Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šanci pláchnout? Nemohl jsem chodil! A jak jsem si přál, abych mohl odejít. Jenže... Náhle mě přepadl jistý strach. Netušil jsem, kde jsem a ani, jak se dostanu zpátky do Mechového lesa. Nevěděl jsem, kde bych našel pomoc. Byl bych sám, sám v tomto děsivém otevřeném světě, mimo bezpečné hranice mechového lesa, kam jsem patřil. Patříš tam ještě? rýpnul si hlas. Ovšemže ano. Neodešel jsem přece nadobro, ne? Pochyby se do mě lehce zahryzly, jako se housenky zakousávají do listů.
Její záchvat pláče už odezněl a chladná, vypočítavá Tasa se vrátila. Neměl jsem ji rád, stačilo mi se na ni jenom podívat, abych si to uvědomil. To, jak povýšeně se na mě dívala, jak znechuceně ohrnovala pysky nad mou zbytečností. Cítil jsem se k ničemu. Jako kus lejna na stezce.
"Tak to promiň," omluvil jsem se alespoň, když mi potvrdila, že jsem nezdvořák. Vidíš, měla pravdu. Jsi zlý. No, a už nejsi ani vlče. Vyrostl jsi ve zlého vlka, gratuluji, skoro jsem slyšel, jak hlas jásá. Jak se raduje nad mou korupcí, nad korozí mého nevinného dětského srdce, jenž teď bylo plesnivé a zapáchalo. Jak se takové plísně ale zbavit?
To její 'nerada ti to říkám' bylo ironické, poznal jsem to podle šklebu na její šeredné tváři. Pár lekcí z ironie a sarkazmu jsem už dostal, ale většinou jen neúspěšně obletěly mou hlavu a už se nevrátily. Nepotkal jsem moc vlků, co by mi to chtěli vysvětlit. Ani Tasa mi to nevysvětlovala, ale dokonale jsem to z téhle ukázky pochopil. Raději bych byl pořád vlče, pomyslel jsem si a opatrně si lehl na bok. I ona se ukládala ke spánku. Neodpovídal jsem, potřeboval jsem si to promyslet. Místo toho jsem zavřel oči a taky usnul.
(//Nenápadný časový posun.)
Probudil jsem se odpočatý po několika hodinách dobrého spánku. Tasa ještě spala a já teď měl šanci na útěk. V hlavě se mi vynořila její poslední slova a donutila mě začít přemýšlet. Jít za bratrem, který mě prodal jako použitou panenku, za rodiči, kteří vzali roha hned, jen co jsem zmizel z dohledu? chtěl jsem se k nim vrátit, ale něco mi říkalo, že vlastně nechci. Že jejich bezpečná náruč není to, po čem teď toužím. Okusil jsem svobodu, okusil jsem volnost a nebezpečí. Bál jsem se, setsakramentsky hodně jsem se bál, ale připadal jsem si více naživu než kdy jindy. Být tulákem? nechtěl jsem být tulák. Chtěl jsem být ve smečce, mít kolem sebe další vlky, mít práci a přátele. Chtěl jsem se vrátit do Mechové smečky, ale... Chci tam být užitečný. Chci něco umět, chci být už dospělý a schopný vlk, projelo mi hlavou. Jak je jim prospěšný malý zmetek, který žere žlutý sníh a neumí ani ulovit sám zajíce? K ničemu, k ničemu jsem. Otočil jsem hlavu na Tasu a vydal ze sebe jakýsi kňučivý zvuk, abych ji pomalu probral. "Zůstanu s tebou," řekl jsem jí, jakmile byla alespoň trochu při smyslech. "Můžeme být partnery. Ty mě naučíš... To všechno, co vlk musí umět, a já... Já budu tvůj kamarád," řekl jsem. Samozřejmě jsem to myslel jako obchodní partnery. Ona mi dá něco a já jí na oplátku také. Nechceš být její kamarád. Nemáš ji rád. Ne, ty ji nenávidíš! Vidím to, tady dole. Malá natlakovaná kulička černých vláken, svíjecích se jako hadi, to je nenávist. Jaké to je, nenávidět? nevěděl jsem, jestli ji přímo nenávidím, ale hlas tvrdil, že ano. Naštěstí jsem mu nevěřil vždycky - naštěstí pro Tasu.

