Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saturnova nálada byla nakažlivá, nedokázal jsem si udržet čirý optimismus po celou dobu, ale to přece nebylo nic špatného. Ne každý musel být pořád veselý. Vlastně mi více vyhovovalo, když jsem mohl zklidnit a naladit se na pomalejší vlny bez staccata. "Ano, znám Sheu," potvrdil jsem, ale to, jak mě posledně odignorovala u jídla, jsem raději takně zamlčel. Jestliže to byla Saturnova kamarádka, neměl jsem právo mu začerňovat její fotografii svými kecy, které byly stejně jenom usopleným brekotem po pozornosti toužícího vlčete.
Na tváři se mi objevil potutelný výraz, když se Saturn zeptal, co ten žlutý sníh je zač. Opatrně jsem se naklonil k jeho uchu a zašeptal: "To je sníh, který je počůraný." Samozřejmě šlo o velikou sprosťárnu, takže jsem pak provinile nasadil drobný úsměv a zavrtěl štětkou.
"Dobře!" souhlasil jsem a dokonce se i vděčně zasmál, když navrhl, že bude počítat první. Konečně jsem se mohl jít schovat já. Ještě jsem se nikdy neschovával! Vždycky počítám, pomyslel jsem si a zbrkle se rozběhl pryč od počítajícího planeťáka. Zamířil jsem si to do stínu sopky, kde bylo hodně sopečných kamenů a za jeden z nich, za obzvlášť velký a pozornost poutající, jsem se schoval. Trochu jsem se zahihňal a přitiskl se na chladný kámen, abych se z jedné strany úplně schoval před zraky Saturna. Netušil jsem, co budu dělat, jestliže kámen obejde, protože v ten moment bych byl plně vystaven nalezení, avšak tak daleko jsem to ještě nedomýšlel.

Saturnus se skoro naježil, když jsem ho nařkl ze zbabělosti. Nevinně jsem se zahihňal, protože jeho pohoršený pohled mi dával dostatek důvodů k tomu, abych si to mohl dovolit.
"To teda!" souhlasně jsem zamával chvostíkem. Netušil jsem, co přesně močály jsou a co obnášejí, ale už jenom povědomí o jejich ošklivosti mi dokonale stačilo k okamžitému odsouzení. "My byli tam daleko v horách. Pořád to bylo do kopce a byla tam furt zima," řekl jsem mu. Díky tomu jsem lépe snášel toto roční období, avšak hory mi nikterak neučarovaly. Nebyl jsem jako vlci ze smečky, kteří se přidali proto, že hory mají rádi. Já se tam narodil a musel jsem to nějak snášet, ačkoliv jsem to spíše nesnášel. "Jojo," přitakal jsem. Vlastně jsem na sníh ještě neměl úplně vytvořený skálopevný názor, přecijen jsem s ním vyrůstal odmalička. "Ale žlutý sníh není dobrý," vylezlo ze mě najednou moudře, aniž bych vůbec chtěl.
Snad se mi Saturna podařilo trošku rozveselit, protože smutné vlky jsem neměl rád. Až na Theriona, Therion je moc fajn, pomyslel jsem si. Ne, že bych je neměl rád, jenom jsem netušil, co přesně s nimi mám dělat. "Můžeme si jít hrát!" navrhnul jsem. Poznával les jsme mohli i při tom. "Já znám jenom hru na babu a na schovku. Chceš si zahrát?" zeptal jsem se vesele a zamával ocáskem.

