Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Empaticky jsem se podíval na Saturna, který si nebyl příliš jistý svou pozicí v tomto obrovském komplexním světě. Pravděpodobně bych měl stejný problém, kdybych se nechal zahltil existenciální krizí a vědomím své vlastní neschopnosti, avšak sníh a přítomnost tak pozitivní osobnosti jakou byla Launee mi to vymluvili a já se mohl s klidnou duší poflakovat po hranicích lesa.
"Kdo je beta?" zeptal jsem se hnědé vlčice, která nesla alfovskou pozici na svých bedrech, jak sjem už pochopil. Tak nějak jsem se ale domníval, že smečku tvoří pouze Alfy a neorganizovaný chumel ostatních vlků, kteří ač zastávajíc jisté funkce, jsou si jinak naprosto rovni.
"Já bych tě v tom nenechal, Launee, vždycky pomůžu!" přišlíbil jsem ještě, než jsem ji teda zákeřně kousnul do oháňky.
Potutelně jsem se usmíval ze sněhu nedaleko, protože Launee v očích skákali čertíci a já věděl, že dříve či později se dočkám odplaty.
Vykotil jsem se ze sněhu a oklepal se, když Launee přiznávala, že by vlčátka chtěla, ale kvůli strachu a času se jich zatím nedopouští. "Tak... Tak víš co?" napadlo mě záhy. "Já a Saturnus budeme Alfami, abys měla na svoje vlčata moc času," nabídl jsem se jako správný andílek a zavrtěl vesele oháňkou.

Spokojen, že pomáhám chodu smečky a trávím čas s vlky, kteří o mou přítomnost stojí, jsem následoval Launee kolem hranic lesa. Sněžit už přestalo, ale mráz jsem cítil i přes vrstvy svého kožíšku. Naštěstí se ke mně nemohl dostat tak rychle, protože jsem byl rozehřátý chůzí a aktivitou. neustálé proskakování sněhem mě unavovalo, takže jsem to po nějaké době vzdal a jednoduše šel Launee v patách. Sem tam se mi nepodařilo zvednout tlapku dost vysoko a zakopnul jsem o sníh, ale ještě jsem nespadl. Nejspíše to byla ale jenom otázka času, když se ohlédnu zpátky na své zaseknutí v keři i v kůře stromu. "A kdo by ji pak udělal, kdyby ji nikdo neudělal? Ty?" zeptal jsem se zvědavě. Stalo by se něco strašného, kdyby se hranice neoznačkovaly? Říkala že by tady chodili cizí vlci a... Někteří můžou být zlí. Jako třeba ta Sksksk, zamračil jsem se lehce, nevybavoval jsem si jméno té vlčice, kterou nás mamka strašila před spaním a kterou táta slíbil, že roztrhá, pokud ji potká. Určitě by jí dal na frak, pomyslel jsem si a chtěl dodat jedno sprosté slovíčko, ale nějak se mi to nepovedlo. Když jsem byl mimo zónu bratrova vlivu, sprostá slova mi tak snadno na mysl nešla.
Místo přemýšlení nad sprostými slovy jsem chytil zuby plápolající ocas Launee a rošťákovsky ji lehce štípl. Následně jsem vyskočil a zapadl jsem do sněhu tak, že mi trčel jen vrcholek kebule.
"Ty budeš mít vlčata?" zeptal jsem se bez okolků Launee a zachichotal se. Přičemž jsem prudce zvedl hlavu ze sněhu. Studilo to tu, ale nevadilo mi to. "Budeš maminka?" dodal jsem a dal důraz na poslední slovo, které jsem si téměř lahodnicky poválel po jazyku. Bylo hezké a milé, takové něžné a lásku sálající. Trochu jsem se zavrtěl, ale zůstal jsem ve svém sněžném úkrytu, aby mi to Launee naoplatila. To, že mě mohla plácnout do hlavy jsem už nedomyslel.

