Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VVj

Přesně v momentě, kdy naše tlapky začaly podupávat jehličí z jedlí, spustil se déšť. Nejprve to znělo jako tiché šimrání jehliček stromů nad námi, potom se však zesílilo a déšť spíše šuměl. Zní to docela příjemně, uvědomil jsem se a nadechl se. Vzduch ochladl a jakoby se pročistil. Myslím, že s emi déšť líbí, určil jsem si. Voda v jezeře byla děsivá, ale voda, která zázračně padala z nebes byla fajn. Neviděl jsem déšť poprvé, ale celá moje dosavadní existence spočívala v přežívání a ne žití. Spoléhal jsem se na ostatní, žil jsem v mechovém pelíšku a nic mě netrápilo. Jenom jsem si hrál a povídal s ostatními, nic jsem neřešil, protože jsme nemusel. Teď jsem byl sám na vlastních packách v děsivém světě plném nebezpečí, dospělých vlků a neznámých věcí a nebyl tady nikdo, kdo by mi dělal průvodce. Byl jsem s Nemesisem, ale dohromady jsme sotva dali jednoho funkčního jedince, který uměl počítat do pěti a zvládl si ulovit rybu, natož aby měl nějak dobře rozvinuté kognitivní funkce.
"Neměli by si být příbuzní podobní?" nadhodil jsem a otřel se o jeden strom, abych se poškrábal na zádech. "Bratr vypadá úplně jako já a sestra je mi taky podobná," zapřemýšlel jsem nahlas. "Nemusíme být příbuzní, abychom byli kamarádi," usmál jsem se na Nemesise a rozhlížel se. Tohle nevypadá jako Mechový lesík. Neměly by tady být ty velké kameny? Hráli jsme kolem nich na schovávanou, dumal jsem, zatímco jsem zrakem haluškoidních očí skenoval les. Pustý a prázdný, plný jehličí a dlouhých kmenů jedlí. Mohla by tu být třeba i sopka a listnaté stromy ty blbe. A taky mech. Beztak jsi šel na opačnou stranu, kousnul jsem se do jazyka a vyhlédl ven z lesa, kde už hustě pršelo. Obloha se zatáhla a viděl jsem temná mračna, která schovala svět pod tmavou pokrývku. A taky se začíná stmívat, polknul jsem. Srst se mi trošku naježila obavami.
"Umm to znamená, že se o nás stará, když nejsou rodiče na blízku. Maminka u ní byla, když jsme jí teprve rostli v bříšku a poprosila ji, aby nám dala nějakou velkou moc a byla naší kmotrou. A souhlasila. Sestřička ji teď uctívá, vede kult Smrti dokonce a dokonce jí obětovala něco a Smrt se převtělila do velkého černého ptáka a vzala si to!" rozpovídal jsem se nakonec a oči mi blikaly užaslými jiskřičkami plných hrdosti. Teď už jsem se nebál, že by to Nemesise nezajímalo, předtím zněl vskutku zvědavě, když jsem mluvil o Tase. "Taky bych kmotru rád viděl, ale nevím, kde ji najdu," vyřkl jsem svou myšlenku nahlas a zvedl koutky v omluvném úsměvu.

"Jo, asi jo," přitakal jsem pomalu. Najednou jsem si tak hloupě nepřipadal, zdálo se totiž, že Nemesis tomu přílišnou váhu nedává. Usmál jsem se a zavrtěl ocasem, jak mi ze srdce spadl kámen zvaný 'nezdravá sebekritika'. "Když jsme teď dva hloupí, tak dohromady vydáme vlastně za jednoho chytrého," zapřemýšlel jsem a pokusil se o vtip. O žertování. Jako malá květinka jsem se začal Nemesisovi otvírat a pokud mi neutrhne okvětní lístek, tak možná i vykvetu.
"Táta říkal, že je to strýc Arkanus. Hmm, ale nevím," zahloubal jsem se. Nikdy jsem nad tím tak neuvažoval. Je to tvůj pokrevní strýc? Jestli ano, tak to musí být bratr mámy nebo táty, ale Arkanus nevypadá jako táta a jako máma taky moc ne. A co teta? Tu jsem neviděl. "Myslím, že ne," zavrtěl jsem nakonec hlavou. "Táta je s Arkanusem asi jenom velký kamarád," navrhl jsem možné vysvětlení a nakrčil čumák. Les už byl nedaleko a já cítil, že podnebí je čímm dál chladnější a zachmuřenější. V dáli jsem dokonce slyšel i hromy. Rychle mezi stromy!
Alespoň tak? naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu a na obličeji se mi objevil ustaraný výraz. Udělal jsem něco špatně? Řekl, že jemu žádná moc nikdy rány nezacelila, což jsem mohl vidět jak na jeho obličeji, tak i na předních nohou. "Možná je to jenom o náhodě," namítl jsem, abych ho vyvedl z chmurných myšlenek. "Nebo za to může to, že mám za kmotru Smrt," breptnul jsem, jak jsem se rychle snažil vymyslet důvod, proč Nemesis má jizvy a já ne. "Jak sis je udělal?" nedalo mi nakonec a zeptal jsem se, když jsme vcházeli mezi vysoké jedle.

