Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pořád byl podivně nad věcí, jako kdyby věděl, co dělá. Možná, že kdysi měl mámu a tátu taky rád, ale pak si uvědomil, že oni ho rádi nemají a on nemá rád je a teď... Teď jenom sledoval, jak stejným rozkladem osobnosti procházím i já, přičemž se mi možná snažil pomoct. Jeho zlotřilé úsměvy mě ale spíše děsily a nabádaly k tom, abych si ho zařadil do kolonky 'záporák', což jsem samozřejmě neudělal, byl to pořád můj bratr.
Zaraženě jsem sledoval, když se svalil na zem a vysokým hláskem se začal smát. Začal jsem lehce pochybovat o jeho zdravém rozumu. "Nech toho, děsíš mě," kníkl jsem zmateně. Teď už mi ani tak nezáleželo na téhle malé slovní roztržce jako spíše na tom, aby se začal chovat zase normálně. Proč se raději... Proč se raději nesnažil mi dát pusu jako předtím? To byla zábava! Tohle byla příliš složitá situace, která by mězi šestiměsíčními vlčaty neměla nikdy nastat.
Nakonec to vypadalo, že za rodiči nebudu muset jít, ačkoliv měl ještě nějaké blbé poznámky. "Žeší, že půjdeme z hol všichni, plotože to tady není doblý," zamrčel jsem si pod fousky a sklopil probodl ho očkama, zatímco zíval. "Dělají to plo nás, plotože nás mají ládi," dodal jsem a lehce si tlapkou dupnul. Jeho nezájem mě začal vytáčet.

"Nejsem poskok," zahudroval jsem přidušeně, zatímco se ve mě svíral maličký uzlíček vzteku. Neměl jsem ale chuť znovu vybouchnout, protože bych si vyplýtval další dávku energie a co kdybych se se Siriusem zase pohádal? Zas by museli přijít rodiče a rozdělit nás, než si ublížíme, čehož bych opět následně litoval. No... Minule jsem toho asi nelitoval tolik, protože do mě ryl a... A určitě si začal.
Psychický nátlak, který na mě bratr působil, byl až děsivý. Znovu mi řekl, že mě moji rodiče rádi nemají. Zastavil jsem svůůj pláč a jenom na něj lesklýma očima zaraženě hleděl. Měl hrubý hlas a zněl, jako kdyby to byla definitivní pravda, jenže já se jediné pozitivní věci v tomto světě vzdát tak snadno nehodlal. "Ne, ne! Ty lžeš!" křikl jsem na něj a chtěl jeho tlapku ze svého ramene shodit, jenže on se do mě opřel a zamrkal na mě s tím, že jestli ho mám rád. Ukazoval mi svět, kde jenom on mě má rád, kde jenom on byl zbyl, jenže tenhle úhel pohledu já nechtěl sdílet. většinu času byl ode mě pryč a já nechtěl zůstat navždy osamocený, netrpělivě vyčkávaje dní, kdy se ke mně můj bratr, mé jediné štěstí a radost, vrátí. "Jo," řekl jsem a uhnul poraženě pohledem. Měl jsem ho rád opravdu hodně, na málo věcech mi záleželo tak moc jako na něm. Najednou se ve mně ale něco hnulo a já setřásl bráchovu tlapku a postavil se. Oči jsem měl stále uslzené a na tvářičce se mi leskly cestičky po předchozím pláči. "Mám vás lrrrád všechny!" křikl jsem na něj s ušima pevně staženýma dozadu a ocas mezi nohama. "A rodiče mě mají taky r-r-rádi!" zvonivé R se neslo horami, když jsem si pevně stál za svým. Tyto výroky byly jako posledními plovoucími kusy dřeva v oceánu, do kterého se mě Sirius snažil stáhnout. "A jestli ještě jednou zžekneš, že mě nemají rádi, půjdu se jich zeptat!" varoval jsem ho z posledních sil a sklapnul. Tvář jsem měl ztrhanou a hlásek vykřičený tak, že mě v hrdle pálilo a stahovalo se mi úzkostí.

