Gallirea - Příspěvky uživatele

Poslouchal jsem. To cizí vlče někdo nechal v horách a vypadalo to, že to bylo pěkně protivné stvoření. Samozřejmě otcova slova byla svatá, takže jsem nepochyboval i zlé povaze, která teď obývala hory. "Oh, to je nemilé," řekl jsem a lehce zkřivil tvář, snad jsem se pokoušel o dost empatický obličej.
"Jo, jo, Sigyho!" přikývnul jsem mámě a očima se zase otočil k tátovi, přecijen to byl jeho syn, pokud jsem to chápal správně. "Chci znát celou svou rodinu!" prohlásil jsem. Dokonce to vypadalo, že Sigy má už své vlastní děti a já jsem k nim bratranec. "Ty bych chtěl potkat," řekl jsem lehce zasněně a zamrkal na tátu prosebnýma očkama. "A ty tu máš taky rodinu, mami?" zeptal jsem se mámy. Přece ji nemůžu zanedbávat! Chtěl jsem znát všechny! Chtěl jsem vědět, kde všude budu vítán a kde budu mít své příbuzné, protože to bylo to jediné, co mě mohlo udržet při životě, kdyby se mi celý svět sesypal. Rodina tu pro mě bude vždycky.
Ušklíbl jsem se, nejspíše jsem fakt smrděl. Dokonce jsem to sám začínal cítit. "Sirius je doma a léčí si zranění, cosi se mu stalo," řekl jsem mámě rychle. Vlastně jsem neměl moc přehled, co bratr teď dělal. Ne! Věděl jsem to přesně. Je s tou protivnou Jaime, stiskl jsem zuby pevně k sobě a vyškrábal se na tlapky. "To bychom mohli. Ještě jsem nelovil a... No zrovna se mi do toho moc nechce," přiznal jsem. Přecijen moje dosavadní zkušenosti s lovem byly příšerné. "Jen se skočím vyválet ve sněhu, ať nesmrdím na sto honů, to bychom tuplem nic neulovili!" řekl jsem a rychle vyběhl ven z úkrytu. "Hned jsem zpátky!" zavolal jsem na rodiče a tryskem vypelášil pryč. Musel jsem ten smrad ze sebe rychle dostat.

// Nad kopci (Kiërb)

Elisa a Arcanus. Vteřinka nevědomosti a pak mi seplo, o kom máma mluví. Alfy Asgaarské smečky jsem viděl jako maličký, ještě když bylo léto a já s tátou byl na velkém výletě. Taky jsem si pamatoval, že tam žije Lucy, moje nevlastní sestra, která smrdí. Nevinně jsem zvedl očka nahoru ke stropu úkrytu.
Sdělil jsem tátovi své informace o Roweně, ale on se k ní prý nestihl dostat. "Odhozené vlče?" zamrkal jsem zvědavě. Možná bychom mohli být kamarádi, určitě vlastně! Já jsem byl kamarád úplně s každým. Až na Jaime a Jaime dva, pomyslel jsem si a nechal se přimáčknout k tátovi, zanechávajíc na něm čpavou stopu. Vlastně to byla docela legrace, jak si mě přehazovali mezi sebou jako horkou bramboru. Až na to, že já nebyl horká brambora, ale pěkně smrduté dítě. Pořád mě měli moc rádi, ale čuchat ke mně teď nechtěli. Drobátko zákeřně jsem se zachichotal pod máminými šťouchanci. I táta k nám přišel a přitulil se k nám. Na moment jsme zase byli ta krásná idylická rodinka - až na ten puch moči.
"Oběd? Oběď zní dobře!" souhlasil jsem a postavil se na tlapky. "Tati? Nemohli bychom jít za bráchou... Ale ne úplně bráchou? Za Sméagolem?" zeptal jsem se a úplně zničil Sigyho jméno. Jak jsem si měl pamatovat jeho jméno správně? Slyšel jsem ho jednou v životě. Byl jsem ale zvědavý, jak starší brácha vypadá a jestli taky smrdí jako Lucy.