Jak dlouhé dokázaly být minuty, když okolí stálo za starou bačkoru. A o koliv delší byly sekundy, jestliže jste trávili čas s někým, s kým jste jej trávil opravdu nechtěli. Dokázal bych vyjmenovat spoustu jiných vlků, jenž by mi byli příjemnější společností, avšak otočit se a odejít jsem nemohl. Zadní nohy mi spaly a jakési pozůstatky roztříštěné morálky mě držely na místě - hned naproti Tasinému uplakanému obličeji.
Alespoň už neštkala tak usedavě, jako před chvílí. Zdála se rozumnější, nejspíše se jí vracela příčetnost. Trochu jsem se obával toho, co se vrátí společně s její příčetností. Teď jsem měl na práci ale jiné věci, kupříkladu rozmlouvání o tom jejím šíleném pohledu na svět. Svět, který se dělí na zlé a hodné vlky. Ti zlí používají magii a je jedno, jestli jsou hodní nebo zlí, neboť příslušnost ke straně temnot určovala právě magická dovednost v jejich žilách. A na druhé straně, straně světla a dobra, pomyslných ochránců přírody a koloběhu světa, stála ona, ztělesnění dobré duše, čisté a správné, neposkrvněné jedovatými výpary magických odérů zdejšího světa.
Jenže ona hodná nebyla a nejvíce mě štvalo, že si to nejspíše ani neuvědomovala. "Mohla jsi se otočit a spát dál, ale ty sis zvolila, že bratra donutíš udělat takový šeredný skutek," zněl jsem až moc dospěle. Bránil jsem čest někoho, kdo žádnou čest neměl a obviňoval z toho někoho, komu nějaké další obvinění už nemohlo uškodit. Připadal jsem si jako blázen. Jako šašek nadvoře hluchoslepého krále, kterému našeptávači pokřivují mysl svými lživými radami. Mohl jsem se snažit jak chtěl, mohl jsem mít blyštivou zbroj a zabít tříhlavou saň. Mohl jsem i její tři hlavy donést před krále, ale rádci by mu stejně řekli, že jsme pomatený šašek, co před krále vysypal pytel škopků.
"Já ti nepoděkoval?" zamračil jsem se. Měl jsem dojem, že jsem vděk projevil. "Kdybys byla na mém místě, udělala bys to samé," procedil jsem mezi zuby polohlasem a odvrátil pohled. Přestávalo to dávat smysl, hádat se s ní. Snažit se jí to vyvrátit. Přesvědčit ji o opaku. Jenže já tak moc chtěl! Chtěl jsem jí vyválet hlavu v jejích vlastních čůránkách, donutit ji je vdechnout a dusit se na jejich výparech. Takové šeredné myšlenky. Už ti to jde samo, pochválil mě hlas. Neměl jsem rád ani jeho, jenže jak chcete přesvědčit hlas o opaku? Byl to jen hlas, nemohl jsem nic. Ikdyž jsem mlčel, mohl mluvit.
Začala dělat blbou, snad aby mě jenom dopálila. Nakrčil jsem čumák a podíval se jí do očí pohledem, který jasně říkal 'jasně že ne, ale nedělej ze mě blbce'.
Rozhodil bych rukama do vzduchu, kdybych ruce měl. Místo toho jsem si jenom tak mocně odfrkl, že veškerá opovržlivost a tlak se projevily i ve venkovním světě. "Fajn," měl jsem toho dost. Do hlasu se mi vkradla dopálenost a já už odmítal něco zkoušet. Ať je jaká je, já budu takový... Zlý. Jsi horší jak ona, však to sama řekla, nenáviděl jsem se. Začal jsem mluvit přes její ukňourané přání mít kamarády. "Tak jsem to nejzlejší vlče na celém světě. Je mi opravdu líto, že musíš trávit čas se mnou. Víš co? nejradši bych odešel auž tě dál neotravoval, když jsem tak strašný vlk. Mám alespoň tolik citu, že bych tě ušetřil dalších chvil v mé odporné společnosti, jenže nemůžu, a za to vděčím jen sama sobě," poslední slova jsem už sekal. Emoce se mi přelily přes okraj a já zase ventiloval. A bylo mi to jedno. Byl jsem přece zlý, takže jsem něco takového klidně dělat neměl. A ta lítost, co mě teď kousla do paty? Ta ať jde k čertu, zlí vlci lítost necítí.

