Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Oh, díky!" usmál jsem se na Nemesise vroucně. "Udělám pro tebe potom, co budeš chtít!" slíbil jsem mu a rozcupital se z kopců. jak tátu najdu? Možná... Zkusím přemýšlet jako starý vlk. Ano. Tak, kam bych se schoval před větrem a deštěm, protože utíkat už mě bolí a přežívám jenom díky pevné vůli? byla to docela škaredá myšlenka, ale myslel jsem ji jenom v dobrém. O tom, jak hnusně jsem o tátovi přemýšlel, mě upozornil až můj druhý hlas. Směješ se otci, že je starý? Že sotva běhá? měl bys mu být vděčný, protože tahle stará vykopávka tě přivedla na svět a starala se o tebe, když matka odešla se Siriusem a Rowenou! Měl bys mu líbat tlapky za to, že má tak pevný kořínek!
Zastyděl jsem se, ale i přesto se mi podařilo zahlédnout dvě siluety. Začal jsem mávat ocasem ve znaku radosti, když jsem rozpoznal jednu ze siluet. "Tati!" zavolal jsem na jednu ze siluet a rozběhl se k němu. Protože mi hlava už několikrát řekla, abych byl na otce hodný a bral v potaz jeho věk, neskočil jsem mu kolem krku. Místo toho jsem před ním zpomalil a začal se tetelit radostí přímo před ním. Natáhl jsem hlavu a začal mu olizovat tlamu a tváře za doprovodu radostného kňučení při shledání. Nechal jsem toho až poté, co jsem usoudil, že táta byl zahrnut dostatečnou dávkou lásky a pozornosti. "Hrozně rád tě vidím! S-S mámou jste se mi z-ztratili! Ale to nevadí..." vysvětlil jsem mu zbrkle a otočil se na Nemesise, který souhlasil, že se mnou půjde. "Tati, toto je můj kamarád, Nemesis," představil jsem ho a usmál se. "Šli jsme za Životem, aby nám nakreslil obrázky," doplnil jsem, abych mu ještě osvětlil, co děláme tady.
Očkem jsem zabloudil za tátu, kde byla druhá silueta. Tohoto vlka jsem neznal, ale protože jsem nechtěl vypadat nezdvořile, pozdravil jsem: "D-Dobrý den!"

// Život

Dostal jsem se do tempa, kdy jsem zvedal jednu packu po druhé a jako lenivý medvěd se táhl po cestičce pryč z dosahu Životovy magie. V hlavě mi šrotovalo. Obrázky, budu mít obrázky. budou hezké? Nezůstal jsem tam, nejsem jako Nemesisova máma. jsem dobrý kamarád, jsem dobrý kamarád!
Čím dál od Života jsme ale byli, tím méně na nás působily ony pozitivní vlny, které vysílal. kdo byl ten hodný vlček u Života? něco nebylo v pořádku. Chceš jít za tátou, že ano? Klidně bys tady Nemesise nechal jenom proto, abys mohl jít za tátou, mám pravdu? Že prý bez něj nikam nepůjdeš, lži! Nejsi tak dokonalý, jak se ti u Života zdálo, že? Náhle je všechno zase plné tvých egoistických rozhodnutí, kdy se zaměřuješ jen na to, co chceš ty, měl pravdu. Mimo Životovu společnost ze mě byl zase ten sprostý vlk, vrah, lhář, podfukář a nevděčný smrad, který si přivlastňoval zásluhy jiných.
Ale pořád chci jít za tátou. Aspoň ho vidět. Alespoň mu říct ahoj, polkl jsem a otočil se na Nemesise, který šel tiše za mnou. "Pojď prosím se mnou. Bude to jen chvilička," poprosil jsem ho - pozor! - bez jediného zakoktání. Udělal jsem na něj smutné oči a rozhlédl se, kde by teda mohli být.

