Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak já tedy začnu :D

CITACE
1. „Ten papuchalk tam byl už když jsem přišel!“ - Alfredo
2. „Ještě jednou potkám šedého vlka a dostanu psotník.“ - Lindasa
3. „Mám samý dobrý zprávy! Jenom se ti nebude ani jedna líbit!“ - Kaya
4. „Zkuste se všichni prosím uklidnit a mít se navzájem rádi.“ - Alastor
5. „Neboj se, v houbách se vyznám!“ - Nori
6. „Já? Jakože já? Vážně?! No tak to ti dík káááámo.“ - Ilenia
7. „Mlsný jazýček to on by měl, to jo...“ - Evelyn
8. „Slyšíte to?! (pomlka)Sýček! (vražedným hlasem)“ - Sheya
9. „To je mi líto... A tohle už jíst nebudeš?“ - Rowena
10. „Mám moc maličké tlapičky a moc roztomilý kožíšek, abych kráčela v maharských močálech.“ - Dipsi
11. „Duncan je nejtupější stvoření. Ale ty k němu máš blízko.“ – Norox
12. „Z cizího štěstí mě bolí hlava.“ - Tasa
13. „Jestli kvůli tobě zemřeme, tak tě zabiju! I když budem mrtví!“ - Lindasa
14. „Změnil ses, už nejseš tak otravnej. Děsí mě to.“ - Baghý
15. „Nezapomeň si pořádně vyčistit tlapku, protože až skončíme, bude to tvoje jediné poznávací znamení.“ - Stín
16. *too depressed* „Ach jo.“ - Makadi
17. „Tolik děr pohromadě jsem už dlouho neviděl.“ - Rigel
18. „Dostanu bonusový body, když se budu tvářit, že mě to zajímá?“ - Shireen
19. „Blechy na tebe!“ - Styx
20. „Proč se tu sakra všichni mění v holubi?“ - Elisa
21. „Živote, dej mi trpělivost. Trpělivost povídám, protože jak mi dáš sílu, tak ho zabiju.“ - Nemesis
22. „Máš jediný štěstí, že mám tak pochybný vkus.“ - Rez
23. „Skok z útesu nezní jako špatnej nápad.“ - Therion
24. „Čuchám čuchám deprese?“ - Lilith
25. „Prach, už zase. Do pekelný vohrady...“ - Tasa
26. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, vlci se perou... jo, dneska bude krásnej den.“ - Tasa
27. „Durewix, krucifix.“ *sighs* - Nori
28. „Když zavřu oči, nikdo mě neuvidí!“ - Flynn
29. „Připadáš mi nějak povědomý, už jsem ti někdy vyhrožoval/a?“ - Nora
30. „Šuk sem, šuk tam... Teda šup sem, šup tam.“ - Duncan
31. „Mít partnera přece neni pohlavní choroba.“ - Dipsi
32. „Jsou jen dvě věci, kterým se nejde vyhnout smrt a borůvkový zápach z Borůvky.“ - Lylwelin
33. „Bojím se jen dvou věcí. Smrti a Elisy.“ - Arcanus
34. „Budu předstírat, že jsem to neviděla. Alfie, pojď, jdeme od těchhle exotů radši pryč.“ - Pippa
35. „Jen přes tvojí mrtvolu, říkáš? No když jinak nedáš~.“ - Norox
36. „To chce mít pořádnou tlamu!“ - Newlin
37. „Vobčůrávat les každý měsíc, a kdo mi za to jako zaplatí? Potřebuji kameny, abych podplatil Smrt.“ - Meinere
38. „Jmenuji se Flundra a vůbec mě nezajímáš!“ - Nym
39. „Jasně, že peklo existuje. Vítej v rodině!“ - Izar
40. „Když budeš pod tím balvanem dřepět dost dlouho, někdo přijde a pociká tě jako součást smečkového území.“ - Etney
41. „Asgaar není hvozd, je to životní styl.“ - Sionn
42. „Hmmm, sice nemáš hnědý kožich, ale tolerovat tě budu.“ - Lindasa
43. „Nevíte prosím někdo, kde je moje vůle žít? Musela se po cestě asi ztratit.“ - Wizku
44. „Je tu tolik vlčat, že by to ani Styx nevymítila.“ - Launee
45. „Hele, nebere Život náhodou marušku? Jen, že je tak moc "háááj", chápeš.“ - Duncan
46. „V Sarumenu chcípnul pes.“ - Darkie
47. „Dneska berou!“ - Styx
48. „Čím víc mi v tom bráníš, tím větší na to mám chuť.“ - Sirius
49. „Ten Duncan je ale tak super chalán, mám ho fakt rád! Rozdává radost všude kolem sebe a nejen ve smečce, ale i mimo ni. Například teď – teď tu byl, odešel a já jsem tak rád že konečně odešel :)).“ - Newlin
50. „Málem mě zabili a ty mi na to řekneš tohle? Přísahám bohu, Eliso!“ - Sionn
51. „Nemám rád/a vlčata. Jsou zákeřný.“ - Kaya
52. „Na vlčata nemůžu říct jedno zlý slovo! :))....... To by nestačilo.“ - Wizku
53. „Jako rohožka posloužíš suprově.“ - Norox
54. „Do propadliny nejdu, nejsem ještě takový propadák.“ - Sigy
55. „Láska? Fuuuuuuj!“ - Savior
56. „Nejsem ornitolog, ale tolik ptáků jsem pohromadě už dlouho neviděl.“ - Blueberry
57. „Říkal tu někdo "vlčata"?“ - Sunstorm
58. „Na jednu stranu doufám, že shoříš v pekle. Na druhou stranu se tam s tebou potom nechci potkat.“ – Lia

