Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Aina

Ach, bezopečí stromů! Jak klidné a příjemné místo, ukryté před zraky těch nanicovatých tvorů s kopyty a parohy. Schovat se pod rozložitými větvemi dřevěných noháčů, splynout s jejich kůrou a nechat se vést mezi jejich končetinami lesem. Jako bludička ztrácet se a objevovat na náhodných místech, nalézat skrytá zákoutí plná krásy a překvapivé kouzelnosti, schovali jsme se do lesa, znal jsem cestu dál. Zamířil jsem k šumu řeky a už o něco klidněji pokračoval proti proudu. Tep se mi klidnil a já se zastavil u vody, kde jsem se znovu napil ze své podivné pozice, kdy jsem se od vody snažil co nejvíce vzdálit, ale zároveň se i napít. Řeka byla chladná, ale pomáhala mi pročistit se hlavu, utišit strach a uklidnit mě. Její šum byl velmi příjemný, cítil jsem se jako kamínek v řece, který voda omílá a brousí jeho ostré hranky, dokud z něj není krásný oblázek.
"Má, říkal mi o ní," přikývl jsem Nemesisovi na otázku. "Jo, Ragarská. Narodil jsem se tam, ale nelíbilo se nám tam, takže jsme s mámou a bráchou šli sem. Táta a sestřička tam zůstali. Je poblíž Smrti, kdybychom tam šli do kopce, dojdeme do hor," přikývl jsem šedému vlčkovi a mávnul ocáskem. Neměl jsem hory rád, bylo to pořád do kopce a taky jsem neměl rád Alfu. Jeho světle modré oči mě děsily, skoro mě propichovaly pohledem a viděly mi až do duše. A to se ti nelíbí, protože tvoje duše je černáa zkažená jako staré maso. Prolezlá červy, smrdutá a napůl rozložená teplem.
"Já... Chci jim říct, že ze smečky odcházím a nevrátím se, dokud nebudu užitečný," hlesl jsem tiše. Nebyl jsem na sebe příliš hrdý, byl jsem naprostý budižkničemu a trápilo mě to. Nechtěl jsem být jejich starost, nechtěl jsem trápit svou neschopností je. Stačilo mi vidět, jak se mě snaží naučit rozeznávat pachy - neúspěšně. Představa, že by mě měli učit všemu, co vlk potřebuje vědět a znát, byla úmorná. Museli by se mnou strávit minimálně celý rok intenzivního učení a já je nechtěl omezovat. Nechci být koule na jejich noze, polkl jsem. Necítil jsem se zrovna na to, abych tam hned teď nakráčel a řekl jim to. "Asi bych se na to trochu prospal," zamumlal jsem směrem k Nemesisovi a zamířil dál od řeky někam na vyvýšené místo, abych našel místo na spaní.

// Jedlák

"Musím říct něco důležitého Launee. Nebo Therionovi. Nebo Saturnovi anebo prostě někomu ze smečky, to je jedno komu," zamotal jsem se v tom a vyjmenoval vlky dle toho, jak mi přišli na paměť. Měl jsem všechny tři rád stejně. Lež. Saturna jsem měl rád více, byli jsme si věkově podobní asi jako já teď s Nemesisem. Bylo mi s ním příjemně, nemusel jsem zastávat žádnou vedoucí pozici, byl jsem plně oddán příkazům Saturna a dělal mu pomocníka a poradce. Minoritní funkce mi vyhovovala, byla klidná a příjemná, nemusel jsem si zatěžovat hlavu ničím složitým. Takže s Nemesisem nejsi rád? Cítit se povinen se o něj postarat? zpomalil jsem, protože se šedivý zasekl v lese, zatímco já už vycházel zpod stromů. Poslední kapky mi spadly na kožich z větví, avšak mraky už se rozžehnaly a nepršelo. Nevypadalo to sice na úplně klidnou noc, ale doufal jsem, že alespoň ten kousek cesty bude klid.
Touhle trasou jsem už šel. S mámou a Siriusem. Kde by mohli být? Nechtějí být se mnou? Mám... Mám se jim plést do života? mávl jsem ocasem a nadechl se chladného vzduchu. "Ne, nejsou. Moji rodiče... Táta je ve smečka v horách a máma je jenom členka," zavrtěl jsem hlavou. "Alfami jsou Launee a Therion," vysvětlil jsem Nemesisovi. Teď už asi chápal, že jsem chtěl probrat něco důležitého, když jsem prvně zmínil jejich jména. Možná nešlo o nic tak hrozného ale, pokud jsem souhlasil s předáním informace komukoliv jinému.
Slyšíš? ohlédl jsem se, ale nelyšel jsem nic a ani neviděl. Paranoia mi strašila v hlavě a já přes pláně přecházel přikrčený, s ocasem vyděšeně staženým mezi nohama a ušima přitisknutýma k hlavě. Nejsou tady. Nejsou. A jestli jsou, tak... Daleko. Ne tady, tady ne, uklidňoval jsem se, zatímco moje srdce běželo maraton. Přešli jsme řeku a pokračovali přes pláň. V dáli jsem zahlédl první stromy a s vyhlídkou brzkého bezpečí zrychlil krok, div jsem nezačal klusat.