Ani v noci mlha nezmizela, nicméně jsem ji už dávno přestal vnímat. Její existence se pro mne jevila jako neesenciální a zbytečná mé pozornosti, neb jsem právě měl nového kamaráda, jenž mou pozornost vyžadoval mnohem více. "O! Tak jo," usmál jsem se na Saturnuse zubatě, když mi vysvětlil význam oné zdvořilostní fráze. Sám jsem se sotva někomu představoval a když už, většinu času jsem trávil ve společnosti netaktních a společenskými mravy nepolíbených vlků.
Když jsem do nového kamarádíčka drcnul, objevil se mu na tváři tak napnutý výraz, že jsem se začínal obávat o zdraví jeho střev. "Si nějaký napružený," obeznámil jsem ho se svým pozorováním. "Snad se mě nebojíš!" zasmál jsem se lehce, neboť jsem byl pořád o něco menší a hlavně jsem měl stále vlčecí rysy, zatímco on už vypadal téměř jako dospělí. Jen jeho velké zlaté oči v sobě nesly třpytky vlčecích myšlenek.
"Tak snad se nám tu bude oběma líbit," usmál jsem se a jemně zavrtěl ocáskem, který se jako chlupatá záchodová štětka uráčil při mém zrodu vyrůst mi ze zadku. "Líbí se mi tu ten mech, ale teď v zimě si ho asi moc neužiju," poznamenal jsem a tlapkou odhodil kopičku sněhu, abych se podíval na zkomírající pokrývku lesa, která ve vybledlých barvách tiše spala pod snížkem.
Potom Saturnus zašeptal, že on maminku nemá. Tak tak jsem si chytil tlamičku, abych ze sebe nevypustil nějakou dobře míněnou, leč city zraňující větu. "Umm," vylezlo ze mě nakonec rozpačitě. "Teď... To... Mm, máš teď mě," breptnul jsem a stáhnul ouška k hlavě. Měl jsem silnou potřebu ho utišit, ačkoliv se jednalo o staršího a většího vlka. Čumákem jsem ho drcnul do hrany čelisti a povzbudivě zavrtěl ocáskem. "A máš sestřičku a Launee a Theriona a... A zbytek smečky," snažil jsem se najít jakákoliv pozitiva, abych svému novému kamarádovi zvednul náladu.

Sněžilo až do večera, kdy se mlha i nadále držela mezi stromy. Saturnovy bílé packy splývaly s okolím čím dál více, dokonce i část jeho ocásku zmizela, což bylo o dost legračnější.
Lehce jsem se zasmál, když po mně zopakoval má slova, ale v jiném kontextu. věděl jsem, že s emě ptal na jméno, ale nebyl jsem si ještě plně jistý svou identitou, proto jsem mu dal tuto zavádějící odpověď. "Mhmm," zabručel jsem ale souhlasně. "Já jsem Já a ty jsi Ty," řekl jsem vesele. "Ahoj Ty, to jsem já, Já," zazubil jsem se a zavrtěl vesele ocáskem. Bylo zvláštní, že jsem s ním vedl tak příjemnou konverzaci, aniž bychom k sobě byli nějak blízko. Jako kdyby hrátky musely počkat.
"Co tě těší?" zeptal jsem se ho vesele. Zdvořilostní fráze nebyly něco, co mi rodiče hučeli do hlavy od narození. Snažili se mě vychovat tak, abych přežil, společenské návyky nechali na později. Hm, ale později už nebude, pomyslel jsem si s letmým mlasknutím.
"A proč by to nešlo? Nechceš snad...?" zamrkal jsem na něj překvapeně velkýma očima podlitýma barvou z nebes, které odrážely vzdálené galaktické mlhoviny a trpyřily se statisíci světly hvězd. Vše se zlatým podsvícením. Saturnus ale řekl, že by měl kamaráda rád, což mě zase rozveselilo. Přestal jsem se tedy ostýchat a došel na svých dlouhých nohou až k němu. "Tak jo, odteď jsme kámoši!" řekl jsem mu vesele a drcnul do něj letmo zadkem, zatímco jsem si ho obcházel a sedal si do sněhu hned vedle něj. "Nó..." protáhl jsem, ale na mé zrození se mě asi neptal, takže nebylo nad čím přemýšlet. "S mámou a bráchou jsme odešli ze smečky, protože se nám tam nelíbilo a Launee s Therionem nám dovolili přes zimu zůstat," řekl jsem a olízl si mlsně tlamku. Kam mi zmizel ten flák masa? podivil jsem se, ale nakonec to nebylo tak důležité. "Co ty? Kde máš ty mámu?" zeptal jsem se zvědavě.