Pomalu se vzpamatovávala. Vyskočí teď na nohy a ukousne mi obě uši jako sušenky? Co víš, je jako jiskra. Chvíli doutná, chvíli prská a jindy zaplane tak silným žárem, že tě oslepí, Tasa nebyla zrovna příjemná společnost. Všechny tyhle její skoky mezi náladami a... A psychickými stavy, byly vyčerpávající. Určitě i pro ni, avšak já ztrácel k její osůbce pomalu, ale jistě, empatii. Je jaká je, nepomůžeš jí, tak se můžeš přestat snažit, nabádal mě hlas. Nechtěl jsem to úplně vzdávat, ale nedokázal jsem se už do jejího kožichu vžít.
Prý jsem byl zlý. Povzdechl jsem si. Jsem zlý. Zlý, zlý, zlý malý vlk, znělo mi to zvláštně. Nevěřil jsem jí to ale, protože nebyla zrovna objektivní. "Někteří vlci... Magiči, takoví jsou. Ale ne všichni," povzdechl jsem si znovu a dokonce se uvolil používat tu její zvrácenou terminologii. "Nemůžou být všichni úplně hodní, každý občas udělá chybu hele," ohradil jsem se, protože jsem si připadal trochu pod útokem. "A navíc, ty taky nejsi hodná, jak říkáš. Sice jsi mi pomohla lovit, ale pak jsi mě podupala a unesla jsi mě, to jsou zlé věci. Takže dle toho, co říkáš, jsi zlá taky," zkusil jsem to otočit na ni. Strašně mi vadilo, jak na ostatní házela špínu, ale sama se viděla v nějakém andělském světle. Tomu se říká pokrytectví. Je natolik zaslepená svou vizí, že nevidí, jakou špínou sama je, hlas nebyl zrovna taktní. "Nemůžeš tvrdit, že všichni magiči jsou zlí, když jsi sama úplně stejně zlá," zkusil jsem to nějak zformulovat do věty. "A navíc; na to, aby byl vlk zlý, magie nepotřebuje," dodal jsem. Rýpni si do ní příště o něco okatěji, pak o uši třeba vážně přijdeš.

Úplně se sesypala. Dívej, jaká je z ní hromádka neštěstí. Cítíš se dobře, když před tebou takhle brečí? očima jsem jezdil po jejím třesoucím se těle. Krvácející hrudník, třepotající se čumák, křeč v obličeji, po kterém se kutálely velké krokodýlí slzy. Zní jako malé vlče. Jako chudák. Mělo by ti jí být líto? netušil jsem, odkud se tenhle krutý hlas bere, ale už nějakou chvíli žil v mé hlavě. Většinou byl někde schovaný, jenom tiše pozoroval svět mýma očima, ale poslední dobou se dostával čím dál tím více do popředí a teď už na mě i mluvil. Snažil se mě změnit? Není ti jí líto. Je? Nemělo by. To, že má nějaký problém není tvoje chyba. A ani tvoje věc, já ale nemohl jen tak odejít a nechat ji tu. Trochu jsem chtěl, ale problém byl v tom, že můj fyzický stav mi to nedovoloval. Navíc morálka a empatie mě nutily ji utěšit, což se hlasu příliš nelíbilo. Měkoto.
"Myslíš si, že já jsem zlý?" zeptal jsem se jí. Nemyslel jsem si to. Za svůj krátký pobyt na tomto světě jsem si sobecky uzmul titul hodného a dokonalého vlčete, až poslední události mě donutily nad tím trochu polemizovat. Shazovat vlky do děr a kousat je do krve asi nepatřilo ke ctnostem hodných vlčků. "A co kdybych ti vykouzlil kytičku, která by ti hezky voněla? nebo tě zahřál, když je zima? Ne, že bych něco takového uměl, jsem ještě moc malý, ale co kdyby. To by bylo taky zlé?" ptal jsem se dál. Chtěl jsem jí tenhle pohled na věc vyvrátit. Bylo to sebedestruktivní. Ona si vybrala, že celý svět bude jejím nepřítelem, nemůžeš ji jen tak přesvědčit o opaku.