Pochválil jsem Rowenu, že je fakt sexy, ale nedostalo se mi jediné odpovědi. Huh? zamračil jsem se nechápavě. Copak nechtěla být hezká? nechtěla vypadat hezky? Brácha mi to dokonce potvrdil, takže jsem nemohl být divný, že jsem si to myslel.
"Ta je divná," zhodnotil jsem Jaime, když mi vyprávěl o tom, že vedle spolu leželi a olizovali si čenichy. "Proč bys jí olizoval čenich, fůůj. Muselo to být mokré," zašklebil jsem se zcela nepolíben vědomostmi o vlčím vyznání náklonnosti. Já znal jen objímání a olizování obličejů po dlouhém odloučení, avšak bral jsem to jako obyčejný pozdrav, nic víc.
"Ale..." řekl jsem a pak sklapl, asi to nemělo cenu. Nafoukl jsem nespokojeně tváře a zahleděl se dopředu. Být s Therionem bylo něco jiného jako být s Jaime. Jaime byla holka. A byla stejně stará. Prostě to nebylo fér.
Svěřil jsem se, že lovit teda vůbec neumím. Vděčně jsem se na Rowenu usmál, když řekla, že ji to mrzí. Jo, mě to mrzelo taky. Nenápadně jsem všechnu starost o jídlo shodil na Siriuse, který se hrdě nafouknul, protože on uměl sehnat jídlo. Rowena rozhodla, že možná u Pippy doma najdeme něco dobrého. "Snad jo," breptnul jsem a pokračoval za Rowenou. Noc už pominula a já se začínal cítit docela unavený z cesty. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nešel.

