Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slyšel jsem dusání kopyt obřích trávožroutů, kteří měli být naší potravou. Proč se najednou všechno otočilo a my se stali kořistí? Hodlali nás sníst? Nebo jenom udupat? Zavřel jsem pevně očka a pevně stisknul zoubky k sobě, abych potlačil i vzlyky. Měl jsem děsný strach. Nejen o sebe, ale hlavně o maminku. Cítil jsem, jak se chvěje a jak při každém nárazu kopytem syká bolestí.
Pak jsem slyšel hlasy a máma taky, takže se zvedla a začali jsme postupovat proti utíkajícímu stádu v jakési husí formaci. Se stáhnutým ocasem jsem šel vedle mámy a držel se těsně vedle ní, abych byl v bezpečí. Byli tady snad všichni, plus ještě nějaký černý vlk, který se tu objevil jako moje černé svědomí. Za tohle jsem mohl já.
Konečně to bylo za námi a já sledoval, jak poslední losi prchají pryč. Až na to, že prchali do Ageronu. Vzhlédl jsem k mámě a smutně se na ni podíval. "Ani moc ne," řekl jsem polohlasem. Tenhle lov pro mě byl naprosto katastrofální, ačkoliv táta se mě snažil utěšit. Jeho následný záchvat kašle mě ale ještě více rozrušil. Teď jsem si dával za vinu každé zranění všech kolem sebe. Zatáhl jsem je do toho já, trpěli kvůli mně. Možná by bylo lepší, kdyby mě udupali, pomyslel jsem si teskně při pohledu na zmlácenou mámu. Pohledem jsem zajel s Alfákovi, který organizoval celou záchrannou akci a byl u mě jako první. Proč mě nezachránil on? Proč losi nepodupali jeho? takové škaredé myšlenky jsem ještě neměl a Falion si je jistě nezasloužil, ale nedokázal jsem všechnu vinu nést sám, takže jsem zhrzeně zabodl pohled do země, protože jsem světle modré oči Alfy nedokázal unést. "Kde je Sheya?" brouknul jsem jenom slabě, abych hodil pozornost i na někoho jiného, než na sebe. Já si už užil být hvězdou dne.

Myslel jsem si, že je po mně. Vlastně, pojem smrti jsem ještě nedokázal plně zpracovat, takže jsem si sám sebe představoval jen navěky uvězněného ve stádu losů, kteří se mě pokoušeli s čím dál většé vervou eliminovat. srdce mi poskočilo, když jsem uslyšel vytí nazpátek. Slyšeli mě! Zachrání mě! zavyl jsem znovu. S pláčem se mi vytí dozlehlo skrze hlasivky až ven, kde se ozvalo moje bolestné vytí malého vlčete. Snad to stačilo na mou lokalizaci.
Uviděl jsem je, jak běží kolem stáda. Proč nešli pro mě? To se snad tak báli vtrhnout mezi losy a zachránit mě? Nebo nemohli?
Už znaveně jsem sotva přeskočil drn, který se přede mnou objevil a vyhnul se paroží losa, který se po mně zase ohnal. Držel se vedle mě už delší dobu a nebyl s mou přítomností příliš spokojen. Já s tou jeho taky ne. Mámino volání bylo hlasem z nebes, protože jsem se už sotva vlekl. Začali mě dohánět losi za mnou a jejich kopyta mi vyhrožovala brzkým ušlapáním. "Mami, mami!" kňučel jsem, ale nejspíše jsem nebyl moc slyšet. Polkl jsem vzlyk a zvýšil svou hlasitost. "MAMINKO!" zakřičel jsem a hlas se mi potom zlomil. Sotva jsem dýchal. Tep jsem slyšel v uších a krev se mi vařila, plíce mi hořely, zrak se mi mlžil. Ještě chvíli a padnu. Padnu a udupou mě.
Konečně jsem ji uviděl. Rozmazanou běžící šmouhu, která se drala skrze losí těla ke mně. Když se přiblížila, zrak se mi na ni zaostřil a já okamžitě začal utíkat víc k ní, dokud jsem jí neběžel po boku, nožky sotva zvedajíc. Její ustaraná tvář sepnutá soustředěností pro mě teď byla celým vesmírem. byla mou spásou, záchranou, posledním stéblem. Máma zastavila a já okamžitě taky zabrzdil, ačkoliv se tomu moje tělo bránilo. Ani jsem nemrkl a už jsem byl zavalen, schován pod máminým tělem. Ani jsem nedutal, jen jsem měl dokořán otevřené oči a díval se na mámin obličej, který se křivil pokaždé, když se její tělo otřáslo pod kopanci zvířat.