Položil jsem jí packu na bílou pacinku bez drápů. Mohl jsem na tu druhou, ale byl jsem příliš zvědavý. Byla hebká, měkkoučká a postrádala drápy - očividně. Byl to takový maličký plyšáček na konci nohy. Bylo to docela roztomilé. Ucukla ale, takže jsem tlapku položil na zem a poslouchal, co blekotá. "To máš smůlu... Všichni vyrostou. I já budu za chvíli dospělák," pokrčil jsem smutně rameny. Začala brečet znovu. "Ale no ták, přece se ti neděje nic... Strašného," řekl jsem a ušklíbl se při posledním slově. Nebyla to úplně pravda, zvláště když jsem se podíval pod ni, kde se formovala louče krve a slz. Vykrvácí? Umře? To už bych asi vrah byl, polknul jsem nasucho. Neměl jsem žádné léčitelské znalosti na to, abych krvácení zastavil, takže jsem jenom přihlížel.
Nevěděl jsem, jak jinak ji utěšit, tak jsem ji prostě nechal brečet. Stáhl jsem uši dozadu akorát a čekal, dokud se nevybrečí. Až nebude mít síly brečet... Tak bude potichu. "Můžeš mít kamarády i tady. Je tu spousta hodných vlků. Když se na všechny budeš dívat jako na ty špatné jenom proto, že jsou magiči, nikdo s tebou kamarád chtít být nebude," řekl jsem jí a do hlasu se mi vetřela lehká vyčítavost. Nemyslel jsem to tak moc zle, takže jsem znovu natáhl tlapku a dotkl se jí. "Možná, že kdybys nám dala šanci, tak bys měla kamarádů víc," povzdechl jsem si. "Ne všichni jsou hodní, ale když se ke všem budeš chovat jako k těm zlým, tak ty hodné nikdy nenajdeš," dodal jsem své poslední moudro. Ano, taky jsem poznal zlé vlky - Jaime, Lorenza, tu černohnědou vlčici v Borůvkovém lese, ji - ale věděl jsem, že existuje i spousta hodných vlků.

Nevím, kdo z nás by se měl cítit trapněji. jestli já s tím, jak nestydatě jsem si posouval nádobíčko nebo Tasa, která na mě při tom koukala s vyplazeným jazykem. No, kdybych byl více světaznalý, nemyslel bych si o ní nic hezkého. Žádná změna, ale já si nemyslel, že by byla pedofil, takže alespoň před tímhle byla mou slepotou ochráněna. Stačilo, že na sobě měla jiné nehezké nálepky.
"Oh, tak pardon," omluvil jsem se ještě jednou, když řekla, že to jako dospělák dělat nemůžu. Já ale dospělák ještě nebyl, tak co byl problém?
Když jsem jí řekl, že s ní kamarád nemůžu být, začala brečet. Zkoprněl jsem a skoro se až naježil, protože takovou reakci jsem vskutku nečekal. Jenom jsem se utvrdil v tom, že vlčice přede mou je příliš nevyzpytatelný živel na to, abych jí mohl věřit. Brečela jako blázen, snad víc, než kdy jsem brečel já a to bylo už co říct. "Taso," natáhl jsem opatrně a začal se k ní pomalu přibližovat. Dal jsem nohy pod sebe a poposunul se až k ní, abych jí mohl dát packu na tu její. "Nebreč, to... To dospělí přece nedělají," řekl jsem hloupě.

Začít znovu, ne, že by mě to taky nenapadlo, potíž ale byla v tom, že jsem nedokázal zapomenout na to, co všechno udělala ona a co já. Ublížila Siriusovi, ublížila mně. Já ji shodil do díry a taky ji pokousal do krve. Ona mi něco udělala s nohama, povzdechl jsem si. "To asi nepůjde," vzdychl jsem i nahlas a olízl si tlamu, na které jsem ucítil její krev. Zkřivil jsem obličej do znehcuceného úšklebku a vyplivl načervenalou slinu na zem.
Byli jsme oba dva venku a vděčně děkovali jeden druhému nebo bohům. "Sláva," vydechl jsem jenom a rozvalil se na zemi, zatímco Tasa se jako žížala plazila po trávě někam do bezpečí.
"To by bylo od tebe hezké," řekl jsem mile. "Já tě nemůžu mít ale hned za kamarádku, prostě... To nejde," povzdychl jsem si znovu. Nevěřil jsem jí. "Nevěřím ti," dodal jsem, aby věděla, v čem tkví háček. Byla příliš nevypočitatelná na to, abych dokázal určit, jestli se chová mile z dobroty srdce, anebo něco chystá. Zachytil jsem její znechucený pohled a se studem sklopil uši. "Promiň," řekl jsem, ale vyznělo to jako otázka, protože jsem netušil, za co se vlastně omlouvám.