// Jedlový pás

Můžete. Máš radost? Dívej, teď sis ho už úplně přivlastnil! Jediným slovem se k tobě přivázal, teď je celý tvůj, máš z toho radost? Máš? Máš?! mávnul jsem vesele ocasem a s úsměvem se na Nemesise podíval. Jistým způsobem se mi zdál starší a chytřejší než já, ačkoliv tvrdil, že je hloupé vlče. Podívej se na něj. Má jizvy na čumáku a i na nohách. V očích má jakýsi podivný lesk, jako kdyby věděl něco víc než ty. Prohlédl jsem si Nemesise konečně pořádně, možná až příliš pátravě a zvědavě jsem očima klouzal po jeho šedé srsti, zastavoval se na každém žíhaném pruhu a zakončil to návštěvou v jeho optice. Uhnul jsem raději pohledem.
"Já jsem taky hloupý," řekl jsem, ačkoliv by bylo lepší tohle nesdělovat. Záleží na tom? Stejně by to poznal? Chováš se jako malé uřvané děcko, které se vehementně dožaduje mámina cecku, ty ostudo vlčího rodu!
S opatrností jsem přešel přes říčku a zamířil k lesu v dáli. To by mohl být on! Mechová smečka je přece taky v lese... přemýšlel jsem, nedbaje vnitřního hlásku, který se mi opět posmíval, že nepoznám ani místo, kde žiju. "Jojo, strejda Arkanus. Byli jsme u vás v lese kdysi dávno a hráli si v údolí a brácha mi tam vyrazil zub," přikyvoval jsem vesele hlavou, aniž bych věnoval přílišné pozornosti Nemesisovým grimasám, neboť jsem skautoval jako surikata pláň před námi a zda je bezpečné ji přejít.
"Tvůj táta?" zopakoval jsem s podivem. "Tak to je jasné, že jsme kamarádi!" zazubil jsem se potom a začal mávat ocasem rapidní rychlost zleva doprava. Pohyb ale ustal, když jsem mu vyprávěl o Tase a jámě. Konečně jsem se z minulosti dostal, když Nemesis skočil přede mě a já se skoro nestihl zastavit. Trošku jsem do něj drcnul a čumákem mu zavadil o uši a - Kéžby to byl čumák, co? - udělal krok zpátky. Nech toho, čumáky jsou studené a mokré, nechtěl bych se ho dotknout, okřiknul jsem svůj vnitřní hlas, který byl nevybíravý ke všemu a vnucoval mi myšlenky, jenž jsem nechápal.
Nemesis se mi zdál rozčilený. Jako kdyby si mě přál vidět dole v té jámě na místo Tasy. Asi chápu, jak mě Tasa viděla, pomyslel jsem si a stáhnul uši i ocas. "Nějaké kouzlo mě vyléčilo," breptl jsem znovu. "Bolelo to. Hodně," přitakal jsem a zklamán sám sebou ze sebe vydal tiché zakňučení.