Překvapeně jsem zvedl hlavu k Launee, která mě nejspíše slyšela. Zmínila, že mech z Ageronského lesa je i tady v jeskyni a ještě dodala, že v noci svítí. "Opravdu?" řekl jsem s očima na vrch hlavy, zatímco se v nich odrážel třpyt miliónů hvězd z galaxií nad námi. Mít tady kousek svého původního domova mi přinášelo nostlagickou radost.
Potom mi Saturnus i Launee vysvětlovali, co že to vlastně děláme. "Oh," řekl jsem s pochopením a zavrtěl ocáskem. "Takže to je moc důležitá práce!" pochopil jsem náhle a vypnul hrudníček s hrdostí, že můžu pomáhat s tak důležitou prací.
Cupkal jsem vysokým sněhem a sem tam skákal jako laňka, když byl sníh příliš vysoký. Byl jsem už docela velký, aleza to mohly převážně moje dlouhé nohy. Tělo jsem měl pořád jako tlustá housenka a hlavu jsem měl jako velký vlašský ořech. Celkově jsem byl dost nevyrovnaný.
"Já lovec teda být nechci, lovit neumím," řekl jsem Launee a pak se zamyslel. Být s vlčaty znělo jako skvělá věc, mohl bych si s nimi pořád hrát, ale značit hranice mě taky bavilo. Drápky jsem zasekl do kůry stromu a prošel křovím, ve kterém jsem se na chvíli zasekl, než jsem se vymotal skrze větvičky. "Já bych chtěl být ochránce, ale chtěl bych si i hrát s vlčaty," řekl jsme po hodné chvíli dumání. Tak nějak mi nedocházelo, že než se do oné funkce dostanu, všechna vlčata tady už vlčaty dávno nebudou. Byl jsem tady snad nejmladší spolu s bráškou?

Byl jsem rád, že se mi podařilo nenápadně vetřít do výletu, který byl zatím v nedohlednu. Nevadilo mi čekat, protože sám jsem se rozhodně nikam nechystal a bylo to pořád lepší, než jít hned bez nikoho. Raději bych si počkal a šel s nimi.
"Umm... To nevím, ale můžu jim říkat teto a strejdo," řekl jsem a pokrčil rameny. Nějak jsemsena to neptal, když jsme tam byli, měl jsem jiné věci na práci, kupříkladu si hrát s Rowenou.
"Lagaulská smečka má hory a ještě les, taky je tam hodně mechu," broukl jsem tiše, abych nebyl moc nahlas. Jestli mě slyšeli, nejspíše hodně špicovali uši. Zkomolené jméno smečky mi zůstalo, protože jsem se ještě nepokoušel ho vyslovit správně.
Lindasa, možná bychom mohli být kamarádi, napadlo mě jenom, ačkoliv Launee o ní nemluvila zrovna v růžových barvách.
Vydal jsem se za Launee a sledoval, co dělá. "Co to děláš?" zeptal jsem se Launee, která se otírala o stromy a drápy zarývala do okolí. Otřel jsem se po jejím vzoru o ten samý strom, až jsem se zasekl hustými chlupy v kůře. Trhl jsem a s bolestivým kníknutím se osvobodil. Značkování hranic ještě nikdy neviděl a ani netušil, že se to dělá. Launee na chvíli zmizela v křoví, nejspíše šla na malou, ale potom se vrátila s otázkou. "Já rozhodně zůstanu tady, venku se mi nelíbí," řekl jsem zasmušile a drápky seknul po stromu. Asi jsem postupně přicházel na kloub tomu, co na tom Launee tak vidí. "Jaké funkce? Já chci pomáhat!" zamračil jsem se lehce a nadšeně zavrtěl ocáskem. Chtěl jsem být nápomocný, pomáhalo mi to zapomenout na zdrcující realitu.

Opíral jsem se o losí břicho a postupně vyhryzával ohřáté maso. Tvořil jsem díru vedle díry a pak je spojoval do cestiček a představoval si, jak těmi dírami chodí losí hlavy bez těl hledají cestu ven z tohoto masového bludiště.