Ocas chvíli vlál za mnou, než jsme se přiblížili k losům. Jakmile jsem utíkal na svých dlouhých a neobratných nohou v kluzkém blátě vedle těchto obrovitých stvoření, která by mě mmohla zadupat do země stejně snadno jako já zadupávám květinky, oháňku jsem stáhl až k břichu. Držel jsem se poblíž Sheyi a očima ve tmě hledal obrysy ostatních. Táta na nás pokřikl, abychom od toho druhého losa odehnali ostatní kusy, takže jsem submisivně stiskl zuby a dal se do práce, ač to v mém případě znamenalo jenom běhat za Sheyou a občas ustrašeně zavrčet, kdykoliv se u mě objevilo velké zvíře.
Najednou se vedle mě zase objevil táta a odháněl mi od zadku dalšího losa. Měl jsem dojem, že mě ostatní losi snad chtějí udupat, protože to bylo už podruhé, co mě zachraňoval. Dostal jsem další povely a bez reptání se vydal do prchajícího stáda. V tu dobu až máma měla skoleno a táta se připojil k Falionovi, aby jim pomohl.
Zapletl jsem se do prchajícího stáda. Ztratil jsem se mezi míhajícíma nohama a stíny, které kolem mě běžely. Nemohl jsem zstavit, protože jsem se bál, že by mě zezadu někdo nabral a zadupal. Slyšel jsem vytí, což nejspíše bylo znamení ohlašující konec lovu, ale já nemohl skončit. Kolem mě jsem viděl jenom losy, kteří na mě ve tmě boulili bulvy a agresivně se po mně oháněli parožím, když jsem se přiblížil.
Z hrdla se mi vydralo vytí, volání o pomoc. Nemohl jsem ze stáda ven, potřeboval jsem zachránit. Obklíčen obrovskými zvířaty, cítil jsem se jako zajatec. Bláto pod tlapkami mi klouzalo a pokud bych uklouznul, jistě bych to měl spočítané. Stádo se rozuteklo na jih a já s ním, už jsme byli docela daleko.

Poslouchal jsem, co máme dělat, ale občas do mě museli drknout, abych dával pozor. Opravdu jsem se snažil vnímat, ale jejich slova jsem si vždycky převedl do obrazu a pokoušel se pochopit, co přesně mám dělat. nechtěl jsem to nikomu zkazit a chtěl jsem být nápomocný a užitečný a prospěšný, nicméně jsem na to asi ještě moc malý a tak velký příval slov byl složitý pro mou mladinkou hlavinku.
Nakonec jsem teda přikývl a následoval přikrčeně tátu ostrůvky trávy, obratně se vyhýbajíce bahnu. Před námi bylo stádo obrovských zvířat a já trošku znejistěl. Losové byli oproti mně obrovští a já začínal mít obavy, že to nezvládnu. F-Falion říkal, že to není ostuda, řekl jsem si, ale stejně mi to nepomohlo. Spolknul jsem tedy svůj strach a šel za tátou. Na moment jsem se ohlédl, ale to už otec vybíhal a za ním Sheya. Přestal jsem se krčit a na moment zůstal stát jako přikovaný, než jsem se rozběhl za nimi. Mé zpoždění mělo ale za následek možný úraz, kdyby táta nezasáhl. Uviděl jsem jenom zuby, uslyšel vrčení a pak se za mnou vynořil los, kterého táta odháněl. Zakňučel jsem a stáhl ocas mezi nohy, ale nezastavoval. Raději jsem utíkal za Sheyou. Moje dlouhé nohy mi pomáhaly vlčandu dohnat, ale stejně jsem zaostával. Byl jsem docela za prdelí losa a když mi bahno trefilo čumák, škobrtl jsem a spadl. Naštěstí jsem se rychle vyškrábal na nohy a tak tak uhnul kopytům losice, kterou stáčeli k smečce. Vyskočil jsem na nohy a utíkal za tátou, který vyl. Na jeho pokyn jsme měli běžet za ním, tak jsem tak udělal. Běžel u nějakého velkého losa a já se Sheyou jsme mu měli pomoci. Za námi se hnali i další losi a já zděšeně sledoval, jak Sheya odhání ostatní, táta skáče po velkém a ostatní vlci se začínají dávat do pohybu. Štěknul jsem a zpomalil, abych se zařadil vedle Sheyi, ale více méně jsem jí jenom dělal občasně štěkající ocásek, než abych byl nějakou velkou pomocí. Už jsem toho začínal mít dost. Můj strachmetr se začínal přeplňovat a jakmile jsem si uvědomil, že se začíná stmívat, začalo mi být zle. Naštěstí naše část už pomalu končila. Běžel jsem ještě vedle losa a táty a jednou na losa štěknul, ale víc po mně snad nikdo nemohl chtít.