Snažil jsem se vypadat co nejvíc normálně, ačkoliv jsem se uvnitř cítil jako zkažené vejce. Smrdutý a nechutný perverzák, který chodí po lesích a žere moč ostatních. Mamka si mě všimla a hned se mě zeptala, jestli bych chtěl tátu s námi. "Ty trucuješ?" překvapeně jsem se otočil na tátu, který se na mě usmíval a vypadal, že mě velmi rád vidí. Nevypadal jako někdo, kdo by trucoval.
"Therion říkal, že dovedl Rowenu domů," řekl jsem tátovi, který byl nejspíše na výpravě za hledáním Rowky. Asi zase zmizela, bylo to přecijen nějaký čas zpátky, co ji Therion odvedl. Zajímalo mě, proč se pořád tolik toulá, copak se jí doma nelíbilo? Však chtěla v horách zůstat, tak proč tam nebyla? Nechtěla být v horách a ani v mechovém lese, tak co ji táhlo ven? Co bylo ve světě zajímavějšího a důležitějšího než rodina a zázemí?
"Uhh," zasekl jsem se a stáhl uši k hlavě ponížením. Nemohl jsem se přiznat, že jsem před chvíli žral žlutý sníh, rozhodl jsem se tedy ze sebe udělat troubu, abych si zachránil alespoň ten maličký zbyteček cti, jenž jsem měl (jenž mi zůstal po tom, co jsem se prohlašoval za princeznu Alastora). "Značkovali jsme hranice a já uklouzl... Aaaa... No," pokusil jsem se to uhrát na tuhle maličkatou lež a stydlivě se zadíval do země. Táta trochu kašlal, ale podezříval jsem ho, že se mi směje. Alespoň se to snažil zakrýt, takže jsem se nezlobil. Jakmile pod ním ale vyrostl mech, bez meškání jsem se k němu přifařil a nasáčkoval se do jeho osobní zóny, abych mohl jak sedět na mechu, tak se k němu tulit. "Proč si v horách? Tady je mnohem lépe! je tu mech a plno stromů, jsou tu kameny za kterými se dobře hraje na schovku. A jídla je tu taky dost. Je to tu mnohem lepší," řekl jsem tátovi a zavrtěl ocasem. "Launee a Therion jsou strašně moc hodní. Hrají si s námi a povídají a my jim pomáháme značkovat!" usmál jsem se na tátu a stydlivě při posledním slově sklopil uši. Moje drobná lež, že jsem se při značkování lesa sám označkoval, musela být živena. "Chyběl jsi mi. Oba dva jste mi chyběli," řekl jsem a pak se opravil a podíval se na mámu. Zvedl jsem se z mechu a přišel k ní, abych se jí přitiskl na hrudník. Nemůžete si lehnout k sobě? Takhle musím přecházet sem a tam, abych vás oba dva zahrnul láskou stejně! postěžoval jsem si v duchu, ale nahlas nic neříkal.