Nějakou dobu mě hnědý vlček nechával stát v napětí, kdy jsem si mohl jenom počítat vteřinky, jenž mi postupně okusovaly stoická ouška. Cítil jsem chlad, cítil jsem jeho jemné doteky a pohlazení po tváři, když skrze větve pronikl vítr a dotknul se mé hnědé srsti. Já jsem hnědý a on je taky hnědý. Určitě budeme kamarádi, odvodil jsem si jednoduše a letmo mávnul ocáskem, který už delší dobu zůstával ve stejné svislé poloze.
Nejspíše jsem ho vyrušil z myšlenek, protože pohled jeh zlatých očí byl zmatený a překvapený. Byl o něco vyšší než já, ale nejspíše za to mohl jenom věkový rozdíl než genetická výbava. Otec i matka byli statnými a vysokými vlky ze severu, takže jsem po nich logicky musel zdědit stejné predispozice.
Pohledem jsem sklouznul k černobílému vlkovi, který usnul a začínal se pomalu zasypávat sněhem. Trochu jsem nad ním střihnul ušima, avšak jeho zdravotní stav nebyl na mém seznamu priorit.
Sledoval jsem velké vločky, které líně dopadaly k vlčkovým nohám. Trochu splývaly s bílým nánosem okolo, takže moje představivost okamitě zahájila aktivitu a rázem byl vlček přede mnou bez konečků nožiček.
Zvedl jsem hlavinku ve chvíli, když vlk před mnou svou hlavou zavrtěl. Usmál jsem se na jeho nesmělou otázku. Skoro, jako kdyby se mě bál. Kdo jsi? Kdo jsem? Alastore? Sirius? Mohl by to být tvůj opravdový první kamarád, v jediné vteřině jsem znejistěl, ale rychle jsem se vzpamatoval. "Já jsem přece já," řekl jsem, jako kdyby se moje myšlenky a rozhodnutí úplně minuly účinkem. Přišlo mi to logičtější. "Já jsem Alastor," zazubil jsem se na Saturnuse, který se mi představil. "Budeš můj kamarád, Saturnusi?" zeptal jsem se ho a zavrtěl ocáskem. Znali jsem se přece už dlouhých deset vteřin, měl jsem právo na větší kvalitu vztahu, abych ho mohl z kolonky 'známý' přesunout o políčko výše.

Mráz se mi začínal zažírat do kůže, když jsem jen tak postával. Chvíli jsem sledoval mámu s Therionem, ale pak mi zmizeli z dohledu a i doslechu, což znamenalo, že jsem opět osaměl. Bylo zvláštní mít ted celých deset metrů čtverečních úplně pro sebe. Možná i víc. Možná i sto. Líbilo se mi to ticho a klid, zatímco z nebe padal sněhobílý poprašek a usazoval se na mech kolem mne a na některé jehličnaté stromy. Začínal mě z toho ale trochu studit zadek, a tak jsem se rozhodl uvést do pohybu dříve, než mi začnou drkotat zoubky. Narozdíl od bráchy jsem nevypadal jako pizizub a mohl jsem se pyšnit vzhledem pořádného kaňoura, leč bujarý jsem nebyl dost ani na to, abych si zajistil společnost nějaké další živé duše.
Sklonil jsem se ke svému zmrzlému kousku masa a začal si na něm lámat zoubky. Snažil jsem se to do sebe dostat co nejrychleji, dokud jsem měl ještě šanci to užvýkat. Sakumprásk jsem tedy ožužlal co se dalo a pak jsem se vydal hledat si společnost.
V dáli jsem zahlédl dva vlky,přičemž jeden se k něčemu skláněl a ten druhý, hnědých odstínů, si hrál se sněhem. "Ahoj!" zavolal jsem na planetkoidního vlka, jehož břicho připomínalo objemem těleso sluneční soustavy. Zůstal jsem stát opodál a počkal, jestli mě přizve k sobě nebo ne.

