Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Hrušňový sad

Šel jsem vedle ní a pohledem jezdil ze svých tlapek na její krk a kupředu před sebe. Ve tmě se mi nelíbilo, avšak utěšovala mě myšlenka, že nic horšího ze tmy nevyskočí. Tasa sama o sobě byla dost dobrým strašidlem, takže jsem se asi neměl čeho bát, když jsem měl tu děsivou příšeru hned vedle sebe.
Zastavili jsme mimo les, na takové malé loučce. V dáli jsem vděl obrysy dalších stromů a vzduch zde byl jakoby čistší, více minerální. Ještě jsem neměl tušení, že jde o moře.
Zastavil jsem se s drobným zpožděním hned po Tase a podíval se na ni, zatímco mi dávala pokyny. Mhm, zaskučel jsem v duchu, jako kdyby mi její slova způsobovala tupou bolest. Měl jsem jí říct, že jsem v čuchání naprosto marný, nebo jsem to měl alespoň zkusit? Zkusit to musím, pomyslel jsem si útrpně a zvedl hlavu o něco víc. Zhluboka jsem se nadechl a natáhl do čumáku chladný vzduch, až mě to zastudilo v krku. Jednou jsem si odkašlal a zkusil to znovu. Zněl jsem při tom jako porouchaný vysavač.
"Cítím chlad," oznámil jsem Tase se zklamáním v hlase. Tu kopu zajícu, hrabošů a jných potvůrek jsem neucítil. Nebo možná ano, ale jejich pach jsem nedokázal rozeznat. Jedné, co jsem po čuchu poznal, byl los a bažant. A ti tu nebyli.

Stáhnul jsem uši, když zavrčela. Složil jsem tlapku na zem a lehce se kousnul do jazyku, když tu náhle se Tasa začala tlapou mlátit do hlavy, jako kdyby se snažila si vyčinit za svou blbost. Proč to dělá? Udělala něco špatně? Došlo jí snad, že jsem k ničemu? překvapivě chytrá myšlenka se mi dostala do hlavy. Možná jí až teď došlo, že moje věznění nemělo žádný větší smysl. Byl jsem užitečný asi jako zrnko hlíny a Tase došlo, že moje držení nepřináší žádné výhody. Spíše jenom starosti.
Sesbírala se dohromady a vypnula hrudník. Její tmavá silueta najednou vypadala hrozivěji. Přikývnul jsem a šel s ní dál. Chtěla mě naučit lovit, což... Už pár vlků zkoušelo a nikdy to příliš nevyšlo. Nebyl jsem lovec, pravděpodobně jsem se měl narodit jako srnka, protože to by mi rozhodně šlo o dost lépe.
Můj první lov. A měl proběhnout s Tasou. Po zádech mi přeběhl mráz, jak mě ta představa děsila. Dokázal jsem si dost živě představit, že když mi to nepůjde, tak si uloví ona mě, jak prosté.

// Údolí morény

Zpomalili jsme. Zvedl jsem zrak a zkusil se koukat trochu i kolem sebe, ale byla tma a já viděl akorát tak velké kulové. Velké kmeny kolem nás tvořily jakýsi pomyslný plot a já se cítil lehce, lehoučce svázaný okolím.
Začala mluvit a já poslouchal. Sám jsem mlčel, protože jsem stejně neměl, co říci. Byl jsem otrok, budižkničemu a koule na noze. neměl jsem právo něco říkat. Neznal jsem svět, nevěděl jsem, jak to v něm chodí.
Nepotřeboval jsem její rodinu, měl jsem tu svoji. Nechtěl jsem, aby mě přijali mezi sebe, protože zněli jako banda strašných vlků a já mezi ně patřit doopravdy nechtěl. "Hnn," zabručel jsem jenom, když zpochybnila, právoplatně, můj intelekt. Musel jsem se ale ozvat, nechtěl jsem ji nechat jen tak nadávat na mou blbost.
"Já bych nikomu nic neřekl!" skočil jsem jí do řeči a podíval se do jejích žlutých očí. Odvrátil jsem rychle zrak, trochu jsem se totiž obával pohlavku nebo něčeho takového.
"No, nejspíš na výběr moc nemám," pokusil jsem se o ten nejhorší sebedestruktivní vtip, který mě napadl. Když zvedla tlapku, váhavě jsem svou hnědou packu přiložil na tu její a vydechl. Pro přežití, zavřel jsem oči a pak tlapku sundal.

