Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mělo vůbec cenu utíkat? Nemělo, ale já chtěl bojovat o svůj život.
Prodal tě, prodal tě jako zbytečný kus hadru.Nejspíše je teď rád, že se své koule na noze zbavil. Raduje se? chtěl jsem se otočit a podívat, jestli uvidím bratra na zemi válet se smíchy. Dělával to často z důvodů mně nepochopitelných. Místo něj jsem ale viděl velice rychle se blížící šedou hroudu chlupů. I na takovou vychrtlou a odpornou tulačku byla zatraceně rychlá a děsivá. Zajíkl jsem se a natáhl nohy dopředu, abych vzdálenost mezi námi zvětšil.
Tvrdý náraz, zatmění, ostré světlo, bolest.
Dopadl jsem na zem, přimáčknutý její vahou jsem se vyválel v jarním bahně. Zkusil jsem se přetočit, zahrabat nohama a vyškrábat se zase na nohy, ale nepovedlo se. Zaječel jsem, když mě chytila za nohu. Úplně jsem to ztratil, když mě začala jako pytel mouky táhnout do temných hlubin lesa. Bál jsem se tmy. Bál jsem se bolesti. Bál jsem se jí.
Začal jsem brečet a ječet a trojčit a skopčit, snažil jsem se zachytit půdy pod sebou, odíral jsem si hlavu i hrudník o zem, plakal jsem a vřeštěl. Pohledem rozpitých zlatých očí jsem se zavěsil na Siriusovi, který stál na místě, nedotčený hrůzou šedé příšery, která si mě táhla do lesa, aby... Ani jsem nevěděl, co přesně mi chce udělat. Bylo mi jasné, že to bude strašlivé, ale dál moje myšlenky odmítaly zajít. Siriusi! poslední zoufalá myšlenka, zatímco jsem s brekotem mizel v lese.

// Zlatavý les

Vysmála se mi, udělala ze mě blbečka. Sirius to tak nenechal a trochu mě obhájil, ale nakonec... Na tom asi nezáleželo. Jako nedůležitá vedlejší postava jakéhokoliv filmu či seriálu mě čekala smrt, potupa a zneužití, jen jsem to ještě netušil. Sám jsem si myslel, že jsem v hlavní roli, že jako Ned Stark svou spravedlivostí a čistým srdcem dokážu změnit svět. To, že Ilyn Payne si přede mnou brousil zuby a Joffrey po mém boku už natahoval ruku, aby dal příkaz k mému setnutí, bylo mým naivním očním skryto.
Vlci, které vyjmenoval nestačili. Vlčici se na obličeji objevil zákeřný úsměv, už jsem tušil, že se něco chystá. Jak zachránit naše krky? Jak utéci? Jestli se rozběhneme oba, jeden uteče. Druhého... Druhého chytí.
Obětovat? Mě? polkl jsem, cítil jsem sucho v krku, jako kdybych se živil prachem a kamením. Žaludek se mi obracel, před očima se mi na chvíli zatmělo. Mrákoty? Teď?
Je tvůj, zamrkal jsem, pohledem jsem přejel ze svého kata na toho, kdo vynesl rozsudek. Ne, já nechtěl ještě zemřít! Stát na místě nejspíše nemělo smysl, jenom bych ukázal, že o svůj život nestojím. Nic jsem neřekl, můj dech se ale zrychlil, srdce jsem cítil až v krku. Nechtěl jsem... Nechtěl jsem, aby přestalo bít. Chtěl jsem slyšet hučení krve v uších, chtěl jsem cítit každou pulzaci.
Otočil jsem se a rozběhl pryč. Neměl jsem šanci, ale chtěl jsem jí ukázat, že o svůj život stojím. Že i takový vystrašený vlk jako já má důvod utíkat.

