Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mám ji! Držím ji! Bolí ji to? Bolí? Ať ji to bolí! Ať křičí, ať pláče, ať uteče! přál jsem si. Nestyděl jsem se za to, co jsem si zrovna myslel. Chtěl jsem jenom, ať už se naše cesty rozdělí a ať jde k čertu. Ano, ať zmizne a už se nikdy neukáže!
Ucítil jsme krev, hodně krve. Nečekal jsem, že dokážu způsobit takové krvácení, ale opak byl pravdou. Ještě jak jsem na ní visel, táhl jsme ránu dál a dál, skoro jako kdybych páral hadrovou panenku. Pustil jsem ji, až když mi skočila na tlapky. Zaječel jsem bolestí, která mi vystřelila až ke kolenům, když trefila klouby a všechny kosti se smrskly dohromady, skřípajíc mezi sebou všechno. Maso, vazy a jiné kosti. Nehodlal jsem ji nechat po sobě skákat, takže jsem packama uhnul, ale ona pořád skákala a skákala a snažila se mi ze zadních nohou udělat krvavou kaši svou vahou. Naštěstí jsem jí to nedovolil. Schoval jsem nohy pod sebe a nechal ji, ať mi třeba skáče po zadku, ale já se rozhodl trošku nadzvednout a znovu ji kousnout, ne příliš daleko od své první rány. Teď už jsem zcela vědomě mířil na její hrudník a pevně se do ní zahryzl, jen ať trpí. Ať křičí! Ať křičí!

Všude byla tma. Nic jsem necítil, nic jsem neviděl, neslyšel. Nevěděl jsem, kde jsem a ani, co se děje. Nepamatoval jsem si nic. Bylo to příšerné, to bylo asi tak všechno, co jsem si zvládl odvodit. Nekonečná, hluboká čerň kolem mě a nic jiného. Chci pryč, nelíbí se mi tu. Myslet jsem si mohl cokoliv, ale dostat se odsud asi nebylo úplně na mé vůli.
Začal jsem se ale pomalu probouzet. Cítil jsem chladnou zem, cítil jsem, jak mě bolí hlava i záda. A jak do mě někdo šťouchá. Nechal jsem oči zavřené, dobrovolně jsem zůstal vtemnotě, dokud se mi vzpomínky pomalu nevrátily. Pád, Tasa, nezdařený úprk.
Tasa stála nade mnou a zkoušela, jestli jsem umřel. Bohužel, zvedal se mi hrudník. Jakkoliv slabě a trhaně se nádechy jevily, pořád jsem dýchal. Nemáš moc možností. Nemáš žádné. Teď už tu můžeš rovnou zůstat takhle ležet anechat ji, ať dělá, co chce, říkal mi hlas, avšak já stále nedokázal svůj život pustit a jednoduše se navždy podvolit temnotě.
Vystřelil jsem hlavu vzhůru a podepřel se tlapkama. Otevřenou tlamu jsem namířil dle jejího hlasu a zakousl se jí do těla. Teď už se tak snadno nedám.

Možná jsem se ohlížet neměl. Možná jsem měl prostě utíkat a podařilo by se mi vyškrábat nahoru dřív, než by se ke mně vůbec dostala. Tasa lezla za mnou a ačkoliv jsem na ni shazoval všechno, co se dalo, nic to s ní nedělalo. Byla jako nezastavitelný bagr. Ne, byla jako mrakolev a já byl jen ubohý mraveneček, který se snažil utéci svému osudu. Beze slov šla za mnou, pomaličku, krok za krokem. Vůbec jí to neklouzalo, stabilně stála na zemi a držela se kamenů, zatímco já se hekticky snažil vyškrábat nahoru, což se neukázalo jako nejlepší řešení, protože mi to pořád podklouzávalo.
Otočil jsem hlavu zpátky a začal pomalu lézt nahoru. Přestal jsem panikařit tak okatě a dával si majzla, kam tlapky dávám. Snažil jsem se vylézt ven o něco metodičtěji a promyšleněji, ale pořád jsem měl trochu více naspěch než Tasa, která se za mnou šinula jako žralok.
Upadl jsem a trošku skloznul dolů, ale podařilo se mi zastavit pád a pomalu se začít skládat na nohy. Okraj se blížil, fakt mi zbýval jenom kousek, když jsme uslyšel cvaknutí zubů. Rychle jsem stočil hlavu za sebe a uviděl, jak Tasina tlapa míří na můj zadek. Nejspíše není nutné zmiňovat, že jsem celou dobu v hlavě křičel, ale teď jsem zalapal po dechu i nahlas. Ucítil jsem, jak se její drápy zachytily za mou hustou srst na zádeli a za kůži pod ní a potom jsem už ztratil rovnováhu a přepadl dozadu přímo na Tasu. Měl jsem to spočítané. Neměl jsme za ní dolů vůbec lozit! stihl jsem si ještě vyčítat, když se naše těla srazila a my se řítili zase zpátky dolů. Ucítil jsem, jak můj hřbet narazil o zem, byla to tupá rána vyrážející dech, avšak nezůstal jsem bez kyslíku. Stihl jsem se ještě vědomě nadechnout, než moje zorné pole zablikalo a pak zhaslo.
Nejspíš... Nejspíš jsem trefil kámen.