S hořkostí jsem spolkl svou prohru a ještě hodil poslední napruzený pohled na bráchu, než jsem to hodil za hlavu. Přecijen jsme byli dvojčata, bráchové, sourozenci! Vůbec jsme to tak nemysleli. Oklepal jsem se a usmál se, aby i jemu bylo jasné, že celá tahle aférka je už za mnou a vůbec se mě nedotklo, ať už jsem byl k********j po*****j blbeček nebo ne.
"Co ploč ne?" hekl jsem po něm znovu uraženě. Nechápal jsem, na co naráží. Proč by mě tam nenechala? Nebo proč jo? Měla mě přece ráda a to stačilo! Byl jsem její milovaný, prvorozený syn, nositel jejích genů, nevydědenec a miláček, proč by nechala losy, aby mě svými paznehty udupali do země jako hadřík prosáklý krví?
Začínal jsem natahovat moldánky, protože jsem nevěděl, jakou přesnou reakcí na Siriusova slova reagovat. Pláč mi přišel jako adekvátní řešení, protože jsem se na nic jiného ani nezmohl. Nechtěl jsem se ale rozbrečet úplně, protože jsem nebyl žádný blbý mimino. Takže jsem jenom nechal slzičky, ať mi rozmažou zrak a dech, ať se zasekává v hrudníčku, ve kterém mě z pádu bolelo. (//Like this)Bráchovo zasyčení jsem moc neregistroval, dokud nedošel až ke mně. Zvedl jsem k němu hlavičku, tentokrát byl on ten vyšší a silnější. "Tak... Dobže," zahudral jsem a udělal na bráchu velký oči. "Ale já mám mámu a tátu a Owenu lád, já od nich neci plyč," zakníkal jsem následně, čímž jsem bráchovi možná pokazil další plán útěku. Já nikam utíkat nechtěl, chtěl jsem zůstat s rodinou. Nebo alespoň s její valnou většinou.

Z mého plánu, jak přinutit bratra uznání mého vítězství nakonec potupně sešlo, když jsem jako ten největší chudák prohrál v šermířském souboji proti redneckovi s vidlema. Nazlobeně jsem na něj házel svůj jantarově medový kukuč, zatímco se mi smál přímo do očí. "Ti to v-vvv-vlátím," zahučel jsem si potichu pro sebe, že mě možná přes svůj výsměch neslyšel, ale nepochyboval jsem, že si moje protivn slovíčka nenechá ujít. Určitě se mi ještě vysměje.
"To není plavda! Máma mě má uáda!" čím rozčileněji jsem se snažil bránit, tím více moje výslovnost degradovala. Neuvědomoval jsem si však tuto maličkost, protože jsem se potřeboval zastat mamky. "Kdyby mě neměla láda, nechala by mě ud-udupat těma losama!" řekl jsem a stáhl uši k hlavě. Říkal to s takovým přesvědčením, že jsem mu to skoro věřil, zlobidlu jednomu.
Po našem akrobatickém kousku jsem hekl po bratrovi, který si z toho ale nic nedělal a začal se sbírat na nohy jako profesionální padavka. Hned do mě začal zase valit a já, přemožen emocemi, bolavý a nalomený, jen tiše poslouchal. Tentokrát můj ksichtík nabral podobu '\O-O/' a následně i ';-;'. Jeho slova mi akorát tak pomohla do pláče, který se mě odmalička držel jako klíště společně se strachem. Začal jsem natahovat a očka se mi zalila slzičkami.