//Alastor = Haru

Začala se vyptávat na naše rodiče. Na mámu, která by jí jediným bleskem vypálila díru do zadku a na tátu, který by ji dokázal roztrhat vlastníma zubama a její hrob by zakryl mechem, aby ji už nikdo nikdy nenašel. To ale asi nebylo nic, z čeho by měla mít ta stvůra před námi strach. "Naše kmotra je Smrt," dodal jsem, když jsem pochopil, kam bratr míří. Ano, stála za námi nejmocnější síla tohoto kraje, stvoření tak starobylé a mocné, že se jí báli všichni smrtelníci. Nebyl jsem příliš světaznalý, ale o Smrti se nepovídalo moc hezkých věcí. Byla to zlá, zákeřná bestie, která by strčila každého vlka - dokonce i mámu s tátou - za dráp. Rowena ji obdivovala, klaněla se jí a dávala jí obětiny. Jestli tohle zvládneme, přísahám - PŘÍSAHÁM - že Smrti taky něco obětuju, pomyslel jsem si, netuše, že bych jí za pár vteřinek mohl obětovat svůj život.
Cítil jsem, jak unavený Sirius je z obhajování jeho svobody. Byl jsem koule, byl jsem blok cementu přivázaný k noze topícího, moc dobře jsem to věděl. Nadechl jsem se a něco v mém hrudníčku prasklo. Snad to nebylo fatální. "Sirius nikomu nepatří. Je volný jako vítr, nespoutaný jako mraky. Já jsem tady s ním jenom proto, že... Že jsem to nechápal," zasekl jsem a s poslední větou se na bratra podíval. Zabodl jsem do něj omluvný pohled, který říkal všechno, co srdce nechtělo přijmout, ač to hlava věděla. Už nikdy ti nebudu bránit. Omlouvám se, omlouvám!
Výhružka zapůsobila, stáhl jsem ocas, ale srst na zátylku se mi i nadále ježila. Poslouchal jsem, jak Sirius prodává informace o Jaime a jedné člence mé smečky. Neznal jsem ji, ale i tak jsem se cítil trochu špatně. Přikývl jsem, když se na mě bratr podíval. Ano, život Jaime jsem byl ochoten obětovat. Nenáviděl jsem ji a to... To znamenalo hodně v mém malém světě. Já jsem neměl koho udat, nebo... Měl, ale nechtěl jsem. Tiše jsem doufal, že Jaime a hnědá vlčice budou stačit.

Zašeptal jsem bráchovi o pasti, do které se nás snažila vlčatožroutka nalákat a odpovědí mi bylo zavrčení. Stáhl jsem uši a ihned zmlkl, ještě nikdo na mě nevrčel. Vyjukaně jsem oddálil hlavu a podíval se na vlčici jako na nějakou kuriozitu. Měl jsem z ní strach, opravdu velký strach, ale vrčení nebylo to, co mě děsilo. Prý čerti, těch jsem se nebál. Nikdy jsem čerta neviděl, pokud jsem nepočítal svého bratra a jestli on byl jim blízký, nemohli být tak děsiví. Ona byla.
Na má slova vlčice jenom poděkovala. Střihl jsem ušima a nakrčil čumák, tady mi něco nehrálo. Urazil jsem ji, nebo snad ne? Proč tedy děkovala? Začínal jsem být skeptický, podezřívavý. "Co jsi vůbec zač?" zeptal jsem se, snažil jsem se, aby se mi hlas netřásl, aby se v něm odrazila ostrost a sebejistota. Zakolísal, zhoupl se na vlně nejistoty, kterou ve mně vlčice svých chováním vzdemula.
Neměly by vlčice ve vlcích vyvolávat jiné... Pocity?
Když na mě obrátila vybledlé žluté oči a olízla si tlamu, naježil se mi zátylek děsem. Nic jsem nestihl říci, ač jsem tlamu otevřel, bratr byl rychlejší. Nejspíše bylo rozumné nechat mluvit převážně jeho. Bavili se o mně, jako kdybych byl příteží. Sirius zněl zklamaně. Cítil jsem se zrazen, opět. Úkosem jsem se na bratra podíval a potom na vlčici, než jsem svůj zrak zabodl do země. Zatnul jsem zuby, abych potlačil chuť začít brečet. Teď jsem nemohl. Byl jsem už velký, stejně velký jako ta vlčice před námi. Možná i vyšší, a i přesto jsem se choval jako malé zbabělé štěně. Jako koule.
Snažil jsem se odejít, ale nevypadalo to, že nás nechá jít jen tak. Sirius ale... Zněl, že má nějaký plán. Informace, očima jsem po něm šlehnul. Chce... Nám zachránit krk slovy, podíval jsem se na vlčici. Kdyby po nás skočila, neměli bychom šanci. Já bych pravděpodobně jenom zkoprněl a přijal svůj osud, třeba bych se bránil a trefil ji packou do čumáku, ale brzy by ze mě byla jenom chladná mrtvola. Jako losi na pláni, jako koroptve v lese, připojil bych se ke všem ostatním mrtvolám.