Pohledem zlatých oček jsem si s patřičným odstupem měřil všechny přítomné. Zůstal jsem poslušně sedět na zadku přesně tam, kde jsem byl a narozdíl od bráchy, který si to štrádoval kolem Alf, mámy i mě, jsem zůstával i nadále v patřičném klidu. "Ahoj, Therione," brouknul jsem k vlkovi zpátky a snad v jeho očích nalezl trochu pohopení. Připadal mi hodně tichý, jako kdyby ho pořád něco trápilo. Nebo jako kdyby se něčeho bál. Soucítil jsem s ním, protože já jsem se taky často bál. Možná jsme se mohli být spolu, pak bych alespoň nebyl tak sám.
Prostě mu byly ty hory milejší než my, podíval jsem se zkroušeně na mámu, jestli to myslí vážně. Opravdu jsme pro tátu nebyli lepší, než nahromaděné kamení v horách? Máma nás potom představila a uvedla na pravou míru naše identity. Zavrtěl jsem rozpačitě ocáskem, přecijen mě nazvala tím hodnějším. Podíval jsem se na Launee a nevinně se uculil. Brácha mě přišel poplácat po zádech, div mi nevyrazil dech. "Hej!" vydechl jsem s lehkým smíchem potichu, protože si dal fakt záležet, aby se mi ohnul hřbet.
Sirius se jak okupovat osobní prostor Launee a máma zatím uvažovala nad tím, jestli bychom se přidali. Nejspíše jsem neměl moc právo do toho kecat, ale poposedl jsem si a začal vesele metat ocáskem tam a zpátky, když Therion zmínil, že jsou tady další vlčata. Mamka dokonce přizvukovala, že by nám společnost našich vrstevníků jen prospěla. "M-Můžu si s nimi jít hrát?" zeptal jsem se mámy a i Theriona.

Vnímal jsem tlukot svého vlastního srdce a Siriuse, který si hrál s kamením. Můj pokus o jeho zlechtání mi příliš nevyšel, vyšel z toho dareba příliš lacino. Nechal jsem ho ale být a užíval si klidného poflakování na hebkém povrchu tohoto lesa. Narozdíl od bráchy jsem necítil takovou touhu se toulat a objevovat zákoutí tohoto světa, která byla jistě plná nebezpečí a strašidelných stvůr číhajících v každém stínu. Mnohem více se mi líbilo ležet na slunci, užívat si měka mechu a společnosti přátel. Které nemáš, hrudníček se mi propadl, takovou ránu do srdce mi už dlouho nikdo nezasadil. Sirius měl asi pravdu, svět nebyl fér a musel jsem začít být trochu zm*d, abych měl alespoň něco. Chci jenom kamarády, žádám příliš? zvrátil jsem pohled na mámu, která stála nad námi a dávala na nás pozor.
Konečně se někdo objevil. Přetočil jsem se na bříško a potom se posadil, ale zůstal jsem trochu vzadu, abych měl kdyžtak možnost útěku. Byl jsem ještě trochu roztěkaný z těch losů, co nás sem de facto zahnali. "Ahoj," zašeptal jsem téměř neslyšně. Vlci byli oba hnědí, což mi osobně vyhovovalo a vyvolávalo to ve mně falešný pocit bezpečí, ale i tak jsem raději rozpačitě zůstal sedět vzadu, zatímco s nimi máma a následně i Sirius mluvili. Zamrkal jsem na své dvojče, které se přestrojilo do mého kožichu. Nejspíše byla řada na mě, abych se zapojil do jeho hry a celkově i do rozhovoru, takže jsem si poposedl, čímž jsem jim prokázal, jak odvážný jsem. "Já jsem Sirius," představil jsem se jim opatrně. "H-Hledáme teď nový domov," kníkl jsem k nim smutně. Svůj stesk jsem ani nemusel hrát, protože byl nefalšovaný. Oči se mi zvětšily a vypadal jsem jako neodolatelná malá koule. Jistě jsem v nich vzbudil lítost, což by nám, dle Siriusovy teorie, mělo pomoci. Takhle? podíval se jsem na Siriuse.