// Ohnivé jezero

// Midiam

Pozorně jsem špicoval ouška k Siriovi, který mi šeptem vysvětloval, co to znamená být sexy. Znalecky jsem přikyvoval a při okamžicích dělal chápající áh nebo óh. Takže být sexy znamenalo být krásný, a navíc jsem dle Siriuse sexy byl, což mi nakoplo sebevědomí. Uculil jsem se jako holka a rozpačitě se usmál. "Tak jo. Ty jsi ten nejsexovatěljší z nás dvou," souhlasil jsem a otočil se na Rowenu, že jí udělám radost. "Row? Víš, že jsi moc sexy?" řekl jsem s naprostou nevinností a naivitou v očích, jenž se mi třpytily ve tmě noci. Takže já jsem sexy, Sirius je sexy a Rowena je sexy. Saturnus je taky sexy, ale Jaime... Jaime není pěkná, takže není sexy. A Pippa! Pippa je moc sexy! přemýšlel jsem a úplně se tím nechal odvát do jiné dimenze. Dokonce jsem na chvíli i zapomněl, že je noc a my se sami touláme rozbředlým sněhem po příliš otevřené planině.
"Já... Nevím, proč jsi chtěl být s tou nesexy koktavou Jaime a ne se mnou," zakabonil jsem se. "Šli jste pryč z úkrytu a mě tam nechali, tak jsem vás šel s Therionem hledat, ale nenašli jsme vás, protože jste se zase schovali do jeskyně. Sami. Beze mě," řekl jsem žárlivost a dotčení mi z jazyka přímo kapalo. Tohle bylo prostě nepřístojné!
"No, když myslíš," řekl jsem ne zrovna přesvědčeně Roweně. Já jsem jejího bojovného ducha teda nesdílel. Nejraději bych se do té jeskyně bez střechy zašil a zůstal v ní až do skonání věků. Nebo až by si mě přišel někdo dospělý vyzvednout.
Můj návrh o vyřešení naší - Rowenině - hladové krize se ani jednomu nelíbil. S povzdechem jsem ze sebe vyloudil zakňučení frustrovaného charakteru a jenom si poslechl, že já bych už měl lovit umět. Byl jsem nejstarší a tak se ode mě asi předpokládalo, že se o ty dva malé smrady postarám. Já se cítil ale jako nejmladší z nich a rozhodl jsem se tuto roli nevědomky aktivně podporovat svým neustálým ustrašeným chováním, poděšeným rozhlížením a neustálým kňučením. Jeden by řekl, že ještě patřím mámě na cecek.
"Ne. Akorát mě málem udupali losi," řekl jsem prudce, možná až příliš. Ty vzpomínky byly příliš živé a děs mi naháněly pořád. "Sirius ale ví, jak si od ostatních vyprosit žrádlo!" chytil jsem se jedné informace, kterou mi Sirius kdysi podstrčil.

// Východní chvost

No a byla tma.
Zakňučel jsem a s ocasem mezi nohama se prdelkoval hned za Rowenou jako ten největší posera široko daleko. Ne, určitě je i někdo, kdo je víc vyděšený jako já, uklidňoval jsem se v duchu, ačkoliv jsem tomu příliš nevěřil.
"Co je sexy?" zeptal jsem se brášky skoro šeptem. Nechtěl jsem, aby mě v noci něco sežralo. Takové slovíčko jsem ještě neslyšel. Rowena říkala, že pokud nechci, můžu klidně jít domů. Zamručení jsem protáhl do zakňučení, které jsem teď vydával v čím dál kratších intervalech. "Ne, já... Já půjdu," zakoktal jsem a popotáhl snoplíka zpátky do mozku.
"Ne, Saturn mě má rád!" namítl jsem pořád šeptem, ale teď jsem hlásek o trošku zvýšil. Poplašeně jsem se rozhlédl kolem, jestli moje vyšilování náhodou neslyší nějaká stínová příšera. "Tys mě taky nahradil, tou hnusnou Jaime!" vyčetl jsem bráchovi konečně. Hrozně mě to trápilo a hodně se mi ulevilo, když jsem to řekl nahlas. Sice jsem netušil, jakou reakci od Siriuse dostanu, ale už teď jsem se cítil o něco lépe. Skoro, jako kdyby mi ze zad spadlo kamení.
Podíval jsem se směrem, kam Rowena ukazovala. "A nepůjdeme se tam schovat než bude ráno?" kníknul jsem tak potichu, že mě možná ani neslyšeli. Hrdino, rýpnul si do mě jakýsi hlásek. Tenhle nebyl můj. Nechápavě jsem se rozhlédl, ale nikdo jiný tu nebyl a ani jeden ze sourozenců to neřekli. To si říkáš nejstarší bratr? ozvalo se znovu. Cítil jsem se pokáraný a... Takhle slova docela bolela. Nebylo to ale dost na to, abych se začal chovat jinak.
"Kdybychom šli za rodiči, určitě by nám něco ulovili," zamrmlal jsem snad jako poslední vzdor.