Takže to byla jedna z těch, co žrala vlčata. Čekal jsem, že si takovou informaci bude nechávat pro sebe v tajnosti, ale vybalila to na nás skoro jako kdyby šlo o něco triviálního. Jako kdyby se bavila o šedé barvě své srsti. Snažila se nás nalákat na ostrov s bobry anebo do hor. Naklonil jsem se k bráchovi a šeptl: "Na tom bobřím ostrově jsem byl s tátou, mají tam noru." Pamatoval jsem si noc plnou bobřího křoupání klacků, tátův hnědý kožich a jeho vrčení, když poznal, že jsme se ocitli na území kanibalů.
"Ale ty nejsi vůbec hezká," řekl jsem zamračeně. Zaklapl jsem pak hlasitě tlamu a vyděšeně vytřeštil oči před sebe. Úplně mi to uteklo! Teď jsem jenom mohl doufat, že tahle ne-Styx mi nepůjde ublížit. Srst mi slehla a já se podíval do země, na chvíli uvadajíc ze své bojovnosti.
Zvedl jsem zrak, až když znovu promluvila na bratra. Už jsem byl více či méně smířený s tím, že brácha prostě odejde. Nikterak to nezmírňovalo mou bolest a stesk, který se začal už teď usazoval jako šelest na mém srdci. Věděl jsem, že budu strádat bez jeho přítomnosti. "My teda půjdeme," řekl jsem nahlas vlčici, snad jsem doufal, že nás prostě nechá odejít, když jí to řeknu.

Nejspíše jsem čekal, že Sirius vyřeší všechny mé problémy za mě. Že si nechám ukázat cestu, po které se mám vydat a nebudu se muset nikterak zamýšlet nad tím, jestli je to ta správná pro mne. Čekal jsem, že mě zkusí zlákat na život tuláka po svém boku - ne, doufal jsem v to. Už jsem si myslel, že ho znám dost na to, abych dvojičku vedle sebe dokázal kdykoliv odhadnout, ale očividně jsem se mýlil.
Nejlepší... By bylo zůstat jako rodina spolu ve smečce, povzdychl jsem si, ale nahlas se nevyjadřoval. Věděl jsem, že teď už je toto přání nemožno splnit, avšak i tak jsem si ho uschoval někam dozadu do kebulky. Nejlepší by bylo zůstat ve smečce. S Launee, Therionem a Saturnem, nebylo to tak těžké. Problém ovšem byl, že jsem byl dost daleko od Mechového lesa a sám jsem tam rozhodně nemohl trefit.
Přikrčil jsem se pokusil se vyhnout pohledu šedé vlčice, která se nakláněla, aby na mě lépe viděla. Tiše jsem zakňučel a stáhl ocas mezi nohy. Poslouchal jsem, jak si mezi sebou Sirius a šedivá vyměňují věty a sám jsem se pokusil o vzdor, dokud jsme nebyl bratrem umlčen. S děsem jsem pohlédl na šedou vlčici a stáhl uši k hlavě. Takže tohle je ta Styx? To je ta, co žere vlčata? Vypadá nezdravě, polkl jsem a zpoza Siriusovy zádele jsem pípl: "Ty jsi Styx?"
Když se vlčice pátravě dívala, které ho z nás už měla tu čest potkat, rychle mi docvaklo, že tohle musela být ta potvora, co Siriovi ublížila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale narovnal jsem se a postavil se vedle brášky. Hřbet jsem měl naježený a na vlčici před námi jsem se díval dost zlým pohledem. Takže to ty jsi mu ublížila? Tohle ti nedaruju, na moji rodinu se nesahá! zakřičel jsem, ale jenom v duchu, zase tak odvážný jsem nebyl, abych vlčici ještě provokoval. Zatím jsem byl spokojený s tím, že jsem se za bráchou přestal schovávat a bojovně se postavil vedle něj.