// Kiërb

Držel jsem v tlamě maso a poslušně ho táhl s sebou, ať už jsme šli kamkoliv. Máma nás vedla do nějakého lesa a já se hned ponořil do jeho hlubin jantarovým zrakem. Les byl smíšený a byli jsme v zákrytu velké sopky, takže jsme se pohybovali ve stínu, ale o kus dál jsem viděl prosvítat první sluneční paprsky. Půda byla pokrytá mechem, úplně všude. Připomínalo mi to Ageronský les, ačkoliv ten měl více tajemnou atmosféru, jako kdyby se tam měly dít zvláštní a nadpřirozené věci. nejspíše za to mohl fakt, že ten mech svítil v noci. Tady to bylo spíše pohádkové. Příjemné a vřelé, moc se mi tady líbilo.
Nejspíše s tím měla co dělat moje láska k mechu, ale otočil jsem se na mámu s rozzářenýma očičkama. "Huhtaneme hahy?" zeptal jsem se jí skrze tlamu plnou masa. Podíval jsem se na Siriuse, kterému se mech nejspíše taky líbil, protože se začal vyvalovat v jeho měkkých dlaních a vystavoval pupík světu. Položil jsem maso a se smíchem jsem ho polechtal na špečku.

// Západní Galtavar

Nepotřeboval jsem nikterak pobízet, abych se prostě zhostil hlavní role v útěku před krvelačnými kopytníky. Zasvištěl jsem do lesa jako šíp vystřelený z kuše a schoval se za jeden ze statných stromů. Matku se Siriusem jsem nikde neviděl, takže jsem opatrně vystrčil hlavu zpoza kmene, což mě málem stálo kebuli, neb se kolem mě prohnal jeden z losů. Hodil po mně parožím, ale vyhnul jsem se mu. Prostě tady počkám, až přeběhnout, žádná hrůza, usoudil jsem a sesunul se na zem. Losi rozechvívali půdu pode mnou a jejich ryk byl strašidelný, ale když jsem je viděl utíkat, aniž by si mě příliš všímali, musel jsem uznat, že mají v sobě i jakousi skrytou krásu. Pod vší tou hrubou srstí a klapajícími pysky, které byly mimochodem za studena pěkně nechutné a dobré jenom k posilování žvýkacích svalů, se skrývalo něco silného a majestátního. Rád bych je viděl i v klidu, kdy se prochází lesy a nerušeně tráví svůj čas žraním trávy.
Uslyšel jsem nějaký ryk, a protože už i poslední losi přeběhli přes můj úkryt, vydal jsem se to na svých dlouhých nohou prozkoumat. Bez delší prodlevy jsem si to zamířil za mámou, která právě skolila losici. "Wow," zamrkal jsem s obdivem. "Celá smečka zvládla sotva ulovit dva losy a ty to zvládneš úplně sama," uznale jsem na mamku zamrkal a zamával ocasem. Asi jsem udělal dobře, když jsem smečku opustil. Očividně jsem ji vůbec nepotřeboval, když jsem byl s mámou. Sirius už měl hlavu vraženou v losovi a cpal se, takže jsem dlouho neotálel a připojil se.
Až když jsem měl bříško jakou soudek jsem přestal. Zvedl jsem hlavu a zhluboka se nadechl, ale necítil jsem nic zvláštního. "Ne-e," houkl jsem na mámu. Neuměl jsem ještě moc rozeznávat pachy okolí a jiných smeček, natož nějaké, kterou jsem vůbec neznal. "Dobře!" přikývl jsem na mámin rozkaz a urval si kus masa, který jsem si vzal s sebou. Bůhví, kdy budeme lovit zase a tuhle mrtvolu nejspíše sežerou mrchožrouti dřív, než bychom se k ní vrátili.

