Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechci rýpat,ale není 11 level předmětů vlastně to samé jako 9?

// Sněžné hory

"Ummm... Moc?" hned zpatra jsem netušil, jak dlouho jsem byl vlastně už naživu. "Myslím, že čtyři. Asi jo," uvažoval jsem a přehrával si události dávno minulé.
"Ty?" byla na místě, abych se zeptal zpátky. Připadalo mi, že budeme stejně staří.
Došli jsme k jezeru a Parsifal se posadil u jeho okraje. Bylo takové, jaké jsem si ho pamatoval. Klidné a tmavé vody skrývaly uvnitř sebe ale tajemství, o kterém jsem netušil. Uprosřted byla kra. "Je. Ale není ti zima?" zeptal jsem se ho a zůstal stát poblíž něj, když jsem se kochal jezerem a jeho krásou. Kdysi jsem se tady ocitl jen tak a byla tu ta divná vlčice. Už jsem si moc nepamatoval na to, co se tehdy událo, ale věděl jsem, že jsem před ní chodil po vodě a dělal si z ní prdel.
"Co ten tvůj hlad?" navázal jsem potom. Pochyboval jsem, že v tomhle jezeře něco žije, co by vlk mohl jíst.

// Gejzírové pole

Prudil a co víc, pokoušel. Bylo mi jasné, že teď se ukáže, jestli dostanu svému slovu nebo jestli mám jen silné řeči. Zašklebil jsem se. "Dobře, jak chceš," řekl jsem rázně a hodlal své slovo dodržet. Nebyl jsem ale buran, abych se na něj vrhl tady a teď všem na očích a nebyl jsem ani blázen, abych to dělal uprostřed pole plného gejzírů.
Blížili jsme se k horám. Byl jsem už klidnější, když jsem přestal myslet na Nemesise. Lezli jsme nahoru a ačkoliv jsem byl víc hranatý než Parsifal, pro život ve sněžných horách jsem se narodil, takže jsem se i skrze sníh a chlad a kamení přesouval snadno a bez potíží.
"Oooh," vyšlo ze mě, když za dalším zákrutem na nás vykouklo jezero tmavě modré vody. Tady jsme už byli. Jo, ale dívej, jak se chudák snaží, utišil jsem hlas ve své hlavě a ucítil, jak se mi tchořice zavrtala hlouběji do kožichu. Jí se ta zima zas tolik nelíbila, ale já produkoval dost tepla na to, aby jí nebyla přílišná kosa.

// Safírové jezírko

// Východní hvozd

Dostal jsem trochu přes čumák, ale zaslouženě, takže jsem nereptal a následoval ho do toho nebezpečného pole plného horkých pramenů, které bez varování vystřelovaly ze země a hrozily, že upečou maso na vlkově těle vjediném okamžiku.
"Jestli na mě budeš takhle škaredě vyplazovat jazyk, tak budeš dole ty," zavrčel jsem na něj stejně hravě.
Nálada trochu klesla, když jsem si vzpomněl na Nemesise. Očividně jsem Parsifalovi zkazil plány. Povzdechl jsem si, ale znělo to spíš pobaveně. "Hele, to že jsem se tady rozešel neznamená, že tohle místo bude navěky na hovno," řekl jsem mu. Samozřejmě mi ta vzpomínka zůstane, ale to neznamenalo, že se tohle místo nemohlo pojit i s příjemnými a hezkými vzpomínkami. "Až půjdeme zpátky, tak mi řekneš, cos mi tady chtěl ukázat. Krom horké vody teda," řekl jsem a pokračoval dál. Snažil jsem se ze sebe pachuť po rozchodu s nemesisem setřást. Nechtěl jsem na tom lpět a byl jsem rád, že s ním už nejsem.
Jeden z gejzíru vybouchl přímo vedle mě a já cítil, jak pára přejela po mém boku. Štípalo to, ale měl jsem naštěstí dost chlupů na to, aby mi to víc neublížilo.