"Můžeme být spolu kamarádi," nadhodil jsem Nemesisovi pod tlapky zcela okatě nabídku přátelství, aniž bych příliš uvažoval nad tím, jestli by byl dobrým přítelem. Možná za to mohl fakt, že byl podobně starý a s vrstevníky jsem si připadal lépe. Pokračoval jsem na sever, až bylo jezero za námi a před námi byla řeka. Maličkatá, ale byla tam. Možná, že kdyby bylo nebe čisté, dohlédl bych až na sopku a podle toho určil směr, kudy se vydat, správně. Místo toho jsem zamířil na západ k horám, které jsem taky neviděl. Jenom jsem doufal, že po cestě nepotkáme žádné losy a déšť nás případně stihne až v lese. "Nemyslím si, že jsi hloupý," namítl jsem a zavrtěl hlavou. Nene, hloupá vlčata vypadají jinak. Jak? Podívej se do vody, je jako zrcadlo. Uvidíš tam toho největšího hlupáka, kterého znám. Hloupá vlčata se nechají zatáhnout do lesa kanibalem, nechají si ulovit jídlo a ještě si myslí, že by s ním mohli mít přítelský vztah. Hloupá vlčata jsou jako ty. Jako ty a ty a ty, opakovalo se mi v hlavě posměšně.
"Tak jo," pookřál jsem konečně a trochu zavrtěl ocasem. Teď jsem se nemusel bát samoty. Teď jsem se mohl být jenom bouře, otevřeného světa, losů, vody za námi a toho, co nás čekalo někde v budoucnosti. Něco neznámého a cizího, nebezpečného už jenom tím, že jsem si to nedokázal představit.
"Oo! Tam to znám! Mám tam strejdu Arkanuse," usmál jsem se na Nemesise. "Znáš strejdu Arkanuse?" zeptal jsem se a hned se zdálo, že jsem zase o půl roku mladší. Malá, huňatá koule hnědých chlupů, která zlatýma očima kouká na svět v celé své nevinnosti a hlouposti.
Obával jsem se, že od sebe Nemesise jenom odradím, ale opak byl pravdou. Přicupital ke mě a v jeho zlatých očích se tetelily zvědavé jiskry, jeho oči se vpíjely do mých. Bylo to až nečekaně intimní a... Lhal bys, kdybys řekl, že se ti to nelíbí. Nebuď taková citlivka. Po dlouhé době o tu tvou ubohost někdo stojí a ty se rozpadáš jako vločka v teplé tlapce, utahoval jsem si sám ze sebe, možná až příliš krutě. "S-Shodil jsem ji do jámy, která byla plná ostrého kamení," začal jsem a zakoktal se. Stáhl jsem uši, ten okamžik se mi vybavil až s děsivou přesností. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep, jak mi zase hučí v uších děsem. "Nehýbala se, ležela tam a ani nedýchala. Skočil jsem za ní a chtěl jí pomoct, nejsem vrah, přece nejsem vrah, nejsem-" zalapal jsem po dechu. Snažil jsem se udržet v klidu, vnímat svět kolem sebe, vnímat Nemesise, ale jako kdybych měl před sebou iluzi Tasy, jak leží a ani se nehýbe. Světy se mi spojily do jednoho. "Probrala se a chtěla mě zabít. Kous-kousnul jsem ji do hrudníku, krvácela. Ona mi rozdupala nohy. Nechodil bych, ale spravilo se to, nějak. Kouzlem," vydechl jsem. Viděl jsem Tasu před sebou. Zrádče. Jsi obyčejný magičský parchant, zabiják, podlý vrah, který vrazí vlkovi kudlu do zad! křičela na mě. V ten moment jsem si tak doopravdy připadal a bál jsem se to přiznat, ale přijal jsem to. Na jeden moment jsem se tím zákeřným vrahem stal.

"Opravdu?" podivil jsem se s lehce zasněným výrazem. Jak jeden pozná, že dva vlci jsou přátelé? Je to tím, že se na sebe dívají, sedí blízko sebe a mluví spolu na blízkou vzdálenost? Kde máš kamarády, hmm? Saturnus zmizel z nory a od té doby jsi ho neviděl. Viděl! Společně s Launee a Therionem jsme značkovali hranice a hráli čenichanou - která ti vůbec nešla. Všiml sis, že tě čumák vůbec neposlouchá? Nejsi v pořádku, chápeš to? Dokáže to tvůj malý žabí mozeček pochopit? Uvědomit si tuto skutečnost? zamrkal jsem a povolil tenzi na kořeni ocasu. Ani jsem si neuvědomil, že stahuju špičku chvostu mezi nohy.
"Oh, tak to se omlouvám. Já klidně půjdu jiným směrem než ty, jestli teda... Nechceš jít se mnou," zamračil jsem se a musel trošku zabojovat, abych nezněl jako největší depkař pod sluncem. Přece o nic nešlo. Jenom sis sobecky přivlastnil vlka a myslel sis, že teď ti bude dělat společnost jenom proto, že máte stejnou cestu, polkl jsem.
"Ty jsi někde odsud, Nemesisi?" zeptal jsem se, jen co jsme se představili. Nemesis. Ne-me-sis. Zní to hezky. No, hezky není to správné slovo. Zní to tajemně, jako kdyby to byla jen nějaká záclona plná třpytek, která skrývá něco úplně jiné jméno. Třeba si ho vymyslel, třeba se jmenuje úplně jinak. Jak by se mohl jmenovat doopravdy? Jizvák? Šedák? To jsou taky spíš přezdívky a dost nekreativní, dokonce by si mohl myslet, že urážíš jeho vzhled. Dej si bacha, aby ti nezačal říkat losí bobku, odtáhl jsem se konečně od vody a udělal několik kroků zpátky. "Teď to tak vypadá, že?" řekl jsem a jízlivě nad vlastním chováním pozvedl koutek v sebekritickém úšklebku. "Jsem spíše ztracenec, který byl donedávna jenom ve smečce a v bezpečí a teď... Nedávno mě unesla vlčice, chtěla mě zabít, pak jsem málem já zabil ji a pak jsme lovili ryby a..." nadechl jsem se a sklapl. "Promiň, nezajímá tě to," vydechl jsem a zavrtěl hlavou. Raději jsem vzhlédl a rozhlížel se kolem. Chtěl jsem vědět, kde jsem a kam mám jít. No jo, ale kam mám jít? Možná bych měl jít zpátky za Launee a říct jí, že se do smečky vrátím, až budu užitečný. Budeš ale někdy? Takžeje rozhodnuto, nadechl jsem se a vydal se na sever podél jezera. Držel jsem si od vody odstup, ale jinak jsem byl slepý k hrozbám, které se vyskytovaly na takto otevřených místech.