// Kiërb (Neprobádaný)

Hlas ti chrčí jako starý bavorák, zníš jako šedesátiletý kuřák s plícemi děrami po zásahu brokovnicí, v pořádku bys byl jenom tehdy, kdybys byl mrtvý. Tam by tě už nic nebolelo, přikývl jsem se srozuměním a podíval se na jeho zjizvený čenich. Ptal jsem se tě už, jak se ti to stalo? Ne, neptal, nebylo to zrovna vhodné. Vypadal jsi, jako kdyby jsi mi zazlíval mou bezúhonnost, ačkoliv taky na tom nejsem tak dobře.
Sebelítost? jízlivost se mi rozvibrovala v hlavě. Neměl bych se litoval, neměl jsem proč. Jenom tě vydědila vlastní rodina, protože jsi neschopný malý lump, stáhl jsem uši a s nejistotou se ohlédl ke zřícenině. Mezi kameny jsem zahlédl záblesk zelených očí, které mě jedovatě propichovaly. Možná se mi to ale jenom zdálo.
"Musím tam jít," přikývl jsem souhlasně, avšak nechtěl jsem se vrátit domů proto, abych tam zůstal. Musel jsem jim říct, že odcházím. Že jdu do světa, abych se něco naučil a byl prospěšný. Mám titul PP, ale nejsem v něm vůbec dobrý, musím... Musím být lepší, přikývl jsem si sám pro sebe. "Ne, jdeme tam. Jenom... Jenom na otočku," pokusil jsem se usmát, ale na povrch pronikl smutek, který se s odchodem ze smečky pojil. Neměl jsem z toho radost, ale prostě se to udělat muselo. Postavil jsem se na nohy, otřepal se a pomalu se rozešel z lesa ven.

// Aina

Takže žádný jiný význam. Mohlo by to znamenat i něco jiného ale, stačí si to vymyslet. Přetvořit význam fráze a málem jsem se pozvracel, protože se mi vybavilo opět něco, co mi Smrt ukázala v pár vteřinách, které jsem strávil zíráním do jejích očí. Bez srsti by bylo krásně vidět, jak moje kůže nejrpve bělaví a pak zelená a jak smaragdová ustupuje, objevuje se rudá značící stud. Připomínáš si to schválně? Zaujalo tě to snad? vysmíval se mi krutý hlas.
"Ah tak," hlesl jsem, trošku zaměstnán odpoutáním pozornosti od nemravných myšlenek. Můj svět, která Tasa přetvořila na svět dírek a klacíků měl po návštěvě Smrti snad další tři rozměry a já v něm už nechtěl existovat. Někdo si bolest užívá, ale ty asi ne. Nevypadáš na to. Muselo to hodně bolet a musí to hodně bolet i teď, sotva sípáš. Už nemluv, nemusíš mluvit, já se bez tvých slov obejdu. Na chvíli. Hlavně, že jsi celý a kmotra mi tě nevrátila po kouscích, které by... Ugh, hlavně, že jsi celý, těkl jsem očima ke zřícenině a zpátky na Nemesise.
"Takže," zopakoval jsem jako opička, "už, už nemusíš mluvit, jestli tě to bolí." Chtěl jsem mu dát možnost, aby mlčel. Jo tak dát možnost? Jako kdyby celé jeho chování záleželo jenom na tom, co řekneš a co ne. Víš co? Nešel se doteď vyčůrat, protožes mu to nedovolil, víš. Praská mu měchýř, jsi takový sobec, že na něj vůbec nehledíš, stočil jsem uši někam za sebe, jako kdybych slyšel kroky. Měl jsem pořád nahnáno a upřímně... Chtěl jsem odtud pryč a nejlépe vzít Nemesise s sebou, protože jsem se bál samoty. "Co takhle jít pryč? Dál od Smrti?" navrhl jsem a odlepil se od stromu, který mi celou dobu dělal podpěrku.