Dávám po 1 hlasu Shireen, Nickolasi a Meinerovi. Sečteno

Měl jsi zmizet dřív, než se probrala! Teď tu umřeš, protože seš taková měkota! nadával jsem si v duchu, zatímco to Tase začalo zase v hlavě naskakovat. "N-Ne!" zalhal jsem, když mi vyčetla, že za pád do téhlecté díry můžu já. Začal jsem couvat o něco rapidněji, když se začala stavět na všechny čtyři.
Dobrý. Dobrý, dýchá, stojí, očividně má všechno pro to, aby se nahoru dostala sama. Rychle pryč! teď už jsem opravdu neměl jediný důvod tady zůstávat. Zvlášť ne, když po mně skočila. Já naštěstí byl odcouvaný dost daleko, abych stihl včas zareagovat, takže jsem se prostě otočil a začal se škrábat nahoru po svahu. Naštěstí nepršelo, takže mi to klouzalo jenom na kamenech nebo na větvičkách. Škrábal jsem se nahoru hlava nehlava a kopat za sebe všechno, co mi přišlo pod packy. několikrát jsem kvůli tomu uklouznul a málem se svezl dolů, ale stál nade mnou anděl strážný, takže jsem se vždycky zvednul a pokračoval v neelegantním útěku. Ohlédl jsem se za sebe, jak je na tom můj pronásledovatel.

Chtěl jsem jí pomoci, ale jenom mě plácla tlapkou, abych ji nechal být. Se stáhnutýma ušima jsem vycouval z její osobní zóny a čekal, co se teda bude dít. Začala dýchat, sice sýpavě, ale začala. Vydechl jsem úlevou, přecijen jsem ji nezabil úplně. Možná na chvíli, ale tak to se jako smrt nepočítalo, ne? Tak, udělal jsi dobrý skutek - udělal jsi to pro sebe, ne pro ni - tak teď už můžeme utéct, ne? mluvilo toho na mě v hlavě trochu moc, byl jsem z toho stále docela vyklepaný.
"Taso? Zvládneš vylézt nahoru?" přemohl jsem se ještě na poslední otázku. Nemohl jsem ji tady přece nechat jen tak, uprostřed kráteru.
Můžeš. A udělal bys dobře. Určitě by ti hodně vlků poděkovalo. Určitě jsi nebyl první, koho ukradla, vždyť ublížila Siriusovi!
Kousnul jsem se do jazyka, ale to už jsem udělal podruhé, takže jsem si ho prokousl. Trošku jsem heknul, jak to zabolelo a do tlamy se mi pomalu začala rozlévat má vlastní krev. Trochu mě to natáhlo a musel jsem to vyplivnout. Hodlal jsem počkat na Tasinu odpověď, avšak začal jsem už pomalu couvat dál od ní, abych kdyžtak mohl vzít roha.