// Sněžné velehory

// Zrcadlové hory

Bylo hezké podzimní počasí. Sluníčko vykukovalo zpoza šedých mraků, zatímco jsme procházeli krajinou, kde už padalo a žloutlo listí. Ochladilo se, ale to mi nevadilo, ba právě naopak. "Málokdo si může dovolit ohrnovat nos nad základním bodem přežití," uznal jsem. Byl jsem výjimka a moc dobře jsme si toho byl vědom. A byl jsem za to neskutečně rád.
Když řekl, že bitky pro zábavu nemá jen tak rád, uchechtl jsem se a hravě ho rafnul do zadku, protože jsem se držel pořád spíš za ním. "A to v noci bylo co?" zachechtal jsem se a přizpůsobil svůj krok tomu jeho, abych mu šel po boku.
"Ohh, tak to jsem zvědavý," protáhl jsem s očekáváním a koukal kupředu, kam jdeme. Blížili jsme se k Mechové smečce, ale pak to Parsifal stočil na východ ke Gejzírovému poli. Zabručel jsem, protože tady jsem neměl zrovna hezké vzpomínky. "Tady jsem se s Nemesisem rozešel. A tehdy jsem tu jen tak stál a čekal, až mě nějaký gejzír odstřelí do vzduchu," zabručel jsem. Nemohl jsem jinak než furt Nemesise vytahovat. Porovnával jsem je mezi sebou jako dvě hračky. Jednu starou a rozbitou a druhou novou a nablýskanou. bylo jasné, kterou jsem si chtěl nechat, ale možná té hračce to jasné nebylo.

// Gejzírové pole

"To určitě," odfrkl jsem si, když řekl, že to bude zábava. Lov pro mě zábava nikdy nebyl, bylo to jen utrpení a vlci, co to utrpení způsobovali. I tak jsem se ale zvedl a šel za ním. Dostal jsem pusu na čumák, což je rozvířilo všechny ty myšlenky, které jsem se snažil teď zastrčit zpátky dozadu do hlavy, zatímco on spal. Našpulil jsem rty jako nějaká slečinka, které tohle nestačilo, ale pak jsem šel přímo za jeho zadkem. Narozdíl od něj jsem měl problém s eprotáhnout a tak jsem se musel znovu prorvat otvorem ven. Nechal jsem po sobě sadu chlupů na zdi a boky jsem měl doškrábané. Vlekl jsem se jako kus hovna, když jsme šli, protože na lov jsem se netěšil.
"Tak schválně," houkl jsem na něj a trochu zrychlil krok.
"Lovit ale nebudu," řekl jsem mu znovu s kamenným výrazem ve tváři. Nemohl mě nutit, nemohl mi nic přikazovat.

// Východní hvozd

Možná ho vzbudila právě tchořice, kdo ví, ale brzy na to, jen co si na něj lehla, se začal probírat a pak už měl své velké broučí karamelové oči upřené na mě. Zazubil jsem se na něj. "Dobré ráno. Nechrápal, ale píská ti nos, když spíš," obeznámil jsem ho. "Takhle," dodal jem a udělal názornou ukázku.
Otočil se a tchořice přepadla na zem. S zaprskáním se odebrala ke mě a vylezla mi na hřbet. Cítil jsem její drápky, jak se mi zarývají do kožichu. "Upřímně ne," odpověděl jsem mu. "Neumím lovit. Chytil jsem kdysi rybu, ale i to byl úkol nad mé síly," protáhl jsem a vyfoukl vzduch z nozder frustrací. Nebyl jsem zrovna vlk, který by byl k něčemu, zvláště ve smečce. Lovit jsem neuměl a ani se to nechtěl naučit, neměl jsem čich takže značkování a rozeznání cizinců bylo pro mě taky pasé. Staral jsem se kdysi o vlčata, ale na to by mě teď už taky neužilo.
"Ale můžu jít s tebou," navrhl jsem.