// Mechový les

// Ragarské pohoří

Nahoře nás táta ještě dohnal a rychle se se mnou rozloučil, než jsem následoval mámu se Siriusem prč z hor. Máma se na něj ani jednou neohlédla, dokonce ani Sirius. Můj pohled k zeleným očím mého otce ještě jednou zaletěl, dokud se velký hnědý vlk neotočil ke mně zády a nešel si po svých pryč. Oh, takže vy takhle, pomyslel jsme si více smutně, než naštvaně.
Cesta byla pořád z kopce, dokud jsme neprošli celým pásem jedlí a nedostali se na Galtavar. Jeho rozrytá a podmáčená půda byla opravdovým peklem pro moje dlouhé nohy, na které jsem si zvykal už nějakou řádku dní. Bylo divné být skoro stejně vysoký jako dospělí, ačkoliv stále s vlčecí kožichem a rysy. Připadal jsem si jako zvětšená panenka.
"Doufám, že ji najdeme. Nebo ona najde nás, však už jednou došla úplně sama domů," řekl jsem k mámě a pověsil se na ni očima. Na její tváři se moc strachu o dceru neznačilo, ale rozhodl jsem se to svést na to, že před námi nechce vypadat vyplašeně, abychom nebyli vyplašení taky. Trochu mi to komplikoval Sirius, který se jenom ušklíbal a nejspíše si v duchu mnul packy nad tím, že se sestry zbavil. "Taky mám hlad," broukl jsem o něco tišeji a umírněněji než můj bratr. Bylo mi jasné, že máma je po lovu ještě celá dolámaná a můj žaludek je jen potížistou, ale nehodlal jsem trpět hlady jako nedávno v horách, kdy jsem pak vyzvracel všechnu vodu, co jsem v sobě měl.
Máma nám potom začala vysvětlovat, jak to teď bude. Přitiskl jsem smutně uši k týlu a svěsil ocas, ačkoliv jsem ho tak nesl vlastně celou dobu. Táta se rozhodl zůstat v Ragaru a my tak zůstali bez něj. Měl jsem tátu rád, staral se o mě a pořád mi dlužil lekci plavání, na kterou nedošlo. Alespoň, že jsme ho mohli navštěvovat, to mi vlilo trochu naděje do srdéčka. Ouška jsem zase postavil. Nebyl jsme jako Rowena, abych se teď začal vztekat nad tím, jak je to nespravedlivé a že mi ničí život, prostě jsem tuto informaci přijal a musel se s ní popasovat po svém. Asi je lepší, když se nebudou hádat, pomyslel jsem si. Zastavil jsem společně s mámou před řekou a pomazlil se s ní, zatímco říčka šuměla vedle nás. Teď, když táta zůstal v horách, byla ona jedinou mou útěchou. Očkem jsem loupl po Siriusovi, který zakopl a hodil držku do vody. Jeden koutek mi lehce povyskočil nahoru, ale jinak jsem se ke smíchu neměl.
Prudce jsem otočil hlavu, když jsem za sebou zaslechl dusot kopyt. "Mami!" kníkl jsem a poplašeně se naježil a stáhl ocas mezi nohy. Mířilo si to k nám stádo losů. Pohazovali hlavami a od kopyt jim létalo bahno. Před očima mi okamžitě vyskočily obrazy losů, kteří se mě snažili přesně na téhle rozbahněné pláni nedávno udupat. Srdéčko mi začalo pumpovat o sto šest a do hlavy se mi nahrnula krev. Šuměla a hučela, neslyšel jsem nic, než jen tlukot svého srdce. Celičký jsem se přikrčil a vyplašeně sledoval velkýma zlatýma očima stádo, které se rychle blížilo. Horký dech se jim měnil v páru, když jej vydechovali nozdrami. Jejich černé oči byly jako oči samotného ďábla. Teď nás určitě udupou! Mě, mámu i Siriuse! Neměli jsme z Ragaru odcházet! pohledem jsem zabloudil rychle k řece za sebou a vyrazil přes ni o zlomkrk. Hlavně se dát do pohybu, abych se vyhnul kopytům. Po Siriusovi a mámě jsem se ohlédl jednou, než jsem prostě zbaběle zdrhl do lesa podél řeky.