Neozvala se. Kousnul jsem se do jazyka a přešlápl několikrát na místě. Nevěděl jsem, co přesně mám teď dělat. Kdyby se ozvala, věděl bych, že není mrtvá. Mohl bych odejít s čistým - jakš takš - svědomím, ale takhle jsem byl dost nervózní. Nejsem vrah, nejsem vrah, nejsem vrah, opakoval jsem si v hlavě, ale čím déle jsem tam činil, tím více ono slovo nabývalo na významu a následcích. Jestli jsem byl vrah, nebyl jsem o nic lepší, než ona.
Ani jsem neviděl, že by dýchala.
Mám odejít? jsem volný, můžu utéct a vrátit se domů. Jo, to by bylo nejlepší, díval jsem se na šedé tělo dole. Moje cesta byla volná a o něco bezpečnější, když jsem po boku neměl někoho, kdo by mě bez problémů zadávil.
Za tohle se budu nenávidět, zatnul jsem zuby a začal se pomalu klouzat dolů do kráteru. Bahno mi podklouzávalo a musel jsem opatrně, cesta mi chvíli zabrala. "Taso? Taso!" volal jsem na ni, jestli se náhodou neprobrala. To bych to pak mohl rychle otočit a vzít roha.
Doklouznul jsem se až k ní a přiběhl k jejímu bezvládnému tělu. Až takhle blízko jsem si všiml, že je vzhůru, ale nemůže se nadechnout. "Jak ti mám pomoct?" zakňučel jsem v lehké panice a zkusil Tasu praštit do zad, jestli to třeba nepomůže. "Promiň, hrozně moc promiň! Já... Nechtěl, aby se ti něco stalo!" naříkal jsem, zatímco se mi do očí draly slzy. Lháři.

Nekřič na mě, zněla, jako kdybych jí ubližoval. Zastavil jsem ve svém halekání a studem sklopil uši k hlavě. Proč najednou dělala, jako kdyby já byl ten špatný? Začalo se ve mně prát moje svědomí a to nové, co se před chvílí probudilo. Bojovnost, snaha udržet si život, ukázat pravdu. Jakási čest? Nebo snad hulvátství? Choval jsem se správně nebo špatně? Nedokázal jsem to určit, Tasa překroutila moje vnímání reality až příliš na to, abych se teď hned dokázal hodit do starých kolejí. Strupovitá schránka kolemmého srdce obrostla pichlavými trny, pod nimiž tlouklo heboučké a křehké srdéčko.
Strčil jsem ji. Jakmile jsem uviděl její vyplašené oči a to, jak po mně natáhla packy, zalitoval jsem. Hnusil jsem se sám sobě. Ale proč? Nechtěla se mnou nic dobrého. A ani ty její dobré skutky nedokáží napravit to, co mi udělala předtím a co ještě udělat nestihla. Zaslouží si to, ozýval se mi průbojný hlásek v hlavě. Jedna z jejích tlap mě chytily za loket, drápy se mi zaryly do srsti. Druhá tlapka se po mně jen svezla, abscence drápů jí teď jenom uškodila. Díky tomu jsem se ale dokázal vymanit a zastavit se těsně u okraje, zatímco Tasa spadla. Viděl jsem, jak její tělo padá a pomyslný osten zrady zabodlý do jejího srdce byl jistě nic oproti ostrým kamenům, které ji při cestě dolů čekaly. Zatajil se mi dech, když jsem viděl, jak se její tělo nedokáže prát s gravitací a kutálí se po kluzkém a nebezpečném povrchu níž a níž. Zavřel jsem oči, nedokázal jsem se na to dívat.
Když pohyb ustal a svět utichl, otevřel jsem oči. Už se nehýbala. Zabil jsem ji? zděsil jsem se. Byl jsem možná maličký podrazák a oportunista, ale nebyl jsem vrah. Ne, já určitě ne. "Taso?" houkl jsem do kráteru a doufal, že se vlčice ozve.