// Zlatavý les

Stáhnul jsem uši, když mě začala peskovat. No ovšem, byla na mě přece strašně hodná, tak proč jsem si stěžoval? "No jo, promiň," zakňučel jsem skoro. Nebyl jsem ten typ, co by odporoval autoritám nebo obecně starším vlkům. Bylo pro mě jednodušší příkazy poslouchat a nechat se vláčet jako kus hadru světem dle toho, jak ostatní jdou. Samostatnost mi byla více než méně cizí a schopnost rozhodovat se sám za sebe u mě neexistovala. Jednou... Jednou jsem se rozhodl dle svého uvážení a jak to dopadlo? Sežral jsem žlutý sníh. Ještě teď jsem si dokázal vybavit jeho štiplavou chuť a zápach amoniaku.
"Nechci umřít," zašeptal jsem a pokračoval vedle Tasy jako poslušný zbitý srneček. Měl jsem tedy jenom jeden výhled do budoucnosti a ten se mi příliš nelíbil. Strávit zbytek života po boku této šeredné vlčice a každou chvíli se strachovat o vlastní život.

Můj osud byl nejistý. Mohla se mnou dělat, co chtěla. Byl jsem už vzrostlý vlček, ale i tak moje šance na přežití závisely zcela na ní. Měl jsem se stát její příštím chodem? Sluhou? Otrokem? Byl jsem jenom chodící výkupné?
Moje tichá prosba - nejspíše ne dost tichá - se dostala až k uším Tasy, jenž ležela nedaleko. Ještě aby ne. Musela by být úplně hluchá, aby moje kňourání neslyšela. To, co říkala, se mi nelíbilo. Chtěl jsem jí odporovat, že jednoho dne se do Mechového lesíka vrátím, ale ona mi následně podala dost jasný důvod, proč tomu tak už nikdy nebude. Otevřel jsem tlamku a otřásl se. Tohle se mi nelíbilo. Netušil jsem, že to bude mít takové následky. Znamenalo to tedy, že už nikdy neuvidím Saturnuse, Launee a ani Theriona?
"Ne, nechtěl," vydechl jsem a zabodl pohled do svých hnědých pacek. Nezbývalo mi nic jiného, než ji poslouchat. Postavil jsem se a šel s ní tam, kam ukázala. Začínalo se stmívat, avšak nedokázal jsem se donutit přitisknout k Tase kvůli strachu. Jistý odpor k její osobě vě mně přetrvával, i po úderu její sympatické magie.

// Hrušňový sad

Nic neříkala. Bylo to dobře nebo špatně? Měl jsem se bát? Nejistě jsem po Tase hodil očkem a náhle mi hlavinka začala víc pracovat. Proč jsem pořád naživu? Co po mně chce? Ulovit jí taky lasičku, ikdyž to neumím? sám jsem se odpovědi asi dopátrat nemohl a tohle naše soužití na na paloučku květinek mi nepřišlo zrovna... Jako dobrá výchozí pozice pro nový život. "Taso?" oslovil jsem ji, abych upozornil na to, že po ní něco chci. Pořád si válela šunky a její nevypočitatelná povaha vyžadovala opatrný postup. "Co po mně vlastně chceš?" zeptal jsem se konečně.
Považovala Smrt za nějaký výmysl a já bych jí to rád vymluvil, ale neměl jsem žádné důkazy o její existenci. Neměl jsem nic, čím bych ji přesvědčil o opaku. To odplivnutí bylo dost nechutné.
Asi jsem probudil nějakou emoci, protože na mě vykřikla, že ještě ani neumím lovit. Obrátila všechna slova proti mně a pořád mluvila o nějakých dvou skupinách. Já nejspíše patřil k té horší, myslím magičové jim říkala, a ona byla zástupce těch druhých. Těch, oni a my. Neznal jsem je, znal jsem jenom ji a jestliže ona patřila k nim, tak to musela být dost nehezká skvadra vlků.
"Chci jít domů," povzdechl jsem si a tlapkou drcnul do jednoho květu.