// Uuuu, díky! :3

K žádnému masakru mých příbuzných se neschylovalo. V duchu jsem si oddechl, že semi podařilo odvrátit případnou katastrofu a zachovat si čisté tlapky i srdce. Chtěl bys je zabít? Viděl bys je rád mrtvé? Ne, neviděl. Mám je rád, ať už jsou, jací jsou, na tohle jsem měl názor pevný jako skála a ani hlodající hlásek v hlavě mě nedokázal zviklat. Rodina byla vše, rodina a přátelé, nic jiného pro mě nebylo důležité.
Přikývl jsem a vyslechl si, co mi Nemesis chce říci. Nevěřit Smrti? Nevěřit vlastní kmotře? Následně se otočil a odešel. Vyprovodil jsem ho pohledem a znovu se opřel o strom, zády ke zřícenině.
Proč... Proč by lhala? Sám jsem cítil, že říká pravdu, zabolelo mě to u srdíčka, takže se jistě trefila. Vždyť to Sirius s Tasou taky říkali, že jsem jenom koule na noze a je lepší se mě zbavit. Obětovat mě. Možná v tom jsem pochybil? Neobětoval jsem se? Měl jsem se nechat zabít Tasou a Rowena mě měla obětovat Smrti, aby zvýšila u ní svou přízeń? Prál bych jí to, nebránil bych se, stejně bych byl už mrtvý. Měla mě roztrhat, když měla šanci. Zemřel byl čistý a neposkvrněný od všeho zla, které jsem napáchal. Nebyl bych vrah, násilník, zrádce a lhář. Byl bych jenom nevinné vlče, které bylo ve špatný čas na špatném místě.
Čekal jsem poslušně jako pes. Každou chvíli by se měl vrátit, plíživá myšlenka o skonu mého nového přítele mi harašila v hlavě. Slyšel jsem sípavé nadechování a krev mi ztuhla v žilách. Jde po mně! Zavřel jsem pevně oči a přitiskl se ke stromu, jako kdybych se s ním snažil splynout. Dech se přibližoval, slyšel jsem i kroky, které se mi zdály nepřiměřeně dunivé a strašidelné. Pak se to zastavilo hned vedle mě a já se bál otevřít oči, dokud to stvoření nepromluvilo. "Uff," vydechl jsem nahlas, když se ukázalo, že jde jenom o Nemesise. Prohlížel jsem si jeho tělo, které mělo co dělat, aby nabralo vzduch do plic. Jeho slova mě trochu zmátla, takže jsem natočil uši k němu a s nechápavým pohledem se zeptal: "Znamená to snad něco jiného, než co to říká?"

Pravděpodobně bys stihl utéci. Já bych tě neochránil, to opravdu ne. Podívej se na mě, na chudáka, na zbabělce! Utekl bych a nechal tě tam jako návnadu bez mrknutí oka. Jsem necitlivý vrah, zabiják, vypočítavý haj*l! ušklíbl jsem se a váhavě Nemesisovi přikývl, ačkoliv jsem mu to příliš nevěřil. Bylo ale hezké, že se mi snažil dát nějaký důvod žít.
"T-To neříkej, nechci, aby umřeli," řekl jsem zpočátku rozhodně, ale pak jsem se zasekl, stišil svůj hlas a s vědomím, že říkám něco naprosto hloupého zbytek dokončil s očima sklopenýma hanbou k zemi. Nemohl jsem jim přát smrt, ačkoliv Smrt jí jistě byla. Nechtěl jsem, aby bratr umřel, měl jsem ho moc rád, chápal jsem jeho pohnutky a neměl jsem mu to za zlé, opravdu ne! "Mně se jenom nelíbilo, co řekla," řekl jsem, ale pochyboval jsem, že to Nemesis pochopí, protože jsem vlastně odpovídal svým vlastním myšlenkám a Nemesis mi do hlavy neviděl.
Dotek mi byl příjemný, opravdu jsem se cítil lépe, když mě neohrabaně potlapkal po hlavě. Usmál jsem se a vděčně k němu zvedl oči, které mu jasně děkovaly. "Buď opatrný," řekl jsem mu a opravdu jsem to myslel vážně. Až příliš rychle jsem se na Nemesise emocionálně upnul a nechtěl jsem ho ztratit. "Kdyby se ti cokoliv nezdálo, radši zdrhni. Já bych to nikomu neřekl," ujistil jsem ho. Co nejhoršího? dokázal jsem si představit hodně věcí, možná až příliš. Potom, co jsem se Smrti podíval do očí jsem měl o dost více znalostí světa a moje fantasie teď jela na plné obrátky. Jenom jsem se na Nemesise pokusil usmát, ale nepříliš se mi to povedlo. Dávej si pozor.

