Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 9

Therion opět mlčel. Začínal jsem si pomalu zvykat, že v jeho přítomnosti se nedočkám tolika slov jako u jiných. Mělo to své osobní kouzlo. Víc jsem vnímal svět kolem sebe a nebyl jsem zahlcen přebytečnými informacemi, které by mi akorát zamotaly hlavinku. Taky mě to nutilo víc přemýšlet a nespoléhat na ostatní, že všechna má dilemata a otázky vyřeší za mě. Svým způsobem mě Therion učil být víc samostatný, alespoň co se mé mozkové aktivity týkalo.
Půjdeme spolu všichni do hor, já se potkám s tátou a Saturnus s Sheyou. Launee s Therionem si můžou pokecat s Falionem jako alfy s alfou a... Třeba by šel táta s námi sem, napadlo mě, avšak necítil jsem se v tom příliš jistý. Pravděpodobně šlo jen o zbožné přání, protože jsem si byl vědom rozepří mezi mámou a tátou. Netušil jsem sice, proč tomu tak je, ale něco je rozeštvalo. Byli jsme to my? To asi ne, velice zhoubnou myšlenku jsem odsunul s velmi rozumným odmítnutím její pravdivosti. Nic jsme neudělali špatně a určitě jsme byli chtění, tudíž jsme nemohli být příčinou rozpadu jejich vztahu. Možná to, co z nás rostlo.
"Nemáš rád sníh?" zeptal jsem se Theriona, který si přál, aby už přestalo sněžit. Je sice pravda, že tu bylo teď sněhu hodně, ale neviděl jsem důvod, proč by mělo přestat chumelit. Bylo to moc hezké, pozorovat velké vločky snášet se z nebe a padat na zem, aby se připojily ke svým kamarádům. "Já jsem si přál..." trošku jsem se zasekl, protože jsem se styděl, a navíc mi mé přní připadalo sobecké. "Být šťastný," dodal jsem a omluvně se na Theriona podíval. Jsem sobec? Měl jsem si přát, ať se Sirius šťastný! A nebo ať se uzdraví! Proč jsem na to nemyslel... Jsem nepřejícný bratr, zklamán sám sebou jsem vzhlédl a podíval se mezi stromy. Přece jsme se vydali ho hledat, ale nenašli jsme ho. "Nikde Siriuse nevidím. Myslíš že odešel? Nebo se šel schovat do úkrytu?" zeptal jsem se Theriona, zatímco se stíny kolem nás prodlužovaly a následně zmenšovaly, jak slunce cestovalo po obloze stále výš a výš.

// Loterie 8

Bylo to trochu rozpačité a nepříjemné, ale nechtěl jsem, aby se kvůli tomu Therion cítil špatně. "Já by jsme moc rád šel s tebou," řekl jsem, když mi pověděl, že to tedy záleží na mně. Saturnus si rád povídá s Launee a mají si toho spolu vždycky tolik co říct, vzpomněl jsem si, že to tak bylo, když jsme značkovali les. Ti dva si pořád povídali o věcech, o kterých jsme já sám ani neměl ponětí. "Mohli bychom jít všichni. Saturnus s Launee a já s tebou!" řekl jsem vesele a zavrtěl štětkou, která mi vyrůstala ze zádele.
Kometa? stočil jsem pohled k utíkajícímu ocasu a padajícího šutru a podíval se na Theriona, který mě nechal, ať se u něj v kožichu klidně schovám. Povídal mi, že kometa je vlastně jenom led a jiný vesmírný bordel, který se řítí oblohou velkou rychlostí. Otevřel jsem tlamičku, ze které mi vyšlo obdivné: "Áááh." Zavrtěl jsem lehce ocasem a přestal se na Theriona tak lepit, ale zůstával jsem stát hned vedle něj. Byl jsem už docela veliký, ale pořád jsem byl poloviční, než dospělí vlci. "Vážně?" zamrkal jsem a vetřel se Therionovi do polhedu tím, že jsem se smýknul na zem k jeho tlapkám. Trochu jsem se zahihňal a packami se pokusil jemně chytit jeho čumák. "A ty sis něco přál?" zeptal jsem se ho, zatímco jsem se snažil chytit tu čmuchací houbu na konci jeho hlavy.