Ošil jsem se, její slova sekala jako meče. "Neumím lovit," přiznal jsem se, když jsem byl těmi slovy napaden. Hodil jsem po vlčici pohledem a zabodl ho zpátky na své tlapky, které se nervózně třepaly mezi květy rostlinek. Občas jsem pohledem zabloudil k Tase, sledoval jsem její tlamu a drápy, chtěl jsem mít přehled o tom, co zrovna dělá. Chtěl jsem vidět, kdy se rozhodne to ukončit.
Její vysvětlování mě teď ale mátlo. Vždyť říkala, že jí pan Brouček radí, tak jak je možné, že nemluví. Jenom jsem zamrčel na srozuměnou, abych vyjádřil alespoň pochopení. Buď byla blázen ona anebo já. Troufal jsem si tvrdit, že to ona to měla v hlavě pomotané, ale nehodlal jsem ji z toho teď usvědčovat, byl jsem zajatec bez práv a až příšli jsem si cenil svého života. Teď, když jsem poznal bolest, strach o život a zradu. Stavěl jsem se k tomu tak trochu po svém, ale základní pud sebezáchovy přetrvával.
"Jo. Je to nejoblíbenější kmotřenka Smrti, uctívá ji, dává jí obětiny," začal jsem mluvit o Roweně. Myšlenky na ni mě uklidňovaly. Byla tak sebejistá, klidná a vždycky věděla, co dělat. Stejně jako Sirius, ale na toho jsem teď myslet nechtěl. Svíralo se mi při tom pomyšlený srdéčko.
"Viděla ji na vlastní oči, jednou jako havrana a jednou v její opravdové podobě, když se u Smrti schovala před Styx," (doufám, že mu Rowena to druhé řekla taky, kdyby ne, tak dělej, že to neřekl)pokračoval jsem v opěvování Roweny.
Koulela na mě jedním okem, jako kdyby jí druhé vypíchli. Čím více času jsem s ní trávil, tím ošklivější mi připadala. Každou minutu jsme nacházel další ošklivé věci na jejím těle, chování, ticích, pohybech, názorech... Na všem. "Asi ví, že se o sebe umíme postarat. Jsme už skoro dospělí, tak nám nemusí stát furt za zadkem," řekl jsem. Zopakoval. Už jednou jsem to říkal a stál jsem si za tím. Varianta B 'nezajímají se o nás protože jsme jim ukradení' mi stále nebyla ani trochu vlastní, seč jsem drobinku pochybností v dušičce měl.

// jasně, že si to přeje :D ale nepotřebuje zachránit

Ulovit já jí? Zamrkal jsem. Panika na mně byla poznat. Neuměl jsem lovit, nikdy jsem nic neulovil a od toho incidentu s losy se o to ani nepokoušel. Když jí řeknu, že neumím lovit a žádné žrádlo ode mě nedostane... Budu jejím žrádlem já? začínal jsem jí trošičku věřit, ale ne zas natolik, abych dokázal přehlédnout ty kecy na začátku. "Můžu to zkusit," řekl jsem vyhýbavě a uhnul pohledem. Lhání mi moc dobře nešlo a vyhýbání se tématu taky ne, vždycky na mně šlo poznat, že něco tajím nebo nechci říct. To Sirius by si poradil. Nakecal by jí, jaký je skvělý lovec. A Rowena jak by smet.
Takže pan Brouček byl doopravdy brouk. Jenže jsem neměl tu čest ho nejspíše poznat, protože dle jejích slov spal. "On umí mluvit?" zeptal jsem se ještě. Ještě nikdy jsem neviděl mluvícího brouka, ale jejich existence mi nepřipadala nikterak fantaskní. Pokud táta dokázal na povel nechat vyrůst mech a máma ovládala blesky,proč by brouci nemohli mluvit a žít v něčím kožichu? "Taky bych chtěl svého vlastního... Pana Broučka," řekl jsem a opatrně se usmál. Představa mít někoho po boku, kdo by mě měl rád a pomáhal mi, se mi velice líbila.
"Oni mě neopustili," zamračil jsem se. Byla to opakující se písnička. "Nejspíš šli hledat jídlo jinam a já se pak zatoulal s bratrem a sestrou pryč," řekl jsem a sklopil pohled. Přál jsem si, aby tady máma státou byli.