Utápěl jsem se v sebelítosti, toužil jsem skočit z mostu, podřezat si žíly, dát si smyčku kolem krku, skočit pod kola kamionu, položit hlavu na koleje, skočit ze skály, nechat se roztrhat tygry. Žijí tady tygři? Jestli ano, měl bys je jít rychle najít a trošku si s nimi popovídat o zbytečnosti své existence!
Co se stalo? otevřel jsem oči do temnoty kolem sebe a vyhledal třpytící se zlaté hvězdičky přede mnou, které na mě hleděly s jistou účastí. "Prý by bylo lepší, kdybych umřel. I bratr se mě chtěl zbavit a pak tam byla tma a... A příšera, chtěla mě zabít! " vyštkal jsem ze sebe. Okolní černota mě příliš neuklidňovala, spíše mě udržovala v konstatním stresu. Byl jsem si toho ale vědom a Nemesisova přítomnost mi byla posledním stéblem, kterého jsem se chytil jako tonoucí. Začal jsem dýchat pomaleji a hlouběji, až jsem přestal vzlykat a moje hrdlo se stahovalo jen málo.
"Přimluvil jsem se za tebe, ale nevím, jestli to pomůže, vzhledem k tomu, že nejsem hoden toho být její kmotřenec," řekl jsem a pokusil hlas zvednout do veselého zavtipkování, ale vyznělo to spíše jako ubohý pokus o nadlehčení. Utřel jsem si oči o hřbet packy a opřel se znovu o strom. Potřeboval jsem něčí podporu, abych se nesesunul k zemi. Byl jsem už ale klidnější, když jsem se mohl dívat na Nemesise. On byl přece můj kamarád, ne? Měl mě rád!

// Zřícenina

Vyběhl jsem ze zříceniny. Tlapku před tlapku, svět jsem měl rozmazaný od slz a v hrdle mi to skákalo, jak jsem štkal. Zpomalil jsem, jakmile mě obklopily dlouhé nohy stromů. Snažil jsem se uklidnit, popadnout dech, ztišit dětinský pláč, avšak stále jsem se třepal a nedokázal se uklidnit. Sesunul jsem se u jednoho kmene a začal plakat jako malý.
Bylo by lepší, kdyby jsi byl mrtvý. Srius tě chtěl zabít, není proč se divit. Jsi srab, zbabělec, lhář a podfukář. Jsi vrah, bodáš do zad, jsi nechutný a odporný, úchyl a padělek, nejsi hodný existence mezi ostatními. Jsi obyčejný kus ho*na, de*ílek a ko*ot, nepřizpůsobivý a slepý, neschopný, neužitečný, lepší mrtvý!
Hlas mi v hlavě mi křičel, bylo to jako kdyby tam byl někdo jiný, ale i tak každé slovo bolelo, zahlcovalo mou osobnost, nutilo mě brečet více a více. Nedokázal jsem to už dál poslouchat, chtěl jsem hlas utišit, ztlumit ho, utnout. Praštil jsem hlavou do stomu, zátylkem mi projela ostrá bolest, svět opět potemněl, příšery vyskočily ze stínů a zakously se mi do krku, jenž byl vystavený jejich zubům, aby ukončily můj život.
Měl jsem halucinace?
Bylo dusno, nedokázal jsem se nadechnout, svět byl temný a plný hrůz, děsil jsem se zvuků, které jsem ani neslyšel. Chtěl jsem usnout a neprobudit se - chtěl jsem umřít? Ne, zbytek racionálního myšlení urputně bojoval s tím, co jsem momentálně zažíval. Nehýbal jsem se a krom nezastavitelného třesu jsem zůstával bezhybně sedět opřený o strom, slepé oči převrácené vzhůru k obloze, zatímco mi po tváři tekly slzy. Tolik dramatu pro nic!

// Objednávka

ID - M02/Halucinace/4 hvězdy = 120 drahokamů
ID - M03/Halucinace/5 hvězd = 250 drahokamů
ID - M04/Rowena/1 hvězda = 5 křišťálů
ID - M04/Nemesis/1 hvězda = 5 křišťálů

dohromady 370 drahokamů a 10 křišťálů
uplatňuji 15% slevu
celkem 315 drahokamů (179 opálů, 119 safírů a 17 ametystů) a 8 křišťálů

Díky!