Utíkal jsem sněhem za mámou, ale její ocas mi mizel v dáli příliš rychle, až jsem ho ztratil docela. S nemalým zklamáním jsem zpomalil a postupně se zastavil. Opustila mě? Nechala mě tady samotného? Schválně? Co to říkal Sirius? Ne, určitě má nějaký důvod, proč šla beze mě. Nevadí, půjdu za ní, při přemýšlení jsem očima sledoval bělostnou krásu kolem sebe, dokud se můj pohled na delší dobu nezastavil na krystalcích zlatých krůpějí nedaleko. Uvědomil jsem si, že na to čumím příliš dlouho, až nezdravě dlouho. Kdyby mě někdo viděl, pravděpodobně by mě měl za úchyla. Za úchyla, co kouká na cizí čůránky ve sněhu jako na dílo boží. Svým podivným způsobem to bylo umělecké dílo, protože tvar vyčůraného sněhu a konzistence moči vytvářely různé obrazce. Ti se silným proudem vytvářeli velké sněhové díry jako krtci v zemi, vlci s pšikavým čůráním rozprostírali svou moč po malých částečkách na velkých plochách. Někteří vlci se vyprazďovali za chůze, značíc trajektorii svého pohybu roztokem zapáchajícího amoniaku. Vzpomněl jsem si, že při značkování jsem si málem počůral nohu. Nechtěl jsem si ji olizovat, určitě by mě ostatní soudili. Nechal jsem moč uschnout a vyválel ji v mechu v úkrytu smečky. Nenápadně. Nechtěl jsem být ten divný.
Rozhlédl jsem se na jednu a následně i na druhou stranu. Pohledem jsem oskenoval okolí a zadoufal, opravdu zoufale zadoufal, že tady nikdo není a nikdo neuvidí, co mám v plánu udělat. Přišel jsem k pocákanému sněhu a očima, které měly barvu ne nepodobnou právě žlutým cákancům na sněhu, sledoval obrazce tohoto veledíla. Který mistr zde zanechal takovou památku? Jednalo se o lesní zvíře, o nějakou srnku nebo veverku? Nebo to byl los? Byl to vlk, vlčice? Poznal bych to? Držel jsem hlavu ještě zdviženou, abych v případě nouze stále nevypadal, že mám k moči přede mnou nějaké nechutné pouto. Skenoval jsem pohledem vyznačený obraz ve sněhu, snažil jsem se rozpoznat, které sněhové hrudečky byly poznamenány močí a které byly čisté. Kdybych namočil jazyk do čistého sněhu mezi ostnatými dráty močovinového sněhového pokryvu, poznal bych, jak blízko byly moje chuťové pohárky k amoniaku? Bojoval jsem s nečekaným nutkáním sežrat všechen sníh před sebou, zjistit, s čím mám to dočinění. Bylo to přirozené, normální, taky jsem uměl čůrat. Jak to chutnalo? Věděl jsem jenom, že je moč teplá, má zlatou barvu zkvašené pšenice a umí vytvářet ornamenty na sněhu. Při nízkých teplotách, tak jako teď, dokonce krystalizovala v maličkaté krystalky. Krystalky moči. Zlaté s medovým podtónem, nevinné a cudné, snažíc se zakrýt svou použitost a nechtěnost. Vyloučeny z organismu, aby vymrzly na mrazu.
Sklonil jsem hlavu a přiblížil čumák až ke zlaté medovici na sněhu. Můj čich byl nepoužitelný, ale jako zázrakem se opravil, jakmile zacítil ještě čerstvost tohoto výlučku organismu. Zachytil jsem teplo, jenž zbytkově sálalo z čpavé tekutiny, jež svým puchem iritovala z přílišné blízky můj čumáček do takové míry, až jsem se musel oddálit. Příliš to nepomohlo, náhlá ostrost zápachu se zařezala do čichových buněk a kdyby měla ona nechvalně známá vůně chcanek zpětné háčky jako rybářské udičky, očekávalo by mě několik dní utrpení při sledování postupné nekrózy mého čumáčku. Naštěstí jsem se tomuto osudu vyhnul, když mě zápach cikanců polechtal na patře. Převrátil jsem oči dozadu do lebky a vypustil tlak v hrudi, který se mi nashromáždil v bříšku, abych si mohl pšiknout a osvobodit se od zápachu. Už jsem věděl, proč značkujeme hranice. Takový puch nešel přehlédnout.
Nedělej to. Udělej to. Teď hned. Nikdo tady není, nikomu to neřekneš. Bude to naše tajemství. Moje tajemství, nabádal mě hlásek v hlavě, který zněl až příliš jako Siriův. Jenže Sirius jsem já a já jsem Sirius. Jsme jeden a tentýž vlk, stejně jako Jaime a ten její bratr. Ne, ti nejsou. Ona je holka a on je kluk. Jejich moč chutná jinak. Naše by mohla chutnat stejně. Stejná těla, stejné produkty, stejné odpady. Jsme kopie.
Otevřel jsem tlamku a opatrně přejel mokrým jazykem po zlatém sněhu. Vzal jsem zlaté krůpěje něčího tvora do tlamy a zavřel ji, nechal je rozpustit se na jazyku a vnímal jejich chuť. Byl jsem zbabělec, vzal jsem si jen trošku, abych náhodou... Co? Abych neumřel na otravu po pozření moči? Aby se mi to příliš nelíbilo? Cítil jsem se zvráceně, nečistě, odpudivě. Měl jsem na jazyku moč nějakého tvora, dost dobře to mohla být moč mé mámy, které tady před chvílí šla. A co jsem dělal? Bral jsem ji do tlamy jako nějaké zvláštní cukroví, jako odměnu, a to jenom proto, abych zjistil, jak chutná. Jakou má příchuť, jakou má vůni. Rozmazlí můj jazýček svou sladkou chutí nebo mě donutí zvracet? Dost dobře jsem rovnou mohl stát pod něčím zadkem a chytat tento smrdutý lektvar přímo do tlamy, aby se mi ještě teplý mohl rozkládat na jazyku jako nějaký omamný nápoj. Bylo to perverzní, nechutné, odporné, otřesné a neomluvitelné. Chtěl jsem se rozhlédnout, ale už jsem cítil, jak se mi mezi chuťové pohárky konečně dostává opravdová chuť moči. Všechen sníh se roztopil, jenom roztrpčil a lehce rozdráždil můj jazyk, takže jakmile jsem ucítil opravdovou chuť zlatého deště, málem to se mnou šlehlo. Bylo to jako pít smrad. Chuť byla stejná jako zápach; čpavková, řezavá a iritující, překvapivě vysušující a nepopiratelně zvratky vyvolávající. Byla to jemná, velmi lehká a nadýchaná tekutina, pravděpodobně za to mohlo smíchání s roztátým sněhem. Naředěná moč ale nebyla o moc lepší, než moč hustá, ne že bych to věděl. Tušil jsem. Nebylo úniku, musel jsem vyprodukovat sliny, abych dostal moč ze své tlamy pryč. Jakmile se mi ale tlama zaplnila slinami, skoro jako kdybych v ní měl jenom nachcáno. Dokázal jsem si živě představit, jak mám tlamu plnou teplých chcanek, čerstvých, zapáchajících a naprosto odporných. Neuhlídal jsem to, pár kapek mi sjelo vzadu po jazyku do hltanu. Snědl jsem to. Vypil jsem to. Čůranky! v lehké panice jsem se zakuckal, až se mi tekutina v tlamě dostal nahoru na patro a následně i akrobatickým půlobratem do nosní dutiny. To bylo na mé smyslové buňky příliš. I na mě.
Odklonil jsem se a se zavřenýma očima jsem vyplivl obsah tlamy na zem. Cítil jsem stahy v žaludku, jak jsem se snažil vyzvracet. Moje tělo se snažilo zbavit toho, co jsem si jenom představil, ale brzy moje představivost získala nový rozměr, jakmile se mi krkem nahoru dostaly natrávené kusy potravy, které lehce leptaly můj hltan. Vyzvracel jsem to a otevřel oči. Něco mi letělo i nosem. Nechutná nahnědlá, lehce žlutá břečka, páchnoucí po zkaženém mase a rozložených proteinech. Nevěděl jsem, co je horší. Porovnával jsem jenom kvalitu těchto dvou směsí; chuť, smrad, konzistenci a barvu. Co bylo lepší, čůránky nebo blitky? Natrávená potrava smíchaná s kyselinou nebo odpadní látky naředěné použitou vodou?
Rozkymácel jsem se pryč. Stále jsem na jazyku cítil chuť moči, avšak teď se mísila i s chutí zvratek, vytvářely smrtelné kombo. Několikrát mě ještě natáhlo, rozkašlal jsem se a vyplivl jakýsi hnusný hlenovitý svazek něčeho do sněhu. Vyjímal se tam jako drahokam na sobolím polštáři.
"Ach můj bože, co jsem to za úchyla?" posteskl jsem si a málem mě znovu trefil šlak, když jsem se chuť, smrad a zbytky chcanek a zvratků pokusil dostat ven ze sebe. Nakonec bylo nejlepším řešením to všechno poslušně spolykat. Nabral jsem sníh do tlamy, abych si tuto ponižující aktivitu ulehčil a jedl jsem sníh tak dlouho, dokud všechen ten hnus nebyl pryč. Ať už vyplivnutý ve sněhu nebo submisivně polknutý.