// Narrské kopce

To byl táta! Co dělá tady u Životova prahu? Chce snad taky nějaké obrázky? On už ale nějaké má, možná chce další, přemýšlel jsem usilovně. Otcova přítomnost na tomto magickém místě mi možná měla být vykřičníkem, upozorněním, že něco není v pořádku. Jak já ten písek nesnáším! zaúpěl jsem a rozhlédl se, abych našel nějaké místo bez písku. Skála, teplá a v sytých barvách, které se postupně ztrácely ve tmě, mi byla útočištěm. Zastavil jsem na tomto místě a pokusil se vyklepat si z nohou písek – neúspěšně. Měl jsem tlapky vlhké a od bahna, písek se mi na ně lepil s ohromnou radostí. Rozhlédl jsem se a upřel svůj zrak vzhůru ke kopcům, kde to vypadalo pustě. Něco mi říkalo, že tam Život nebude. Jestli tady chodí hodně vlků, musí tu být nějaká… Nějaká cesta, nebo značka, kudy jít, pomyslel jsem si. Možná… Možná si ten písek zvládnu otřít o ty keříky, napadlo mě a dobrovolně jsem znovu šlápl do písku, abych se vydal k prvnímu keři. K mému neštěstí byl ale pichlavý a neměl rád dotek ostatních, takže jsem se pomalu smiřoval s koexistencí tohoto kousavého půdního posypu, když jsem uslyšel vodu. Zbystřil jsem, natáhl k zurčícímu potůčku uši. Rozklusal jsem se k vodě a strčil packy do chladné vody, abych si v ní vymáchal nohy a zbavil se písku.
Ale ne, tentokrát jsem byl napálen svou vlastní hloupostí a nedůvtipností, protože jakmile jsem packy vytáhl z vody zpátky na písek… Přilepil se mi zase zpátky! Měl jsem z toho skoro na krajíčku, z takové triviální věci. Strašně jsem neměl písek rád, kousal mě do prstů a štípal, bylo to něco, co mi bylo naprosto proti srsti. A nemohl jsem se toho zbavit! To nebylo ani to nejhorší. Nejhorší bylo, že jsem byl sám ve tmě. Cítil jsem, jak mě začínají pálit oči. Ani Života jsem nenašel, jsem tu sám, ve tmě jsou příšery, kousnou mě, kousnou mě do nohy, zatáhnou mě do písku a utopí v něm, pohřbí. Nikdo mě nenajde a Nemesis bude sám a já budu hrozný kamarád, protože jsem se nevrátil.
Cukl jsem sebou, vůbec jsem si nevšiml, že jde Nemesis za mnou. „Nemesisi!“ vylítlo ze mě s úlevou. Najednou jsem si nepřipadal tak sám a ani písek mě tolik nekousal. Jenom jeho obyčejná přítomnost mi stačila, abych se necítil jako nepotřebný kus hadru. „Chci ho poprosit o obrázky, jaké má Launee nebo můj táta,“ odpověděl jsem mu a podíval se směrem, kam se dívaly jeho zlaté oči. Něco podobného jsem už viděl. Šel jsem přes to sám i s Rowenou a nikdy to nespadlo, ale pořád to vypadalo nepřirozeně. Alespoň to bylo pevné. Kývnul jsem Nemesisovi a rozešel se tím směrem. Tak nějak jsem tušil, že Života najdu nejspíše tam. Vyštrachal jsem se od potůčku na cestičku, které jsem si předtím nevšiml. Byla malá, jenom pro jednoho vlka, ale stejně jsem se na Nemesise neustále otáčel, abych se ujistil o jeho přítomnosti. „Slyšel jsi to vytí? T-To byl můj táta!“ řekl jsem mu po chvíli nadšeně. Ano, měl jsem rozepře v rodině, nechali mě samotného v lese, ale pořád jsem je měl rád. „Nechtěl bys ho potom jít se mnou pozdravit?“ zeptal jsem se Nemesise s úsměvem. Rozhodně jsem ho nehodlal někde tady nechat jako jeho máma, chtěl jsem být s ním. Nemesis řekl, že bych měl jít za ním sám, jenže… „Ale já nechci jít bez tebe,“ namítl jsem.
Zastavil jsem se před mostem. Nevěděl jsem, že se to jmenuje most, v mé hlavě to byl spíše nějaký přechodník nebo něco podobného, co mi umožňovalo přejít z jednoho místa na druhé. Opatrně jsem šlápl na jeho hladký a nepřirozený povrch a postupně na něj dal všechny svoje packy. „U jedné ze smeček je něco podobného,“ řekl jsem Nemesisovi a dodal si tak odvahy, že jsem přes podobnou věc už dvakrát zvládl přejít. Dvakrát je málo, ušklíbl jsem se sám pro sebe a začal přecházet na druhou stranu, když se před námi náhle zjevil Život.