// Mahtaë sever

Vzdaloval jsem se od vlků. Stín a jeho vypelichaný kožich plný jizev, smrad jeho zvratků a bílé oči, které propichovaly jako trny růží; Suzume a jeho hubené tělo, prdelkující chůze, něžný hlas a děsivě čiré tyrkysové oči - nechal jsem je za sebou u řeky. K mému překvapení vlk šel se mnou. "Nejsou to mí kamarádi," odpověděl jsem vlčeti. Vděčně jsem se na něj pousmál a zvolnil tempo, jakmile jsme od dospělých byli dál. "Díky, že jsi šel se mnou," řekl jsem a mávl ocasem ze strany na stranu plný rozpaků. Odvážil jsem se vyblitě zelenýma očima loupnout po vlčeti a drobně zvednout koutky v úsměv. Připadám si jako Tasa. Ukradl jsem vlče. Ale já mu neubližuju! A navíc šel dobrovolně! Nejspíše jsi od ní chytil nějaké móresy, jen se na sebe podívej, ty chudáku.
Šli jsme kolem velké vodní plochy, slyšel jsem bzučet nějaký hmyz a při zkoumavém pozorování jsem rozpoznal dlouhá tělíčka malých bzučících vrtulníčků v modrých a zelených barvičkách. Některé ty vrtulníčky byly spojené zadečky k sobě a létaly v podivném kruhovém či esovitém tvaru. To jsou... To jsou esíčka, pomyslel jsem si. Nemohl jsem být úplně tupý, ale rozhodně jsem neznal názvy všech zvířat. Jsi vlastně docela hloupý. Měl by sis nechat udělat prohlídku mozku, jestli ho tam vůbec máš, dobíral si mě hlásek. "Jsem Alastor," představil jsem se, abych se zbavil sebepoškozovacích myšlenek.
Změnil jsem směr svých kroků k vodě a zastavil se asi metr od ní, abych se jako žirafa natáhnul a z dálky se napil vody. Nutno podotknout, že jsem se trochu zakuckal, jak moc jsem musel vystrkovat krk. Tlapky jsem měl natáhnuté a zarýval jsem drápky do země, skoro jako kdybych se bál, že z vody něco vyskočí a stáhne mě to pod hladinu. Bůhví co v té vodě může plavat,když už tam byl i Stín, pomyslel jsem si, přisuzujíc vlkovi schopnosti hodné Lochnesky.

