jsem je měl pro sebe oba dva a to bylo super. "A mami, co je flígr?" zeptal jsem se a zastrihal zvědavě ušima.

// západní galtavar

Díval jsem se na Myší kožíšek, dokud se její stříbrné zraky neprodraly skrze mlhavé závoje. Asi si mě s někým spletla. Určitě s bráchou! Zazubil jsem se a zavrtěl ocáskem. "Já jsem Alastol!" představil jsem se, než se vlčice sebrala a odešla. Táta se ještě vybavoval s tou druhou vlčicí, ale moc jsem ji nevnímal. Šedá předtím zmínila něco o jezeru a já zavrtěl ocasem.
"Já ci plavat! Slíbil si, že mě to naučíš! Plavat!" dorážel jsem na tátu vesele. Chtěl jsem hned jít plavat a nikdo mi v tom nemohl zabránit. Doťapkal jsem za mamkou a chytil ji za ocas ostrými zoubky, jako kdyby to byl kus masa. "Pjdš š nmm plvv?" zeptal jsem se jí se sluníčky v očích. Vždyť jsem byl takový andílek! Narozdíl od svého bratra jsem nebyl sprosté hladové torpédo, jenom jsem byl trošku víc ukňouraný a ustrašený, ale to přece byly snadno přehlédnutelné chybičky.

// Jeden post snad neublíží :D

Podíval jsem se na tátu, ale ten se přestal vlčici věnovat a rozešel se pryč. Vyplázl jsem na ni jazyk a taky se rozešel od ní dál, nechtěl s ní mít nic společného. Tu se ale najednou objevila další vlčice a sklonila ke mě hlavu, jako kdyby se nechumelilo. Polekaně jsem kníkl a ucouvl, vůbec jsem se jí předtím nevšiml! "Zdal tichošlápku!" kňourl jsem poděšeně a stáhl ocas mezi nohy. Nevypadala ale nebezpečně, takže jsem se odvážil k ní natáhnout. "Ty seš zas kdo?" zeptal jsem se napřímo a zamračil se. "Já šřece nemluvim splostě!" ohradil jsem se dotčeně, když mě nařkla z urážení ostatních na potkání. Vychovával mě táta a ten si na mně dal záležet.
"Hej tati, ty ji znáš?" zavolal jsem na tátu a dožadoval se odpovědi hlasitým zakňučením. "Máš hezký kožich, budu ti žíkat Myška," řekl jsem rozhodně a usmál se. "Plotože si šedá jako myš," usmál jsem se a zavrtěl ocáskem. Ještě pořád mi to mluvení moc nešlo, ale už jsem se odvážil mluvit ve více větách.

// vyhlídka

Šoural jsem se za tátou a mámou do jeskyní. Déšť mi vadil, chůze mi vadila, tma mi vadila, únava mi vadila, všechno mi vadilo. Doštrachal jsem se do jeskyní za rodiči a jakmile velcí vlci zpomalili a šli si sednout, jednoduše jsem se došoural do nějakého rohu jeskyně, lehnul si a usnul.
A že jsem spal dlouho a nerušeně.
Probudil jsem se až po dlouhé době a trochu se protáhl. Měl jsem všechno ztuhlé, ale už jsem nebyl ani trochu unavený. Spokojeně jsem zívnul a natáhnul tlapky před sebe, jako kdybych se snažil dosáhnout na druhou stranu jeskyně. Slyšel jsem hlasy a jako každé jiné vlče mě pohltila zvědavost a touha být ve středu dění, takže jsem vylezl na dlouhé nohy a rozešel se po hlasech. Táta sa bavil s nějakou vlčicí jen pár metrů ode mě a mamky, která ještě spala. "Tati, co je to za..." na chvíli jsem se zasekl a vybíral ze svého vybraného slovníku, jakým slovem ukecanou vlčici označím. "Hysterku?" dokončil jsem s nešťastným mlasknutím. Její kecy mi docela dost vadily. Ani jsem netušil, jak dobře jsem oslovení trefil. "Jó! Tatí, já chci plavat!" kníknul jsem nadšeně a zamával ocasem.