Nic jsem neočekával, prostě jsem přišel nepřipraven na jeho dokonalou podobu a chování. Měl bílou srst, tmavé tlapky, jako kdyby se z nich kouřilo. Spodek měl indigový a plný kapiček rosy. Oči měl velké a hluboké, utěšující a klidné. Cítil jsem se klidně. Ne, cítil jsem se vítán a podněcován k tomu, abych byl jenom tím dobrým. Hodným a milým vlčkem, nesobeckým stvořením, které je jenom ze třpytek a kapek ranní rosy, stejné rosy, jakou měl Život na srsti.
„Dobrý d-den,“ vyklouzlo ze mě koktavě. Nervozita z tohoto setkání mě úplně neopustila, ale nevypadalo to, že by to Životu vadilo. Jako správná éterická bytost vyšší moci se na mě usmíval a zahlcoval vlnami pozitivní energie. Abych se ujistil, že tohle není nějaká fata morgána, podíval jsem se tázavě na Nemesise, než jsem zase zvedl hlavu k Životovi. „Já… Chtěl jsem tě p-poprosit, jestli bys mi nena-maloval obrázky,“ řekl jsem s nedotěrným prosíkem v hlase. Byl jsem opravdu slušný!
Zamrkal jsem a podíval se na Nemesise, který chtěl taky obrázky. Život se na mě usmál. „To není problém. Vím, co by se ti líbilo,“ řekl medovým hlasem. Usmál jsem se na něj zpátky a mávnul ocasem ve znamení díků. „Myslíš, že bys mi pomohl být i víc… Víc užitečný?“ zeptal jsem se znovu, tentokrát se studem. „Copak už nejsi?“ nadhodil Život a přesunul svou pozornost na Nemesise. „Jsi jeho kamarád. To je víc než užitečné,“ usmál se.
Asi měl pravdu. Cítil jsem, že má pravdu. Že nejsem úplně zbytečný. Dokonce jsem to na ten moment přijal a dokázal se s tím ztotožnit. Nevěděl jsem, na co víc se mám zeptat, tohle bylo vlastně všechno, co jsem po Životovi chtěl. Nemesis ale vypadal, že se hodlá postavit vlastním špatným vzpomínkám a konfrontoval Života s otázkami ohledně jeho matky. Když Život nemluvil přímo na mě, všiml jsem si jeho stoického postoje. Ač vyzařoval mnoho příjemných pocitů, pořád byl jakoby vzdálený a neupřímný. Bylo zvláštní to sledovat. Nevěděl jsem, jak bych mohl do konverzace přispět, nebyl to můj boj a navíc to vypadalo, že rychlý match mezi nimi už dávno skončil. Ani jsem se nestihl k ničemu rozhoupat. Nemesis řekl, že by chtěl jít pryč. „Já…“ taky. Místo toho jsem se ale znovu Života zeptal: „Je Sirius v pořádku?“ Život místo odpovědi přikývl. Stačilo mi to. Věděl jsem, že Rowena se o sebe dokáže postarat a stejně tak rodiče, měl jsem obavy jenom o své svérázné dvojče. Teď už si tak podobní nebudeme, až mi Život namaluje obrázky. Budu někdo jiný, předtím jsem si to ani neuvědomil, ale jako kdybych se od svého dvojčete odprošťoval. Odtahoval se od něj, vzdaloval. Sevřelo se mi z toho hrdlo úzkostí, ale díky zdejší atmosféře to nebylo tak strašné. „Můžete tady zůstat jak dlouho chcete,“ řekl Život s vřelým úsměvem a já přikývl. Podíval jsem se přes okraj mostu, kde bylo plno květin. Byly krásné a ač v zapadajícím slunci jejich barvy mizely, některé jako kdyby světélkovaly. Bylo tady krásně. Možná jsem chápal, proč tady Nemesisova máma zůstala. Nemesis, podíval jsem se na šedého vlčka. On byl pojítkem k reálnému světu. A taky táta. Ale táta může počkat. Zavyl jsem mu v odpověď, to… To mu určitě stačí. „J-J-Jdeme?“ vykoktal jsem ze sebe na sílu a rozešel se pryč. Loudal jsem se ale, opravdu se mi tam líbilo. Málo kde jsem se cítil tak dobře. Nemesis ale chtěl odejít a… Nemesis pro mě znamenal víc než Životova tajná zahrada.