"Mnnmn," zavrtěl jsem hlavou. V žaludku jsem měl už nějakou dobu prázdno a lasička byla prvním jídlem po hodně dlouhé době. Naposledy jsem jedl ve smečce, ale pak jsem šel za rodiči, pak jsem potkal Rowenu a Sigyho a pak jsme šli sem a než jsme sem došli a bla bla bla... Měl jsem prostě hlad jako blázen. K jejímu dodatku jsem se nevyjadřoval, nejspíše ani nebyl příliš mířený na mě jakožto podnícení ke konverzaci.
Natáčel jsem k Tase zvědavě uši a očima bloudil kolem. Pan Brouček zněl jako vážně fajn osoba, takže mě přirozeně napadlo, že dle jejího popisu musí být někde poblíž. "A je to vážně... No, brouk?" zamrkal jsem a natáhl trošku krk, abych se podíval na Tasin kožich, jestli někde mezi šedými chlupy neleze chrobák. Byl pan Brouček motýl, chrobák, housenka, stonožka, ploštice, rumělka, mravenec, nebo snad beruška?
"Máma s tátou mě vzali na lov a potom...No, zmizeli," začal jsem a poslední slovo se chvíli zdráhal říct. Olízl jsem si tlamu a trošku se rozhlédl kolem, jestli tady není ještě nějaká lasička. Mrtvá, pokud možno, ale jedlá.

Asi jsem měl utéct. Začalo ve mně vzkvétat maličké semínko pochybností, protože jsem si nechal upláchnout skvělou příležitost k útěku. Sirius by na nic nečekal a zdrhnul. Jenže... Já nejsem Sirius, povzdechl jsem si. Představil jsem se jako Alastor a tak jsem se musel jako Alastor i chovat. Jako podělaná hromádka chlupů.
Lasička mi dopadla k nohám a já ještě očkem hodil po Tase, která se svalila do kytek vedle mě, než jsem se pustil do jídla. Hladověl jsem už nějakou dobu a kvůli abscenci jakýhkoliv loveckých dovedností jsem byl rád, že mi někdo něco ulovil. Hltal jsem maso, chlupy, vnitřnosti, všechno, co jsem dokázal narvat do tlamy, přežvýkat a spolknout. V jednu chvíli jsem vychrchlal ven chomáč chlupů, ale záhy jsem pokračoval v pohlcování lasičky před sebou, jako kdyby to byla moje poslední večeře. Kdo ví, třeba byla.
"A je hodný?" zeptal jsem se s plnou pusou Tasy. Pan brouček zněl jako krásný příklad magického stvoření, ale něco jako Gallirea, hranice a omezené působiště magie mi bylo naprosto neznámé. Příliš jsem ani nepochopil, když mluvila o tom, že přišla sem. Sem jako sem do tohoto lesa? Neptal jsem se ale, nepřišlo mi to podstatné.
Začala vyzvídat a já trošku rozpačitě mávnul ocasem ze strany na stranu. Z lasičky zbylo jen to, co se jíst nedalo. "Jo, odešli jsme tam s mámou, protože se nám nelíbilo v horách," přikývnul jsem. Nebyl jsem zrovna ochotný jí vyprávět kde co o Mechové smečce, narozdíl od Siriuse, ale když se mě tak mile zeptala...

Ucukl jsem, když do mě drcla svým studeným, vlhkým čenichem. Nelíbilo se mi, že se mě dotýkala, její blízká přítomnost mi naháněla hrůzu a krev mi z toho tuhla v žilách. Zatím jsem byl spokojený s tím, že je alespoň dva metry ode mě, blíž jsem ji nepotřeboval a ani nechtěl. Poslušně jsem ji ale následoval. Při prvních krocích jsem se bolestivě šklebil, kdykoliv jsem došlápl na ťapku, která sloužila jako provaz, ale jakmile začala mluvit, na bolest jsme pozapomněl.
"Nejsem svatý, jsem," odevzdaně jsem si povzdechl, "koule na noze." Znal jsem své místo. Opatrně jsem se vyhýbal maličkatým květinkách, které tady vykvétaly, zatímco Tasa je jako ničitelka zašlapávala do země. Nic jsem neříkal, ačkoliv mi osud květinek nebyl úplně lhostejný. Po otci jsem zdědil náklonnost k přírodě a vegetaci. Jenže palouček květin se stále zvětšoval, až nebylo jak se jim vyhnout. Alespoň jsem se snažil jich zašlápnout co nejméně.
"Aha," řekl jsem trošku zklamaně. Čekal jsem, že půjde o nějakou smečku nebo někoho, ke komu bych se mohl alespoň trochu přidružit, ale k jiné rodině jsem se vecpat nemohl a hlavně - ani nechtěl. Jedno mě ale zaujalo. "Kdo je pan Brouček?" zeptal jsem se a olízl si čenich, ale to už Tasa utíkala pryč za jakousi hnědou nudlí v dáli.
Ztuhl jsem. Teď jsem se mohl otočit a utéct. Byla zaměstnaná, vzdálila se a vůbec si mě nevšímala. Uteč, uteč, ztrať se! křičel na mě hlas, ale já zůstal prkenně stát na místě. Chtěl jsem se rozpůlit, protože jedna moje část se snažila vehementně vzít nohy na ramena a ta druhá tiše doufala, že když tady zůstanu, nic zlého se mi nestane. Když jí ukážu, že jí věřím a že... Že nejsem kořist, třeba mě za kořist brát nebude. Třeba...
Zvedl jsem oči a setkal se s vybledlým pohledem jejích sluníčkových očí v dáli. Ani jsem se nepohnul, zůstal jsem přikovaně stát na místě a čekal. Poslušně, zlomeně. Nemohl jsem utéci, dohnala by mě. Bratr by mě znovu vydal. Moje místo bylo teď tady, po jejím boku, jakožto rukojmí. Sklopil jsem uši a i pohled a posadil se mezi kvítí.