// Ragar

Po mé dost jasně vyslovené otázce se na mě otočila vlčice s bílou tečkou na čele. To ji někdo praštil? podivil jsem se a vesele se na ni usmál, když mi odpověděla, že mám pravdu a jsem velice chytrý a důvtipný. Možná to neřekla, ale poznal jsem to z jejího obličeje. Určitě mi to chtěla říct, ale styděla se před Lingem. Oproti mně by totiž neměl šanci.
Pokračovali jsme dolů přes machový les a já vesele hopkal po měkké zemině, dokud jsme se nedostali na rozkopaný a promáčený galtavar. Otočil jsem se na tátu, který stál nedaleko a udělal na něj smutné oči. "Mně se tady ale nelíbí," zakňučel jsem, ale poslední slovo jsem pošeptal, protože mi došlo, že to moje kňourání by nemuselo dobře dopadnout.
Najednou se u mě objevila nějaké další vlčice. Zhrozeně jsem se na její promáčený kožich podíval a otevřel tlamu, že začnu panikařit, ale jakmile promluvila a prokázala milou povahu, uklidnil jsem se. "A-Ahoj, já jsem Silius," breptl jsem potichu k ní, že mě mohla slyšet snad jen ona a ještě k tomu ne dost dobře. Táta ji začal poučovat, co děláme a co budeme dělat a já vesele zamával mokrou štětkou, protože se měla přidat k nám. Všiml jsem si, že tady tu trefilo něco zase pod oko. To už jsou dvě... Každého tu něco trefuje, zadumal jsem se a rozhlédl se po ostatních, jestli ještě někdo nemá takový divný flek. Já mám přece taky ten divný flek! Kdosi-Lenie mi to říkala! uvědomil jsem si. Ale mě nic nepraštilo, zavrtěl jsem hlavou a podíval se na mámu, která pořád mluvila. Já měl pomoct tátovi a pak být v záloze. Byl jsem z naší trojice nejmenší, ale to mi radost opravdu nekazilo. Byl jsem rád, že můžu být ve společnosti ostatních a být prospěšný. Aspoň ždibec.

Spokojeně jsem se k mámě přitulil, když se ke mně sklonila. "Ano!" usmál jsem se na ni a zamával vesele ocáskem. Chtěl jsem jít s nimi, ať už to bylo kamkoliv a ať už jsme tam hodlali dělat cokoliv. Vypadalo to, že půjde snad celá smečka. Očima jsem přejel po přítomných, ale vynechal jsem Faliona, jehož modré zraky mě i nadále děsily. Starling ke mně ještě promluvil a já horlivě přikývl. "Budu lovit poprvé!" oznámil jsem mu hrdě.
Lenie a Cynthia byly zmatené z toho, že nejsem Sirius. "Já jsem Alastol pšece. V noci sem se se Siliusem vyměnil," vysvětlil jsem jim tónem, který jenom podporoval moji uvěřitelnost. Takže ta příšera, která v noci sežrala zajíce, jsem byl vlastně já.
Zařadil jsem se vedle táty, jak mi máma řekla a počkal, až se rozejdeme. Byli jsme úplně na konci konvoje, ale to mi nevadilo. Spokojeně jsem si ťapal vedle otce a na chvíli k jeho zeleným očím zvedl zrak. "Jak budu lovit já?" zeptal jsem se ho zrovna, když přišla mamka. Podívali se na sebe a zpomalili, ale moje nožky i nadále utíkaly kupředu, takže jsem je nechal za sebou.
"My deme na takovou tu velkou... Pláň?" zeptal jsem se tak nějak všech vlků okolo a očima vyhledával někoho, kdo mi odpoví na tuto velice jednoduchou otázku.