// Středozemka

Vděčně jsem se usmál. Byl jsem rád, že mě má pořád ráda a že se na ni můžu spolehnout, ať už to znamenalo cokoliv. To slovo bylo příliš abstraktní pro můj jednoduchý krychlový mozeček. "Já nejsem... Vosina," zaprotestoval jsem lehce dotčeně, ale mávajcí ocásek potvrzoval, že si to tak osobně neberu.
Přivítal jsem bráchu, který se sice zprvu bránil, ale pak mě nechal, ať si dělám, co chci. Spokojeně jsem to zakotvil tak těsně u něj, jak to jen šlo. Až teď jsem si všiml, že je o něco menší a krpatější. To je divný, pomyslel jsem si a přejel bráchovi bez problémů po vrcholu hlavy. Chutnal jako já. Tak to je v pořádku.
"Jasně že jo," zamračil jsem se na Siriuse. Odmítal jsem si přiznat, že bychom snad byli nechtění. Hledal jsem raději jakékoliv výmluvy a možná hypotetická vysvětlení, než abych se podíval na svět kolem sebe stejně tvrdýma a realitou prolezlýma očima jako tihle dva. Byl jsem nejstarší, ale očividně jsem byl mentálně nejzaostalejší. Nejnaivnější. Nejsladší. Neuvědomoval jsem si to, prostě jsem nad tím tak nepřemýšlel.
"Ale, ale..." zaprotestoval jsem a zamrkal zmateně očičkama. "Nemůžeme jen tak odejít, budou mít starost! Já nechci nikomu přidělávat starosti!" řekl jsem a zaraženě koukal na mizící Rowenu. "Roweno! Počkej!" zakňučel jsem a drcl do bráchy a vyběhl za Rowkou. Nechtěl jsem, aby blížící se tma dělala svoje. "Začíná se stmívat," zakňučel jsem a sklopil ouška k hlavě a schoval ocas mezi nohy.

// za Rowenou!

Už teď jsem se na výpravu těšil. Chtěl jsem trávit čas se svou rodinou a protože rodiče jsem už viděl, byla řada na Rowenu. V srdéčku mne ale pořád trápilo, že nemůžeme být všichni spolu pořád. Co na tom bylo tak těžkého? Proč to bylo pro ostatní tak složité?
"Ty jsi Smrt viděla?" užasl jsem a otevřel tlamičku úžasem. Nějak mi nedošlo, že když se schovávala před tou obávanou Styx ve zřícenině, tak že musela Smrt vidět. Já ani nevěděl, kde naše kmotra žije, takže možná to omlouvalo moji nevědomost a pomalé vedení. "Tý jó..." zasnil jsem se a obrátil na moment očka k nebesům. "Ty musíš být nějaká... Nějaká vyvolená, nebo tak," řekl jsem a znalecky pokýval hlavičkou. Jojo, určitě to tak bylo. Byla kmotřina nejoblíbenější!
Rowena nasadila tvářičku vzdoru a odporu, úplně jsem z ní cítil nelibost vůči rodičům. Sklopil jsem uši a postupně i hlavu, až jsem se díval na svoje hnědé packy. Nechtěl jsem věřit tomu, že by se na nás rodiče vykašlali. Nechtěl. Ale čím víc jsem toho od Roweny nebo Siriuse slyšel, tím hlouběji do mě zasazovali semínka pochyb. Vyrostou z nich nedůvěřivé rostlinky s lístky ze strachu, jejich květy budou mléčně žluté a plné pláče. "Já... Nevím," nejspíše jsem měl něco říct, ale netušil jsem co. Jenom jsem teda takhle natáhl slova a zůstal koukat na zem. Opatrně jsem zvedl zrak k Roweniným chytrým očkám a smutně ty své odvrátil. Bylo děsivé poslouchat, že byla Rowena už dvakrát v nebezpečí, bylo děsivé si představovat, že by se něco takového mohlo stát mně. Ošil jsem se, tma mi připadala jako nebezpečnější věc momentálně.
Otočil jsem zrak ke zvuku kroků, ale to už jsem měl svou kopii přímo pod nosem. "Siriusi! Už je ti dobře?" řekl jsem nadšeně a s nadšeně vrtícím chvostíkem se vetřel bráchovi do osobního prostoru a několikrát mu přejel jazykem po tváři. Tak moc mi chyběl! Stýskalo se mi! "Byl jsi s tou... Tou," zamračil jsem se vyčítavě. "Tou škaredou flekatou Jaime," dokončil jsem, jen co jsem si vzpomněl na jméno a vymyslel příhodná přídavná jména, která vlčici popisovala. Odtáhl jsem se a jako uražená manželka zůstal na Siria koukat.
"Nebo bychom mohli jít všichni tři!" napadlo mě. "Sourozenecký výlet!" nadchl jsem se a zavrtěl ocáskem.