A zase jsme byli u toho. Já byl ten slabý a bezduchý, ten hloupoučký naivní Alastor, který nedokázal myslet za sebe a prokázat trochu odvahy. Na druhé straně byl můj mladší bratr, drobnější a vyhublejší než jsem byl já, samá chvála a odvaha, čest průzkumníků a rváčů. Zamračil jsem se ale nedokázal jsem na svou obhajobu říct nic dobrého. Prostě jsem ty jeho slova snášel. Padala mi na hlavu a já ji sklápěl a podřizoval se jeho vůli. Dobrovolně. Ochotně. Byl to přece můj bratr, miloval jsem ho.
Postavil se mým prosbám, otočil je na záda a probodnul jim břicha. Rozpáral kůži a vytrhl střeva, která se jako slizcí hadi plazila po mokré trávě za svitu prvních ranních paprsků přímo ke mně. Omotávala se mi kolem krku, rvala se mi do úst a do hrdla, dusila mou bojovnou odpověď a nutila mě sklapnout.
Přikývl jsem. "Dobrá. Co bych pak měl ale dělat já?" zeptal jsem se, ještě netuše o hrobě ležící v trávě před námi.
Díval jsem se na vlka, který se probudil. Jako hora svalů se natáhl k nám, hlavu divně zvedajíc a kroutíc jako nějaký had. I hlas byl syčivý, jedovatý a nebezpečný. Najednou jsem se ocitl za bratrem, který se postavil přede mě. Stáhnul jsem ocas mezi nohy a ač vlčice nebyla o tolik vyšší než moje maličkost - ba byla snad i menší - strach jsem měl. Bál jsem se o svůj krk, zbaběle jsem si chtěl zachránit kůži, jenž se ještě ani nedostala do nebezpečí.
V pořádku? Jak tohle mohlo být v pořádku? Byla to cizinka! Už jsem poznal, že je to vlčice, její hlas ji prozradil. "Ale já nikam nechci!" zasyčel jsem šeptem bratrovi vzdorně do ucha. Dal jsem si fakt majzla, aby mě ta zrůda před námi neslyšela. Z nějakého důvodu se mi z ní ježil zátylek a nohy se mi chvěly. Chtěl jsem utéct. Možná jsem si nevybral nejlepší příležitost pro odmlouvání, ale nehodlal jsem se nechat zatáhnout ještě dál na jih. Už tak jsem měl jisté obavy, že zpátky za Rowenou netrefím.

Alastor se hlásí

// Sarumen

Pelášil jsem za Siriusem tak rychle, jak jen to moje nohy zvládaly. Byl jsem už velký, končetiny jsem měl dlouhé, srst hrubší a čelisti pevnější. Zbývalo mi málo do dospělosti, ale i přesto jsem se cítil jako malé dítě. Jako škvrně, které se sotva odlepilo matce od bradavky.
Konečně se mi podařilo bratra dohnat. Jeho otázku jsem přešel zamračením a vydýchával se, zatímco jsme neúnavně pokračovali kupředu. "Musíš se vrátit. Je to tady nebezpečné!" naléhal jsem na něj. Neposlouchal mě. Prostě si šel dál, jako kdyby jeho život nebyl v sázce. Jako kdyby se nic nedělo. Svět kolem byl rudý, krvavé žíly protkávaly oblohu a strach se mi zakusoval do masa. "Já nechci nic prozkoumávat! Chci být v lese. Se sestrou, s tebou! Chci být v bezpečí a chci, aby jsi i ty byl v bezpečí!" žadonil jsem. Konečně se zastavil, ale nebylo to proto, že bych ho přemluvil. Taky jsem zabrzdil a podíval se směrem, kam koukal on. Na rozbředlé zei ležela šedá hrouda chlupů. Vlk nebo vlčice. Nesešlo na tom. Byl to cizinec, možná zlý duch v šedém kabátě. "Pojď pryč," zasyčel jsem bratrovi do ucha a zatahal ho za ocas, protože jsem už stihl udělat několik bázlivých kroků dozadu.