// Galtavar

Spokojeně jsem se zamrvil mezi vlčicemi a vesele začal vrtět ocasem, když se začaly budit. Jistě jsem je tímhle šleháním trošku popohnal k životu. "Doblé láno!" kníkl jsem vesele a postavil se na nožky, když se obě dvě zvedly a začaly protahovat. Hned si všimly, že zbytek zajíce je fuč, ale vypadalo to, že neví, kam se poděl. Moje trochu umazaná tlama by jim měla postačit jako vodítko, nicméně já se naklonil k místu, kde zajíc byl a nevěřícně si zbytky prohlížel. "To musel v noci někdo sežlat!" užasnul jsem a podíval se na vlčice, jestli neví, kdo to byl. "Čeba nějaká pšíšela," vykulil jsem na ně očka a ani sám si nepřiznal, že jsem ty zbytky pohltil sám a nenechal jim ani ždibec. Sice by se z toho nenajedly, ale to už mou hlavičku netrápilo.
Uslyšel jsem vytí a něco mi říkalo, že to je máma. "To je máma!" vypískl jsem a začal vrtět vesele chvostem, div mi neupadl. Taky jsem ji už dlouho neviděl. "Deme!" zavelel jsem vesele a rozešel se od potůčku za hlasem. Měl jsem docela dobrý orientační smysl a po jediném zavytí jsem tušil, kam mám jít. Slezl jsem dolů z hor k místu, kde začaly vyrůstat jedle. Sem tam jsem se ohlédl, jestli jdou vlčice za mnou, ale jakmile jsem uviděl mámu s nadšeným zakňučením jsem se rozběhl za ní. "Mami! Ahoj!" pozdravil jsem ji vesele a přitulil se k ní. Odstoupil jsem a posadil se vedle ní, abych počkal, co bude dál. Nevolala snad jenom mě, ne? Rozhlédl jsem se, jestli jdou i mí sourozenci. Táta tu byl taky a já se na něj usmál a zavrtěl ocasem. Byl jsem rád, že jsme zase pohromadě. Očima jsem přejel i Linga, který předtím hlídat Rowenu a hrdinky se na něj zazubil.

Náhlý příval lásky z jediného olíznutí mi úplně stačil ke štěstí. Spokojeně jsem zavrněl a usnul.
Spal jsem hrozně dlouho. Spal jsem tak dlouho, že ani ten největší spáč na světě tak dlouho nikdy nespal. Nejspíše jsem upadl do kómatu, protože jsem se vzbudil a zase byla noc. Musel jsem prospat celý den, protože jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Moje hlavinka zrovinka nepobírala, že jsem spal jen pár hodin. Byl to tvrdý spánek plný kvalitního chrápání vedle Lenie a té druhé, jejíž jméno jsme si stále nepamatoval.
Opatrně jsem se vysoukal z pod Lenie, která se stala mým polštářem i peřinou a vrátil se ke zbytkům zajíce, který ležel opodál. Zase jsem měl hlad a protože už mi nebylo šoufl, nasoukal jsem do sebe i zbytek. Za chvíli už ale nebylo co soukat, takže jsem začal kousat do kostí a dělat bordel s kůží.
Doťapkal jsem ke spícímu klubíčku dvou vlčic, které se tiskly k sobě, a neohrabaně se vecpal mezi ně. Spokojeně jsem zavřel očka a vyvalil se tak, jak jen to mezi jejich těly šlo.