"Tak jo!" souhlasil jsem vesele a zavrtěl ocáskem. Výprava s Rowenou za Pippou! Znělo to jako supr žůžo dobrodrůžo, které jsem si nechtěl nechat ujít. Musím to říct Launee. Nebo rodičům, no a tady byl ten problém.
Rowena vypadala opravdu nadšeně, že si přiklonila Smrt na svou stranu. Tak nějak jsem předpokládal, že jakožto její svěřenci nás bude mít automaticky ráda, ale možná to chtělo něco více, abychom si ji naklonili. "A ona se jako ukázala a snědla to maso?" zamrkal jsem a snažil si představit, jak taková smrt vypadá. Určitě byla hnědá a měla žluté oči. Ne, měla tmavý kožíšek. Vlastně jsem si ji v hlavě představoval jako Rowenu. "To bych chtěl vidět," řekl jsem s nadšením.
Rodiče nebyli k nalezení. Rowena natáhla do čeníšku vzduch a pak mi sdělila, že rodiče před dlouhou dobou odešli. Svraštil jsem čelíčko. Asi pokračovali dál. "Možná jenom šli dál a já je mám dohnat. Musíme je dohnat!" přikývnul jsem rázně a doufal, že to tak vskutku je.
Nemyslela to zle. Přikývnul jsem a natáhl všechny soplíky a slzičky zpátky do sebe. Nehodlal jsem teď brečet. Rowenin klid a chladná hlava mi pomáhaly taky zůstat v klidu. Bylo snadné naladit se na její klidnou vlnu a přemýšlet. "Protože jsme hledali něco k jídlu?" navrhl jsem jako variantu. "Máma byla nemocná, dlouho ležela v úkrytu a vůbec se nehýbala," řekl jsem a sklonil pohled dolů. Trochu mě to děsilo, připomínalo mi to Rowenu a její nemoc v horách.
Oba dva jsou dobří stopaři a lovci, museli by mě už dávno najít, zvedl jsem k ní zrak a stáhl ouška k hlavě. "Možná... Možná," nás nechtějí, zavrtěl jsem zamítavě hlavou. Ne, tak to určitě nebylo. "Určitě, určitě nás nechávají samotné, protože nám věří a ví, že jsme samostatní! A že se sami dokážeme o sebe postarat," ano, takto to určitě bylo.
"Tak jo," přikývnul jsem a poslušně se vydrápal zpátky nahoru k Roweně. Sklonil jsem hlavu a schoval ji pod Roweninu, chumlajíc se do její srsti na krku. "A půjdeme pak za Pippou?" zeptal jsem se a zvedl hlavu, abych do Roweny drcl čumáčkem.