// Jedlový pás

Ohlédl jsem se na Nemesise, který už byl jen pouhou šedou siluetou na pozadí dlouhých kmenů jedlí. S nervózně tlukoucím srdcem jsem pokračoval vpřed do jeskyně podivné hory – hradu. Hradu, který již dlouhá léta podléhal rozpadu, jeho zdivo se drolilo, velké kusy kamene se hroutily a válely po lese ještě před samotným doupětem pověstné Smrti. Byly obrosteny mechem a lišejníkem ze severní strany. Očima jsem bloudil kolem sebe, prohlížel jsem si toto podivné místo a přemýšlel, jak něco takového může vůbec být. Čí to byla práce? Vlci nedokázali něco takového postavit, jestliže nepoužili mocných kouzel. Už jsem viděl pár kouzel, čar a podivných skutků, které by se daly pokládat za zázraky, avšak vidět zrození tohoto hradu by jistě patřilo mezi největší kouzla všech dob. V zimě jsem podobný hrad stavěl se Saturnusem, aniž bych si byl vědom jeho podobnosti s útočištěm mocného stvoření, jenž ho obývalo.
A přesně tohle stvoření, možná vlk, možná pták, možná jenom podivná magická koule, která nabíraly rozličných tvarů dle své vlastní nálady, mi bylo kmotrou.
Bylo to podivné ticho a chlad, které mě přinutilo jako myšku našlapovat tiše a obezřetně vejít do jámy lvové. Oči jsem upíral na zelený oheň mezi dvojicí do výše se tyčících menhirů, otesaných do ostrých tvarů a nebezpečných hran, o které by bylo až příliš snadné rozbít si lebku. Připadal jsem si jako zloděj vkrádající se na cizí pozemek bez svolení majitele. Zloděj by se o povolení neprosil, prostě by vešel. Jak jsem se ale měl oznámit, když tady vládlo až mrtvolné ticho a nejhlasitějším zvukem byl můj dech? Byl jsem tady sám? Byl jsem v této gigantické, vícepodlažní budově o několika místnostech sám? Viděl jsem další místnosti, které vedle bůhví kam, stejně tak schody, jež se nezdály příliš stabilní, ač by odvážného vlka dokázaly vynést až do dalšího patra. Něco mi ale říkalo, že do dalších pater nechci. Pochyboval jsem, že tam dosáhne světlo zeleného ohně a já se tmy bál. Smaragdový plamen mě ale uklidňoval, cítil jsem se bezpečně a jakkoliv divně to zní, cítil jsem s plamenem. Jako kdyby mi rozuměl, jako kdyby byl mou neodmyslitelnou součástí.
Opatrně jsem našlapoval po zemi z placatých kamenů, která byla plná puklin. Jeden z placatých kamenů se zaviklal, když jsem na něj došlápl. Ten zvuk byl až příliš hlasitý, ale kupodivu se nic nestalo. Pohledem jsem zapátral kolem sebe a hledal onu mocnou Smrt, kterou sestra opěvovala. Schovávala se mi? Nebyl jsem snad hoden její přítomnosti?
„Téměř,“ odpověděl hlas na mé myšlenky. Tichý a vrzavý, avšak s nádechem lstivosti, jako když liška přesvědčuje slepici ke společné večeři. Zastavil jsem svůj krok a podíval se po hlase, který se ozval těsně vedle mého ucha, avšak nikde nikdo nebyl. Už jsem začal pochybovat, že jsem něco slyšel, když jsem ji uslyšel znovu. “Jsem tvá kmotra, ale to neznamená, že k tobě budu chovat nějakou náklonnost. Tu by sis nejprve musel vysloužit,“ vzhlédl jsem ke schodům, kde se tyčilo vychrtlé černé stvoření s ocasem z neonově zelených paprsků, které prskaly a jiskřily, když se pohybovaly. Oči to mělo stejně zelené jako ocas a stejně jako oheň byly oči chladné a svítivé. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že právě naše duchovní příbuzenství by mělo něco znamenat, avšak dle jejích slov tomu tak nebylo. „Tvá sestra si jako moje kmotřenka vede o dost lépe. Založit pro mě kult, to ještě nikoho nenapadlo,“ z její tlamy vyšla slova chvály a já ucítil osten žárlivosti, který doprovodil hluboký stud, že jsem vůbec mohl osten pocítit. Nedokázal jsem ho potlačit a co bylo horší, ani jsem nechtěl. Žárlil jsem na Rowenu, která si naši kmotru naklonila založením kultu. Proč jsem se k ní nepřidal? Mohl jsem mít plusové body!