// Loterie 7

"Moc!" řekl jsem vesele a zamával oháňkou. "Saturnus s Launee tam taky chtějí jít navštívit Sheyu, tak prý můžu jít s nimi," přiznal jsem se potom, protože Therionova nabídka nebyla první. No, Launee mi nic nenabízela, já se vecpal, ale to snad příliš nevadilo. "A nebo můžu jít s tebou, jestli chceš," dodal jsem, abych ho neurazil. Bylo od něj vážně milé, že mě chtěl doprovodit do Ragaru, hned jsem ho měl raději.
Ochočit příšeru? To by fakt šlo? taková možnost mne ani nenapadla, ale hned se mi zalíbila. Mít obrovksou vodní potvoru jako strážce hradu znělo jako skvělé řešení! "Princi Therione, vy jste tak statečný! Ochočení té zrůdy by nás jistě uchránilo v budoucnu před dalšími příšerami," řekl jsem obdivně a sladce na Theriona zamrkal. Když budeme mít příšeru na naší straně, už se žádných jiných potvor nemusíme bát, byla to zvláštní myšlenka, ale zněla mi docela rozumě. Rozhodl jsem se ji zapamatovala uchovat si ji v hlavě do budoucna.
Stopy se ztrácely a dokonce i světlo mizelo. A pak se objevilo světlo na obloze. Therion mi řekl, ať zvednu pohled k obloze a skrze zasněžené větve jehličnanů a dlouhé prsty listnáčů pozoruji zvláštní úkaz na obloze. "Theri... Co to je?" hlesl jsem a přiskočil k velkému vlkovi a přitiskl se k jeho hnědému kožichu. Srdéčko mi bilo na poplach a já s lehkým děsem sledoval ohnivý úkaz na obloze. Jako tisíce dlouhých vlasů zažhnutých v plamen letěla kometa přes nebe a rozrážela temnotu před sebou. Byla neodvratná, nezastavitelná. Přát? podíval jsem se na Theriona, ale nejspíše to myslel vážně. "D-dobře," vykoktal jsem, stále zalknut děsivou krásou vesmírného tělesa. Přeji si... Přeji si... nedokázal jsem to přesně určit, zvláště, když mi kometa brala dech. Uchopila mé myšlenky a vzala si je s sebou do éteru mezihvězdného prostoru. Přeji si... Být šťastný.

// Loterie 6

Therion se odmítal chytit na udičku a tak téma o mém otci utichlo. Nepřišlo mi to vůči němu fér, protože mi nikdy nic zlého neudělal. Měl jsem pocit, že když se o něm nebudu bavit, brzy zmizí i z mých vzpomínek, což jsem nechtěl. Vypadalo to ale, že o tátovi si s Therionem nepromluvím, ať už z jakéhokoliv důvodu, takže jsem se rozhodl přestat na něj tlačit a raději se přesunout k jinému tématu.
"Další smečka?" podivil jsem se. Můj svět se omezoval pouze na Ragar, Asgaar a Mecháč a cesty mezi nimi. Nikam jsem sám nechodil a s tátou jsme se pochybovali jen po oveřených stezkách. Už tak mi ale připadalo, že je toho tady dost.
Na druhou stranu, nejspíše jsem Theriona přesvědčil, že o Jaime mám jen starost a že jí přeji, aby se naučila lépe mluvit. Cítil jsme se zvláštně provinile, ale ne moc. Jako kdybych balancoval na tenké větvi a nakláněl se k jedné a druhé straně, které si byly navzájem opozity. "Nemluvil? Byl jsi moc smutný?" navázal jsem. Takový pocit jsem znal a rozhodně jsem ho Therionovi nepřál. Po lovu se na mě všichni vyprdli a dělali, že neexistuju, a to mě do tohoto stavu uvrhlo. Byl jsem ale rád, že už nejsem tak moc nešťastný.
"S žádnými vlčaty jsem ani nevyrůstal, takže je to supr, že jich je tady plno," souhlasil jsem vesele s Therionem. "Věčně jsem byl jenom s tátou, sem tam se objevila máma, Sirius nebo Rowena, ale jinak jsem byl právě s tátou," dovysvětlil jsem. Abscence vlčat byla možná způsobená tátovou nevrlostí k ostatním nedorostkům, kteří nebyli jeho.
Zavrtěl jsem vesele chvostíkem a zazubil se na Theriona, který řekl, že by můj hrad velice rád navšívil jako princ, jestliže svolím. "Ach ano, ovšem!" souhlasil jsem a přiložil si tlapičku k hrudníčku jako správná lepá panna. "To budete, udatný rytíři, velmi laskavý! Obávám se, že by v našem vodním příkopu mohla strašit nějaká nestvůra," zašvitořil jsem jemným hláskem a svůdně na Theriona zamrkal. Zachichotal jsem se a položil packu zpátky na zem. "Myslím, že teď budeme Siria hledat jen po sluchu," ušklíbl jsem se a zavrtěl vesele ocáskem, protože celý les zapadl sněhem a tmou.