"Hmm," vylezlo ze mě. Spíš jsem to zakňučel, než že by se jednalo o inteligentní snahu komunikovat. Tasa nebylo hezké jméno, ale... K ní se hodilo. Nebyla to hezká vlčice. A... Dle mých dosavadních poznatků měly hezké vlčice jenom hezká jména. Třeba Launee, Rowena a máma. A ty škaredé měly zase škaredá jména - Jaime a Tasa.
No, Tasa byla momentálně jediné individuum, které tady bylo a ač mě odtáhla jako svou kořist do lesa, zatím mě nesežrala. Zrníčko naděje a důvěry zaklíčilo a pomalu se začalo rozvíjet, ačkoliv bylo každou minutu ubíjeno zpátky do země jejím divným chováním. Nepřipadala mi úplně v pořádku, zdála se mi mentálně chorá, nicméně jsem nebyl dost chytrý na to, abych to dokázal správně pochopit.
"Udělal jenom to, co musel," řekl jsem na jeho obranu, když se vlčice přede mnou převtělila do role oběšence. Sirius chápal tento svět, věděl, že je potřeba přinášet oběti. Musel jsem se prostě smířit s tím, že role oběti je prostě moje a nemůžu s tím nic udělat.
Její další myšlenka mě ale zaujala. Zvedl jsem hlavu a s drobnými třpytkami zvědavosti se zeptal: "Kdo jsou my?" V hlase mi zněla zazněla drobná vlnka sympatií, protože tuto myšlenku jsem měl taktéž. Nic pro mě nebylo důležitějšího než rodina.
Prudce narazila čumák k zemi, až mě to vylekalo. Cukl jsem hlavou, ale jakmile se začala činit jakožto lovec, uklidnil jsem se. Natahoval jsem k ní uši a pomalu se vyškrábal na nohy. Zadní mě z tahání docela bolela, ale chodit jsem mohl. Nejspíše i utíkat, ačkoliv každý můj krok doprovázelo pnutí a tupá bolest. Nemluvě o boku, který mi narazila o strom. Zůstal jsem stát a koukal na Tasu, co teda bude. Stáhl jsem uši dozadu, pořád jsem byl ostražitý, ačkoliv jsem si už nebyl tak jistý tím, že by mi chtěla ublížit.