Po tomhle malém dobrodružství jsem se rozešel dál. Hledal jsem stopy mámy, ale zmizely mi, zvláště, když se ještě na moment zatáhlo. Podařilo se mi ale najít úkryt, o kterém nám máma kdysi povídala. Nebo to říkala tátovi? Vešel jsem dovnitř a úsměv na zkřehlém obličeji se mi udělal okamžitě, když jsem uviděl oba dva své rodiče. Vychudlé, opelichané a nezdravě vypadající, ale moje.
Ani jsem nic neříkal, jenom jsem se dokodrcal až k nim s divoce kmitajícím ocasem. "Ahojte," vypadlo ze mě nakonec. Víc jsem toho nebyl schopen říci, ale moje oči přímo pulzovaly láskou. Nechtěl jsem je moc olizovat ani otvírat tlamu, co kdyby ještě ucítily kyslý pach moči a zvratků...

// Loterie 19
1. Stěžovat si nahlas (může i někomu), že je v Mechovém lesíku moc mechu a málo šišek.

Měl jsem štěstí, že můj princ mi tak dobře rozumněl. Chvílemi mi připadalo, že není vlka, který by mi rozuměl více. A co více, dobrovolně se mnou chtěl trávit čas, hrát si na princeznu a prince a dělat, že vnější svět plný problémů neexistuje.
Očima jsem se pověsil na Theriona, kterého jsme tak trochu pověřili ochočením první příšery, kterou najde. Najednou se u nás ale objevilo jiné vlče, starší než já a taky mnohem barevnější. Ztuhl jsem, poznával jsem ten kožich a nemyslel jsem si o té vlčici zrovna bůh ví co. Jaime, uvědomil jsem si a naše hra se náhle stala minulostí. Z nějakého důvodu jsem tu vlčici nechtěl vidět ani slyšet. Její šišlavý hlas a protivný tón, její velké zlaté oči, které ukradly bratrovu pozornost tak snadno, jako vyžebraný kus masa. Nehodlal jsem tu vlčici pozdravit.
No, jenže pak promluvila a mně došlo, že to je někdo jiný. Musel to byt kluk a navíc Jaimiino dvojče. Nejsme jediní, pomyslel jsem si lehce šokovaně. Zůstával jsem i nadále zticha, možná jsem se lehce schoval za Saturna a přitiskl se k jeho nohám, které jsme použil jako opěrný bod.
Nebylo to ale jediné vyrušení naší hry, protože s hlasitým prásknutím, které mnou natolik cuklo, až jsem vrazil do Saturna hlavou, se nedaleko objevil ten vlk, co předtím dotáhl domů zraněného Siriuse. "Promiň," breptl jsem rychle ke Saturnovi a s lehce pootevřenou tlamičkou sledoval, jak Therion za ním mizí a nechává nás zde o samotě s... Jaiminým bratrem.
"Škoda, že je tu tolik sněhu. Kdyby tu bylo víc šišek, mohli jsme hrát šiškovanou," řekl jsem lehce uraženě. Nejspíše bylo jasné, proč bych chtěl tuhle drastickou hru hrát, ale schoval jsem to za svůj lehce nabručený výraz, takže absolutně nikdo nemohl mít tušení, že se mi Jaimin bratr nelíbí a že jsem se urazil, když Therion odešel. "Nebo bychom mohli stavět domečky z šišek," dodal jsem už o něco smířeněji.
Chaosu ale bylo nejspíše málo, v lese bylo asi moc ticho, protože náhle jsem v dáli mezi stromy uviděl tu nejvyhublejší vlčici v životě. Ještě podivnější bylo, že to byla moje máma. "Mami!" zavolal jsem na ni a zakňučel, protože odcházela a ani si mě nevšímala. "Já, já, já jdu za ní," vyhrkl jsem na Saturna. "Budu s mámou, vyřiď to Therionovi, a najděte mi ty šišky a... Zatím ahoj!" bleskurychle jsem se otočil, vlepil Saturnovi krátké olíznutí na tvář a rozutekl se vysokým sněhem pryč. Spíše jsem se rozskákal, protože to bylo rychlejší než se jím brodit. "Mami, počkej!" zavolal jsem na mizící ocas přede mnou. Kdyby tu byly šišky a ne sníh, už bych ji dávno dohnal!