„Chtěl jsem ti jenom říct, abys byla na Nemesise hodná,“ zabručel jsem zklamán sám sebou a svou neschopností. Odpovědí mi bylo ticho a potom odfrknutí. Neříkala nic, a to mě mátlo. S úlekem jsem udělal malý skok dozadu, když se Smrt objevila vedle mě a ohrozila můj intimní prostor. „Opravdu jsi za mnou přišel jenom proto, aby ses přimluvil za svého kamaráda?“ zeptala se mě, v hlase jí tancoval výsměch. S výčitkou se mi podívala do očí a já viděl věci, které jsem možná vidět nechtěl. Velké životní pravdy, závažné věci, sprosté věci. Se škodolibou radostí mi předávala obrazy a vědomosti o věcech, které jsem znal jenom z vyprávění a rozhodně neměl přílišný zájem o jejich náhlém objevení. Zazubila se. „Nechtěl jsi strávit nějaký čas o samotě se svou kmotřičkou? Určitě by to byla zábava!“ řekla afektovaně a zamrkala na mě. Uvnitř mě se něco prohlo, snad nechutí a zmatkem, ale tahle mimika se mi příliš nelíbila. „Už jsi dost velký, abys toho věděl víc, ale jsi pořád stejně hloupý jako před rokem,“ protočila Smrt oči a tlapou do mě žduchla. Bylo to jemné gesto, podivně opatrné, a právě proto mě překvapila surová síla, jež mě odmrštila ze stoje do lehu a poslala mě o kus blíže k ohni. Zelené odlesky mi barvily srst a já se zatetelil iracionální radostí. „Co s tebou, ty chůdě?“ zeptala se Smrt a přišla ke mně. Ocas jí prskal jako rozzuřená kočka a když se ke mně sklonila, aby si mě prohlédla, cítil jsem se nepatřičně odhalený. Tlapou mi zvedala nohy a prohlížela si moje břicho, pak mi přimáčkla hlavu k zemi a drápy mi přejela po tváři. „Bez jediné jizvičky,“ konstatovala s nevypočítavým klidem.
„Já… Já jsem Alastor,“ vypadlo ze mě náhle, protože jsem se předtím zapomněl představit. Hlupáku! Smrt po mně šlehla pohledem a já ucítil, jak se mi točí hlava a teplo mi zalévá tvář, přes kterou se mihly zelené drápy. „Já vím, kdo si!“ okřikla mě. „Vím, že seš Alastor, největší zbabělec rodiny, dítko s růžovými brýlemi, malý úchyl a podivín, který se tváří jako obyčejný vlk. Jsi jako shnilé ovoce se zdravě lesklou slupkou,“ prskala na mě a prošla ohněm. Zamrkal jsem a zvedl se do polosedu, abych viděl, kam jde. „Já… Já nejsem úchyl!“ zkusil jsem se obhájit. Smrtiny oči na mě vyčítavě a pohoršeně koukaly skrze oheň, jako kdybych byl zklamáním světa. „Něco ti dám, ber to jako splnění mého závazku jakožto kmotry,“ zasyčela na mě. Sklopil jsem uši a zamračil se zmatením. „Laskavě se začni chovat nějak reprezentativně, jinak si tě najdu a uvidíš to rodeo, mladíku,“ postavil jsem se na nohy a olízl si tlamu. „Já jsem ale nic nechtěl,“ broukl jsem vyhýbavě a měl co dělat, abych nezaječel úlekem, neboť Smrt proskočila plameny, její srst hořela a z tlamy jí šel oheň nefritové barvy. „Tak ty budeš odmítat kmotřin dar? Ty špíno!“ další pálení, horkost na druhé tváři. „Vůbec nejsi hoden toho, být mým kmotřencem! Nedivím se, že se tě Sirius snažil zabít. Bylo by lepší, pro všechny, kdybys umřel!“ zaječela mi do tváře. To mi stačilo k tomu, aby mi vyhrkly slzy. Spolknul jsem knedlík v krku a zapištěl: „Já se o tebe jako kmotru neprosil!“ To zase bylo až příliš pro Smrt. Oči se jí zúžily a její tlama se zavřela. Bylo by lepší, kdyby na mě zakřičela zpátky, ale tohle zlověstné ticho bylo k nevydržení. Narovnala se a světlo začalo pohasínat. Černota se stahovala kolem jejího těla, až z ní byl jenom obrys se zelenýma očima. „Takhle se s kmotrou nemluví,“ řekla hrůzostrašně klidným hlasem. Oči se jí ponořily do temnoty a já oslepl.
Začal jsem couvat, strach se zahlásil o slovo společně s nezměřitelným ponížením. Po hořících tvářích se mi skutálely poslední horké slzy, zatímco jsem v temnotě tápal. Bál jsem se tmy a takto hustou černotu jsem zažil jenom jednou. Mohlo tu být cokoliv. Dokázal jsem si představit mnoho příšer, které by mě naháněly ve tmě, hvízdaly a sípaly, bušily tlapami o zem a jejich horký dech by mi čechral zátylek. Něco mi fouklo na krk a já se otočil, abych příšeře čelil, avšak v polovině pohybu jsem si to rozmyslel a jal se utíkat dva metry kupředu, abych následně zakopl o viklající se podlahu a zapackoval. Světlo, světlo, musím ven! Zahlédl jsem odlesky zeleného ohně a běžel za nimi. Skočil jsem do ohně, chladného a éterického, abych příšeře unikl. Plameny mě obalily a zbarvily do zelena. Slyšel jsem smích a potom se přede mnou objevila cesta ven. Nečekal jsem na nic, nerozloučil jsem se, jednoduše jsem vyběhl ven a začal štkát, jen co jsem zříceninu opustil.