// Loterie 5

Therion se k mému tátovi nikterak nevyjadřoval. Nedokázal jsem poznat, co si myslí, byl jako starý ledový kámen, který mlčel i přes pleskání větru a bušení hromů. Připadal mi trošku zvláštní, ale nebyli jsme snad všichni? Neměl jsem právo ho odsuzovat, vždyť jsem ho ani pořádně neznal. A tu vlčici co šla se Siriusem taky neznáš a nemyslíš si o ní zrovna hezké věci, bodlo mě mé svědomí nečekaně. "Táta zůstal v horách, zatímco máma nás vzala sebou pryč. Oni se totiž pohádali, slyšel jsem je. Rowena se rozhodla zůstat s tátou, ale my šli pryč, protože se nikomu z nás v horách nelíbilo," rozpovídal jsem se trošku, snad ve snaze z Theriona vymáčknout alespoň nějakou reakci. Jeho mlčení, ať už bylo míněné jakkoliv, mě lehce znervózňovalo. Poslouchal mě? určitě ano, očima mě sledoval a špicoval uši vždy, když jsem otevřel tlamičku. Tak proč nic neříká?
"To je v pořádku, uzdravila se," breptl jsem, přecijen jsem měl ty vzpomínky hodně mlhavé. Oči se mi ale lehce rozjasnily, když Therion zmínil, že Rowenu potkal a dokonce ji doprovodil domů. Lehce jsem mávnul ocáskem ve veselém zaplesání svého srdéčka. "To jsi moc hodný," řekl jsem mu pravdivě a vděčně se na něj usmál. Opravdu jsem měl radost, že můžu být ve smečce, kde se o nás Alfy starají. Therion už pomohl mé sestře i bratru, což bylo o dost více než to, co pro mou rodinu kdy udělal Falion. Z jeho sytých tyrkysových očí šla hrůza i teď, ačkoliv jsem byl na opačné straně Gallirei a už ho nikdy nemusel spatřit.
Lehce jsem se zasmál, když mi pověděl o svém bratru. "Je tady někde? Patří do smečky? Určitě bude stejně hodný jako ty," řekl jsem s lehkým úsměvem. Konečně mě přestala opouštět ona krušná nálada, tak jsem se o něco více narovnal a lehce vrtěl ocáskem v rytmu svého srdíčka.
Stopy opravdu byly Siriuse a tak jsem se vydal po nich. Sníh byl tak vysoký, že jsem ze začátku hodně zvedal nohy, abych si "ulehčil" chůzi, ale brzy mi došlo, že je to ještě namáhavější než se sněhem brodit. Trochu jsem používal bratrovy stopy jako opěrné můstky, ale jinak jsem se musel hrnout sněhem sám. Jaime, zopakoval jsem si a podíval se na druhé koleje, které mohly většímu vlčeti patřit. "Bezúspěšně," doplnil jsem Theriona s lehkým úšklebkem. "Třeba se to naučí později, já byl oproti sourozencům taky hodně pozadu. Oni už říkali celé dlouhé věty, zatímco já ze sebe sotva dokázal vymáčknout pár slov, které byly ještě k tomu špatně. Nebo rrrr, to mi taky dlouho trvalo," dodal jsem. Možná jsem chtěl působit, jako že s Jaime soucítím, ale nějak jsem se k tomu nemohl přimět. Bylo zvláštní mít tu svého vrstevníka a nechtít ho poznat. Ještě jsem se takto divně necítil. Nakrčil jsem čumáček a vyskočil do sněhu nedaleko, abych jako laňka párkrát proskočil sněhem. Zabořil jsem se do něj následně jako krtek a pak se ukázal Therionovi jenom jako hlava ve sněhu akorát včas na otázku. "Znám Saturnuse, jsme kamarádi! On je můj princ a já jsme jeho princezna!" zasmál jsem se lehce a vyhrabal se ze sněhu, abych se mohl dostat za Theriona, který šel sněhem a prorážel ho teď místo mě. "Hráli jsme si a on zabil velkou příšeru, aby mě zachránil. Někde by tu mohl být ještě hrad, který jsme postavili!" nadchl jsem se a zapřemýšlel, kde by měl být. "Ale možná už je úplně celý zasněžený," uchichtl jsem se. Představa zasněžené a zrunovaného zámku mě příliš nermoutila.