Nechal. A asi bych se nevracel, polknul jsem. Nedokázal jsem ani říct, jak moc mě to bolelo. Nejspíše jsem si za to mohl sám, taky jsem ho citově vydíral. Ale já... Já se ho přece jenom snažil udržet poblíž sebe, v bezpečí. "A-ha," vyšlo ze mě zpomaleně. Co jsem mu na to měl říci, když moje srdce krvácelo?
Pokrčil jsem rameny, možná to tak bylo. Magie země mi nezněla špatně a elektřiny taky ne. měl jsem rád tátův mech a kytičky, které dokázal vytvořit. A máminy elektrické výboje byly taky cool.
Nastražil jsem uši. Sirius se chystal odejít. Jednoduše svůj odchod oznámil a beze slova rozloučení se otočil na patě a odcházel. Zamrkal jsem překvapením a sledoval, jak jeho zadek mizí zpoza stromů pryč. Vyděšeně jsem se podíval na Rowenu, která se snažila bratra varovat, že je to nebezpečné.
V hlavě mi blikalo poplašné světýlko. Rowena se mezitím ke mně přišla pomazlit, ale její slova jsem neslyšel. "Nemůžeme ho přece nechat jít," vyklouzlo ze mě šeptem. "Nemůžeme ho nechat odejít!" zopakoval jsem, už hlasitěji. Do hlasu se mi vkradla panika. "Nesmí! Je to nebezpečné! Dovedu ho zpátky sem!" rozhodl jsem se. Přebrat tak velkou zodpovědnost mi nedělalo vůbec dobře, skoro se mi z toho točila hlava, ale musel jsem něco udělat. Podíval jsem se na Rowenu a pak jsem vyběhl za Siriusem.

// Louka vlčích máků

Přikývl jsem, Rowena měla pravdu. Bezpečí okolních stromů a jejich konejšivé větve byly přesně tím, co jsem potřeboval. Velké pláně, otevřené prostory... Nahánělo mi to hrůzu. Stejně jako celý svět. Narozdíl od svých sourozenců jsem po životě tuláka netoužil, děsil jsem se představy, že bych byl na všechno sám.
"Já nevím," zakňučel jsem. Nechtěl jsem ze smečky odejít, ale nechtěl jsem nechat ani Siriuse odejít. "Ty bys mě tam klidně nechal? A chodil by jsi za mnou, alespoň?" zeptal jsem se. Citové vydírání mi přišlo jako dobrý způsob, jak bratra udržet poblíž.
"Jenom mi to nedošlo," ohradil jsem se, nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem úplně blbý. Byl jsem hloupý, ale ne úplně. Jenom... Neúplně. "Třeba budeme mít nějakou jinou magii, zajímalo by mě, jak se to určuje," zamyslel jsem se projednou o něco inteligentněji.
Pohledem jsem brouzdal po lese a skenoval okolí pohledem, ale nikoho jsem neviděl a žel ani neslyšel. "Myslíte, že tu někdo žije?" zeptal jsem se šeptem, protože mi přišlo, že mě stromy poslouchají.

// Kopretinky

"Tak jo," vydechl jsem a nechal se od Roweny utěšit čuáčkovým žduchnutím. Vykouzlilo mi to drobný úsměv na tvářičce, která najednou získala neobvykle melancholický nádech. "To by bylo fajn," souhlasil jsem. Zatím jsem spával jenom v úkrytech, venku jsem se přirozeně bál. Svěřit své bezpečí korunám stromů a všem okolním tvorům pro mě bylo neslýchané. Měl jsem rád kolem sebe zdi a klid. Sirius si ze mě utahoval, ale já už na to nereagoval. Nakonec mi to nedalo a úkosem jsem se na bratra podíval. Zadržel jsem ale slova v hrdle a spolkl je.
"Já se k někomu rád vážu," řekl jsem, když se bavili o tom, kdo z nich je více samostatný. Nějakou dobu mi trvalo, než Siriusova slova došla do mozku a já je pochopil. "Ty ode mě chceš odejít?" zakňučel jsem a stáhl uši k týlu. V hlase se mi odrazil střípek mé roztříštěné dušičky, panická hrůza se do něj dostala taktéž. Smutek, melancholie... Strach z opuštění. Proč mi tohle pořád všichni dělali? Co jsem jim udělal tak hrozného?
Opět jsem oněměl úžasem, když Rowena zavyla. Samotného mě náhle něco chytnulo za hlavu a já zaklonil hlavu, abych ji doprovodil: "AuuÜUuuUü!" No, hlas mi několikrát přeskočil a s chraptivý zakašláním hlavu sklonil a omluvně se na Rowenu podíval. "Tobě... To šlo líp," uznal jsem s sebekritickým úsměvem.
"Tátův mech je supr, taky bych ho rád měl," řekl jsem s úsměvem. "Vlastně vůbec nevím, co umí máma," zamyslel jsem se nahlas.