Samosebou si to Sirius nenechal líbil a nedokázal si přiznat prohru, takže na mě vypálil s další kartou. Tentokrát se jednalo o opravdového žolíka, proti kterému jsem neměl jedinou šanci. Můj obličej se protáhl do podoby '\oOo/' zatímco na mě používal ta zakázaná, sprostá slůvka. Jejich přesný význam mi byl neznámý, avšak už jen jejich nečistota znehodnotila můj kabátek a čest, jenž se skrývala hluboko v mém srdéčku. "Ty... Ty.... TYYYYY," hučel jsem jako zpomalená lokomotiva. Následně jsem se sípavě nadechl, až jsem nabyl dvakrát větší velikosti než normálně, pevně uzavřel tlamku, nasadil hluboce dotčený výraz a podtrhnul jej vzpurně vystrčeným spodním rtem. Prohrál jsem. Nemohl jsem nic udělat.
Zamračil jsem se, když řekl, že mu máma vyhrožuje a ječela po něm. "Po mně máma nekšičela. Ještě," řekl jsem, jako kdyby ho to mělo snad utěšit, ač se nezdál příliš smutný. Asi ho rodiče doopravdy nezajímali. Koneckonců mně to mohlo být jedno, důležité bylo, že já je měl rád a oni mě měli rádi taky. Jak to s nimi měl Sirius nebo Rowena, to už nebyla moje věc. Změnit jsem to očividně nedokázal. Ne, že bych se nějak extra snažil, teda.
Vyplašeně jsem se otočil na Siriuse a v mžiku oka po něm skočil, aby zavřel klapačku. "Dllž hubu!" křikl jsem po něm v letu. Nechtěl jsem, aby nás nachytali, zatímco jsme je špehovali, ačkoliv tam s nima byla Rowena a nezdálo se, že by ji za to peskovali. Chytl jsem bráchu a společně jsme se začali kutálet dolůz kopce, zase hezky pod úroveň úkrytu. V jeden moment jsme se rozpojili a já vyletěl do vzduchu jako nakopnutý kocour, avšak narozdíl od něj jsem nedopadl na všechny čtyři, ale jen na dvě lopatky. Zaryl jsem se do bláta a konečněse zastavil. Celé tělíčko mě bolelo, ale to mě nezastavilo v tom, abych bojovně nezvedl hlavu a z místa nekřikl na Siriuse: "Děláš si p-p-púdel? Učitě nás slyšeli!"

Škádlení pokračovalo. Svou kartou 'nejsi sběstačný' jsem svého bratra dostal do takových mezí, že musel vytáhnout své poslední eso, které bylo jenom osmičkou přebarvenou na žolíka. "Jsme dvojčata, jsme stejně hezký," vyplázl jsem na něj jazyk. Už jsem si byl téměř jist svou výhrou v této slovní přestřelce, avšak mě více zajímalo, aby ji uznal Sirius, než abych si ji honosil jenom já. Potřeboval jsem vědět, že on ví, že jsem já vyhrál.
Poslušně jsem čekal a s napětím sledoval zamračené čelíčko svého menšího brášky, který uvažoval o tom, proč má mít své rodiče rád. Pro mě to bylo samozřejmé a jasné, ale on s tím měl docela problémy. Netušil jsem proč, proto jsem taky začal klást otázky: "Copak na tebe nejsou hodní? Mamka tě pl-plllaštila?" Jazýček se mi zatřepotal, ale stejně se přisál na patro jako neschopná pijavice. Nakonec z něj vylezlo, že to všechno, co pro nás dělají rodiče, může dělat i Pán. Pokud jsem se dobře pamatoval, byl to vlk, kterého Sirius potkal a který nedával mléko. Teda alespoň to mléko, které jsem znal já. Otevřel jsem tlamičku údivem, když mi vrátil, že jsem já to mimino. Taková nestydatost a nesoudnost! Stáhl jsem ouška k hlavě a několikrát se zakoktal s tím, že se obhájím, ale nic ze mě nevylezlo. Nakonec prohlásil, že utečeme. "Ne," zaprotestoval jsem stále nafouknutě. "Pojď si laději poslechnout, co žikají," řekl jsem a vyběhl nahoru k úkrytu, kde jsem se schoval za roh a natáhl pořádně uši. Na bráchu jsem jenom udělal gesto, aby byl zticha a poslouchal jsem. Slyšel jsem tátův chraplák mluvící o tom, že mamka něco nedomyslela a že nás smečka zachránila, ikdyž jsou to cizinci. Rowena špitla, že venku je Styx a mamka na to, že ta už není problém pro naši rodinu.
Občas jsem byl obdařen vteřinovým prozřením a větší dávkou inteligence, což mi teď dopomohlo pochopit, o co se v jeskyni jedná. "My deme z Lagalu plyč," špitl jsemk bráchovi potichu s očima dokořán.