YAYYYYYYYYY

Nakláněl jsem se dolů k Tase, připraven jí pomoci a vytáhnout ji nahoru. Jedna moje část bojovala s démonem, který ji chtěl v poslední chvíli shodit, pustit ji a nechat dole zhnít. Pořád si vedla svou o tom, že bychom mohli být kamarádi. "To jo," přiznal jsem a zamrkal. "Jenže my zrovna nezačali dobře," řekl jsem. Její pohled na věc byl zajímavý, to ne že ne. Jenže. Jenže, jenže, jenže. Měl jsem spoustu výmluv. "Ty jsi ale nechtěla být moje kamarádka. Byl jsem tvůj zajatec, možná ještě budu, když tě vytáhnu," řekl jsem a lehce protočil oči, ale hlas jsem měl natolik smířlivý, že jí muselo být jasné, že už je mi to jedno. Hlavně, abychom byli oba dva venku z díry.
"Oh, dobře," přitakal jsem a vytáhl se zpátky nahoru. Posadil jsem se, tak napůl, a počkal, až vyskočí nahoru. Jakmile její měkká tlapka dopadla na okraj, přišlápl jsem ji oběma nohama a držel ji na místě, aby jí nepodklouzla.
No a bylo to, oba dva jsem úspěšně byli nahoře. Pustil jsem její packu a nechal ji, ať si dělá co chce. Sám jsem si lehl na okraj a odpočíval. Nikam bych nedošel, takže jsem to zakempil prostě tady. "Nemůžeme být kamarádi, když jsem pro tebe zajatec nebo nepřítel nebo magič nebo co," vydechl jsem a zadní nohy si dal do pohodlnější polohy, musel jsem si přední packou trochu pomoci, abych si tam dole upravil nádobíčko, protože bylo pořád jakoby skříplé a nohy mi ho přimačkávaly. S překvapením jsem zjistil, že ho mám nějak více než před pár měsíci. To je asi normální. Rostu, pomyslel jsem si jenom a položil se lehce na bok. Hlavně co nejméně bolesti.

"No protože..." začal jsem. Zněla tak strašně smutně a zrazeně, až mě z toho zabolelo u srdéčka. Protože jsi mě odtáhla do lesa. Protože jsi mě držela jako vězně. Protože jsi mě chtěla zadupat do země. Protože mě nemáš ráda. Protože nemáš ráda magii. Protože jsi ublížila bratrovi, měl jsem spoustu důvodů, proč jsme nemohli být kamarádi. Tvářila se jako hloupé štěně, které neví, co udělalo špatně. Já bych byl rád tvůj kamarád, ale... Ty jsi špatná, přesně tak. Já chtěl být kamarád všech, jenže jsem konečně pochopil, že to nejde. Že s některými vlky prostě nemůžu být kamarád, protože jsou špatní. Zkažení jako shnilé ovoce. "Protože jsme každý moc jiný," dokončil jsem konečně. Mohl jsem na ni prsknout, že je to zlá vypelichaná cuchta, ale zaprvé; nebyl jsem Sirius a za druhé; potřeboval jsem teď její pomoc.
Konečně seto začalo dít. No, divnější pocit jsemještě nezažil. S hlavou vlčice mezi nohama jsem si připadal velice divně, skoro až nesměle. Natáhl jsem přední nohy nahoru a zachytával se za všechno, co to šlo. Zadníma nohama jsem se občas pokusil zapřít o Tasu, ale jak jsem ji měl zaraženou skoro až v žaludku, nešlo to. Bolelo to, celý zadek mě bolel. Vytáčela mi bolavé kyčle, tlačila na zraněná místa a navíc mi skřípala pipíka, čehož jsem taky nebyl fanda.
Stálo to ale za to. Jakmile začala funět, natáhl jsem se, zachytil se tlapama o vrch a zadní nohou se skrz bolest zapřel o její rameno. Následovalo úpějící vyzdvižení se nahoru a... Hotov, byl jsem venku.
Můžeš ji tam nechat. Můžeš se odplazit a nechat ji tam zhnít, první myšlenky na svobodu nebyly zrovna hezké. Otočil jsem se a natáhl se za Tasou. Natáhl jsem k ní tlapku i hlavu, aby se o mě jakkoliv chytila a vytáhla se nahoru i s mou pomocí.