// Narrské kopce

Objednávka
ID - B04/drápky do barvy halucinací -˃ 40 mušlí (naceněno Launee)
ID - B05/odznaky v barvě halucinací -˃ 40 květin + 190 mušlí (naceněno Launee)
ID - V01/síla/6 hvězd -˃ 300 květin
ID - V01/rychlost/2 hvězdy -˃ 100 květin
ID - V01/vytrvalost/2 hvězdy -˃ 100 květin
ID - V01/obratnost/4 hvězdy -˃ 200 květin
Dohromady: 230 mušlí a 740 květin
!používám 15% slevu!
Celkem: 196 mušlí a 629 květin (=26 pomněnek + 63 kopretin + 540 vlčích máků)

Tak proč nejdeš se mnou? skoro jsem zaječel. Jestliže se Nemesis bál být ve tmě sám, měl jít se mnou. Bylo to tak prosté! Nemusíš být hrdina, prostě pojď se mnou, dva se bát nebudeme! ani jsem si chvíli neuvědomoval, jak sobecky a neempaticky se chovám.
"Tak... Dobrá," hlesl jsem. Podívej se na sebe! Sobče jeden! Samozřejmě že necce jít s tebou, vždyť ho tu matka zanechala jako nechtěný kus losího lejna. Chováš se jako id*ot Alastore! procitl jsem konečně. Zamrkal jsem, prozření mi pomohlo odtrhnout se od vlastního ega a podívat se na celou situaci Nemesisovýma očima. "Dobře, vrátím se. Vrátím se tak rychle, jak jen to půjde," ujistil jsem ho a podíval se k vrcholu kopců. "Jenom ho poprosím o obrázky a půjdu, to je všechno," mluvil jsem dál, snad si vytyčoval nějaký cíl konverzace se zdejší nadpřirozenou entitou. otočil jsem hlavu zpátky k šedému vlku a usmál se na něj. "Tak zatím," rozloučil jsem se s ním na krátko a vydal se nahoru na kopce.
Písek se mi zažíral do tlapek a kousal mě mezi prsty. Bylo to nepříjemné, hodně. Dokonce jsem uvažoval o tom, že se otočím a půjdu pryč, že mi to za to nestojí. Nechtěl jsem ale před Nemesisem vypadat jako ještě větší troska, než jakou jsem byl. Z přemýšlení mě vytrhlo zavytí. Cukl jsme sebou a přikrčil se, vyděšen takovým náhlým zvukem. Stačilo mi, že se stmívá a tma mě kouše do paty,natož takový děsivý zvuk! Počkat... zamrkal jsem a zakňučel. Ještě nikdy jsem nevyl, ale viděl jsem tátu, jak to dělá. Asi mi nezbývalo, než to zkusit. "Uo... Uogh... Uuuu..." znělo to spíše jako kdybych se dávil. Co dělá tady? Není divu, že jsem je v lese nenašel, když šel sem. To je... To je zvláštní, hlavou se mi rojilo mnoho myšlenek, zatímco jsem se snažil dát tátovi odpověď. Trvalo mi dobré tři minuty, než jsem se nadechl a fakt zavyl zpátky. Můj hlas byl kolísavý, nečekaně hluboký a zvučný, skoro jako kdybych to ani nebyl já. No náhle se mi vytí zlomilo v jakési pištění, hlas mi přeskočil o několik tónin v kakofonii a já už o své identitě nepochyboval. Zmlkl jsem a rychle se rozcupital po odporném písku nahoru k Životovi. Takový trapas!