// Loterie 4

// úkryt

Vystrčili jsme čumáku z úkrytu, který nám poskytoval ochranu před přírodními vlivy. Zima venku už stihla zasněžit celý les a vločky pomalu dopadaly do stop, které vedly z úkrytu. Byly t už malé prohlubně, které se ale postupně plnily a za chvíli měly splynout s povrchem. Očima jsem zabloudil skrze větve občasných listnatých stromů k obloze, která postupně temněla.
"Moudrý?" nechápavě jsem se na Theriona podíval. To slovo jsem si většinou spojoval se starými vlky, kteří už toho hodně zažili. "Já jsem ještě moc malý na to, abych byl moudrý," řekl jsem a naklonil lehce hlavu na stranu. "Ale můj táta je moudrý! Všechno ví!" i skrze můj lehce posmutnělý obličejík jsem dokázal vykouzlit nevinný úsměv plný naděje. I přesto, že nám máma řekla, že nás táta už nechce vidět, jsem v sobě nosil malou naději, že to tak není. Strávil jsem s ním tolik času a nikdy na mě nebyl škaredý. Proč by tedy tak najednou změnil názor? Určitě... Určitě nás má pořád moc rád, polknul jsem.
"No, ano. Já jsem nejstarší, pak je Sirius a pak Rowena. Je nejmladší a nejkřehčí, už jednou málem umřela. Nachladila se a málem umřela," řekl jsem Therionovi a lehce se zamračil. Musel jsem na to období mít velice špatné vzpomínky, protože můj mozek se rozhodl, že si nebude pamatovat příšeru, která vyskočila z jiné dimenze a Rowenu zachránila. Možná to bylo dobře, protože její vzezření by mě jistě provázelo do mnoha nočních můr. "Ty jsi taky nejstarší?" zeptal jsem se na oplátku a pohledem klouzal po stopách před úkrytem. Nakonec jsem se ale rozhoupal a rozešel se tam, kam vedly. "Jsou to Siriusovy stopy?" zeptal jsem se Theriona, který byl ve vlčích věcech jistě zdatnější než já. "Co to bylo za vlčici, která za ním šla? Mluvila hrozně divně," řekl jsem ještě a lehce se zamračil.

// Loterie 3

Jak to myslel s tím, že on půjde? Že půjde pryč místo Saturnuse? Nebo že půjde hledat ty ztracené vlky? nezvládl jsem přesně pochytit, co můj bratr přesně myslel, ale mohl jsem za to vinit svou emoční nestabilitu. Očkem jsem loupl po Launee s Therionem, kteří byli jediní duchem přítomní v této jeskyni. Vlčice, která spala už několik dní v rohu, jsem si nevšiml. Pravděpodobně už zarostla mechem a její tělo se stalo stejným čedičem, z jakého byly zdejší stěny.
Všiml jsem si, že opět začíná noc, neboť se mech začínal opět rozsvěcovat svými modrými světýlky. Nejspíše bych z toho měl větší radost, kdybych nebyl tak vykolejený.
Zvedl jsem pohled k Therionovi, který se ke mně přiblížil. Launee vypadala vyčerpaně a tak jsem ji nechal si odpočinout, určitě toho musela mít chudák nad hlavu. "To... To je asi pravda," breptl jsem lehce neochotně, přecijen bych byl raději, kdyby své zranění v klidu léčil ležením a nic neděláním. Udělal bych všechno za něj! Nosil bych mu jídlo a vodu v podobě sněhových kuliček. Dělal bych mu společnost a radost, tak proč tohle všechno zahodil a raději odešel?
Když vlk vyslovil mé jméno, upřel jsem na něj své velké, slzami podlité oči a s téměř hmatatelnou touhou po tělesném kontaktu, jenž by mě dokázal utěšit účinněji než slova, jsem se koukal do nejistých očí Theriona. Bude to v pořádku, zopakoval jsem si po něm v duchu a přikývnul. Co jiného jsem taky mohl udělat?
Therion navrhl Siriuse sledovat, když už s námi nechce být, pod záminkou jeho zdraví. "Tak dobře, tak ho alespoň zachráníme, když se mu zase něco stane," přikývnul jsem a rozešel se opatrně chodbou ven z úkrytu.