Sirius se hned začal nafukovat a vymýšlet, proč je lepší být slabší. Očividně se mu nelíbilo, že jsem ho píchal do jeho slabého místa, takže se mu dostalo mnoha slov. "Jsi slabý a počebuješ někoho, kdo by se o tebe staual. Jako miminko!" ušklíbl jsem se na něj a vyplázl jazýček. Já jsme byl silný a tudíž, kdybychom fakt chtěli odejít jen my dva, dokázal bych se o sebe postarat, protože jsem byl silný. Sirius by to nezvládl, musel bych se o něj starat já. Jeho poslední větu, která byla jen výkřikem do prázdna, jsem přešel zasmáním, bavilo mě ho škádlit. Čertil se jak to malé děcko, kterým byl. I já jím byl, ale teď jsem měl převahu.
Zamrkal jsem a překvapeně na něj vykulil oči. Jak jako, že nemá rodiče rád? Taková nemyslitelná věc! "Ale oni nás mají ládi a stalají se o nás, učí nás a..." nechápavě jsem se na vráchu díval, jako kdyby jeho popření lásky k rodičům bylo projevem vyspělosti či puberťácké rebélie, jiý jsem obdivoval jako každé mentálně zaostalé děcko.

Slovní spojení 'já tě chci' pro mě bylo zcela nové a nepředstavoval jsem si pod tím to, co většina dospělých vlků. Možná to bylo jenom dobře, protože ač mi už bylo vyhrožováno análním znásilněním klackem, i nadále jsem zůstával vůči všemožným sexuálním praktikám slepý a hluchý.
Rozhodl jsem se bratrovi jeho rozpálená lýtka uhasit pořádným vykoupáním obličeje v bahně, při kterém se zmítal ze strany na stranu, vykopával a lapal po vzduchu. Bez milosti jsem ho ještě chvíli dusil, než jsem ho přecijen pustil. Uvážil jsem, že už toho má dost. Jeho blátivý obličej a nechápavá slova mě jen utvrdila v mém konání. Probralo ho to a o nic víc mi ani nešlo. "Pouštím tě plotože si slabší a utopil by ses ve vlastních slinách," řekl jsem mu naoko vážně a milosrdně se na něj usmál jako měsíček na hnoji.
Když sebou hodil na zem, přišel jsem blíž a posadil se vedle něj. Narozdíl od něj jsem nebyl tak hyperaktivní, takže jsem sebou pořád křachat o zem nemusel, nebo se nepotřeboval neustále pohihňávat a všemožně jinak si svou energii vybíjet. Zapojil jsem se ale do občasného úsměvu, když se on smál. "Jasně, že jo. A ty?" odpověděl jsem naprosto samozřejmě na jeho otázku.

Měl jsem velké obavy z toho, že pokud bychom se od všech oddělili, brzy bychon pomřeli hlady. Nedokázal jsem si sám sebe představit, jak někde běhám po lese a snažím se chytit byť jen veverku, abych zasytil sebe a pak ještě bráchu. Naštěstí Sirius měl plán a když mi ho vysvětloval, byl jsem jedno ucho. Znělo to geniálně a když ještě natáhl obličej a začal skučet, úplně jsem mu to uvěřil. U srdéčka mě bodlo a opravdu jsem začal mít chuť mu něco ulovit, ale naštěstí toho nechal. "Oooh," obdivně jsem zaóoval a zamrkal. Tak tímto způsobem si vyprosíme jídlo z nebe bez nejmenších potíží! Navíc jsme byli dva, dvě dávky čiré a totožné roztomilosti, nebylo možné nám něco odmítnout!
Slyšel jsem za sebou Siriusův smích, jenže když jsem se otočil, měl jsem ho za zadkem s vyšpulenou pusou a nechutným dožadováním. "Z-Zapomeň!" zakoktal jsem se. "Nejsi moje holka!" zaječel jsem a vyskočil někam do vzduchu, protože se přede mnou objevil klacek. Koutkem oka jsem si všiml, že jsme mezitím úspěšně dorazili téměř až k úkrytu a mamka nás nabádá, abychom počkali venku. Přikývl jsem jí a sledoval, jak její ocas mizí v jeskyni, kde jsme se na hromadě kožešin narodili.
Otočil jsem se na Siriuse, který ryl čumákem v zemi. "Si h-hlraješ na kchrtka?" zahudral jsem jeho směrem a přiskočil k němu, abych mu hlavu tlapkou lehce přitiskl k zemi a potrápil ho. "Miluješ hlínu? Dej jí pusu!" začal jsem mu jeho chování vesele oplácet. Nakonec jsem ho ale pustil, protože jsem ho nechtěl týrat dlouho.