Otočil jsem na Rowenu oči a vlezdoprdelsky se usmál. "Já bych chtěl jít s vámi," zatáhnul jsem naprosto nevinně a sladce, tak jak to umělo jenom to nejnaivnější a nejhodnější dítě na světě.
Pořád jsem o té Styx slýchal. Ať už to bylo od rodičů, sourozenců, Launee či Theriona, pořád o ní někdo mluvil. Jenže já ji ještě ani jednou neviděl, takže to bylo, jako kdyby mluvili o zoubkové víle, která taky neexistovala. Neměl jsem z ní strach a nebral jsem ji na velkou váhu, určitě to byla jen povídačka. Není, ale... ale já měl kolem sebe neviditelnou bublinu, která se vždy roztáhla přes celé území, aby na mě Styx nemohla. Připadal jsem si jako odpuzovač. Třetí mocnou rukou jsem byl chráněn před setkáním s tímto podivným, tajemným a očividně smrtelně nebezpečným tvorem. Před strašidly ve tmě mě ale nikdo nechrání...
"Oooo! Já tu komenu vidět taky! S Therionem. Říkal, že je to vlastně led, prach a šutry, ale prý umí plnit přání," řekl jsem Roweně pyšně. "Takže ji vyčarovala Smrt jako poděkování vám? Wooow, to je hustý," bez mrknutí oka jsem informaci přijal a zasadil ji jako seminko do hlíny ve své hlavě, aby mohlo vyklíčit. "Elektřina... Já nevím... Já chci mít barevný obrázky na srsti," řekl jsem Rowence a usmál se.
Zahoukal jsem do lesa jako zmáčklá sova, ale odpovědi se mi nedostalo. Cítil jsem, jak mě sestra propaluje pohledem. "Tady... Tady jsem se odpojil a řekl, že se půjdu podívat po jídle dál," polknul jsem a donutil se nezačít znovu brečet. "Možná šli taky dál, třeba tu někde nechali nějaké znamení, kudy za nimi jít!" řekl jsem přesvědčeně a skočil dolů z kopce, abych se skutálel po tajícím sněhu dolů. Trochu panicky jsem zkoumal sníh kolem sebe a hledal něco, cokoliv, co by mi ukázalo, kam se rodiče vydali. "Row? Nepoužiješ čumáček?" zeptal jsem se jí nadějně a stáhnul uši k hlavě. "Můj nefunguje," informoval jsem ji. Nenaléhal bych na ni, kdybych to sám svedl.
Její chladná slova mě zarazila. Ustal jsem v pohybu a vzhlédl nahoru k Roweně. "N-Ne. Táta tě hledá a... Nechtějí se mě zbavit!" zamračil jsem se. Proč... Proč mi to říkáte oba dva? Proč si myslíte, že nás nemají rádi? Že mě nemají rádi? zmateně a lehce ublíženě jsem se díval nahoru na Rowenu a její krásnou tmavou srst. Žlutá očka jí jenom svítila, snad v nich blikalo něco více, než jen dětská naivita, jako to bylo u mne.

// Středozemní propadlina

Ještě že bylo ráno. V noci by stromy byly dlouhé a strašidelné, hvozd před námi by se koupal v černotě a každičký zvuk by v nočních hodinách zněl desetkrát strašidelněji - ne, stokrát! - než ve dne. Podíval jsem se na Rowenu, které měla kažíšek ve tmavých barvách. V noci by jí jenom žlutě svítily oči a já moc dobře věděl, že kdyby dlouze mrkla, vyděsil bych se.
"Pippa se mi líbí," řekl jsem a souhlasně přikývl. "Vypadá, že je moc hodná," dodal jsem, abych vysvětlil důvod svého zalíbení. Ostatně... Kdo se mi nelíbil? Ta škaredice. Má pravdu, vypadá, jako kdyby spadla obličejem na zem. A zarazila si do nosu větev. A ta ji šťouchá do mozku a proto je tak zlá, už mi to bylo úplně jasné.
Zvědavě jsem na Rowenu otočil hlavičku a zastříhal ušima. "Spojení se Smrtí? Máma říkala, že Smrt je naše kmotra a že na nás dohlíží," zeptal jsem se a přihodil do košíku nám už známou informaci. Nedokázal jsem si přesně představit, co tím Rowena myslí. "Já jsem nad magiemi ještě vůbec nepřemýšlel," zabroukal jsem lehčím polohlasem. "Jakou magii by jsi chtěla?" zeptal jsem se s novým elánem v hlase a úsměvem.
Podařilo se nám dorazit na místo, kde jsem rodiče opustil, ale nikde po nich nebylo ani vidu ani slechu. Kam mohli jít? Opustili nás? Mě? Jsou pryč? zamračil jsem se a kroutil hlavičkou ze strany na stranu. Někde tady musí být, otevřel jsem tlamičku a houkl do lesa: "HU!" Třeba se mi rodiče ozvou.