Zase zavrčela. Hluboký, drnčivý zvuk. Čím déle jsem s ní byl, tím více jsem si na to zvykal, navíc mi připadalo, že na Tasu krásně platí pořekadlo o pse a kousání. Zatím furt jenom vrčela, ale skutek utek a já se jenom z hlubokých vibrací jejích hlasivek poučit nedokázal. Ne teď, když jsem ztratil veškerou svou naivitu a strach z okolního světa. Mohla si za to teda sama.
"Já nejsem ten, co si teď stěžuje jako... Jako malé děcko," vyplázl jsem na Tasu jazyk dopáleně. Nebyl jsem ale jediný, kolu z uší pištěla pára, protože když jsem zopakoval svou teorii o lhaní, otočila se ke mně čelem a začala mi vysvětlovat, jak to teda doopravdy je.
Takový kecy, šklebil jsem se na ni a nechal srst na zadku se postavit do pozoru. "Jediná odporná bestie, kterou jsem zatím potkal, jsi ty," štěkl jsem po ní, když začala urážet magiče. Tak nějak jsem už začínal chápat, že k nim budu patřit a že tak nazývá skupinu vlků, co mají magii. Jenže já ještě magii neměl, takže jsem zatím magič nebyl, ne? "Povyšuješ se nad ostatní, jako kdybys byla nějaká královna," vycenil jsem na ni zuby. "Ale chováš se jako póvl," dodal jsem, abych přiložil ještě polínko do ohně. Teď už mi bylo úplně jedno, co si o mně pomyslí. Ať si klidně říká, že jsem nevděčný harant, uplakánec a hlupák, protože ona pro mě odteď představovala jenom to nejhnusnější na světě. Ještě něco horší než... Než hovnivál, ano, to byla ona.
Zase se rozpudala pryč. "MHRRMM," zabručel jsem nakvašeně a rozešel se za ní. Zmínila něco o díře a já se přesunul k jejímu druhému boku, dál od propadliny, do které bych doopravdy zahučet nechtěl. Ale ona, hlavou mi blýskl nápad. Ani jsem se nepodíval, jak daleko díra byla a vší silou jsem do Tasy strčil, abych ji do jámy shodil. Stačilo to? Byl okraj dost blízko?

// Údolí morény

Čmrndal jsem si to za Tasou a sledoval její vypelichaný ocas, jak se houpe při jejích krocích ze strany na stranu. Schovali jsme se do velmi hustého a tmavého lesa, avšak najednou jako kdyby mi děsivost tohoto místa přišla relativní. Napučeně jsem totiž probodával Tasu očima a okolí či strach neznámého příliš nevnímal. Něco si brblala pod vousy o vynuceném poděkování, ale většinu jsem přeslechl.
Začínalo to ve mě bublat, když si začala stěžovat. Měl jsem totiž za to, že jsem neudělal nic špatně. Jediná věc, co ji mohlo namíchnout bylo, že jsem ji označil za lhářku. Myslel jsem ale, že už si zlost vybila tím, jak mi dala do čumáku. "Neudělal jsem nic špatného!" okřikl jsem ji nakvašeně jako správně uražený harant. Nechápal jsem, kde tuhle špínu na mě bere a dost mi to vadilo. "Byl jsem hodný! Poslechl jsem každé tvoje slovo, dělal jsem přesně to, co jsi řekla! No tak jsem si řekl, že lžeš, bože," protočil jsem okatě oči. Teď už mi vážně vřela krev v žilách. Zlobila se na mě neprávem. "Říkala jsi, že nerada trápíš kořist, ale trápit ostatní vlky ti očividně nevadí, takže jsi lhář," dořekl jsem a odfrknul si, div mi nevyletěly šušně z nosu.
"Já jsem já, nemůžu být nikým jiným," zavrtěl jsem hlavou. "Nejspíš budu muset zůstat s tebou, viset ti na krku jako otravné klíště, dokud jeden z nás neumře," a dle toho, co říkáš, to já nebudu, podíval jsem se na ni významně. Jestli měl někdo svou smrtí rozpustit tohle divné pouto, byla to ona.

Nařkla mě z nevděčnosti, což se mě hluboce dotklo. Byl jsem sralbotka a hlupák, ale rozhodně jsem nebyl egoistický nevděčník, za kterého mě považovala. "Díky, žes mi ukázala, jak na to," řekl jsem uraženě zpod zamračeného obočí, které se kabonilo na celý svět.
Tasa se po tom vyjádření otočila a rozešla pryč, jako kdybych jí ani nestál za pozornost. Odfrkl jsem si. Začínal jsem být víc přidrzlejší a troufalejší. Že by za to mohl ten otevřený svět? Rozhodně jsem si teď silně pohrával s myšlenkou prostě odejít. Tasa si to nakvašeně štrádovala pryč a ani se neohlížela, co mi tedy bránilo v tom, vzít čáru?
Přimhouřil jsem lehce očka a vyrazil za Tasou. Slyšel jsem, jak si zase něco mumlá pro sebe jako správný magor, kterým byla. Ušklíbl jsem se tak, aby mě neviděla, a pak se zařadil vedle ní. "To jsi vždycky takhle zakaboněná?" zeptal jsem se jí. Připadalo mi, jako kdyby celá moje osobnost rázem otočila o sto osmdesát stupňů. Skoro jako kdybych si se Siriusem najednou prohodil tělo. "Máš vůbec nějaký plán? To mě teď budeš všude tahat sebou? Jsem koule na noze, kterou sis dobrovolně přebrala od Siriuse," rozhodl jsem se ještě drze přidat, když jsem měl páru a dost odvahy na to, abych se s vlčicí bavil. Nehodlal jsem si ujít tuhle příležitost, kdy mě obalila slepá sebejistota.