// Jedlák

Možná. Možná umíš věci, které ostatní neumí. Třeba lést po stromech, mluvit s ptáky, dýchat pod vodou. Třeba vidíš věci, které ostatní přehlíží a tvůj svět má další rozměr. Třeba jsi vyvolený, spasitel a zachránce světa a jediné, co tě brzdí, je tvůj věk. Nepochybuji o tom, že jakmile budou tvé nohy dost silné a hlava o kus výše, dokážeš něco neskutečného, očima jsem přejel po šedě žíhaném vlčku, který se nikterak nevychylyval z Gaussovy křivky. Sám jsem si výjimečný nepřipadal, byl jsem jen obyčejný vlček, který byl stvořen a vyklubal se na svět z matčina lůna, aby žil. Byl můj životní cíl žít a něco vykonat, nebo se celá moje existence pomalu ubírala kostýchavému, leč nevyhnutelnému a každý den více se přibližujícímu konci?
Na všechny tyhle otázky by mi kmotra mohla odpovědět. Jmenovala se Smrt, byla tudíž ztělesněním onoho vzduchoprázdna, neuchopitelného pojmu, mrtvolnu v očích zabitého zajíce. Smrt byla tichá, plíživá a všudypřítomná, jistě teď umřelo hned několik tvorů, aniž bych o tom věděl. Ani mě nenapadlo příliš smutnit nad smrtí lovné kořisti, dokud jsem ji sám nelovil. Zabití prvního zajíce bylo děsivě snadné, zatěžko mi bylo uvěřit, že život jde ukončit tak snadno. Byl tak bezmocný, když jsem ho chytil. A potom se už ani nebránil, prostě se nechat zabít, pomyslel jsem si poté, co mi mráz na zádech zatancoval čardáš.
Následoval jsem Nemesise s úsměvem, jeho šedý ocas se v rytmu chůze míhal přede mnou a já na moment opět stočil svou mysl k minulosti. Holky mají dírky a kluci klacíky, chtěl jsem si to ověřit, ale stihl jsem se zarazit a místo toho se rychle přesunul k Nemesisově boku. Z nějakého důvodu mi jeho zadek imponoval a probouzel zvrácenou zvědavost někoho, kdo ještě mnoho věcí nepoznal.
"Možná. Chtěl jsem jít domů do Mechové smečky, ale očividně jsem šel na úplně opačnou stranu," ušklíbl jsem se nad vlastní hloupostí, která se na krátký moment skloubila se štěstím. "Přes mlhu jsem neviděl sopku, takže jsem to popletl," dodal jsem, abych svůj omyl omluvil.
Nemesis zastavil a s jediným slovem mě vyslal kupředu po cestičce, která se vlekla mezi podivnými kameny a končila u skály z mnoha kamenů. Měla podivný tvar, až příliš fantastický a neznámý, vzbuzovala ve mě strach a respekt. Tam kmotra bydlí? příliš se mi nechtělo do takové hory vejít, natož samotnému, avšak Nemesis nevypadal, že by chtěl jít se mnou. Jestli ji předtím urazil, pravděpodobně by Smrt navštívil raději až poté, co se za něj u ní přimluvím. Sám jsem s ní ještě nikdy neměl tu čest, nemyslím si, že na moje slova bude příliš dbát, ale slíbil jsem mu to. Udělám to, přece nejsem lhář, co něco slíbí a nesplní to, hryzlo mě svědomí. "Dobře," řekl jsem lehce třesoucím se hlasem a rozešel se opatrně p cestičce s ušima sklopenýma a ocasem mezi nohama.

// Stará zřícenina

Zasmál jsem se, ale nevysmíval jsem se mu. "Určitě jsi výjimečný v něčem jiném," pokusil jsem se napravit svou předešlou chybu a mávnul ocasem. Barva kožichu byla od narození daná a bohužel, vlci se nerodili s nepřírodními barvami a zajímavými obrazci v chlupech, takže jsme od narození měli nudný default vzhled, avšak přítomnost zdejší bohů nám umožňovala to změnit. Udělat se zajímavějšími, rozzářit se jako hvězdičky. Nemesis přemýšlel o tom samém, takže jsem jenom přikývnul. Nepochyboval jsem o tom, že si vlk může nechat od Života namalovat cokoliv si bude přát, aniž bych se ho na to ptal či Života vůbec viděl.
"Jasně, moc rád!" souhlasil jsem. Byl jsem rád, že jsem mu mohl pomoci, přecijen to byl můj kamarád. "Takže, kudy k ní?" zeptal jsem se a mávnul ocasem. Co jí řeknu? Ahoj kmotro, já jsem Alastor, moje máma mě vyprdla na svět před necelým rokem a teď jsem tady. A šel jsem za tebou, protože.... Protože jsem tě chtěl vidět? Jo, přesně proto. Je to moje kmotra, musím se podívat, jaká je a jak vypadá. A taky, jestli je tak hustá jak Rowena říká, přemýšlel jsem, zatímco jsem čekal na Nemesise, až povede cestu.