"Emmm," zamyslel jsem se, když se mě Launee ptala, zda-li má táta v uchu lístek. "Táta v uchu cosi má," přiznal jsem. "Ale lístky má v uchu strejda Akánus!" řekl jsem vesele, když jsem si na černého vlka s bílými odznaky vzpomněl. Byli jsme u něj na návštěvě a hráli si v údolí, než se tedy vrátila mamka i se Siriusem, abychom se odebrali zpátky do hor. Byl to takový drobný výlet, ale mně to nevadilo, já neměl moc dlouhé výlety rád.
Všiml jsem si, že s emi naskytla příležitost přisrat se někomu jinému do cestování, takže jsem toho kvapně využil. "Můžu jít s vámi? Chtěl bych vidět tátu a Rowku," zeptal jsem se a nasadil smutný prosebný kukuč.
Zahihňal jsem se, když jsem si představil dospělou Launee, jak nahání motýly. "No, to nevím, mamka to ale říká tak," pokrčil jsem rameny, přecijen jsem kmotru v životě neviděl a znal ji jenom z doslechu.
"Já pomůžu, já!" přihlásil jsem se vesele o slovo, protože jsem už byl najedený a bříško jsem měl úplně kulaté. Trocha pohybu mi jistě prospěje, navíc se ukázalo, že Launee je moc fajn a já ji chtěl mít za kámošku. Značení hranic neznělo tak nebezpečně jako lov, takže jsem se ochotně přikotil k nim. "Jo, mamka mě zachránila, ale losi ji pak ošklivě pokopali," řekl jsem Saturnovi. Launee řekla, že na losy nepůjdeme, dokonce ani na bizony. Co je bizon? nikdy jsem žádného neviděl, ale kamzíka taky ne. Dle ní ale byli méně nebezpeční. Stejně nechci jít lovit, zamračil jsem se lehce.

"Ano, jmenuje se Rowena a je docela malinkatá, ale je hrozně moc statečná a chytrá. Nechtěla ale s náma odejít z Ragaru, takže tam zůstala s tátou," odpověděl jsem Launee pohotově, abych jí ukázal, jak ji poslouchám. Měl jsem sice v tlamě maso a vypadlo mi z toho kecání na zem, ale aby ho nebyla škoda, zase jsem ho zvedl a snědl. Takový dobrý los mi teď opravdu přišel vhod a bylo by nevděčné nechávat kousky padat mi od huby. "No můj táta je můj táta," řekl jsem lehce přihlouple. "Je to velký hnědý vlk se zelenými drápky a packou. Umí dělat mach," pokusil jsem se svého otce popsat alespoň vzhledově, protože jeho jméno jsem neznal. Táta, táta, prostě táta. Zvědavě jsem poslouchal, co Saturnus povídá, zatímco jsem se cpal. "Huáli me y..." spolknul jsem jídlo, abych se mohl pipojit do konverzace trošku na úrovni. "Na princeznu a prince. Saturnus mě zachránil před příšerou!" usmál jsem se a doplnil drobné info.
Když se Launee rozpovídala, moc jsem se nechytal, ale líbilo se mi poslouchat tón jejího hlasu a jeho melodii, zatímco jsem jedl. Bylo to příjemné. Mluvila o dírách a příšerách, ale moc jsem pozor nedával, protože jsem si to prostě neměl s čím spojit. "Smrt je moje kmotra," prohlásil jsem pyšně, snad abych na Launee a Saturnuse udělal dojem. Nebylo od ní moc hezké, že Launee natrhla ucho, ale rodinu si jeden nevybere.
"Byl a nerad bych si to zopakoval," přiznal jsem a nakrčil čumáček. "Málem mě udupali losi," dodal jsem a kopnul do zvířete před sebou.