Představa, že koukám na svět ještě z mnohem větší výšky než teď, byla pro mě zvláštně děsivá. Už teď jsem měl problém se na svých dlouhých nožkách jakš takš udržet. Kdyby mezi mou hlavou a zemí bylo ještě více prostoru, nejspíše bych začal přeferovat píďalkovitý pohyb vpřed. Na druhou být zcela osamostatněný a nepotřebovat nikoho znělo fajn, dokud si moje hlavička neuvědomila, že by to znamenalo... "Ale kdo by nám dával najíst?" zhrozeně jsem zakoulel očima, protože já se lovu zatím úspěšně vyhýbal jako čert kříži. Měl jsem jednu šanci se to naučit, ale Rowena udělala scénu a tak jsem stejně skončil tak, že se o mě musel někdo postarat. Tehdy mi to moc příjemné nebylo, ale když jsem se na to díval zpětně, nebylo to až tak špatné. Navíc mají raději Siriuse, pomyslel jsem si dotčeně.
Moje obavy se naplnily, protože Sirius se začal přibližovat ke mě a nakrucoval se jako nějaká vlčice v ráži. Výraz mé tváře by se dal popsat jako maximální zděšení, zatímco jsem opatrně couval od něj pryč. "Nejsi holka!" hekl jsem na svou obranu, ale netušil jsem, jestli to situaci zlepšuje a nebo dělá ještě více divnou. V jeden momnet toho na mě bylo už příliš a já s menším jekotem začal utíkat lesem pryč od Siriuse. "ÁÁÁÁÁaaááá! SIRIUS MI CHCE DÁT PUSU!" zaječel jsem panicky, aniž bych si všiml, jak krásně mi teď R šlo přes pysky.

Můj další z několika pokusů se setkal s neúspěchem, ale tak už to bývá, kdyz netrénujete pravidelně. "Půdel," ani tohle slovíčko, ačkoliv bylo velice zajímavé a vlastně skoro zakázané, mi nešlo. "Doufám, že nebudu šišlat nadosmuti," zahuhlal jsem rádoby dramaticky, ale zasmál se. Přece o nic nešlo.
Od Roweny jsem tuhle část příběhu neslyšel, nebo jsem si ji nepamatoval (prašť jako uhoď), takže jsem jen poslouchal s tlamkou lehce pootevřenou. "Tý jo!" výsknul jsem obdivně. "Taky bych chtěl tam být!" přál jsem si nahlas. Sirius o tom mluvil, jako kdyby se jednalo o nějaký obrovsky skvělý zážitek, o který jsem přišel, protože... Protože jsem tam nebyl.
Vesele jsem zamával štětkou a taky vyskočil, abych dopadl vedle Siriuse v nějaké rádoby hrdinské póze. "Stateční blatči Alastol a Silius!" vykřikl jsem u toho. Ještě jsem dostal poučení, že Severka je strašně dobrá a ne krutá, na což jsem jenom přikývl.
Po mém vyprávění Sirius nahodil otázku, proč máma neudělala nějaké techtle magické mechtle, ale já netušil. Ukázal mi, i jak by to vypadalo, kdyby to udělala. "Nikdo nic takového neudělal," řekl jsem. "Ale mámu ti losi škaledě pokopali, když mě zach-chgrr-aňovala," v hrdle se mi při posledním slově rozchrčela motorová pila a já, ač jsem neřekl ani trochu čisté R, vydal zvuk jemu podobný.
Moje tajná informace si našla správný cíl. sirius se zatvářil, jako kdyby mě právě vyzvracet večeři a začal na mě cukrovat. V očích mi panicky zablikalo, o tohle jsem vůbec nestál! "AAAAaaaAAaa!" zaječel jsem a přepadl na zadek, odkud jsem udělal otočku a vyskočil zase na nožky. "Fuuuj Silie! Nech toho!" znechuceně jsem se šklebil a zase o kus odskočil, co kdyby mě s tím chtěl panebože pronásledovat?