Měl jsem štěstí, že ke mně byly vlčice schovívavé i na základě vědomosti o mé rodině a původu. Celý výstup Roweny je mohl přimět k tomu, aby se ke mně teď chovali jako ke kusu šeredného klacku, nicméně se snažily být oprvdu milé. Vděčně jsem mávl párkrát ocáskem a došolíchal se k nim, když souhlasily s následným odpočinkem. Vlčice přišly ke mně a já se bez dlouhého rozmýšlení uvelebil u Lenie, která mě sem tak ochotně donesla. Skrčil jsem se do klubíčka, protože jsem se tak cítil o něco lépe a bezpečněji, nicméně jsem se natiskl na Lenii, abych jí mohl při spánku krást teplo. Měl jsem sice krásně huňatý kožíšek po rodičích, ale miloval jsem teplo druhých. "Mám vás moc lád," breptnul jsem a zívnul si.
Slyšel jsem je si ještě chvíli povídat, ale pomalu se mi klížily očka. Nemohl jsem usnout hned, protože mi bylo pořád trochu šoufl, ale s ustupujícím časem mi bylo lépe a lépe a já začal pomaličku driftovat do země snů. Ne úplně vědomky jsem se zavrtěl a otevřel oči, ale to už jsem nevnímal. Víčka se mi zavřela a já konečně usnul. Tiše jsem chrupkal a o mých životních funkcích vypovídalo pravidelné zdvihání mého tělíčka a ojedinělé zakňučení, když se mi něco zdálo.

Fňukl jsem, ale jinak jsem se snažil svou potupu snášet v tichosti. Obě vlčice na mě byly hodné a dokonce mi i ulovily něco k jídlu, nechtěl jsem jim takhle poděkovat. Rozhodně to ode mě nebylo hezké a já si připadal jako opravdu nevděčný spratek. "Mně, mně je to moc líto," škytl jsem a skrze slzy zaznamenal pohybující se Lenii, která začala maskovat můj výtvor. Alespoň jsem se nepokakal, pomyslel jsem si a odevzdaně sklopil uši i hlavičku k hrudníku. Cítil jsem, jak mě jedna z nich bere za kůži na krku a strká si mě na záda. Bylo štěstí, že jsem už neměl co zvracet, protože tohle umistění mi silně vadilo na žaludek. Stiskl jsem jenom zoubky a zamrkal, abych skrze slzy uviděl, jak Lenie olizuje nos Cynthii. Ne tedy, že bych měl moc energie tuto drobnost řešit.
Nechal jsem se odnést a ztěžka oddechoval, jak Lenie šla. Bylo to jako na vodě a vážně mi to nebylo příjemné, nicméně to byl nejspíše jediný způsob, jak mě dostat z bodu A do bodu B.
Když mě položila na zem, dotřepal jsem se poslušně k vodě a začal vodu chlemtat a čváchat si v ní hlavu. Chtěl jsem jim to co nejvíce usnadnit, když se o mě tak staraly. Nemohl jsem po nich ještě chtít, aby mi umývaly zvratky z obličeje. Cítil jsem, že mám žluč pořád i v nose, takže jsem podnikl riskantní krok a nabral vodu do tlamy, pokusil se ji spolknout, zabránil vodě dojít dál než k začátku jícnu a prudce vyfrkl nosem. Nakonec s emi podařilo zbavit se smradu, zbytků nestráveného masa i ostatních tekutin, které ze mě předtím vyšly.
Na rozklepaných nohou jsem se došoural kousek dál od místa, kde jsem tohle své čištění prováděl a kde teď ve vodě byla veškerá ta směs nechutných věcí, abych se mohl napít. Hned mi bylo o něco lépe.
Očkama jsem zablikal na obě vlčice a unaveně zamával ocáskem na znamení, že už je mi tedy lépe. Dotřepal jsem se k zajíci a opatrně se pustil do jídla. Neměl jsemna něj teď vůbec chuť a první sousto se mi hnusilo, nicméně po jeho pozření už to tak děsné nebylo a začalo se ukazovat, že jsem měl vážně hlad na spadnutí. Sice jsem jedl hrozně pomalu a opatrně, ale nepřestával jsem, dokud moje bříško nebylo kulaté jako měsíček. Vlčicím jsem nechal dost prostoru, aby se mohly spolu bavit, přecijen jsem jim nevěnoval víc, než pár kradmých pohledů při žvýkání. "Moc děkuji," žbleptnul jsem unaveně, ale konečně spokojeně, když jsem dojedl. Bříško mě ještě bolelo od předešlého hladu, ale to mělo za chvíli přejít. "N-Nechtěly byste si se mnou zdžímnout?" zeptal jsem se nevinně a velice opatrně se usmál. Nechtěl jsem, aby mě opustily a nechaly samotného.