// Ohnivé jezero

"Už mě bolí tlapky," odvážil jsem se o drobný vzdor. Věděl jsem, že teď už se vrátit nechci, ale docela rád bych si i odpočinul. Byli jsme opravdu daleko a já byl rád, že jsem sem vůbec došel. Dával jsem tlapku před tlapku a následoval Rowenin a Siriusův zadek. Třepotali se přede mnou, povídali si a vypadalo to, že se mají fajn. Nemají to doma rádi. Nemají rádi rodiče. Možná... Možná je to tak dobře. Asi bych je neměl měnit, jsou perfektní takoví, jací jsou. Pořád je mám moc rád a to je to důležité. Že já je mám rád a oni mají rádi mě, přemýšlel jsem.
Sirius si se mnou ještě povídal. "Tak dobře," přikývl jsem nadšeně. Rád jsem se učil nové věci a tohle znělo... Hodně zajímavě. Jenže pak se do mě a mých přátel začal zase navážet. Vzplanul ve mně malý vzdorný plamínek, který se mi odrazil v očích, jenž se zaleskly zlobným ohněm. Otevřel jsem tlamu a chtěl Siriuse okřiknout, ať si do tlamy nebere ty, na kterých mi záleží. Zastavil jsem se, vydal jsem jen jednu hlásku. Zamračil jsem se a máchl ocasem ze strany na stranu. Rowena taky mluvila, ale narozdíl od Siriuse měla alespoň kousek srdce v těle. Povzdechl jsem si. "Máte pravdu," řekl jsem jenom bez kouska citu v těle. Občas ze mě sourozenci vybíjeli radost. Alespoň Rowka se snažila.
Začali si povídat spolu a já je následoval jako smrad. Když jsem zaslechl slovo magie, zavrtěl jsem ocáskem. "Ty jo, to jsi o hodně popředu oproti mně!" žasl jsem. "Už se nemůžu dočkat, až objevím svou magii!" řekl jsem a zastavil se za Rowenou. Před námi byl les. Konečně nějaká skrýš před děsivým, otevřeným světem.

// Saruman

// Středozemka

Snažil jsem se představit, jaké to asi je, když někomu olíznu čenich. Muselo to být mokré a... Divné. Napadlo mě to zkusit, jenže na kom? Neměl jsem tady ýádnou vhodnou oběť, která by mi mohla posloužit jako testovací panák. No, pořád jsem tady měl bráchu a ségru, kteří tu byli přece vždycky pro mě. "Asi tomu nerozumím," řekl jsem s lehkým smíchem a zavrtěl sám nad sebou hlavou. Očima jsem ještě střelil po bráchově čumáku a přemýšlel, jestli to mám zkoušet na něm.
Zasmál jsem se, když do mě vrazil. Jaime je zbytečná, zopakoval jsem si po něm a přikývnul. Ano, bral jsem ji jako zátěž, jako nadměrnou a nepotřebnou váhu. "Ale máma a táta... A Launee, Therion... Saturnus," pípl jsem polohlasem, jako kdybych se bál svůj názor vyslovit nahlas. Všichni ostatní zbyteční nebyli, ne? Jenže to už Sirius doběhl Rowenu a já se díval zezadu na jejich zadky a poslouchal je.
Začal jsem dávat pozor až když se na mě Sirius otočil s tím, že takhle je to lepší. Ošil jsem se uhnul pohledem do strany, pořád jsem měl proti tomu docela výhrady, ale už jsme byli daleko od domova a mně nezbývalo nic jiného, než sourozence poslušně následovat jako nějaká ušlápnutá puťka. "Hmm, když myslíte," řekl jsem jenom a raději se už nevyjadřoval. Měl jsem prostě jiný názor a ačkoliv jsem se snažil, nedokázal jsem je přesvědčit, že ten můj je správný. Asi jsem to ani nechtěl. Chtěl jsem jenom, aby byli všichni šťastní. Rowena a Sirius asi byli šťastní takto, takže... Jsem neměl právo jim to vymlouvat. S povzdechem jsem následoval dvojici jako smrdutý ocásek.