Nakláněla hlavu z jedné strany na druhou a nejspíše přemýšlela, jak se z toho vyvlíknout. Možná chtěla přijít na jiné řešení, ale neviděl jsem žádné jiné. Možná, kdyby měla nějakou magii, třeba by nás nahoru vytáhla, ale... Ona přece nebyla magič nebo co. Povzdechl jsem si, protože jí to trvalo jako psovi sraní, ale nakonec souhlasila. Vděčně jsem se na ni podíval se začal se škrábat nahoru. Přišla ke mně a já měl co dělat, abych odignoroval úpěnlivou touhu se naježit nebo ji znovu nepokousat. Díval jsem se raději nahoru a natahoval packy, abych se zachytil co nejvýše. Zatnul jsem zuby a postavil se na zadní nohy. "Teď... Uff, teď mě vytlač nahoru," řekl jsem skrze bolest.
Kamarádi? otočil jsem na ni hlavu a na tváři se mi mihlo zmatení. Takhle splachovací jsem asi nebyl, nedokázal jsem se přemoci na ni ani dlouho dívat, natož s ní být zase kamarád. Možná, kdybych ji sem neshodil, mohli jsme být kamarádi. Takže za to můžu já? Ne, ublížila mi první, přece... snažil jsem se nedávat si to za vinu. "Já... Myslím, že nejsme," zavrtěl jsem lehce hlavou a schoval ocas mezi nohy, aby mě mohla bezpečně vytlačit vzhůru.

K mému překvapení neprotestovala. Nevypadala sice zrovna zapáleně, ale alespoň to slepě neodmítla. Neviděl jsem jinou možnost, jak se dostat nahoru, takže jsem byl vděčný, že poslouchá. "Ty mě vytlačíš nahoru a já ti pak pomůžu se za mnou vyškrábat," řekl jsem na vysvětlenou. Mně nefungoval zadek a jí pravděpodobně předek, takže jsme si museli navzájem pomoci. Začal jsem se zase zvedat a pomalu se přesunul ke svahu, o který jsem se opřel a podíval se na Tasu. Přísahám, že... Že ti nahoru pomůžu, něvděl jsem, na co mám přísahat a ani komu se zpovídat, protože bohy jsem neznal, Smrt byla mimo moji ligu a jediná pomoc široko daleko seděla kousek ode mě a snažila se mi před chvílí rozdrtit zadní nohy na kaši. Zasloužil jsem si to vůbec? zavrtěl jsem lehce hlavou, abych tyhle divné myšlenky vyhnal. Nebyl na ně čas. Chtěl jsem jenom ven z díry. Co potom, to se ukáže.

Všude je to moc strmé. Mohl bych lézt šikmo, ale musel bych si dávat přestávky. Navíc, jestli by se mi zhroutily zadní nohy, tak bych zase sjel dolů, dokázal jsem si to živě představit, takže jsem to nehodlal zkoušet. Musel jsem vymyslet jinou cestu nahoru. Je to moc vysoko. Kdyby tu byl někdo jiný, pomohl by mě vytáhnout nahoru a sám by to už jistě zvládl, ale... otočil jsem hlavu na Tasu. Co jiného nám zbývá, pomyslel jsem si kysele.
"Taso?" oslovil jsem ji. V hlase mi nezněla hořkost, vztek či dokonce zášť k ní, prostě jenom zoufalost z naší situace. "Když... Když si pomůžeme navzájem, dostaneme se nahoru," řekl jsem a doufal, že vlčice pochopí. Ona by pomohla nahoru mně a já bych pak pomohl jí. Kdo by šel nahoru první ale? Bylo mi jasné, že mi nebude věřit, že bych jí pomohl, protože já jí nevěřil taky. "Když mi pomůžeš nahoru, přísahám, přísahám na cokoliv, na svůj život, že ti pomůžu nahoru taky," dodal jsem a podíval se jí na chvíli do očí, aby věděla, že to myslím vážně. Co jiného nám zbývá?