// Mechový lesík

// Loterie - 2

Podíval jsem se na brášku a pohledem sjel z jeho obličeje, který zářil jako hvězdičky na bezmračné noční obloze k jeho noze, která byla zabalená do jakéhosi provizorního obalu. Jen má představivost sama o sobě dokázala vymýšlet ty nejhorší scénáře, které se mohly před pár hodinami udát a které vedly k tomuto zranění. Launee říkala, že se potkal se sestrou Styx a dle mámy a táty jsem věděl, že ta vlčice je zlá a krade vlčata. Její sestra tedy musela být stejně hrozná, ne-li horší, protože doopravdy mé rodině ublížila.
Proč by to někdo dělal? Proč by se někdo chtěl...? Ublížit malému vlčeti? Siriusovi? Chudák, proč se pořád toulá? Kdyby zůstal tady v bezpečí lesa, mohl si s námi hrát na princezny a prince, určitě by byl skvělý princ! Měl jsem být s ním... vyčítal jsem si a smutně pokukoval po svém jediném bratru, který se mnou trávil čas. Věděl jsem o dalších sourozencích, o tak starých, že už mohli mít vlastní vlčata, ale nevídali jsme se. Viděl jsem jenom Lucy, ale Lucy smrdí, toto mi zůstalo v hlavě jako jediné. "Ale vždyť jsi zraněný," hlesl jsem k Siriovi, který se rozhodl odejít. Proč jdeš pryč? Nechceš být se mnou? Proč odcházíš? Vždyť tě to musí bolet! Měl by sis odpočinout a ne... Chodit zase daleko ode mě, otevřel jsem tlamičku a svěsil uši za hlavu. Udělal jsem snad něco špatně? Proč se mi zdálo, že můj bratříček, mé dvojče, ten, kdo se mnou sdílel plodový obal, nechce se mnou trávit už ani sekundu navíc?
"Siriusi," polkl jsem téměř neslyšeně, když mi řekl, ať se postarám o mámu. "Jenže máma tu není," zakňučel jsem, ale to už bylo moje dvojče mimo doslech. Oči se mi začaly lesknout a se závistí a pohrdáním jsem sledoval, jak žvatlající vlčice vyběhla za Siriem. Její hlas se nesl chodbou, když na něj mluvila. Cítil jsem, jak se mi hrudníček trhá na kusy a pravá žebra se oddalují od těch levých, přičemž se s trháním zase vrátil blíže k sobě, což způsobilo ostré bodnutí u srdce. Záviděl jsem té vlčici, že za Siriem jde a tráví s ním čas, když já jsem asi nemohl? Nechápal jsem, proč Sirius odešel, ale cítil jsem se ublíženě a velmi, velmi raněně.