"Já, já, já jsem," zakoktal jsem se. Vzbudila se ve mně nějaká obranná reakce, kdy jsem se snažil přijít na to, které ze dvojčat momentálně jsem. Byl jsem Sirius nebo Alastor? Co by mi pomohlo více? Byl jsem koule na noze nebo nezávislý a silný vlk, který se pro svůj život nebál obětovat život bratra. "Jsem Si-Si," škytl jsem. "A-Alastor," vymáčkl jsem ze sebe konečně. Trvalo mi to tak dlouho, že jsem si jejího náhlého zamrznutí ani nevšiml. Měl jsem co dělat, abych se nepozvracel strachy a abych se udržel při vědomí. Měl jsem chuť obrátit se naruby, vyvrhnout obsah žaludku i střev, změnit se na nechutnou hromadu smrduté natráveniny a odehnat ji od sebe. Ale... Nechtěl jsem, aby úplně odešla. Jakkoliv iracionální to bylo, nechtěl jsem zůstat sám. Co bylo venku mimo les? Sirius, který mě nechtěl už ani vidět.
Natočil jsem k ní uši a poslouchal. Měla pravdu, bratr se na mě, s prominutím, vysral. Jenom jsem uhnul pohledem a neodpovídal, měl jsem příliš zlomené srdéčko. Pořád jsem jí její náhlou změnu charakteru nevěřil, ale zrníčko iracionální sympatie už bylo magií zaseto. Tlapkou jsem si utřel obličej od slz a pořádně popotáhl, abych všechny chrchle dostal zpátky do čumáku. Zrníčko pomalu zaklíčilo, zatímco mluvila. Měla zvláštní hlas, zvláštní pohyby. Očima jsem jezdil po jejím těle a zasekl se na její bílé pacce. Neměla drápy. Ta tlapka musela být určitě hrozně měkká a jemná, tak proč se ke mně chovala tak... Zle? A teď tak mile? "N-ne, neubližuj mu," vyklopil jsem ze sebe a pevně sevřel víčka k sobě. Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo. Možná bych měl chtít, možná bych měl cítit nenávist, vždyť mě zradil. Ne, je jenom chytřejší než já a udělal, co musel, aby si zachránil krk. Udělal dobrou věc, polkl jsem.
"Mám hlad," přiznal jsem a naposledy popotáhl. Zvedl jsem hlavu ze svého klubka a opatrně se na Tasu podíval.

// Louka vlčích máků

Mizel jsem z dohledu bratra. Začaly mne obklopovat stromy a můj ječák se rozléhal lesem. Bylo tu prázdno, děsivé prázdno. Slyšel jsemto ticho, jen vrzání dřeva,to, jak se moje tělo táhne po zemi a jak vlčice hučí a funí, když mě táhne. Byl jsem už skoro dospělý, ale spíše jen kost a šlachy, na kterých byl navlečený huňatý hnědý kožich.
Vypustil jsem vzduch z plic, když se mnou smýkla o kmen a pustila mou nohu. Brněla mě a bolela, cítil jsem pulzaci, když mi srdce zatepalo. A s každou pulzací jsem ucítil další a další bolest. Snažil jsem se rozmrkat slzy a vidět, ale zároveň se snažil schovat ve tmě za víčky. Schoulil jsem se do klubka a zůstal ležet a pokračoval v brečení, dokud nepromluvila.
Alespoň jsem už neječel, ale slzy, škytání a popotahování jsem zastavit nedokázal. Netušil jsem, jak se zachránit. Nemohl jsem utéci, nemohl jsem bojovat, neměl jsem nic, čím bych se vykoupil. Mohl jsem jenom doufat, že všechna ta bolest zmizí co nejrychleji.
Podíval jsem se skrze tlapky na vlčici, která seděla přede mnou a tvářila se jako... Jako já nevím co. Měl jsem z ní strach a ten hýbal mým dosavadním světem vždy nejvíce. Byl jsem malý podělánek, který se bál tmy, opuštění, bolesti, cizích vlků a teď jsem byl sám, rozbolavělý, prodaný vlastním bratrem bestii.
Její úsměv mě rozhodně neuklidnil, z mého hrdla vylezlo jakési zatáhnutí brekotu, jenž jsem se snažil pro své vlastní dobro potlačovat. Řekla, ať jsem zticha, snažil jsem se tedy. Usopleně jsem přikývl a zůstal ležet na své hromádce neštěstí, kdy jsem se třásl jako osika. Stejně jsem utéct nedokázal a hlasivky mě teď už dost bolely z vříškotu, který jsme předtím předvedl.
Představila se mi jako Tasa a vypadalo to, jako kdyby tohle celé byl nějaký špatný vtip. Nevěřil jsem jí ani slovo, očima jsem těkal ze strany na stranu a hledal někoho, kdo mě zachrání, jenže les byl pustý, prost od spásy.
Očima jsem zakotvil na Tase. Psychický nátlak magie jsem potlačit nedokázal, ani jsem netušil, že je na mě nějaký vyvíjen. Moje hlava se ale zatočila, snad se snažila proti kouzlu bojovat, ale nevyhrála. Možná, maličkatý plamínek naděje, že přežiju, se mi zatřepotal v očích. "A-Ahoj," škytl jsem.