// Východní úkryt

// Loterie 18

Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml. Moje lehké zaražení všichni přejeli jako nedůležitou větvičku v lese. Ulevilo se mi, ačkoliv uvnitř... Uvnitř jako kdybych křičel. Neřeš to, o nic nejde, upozornil jsem sám sebe a zahnal svoje niterní pocity do hlubin duše, kde se mohly přiživovat jedna na druhé a násobit se, dělit, množit, kombinovat. Bůh ví, kdy se projeví a jakou mutaci mi způsobí.
Hra na princeznu mi poskytla dostatečné rozptýlení a zahřála mě u srdíčka. Hned jsem se cítil víc ve své kůži, než když jsem v ní byl doopravdy. Hrát emocemi překypující sladkou princeznu mi bylo opravdu milejší. Má milá, zamrkal jsem na Saturna svůdně očky, téměř až necudně. Co ale já o necudnosti věděl... Nic, zhola nic!
"Musíme si najít jiný domov, kde bychom mohli spolu žít navěky! A mít spolu spoustu malých princezniček a princátek!" povzdechl jsem si dramaticky. "Šlechetný rytíř Therion by nám je jistě pomohl vychovávat!" dodal jsem a usmál se na Theriona.
Úplně jsem zapomněl, že jsme příšery chtěli vlastně ochočit. Ano, byl to dokonalý nápad, který by nám pomohl přežít v tomto krutém světě. "Ovšem! Kdybysme tu příšeru předtím ochočili, možná by náš hrad ještě stál," zapolemizoval jsem, ale to se až příliš podobalo tomu nezajímavému Alastorovi, který nad vším přemýšlel. Princezna Alastor byla úplně jiná. "Ale to by nešlo, ta příšera byla zlá, chtěla mě sníst!" prohlásil jsem. "Možná by se dala ochočit ale jiná příšera, nějaká povolnější," navrhl jsem a zmenšil vzdálenost mezi mnou a Saturnem na nula, když jsem se o něj zlehka opřel a jako správná dáma si dal tlapičku na hrudníček. "Co myslíte, můj nejdražší princi?"

// Loterie 17

Bylo mi to úplně jasné, že si ze mě dělají akorát tak pšouky. Saturnus to nakonec i přiznal a já jsem se na něj vědoucně podíval. Byl jsem dost dobrý, že jsem to dokázal odhalit tak brzo. Rozhodl jsem se neuvažovat nad tím, že by s mým čicháním bylo něco v nepořádku. Ani jsem si nepřipouštěl, že by pod sněhem něco doopravdy bylo, přece jsem ho odhrnul a byl tam jen další sníh.
Takže Bianca byla Saturnova sestra. "To nevadí, já jsem svoji sestřičku taky už dlouho neviděl," zatáhl jsem klidně a zamával ocáskem. "Ale vím že je v pořádku," dodal jsem a udělal jsem krok k Saturnovi, abych se k němu přiblížil. Potvora nohatá byla vyšší než já, ale na tom mi nesešlo. "Cítím to tady," řekl jsem a zvedl tmavě hnědou tlapku, abych se dotkl Saturnovy bílé hrudi tam, kde bilo jeho srdce.
Na moment jsem zamrzl, dotýkat se někoho jiného mi vlévalo sílu do žil a zahřívalo mě to, ačkoliv jsem tomu úplně nerozumněl. Nechtěl jsem, aby to přestalo, ale cítil jsem na sebe nátlak, snad jakousi společenskou normu, která mi radila sundat tlapku a odstoupit od Saturna o krok dál. No, ale to už se Therion ptal na naši hru a já rázem propadl roli princezny. "Ach ovšem," zacvrlikal jsem holčičím hláskem. "Princi, náš hrad byl pohřben sněhem, jaká to tragédie," řekl jsem hraně zkroušeným hláskem. "Ale to nevadí, můžeme být pocestní království. Já, princezna, a můj udatný princ Saturnus a statečný rytíř Therion," svůdně jsem zamrkal na oba vlky.

// Loterie 16

Moje zmatení náhle zvětšilo svou koncentraci, neboť navštívi samotný život mi už nepřišlo jako obyčejné dospělácké kecy. Asi se jednalo o někoho, kdo byl hoden návštěvy. "He?" rozhodl jsem se dát své nepochopení najevo i nahlas, třeba se někdo uvolí mi vysvětlit, o co tady kráčí.
Poslouchal jsem, co dělá delta, zatímco jsem se snažil něco vyčmuchat. Něco, cokoliv. Můj čumák jako kdyby ale měl ucpané póry a já jenom vdechoval chladivý mráz. Přiťapkal jsem k místu, kam Launee ukazovala a sklonil k němu hlavu. Byl to obyčejný sníh, proč by měl smrdět nějak zvláštně? Jak vůbec voní sníh? Saturnus se taky sklonil a vypadalo to, že tam fakt něco je. Něco zapeklitého, dle jeho slov. Nechápavě jsem se podíval na Lau i na Saturnuse a zkusil se u sněhu nadechnout.
Nic.
"Vždyť je to jenom sníh," řekl jsem a tlapkou hrábnul do sněhu. Vrstva byla ale dost silná na to, abych myší hnízdo, které se dole nacházelo, neměl šanci odhalit. Jakmile jsem uviděl jen další sníh, položil jsem tlapku zpátky a nakrčil čumáček. "Vy si ze mě utahujete, že jo?" řekl jsem náhle škádlivým hlasem. Už mi to bylo jasné. "To mám za to, že jsem tě kousnul do ocasu, že jo?" dodal jsem a zazubil se na Launee. Určitě to byla za to a beztak se na tom se Saturnem domluvila. Jinak jsem to neviděl.
Launee ale pak odešla někoho hledat a já ji jen vyprovodil pohledem. Saturnus se pak zeptal Theriona, jestli je Bianca v pořádku, když je tam venku. Všiml jsem si rozpaků na Therionově tváři, ale... Tvářil se někdy jinak? "Proč by nebyla? Launee je taky v pořádku a tys byl taky pryč a vrátil ses celý, tak proč by ta Bianca neměla být v pořádku," řekl jsem sebevědomě a pokrčil rameny. "Kdo to vůbec je?" zeptal jsem se, abych konečně zjistil, kdo je ta obávaná Bianca. Saturnus o ní mluvil už víckrát a vypadalo to, že o ni má docela starost. Možná to byla jeho sestra nebo kamarádka.