Pomalu jsem se začal zvedat do sedu, dával jsem si pozor, abych vystupoval sebevědomě a hlavně nevyděšeně, ačkoliv jsem měl z vlků husí kůži. Tasa i nadále couvala, Stín zvracel - což mě potěšilo - a Suzume se jediným pohybem přiblížil ještě více. Srdce mi poskočilo, nejspíše děsem nebo... Snad něčím jiným? Netušil jsem, momentálně jsem měl co dělat, abych si sám snažil vymluvit škodolibou radost ze Stínovy šavle. Dívej, Tasa odchází. Kdybych se zvednul a šel za ní, třeba by mě úplně neodvrhla. Nenávidí mě teď? Nedivil bych se. Nechávám ji odejít, nechráním ji před tímto modrookým krasa-vlkem, loupl jsem očima po Suzumem a polknul. Trošku vylekaně ze svého vnitřního rozpoležení jsem se rozhlédnul kolem sebe a začal hledat jakýkoliv důvod zmizet. Uviděl jsem vlče, šedivé a vzdálené. Musí být podobně staré jako já, pomyslel jsem si. Pach jsem nedokázal zachytit a i kdyby ano, nerozeznal bych jeho pohlaví.
"Uhh, protože jí modrooký vlk nechal upálit vlčata," vypadlo ze mě polohlasem, ale to už byla Tasa v trapu a já se nemusel bát, že by mě slyšela. Možná sis to měl nechat pro sebe. To se neříká, cizincům sdělovat takové osobní informace. Měl's mlčet. Mlčet jako hrob. Ale ona není moje kamarádka a nikdy nebude. Nemám ji rád. Je divná a zlá a protiřečí si. A směje se mi. Ano, směje se mi, postavil jsem se a začal se pomalu vzdalovat. "Já, já už půjdu," zakoktal jsem se a omylem o Suzumeho zavadil, když jsem se snažil proplést kolem jeho těla místo toho, abych šel na druhou stranu.
"Ahoj, nechceš jít se mnou? Někam, někam pryč?" vybalil jsem na šedivé vlče rychle, téměř s hmatatelnou prosbou podloženou děsem v hlase. Očima jsem i nadále kontroloval stav těch dvou vlků a bezděky se díval více na Suzumeho než na Stína. Bojím se ho snad více? Nebojím, zdá se nejvíc normální, zamračil jsem se nad vlastním chováním a olízl si čumák.
Dle toho, jak vlče odpovědělo - ha, byl to vlk, už jsem si všiml! - jsem se otočil a začal pochodovat na sever. Vlastně bylo jedno, jestli sohlasil nebo ne, já prostě chtěl pryč a pokud možno tak s ním, bál jsem se sám.

// VVj

Asi jsem vyčerpal své volňásky na odpovědi, protože se mi dostalo pouhého zavrčení. Sklapl jsem a rozhodl se znovu uzamknout do svého vnitřního světa, kde bylo vše prozářené sluncem. Stíny v takovém světě byly ale o to temnější a hlubší, jako kdyby skrývaly nějaké zapeklité zlo v sobě.
Sledoval jsem, jak Tasa vytahuje z vody nějakou trosku. Vlk byl hubený jako lunt, šeredný jako noc a jeho hlas zněl jako skřípání nehtů po tabuli. Nakrčil jsem svůj čumák a stáhnul uši.
Tasa říkala, že nás měla sežrat. Mluvila sice jenom o jednom z nás a to, jak se na mě neohlížela jasně značilo, že tentokrát je to mířené na tu šeredu, co vytáhla z vody. Možná to má jako formu pozdravu? Místo ahoj si z někoho prostě uhryzne. Nebo ho unese a pak zkusí sežrat, olízl jsem si podvědomě tlamu, rybí maso jsem měl stále mezi zuby a trochu jsem slinil.
Tasa nás představila a já se na Stína podíval nedůvěřivým pohledem. Co měl tenhle vlk za problém? O jakých řadách to mluvil a proč se tím vůbec zabýval, když byl sotva o něco použitelnější než já. Sklonil jsem hlavu ke své tlapě a začal si ji okusovat, jak mě zasvědily polštářky.
Nepřestal jsem si okusovat tlapku, zatímco se blížil další vlk. S hnědým kožichem a jednou bílou tlapou se k nám vlk přibližoval stylem, který by se nejlépe dal popsat jako připrdelkování. Něco na jeho chůzi mi připadalo zvláštní, stejně tak jako na křišťálu, který se vlkovi houpal kolem krku a zvýrazňoval tak světle modrou barvu jeho očí.
Překvapilo mě, jak se vlk začal zajímat o mě. Jeho oči se mi procházely po kožichu a většinu svých vět zakončoval pohledem na mě. Překvapeně jsem si olízl čumák a natočil k vlkovi uši. "Ahoj," pozdravil jsem ho s nádechem otázky. Trošku mě vyvádělo z míry, že se o mě tak zajímá. Loupl jsem pohledem na Stína, který vlka hned přizval k nám. Přikývl jsem a nedůvěřivě se zavrtěl. "V pořádku? Ehm, asi?" zakoktal jsem se, zatímco jsem se zakláněl, abych vlkovi viděl do obličeje. Nebyl už nejmladší, ale sálalo z něj více energie a síly do života než ze mě. Natočil jsem k němu zvědavě uši a znovu si olízl čumák. Měl jsem trochu hlad. Má stejně modré oči jako Therion, zastesklo se mi po hnědém vlku páru slov. Až teď mi došlo, co barva očí znamená. Rychle jsem pohledem vyhledal Tasu, ale ta už si to couvala někam pryč. Srst na zadku se mi lehce naježila. Necháváš mě tady? S těmihle cizinci? Samotného? Jak můžeš! Srabe! nadával jsem jí, zatímco mi mizela z dohledu. Můj náhlý děs z cizinců se přeměnil v magickou sílu, která zasáhla Stína. Šeredný tak mohl ucítit náhlou nevolnost. "To byla Tasa. Bojí se vlků s modrýma očima," vysvětlil jsem a koukal, jak vlčice pořád couvá. Společně s ní couvaly i všechny problémy, které představovala. Už jsem nebyl v jejím područí, byl jsem svobodný! Necítím se zrovna osvobozený, polknul jsem a dal si ležérně tlapku přes tlapku. Vlk s modrýma očima seděl vedle mě.