// Život

Since I left the Moss pack I was struggling to find a new place. I wanted something cozy and comforting, probably with a silky ground and few trees above my head. I am probably spoiled little brat because I was looking especially for mossy grounds. My dad has always made some for me, wherever we were together. I loved it and I love it still the same, maybe even more. The softness, the beautiful green colour, litlle damp leaves of nice emerald plant.
I didn’t even notice that I left wood behind me. Again, I was lost in my head, trying to make sense of the world around me, fighting my own thoughts and looking forward to my future. I guess it won’t be the best future, because I am just a lost cause already. Just look at me! Alone, alone and alone, that’s what I am. I am a lonely wolf, alone in this world, surrounded by loneliness. I cannot be more distanced from another wolf soul. What is that?
A weird animal, with a big body and a robust chest, but long and kinda slim legs. It's head was also strange. It looked similar to the head of a deer or a doe, but it was SO big. And! It didn’t have any antlers.What is that animal? Maybe... It probably isn’t from here, I am wandering in this place for a while now so I would see it somewehere already. It seems so out of place!
I crouched and stayed low, scaring the animal was the last thing a wanted to do. Maybe it is friendly. Maybe it is magical! Sure, it looks weird so it must be some spell. Isn’t there a wolf that is doing that? I asked myself and poked my head above the long grass to see but no other wolf I saw. So it’s just me and the thing.
„Hey, look. I… I have never seen someone like you. S-Sorry for asking, but are you…Oh! Do you understand me? I-I am so stupid. I was expecting you to undestand wolf speak!“ I shook my head in disbelief. The thing raised it’s big head and turned it’s ears towards me. I moved back a little bit, it seemed startled. Why the long face? was the thought in my head, when the animal stretched it’s long neck towards me. „And I have never thought that a wild wolf would like to have a peacefull conversation with me!“ answwered the animal in front of me. My jaw dropped and I laughted awkwardly. „I-I didn’t expect you to speak,“ I said one more time like I was transforming into the famous German Alheimer. „Sorry if I am rude but… What are you? Some kind of… Long faced deer?“ I asked the animal and it made a funny face at me. „No! No!“ it laughed. „I’m – my dear wolf – a horse.“ „A horse?“ „A horse. My name is Saphie,“ I was so inpolite! What a nightmare! „I-I am Alastor. Look Saphie, I was just looking for a place to sleep, don’t you…Do you want to go with me? I-I would love your company,“ I tried to lure her to my lair. You little pervert, what are you talking about? I don’t have a lair and I don’t want to lure her anywhere! „Sure, I’ll go with you,“ said Saphie with her big lips and snorted in my face with laugh. „G-Great!“ I smiled back and turned around to go back into trees. „Can you go little slower Alastor?“ „Sure. Are you injured?“ I asked her. I sound like a predator. I shouldn’t ask prey animal if it is injured. It’s like a green flag for predator like me to have a go on it. No, nonono. A green flag signalling that food is almost ready.
„No, not now. But I always find a way to somehow hurt myself. My herd leader is sick of it. But she loves me, so it’s no big deal,“ she aswered with no struggle. „I see,“ I said blankly. We went together between the first trees and laid down. Saphie said that horses sleep standing, which seemed little weird to me, so she put her body down and offered me to lean back on her. It was nice. Her short ginger fur smelled like a grass field and river and she produced a lot of warmth. „I think you are my favorite horse I know,“ I said to her joking. „And you are my favorite wolf, Alastor,“ she laughted and then we fell asleep.