// Zrádcův remízek

Díval jsem se na své hnědé packy. Byly tmavě hnědé jako hlína po dešti, jako tmavá borka stromů v hlubokém lese. Všechny moje packy byly takové. Stály pevně na zemi a snažily se s ní spojit, držet se jí. Trošku jsem roztáhl prsty od sebe a jakoby do hlíny drápky zaryl. Věděl jsem, že se mi něco stane a taky, že ano. Dostal jsem do čumáku bílou tlapou a zavrávoral dozadu. Vyhrkly mi hořké slzy, ale zatnul jsem zuby a potlačil je. Možná mě ta rána měla přivést k rozumu, zbavit mě takové hříšné myšlenky, avšak způsobila opak. Bylo mi jasné, že jsem měl pravdu. Zavrčela na mě a já zůstal koukat do země, dokud ke mně nepřiletěla druhá půlka zajíce. Jeho roztrhnuté tělíčko už nevypadalo ani trochu jako před chvílí, kdy jsem ho tisknul zemi. Veškerá moje empatie k tomuto před vteřinami živému tvorovi vymizela, když ji nahradil hlad. Sklonil jsem hlavu a hltavě se pustil do jídla. Možná bych se měl cítit pyšně na svůj první úlovek, asi by měl chutnat sladšeji a lépe, přecijen jsem si ho sám ulovil. No, s její pomocí, ale i tak. Necítil jsem ale zhola nic, chutnal prostě jako maso. Bylo křehké a dobré, ale to bylo všechno.
Jedl jsem stejně jako Tasa. Bez špetky vychovanosti, hltal jsem, přežvykoval a polykal v rapidním tempu, abych měl v sobě jídlo co nejdříve.
Zvedl jsem k ní hlavu a přikývl na její otázku. "Kam teď?" zeptal jsem se. Do hlasu se mi vkradl chlad a odtažitost.

Držel jsem ušáka tlapama u země. Moc jsem mu vlastně neubližoval, jenom jsem ho svou váhou tiskl k zemi. Když jsem se mu ale podíval do hlubokých černých očí, viděl jsem v nich strach. Jako kdyby mě to s ním spojovalo, protože já taky strach znal. Kousavý a jedovatý, který pohltil celé tělo i duši. Snadno jsem se dokázal vžít do jeho kůže, neboť ještě před pár hodinami mě Tasa táhla za packu do hlubokého lesa, kde mě měl čekat podobný osud jako zajíčka pode mnou. Měl jsem sto chutí ho pustit a pravděpodobně bych tak i udělal, kdyby se najendou Tasa neobjevila vedle mě.
Neměl jsem ho trápit. Nelíbilo se jí to. Ušklíbl jsem se. Tak kyselý výraz jsem na obličeji ještě neměl. Její pokrytecká slova jako kdyby barvila její tlamu do syté žluté barvy, barvy zbabělců a imbecilů. Ty, že nerada ostatní trápíš? Nerada si hraješ s jídlem? Viděl jsem to. Lžeš. Jsi lhář a podvodník, nejsi ani trochu pravá, upíral jsem na vlčici zlaté oči, jenž byly donedávna ještě plné naivity. Tento růžovoučký svět se mi pomalu rozpadal pod tlapkama a střípky růžových snů se měnily v hlubokou čerň reality. Krutá, nemilosrdná, plná lží a bludů, kdy každý řekl cokoliv jenom proto, aby dosáhl svého. Nelíbil se mi tento svět.
Jemně jsem obemknul zuby zajícův krk dle Tasiných pokynů. Cítil jsem na zubech jeho rychlý tep. Pevně jsem zavřel víčka, stisklčelisti k sobě, představil si, že drtím mezi zuby větev a ne živého tvora, a prudce trhnul hlavou. Tep ustal.
Otevřel jsem oči a slezl z mrtvého tělíčka. Ustoupil jsem a nechal ho Tase, přecijen ho chtěla ona. Můj první úlovek. Poprvé jsem zabil zvíře, aby se někdo najedl, díval jsem se na nehybného zajíce. Neměl jsem z toho vůbec radost. Ani špetku. Podíval jsem se na Tasu, která mi říkala o poslední lekci. Předtím jsem to přešel, ale teď jsem už nedokázal mlčet. "Lžeš," sykl jsem jako jedovatá zmije a zabodl pohled do svých tlap. Věděl jsem, že nemám šanci utéct ani ji přeprat, ale prostě jsem to už nechtěl dál poslouchat.