// Borůvkáč

Nečekal jsem, že na mě bude Rowena tak hodná. Bez mrknutí oka hodila vinu na zdejší stromoví a vypadalo to, že ani neuvažuje nad tím, že bych já sám byl to největší nemehlo. Vděčně jsem se na ni usmál a láska v očích, která mi z nich přímo pryštěla, musela být jasným důkazem toho, jak moc má svou sestru rád. Možná až příliš. Ale já měl až příliš rád hodně vlků.
Škaredice na nás pak vycenila zuby a zavrčela. Nikdy na mě nikdo ještě nevrčel, vždycky na mě byli všichni hodní. Nebylo proto divu, že jsem zareagoval dalším potlačovaným brekotem a raději utekl. Dle mého to byla adekvátní reakce. Uklidňoval jsem se až po cestě, Rowena mi hodně pomohla, když mě zkusila rozveselit. "U-Určitě je to ta nejškaredější a nejsmradlavější vlčice na světě," souhlasil jsem s lehkým smíchem. Slzy postupně přestávaly téct z mých očí a já se zastavil, abych si tvářičku otřel o vrch tlapky. Měl jsem svět celičký rozvodněný.
"Táta říkal, že se pořád touláš," řekl jsem a podíval se na Rowenku. "Co děláš venku?" navázal jsem. Byl jsem zvědavý, jaké aktivity Rowena vede, když se tedy nevyskytuje ve smečce. Sám jsem si nedokázal představit tu obrovitánskou rozmanitost tuláckého života bez závazků, byl jsem spokojeně usazený ve smečce a prospíval tam.
Došli jsme až k díře, propasti, jámě a já znovu velmi rychle přepelášil přes most na druhou stranu. Už jednou jsem ho přešel, takže jsem měl jistou důvěru v jeho pevnost. "Nechtěl bych tam spadnout," řekl jsem a z úctyhodné dálky se podíval dolů do propasti. Vlastně jsem ani neviděl na její dno, ale dokázal jsem si ho živě představit. Určitě tam žily strašidelné věci.

// Východní hvozd

Rowena spala, ale snažil jsem se ji opatrně vzbudit. Byl čas jít. Ohlédl jsem se za sebe, jestli mě nepronásleduje Sigy, ale mezi stromy jsem nic neviděl. Naivně jsem si myslel, že si ségra vůbec nevšimne mých skleněných očí a zkřiveného výrazu bolesti. Stiskl jsem zoubky k sobě a náhle ucítil ostrou bolest v tlamě. Zakňučel jsem a pak vyplivl na zem jeden ostrý hrot. Můj zub! To je už druhý! zhrozil jsem se a popotáhnul. "Já-já... N-Narazil jsem do stromu," řekl jsem lehce koktavě a snažil se znovu nerozbrečet. "Jo, pojďme," souhlasil jsem a otočil se k odchodu, když jsem za sebou uslyšel ostrý hlas.
Otočil jsem se s očima zvětšenýma bolestí a skleněnýma slzami, které se mi do nich draly. Už jsem dál nechtěl poslouchat zlé řeči, nechtěl jsem další bolest. Znovu jsem stiskl zoubky k sobě, abych udržel pláč na uzdě, a protože jsem se nepoučil, ostrá bolest a náhlé rupnutí mi uvolnilo další zub.
Stáhl jsem uši dozadu, zafňukal, vyplivl před zlou tetku další zub a zakňučel na ni: "Jo, ty škaredico." Normálně bych nepoužil tak hanlivého slova, ale měl jsem toho už dost. S tichým brekotem jsem se rozešel pryč z lesa a doufal, že jdu správně zpátky za rodiči.

// Středozemní propadlina

// úkryt borůvky

Vyletěl jsem z úkrytu jako střela. Ohlédl jsem se za sebe, jestli se za mnou z temnoty jeskyně neřítí Sigy v úmyslu mě zastavit, zpadifikovat a odtáhnout k rodičům jako neposlušné děcko. Zahihňal jsem se a otočil hlavu zpátky, abych to narval přímo do stromu. Odrazilo mě to o metr zpátky s nemalou bolestí na kebuli.
"AUUU!" zaječel jsem a posadil se. Bolelo to jako prase, jako natáhnutá žába v letu jako kousnutí do pipíka. I tak mi ale trvalo, než jsem celou situaci pochopil a adekvátně zaregoval brekotem.
Z očí se mi kutálely slzy jako hrachy a tlapkou jsem si sahal na místo, které bylo místem střetu mé energie s nepohyblivým stromem. Samozřejmě, že mě to bolelo ještě víc, když jsem si na to sahal, ale nemohl jsem si pomoct. Připadalo mi, že když to místo zakryju, pomůže mi to.
Nějakou dobu trvalo, než jsem se uklidnil, ale protože jsem neměl žádné obecenstvo a ve skrytu duše jsem byl drama queen, přestal jsem a už jenom lehce fňukal a popotahoval. Rozešel jsem se lesem a hledal Rowenu. Chvíli to zabralo, ale pak jsem ji uviděl. Ještě se slzičkami v očích jsem za ní přiběhl, zastavil před ní, popotáhl a zavrtěl ocasem. "T-To jste rychle zpátky," zakoktal jsem se, když mi utekl vzlyk. Snažil jsem se ale vypadat silně, jako že mě to nebolí, ačkoliv to bolelo strašně moc. Tak moc, že bych se nejraději svalil na zem a stočil do klubíčka a jenom tři dny plakal.