Ne, že bych byl strašpytel. Takové lži nevěříš ani ty sám. Ne, že bych se měl proč Launee bát. Asi tak nějak. Launee na vás přece byla hodná. Nechala vás přes zimu ve smečce, protože jinak by jste teď byli sami s matkou a měli hlad všichni. Máma by pro vás muselo lovit a ne vždy by se jí to asi povedlo, ačkoliv je to silná vlčice. Teď stačí jen udělat pár kroků a jídlo máš hned pod nosem. Vděčně se usměj, lehce jsem zvedl koutky při pohledu na hnědou srst Launee, do které se Saturnus zabořil jako do toho největšího plyšového medvídka široko daleko. Sám jsem měl chuť se k Launee takto přimotat, ale zatím jsem k ní neměl tak vřelý vztah jako Saturnus. "Ahoj," pozdravil jsem Launee ještě jednou, o něco hlasitěji a snad s větší špetkou odvahy. Přidal jsem i ten vděčný úsměv. zavrtění mou oháňkou už bylo jen doprovodným gestem, které jsem ani příliš neovládal. Při pohledu na jejich láskyplné mazlení mě téměř hmatatelně bodlo u srdce, protože stejně jsem se tulil k tátovi, když jsme trávili čas spolu. Máma říkala, že ho můžu chodit navštěvovat. Teď je ale moc sněhu a v Ragaru bude taky hodně sněhu, sám bych raději nikam nešel, pomyslel jsem si lehce zklamaně. Zároveň jsem nechtěl jít s nikým cizím a Launee vypadala unaveně, takže tu jsem taky svými drobnými problémy zatěžovat nechtěl.
Launee nám řekla, proč vyla a já souhlasně přikývl. Přicupital jsem opatrně k losově mrtvole a když se nikdo nedíval, kopnul jsem tu bezbožnou kreaturu mezi oči, protože jsem si moc dobře pamatoval, co mi tahle zvířata udělala. Málem udělala. Měl jsem z nich ale dost strach, tedy když byli živí. Tahlecta mrtvá zdechlina mi už děs nenaháněla, ačkoliv jsem ho probodával podezíravým pohledem.
Vzduch kolem nás se začal zahřívat a pronikl mi i lehce pod chlupy až ke kůži, byla to vítaná změna po mrznoucích tepotách, které nám jinak zima nadělovala. Zaryl jsem zoubky do masa, které bylo teplejší než okolí a začal ho trhat a tahat po provazcích či žvancech, tak jak mi to zrovna šlo. Očkem jsem loupl po Launee, která si prostě urvala kus masa a odnesla si ho bokem. Neměl jsem takovou sílu, takže jsem prostě rhal a žužlal to, co na losovi bylo.
"Cítil jsem tu sestřičku, ale asi už odešla. Asi šla s Therionem! Určitě ji bere domů," uvědomil jsem si a zastříhal ušima. Až teď mi došlo, že jsem promarniljízdu vláčkem Therionáčkem do Ragaru, kde bych mohl vidět svého tátu. Zatraceně, pomyslel jsem si trpce, ale nakonec jsem to nechal plavat, protože mi kus masa přistál mezi očima a já si ho musel sundat a dostat ho do žaludku. Prostě se za ním stavím později. Nebo on přijde za námi. Určitě. Přece nás má rád, nebo alespoň... Sobče.
Ostatní otázky jsem přenechal Saturnovi, protože jsem na ně trochu pozapomněl a navíc jsem měl moc práce se žvýkáním.

Naše hra na prince a princeznu se rychle přiblížila ke svému konci, když nás oba zachvátil démon žijící uvnitř našich břich. Svíjel se a kroutil, nejrpve tiše žadonil a potom se hlasitě dožadoval, abychom ho nakrmili. Já byl ochoten upustit od zrealizování šťastného konce našeho příběhu, přecijen hrát svatbu ve dvou a potom i dělání dětí a tak bylo až příliš mnoho na mou fantazii.
Saturnus už se nebezpečnou rychlostí blížil ke svému prvnímu roku života, takže by pravděpodobně měl zvládat nějaké základy lovu, ale nedělal jsem na něj žádné nátlaky, protože sám jsem uměl lovit maximálně tak lelky, a to ještě ně ty opeřené.