"Musela?" zopakoval jsem po ní nechápavě. Už jsem měl jistý náhled do její minulosti, ale pořád mi to nezapadalo moc do sebe. Třeba kdyby ses nad tím trochu zamyslel, ty hlupáku, tak by ti to došlo, rýpnul jsem si sám do sebe a díval se, jak se na mě Tasa škňuří. Zabili jí vlčata. Kdo? Vlci s modrýma očima, takže nějací magiči. Ona pak vychovávala vlčata, která pak zabila. Byla to magická vlčata, to říkala. Takže... "Tebe unesli a tvého partnera zabili? A pak ti zabili i vlčata, když jsi je porodila?" necitlivé, odporné a vskutku netaktní, opravdu jsem na sebe nebyl pyšný.
"Jednou, ale většinou byli sourozenci pryč," řekl jsem a sledoval, jak se staví na nohy. Tak podivně se přikrčila a nahrbila, jako kdyby ji bolelo bříško. Byly ty ryby zkažené? napadlo mě. Sám jsem zůstal tupě ležet a jenom poslouchal. Dělat ze sebe strašidlo ještě předtím. Dobré je pokousat tlapky a uši a krk, záda a břicho ne, opakoval jsem po ní v duchu a horlivě přikyvoval. To jsem si v jámě asi moc dobře nevedl, zhodnotil jsem následně, protože jsem se tehdy Tase zahryzl do hrudníku. Krvácelo to hodně, ale očividně jí to vůbec neublížilo. Já bych doteď pajdal, kdybych se zázrakem neopravil.
Trhnul jsem hlavou směrem, kde znělo plácání. Tasa se s výkřikem jala vlkovi pomoci a já zůstal ležet. Necítil jsem se v nebezpečí. Co horšího by mě mohlo potkat? Tasa je nestvůra, každý další vlk je oproti ní maličká veverčička, díval jsem se na zmoklého černého vlka a přemýšlel, jestli je tak nemotorný, že je samý šrám. Ne, určitě je to rváč. takové jizvy by z pádu neměl, pomyslel jsem si, když jsem se na ty jeho jizvy díval.

Nevím, jestli je lepší její protivné já nebo její vlčecí já. Když se chovala jako malá, měl jsem aspoň malý důvod s ní zůstat a ochraňovat ji jako protislužbu za to, že se o mě taky 'starala'. Teď mám zas co dělat, abych očima nevyhledával nějakou další díru.
Ne! Nemysli na díry, ne, ne, ne! pevně jsem semknul víčka k sobě a zatřepal vehementně hlavou. Tasa mě zkazila, byl ze mě chlípník a úchylák, který myslel na díry! Panenko skákavá, jak já se za sebe styděl! A to ani nebylo to nejhorší, nejhorší bylo, že o tom chci vědět víc!
"Takže jsi je vychovala a pak zabila? Nebyla to... Ztráta času?" zeptal jsem se. Vytvořil jsem si pro pár chvil trochu odstup od celého toho jejího šíleného života a zkusil v něm najít smysl. Cestičku, která vedla přímo lesem, bez zrádného borůvčí a trnů. Bylo mi ale jasné, že bude stačit jedna věta a už se zase budu topit někde v guláši.
"Naučila bys mě to taky?" zeptal jsem se.