// Loterie - 1

Opatrně jsem přelápl z tlapky na tlapku a pohledem se upínal k Therionovi a druhému vlkovi, dokud Sirius nepromluvil. "Ale vždyť ty za to nemůžeš!" kníkl jsem okamžitě a stáhla ouška k hlavě. Pověsil se na mě a začal mě tlapkou plácat po zádech, jako kdybych to byl já, kdo měl bebí. Schoval jsem mu čumák do srsti a jazykem mu několikrát přejel po tváři, protože jsem se pořádně nedokázal vyjádřit slovy. Nakonec mě pustil a vypadalo to, že mu tak hrozně není. Nevěřil jsem mu jeho hraný úsměv, určitě hodně trpěl. Rozhodl jsem se na to ale příliš neupozorňovat, protože to by ho mohlo zranit ještě více.
Na moment se Sirius otočil k Saturnovi a já jen nechápavě natočil k nim uši, ale nic jsem neslyšel. V ten moment Therion navrhl, abych šel se Saturnem a Meinerem na průzkum. Otočil jsem velké uslzené oči na cizího vlka, který mi byl nepřímo představen a až teď si všiml, že vlk je z jedné strany bílý a z druhé černý. Trochu mě to vylekalo, ale prozradilo mě snad jenom tiché zajíknutí.
Než jsem se ale stihl rozmyslet, Meinere i Saturn zamířili rychle pryč.
Místo nich jsem uslyšel kroky a hlasy, až se objevila Launee s vlčetem na zádech. Vlče vypadalo jako rohožka ušitá z kožichů různě barevných vlků, ale já nebyl zrovna ve stavu, abych nad tím příliš přemýšlel. Vlče vypadalo starší než já, ale žvatlalo jako malé mimino. Na obličeji se mi usadil napůl starostlivý a nepůl nechápavý výraz, ale to už ta huhla mluvila na mě. A nebo možná na Siriuse, to jsem nevěděl. "Ee," vypadlo ze mě jenom, ale to už se vlčátko schoulilo a usnulo. Otočil jsem zrak k Launee, která Therionovi říkala, co se stalo. Zase ta Sticks, pořád o ní někdo mluví, pomyslel jsem si s lehce ztaženým hrdlem. Slzičky mi už přestaly téct ze všeho toho zmatku kolem, ale necítil jsem se nejlépe. "Mám tu s tebou zůstat?" zeptal jsem se Siriuse, ačkoliv mi Therion řekl, že bych měl jít s Meinerem. Poslechl bych, ale Sirius byl prostě větší priorita. Promiň, Therione, loupl jsem k němu zbídačeně pohledem a stáhl ocas mezi nohy.

"To je dobrý," řekl jsem znovu, jako zaseknutá kazeta. "Aspoň, žes mě přímo nezabil jako tu příšeru," ušklíbl jsem se a posadil se na mech. Nejspíše jsem si chtěl zase lehnout a spát, ale zvuky zvenčí se začaly čím dál tím více dostávat do jeskyně. Někdo sem jde, došlo mi. Otočil jsem hlavu za sebe ke vchodu do mechového ráje a pohledem sledoval siluety dvou vlků a nějaké otrhané malé koule, která byla vláčena na podložce. Pak už to byla jen otázka páru vteřin, než jsem si spojil obraz s pachem a pomocí dedukce došel k nějakému závěru.
Therion nás pozdravil, ale moc mi to nepomohlo. "A-hoj," spolknul jsem pozdrav a přiběhl k Siriusovi. Therion zrovna druhému vlkovi sděloval, že tu měla být máma. A ona tu není? Šla pryč? Bez nás? srdéčko se mi zachvělo, ale odsunul jsem svoje sobecké pocity stranou a dokodrcal se až k Siriusovi, který nevypadal moc zdravě. Pozdravil mě s jiskřičkami v očích, ale nezdálo se mi to moc upřímné. Určitě moc bolí, vyprdnul můj mozek nějakou chytrou myšlenku. Pohledem jsem opatrně zabloudil k Therionovi a druhému vlkovi, v očích jsem měl lesk nastávajících slz, ale vděčně jsem zavrtěl ocasem. "Siriusi, co se ti stalo?" vypadlo ze mě, když jsem svou pozornost obrátil plně na něj. Začínal jsem cítit, jak se lehce klepu a emocionální hroutím, míra mé empatie začala přetékat. "Já-Já," zakoktal jsem se se slzičkami v očích. Snažil se vypadat vesele, ale určitě ho to moc bolelo! Sám jsem netušil, jak obrovská bolest může být, ale nějakým šestým smyslem jsem se do Siriuse dokázal vcítit. Snad za to mohlo naše pouto jakožto dvojčat? "Jak ti pomůžu?" zeptal jsem se a čumákem mu přejel po krku.