Ani jsem nepostřehl, že jsem Lenii svou náhlou náklonností (doslova) vhodil do rozpaků. Rowena se nakonec otočila a i přes veškeré svoje předešlé kecy, námitky, křik a kdovíco ještě, odešla. Byl jsem z toho zmatený a nevyvolalo to ve mně příliš dobrý dojem, nicméně jsem byl tak hladový, že jsem se ani nesnažil ji zastavit. Proč by? Ještě by mi dotáhla dalšího mrtvého ptáka. Jedno kousnutí mi stačilo, protože žaludek jsem měl teď jako na vodě a cítil jsem, že se mi dělá hodně špatně.
Nakonec se sebral i táta a zmizel za zvukem vlčího vytí. Slyšel jsem výt i Rowenu, což byl opravdu obdivuhodný výkon, nicméně jsem mu nepřikládat takovou váhu. Rozešel jsem se za vlčicemi mlčky a poslušně, jako zlomený otrok za svým pánem. Ani jsem moc nevnímal cestu, protože jsem prostě neměl na to sílu.
Zastavil jsem se a lehl si na zem, když se Lenie a její kamarádka daly do lovu. Unaveně jsem položil hlavičku na zem a pevně zavřel víčka, protože mě bolelo bříško a začalo mě pálit v krku. Když přede mě položily zajíce, vděčně jsem k nim zvedl oči a zamával ocáskem z posledních sil. Přesunul jsem oči ke zvířeti a zaznamenal krvavé šrámy na jeho krku a teplotu. Zničehonic mi to stačilo k tomu, aby se mi celý žaludek otočil na ruby. Zpanikařil jsem, ale stihl jsem se jenom otočit zády k vlčicím a hodit nechutnou, hnědozelenou šavli na zem. Po tvářích mi tekly horké slzy, zatímco jsem své okolí zaplňoval dávivými zvuky. Nakonec mi z jícnu vychrstl i proud jakési nažloutlé tekutiny, která vyletěla ven tlamou i nosem. Kapky mi tekly po tlamě a z nosu, bylo to nechutné, žluklé, smradlavé a nutilo mě to dávit ještě víc, jenže už jsem v žaludku neměl nic, co bych mohl vyhodit.
Jakmile bylo dílo dokonáno, ucítil jsem chvění celého svého těla. Byl jsem vysílený, hladový a maximálně prázdný. Ještě mi chybělo, abych ze sebe stejným způsobem vystřelil i obsah svých střev a mohl bych se pokládat za prázdný pytel.
Lapnul jsem si na zadek a zůstal sedět zády k mrtvému zajíci a čelem ke svým zvratkům. Celý jsem se klepal a oči jsem měl vytřeštěné na tu pohromu, co ze mě vylezla, avšak neviděl jsem ji. Zrak jsem měl natolik zakalený slzami a obraz se mi tak chvěl, že jsem viděl jenom barvy. Nejhorší byl ale ten smrad...
"J-Já se omlouvám," škytl jsem k vlčicím a zůstal sedět. Byl jsem ještě moc malý na to, abych zvládal řešit takto intenzivní situace. Jídlo jsem měl sice za sebou, ale při pohledu na něj se mi dělalo zle. Potřeboval jsem trošku smýt pachuť hořkosti v tlamě, najíst se a vyspat, nicméně moje hlavinka nedokázala zpracovat ani takto snadné a pro dospělé již očividné úkony.