Chceš od ní něco víc? Co všechno tě ještě může naučit? Lovit jinou zvěř? To nepotřebuješ, dieta ze zajíců a ryb ti bude prozatím stačit, zbytek se naučíš sám. Poznat všechna ta divná zvířata taky zvládneš bez ní. Co potřebuješ vědět a zároveň k tomu potřebuješ asistenci jiného vlka. Vlčice? přemýšlel jsem. Tohle mi už vysvětlovala a myslím, že si s ní nepotřebuju nic takového zkoušet! okřikl jsem svou nemravnou myšlenku, která se s dětinským chichotem prohnala mou hlavou. Ne, žádné množení, žádný nácvik kopulace!
"Takže seš vlastně skvělá učitelka!" usmál jsem se na ni. Hraješ to. Usmíváš se na ni jenom proto, že po ní něco chceš. Jsi prohnilý malý smrad, který ji jenom využívá. Chudák si toho určitě už dost vytrpěla a ty máš ještě tu... Tu drzost, že z ní děláš hlupáka a loutku!
"Učila jsi ta vlčeta se i rvát?" zeptal jsem se. Zatím jsem měl na kontě jenom dvě rvačky. Jednou jsme se pokousali s bráchou, ale to byla rvačka plná pacek, mého kňučení a kňourání, a nakonec nás stejně musel roztrhnout táta. Podruhé to bylo v jámě, ale to byla spíše parodie boje. Sotva jsem věděl, co dělám.

Slyšel jsem za sebou máchání a hučení, když Tasa lovila ryby svým způsobem. Běhal mi mráz po zádech jenom z pomyšlení, že bych měl dobrovolně ponořit hlavu pod hladinu a lovit ryby zuby. Podíval jsem se na chydáka čudlu, co měla hlavu na kaši a jenom zdechle ležela u mých velkých tlap.
Taková síla... Jsem monstrum? očima jsem loupnul po Tase, která házela mrtvé ryby jednu po druhé na břeh. Jejich hlavy nebyly zmáčknuté v nepřirozených úhlech a ač měly vykulené oči, určitě to nebylo surovým tlakem bolesti.
"Aha," odpověděl jsem jenom potupně a lehl si na zem, abych začal rybu tedy jíst. Byla slizká, její šupiny měly podivnou prachovou texturu, ale jakmile jsem se dostal dovnitř, ucítil jsem i teplé maso a orgány. Ty příliš dobré nebyly, s jistým znehcuením jsem je ale snědl, nemohl jsem si moc vybírat. Jeden orgán byl ale dobrý, měl v sobě drobné kuličky, jikry, které mě lechtaly na jazyku. Maso bylo jemné a chutnalo jako řeka, ze které jsme ryby vytáhli. Opatrně jsem chroupal kosti a maso a ožužlával rybě ocas, když po mně Tasa hodila jednu ze svých ryb. "Díky," dal jsem ti tentokrát záležet, aby můj vděk slyšela. Podíval jsem se jí do vybledlých očí, které toho zažily více než já. Díky tobě vím, jak stopovat, jak zardousit králíka. Vím jak ulovit rybu a jak se dělají vlčata, pomyslel jsem si, zatímco se mi už plně zelené oči přesunula z jejích očí na bílou tlapku bez drápů. "Naučila jsi mě toho víc, než kdokoliv jiný," řekl jsem. Nebyl jsem příliš rád, že je to zrovna ona, kdo má takové zásluhy, ale nemohl jsem si vybrat. Cítil jsem, že se měním. Že pomalu opouštím ulitu naivního a hloupého vlčátka, kterým jsem byl. "Co si myslíš o tom, že vychováváš vlče magičů?" zeptal jsem a vděčně se pustil i do druhé ryby.

Roztomiloušký. Rozkošný a sladký, přetékající naivitou a slepý ke krutostem okolního světa. Jako malé vlče, sladký jako med, sladký jako nektar okrasných květin. Nepřipadám si ani jako květina a ani jako med. Připadám si jako blázen, jako hlupák uzavřený v kleci hozený do moře. Pomalu se potápím a unikám před záchrannými háčky svého okolí, kdy se moje klec i se mnou více a více potápějí ke dnu. Do hluboké černoty mořkého dna, kde je takový tlak, že tvar těla přestává být pevný. Moje tělo neunese váhu celého oceánu, zabije mě svou tíhou.
Růžový měsíc se skláněl k obzoru, sledoval jsem jeho obrys, kterak pomalu zanikal za horizontem.
"Oh, dobrá," přikývnul jsem a stoupnul si naproti Tase. Nikdo by mě nedonutil strčit hlavu do studené vody, čelit možnému utopení. Máchnul jsem tlapkou po první stříbřité šmouze, která se mihnula u hladiny a světe div se, drápy jsem něco zachytil. Natolik mě to ale vyděsilo, že jsem tlapu stáhnul zpátky obloukem, jenže ryba se mi jakýmsi nedopatřením/štěstím připletla do cesty a vyletěla na břeh. "Ježišmarja," zaklel jsem to nejsprostší, co mě zrovna napadlo a jal se rybu chytit, protože se pleskala na břehu a vehementně se pokoušela dostat zpátky do vody. Přišlápl jsem ji, hodil jeden rychlý pohled plný ztracenostina Tasu a pak vzal rybu do zubů. Nemá ráda, když je necháváš trpět, připomněl mi hlas. Přidržel jsem si rybí tělo velkou tlapou a stiskl čelisti k sobě. Čekal jsem, že budu potřebovat hodně síly na to, abych rybu zabil, ale její hlava pukla snad ještě dřív, než jsem doopravdy zabral. Překvapeně jsem zafrkal a pustil rybu ze své tlamy. Měla hlavou rozdrcenou od mých zubů. Mám docela sílu, zamrkal jsem a podíval se na Tasu. "Jak se jí ryby?" zeptal jsem se. Vlků opodál jsem si nevšiml, protože můj čumák stál za starou belu a vyblité zelené oči jsem upíral na Tasu. S prvními slunečními paprsky se mi duhovky začaly zbarvovat více a více, bylo to skoro rapidně rychlé. Už jsem měl v očích jen maličký pozůstatek svcý h vlčecích let, kdy zlaté chomáčky barviva jako růžičky prokvétaly nepropustnou zelení.