Pomalu jsem vychladl. Vztek přešel a dostavila se racionalita. Jsem v díře. Bolí mě zadní tlapky i záda. A hlava. Moje hlava. Nekrvácím, alespoň si to myslím, nedíval jsem se, jestli mi neteče červená, avšak nezdálo se mi, že by mi nějaké tekutiny unikaly. Ani jsem se nepomočil - úspěch. Tasa je tady taky. Slyším ji, nejspíše se čistí. To ji to vůbec nebolí? otevřel jsem oči a podíval se na ni. Siluetaproti hnědé hlíně, byla skloněná a čistila se zcela bezhlesně.
Otevřel jsem tlamu a zakašlal, v krku mě něco škrábalo. Nemůžu tady zůstat, uvědomil jsem si. Nejraději bych si lehnul a prostě počkal, než si pro mě někdo přijde, jenže... Nikdo nevěděl, kde jsem. Bratr mě zaprodal, sestra byla v lese, rodiče někde daleko a smečka taky. Byl jsem tady úplně sám. Teda, byl jsem tady s Tasou, ale ta mi asi nehodlala pomoct.
Přetočil jsem se na břicho a roztáhl nohy od sebe, abych se mohl zvednout. Točila se mi hlava už jenom z toho, jak jsem se rychle narovnal. "Bože," hlesl jsem, když se mi celý svět zatočil jako centrifuga. Počkal jsem, až se okolí ustálí a žaludek uklidní, potom jsem se začal pomalu zvedat. Přední nohy mě pomalu zvedly a zadní do určité chvíle taky, jenže asi ve třetině mi projela ostrá bolest od kotníků až k páteři a zadek se mi prostě zhroutil k zemi. Stiskl jsem zuby, ale uniklo mi zakňučení. Bolelo to jako čert. Teď, když jsem už v krvi neměl ani kapku adrenalinu, mohl jsem cítit každičký kousek svého bolavého těla.
Zůstal jsem v napůl postavené a ležící pozici, dokud bolest nepřešla, abych se zkusil postavit znovu. Pomalu, i přes bolest, která okamžitě začala vystřelovat do mého těla, jsem se postavil. Zadek se mi klepal jako šílený, zatínal jsem zuby bolestí a div to nevzdal. Udělal jsem pár kroků k boku díry a znovu nechal zadek spadnout. Hledal jsem místo, kudy se budu moci vyškrábat. Na Tasu jsem se už nedíval. Už mi to bylo jedno. Chtěl jsem prostě jenom pryč.

Podařilo se mi zakousnout, ale tahle část těla byla asi o dost méně rvatelná, protože jsem jí neudělal téměř nic. Ani nekvikla. Vydala jediný zvuk, který by indikoval bolest. Přemýšlel jsem, kam tedy své zuby zaryji nyní, aby to mělo lepší efekt, ale to už jsem byl jako nechutný komár zaplácnut a donucen opustit své parazitistické chování.
Přirazila mě k zemi a pak ustoupila. Zavřel jsem oči, bál jsem se dalšího útoku. Celé tělo se mi třáslo jako ratlík, neb tolik bolesti jsem ještě nikdy nezažil. A ani adrenalinu. Protékal mi žilami jako tsunami, bořil všechno, co mu stálo v cestě. V uších mi hučelo a svět se mi zdál rozmazaný.
Doufám, že už ti to stačilo, řeklaa já k ní zvednul oči.Mezi předními tlapkami měla červený flek, ze kterého v nepravidelných intervalech odkapávaly drobé krvavé kapičky. To jsem udělal já, nebyl to moc hezký pohled, ale nedokázal jsem se přinutit v sobě najít nějakou lítost pro její zranění. Litoval jsem spíše sebe, protože jsem se sám sobě měnil před očima v jakousi zrádcovskou, krvelačnou příšeru, kterou jsem rozhodně nebyl.
Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Zůstal jsem ležet a zatínal zuby, protože jak adrenalin odstupoval, bolest přicházela. Chtěl jsem po ní skočit znovu, znovu ji zkusit pokousat, ale zadní část mého těla se třásla více než epileptik na discu. Proč jsi mě sem táhla? Proč mě nezabiješ? Ukonči to! jaký byl tvůj plán? Žádný jsi nemělaa dívej, jak to dopadlo, ty... Huso hloupá! položil jsem hlavu znaveně na zem a oddal se nepravidelnému dýchání a házení viny na Tasin kožich. Přesně tak. Jsem totiž malý nevděčný smrad, který tě zradí a pokouše. Nezasloužíš si mou lítost, jenom můj vztek. Všechno je to tvoje vina, já jsem oběť. Já za nic nemůžu, nic jsem neudělal špatně. Snažím se jenom přežít.