// Loterie 15

Život? Život, možná jsem to jméno někde slyšel, pravděpodobně od mámy, avšak teď jsem si dvě a dvě dohromady nespojil. Myslel jsem si, že se mluví o životě s malým 'ž', dospělí tak o něm občas mluvili, jako kdyby to byla samostatná entita. "Už se těším, až mi taky něco vyroste," breptl jsem a ani teď nad tím příliš neuvažoval. Nabyl jsem dojmu, že je jen otázkou času, kdy se mi něco takového na srsti objeví.
Na můj návrh jít značkovat hranice se snesla vlna pochval. Hrdě jsem se nafoukl jako žába a se samolibým úsměvem zvedl hlavičku o něco výše, než jsem ji nosil obvykle. "Vždy k službám," řekl jsem škrobeně a vysekl kratičkou poklonu, kdy jsem hlavinku snížil k zemi a jednu tlapku přitiskl k hrudníčku. Následně jsme se vydali na obchůzku území a značkování. Poslušně jsem si držel místo v našem průvodu a dělal přesně to, co minule, akorát s vědomím, že už vím, co dělám. Drápky jsem zarýval do stromů a nejednou jsem našel místo, které už takto značené bylo. "Tady to je ještě značené z minula," řekl jsem Launee, která byla vepředu. Bylo to trošku divné, značkovat znovu území ani ne po pár dnech, copak jsme jako smečka dostatečně nesmrděli?
My vlastně hrajeme čichanou! uvědomil jsem si záhy, ale to už se Launee ptala, zda něco cítíme. Zvedl jsem čumák do vzduchu a nasál pachy. "Já nic necítím," postěžoval jsem si lehce zklamaně a zmateně. Saturnus cítil ptáky, ale já ne. Viděl jsem je nad námi, ale jejich pach se ke mně nedostal. Zamračil jsem se a očůral jeden maličký keřík, abych si ulevil od zlých myšlenek, které jsem s močí vypustil ze svého těla. Postavil jsem se zpátky na všechny čtyři a podíval se na Theriona, který se ptal, jak nám to jde. "Blbě," řekl jsem mu lehce zklamaně. "Já nic necítím," dodal jsem, abych celou situaci detailně popsal a oni tak dokázali vyřešit můj komplikovaný problém. Zkus si vyndat šušně z nosu.

Hlásím Alastora, který během akce nestihne dospět.

// Loterie 14

Takže jsem měl pravdu, Styx byla dutější jak tupé poleno, které plavalo na hladině vody. Vylezlo ze mě jen jakési zamyšlené odfrknutí, kterým jsem rozhodně nechtěl dát nic najevo. Asi jsem byl jenom rád, že tu vlčici nikdy v životě nepotkám. To bylo nejspíše mé štěstí.
Ani jsem nečekal, že by mě někdo slyšel nebo vzal na vědomí, vzhledem k všeobecnému 'chaosu', jenž kolem mě panoval. Možná jsem se měl cítit jako páté kolo u vozu, avšak byl jsem šťastný, že jsou ostatní šťastní. Přesně tak, jak to říkal Therion. Necítil jsem se tudíž nikterak přehlížen a radoval se s nimi, pasivně.
"Tak jo," usmál jsem se na Launee - ':3' - a zavrtěl spokojeně ocasem. zase značit hranice? překvapeně jsem zamrkal. Vždyť jsme to dělali teď! To to chvíli nevydrží? Sotva uběhne pár dnů a už to musíme jít celé očůrávat znovu? Co jsme? Levná voňavka od Vietnamců? lehce zaraženě jsem se koukal na Launeeniny tlapky.
Naštěstí se nic hrozného nedělo. Uklidnil jsem se, ale stejně jsem zůstal pořád lehce opařený. "Ach, dobrá tedy," brouknul jsem s porozuměním a zůstal stát na místě, abych mohl být svědkem toho, co mělo být šťastným pláčem. Tak nějak jsem začal ventilovat myšlenky do vzduchoprázdna a sledoval jsem vlastní tlapky, dokud mě Saturnův hlas neupozornil na něco, co měla Launee na tlapce. Podíval jsem se a zamrkal. "Wow! To je hezké," užasl jsem okamžitě. "Jakto, že to máš? Já bych chtěl taky!" ani jsem si nenechal prostor na to, abych popřemýšlel, zda-li je moje otázka vhodná. Therion Launee její novou ozdobu pochválil a já musel uhnout na bok, aby se k ní mohl přitisknout. Tady se pořád někdo k někomu tiskl. Možná to na mě mělo lehký efekt, neb jsem se cítil jaksi ochuzen o takovýto intimní kontakt a projev lásky. Otřepal jsem se ale a rozhodl se to přejít bez delšího uvažování.
"Jako tvůj PP bych ti poradil označkovat území, už to tu zase vysmrádlo!" zazubil jsem se na Saturnuse a přeříkal mu to, co mi vlastně řekla Launee. "A já ti pomůžu a můžem si s Launee zahrát čichanou," dodal jsem a zamával spokojeně ocáskem.