Moje obavy se naplnily, když se ukázalo, že ani jeden z nás není zrovna 'pan lovec', ale já měl naštěstí řešení. "Když nás Launee s Therionem brali k sobě, máma jim řekla o losovi, kterého zabila nedaleko v lese. Možná ho dotáhli na území!" s nadějí v očích jsem zavrtěl ocáskem a protáhl si zadní tlapky snížením přední části podvozku. Na Saturnovu otázku nám bylo odpovědí zavytí, které se neslo lesem. Asi to byla nějaká součást mého já jakožto zástupce vlčí rodiny, protože jsem okamžitě pochopil, že je to pozvánka k jídlu. "Vidíš?" zazubil jsem se na Saturna a rozběhl se poskakujícím během za hlasem. Ohlédl jsem se na Saturna a pokud běžel se mnou, párkrát jsem po něm zlobivě cvakl zubama s lehkým, zvonivým smíchem bezstaristného vlčete.
Zastavil jsem ve sněhu před Launee, která stála u zmrzliny losa. V ten moje bezstarostnost rychle opadla a nastoupila moje rozpačitost, protože s Launee jsem se "bavil" jen jednou. "Ahoj," pípl jsem jako malé ptáče lehce přikšrceným hlasem a zhluboka se nadechoval, protože skákat celou cestu tak hustými závějemi mi dalo docela zabrat.

Dramaticky jsem ležel na zemi s tlapičkou téměř zlomenou v nepřirozeném úhlu, avšak pro krásu a pro tuto dokonalou divadelní scénu jsme byl ochoten obětovat i své klouby. Saturnus ke mě přiskočil a začal mi říkat, že mě nikdy neopustí a já téměř zapomněl, že jde jenom o hru. Přesně tohle jsem chtěl. Chtěl jsem mít někoho, kdo mě neopustí, kdo se mnou zůstane a nenechá mě samotného. Zamrkal jsem, abych růžové odlesky zahnal do světa za oponou a znovu se vrátil do své role. No, jakmile mi strčil studeným čumákem do mého, měl jsme zase co dělat, abych odlišil skutečnost od reality.
"Ano, ano!" přizvukoval jsem a přetočil se na bříško a pak do sedu, když Saturnus vyprávěl, co všechno budeme teď spolu dělat. "A koroptve a bažanty, a laně a srny!" v souhře jsem ho doplňoval a usmíval se.
Na okamžik jsme se oba dva zasekli. Lesem se prohnal cizí pach, ale já ho poznal. To je... To je sestřička! zavrtěl jsem ocáskem, přece bych ji poznal všude. Určitě se vrátila k nám a teď bude odpočívat, neměl bych ji rušit, pomyslel jsem si a otočil se na Saturna. Měl jsem teď kamaráda, kterému jsem se hodlal věnovat. Skočil jsem mu na krk a povalil ho do sněhu kolem nás, který stále přibýval a přibýval. "Co bych si přála já? Já si přeji jenom býti navždy s tebou!" zaláskovaně jsem se přitulil k jeho líci, protože mi to přišlo adekvátnější než u olizovat obličej. To na mě bylo až moc intimní. "Mám trochu hlad," prohlásil jsem potom už normálním hlasem a odstoupil od Saturna, aby se mohl postavit.

Saturnus přede mnou umíral pomalou a bolestivou smrtí, málem jsem mu to celé uvěřil, jak dramatické jeho přehrávání bylo. Sám jsem měl nulové zkušenosti s utrpením ostatních, ale i jen taková představa mě dokázala dostatečně potrápit. Nebylo proto divu, že jsem se okamžitě jal vymýšlet nějakou záchranu, nějaký lék, který by nebohému trpícímu princi pomohl ze spárů smrti.