Ani jsem nestíhal pobírat, co se vlastně kolem mě děje. Všichni se točili kolem Roweny, která pořád mluvila a mluvila a ostaní na ni taky mluvili a mluvili, dokud se všichni nepřemluvili. Přišlo mi, že ten hlavní problém, kterým byl můj hlad, můj obrovský, velký, nesnesitelný hlad, nikdo neřeší, což bylo naprosto nepřípustné. Vnímal jsem to jako ignoranství a nadutost, protože jsem měl opravdu co dělat, abych vůbec dokázal stát na nohou. Chuť lovit mě už taky pomalu opouštěla a když se táta posadil za mě, odevzdaně jsem si lehl a opřel se o něj. Bříško se mi bolestně stahovalo a jemně se třáslo při každém nádechu. Na moment jsem zavřel oči, protože toho bylo prostě moc.
Rozlepil jsem unavená víčka na Rowenu a kus oškubaného masa, který přinesla. Všichni se zase začali chovat jako banda paviánů a já se nejistě podíval na maso, které nevypadalo zrovna zdravě. Ani mi moc nevonělo. Opatrně jsem se natáhl a zoubky zahryzl tam, kde mi to Rowi očistila a nachystala. Pomalu jsem přežvykoval maso a pak ho spolkl. Stačilo mi jediné sousto, abych už více nechtěl. Maso bylo žluklé, mazlavé a nedobré. Zašklebil jsem se a podíval se na všechny přítomné unavenýma očima. Už jsem neměl ani sílu a ani chuť protestovat a popohánět ostatní k lovu. Jednoduše jsem se postavil a došel k Ilenii, která už to taky chtěl mít z krku. Opřel jsem se jí o nohu a očima se jí zavěsil do těch její. Nehodlal jsem dělat žádné problémy, budu poslouchat, udělám všechno, co po mně budou chtít, jen ať už jdeme. S pohybem na hlad třeba zapomenu, ačkoli s postupujícími minutami mi začalo být víc a víc šoufl.

Prý budu v pohodě. To mi na moje otázky zrovna neodpovědělo, ale vypadalo, že víc toho z Lenie nevytáhnu. Zabručel jsem si něco pod fousky o tom, že já jsme přece v pohodě vždycky.
Už jsme se chystali k tichému plížení, nebo něčemu podobnému, když se přihnala Rowena s křikem horského lva a vedrala se mezi mě a vlčice, jako kdyby mě před nimi chtěla chránit. "Takže deš taky lovit?" usmál jsem se zcela naivně a zamával ocáskem. Štěkala něco po vlčicích a já k nim natáhl čumáček a začenichal, opravdu jsem cítil stejnou vůni. Doteď jsem si toho příliš nevšímal a rozhodl jsem se to i nadále ignorovat. Táta přišel taky a nevypadal z Rowenina chování zrovna nadšeně. Nikdo z ní nebyl nadšený, jak jsem stihl rychle pochopit. Lenie na ni spustila takové kázání, že jsem se sám přikrčil a stáhl ocas mezi nohy a přitiskl uši k zátylku. Připadalo mi, jako kdyby peskovala mě a ne mou mladší uřvanou ségru, které prostě najednou ruplo v kouli.
Otočil jsem smutný pohled na Rowenu a zničeně se na ni díval. Měl jsem opravdu hrozný hlad, bříško se mi stahovalo bolestí a začínal jsem cítit slabost v nožkách. Tady tohle šaškování mému stavu vůbec neprospívalo. Nechtěl jsem nic říkat, bál jsem se, že tentokrát si odnesu kázání i na svou vlastní osobu, jestliže jenom pípnu. Místo mě se ale ozvalo moje bříško, které hlasitě zakručelo. Teď už to nebylo takové to klidné kručení, kdy bříško jenom upozorňuje, že by si něco dalo. Teď se jednalo o poslední varování před tím, než mi spadnou všechny životní funkce a já se sesypu na zem v hladové agónii. S trochou štěstí bych mohl jíst kamínky a hlínu, kdyby k tomu došlo.