Jen jsem zavřel očka, už jsem byl zase buzen. Připadalo mi, že mě vůbec nenechali vyspat a to se odrazilo v mé náladě. Byl jsem nervlý jako stará smradlavá papuča osmdesátiletého dědka, kterému vlezly ukřičená děcka na čerstvě posekaný trávník. Zakňučel jsem a postavil se na nožky, jak jsem byl probuzen. Zakňoural jsem, ale šel jsem poslušně za mámou a tátou někam pryč.
"Nemám lád déšť," zahučel jsem po cestě a kníkl, když mi tlapky podjely na mokrém podkladu. Nekoukal jsem příliš před sebe, neboť jsem měl očka zalepená od spánku a únava mi neustále otevírala tlamičku v táhlém zívání. "Mamí, já jsem unavený," zakňoural jsem, když jsme začali scházet do nějakých jeskyní. Nic se mi nelíbilo a ani pohyb měě nebavil. Byl jsem utahaný a rozespalý a probudit mě hned potom, co jsem konečně usnul, bylo kruté.

// Zrcadlové jeskyně

Spokojeně jsem si hověl mezi tátovým hnědým kožichem a máminou světlou srstí na hrudi. Zahřívali mě oba dva, ale vůbec mi to nevadilo, ačkoli bylo vedro i tak. Táta něco zamrčel, ale nereagoval jsem na to, protože máma mičumákem rejdila po srsti a sem tam mi uhladila neposlušné snopečky kožichu, které trčely do všech světových stran. Zavrtěl jsem zamítavě hlavou, protože táta mě nezlobil.
Začala na mě padat únava a když máma mluvila o jiné smečce, jen jsem vesele, ač unaveně, zavrtěl chvostem. "To zní dobže," řekl jsem se zívnutím a nechal mámu, ať mě čistí. Pod doteky jejího jazyka jsem se téměř rozplýval a spokojeně jsem si to u ní hověl, ani jsem nežbleptl. Už nikam nechoď, hlavou se mi drala myšlenka, zatímco mi pomalu padaly víčka. Znovu jsem si zívnul a svalil se pomalu po mámě na zem, kde jsem si protáhnul packy a pak si položil hlavu. Dřív, než bych řekl švec, jsem usnul vyčerpáním. Pravděpodobně by mě nevzbudilo ani to, kdyby mě vzali a odnesli jinam. Byl bych jako spící hadrová panenka.

Táta mi kazil radost tím, jak se mě pořád snažil poučovat o tom,že nemám všem na potkání říkat ta vtipná slovíčka. Neznal jsem jejich význam, ale reakce ostatních byly dostatečné záživné na to, abych je říkat nepřestal. Pak musím říct Siriusovi o paznehtu! napsal jsem si do pomyslného úkolníčku. "No..." začal jsem, když táta mluvil o prokousávání krků bobrů, "už neboblovali." Svěsil jsem ocásek mezi nožky a trošku ztratil balanc, když do mě drbnul. Střihl jsem ale klidněji ušima a pokračoval do kopce. "Můžeš mě nést," nadhodil jsem sladce, snad abych si zajistil jízdu domů první třídou.
Seděl jsem čelem k šutru, když se ke mně přiblížil cizí čumák a promluvil na mě. Byla to máma. Otočil jsem se a vyskočil jí po hlavě, abych se s ní přivítat. Trošku jsem u toho kňučel a hodně vrtěl ocasem, protože jsem byl vážně rád, že ji konečně vidím. "Nezlobil! Ale tahá mě požád naholu do kopce," postěžoval jsem si a usmál se na ni úsměvem s jednou dírou po zoubku. Úplně jsem zapomněl, že mi Sirius vyrazil štěněčák. Mamka přitáhla nějaké jídlo a já se šel podívat, co to je.Mělo to flíčky, ačkoli jsem je viděl jen velice těžko. Zahryznul jsem se do masa a začal ho cupovat na kousky, ale spíše jsem si s tím hrál, než abych doopravdy jedl. Neměl jsem hlad. Zvedl jsem oči k rodičům, kteří se váleli po zemi. "Fuuuj," protáhnul jsem a zaškňuřil se. Tyhle náhlé projevy lásky u rodičů byly nechutné. A nejhorší bylo, že na mě kašlali! Přelezl jsem koloucha zase zpátky a vklínil se mezi ně, aby mě mohli ňuchat oba dva naráz. "Mami, táta žíkal, že ty holy už nechce lozit a musíme bydlet někde dole. Bolí mě totiž z toho nožičky. Teda tátu z toho bolí," zakoktal jsem se uprostřed nevinné lži a natáhl se k mámině hlavě, aby mi dala taky nějakou pusu. Měl jsem deficit mateřské lásky a proto jsem se po ní plazil jako pijavice a snažil se z ní veškerou lásku vycucat.