"Nh!" zkusil jsem první formu protestu, ale pak mě napadlo něco lepšího. "Tak proč se se mnou kamarádíš?" křikl jsem zpátky. Tak. A říkej. Proč mi jdeš po boku, když jsem tvůj nepřítel? Proč mě učíš lovit? Proč seš na mě "hodná"? probodl jsem Tasu pohledem. Tohle už bylo vážné. Nedělal jsem si z toho legraci, vážně mě zajímalo, proč se za mnou/se mnou furt tahá.
"Růžová je hezká barva," řekl jsem a díval se na měsíc. Měla obliba různých barev něco společného s vlkovou osobností? Nelíbila se jí růžová, protože to byla taková jemná, holčičí barvička? Plná lásky, něhy a vnitřního souznění? Možná v sobě měla růžové i trochu namyšlenosti, koketnosti a žárlivosti, ale převážně byla sladká. Sladká jako med. Růžová... Se mi líbí.
Poodešel jsem k maličké zátoce, kterou řeka vymlela do půdy. Tasa ukázala na stříbřité odlesky pod hladinou. Dobře, to jsou ryby, přikývnul jsem a pak se na Tasu zamračil. "Supr, ale jak je ulovit?" zeptal jsem se znovu, trochu otráveně.

"Je to magič!" odsekl jsem jí a napodobil její panovačný tón hlasu. Nejsem zase tak hloupý, jak vypadám! Poslouchám, co říkáš, všímám si věcí! Ještě ti nakukám, že má modré oči a že to byl právě on, kdo ti upálil děti a budu mít vystaráno! styděl jsem se za své myšlenky, ale nebral jsem je zpátky. Už jsem si začínal zvykat na to, jakou nestvůrou vlastně jsem. Jsem obyčejný, vypočítavý haj*l, který využije každé příležitosti a slabosti, aby získal to, co chce.
Díval jsem se, jak schází k vodě. Sám jsme zvedl zrak a pohled jsem upřel na měsíc, který se koupal v bublinkové vodě růžových mydlinek. "To je divné, koukej," řekl jsem a ukázal packou nahoru. Být chlípník a znalec, zkusil bych na to Tasu svést. Užít si pod růžovým měsícem, to byl přece sen všech romancemi opředených hlav mladistvých, či ne? Určitě bych nebyl jediný, kdo se oddává tělesné slasti v tuto kouzelnou moc... Naštěstí jsem byl ještě malý a ačkoliv mi Tasa vysvětlila, jak je to s vlky a vlčicemi, necítil jsem vůbec nic. Ani jediný záchvěv pudu, touze po páření. Prosten těchto primitivních pocitů jsem vzhlížel k obloze a potom se podíval na Tasu.
"Ne, nespadlo," zamračil jsem se a promnul si packou očko tak, jak jen jsem to zvládl. Viděl jsem chviličku rozmazaně, ale pak se mi svět zase zaostřil. "Jak se loví ryby?" zeptal jsem se a přišel k ní k vodě. Neměl jsem rád hloubky a rychle proudící voda se mi taky nepozdávala, takže jsem zůstal stát na břehu. Moje srst v sobě nesla hluboké růžové odstíny měsíčního světla, zatímco tasin světlý kožich měl nádech panenkovské růžové. Bylo to zvláštní. Připadám si jako v pohádce.