Skoro bych začal plakat doopravdy, kdybych si nepřipomněl, že si jenom hrajeme a že nic z toho není skutečné. Já ale skoro jasně viděl krev kolem svého zachránce, skloneou příšeru a mizející jiškřičky života, které postupně opouštěly Saturnovy oči.
Chvíli se zdálo, že moje léčivé slzy nezabraly a já začal jakoby natahovat a přitom princeznovsky sténat steskem, trošku jsem za zalamentoval, když jsem uviděl pohyb. Nepatrný, ale postupně více viditelný. "Princi! Přežil jsi!" zaradoval jsem se a vrhnul se svému zachránci kolem krku, zatímco zmateně prohlížel své okolí. "Ano, nekrásnější z nebes! Tam, kde můžeme být spolu!" radoval jsem se, čímž jsem i dopoohl k procitnutí svého spanilého ochránce. Pustil jsem ho, protože vyskočil do vzduchu jako čert z krabičky. I já jsme vyskočil na všechny čtyři a mával vesele ocasem sem a tam, až z něj byla jenom rozmazaná šmouha. "Ovšem! Má láska k tobě je nezpochybnitelná! Dýchám jen pro tebe, bez tebe bych si život vzala, nemohla bych bez tebe žíti!" řekl jsem dramaticky a zalomil pacičku nad čelíčkem, až jsem v hraných mrákotách upadl do sněhu. "Svět bez tvé lásky by byl chladný a temný jako podzemní jeskyně, nic by mi nepřinášelo štěstí!" lamentoval jsem v romantických slovech, za které by se ani Shakespeare nemusel stydět.

Mohl jsem asi říci cokoliv, ale Saturnus rozhodl o osudu třpytivých kamínků sám. Asi jsem neměl právo mu do toho kecat, když jsem je nenašel, ale i tak jsem se cítil lehce dotčen, že můj návrh zamítl a místo toho ty krásné drahokay zahrabal do špinavé země, aby se jim snad něco nestalo. Na vrcholu mého hradu by byly mnohem působivější a potom bychom je klidně mohli schovat, až bychom si dohráli. Nezbývalo mi, než to hodit za hlavu a přestat se tím zabývat. Byo´lo nutné se začít soustředit na naši hru.
Jako správná princezna v nesnázích jsem sledoval svého rytíře, prince, chrabrého a udatného, jenž se vydal mne osvobodit a bojovat s příšerou. Stanout jí tváří v tvář a podívat se nebezpečí do očí s šarmantním úsměvem a pořádně tvrdým klackem. Souboj byl nemilosrdný a nebezpečný, ze svého bezpečného hradu jsem jen vzdychal a hekal, když se princ Saturnus I. oháněl mečem. Ve vyvrcholení celého aktu princ probodl příšeru, která se s řevem skácela k zemi, ale stihla ještě udatného rytíře setnout svými olbřími drápy. Princ upadl a já viděl, jak mu oči pohasínají a život z něj vyprchává. "Ach ne, můj princi!" plačtivě jsem křikl a vyběhl ze svého hradu přes mostek až k ležícímu Saturnovi, kterému krev stékala z těla a vsakovala se do sněhu, který nabýval růžové barvy. "Neuímrej, můj udatný princi! Zůstaň tady se mnou, vezmeme se a budeme mít spolu spoustu dětí," brekotal jsem v roli princezny a s obličejem v slzách se sklonil k Saturnovi. "Ach," vzdychal jsem neustále, jako kdybych nehrál princeznu, ale slečnu z dospělého filmu. "Já tě zachráním! Mé slzy... Mé slzy jsou léčivé, dokáží uzdravit nemocné, zacelit rány, oživit mrtvé!" řekl jsem a jakoby nakapal své slzy na Saturnuse. "Rána se zaceluje, už jsi zase zdráv! Jak se cítíš, můj princi? Planeš ke mě i nadále vášnivým plamenem lásky? Položil jsi za mne život, jak se ti můžu odvděčit?" zamrkal jsem na něj sladce.