Zatímco jsem vedl svůj rozhovor s tchořem a tím druhým hlasem, co mi už nějakou dobu strašil v hlavě, Parsifal hvízdal ze spaní a oddechoval. Občas sebou trošku škubnul, hlavně ze začátku, když usínal.
Už jsem na něm ležel docela dlouho, takže jsem se opatrně z něj odlepil a lehl si na chladnou zem. Už jeho kostnaté tělo přestalo být pohodlné a navíc jsem ho ve spánku nechtěl utlačovat, takže jsem si lehl na zem kousek od něj a jenom na něj blbě koukal, když spal. Co jiného jsem měl taky dělat? Nemesisovi se to nelíbilo. Nedivím se mu, je to úchylné. Ale Parsifal trochu úchylný je. Trochu jako ty, ušklíbl jsem se a protáhl se. Moje tělo se už zregenerovalo z prodováděné noci a bylo načase, abych se vydal ven a šel se projít. Nechtěl jsem ale odejít beze slov, takže jsem čekal, až se Parsifal vzbudí. Mezitím k němu došla tchořice a lehla si na Parsiho a usnula na něm.

"Mhhm," zabručel jsem souhlasně. Víc než to, pomyslel jsem si, ale neřekl to, protože to už mne nezýval zase alfa samcem. Rozhodně jsem si tak nepřipadal, když na to došlo, takže jsem netušil, odkud bere podklady pro tuhle informaci. Pokud jsem věděl, tak to on byl nahoře a já dole.
Usnul a já...Protože jsem spát nepotřeboval, jsem zkrátka jenom ležel na něm a přemítal. Dělá tohle z nás něco víc? Záleží, jestli k němu něco víc cítíš. To se právě snažím zjistit, očima jsem loupl za roh jeskyně, jestli tam nenajdu tchoře a opravdu, její malá hlava vykukovala zpoza kamene a dívala se, jestli je už vzduch čistý. Byl, vítr rozehnal všechny hormony a bylo tu jen ticho a klid. Krom Parsifalova hvízdaní z nosu.
Známe se den a noc, ale takhle dobře jsem se s nikým ještě necítil. Jen abys neměl moc růžové brejle, troubo, ozvala se tchořice konečně a přicupitala až k nám a prohlédla si nás. Jen se na sebe podívejte. Dva vlci plní hormonů, jasně že to nějak muselo dopadnout, bylo mi to hnedka jasné, když se zvedl a šel za tebou. A ty ses hezky nechal. Líbilo se ti to, co? očka jí jiskřila, popichovala. Moc dobře ale věděla, že se mi to líbilo a neměl jsem potřebu se bránit. Byl jsem svobodný a nezadaný, mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo. To, že se nám to oběma líbilo ale nic víc neznamená. Bylo to fajn, tečka. Hádám, že budeme dál na dobré vlně, ale... Jsme i něco víc? Je tohle snad nějaký pakt? nebyl jsem si úplně jistý tím, jak to je, protože s Nemesisem jsme se dali dohromady taky docela zvláštně. Většinou to tak je. Pokud nejde o zábavu na jednu noc, ale sáms mu řekl, že se za ním budeš vracet. Ale, zamračil jsem se. Nechtěl jsem, aby to dopadlo jako s Nemesisem. Abych se připoutal na někoho, koho jsem sotva znal a s kým jsem měl stráveno moc málo času na to, abych se rozhodl, jestli je to dobrý nápad. Ano, tohle všechno, co jsme s Parsim za celé ty hodiny dělali bylo vážně úžasné, ale... Nebyl to jen nový růžový nátěr na kouli na noze, které jsem se teprve nedávno zbavil a kterou jsem na sebe znovu zmout nechtěl?