// Ageron

Cesta do kopce začínala být úmornější a úmornější, ale naštěstí jsme nešli moc rychle, protože mamka pajdala. Sice vypadala jako rozzuřený býk a šinula se do kopce s vervou parní lokomotivy div jí pára nesyčela z uší, avšak moje dlouhé nohy mě nesly nahoru jako nic. Když jsem byl menší, připadal mi ten kopec mnohem, ale mnohem větší.
V řeči jsem pořád docela zaostával, protože můj brácha začal mluvit v dlouhých větách a já se pořád plácal jako ryba na suchu při pokusu o vyslovení toho proklatého drnčivého písmenka. "Sil-llh," zkusil jsem, ale jazyk se mi nemotorně lepil na patro. Když jsem se na to soustředil, vůbec mi to nešlo. Takže jsem se soustředit přestal, to je přece jasné.
"Owena žíkala, že jste byli někde, kde je moj pjésku," přikyvoval jsem horlivě bráchovi, který se pustil do kecání. A že mu teda jely panty! "Nepoč-čebujeme?" zakoulel jsem na něj očima a zavrtěl ocáskem. Taky do mě trochu drcnul, ale naštěstí jsem to ustál. Měl jsem ale docela štěstí, protože ještě trochu a už bych jel prdelí napřed dolů z kopce. "Klutá? Jakože zlá?" zeptal jsem se ho nechápavě.
"Já byl s tátou," protáhl jsem, protože jsem si musel vzpomenout, co jsme vlastně dělali. Naposledy jsme se viděli v Asgaaru, takže pak jsem byl zase sám. "Šli jsme s mámou a tátou na plocházku a pak domů a pak jsme... Ummm, Owena udělala divadlo a pak... Pak jsem byl na smečkovém lovu a málem mě u-ud-udupali! Losi!" moje vyprávění bylo o dost pomalejší, protože jsem musel prvně skládat vzpomínky a pak je nějak popsat, což nebylo něco, co bych dělal každý den. Nakonec jsem se ale vymáčkl a zavrtěl vesele ocáskem. "Seveuka má kluka, víš to?" řekl jsem k němu s očima na vrch hlavy, protože mito připadalo jako velice tajná informace vhodná ke sdílení.

Od Sheyi jsem se nedočkal ani pohledu, což mě více než zamrzelo. S náladou pod psa jsem tedy ulehl do mechu a usnul. Upřímně jsem tak trochu doufal, že jsem už dost starý na to, aby mě ve spánku trefil šlak nebo něco, protože probouzet se do světa, kde mě nikdo neměl rád (a ti co měli, tak nebyli poblíž) pro mě bylo k nevydržení.
Ze spánku mě vytrhl až nějaký hluk. Otevřel jsem zlaté oči a protáhl se. Sheya ještě pořád dřepěla u losa a snažila se nejspíše ho sežrat nenápadně celého sama, snad se připravovala na nastávající tuhou zimu tím, že si vytvoří co největší tukové zásoby. Protáhl jsem se a postavil na nožky, které byly překvapivě dlouhé. Už delší dobu jsem si nemohl zvyknout na to, jak jsem vyrostl. Byl jsem samá noha a chlupy se mi ježily do všech směrů, takže jsem si připadal jako chodící bodlák. Ne, že bych věděl, co to bodlák je.
Jako andělský hlas jsem uslyšel volání mámy. Bylo to jako procitnutí, jako kdybych žil jenom pro to, abych ji poslouchal. Rozběhl jsem se poslušně po jejím hlase a připojil se k její kulhající siluetě. "Sílie!" usmál jsem se na své bratra, kterého jsem zmerčil vedle mamky. "Kdes zas byl?" řekl jsem vesele, leč lehce rozespale. Bokem jsem do bráchy drcnul a kdybych byl plně vzhůru, ještě ho zmaluju za to, že mě pořád nechává samotného. Škrábali jsme se nahoru do hor, což patřilo mezi mé nejméně oblíbené aktivity, ale když jsem mohl být s rodinou, byl jsem více než šťasten. Napnuté atmosféry mezi bráchou a mámou jsem si ani nevšiml.