Nakonec se Lenie dala do vysvětlování a já poslouchal. Byl jsem celou dobu jedno velké ucho, ale pomalu se mi výraz tváře měnil z nadšeného a zvědavého do nechápavého a lehce zděšeného. Nejvíce mě nastartoval asi fakt, že mám taky tu tečku. Naježil jsem se a prudce se nadechl. Cítil jsem, jak mi začíná srdéčko bušit o dost rychleji a jak se mi maže obraz. Bylo potřeba jednat! A tím mylsím ptát se, protože jsem trpěl informačním deficitem. "Co je ta žížalka? Co znamená znásilnit? A jak se dělají vlčata?" vyhrkl jsem jedním dechem a zůstal na Lenii viset očima s lehce spadlou bradou. Tolik nových věcí jsem už dlouho neslyšel, zvlášť, aby byly podané v tak krátkm časovém intervalu.
Čekal jsem, že půjdeme teda lovit, jenže Rowena se rozhodla zaječet na celé hory, div nespustila lavinu. Nechápavě jsem na ni zíral a zavrtěl letmo hlavičkou. "Lowi, ale já mám hlad," zakňoural jsem s hmatatelnou bolestí v hlase. To od ní nebylo moc hezké, pomyslel jsem si a povzdechl si. To, co následovalo nebylo taky hezké, ale neměl jsem tomu jak zabránit. "Pá, Lowi," rozloučil jsem se s ní kapánek smutně, než jsem se se svěšeným ocáskem vydal za Lenií a tou druhou, která začala vysvětlovat, co máme dělat. "Dobže," zašeptal jsem potichu, protože mě její slova vyprostila z pochmurné nálady a já se začal na lov docela těšit, ačkoliv se mi původně vůbec nechtělo.

"Šak dávám!" utrhl jsem se na Lenii, která měla co dělat, aby na mě nešlápla. Kličkoval jsem mezi jejíma nohama jako zkušený atlet, ale pak jsem s epřecijen uklidnil a šel vedle jejích předních tlapek, abych nemusel pořád koukat na tu divnou zadní nohu. "Plete si nás, smetotiž úúúúplně stejný," řekl jsem výmluvně a zablýskal po tátovi nevinnýma očkama, aby hrál mou hru. Nakonec přisvědčil, že doopravdy Sirius jsem, ačkoliv jeho tón a pohyb očí nasvědčoval jinak, avšak v takovémto projevu jsem se ještě příliš neorientoval. Druhá vlčice se vybavovala s tátou, ale ten se tak nějak vybavoval s námi všemi, takže jsem brzy ztratil přehled a jednoduše se upnul na Lenii, která se náhle stala středobodem mého vesmíru. Zeptala se mě, proč mám tak debilní otázky, na což jsem se jenom zamračil a otevřel tlamku, že se ohradím, ale to už se jala na mé debilní otázky odpovídat. Takže až tak debilní asi nejsou, jinak by jí nestály ani za zvážení, proletěla mi hlavou až příliš chytrá myšlenka na můj věk.
Zamračil jsem se a oddálil se od její nohy ještě dál, teď jsem šel skoro před ní. Nechtěl jsem tu divnou nemoc chytit, ať už to bylo cokoliv. Taky jsem nechtěl mít flekatý kožíšek, protože můj zjev byl naprosto dokonalý, ať už táta naznačoval cokoliv. Jakmile ale začala cosik zatajovat s tím, že jsem na to moc malý, zvědavě jsem na ni zvrátil hlavu a s široce otevřenýma očima na ni vychrlil: "Co je to? Pověz mi to, já už nejsem tak malý! Co je to sexepíl?" Očima jsem zaletěl i k tátovi, který Lenii taky pobízel, ať mi to vysvětlí. "To mají všichni ti nemocní?" zeptal jsem se a zamával ocáskem.
Lenie reagovala na moje vyprávění s bobrem, což mě potěšilo. Vesele jsem si to štrádoval vedle ní, dokud se tmavá vlčice nezastavila a neoznámila nám, že je tam někde zajíc. Netušil jsem, jak takový zajíc vypadá, zatím jsem jedl jenom bobra, nějakého ptáka a srnku. Zastavil jsem a zmlknul, což byl pozoruhodný výkon. Nastražil jsem uši a mlčky očima skákal z jednoho dospělého na druhého, co teda bude. Podíval jsem se na Rowenu a usmál se na ni, přičemž jsem vesele zamával štětkou.