Spokojeně jsem si spal na mechovém polštáři, vnímal klid a ticho kolem sebe a neřešil absolutně nic. Sníh venku tlumil veškeré zvuky, takže i kdyby někdo křičel, neslyšel bych. Jako s vatou v uších a tou nejchundelatější pokrývkou pod tělem jsem utíkal ve svých snech od obrazu k obrazu, zcela bezcílně a beztvárně, neb jsem se nikdy nezdržel dost dlouho na to, abych dokázal pochytit atmosféru těchto snů.
Viděl jsem mnoho tváří, mnoho známých i mnoho povědomých, černé oči cizinců a zlaté oči vlčat, všechno se přelévalo jako brakické vody poblíž pevnin, sem tam se zvedly vlny a roztřístily se o skály bolesti a zmatku, jenž se ve mně tiše modelovaly pod všemi mými úsměvy a snahou o pozitivní náhled na svět. Nebezpečný pesimismus, požírač světla a ničitel radosti svými dlouhými prsty pokoušel maličkatou světlušku, která mé vědomí držela nad hladinou. Pokusil se světlušku polapit do svých temných, dehtových dlaní a rozdrtit ji na prach, ale ona vyletěla výš a nad vlnami balancovala na tenkých nitích pavoučích vláken, které se od okraje k okraji proplétaly a dávaly tak světlušce možnost utéci vždy o kousek výše před slizkými pazoury smutku.
Hekl jsem a prudce s eprobudil ze svého spánku, když mě do břicha a žeber něco udeřilo. Nebyl jsem sto plně pobrat, co se stalo, dokonce ani bolestse hned nepřihlásila o slovo. Pustil jsem zadržovaný dech a ucítil lehký tlak na místě, kde jsem byl kopnut. Nevěnoval jsem tomu ale přílišnou pozornost, protože moje oči se upřely na Saturna, který si tlapkou mnul hlavu. Nejspíše dostal facku od čedičových zdí úkrytu. Až po jeho otázce mi došlo, co se vlastně stalo, ale žádnou bolest jsem necítil. "Nic mi není," řekl jsem s lehkým překvapením v hlase a protáhl se. Pnutí na boku se zvýšilo a ucítil jsem ostré bodnutí. "Ty máš teda ránu," ušklíbl jsem se pobaveně a postavil se na nožky. Ještě rozespale jsem se přikodrcal k Saturnovi a tlapkou odsunul tu jeho. "Uka," řekl jsem jenom, abych se podíval, jestli mu neteče krev. "Dobrý, nic tam nemáš," zkonstatoval jsem potom a poodstoupil od něj, abych se se zívnutím protáhnul. Lehce jsem zamručel, když mne opět píchlo v oblasti kopance, ale nebylo to tak hrozné. Bolest jsem pořádně neznal, ale měl jsem na ni překvapivě velkou toleranci. Možná za to mohla moje ještě vlčecí gumovost. "Co se ti zdálo tak hrozného, žes mě potřeboval skopat do kuličky?" zeptal jsem se s pořád lehce tupým výrazem spánku. Rozhodně bych si dal ještě jedno kolo. Spánku, ne toho kopání.

Vyvaloval jsem se s měkkém mechu a postulně nechával únavu, ať na mě dolehne plnou silou.
Satrnus se mezitím taky došoural dovnitř a obdivoval krásu jeskyně. Dle jeho slov mi došlo, že to tu předtím tak hezké asi nebylo. Saturnův chichot mě povzbudil, alespoň jsem se nemusel obávat, že je z naší předešlé hry nějaký rozpačitý nebo nesvůj. Pravděpodobně se z toho stane nějaký náš vlastní vtípek, kterému nikdo nebude rozumět. Nikdo kromě Launee, ta to taky ví, pomyslel jsem si a přemýšlel, jak by to vypadalo, kdyby princezna Alastor hlídala hranice a vyhazovala zlé vlky, zatímco udatný princ Saturnus by se staral o smečku a Launeeiny vlčata. Představa Launeeiných vlčat nás na nějakou chvíli zaměstnala a já si představil tři hnědé koule, se kterými bych si mohl hrát společně se Saturnem, protože ten taky chtěl mít ty malé za kamarády. Už jsem vymýšlel hry, které bychom s nimi mohli hrát a které by byly naprosto skvělé, když se Saturn zavrtal do mechu a jeho oči začaly nebezpečně zapadat za víčka.
Vyhoupl jsem se na nožky a dokolébal se k němu a ulehl hned vedle něj, abych mu dal prostor, ale abych byl dost blízko na to cítit bezpečí jeho přítomnosti. Spánek o samotě mě příliš nelákal, abych pravdu řekl. Zatočil jsem se dokolečka a ulehl na sešlapaný mech, který mě okamžitě pohltil a já jako lusknutím prstů usnul.