// Ragar

// Galtavar

Došoural jsem se do lesa s/bez mamky, ale hlídal jsem ji, aby došla v pořádku do bezpečí stromů. Pod zablácenými a ušmudlanými tlapkami jsem ucítil heboučký mech Ageronského lesa, který jsem měl odmalička tak strašně rád. Následoval jsem čáru, kterou členové smečky vytvořili při táhnutí losa do lesa. Rozrývala mech a dělala brázdu, která odhalovala hlínu prolezlou broučky a kořínky mechorostů.
Mám mámu, tátu, mám sourozence, zopakoval jsem si při chůzi jakomou budoucí mantru. Myslel jsem si, že mám více přátel a více vlkům na mě doopravdy záleží. Že nejsem ovcí ve stádu a že jsem milovaným členem této vysokohorské rodiny. Ukázalo se ale, že pokud nepotřebuji zachránit nebo nakrmit, nestojím ani za pohled.
Možná jsem si to moc bral.
Došoural jsem se k masu, kde toho pro mě zbylo ještě dost, avšak nikdo se neobtěžoval na mě ustaraně čekat či vyhlížet můj příchod s kouskem masa, který mi dali bokem. Ne, musel jsem si sám dojít a pustit se do pomalé krmi, kdy jsem kousky masa žmoulal v tlamě tak dlouho, dokud se nepřeměnily na nechutnou kaši, kterou jsem spolknul. Vedle mě byla Sheya, na kterou jsem stočil pohled až poté, co jsem se najedl. "Ahoj," broukl jsem k ní s prázdnýma očima a šel si sednout do mechu nedaleko. Byl jsem unavený, najezený a mentálně vyšťavený. Možná i to mělo za následek mou depresivní náladu.
Ulehl jsem do mechu a očima ještě chvíli brouzdal po okolí. Falion, Lenie, Cynthia, táta, brácha, Severka, Starling... Nikdo z nich tady nebyl. U masa zůstala jenom Sheya a já. Ještě naposledy jsem se rozhlédl, jestli neuvidím aspoň mámu, které se konečně podařilo dostat do bezpečí lesa, ale stihnul jsem akorát usnout, než se tak stalo.

Více méně jsem byl stále otřesen z tohoto lovu a moje mysl se odporoučela do nejbližšího baru, aby moje bezduché tělo zanechala na Galtavaru o samotě s máti, která sotva stála. Táta mě jetště pochválil, což jsem zaregistroval a vděčně se nechal pomazlit, alespoň trocha kontaktu mi udělala dobře.
Potom se hodně vlků dalo do jídla a pak začali srnu táhnout do lesa, zatímco já jsem tam stál jako tvrdé Y a netušil, která bije. Vlci mi začali mizet z dohledu a já zůstat s mámou samotný. "Mami? J-Jsi v pořádku?" zakňoural jsem jejím směrem a zablikal zlatýma očima, které byly podivně prázdné. Zaráželo mě, jak se vlci rychle sebrali a aniž by se ohlíželi, zmizeli v nejbližším lese, který, jak jsem pochopil, Falion prohlásil za náš, aniž by k tomu potřeboval nějaké potvrzení. Copak se tak snadno dalo zabrat území? To ale nebyla hlavní otázka, která mou hlavu trápila. "P-Pomůžu ti," řekl jsem polohlasem k mámě a společně s níse rozešel do lesa. Byl jsem většinu chůze dost mimo, za což mohla právě ta zvláštní otázka, jenž mě soužila.
To na mě už zapomněli?
Nebyl jsem žádná melodramatická diva toužící po neustálém příjmu pozornosti, avšak ignorantství smečky mě lehce zasáhlo. Donutilo mě to prozřít a vidět sám sebe jako nepodstatný článek řetezce, o který je jeven zájem jen v případě jeho poškození či ohrožení. No... Aspoň mám pořád mámu, vděčně jsem loupnul po vlčici vedle sebe, která, ač většinu času trávila mimo mou společnosti, mě měla opravdu ráda a bez ohledu na sebe samotnou se vrhla do stáda losů, aby mě zachránila. Mámu, tátu, Rowenu a Siriuse, vyjmenoval jsem si zbytek svých nejbližších, kolem kterých se točil celý můj svět.

// Ageron