Zamračil jsem se. Už mě z toho mračení bolelo čelíčko, takže jsem to dělal asi docela často. Jak netypické! Já byl přece veselé vlče, měly by mě bolet tvářičky od úsměvů, ale spíš se mi zdálo, že právě usměvavé svaly jsem měl ochablé. "Nepotřebuji doprovod, půjdu s Rowenou," řekl jsem a zvednul hlavičku, abych se mohl Sigymu podívat vzdorovitě do očí. Starší bratr nebo ne, já jsem měl Rowenu a té jsem věřil víc. Byla na mě vždycky hodná a byla silnější než já. Vždycky byla silnější. Možná ne fyzicky, ale mentálně určitě. A to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Mentální podporu.
"Jojo, jsme v Mechové smečce. Rowena zůstala s tátou v Lagaulské smečce," přikývl jsem a ani si nevšiml, že jsem jméno bývalé smečky zkomolil. Měl jsem ho tak vryté do paměti.
"To teda!" souhlasil jsem se Sigym, víc jsem toho říct ani nechtěl. Já bych chtěl být s tátou pořád, jenže žil jinde a já sám nikam nechodil. Proto jsem dřepěl i tady v jeskyni.
"Jo, Sirius a Alastor," přikývl jsem se zazubením Flynnovi a mávnul ocáskem. "Půjdu asi počkat do lesa, tady mě Rowena nenajde," řekl jsem jim oběma a zamával ocáskem znovu. "Tak zatím ahoj," zazubil jsem se a postavil se a lehce přivřel oči, protože jsem se následně rychle otočil a prostě Sigymu zdrhl. Nenechám se doprovázet dospělákem!

// Borůvkový les

Akce supr, Alastor se konečně vysoukal z domova a něco zažil!

Za svých 32 bodíků si poprosím:
30 bodů = 54 drahých kamenů
2 body = 10 oblázků

VJA úkolč 3: Navštívit alespoň jednoho ze svých sourozenců z otcovy strany (Lucy, Sigy) (3/3 postů)

"To mi nezní jako problém," řekl jsme výmluvně a stočil pohled stranok vlčeti, které spalo po boku Sigyho. Sem tam se převalilo a více méně se snažilo spát. Taky mě to začalo natahovat, až jsem si z toho zívl. Byl jsem ale příliš nadšený z toho, že konečně Sigyho poznávám, takže spánek šel na moment stranou. Nakonec mi bylo dovoleno si tady odpočinout. S vděčným výdechem jsem se rozešel k nim, přece si nepůjdu lehnout někam do rohu, daleko od nich... Bál bych se tam!
Lehl jsem si naproti Sigymu a podíval si s ním a nešetřil úsměvy, zatímco můj ocásek vzadu zametal zem a vířil prach. Ani jsem nevzal na vědomí, že bychom hovorem mohli vlčka ve spánku rušit, ale jakmile po mně hodil naštvaný výraz, stáhl jsem uši k hlavě a šeptem na něj zakňučel: "Promiň."
"Takže... Ty jsi už táta," konstatoval jsem opět nahlas, úplně zapomínaje, že se vlček vedle snažil spát. Flynn, zopakoval jsem si jméno té blonďaté koule vedle mě a mávl ocáskem. "Jsme na lovu totiž a já sem zabloudil. Jsem sem zabloudil. A v horách už je jenom táta a Rowena, já, máma a brácha jsme odešli do lesa plného mechu, protože je to tam lepší," dal jsem si záležet na důrazu a zlatýma očima se vrátil k Frynnovi. Flynnovi. "Já jsem Alastor nebo Sirius," zopakoval jsem s poťouchlým úsměvem. "Jsme úúúúplně stejní, takže je jedno, jakým jménem se mi říká," vysvětlil jsem a tak trochu zazdil, že ačkoliv jsou naše kožichy i genetická výbava identické, máme obrovské rozdíly v povaze.