// Mechový les

"To je v pohodě," zachichotal jsem se k Saturnovi, který se mi omlouval za to, že příliš nepřemýšlel. To se mohlo stát každému, já taky nebyl úplně nejbystřejší a každý,kdo znal mé sourozence věděl, že já jsem spíše ta zaostalá roztomilá koule plná emocí a motýlků.
Za Launee jsem se potom už neohlížel, protože jsem potřeboval vejít do jeskyně, ve které jsem ještě nikdy nebyl. Lau říkala, že je tu mech z Ageronu, vzpomněl jsem si a zavrtěl ocáskem. Chodba byla trochu příkrá a pořád se svažovala dolů. "Bylo by fajn, kdybychom byli alfáci a Launee mohla být maminka," vyřkl jsem své myšlenky nahlas. "Konečně by tu byl někdo mladší než já!" dodal jsem s úsměvem a spokojeně se otřel o Saturna zpátky, když mi slíbil, že se hádat nebudeme. "Ještě aby jo," uchechtl jsem se a následně si zívl, což mě utnulo v pokračování. "Můj princi," dodal jsem následně a zamrkal jako správná líbezná panna.
To, že jsme se dostali až do úkrytu jsem poznal podle záře mechu a jeho měkkosti. Sníh vystřídala zeleň a hebkost, kterou jsem tolik miloval a která mi tolik připomínala domov. "To je skoro pohádka," vydechl jsem slastně a zamířil mezi svítící mechové tentononce, abych se rozvalil mezi nimi. Připomínají mi tátu, pomyslel jsem si a donutil svůj stesk po otci zaniknout. Být smutný jsem nechtěl, baže ne.

Otočil jsem očka na Saturna, který mi začal vysvětlovat, co ten Mahar je zač. Chápavě jsem pokýval hlavičkou a nasadil empaticky smutný výraz nad jeho skonem. Jestliže ale nebyl bezpečný, nejspíše je dobře, že všichni odešli. Launee mi řekla, že tady žádné bety nejsou. Měl jsem hlavičku plnou informací, takže jsem se s odpovídáním moc neobtěžoval a místo toho jenom systematicky zíval co třináct kroků.
"Ale..." namítl jsem s lehkým bolestným ostnem v hrudi, když Saturn namítl, že bychom museli být pár. Proč bychom nemohli? Byli bychom skvělý pár kamarádů! zašmelil jsem se lehce, ale Launee moje sebevědomí zase vyzdvihla, když řekla přesně to, co jsem si myslel. "Přesně! Byli bychom alfy kámoši! Alespoň bychom se nehádali jako rodiče," zašmrdolil jsem poslední větu nakonec pod vousky. Moc dobře jsme věděl, že mezi mámou a tátou to teď jiskřilo zlostnými výbojemi než láskou, avšak připouštěl jsem si to co nejméně, protože mě to hodně bolelo a byl jsem potom smutný.
Zamířili jsme k pelechu a Launee nám ukázala kudy. "Pá Launee," broukl jsem za vlčicí a zmizel pod zem.

// úkryt Mechu

Vykotil jsem se ze sněhu jako malé medvídě z medvědího doupěte a pokračoval jsem za Launee a Saturnem. Už jsem ani nevěděl, kde jsme, ale pořád jsme chodili. Sem tam jsem ještě škrábnul do stromu nebo se otřel o kůru, ale začínal jsem na sobě cítit únavu. Zívnul jsem si a oklepal se, když mi mrazík přejel nehýtkem po páteři.
"A tady nejsou žádné bety?" zeptal jsem se Launee, když mi vysvětlovala, jak to ve smečkové hierarchii chodí. Jeden by si myslel, že když jsem se ve smečce narodil, už budu mít trochu přehled.
Znovu jsem otevřel tlamku a zívnul jsem si, začínalo se ztmívat a já se začal těšit na to, až si lehnu a rochu se prospím. Nespal jsem už hodně dlouho.
"Co je Mahar a co se s ním stalo?" zeptal jsem se s lehkou pauzou po tom, co se o zaniklé smečce Launee zmínila.
Vesele jsem drkl do Saturna ramenem, když se tak nejistě přidal k tomu, že bychom spolu smečku hlídali. "To bychom zvládli, já bych se staral o ty cizáky a ty o členy smečky!" nabídl jsem mu variantu, která mi zněla jako výhodnější pro něj. Chtěl jsem mu tu představu alespoň ulehčit, když už jsem ho do toho uvrtal. I Launee souhlasila s tím, že by z nás byli skvělí alfáci. Hrudníček se mi lehce nafoukl pýchou, ale s dalším zívnutím zase poklesl.