Saturnus nechtěl fialkové drahokamy použít na okrasu našeho hradu, protože se obával o jejich ztracení. Byly ale docela sytě fialové a na bílém podkladu by se asi těžko ztratily a i kdyby je zasypal sníh, na jaře bychom je opět našli. Navíc jeho obavu o jejich pozbytí jsem příliš nechápal, protože jsem žádné majetnické sklony k neživým kusům kamení nevlastnil. "No když myslíš... Všude je spousta kamení, proč by tyhle měly být speciální?" broukl jsem lehkovážně a pokračoval v dloubení jeskyně. Tedy hradu.
Tlapičky jsem zabořoval do sněhu a drápky hloubil vnitřek. Okolo stěn jsme si dával pozor, abych je udělal tak akorát tlusté a nezřítily se, občas jsem jejich spodky vyztužil vyhrabaným sněhem, aby vypadaly pevněji. Na jedné straně jsem udělal díru skrz stěnu a vystrčil hlavu na procházejícího Saturnuse, který dělal příkop. "Teď máme i okno!" zazubil jsem se na něj a pak strčil hlavu zase zpátky a pokračoval v práci.
Nakonec se nám podařilo vytvořit opravdu kolosální hrad. Měli jsme příkop, kde byly zelené vody, most a i hrad, kam bychom se oba dva vlezli, ačkoliv bychom byli asi trochu natěsno. S odhadováním velikosti jsem to trochu nezvládl, ale to nevadilo. Stejně jsem zatím byl princezna, sama v hradu uzamčená, takže jsem se o místo bát nemusel.
Saturnus odběhl se nachystat a já se oklepal, uhladil a vystrčil hlavu z vytvořeného okna. Uviděl jsem potom Saturnuse, jak se zvláštním slepičím krokem nese s klackem v tlamě ke mě. Zastavil se před příkopem a já se posadil do vchodu, abych byl v lepší pozici.
Zalomil jsem dramaticky tlapku nad čelem, abych vypadal jako v mrákotách a vysokým dívčím hláskem jsem odpověděl: "Ach, udatný princi! Přišel jsi mne zachránit? Jsem tady uvězněná, zavřeli mě tady, protože jsem příliš krásná!" Povzdechl jsem si tak slečinkovsky, jak jsem jenom dokázal a tlapkou si ovál obličejík. "Celá zem prahne po mé tlapce, ale střeží mě obrovská zrůda!" podíval jsem se doleva do příkopu a předstíral, že je tam obrovská příšera. "Pozor, můj vznešený princi! Už jde! Je veliká a plná šupin, zuby má jako tisíce jehel a drápy silné jako strom! Dej si pozor, můj princi!" dával jsem si opravdu záležet, abych zněl jako princezna v nesnázích a dostatečně jsem u toho vzdychal a mhouřil zlatá očka. Nezapomněl jsem udělat vyděšený obličejík, když se neviditelná příšera začala blížit k Saturnovi. "Pozor!" varoval jsem ho ještě naposledy.

Taky jsem asi vypadal jako sněhová želva, takže jsme byli polovinou TMNT týmu. Saturn se nadchnul pro hrad a okamžitě se pustil do jeho stavby. S úsměvem od ucha k uchu jsem se oklepal a pustil se do pomáhání. Tlapkami jsem nahrnoval sníh na obrovksou hromadu, kterou jsme psolu začali tvořit a zaťapkával sníh a uplácával ho, aby byl pevný a držel. Pomalu se začala tvořit hromada, dokud mě od práce neodvedl Saturnův hlas. Přiběhl jsem k němu s kvedlajícím ocáskem a podíval se na fialové kamínky, které našel. "Můžeme jimi ozdobit hrad!" navrhl jsem ještě předtím, než se je jal zahrabat. Vrátil jsem se k hromadění sněhu. Hromada začala pomalu být vyšší než já i Saturn, za chvíli jsem stál na vrchu a uplácával vršek. "A musí mít nějaké hradby a příkop a most!" řekl jsem vesele a tlapičkou uplácával vršek.