Konečně jsem pocítil úlevu, přeliv studené vlny přes celé tělo, jakmile jsem se podrbal na tom správném místě. Se spokojeným povzdechem jsem se opřel o strom a zhluboka nadechl, jako kdyby mi někdo dal uvolňovací injekci. Ach, cítil jsem se přímo blaženě!
"Určitě ale nejste jediná šedá rodina tady," řekl jsem Nemesisovi, nevědomky mu kazil iluze. "Ten vlk u řeky byl hnědý a nebyl se mnou příbuzný a ten šedý - nebo Tasa - ti jsou taky šedí a nejsou s tebou příbuzní," mlaskl jsem. Jak to asi s dědičností kožichů bylo doopravdy? Jak měl vlk poznat, že jsou někteří vlci členy jedné rodiny a druzí už ne, ač si jsou podobní? Měli třeba podobné velikosti tlapek? Podobné oči? Možná to bylo ono, Tasa říkala, že budu mít oči po mámě nebo po tátovi, takže třeba tím to bude.
"Neznamená asi," souhlasil jsem s Nemesisem. Vlastně jsem to tak ani nemyslel, ale teď mě to donutilo se opět ponořit do myšlenek. Když je tak mocná, třeba si sama vybírá podobu. Někdy je pták, jindy je vlk, záleží, co zrovna chce. Třeba je schválně šeredná, aby vypadala strašidelně. Někdo se jménem Smrt přece nebude moc příjemný, ne?
"Třeba tak vypadá schválně," vyřkl jsem svou myšlenku nahlas.
Připomínal mi mého bratra. Malého a vypočítavého, s ďábelskými jiskřičkami v očích, když se mu něco dařilo. Udělal jsem krok dozadu, abych mu nestrkal hlavu přímo do obličeje a zahmmkal, jak jsem přemýšlel. "Hmm, budu tě mít moc rád!" navrhl jsem a andělsky se usmál. Byl jsem pořád ještě vlče, ačkoliv jsem už byl stejně velký jako dospělí. Zachoval jsem si naivitu a hloupou lásku k okolí, neviděl jsem ty zlé věci kolem sebe. Ani mě nenapadlo, že by mohl chtít na oplátku něco jiného. Proč by taky měl, však jsme byli kamarádi, ne?

Bylo to příjemné, drbat se o kůru stromů. Je to ještě příjemnější, když mě to napadlo samo od sebe. Připadám si jako dospělý vlk, který se rozhoduje sám, pomyslel jsem si. Taky je hezké, že má kmen podobnou barvu jako já, doplil jsem si a zanechal drbání.
"Takže vaše rodina je vlastně padesát odstínů šedi," zasmál jsem se vesele. "My jsme možná tak dvacet odstínů hnědé. Máma je i bílá a černá a béžová, táta je celý hnědý s bílou packou. Jo a má zelené chlupy na noze. Myslel jsem si, že je to plíseň, ale to ho nejspíše pomalovat Život," zazubil jsem se. Launee se stalo před mýma očima něco podobného a já od té doby věděl, kde takovou čačinku seženu. A taky jsem od té doby po tom velice toužil.
"Vážně?" užasl jsem, ačkoliv bych s eměl asi mračit, přecijen to byla moje kmotra a slovo odporné nebylo zrovna lichotivé. Byl jsem ale až moc zvědavý na to, abych si s něčím takovým dělal starosti. "Rowena říkala, že je hrozně mocná," dodal jsem. Už jsem si nevzpomínal, jestli někdy mluvila i o jejím vzezření, pokud pominu její převtělení se v havrana.
Oči se mi ještě více rozšířily, když Nemesis řekl, že ví, kde Smrt žije. Tentokrát jsem já přiskočil k němu a s nohama trochu dál od sebe kvůli náhlému vzrušení jsem se mu díval do zlatých očí. "Opravdu? Opravdu? To je hustý, ukážeš mi kde?" vyblekotal jsem ze sebe pln obdivu a div si neurval ocas nepříčetným mácháním ze strany na stranu.