// Loterie 13

Alespoň, že Launee Styx neublížila. Vlastně jsem ani nevěřil, že by Launee někdo dokázal ublížit. Byla přece dospělá vlčice a byla to alfa, určitě byla nejsilnějším vlkem široko daleko a všichni před ní měli respekt. Měl jsem trošku zkreslený svět, ale to se od vlčete dá předpokládat. "Ona se chlubí tím, že ostatním ubližuje? Ta musí být hloupá," zamrkal jsem překvapeně. Kdybych někomu ublížil, opravd bych to nikomu neříkal, vždyť by si o mě všichni mysleli, že jsem zlý a to teda nejsem, nechápavě jsem koukal na svoje hnědé tlapky a snažil si představit, jako jimi šlapu po ostatních a pak to všem vykládám. Skoro mi až přejel mráz po zádech, protože takový zlý čin bych snad ani nemohl udělat. "Zahrajeme si ji?" zeptal jsem se, když mi Launee vysvětlila pravidla čichané. Nezněl jsem ale moc dotěrně, protože Launee chtěla určitě mít chvíli klid a já to chápal.
Na mé dožadování mi byla přidělena role Saturnova pomocníka. "Uuu," zahučel jsem plný nadšení jako malý vláček. byl jsem pomocník, budu Saturnovi pomáhat, radoval jsem se tiše, zatímco jsem kvedlal ocasem ze strany na stranu. Therion následně navrhl, že můžu být poradce. "Poradce? To zní suprózně, můžu být poradce-pomocník!" zaradoval jsem se a s úsměvem od ucha k uchu jsem se díval na Saturna, který zrovna přišel. Launee mu rovnou řekla, že by z něj udělali deltu. A z Biancy. Kdo je Bianca? zamyslel jsem se krátce, ale pro tuto vlčici nebylo v mé hlavě dost místa, protože jsem byl příliš nadšen z novinek. "A já jsem tvůj poradce-pomocník! Zkráceně PP!" zazubil jsem se a nadšeně se odrazil předníma tlapkama do vzduchu. Už dlouho jsem neměl takovou radost. Budeš šťastný jen tehdy, když budou ostatní šťastní, ozvalo se mi v hlavě Therionovým hlasem. Nejspíše měl pravdu. Podíval jsem se tedy na moudrého Theriona a všiml si, že pláče. Okamžitě jsem ustal ve veselení a stáhl ocas dolů. "Therione, proč pláčeš?" breptnul jsem, ale to už se vlk rozešel k Saturnovi a objal ho. "Lau-?" vypadlo ze mě nechápavě a otočil jsem hlavu na Launee, aby mi vysvětlila, co se děje. Proč Therion pláče? Proč nemá radost? Stalo se něco, čeho jsem si nevšiml? Udělal jsem něco já? Mám jít pryč?

// Loterie 12

Můj návrh se nesetkal s nadšeným zavýskaním a následnou hrou na pseudohoněnou a kousanou, což vlastně hra na Styx byla. Tehdy s Rowenou to byla docela zábava a tak jsem netušil, proč se Therion nechce zapojit. Nevinná hra se asi nezdála býti tak nevinnou, neboť se záhy odkudsi vynořila Launee a já málem dostal psotník. "Já... Já, já jsem... Uh," pokusil jsem se ze sebe vymýčknout v rychlosti omluvu, ale v reakci s náhlým vyděšením a prozřením mi to zrovna nešlo. Domněnka, že se bude jednat o nevinnou hru záhy zmizela, protože se mi opět dostalo informace, že Styx ostatním ubližuje. "Ubližuje? Ublížila ti?" zeptal jsem se opatrně. Věděl jsem o té vlčici, táta slíbil, že ji roztrhá, ale jinak jsem s ní tu čest neměl a pravděpodobně ani nikdy mít nebudu, protože mě chrání ruka třetí strany. Launee a Therion mě chrání, měl jsem teď celou smečku, teda vlastně tlupu vlčat a pár dospělých, kteří ale neochránili ani Siriuse, ačkoliv ten utekl, takže vlastně ho neměli jak ochránit.
"Čenichaná? To neznám," chytil jsem se na Launeeinu udičku s o něco veselejším tónem. Následně se ale Launee začala bavit s Therionem a já přesunul pohled na svoje tlapky. Čenichaná... Tam budu potřebovat čumáček! Možná budu po slepu zkoušet, jak co voní! Nebo někoho hledat, přemýšlel jsem v mezičase.
"Já chci taky nějakou funkci! Taky vám chci pomoci!" řekl jsem možná o něco rázněji, než jsem původně zamýšlel. Trochu se mě dotklo, že já jsem žádné povýšení nedostal, ačkoliv to bylo zcela pochopitelné, páč jsem nic nedělal a byl jsem ještě malý špunt. I přesto jsem se ale cítil dost starý na to, abych něco zvládnul. Rozhodně jsem šikovnější než Jaime, ta ani neumí mluvit, zaškaredil jsem se v duchu. Její existence mi pomalu začala užírat radosti ze života.
Byl jsem ale rád, že launee začala konat a pokračovat v plánu 'vlčátka'. Nestihl jsem se ale dostatečně radovat, protože přišel Saturnus. Vypadal větší? To se mi asi zdá, zavrtěl jsem hlavinkou. "Ahoj nový povýšenče!" pozdravil jsem ho vesele a s jiskřičkami v očích. Vlastně jsem moc netušil, jak se může kappa povýšit, ale co na tom.