// Kiërb

Uraženě jsem seděl pod úkrytem a čekal, až osud v podobě mé maminky přijde a vyzvedne si mě. Nechtěl jsem se bavit se Siriusem, který se jenom smál a pak ostrým klackem šťoural do čerstvé rány, která mi krvácela na hrudi po tom, co nám Rowena oznámila, že se naše rodina rozpadá jako domeček z šišek.
Mamka se konečně vynořila z úkrytu a bezodkladně si to zamířila dolů z kopce. Musel jsem rychle vyskočit na dlouhé nohy a následovat ji, protože bych nejspíše neunesl, kdyby mi utekla i ona. nervovému zhroucení bych se následně už neubránil. "Ahoj?" řekl jsem lehce zadýchaně a nechápavě, když řekla, že máme tátu pozdravit a jdeme hledat Rowenu. Táta s námi nejde? Nebo nás dojde později? Asi je moc starý na pobíhání kolem a hledání Roweny, zamrkal jsem nechápavě na mámu, ale neodvážil jsem se zeptat. Něco v jejím výrazu mě zastavilo a donutilo poslušně udělat přesně to, co chtěla.
"Tamtudy," odpověděl jsem mamce a tlapkou ukázal směrem ke Galtavaru, kam Rowena utíkala přes jedlový les.

// Galtavar

Rowena mi zmizela z dohledu a s já osaměl se Siriusem. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet, zvlášť, kdy se sestřička tak dramaticky rozloučila. Skoro, jako kdybychom se už nikdy neměli vidět. Bylo to děsivé. Ani jsem se na Siriuse nechtěl otáčet, ale nakonec jsem to udělal. Setkal jsem se s jeho škodkolibým pohledem. Oči se mu zaplavily slzami velké jako hrachy a začaly mu stékat po tvářích. "Ne, neb-" chtěl jsem ho zastavit, protože mě to začalo natahovat taky. Poposmrkl jsem si u toho. Sirius se ale začal smát. Zaraženě jsem stál a zhrozeným pohledem sledoval bratra, který se válel po zemi, zatímco mu smích otřásal celým tělem. "Proč se směješ?" zeptal jsem se nechápavě. To zrádné písmenko mi konečně přešlo přes pysky bez sebemenších potíží, ale kvůli bolesti a tíze, které se mi usadily na a v srdci, jsem si ani nevšiml. Co bylo takové malinké vítězství oproti tomu, že se mi celá rodina rozpadala na části.
Sirius se přestal smát až s ďábelskou přesností v momentě, kdy se na mě podíval a zeptal se mě, kde je rodina teď. Zalkl jsem se vlastními slovy a otevřel naprázdno tlamku, která s klapnutím sklapla, aniž bych vypustil jedinou hlásku. NE!
Postavil jsem se ze svého poraženeckého sedu a vydal se naproti rodičům, kteří vycházeli z jeskyně. Na tváři jsem měl zarputilý výraz a zoubky jsem drtil k sobě. NE. Posadil jsem se poblíž jeskyně a čekal.