// Asgaar

Tiše jsem se smál pod fousy, když jsem očima sledoval mizící trojici vlků. Táta mě neúprosně držel v tlamě jako kousek masa a já se pohupoval se strany na stranu. Když jsem na Lucy ješě jednou křikl, zmáčkl mě jako pískací hračku a já, abych dodal důvěryhodnosti této iluzi, jsem i onen pisklavý zvuk vydal. Nebylo to ale tak děsné jako tehdy, když mě nesl na zádech. Tehdy jsem byl ještě menší a udržet se bylo fakt složité, nicméně to bylo nic oproti tomu, jak mi potom bylo špatně. Táta mě pustil na zem hnedka, jen co jsme opustili stromořadí. Postavil jsem se na nožky a ani se neoklepal, abych si urovnal srst. Vypadal jsem jako pometlo co zametlo v lese veškeré jehličí a špínu a byl jsem si toho vědom. O to větší radost jsem z toho měl. Být špinavý bylo mnohem zábavnější než být čistý.
"Fšak já jsem na ni nečekal," řekl jsem nechápavě a natočil hlavu na stranu, když táta použil o něco mrzutější tón nežobvykle. "Já jsem ji ulazil plvní!" výskl jsem o něco nadšeněji a zavrtěl vesele chvostíkem. "Nevadí, já ji stejně do lodiny neci," řekl jsem významně a abych dodal svým slovům na důrazu, praštil jsem tlapkou do země.
Podíval jsem se vzhůru na siluetu kopce, který táta začal zdolávat. "Ploč požád chodíme do kopce?" postěžoval jsem si hned při prvním kroku. Mnohem víc se mi líbily doliny a nížiny, kde jsem se nemusel škrábat vůbec nikam a stačilo mi táhnout jenom svou váhu a ne ještě překonávat nějaké výškové profily. Navíc táta řekl, že plavat půjdeme ráno. Nespokojeně jsem zabručel a ploužil se za jeho bílou tlapou, která mi dělala majáček v tomto tmavém prostředí.
Nespokojeně jsem si to šlapal nahoru a moc nedával pozor, takže jakmile táta zastavil, narazil jsem do něj. Říkal, že možná mě máma ještě chce. Zamračil jsem se a něco si zabrblal popod nos o tom, že má raději Siriuse než Alastora. Táta zavyl a posadil se ke skalám. Nakrknutě jsem si sedl hned k němu, ale já se otočil zády ke všem ostatním a raději koukal do skály.

Přešlapoval jsem u tátovy nohy a snažil se očima moc nekoulet na tu velkou příšeru před náma. Chtěl jsem začít tropit scénu, ale nebylo to nutné, protože napětí mezi tátou a Lucy bylo skoro hmatatelné. Spokojeně jsem zavrtěl chvostem a poslouchal, jak se špičkují mezi sebou. Nechtěl jsem, aby táta měl Lucy raději než mě a když jsem viděl, jak na sebe koukají, mohl jsem si oddechnout. Lucy nebyla žádná konkurence! Mluvili o mámě, ale asi to nebyla moje máma, jak jsem z toho tak vypochopil. To musí být ta druhá! Ta první teda! inteligentně jsem se dopracoval k odpovědi pomocí vzpomínek a asociací. Lucy se na mě obořila, že mojí sestrou nikdy nebude a že je vlastně nevlastní. "Jo, si jako Nmm," řekl jsem a nosánek otočil nahoru k otci, který se na mě prosebně díval, abych nepřiléval oleje do ohně. Pak se ale oba dva rozešli s tím, že Lucy tátovi ukáže svého partnera. S otazníčky v očích jsem šel za nimi, dokud jsme se nevrátili ke skupince. Na zemi ležel vlk a nad ním stál strejda Arcanus. "Tati á ho znám. On na mě vybafnul v noci, když sem šel plo bobla," zašeptal jsem nahlas tátovi, takže to jistě slyšeli všichni.
Táta z toho objevu taky nebyl nadšený. pohledem jsem zabloudil ke strejdovi a trošku neslušně na něj čučel jako na obrázek panny Marie, dokud mě táta nevzal do zubů. Smýknul jsem se a zakňučel, když jsme se rozešli pryč. "Smldíš!" zakřičel jsem na Lucy místo pozdravu na rozloučení se smíchem a zamával torpédkem, které mi už od narození lezlo ze zadku. "deš mě učit plavat?" zeptal jsem se vesele, jako kdyby se mě předchozí setkání vůbec nedotklo. Nechal jsem se nést poslušně dál, ačkoli to nebylo moc příjemné.

// Vyhlídka