// Loterie 11

Upřeně jsem Theriona sledoval, protože právě v tlapkách držel velice cennou informaci, která mě bepochyb bude provázet zbytkem života. Bylo jen na něm, ja mi zodpoví a čím mě vyzbrojí do mých budoucích dnů, protože ti, kteří se o mě měli starat, tady nebyli. Necítil jsem kvůli tomu smutek či vztek, byl jsem jednoduše vděčný, že jsem alespoň s někým. Kdokoliv pro mě byl přijatelnou náhradou rodičů. Therion je moc hodný vlk a nevadí mu se mnou být. A je dospělý, takže všechno ví a zná. Musím dávat pozor, urputně jsem ho propaloval očima, dokud s emi nedostalo odpovědi v téměř přehlédnutelném přikývnutí. Nadechl jsem se tlamičkou v náhlém záchvatu prozření a pochopení, které mne zaplavilo. Takže já můžu být šťastný, jen když jsou ostatní, vryl jsem si to do paměti a horlivě přikývl, téměř jako kdyby se jednalo o nějaký úkol, který mi Therion zadal.
Chtěl bych bráchu vidět, ale... Určitě je s ním ta Jaime, byl tu i druhý důvod, proč jsem za ním nechtěl jít. Samozřejmě jsem chtěl, aby si odpočinul a pokud chtěl trávit čas spíše s tou šišlavou, škaredou vlčicí, jeho volba. Nemohl jsem ale popírat, že se mě jeho rozhodnutí dotknulo.
"Já bych raději něco jiného..." řekl jsem omluvně, když Therion navrhl, že bychom mohli postavit nový hrad. Ne, že bych ho stavět nechtěl, ale určitě tady byla i jiná zábava. "Co se dá v zimě ještě dělat?" zeptal jsem se. Třeba to Theriona podnítí k nějakým jiným nápadům. Samotného mě napadalo jenom schovávání ve sněhu a stavění hradů a doupat, víc jsem toho neměl. "A nebo si zahrajeme na Styx!" navrhl jsem a výhružně štěkl na Theriona s lehce vyceněnými zoubky. To, že jsem zněl jako roztomilé malé štěně, jsem ignoroval.

// Loterie 10

"Aha," vylezlo ze mě lehce zmateně. Dlouho nenasněžilo? Jakože... Doteď sníh nebyl a teď tu je, ale on už by chtěl jaro? vůbec jsem tomu nerozumněl. Asi... Asi je to nějaká dospělácká věc, s touto myšlenkou jsem to zabalil, protože jsem se doopravdy nedokázal dopracovat k výsledku tohoto řešení. Nejlepší tedy bylo hodit to celé za hlavu a posunout se dál, přecijen byly i zajímavější věci na práci v lese, než přemýšlet nad tím, proč Therion chce zastavit sněžení.
Bál jsem se, že od Theriona dostanu vynadáno, přecijen moje přání bylo založené čistě na sobeckém cítění a ublíženosti mého malého ega. Kolem nás byly mnohem větší problémy, které bych svým přáním mohl pokrýt, ale já se rozhodl si přát něco jen pro sebe. Jen pro sebe, s nikým se nepodělit a nic nedat. Jen moje přání, jen moje, byl jsem zlý vlk, že jsem si to přál?
Therion ale místo toho označil mé přání za chytré a obsáhlé. Neviděl v něm nic ošklivého, což mě překvapilo. "Já nebudu šťastný, pokud ostatní nebudou šťastní?" zamrkal jsem a podíval se do Therionových očí. Moje štěstí závisí na štěstí ostatních? Takže když budou všichni kolem mě smutní a mizerní, nikdy nebudu šťastný? věděl Therion něco, co já ne? Musel mít větší přístup do dospěláckého světa než já, takže bylo dost dobře možné, že mi právě prozradil nějaké tajemství. Možná princip, který ovládá vlky kolem mě, aniž bych si toho byl vědom.
"Jestli je v úkrytu, tak určitě odpočívá," usoudil jsem podle toho, comi Therion řekl. "Nechám ho odpočinout, to zranění nevypadalo dobře," list omotaný kolem jeho nohy jenom zveličoval bratrovo utrpení a moje představivost tomu dodávala ještě větší obrátky. "Stavím se za ním potom," dodal jsem nakonec a na chvíli zůstal koukat do sněhu.
"Co budeme dělat teď?" zeptal jsem se. Hrad byl nejspíše nenávratně zasypán sněhem a já nápady zrovna neměl. Zvedl jsem velké dětské oči k Therionovi a sladce se usmál jako to neviňátko, kterým jsem byl.