Když se svět kolem mne zklidnil, získal zpátky svoje barvy a stabilitu, vnímal jsem všechno kolem sebe najednou o sto procent více. Ranní paprks yslunce prosvítaly skrze průrvu a dopadaly na naše těla jako mozaika. Chladivý podzimní vzduch nás osvěžoval a tišil naše bolístky. Jak to zvládl s pokousanou tlapou? napadlo mne pouze, ale nezeptal jsem se. Takhle jsem se cítil, když jsem ležel na louce s Nemesisem a nedělali jsme nic. Je to ten stejný klid a pohoda, jen... Bez té divné pachuti, kterou Nemesis způsoboval. My to chápeme, žes ho pak už nesnášel. To je docela kruté slovo, ale... Ale pravdivé, povzdechl jsem si v duchu a mohl jsem cítit souhlasné mručení tchořice někde zpoza rohu. Vzala roha přesně včas, aby tohohle všeho nemusela být svědkem, ale bylo mi jasné, že ví o úplně všem stejně tak, jak to věděl Hlas. To propojení mezi námi bylo.
"Pch," odfrkl jsem si, když řekl, že já jsem na tom se zkušenostmi lépe. "Kéžby. Jediné, co jsme s Nemesisem dělali bylo dětinské pusinkování a držení za packy," odfrkl jsem si. Tohle se tomu nemohlo rovnat. "To bylo oproti tomuhle... Jako nic," zahučel jsem a zavřel spokojeně oči.

// Přesně :D Samo sa to a pak už to jelo!

Sice jsem se tvářil, jakože ho poslouchat nebudu a protestoval jsem (slovně), avšak když na mě použil ten svůj nadřízený tón, udělal jsem přesně to, co mi řekl. A ani jednou jsem si nestěžoval.
Kdysi, když jsem byl malý a žili jsme ještě všichni jako rodina spolu v Ragarských horách pod Falionem, byly tam dvě vlčice - Cynthia a Ilenie. Byly partnerkami a tehdy jsem nad tím příliš neuvažoval, ale v nastávajících letech mi myšlenka k nim občas sklouzla. Jak si ony projevovaly tenhle druh citu, jak ony překračovaly hranice?
Tehdy mi Ilenie řekla, že mi někdo strčí klacek do prdele. Ani ve snu mne nenapadlo, že by se to jednou doopravdy mohlo stát a že to nebude zas až tak Vladovská záležitost jako spíše něco příjemného a vzrušujícího.
Jeho blízkost mi byla příjemná, ale náš styk postrádal to pevné pouto, které k sobě milenci mají. Znali jsme se sotva den, avšak nevadilo mi to, bylo to více než příjemné a já si to užíval stejně jako on a společně s ním jsem skočil z vodopády plného vzrušení do klidného jezírka pod ním. Když mě jeho blízkost opustila a záda mi přejel chladný vzduch, zastesklo se mi ihned po jeho doteku, jakkoliv drsný byl. Otřel se o mě a sám se nabídl být teď polštářem pod mým tělem, ale... Jaksi toho nebylo potřeba, upsík.
Místo toho jsem k němu jenom přišel a shodil tu jeho lákavou zadnici na zem a zalehl ho. "Hmpf," vydechl jsem unaveně a velmi spokojeně. Takhle se cítily vlčice? "Ty už v tom máš praxi, co?" zahučel jsem mu do kožichu jenom. Nechtělo se mi vstávat.

Stál jsem před ním a připadal si jako špína. Jako nuzná špína sebraná někde z ulice, kde si jí všiml nějaký zámožný pán a vzal ji ve svém stříbrném kočáře do... Docela útulné a prostorné jeskyně.
Koukal jsem na něj vyzývavě a možná i lehce vzdorovitě, protože tahle hra na pána a jeho hračku vyžadovala, aby někdo byl hračka a momentálně jsem hračkou byl já. A nevěděl jsem, jak se ohledně toho cítím. Ve vztahu s Nemesisem jsem tu vedoucí pozici zastával spíše já, protože jsem musel, jinak bychom se nikam nepohli. Jenže jsem to nedělal rád, nedělal jsem to nerad, bylo mi to tak nějak jedno. Nasral jsi mě. Ale co už. Kůži stáhnu, maso uvařím, kosti vlkům pohodím a převezmu vládu nad celým lesem.
Když mi řekl, ať stojím a ani se nehnu, poslechl jsem, ale pohodil jsem vzdorně hlavou. Nevěděl jsem, jestli chci pokračovat. Chtěl jsem, ale... Proč jsem já byl hračka? "Myslíš si, že ty mi můžeš říkat, co mám dělat?" prsknul jsem, ale ani se nepohnul a poslušně držel.