// Kopretinová louka

ROZHOVORY
Nori: Našel jsi něco?
Kaya: Úplný houby.
Nori: Tak ty tam nech. Houby já nerad.
_____________
Lindasa: Awww, zlato, ty si byl do mě zabouchlej? To je trapný.
Meinere: Jsme roky partneři...
Lindasa: A co jako.
_____________
Smrt: A máš čím zaplatit, smrtelníku?
Lilith: Jo, jo. Ale jak mám vědět, že mě nepodvedeš ty? Půlku křišťálů teď, a půlku až s tou magií někoho zabiju.
_____________
Sunstorm: Naše možnosti js-
Stín: Vražda, krádež, nebo zase vražda?
Sunstorm …. Proč si takovej.
_____________
Duncan: Co mi asi tak můžeš udělat? Zabít mě?
Norox: Přesně tak.
_____________
Alastor: *přikrývá tlapkami Roweně oči* Hádej kdo!
Rowena: Buď Alastor nebo studené, kostnaté spáry smrti.
Alastor: Je to Alastor!
Rowena: Smrti, proč.
_____________
Norox: Jestli umře tak si ji zabírám, dokud je ještě teplá. *wink, wink*
Tasa: Mně nevadí ani za studena.
_____________
Ilenia: Já jsem to neudělal/a!
Cynthia: Tak proč se usmíváš?
Ilenia: Protože kdokoliv to udělal, je naprostej génius.
_____________
Evelyn: Pravda nebo úkol?
Dipsi: Pravda.
Evelyn: Kdy jsi naposledy jedl?
Dipsi: Úkol.
Evelyn: Jdi se najíst.
Dipsi: Tahle hra se mi nelíbí.
_____________
Sionn: Věřil/a jsem ti!
Etney: A já za to snad můžu? To byla tvoje chyba.
_____________
Darkie: Měl jsi štěstí, Duncane, na funkci to nebude mít vliv.
Duncan: Jako na funkci pečovatele?
Darkie: ...
Darkie: Na tu už vůbec ne.
_____________
Lindasa: Žiješ?
Meinere: Ne, jsem mrtvej asi.
_____________
Evelyn: Takže jsem se ti celou dobu líbila?
Rigel: To snad nebylo očividný?
Evelyn: Ne?
Rigel: Směju se všem tvým vtipům.
Evelyn: To snad protože jsem vtipná?
Rigel: ... Podívej, snažím se tě svést, Evelyn.
_____________
Styx: Nemůžu uvěřit, že jsme spolu zamčený v místnosti.
Wizku: *polyká klíč* ANI JÁ.
_____________
Elisa: Kde je tvůj alfa?
Sigy: No a kterého tak zhruba myslíš?
Elisa: Děláš si ze mě srandu nebo co?! Kde - je - tvůj - alfa?!
Sigy: No tos mi teda vážně pomohla.
_____________
Etney: Prosím! Jdi k Životovi, aby tě vyléčil.
Lucy: Promiň mi, nevšiml jsem si, že je to TVOJE bodná rána! HLEĎ SI SVÝHO.
_____________
Nori: Jako tvůj nejlepší kamarád-
Baghý: Rez, je můj nejlepší kamarád.
Nori: JAKO TVŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD-!
_____________
Rowena: Myslíš, že za tohle skončím v pekle?
Pippa: Větší pohromu tam nezažijou...
_____________
Lilith: Proboha, kde je tvoje heterosexualita?
Wizku: Ále, potkala jsem Duncana.
Lilith: To je hrozný. Ale vypadáš teda až moc teple.
Wizku: Potkala jsem ho vedle Borůvky.