Očima jsem zvedl zrak od stop k zajícovi v dálce a pak k Tase. První ranní paprsky vykreslovaly zlaté louče v jejích vybledlých, šeredných očích a žluté třpytky se odrážely vjejím ošklivě odraném kožichu. Možná to byl pyl, možná jenom drobounká smítka, která si na moment propůjčila záři fotonů osm a půl minut staršího slunce.
Dostalo se mi pochvaly. Přál jsem si, aby tahle slova šla z úst táty nebo mámy, ale osud chtěl, aby mě tuhle životně důležitou dovednost naučila právě Tasa. Zavrtěl jsem ocasem, jak mě význam onoho slova pohladil po zádech. Se zájmem jsem poslouchal její další slova a potom přikývl. To je mám pochytat všechny? zamrkal jsem, ale to už Tasa se pomalu plížila pryč. Přikrčil jsem se dle jejích pokynů a jenom vystrkoval opatrně hlavu vzhůru a díval se, co se děje.
Uslyšel jsem šuchot, uviděl šedý kožich řítící se trávou a hnědou šmouhu, která se kolísavě blížila ke mně. Přikrčil jsem se a skrze stébla trávy koukal, kdy uvidím barvu oček zajíce.
Byly hluboce černé jako dvě bezedné propasti.
Vyskočil jsem z trávy a chytil ušáka jediným skokem. Přimáčkl jsem ho k zemi svou vahou a pak na něj položil packy a držel ho na zemi, zatímco s sebou škubal. Měl zraněnou packu, tekla mu z ní červená a byla trošku více zakřivená než ostatní pacičky. I tak se mě snažil podrápat a utéct. Stáhl jsem uši k hlavě a nečekaně surově zajíce přimáčkl k zemi, že se už vysmeknout nedokázal. Nedokázal se ani pohnout. Zvedl jsem hlavu k Tase a čekal na další pokyny. Tušil jsem, co má přijít teď a moc jsem se na to netěšil.

Čekal jsem, až se na mou hlavu snese lavina nadávek a přirovnání k plovoucímu kmeni, ale nestalo se. Místo toho mi tasa řekla, že lovit lze i jinak. Zamrkal jsem a jemně zavrtěl špičkou ocasu. Bylo to od ní překvapivě milé a já se přistihl, že si o ní myslím i něco hezkého. Jestli mě naučí lovit tahle vlčice, můj život bude mít opravdu hodně zpřeházené hodnoty.
Sklonil jsme hlavu k otiskům pacek, maličkatých a vějířkovitým, které jsem sotva ve tmě viděl. Zkusil jsem znovu začichat, tentokrát ale ne jako ventilátor, spíše jemnými přídechy. Cítil jsem vlhkost půdy a zeminu, ale zajíce ne. Jedině, že by zajíc voněl jako mokrá hlína.
Zkusil jsem tedy jít po stopách. Chvíli mi trvalo, než jsem našel další stopu, ale posunul jsem se o kousek kupředu. A pak další a další. Šlo mi to pomalu, ale postupně jsem se posouval kupředu a kupředu. Po nějaké chvíli mě napadlo, že bych mohl zvednout hlavu trochu výš a následně jsem viděl stopy před sebou utíkat v jistém rytmu. Zrychlil jsem ze zasekaného posouvání do pravidelné chůze, dokud jsme neuslyšel a neuviděl nějaké zvíře v dáli před námi. Bylo opravdu daleko, jeho tmavě hnědý kožich splýval s okolím a jediné, co ho prozrazovalo, bylo otření o větvičky keříku a dlouhé uši. "Tam," šeptl jsem k Tase.