Snažil jsem se ho shodit, ale akorát jsme mu pár těch bílých chlupů vytrhl. Vyfouknul jsem si je z tlamy a chtěl po něm tentokrát cvaknout zuby, protože mi přestal žužlat uši a já tak nějak netušil, kterým směrem teď jít než tímhle. Nevypadalo to ale, že ho moje chování pobuřuje. připadalo mi, jako kdybychom se přetahovali o něco cenného, co tomu druhému dá nadvládu nad situací. Přikázal mi, ať se postavím. "Ha!" uchechtl jsem se, jako kdyby si myslel kdo ví co. Dokonce ze mě ale slezl a dovolil mi se postavit. Ani jsem se neoklepal, zůstal jsem přesně tak rozcuchaný, jako když mě shodil. "A teď? Co by si pán přál teď? Mám pro pána zatancovat?" popichoval jsem ho a vyzývavě ho probodával pohledem. Však jen ať si zkusí, nebyl jsem ničí panenka a to, že jsem se zrovna náhodou postavil, když mi to řekl, nic neznamenalo.

Stál jsem nad ním a byl spokojen sám se sebou, že se mi povedlo ho shodit na zem a ještě políbit, aniž by protestoval. Samozřejmě mohl, ale k čemu by mu to bylo, že. Neměl jsem si to ale nechat stoupnout do hlavy, protože když se se kouknul po tchoři, který najednou vzal čáru a zmizel za rohem jeskyně, Persil se postavil a tentokrát jsem byl já na zemi a on nade mnou. "Na to, že jsme spolu strávili jen den a noc za jediné bouře, tak seš docela hrr, holoubku," zavrněl jsem a zachechtal se tomu, jak pitomě to znělo.
Drbal mi do uší a protože jsem měl jedno potrhané, měl jsem v něm méně citu. Tím druhým jsem ale cukal, protože to lechtalo. Zkusil jsem ho shodit, ale bylo to, jako kdyby na mě ležela skála. Skála s kýlem, abych pravdu řekl. Nestěžoval jsem si ale, jen jsem vydechl a fouknul mu na bradu, protože měl čelist nade mnou, jak mi žužlal uši. "To víš, hranice poznáš jenom tím, že do nich vrazíš," zahučel jsem zpod něj. Já byl sice mohutný a velký vlk, ale stejně jsem neměl moc šancí. Připadal jsem si jako vypreparovaná podložka. Chytil jsem ho za srst na tváři a zkusil ho stáhnout dolů takhle, když jsem se nemohl vysmeknout. Nechtěl jsem mu ublížit, ale nemohl jsem zaručit, že to nebude tahat. Ale co, on mě na zem taky neshodil nežně!

Nebyl jsem úplná puťka, ne? Zůstával jsem stát a snažil se tvářit stejně sebevědomě a odvážně jako on, jenže jsem si spíše připadal jako zmrzlina na horkém slunci. Nedokázal jsem vydržet jeho horkost, jeho záři.
Nechal jsem ho, ať jede čumákem po mé líci a ať mě políbí na čelisti. Cítil jsem, jak mi po zádech běží zachvění, jak mi mrazí. Měl jsem rád chlad a tohle bylo příjemné, takže jsem ho nechal, ať pokračuje, jenže pak nic nenásledovalo a já prostě nemohl dál jen tak stát a nic nedělat. Byl jsem sice jenom mrzký mrzák, teda tulák, ale měl jsem docela sílu. Shodil jsem Persifala na zem a uvěznil ho pod sebou. "Ale nemusím se držet žádných pravidel," vydechl jsem a políbil ho pořádně tak, jak se to dělá. Přece jsem se nehodlal nechat zahanbit. Když jsem tedy takto utišil ten chtíč, co jsem měl v žaludku, pustil jsem ho a se zubatým úsměvem odstoupil. "A to jsem ani nemusel hrát maroda," poznamenal jsem vítězně.