Naše obrovská hromada byla uplácaná a bylo zapotřebí vytvořit interiér. Začal jsem opatrně vyhrabávat vchod. "A můžeme si hrát na prince a princeznu, která potřebuje zachránit před obrovskou příšerou," navrhl jsem nadšeně, zatímco jsme dělal vnitřek. "Já budu princezna a ty budeš krásý a statečný princ, který mě zachrání!" vystrčil jsem hlavu z malé díry a zazubil se. Mít ženskou roli mě opravdu netrápilo. Já budu překrásná spanilá panna, pomyslel jsem si, zatímco jsem hloubil vnitřek.

Byla docela dost velká zima, ale já byl pořádný severský vlk a nějaké brzké mrazíky mě nemohly skolit! Navíc jsem byl z celé schovávané natolik rozpálený, že kdyby na mě spadla koroptvní vajíčka, udělaly by se na mě volí oka.
S tlapkou v tlamě jsem sledoval Saturna a čekal, že se otočí a načapá mě v nedbalkách de facto, ale on se místo toho rozešel na úplně druhou stranu. S naivitou mně vlastní jsem nevěřícně sledoval, jak odchází a vyndal si tlapku z tlamy společně s několika provazci dlouhých slin. Samou radostí jsem zvedl hlavu k nebesům, odkud padalo obrovské množství vloček. Saturn se mi mezi nimi rychle ztratil, ale moje pozornost se přesunula na fialkovou vločku, která padala z oblak dolů k mému čumáku. Dopadla mi na nos a zastudila, až jsem si ho olíznul a tak zamezil unikátní vločce v jejím existování.
V mém zasnění mě vyrušilo až dloubnutí a Saturnův obličej, který se vynořil z vloček. Překvapeně jsem výskl, ale pak jsem se zasmál, když jsem ho poznal i s jeho krunýřem sněhu na zádech. "Můžeme si postavit sněhový hrad! Vlčuláky!" řekl jsem a zazubil se.

Skoro jsem ani nedýchal. Tiše jako myška jsem tisknul záda k čedičovému kameni a natahoval uši do všech směrů, abych Saturnuse uslyšel, až půjde. Slyšel jsem jen jemné cinkání sněhových vloček, které dopadaly do již celistvé pokrývky. Krásně se leskla a třpytila, div mi nevypálila zrak. Nemohl jsem se ale vynadívat na nádhernou a nepřerušenou hladinu chladivé peřinky, jenž pokryla celý les. I jediná stopa by zkazila dokonalou celistvost a narušila harmonii tohoto přírodního skvostu. já jsem přece taky přítodní, tak to snad nevadí.
S hlubokým nádechem jsem se opřel o kámen a naslouchal. Náhle jsem uslyšel jeho varovné zvolání a pak už jsem zavřel očka a plně se soustředil na sluch. Zdálo se mi, že slyším měkké křupavé kroky svého nového kamaráda, která mě začal hledat. Ať mě nenajde, ať mě nevidí! prosil jsem v duchu vesele a zkontroloval si, aby mi nečouhala jediná končetina ven.
Uslyšel jsem Saturnův vítězný hlas, ale naštěstí objevil jen prázdnotu, do které nejspíše zahučel, co jsem tak dokázal identifikovat jen podle zvuků. Potlačil jsem zachichtání, přece jsem se nechtěl prozradit!
No a pak se přede mnou objevil jeho ocas. S úlekem i úžasem jsem sledoval Saturnovu oháňku, jejíž prostředek splýval se sněhem okolo. Byl tak blízko, ale ani přesto mě neviděl. Byl jsem neviditelný, nedotknutelný a naprosto nepřekonatelný ve hře na schovávanou! Tentokrát jsem zahihňání nezvládl umlčet a můj utlumený smích se ozval za Saturnovými zády. Okamžitě jsem si strčil tlapku do tlamy, abych se umlčel, ale asi už bylo pozdě.