Můj návrh zahrát si na schovávanou se setkal s malým úspěchem, když brácha po chvíli přemýšlení či líného povalování vyskočil na nožky a jal se schovat někam do lesa s tím, že já budu počítat. Narozdíl od ostatních vlčat jsem počítal vcelku rád, neboť to znamenalo, že se nemusím schovávat do tmavých koutů, kde by mě mohlo něco sežrat. Hledat ostatní pro mě byla tedy mnohem lepší zábava, dokud na mě nepadla panická hrůza, že ode mě všichni utekli, protože jsem je nemohl najít.
"Dobže!" souhlasil jsem a otočil se zády k Siriusovi a zavřel oči, abych mohl nerušeně počítat, zatímco budu ušima skenovat jeho pohyb, abych věděl, jakým směrem se alespoň vydat.
V ten moment mi ale něco mokrého a teplého dopadlo na hlavu. Otevřel jsem oči dokořán a zvedl zrak k nebesům, kde se mezi stromy proháněl pták a něco po mně hodil. Trefilo mě to do zad a když jsem se sklonil, uviděl jsem dva průzračné, vybroušené kamínky, které postupně zmizely do mého imaginárního inventáře. Zamrkal jsem a podíval se na Siriuse, který vyváděl, protože měl na hlavě taky cosi. "Já nic nedělám!" houkl jsem na něj uraženě a tlapou se dotkl své hlavy, aby mi na ní ulpěla bílá hmota ptačího hovna. "Fúúúúúj," protáhl jsem znechuceně a otřel tlapku o zem. Nechtěl jsem si dřít hlavu o zem jako brácha, ale nakonec jsem nemohl jinak. Zabořil jsem tedy čelo a hlavu do země a jediným tahem si málem sedřel všechny chlupy. Většina lejna ale zůstala na zemi, ačkoliv jsem měl teď hlavu jako nechutné hnízdo plné lesního bordela, který držel pohromadě díky lepivému bobku.
Zvedl jsem hlavu ve chvíli, kdy jsem uslyšel kroky. Uviděl jsem Rowenku, která šla k nám a oči se jí leskly jak dva hrachy. Oznámila nám to, co jsme už zjistili díky špehování, avšak s jedním nečekaným zvratem. "Ty ne-?" hekl jsem nechápavě, ale to už mě objímala. Přitiskl jsem se k ní a pevně zavřel očka. Nechtěl jsem, ať odchází. Její slova zněla tak definitivně a tvrdě, že jsem z toho byl úplně na kaši. Jednou si tě najdu. Jednou, s otevřenou tlamičkou jsem sledoval, jak objímá i Siriuse a peláší pryč. "Owi!" zavolal jsem za ní nešťastně a svěsil ocas mezi nohy. "Myslel jsem, že půjdeme... Všichni," hlesl jsem smutně k Siriusovi a posadil si puťku na zem. Natáhl jsme nohu a podrbal se na hlavě, kde mi lejno drželo bordel. Musel jsem se toho zbavit, ale s touhle náladou jsem měl sto chutí si to hovno nechat k hlavě přirůst jako doživotní paruku.

Představoval jsem si, že jakmile smečku opustíme, bude nám mnohem lépe. Už kolem nás nebudou vlci, kteří nás nemají rádi a nebo nás jenom tolerují, protože jsme členy té samé smečky. Zůstaneme sami na vlastní pěst a nebudeme se muset spoléhat na ostatní. Budeme jenom spolu,celou dobu! Vždyť nic lepšího není, viděl jsem to všechno v tak světlých barvách, že by se bílá mohla jít zahrabat.
Brácha to zase viděl jinak. Mračil se jako mráček plný deště. Akorát si stál za tím, že se o nás rodiče vůbec nezajímají. Neznal jsem je takové, vždyť se o mě pořád starali. Byli na mě hodní a zajímali se o mě, narozdíl od... Od ostatních spolusmečkovníků. "Tšeba ne," nadhodil jsem s úsměvem a zavrtěl štětkou. Už jsem se o tom nechtěl bavit, očividně jsme si každý stáli za svým a debata se nikam neposouvala. Plus, byli jsme malá vlčata, která neměla rozum a dokázala se rychle přenést z tématu na téma. Hlavou jsem sklonil a utřel si rozmočené oči o tlapky, už jsem nechtěl vypadat jako malé kňůče.
Obskočil jsem bráchu, abych stál nohama nad ním a uvěznil ho pod svým břichem v devadesáti stupňovém úhlu. "Chceš si zahrát na schovku?" zeptal jsem se ho vesele a zamával ocáskem.