// Říční eso

Takže... Jaké obrázky si chci udělat? Chci nějaké... Hezké. Chci mít hezké obrázky, které se mi budou hodit do srsti. Třeba... Třeba taky nějakou kytičku jako má Launee, ano, to by bylo moc hezké. Třeba na packy. Nebo listky, to by bylo krásné! přemýšlel jsem a nevnímal, že semůj parťák pomalu dostává do mentální nepohody. Všiml jsem si, až když znatelně zpomalil a my se ke kopcům spíše vlekli, než běželi. Ani jsem si neuvědomil, že náhle máme tak pomalé tempo.
Alespoň, že už neprší. Je příemně. Sice je mokro pod tlapama, ale zase je všechno zalité a kytičky zase porostou.
Zůstali jsme stát před kopci, jejich žlutá se pomalu ztrácela v přicházející noci. Přikývl jsem Nemesisovi na instrukce a upřel svůj zrak k vrcholům dvou kopců. Vypadaly jako dva výčnělky, dva symetrické a sugestivní objekty, vyčuhujíce svůdně do krajiny a vábící všechno s vroucí krví k sobě. Tam najdu Života. Bude... Bude jako Smrt? Ten není můj kmotr, možná... Možná ke mně bude ještě hnusnější, přešlápl jsem a prudce otočil hlavu na Nemesise, který ze sebe vymáčkl bolestivou prosbu. Vrať se. Vrátím, nenechám tě tady, to ne. Neotočím se a neuteču, jsem tvůj kamarád a ty jsi můj kamarád, dali bychom za sebe packu do ohně. Do ohně asi ne, ale třeba do hlubokého jezera! "A nechceš jít se mnou?" zeptal jsem se a omluvně stáhnul uši k hlavě. "Bojím se být ve tmě sám," pípl jsem skrze lehce sevřený krk. Tma už mě kousala do paty.

// Mahar

Drželi jsme se u stromů, ale stejně jsme měli pod noama mokrou půdu. Míjeli jsme vysoké stojáky s větvemi dost nízko na to, aby na ně mohl někdo vyskočit a vyvalit se na ně. Kdyby příroda chtěla, aby vlci lozili po stromech, určitě by nás k tomu nějak přizpůsobila. Ne, vlci patří na zem, do vysoké trávy, do lesů, aby se proplétali mezi kmeny. Nepatříme do vzduchu, do vody a ani na stromy, jsme obyčejní pozemníci, chodiči. Šlapeme po zemi, abychom se přesunuli, musíme šlapat. Jsme šlapáci a šlapky, co ušlapou tenhle svět do malé kuličky.
To bylo trapné. Měl jsem říct alespoň něco. Ale co? Něco jako, že bych to pro něj udělal taky? Vždyť jsem ale řekl, že je pro mě důležitý, takže... Jsem si s tím začal a on to jenom doplnil, oplatil to, takže je to fér a vlastně jsem nic říkat nemusel.
Měl jsem mu za to poděkovat? Děkuje se za přátelství, za náklonnost?
"To je dobře," zabreptal jsem.Sám jsem to tady moc nepoznával, celé mi to tu přišlo divné a začarované a já si připdal začarovaný, nebo možná očarovaný, jako kdyby kouzlem nějak zmagičtěly a zblblý. Jako kdyby mi hlava fungovala jenom napůl, všechno bylo rozmazané a sladce růžové, ostré obrysy druhé půlky se občas mihly v růžovém světě a růžové obláčky se občas objevily ve světě krutém a přísném.
Přikývl jsem, nejspíše už k tomu nebylo co dodat. A náhle, jako když se objeví fata morgana, spatřil jsme špičky žlutých kopců a Nemesisův úsměv s prohlášením, že jsme skoro na místě. Ani jsem neměl tušení, že jsem kolem kopců jednou málem šel. Nebo spíš... Že jsem jim byl velmi blízko. Usmál jsem se na Nemesise zpátky a rozběhl se mu po boku.

// Za Nemesisem!

// Narvinij

Byl jsem tady už? Je to tady zvláštní... Řeka se rozlévá do okolí a všechno je mokré a zároveň suché. Bažiny, mokřady, močály, břečky, mokřiny, slatiny, bahniska, rašeliniště. Všechno se tady rozkládá a hnije, stejně jako hnije mrtvé tělo, když ho necháš dlouho na slunci. začnou po něm lézt mouchy, obírat maso z kostí, klást do něj vajíčka, ze kterých se vylíhnou další mouchy a ty nakladou další vajíčka. Nesmrdí to tu ale smrtí, spíše tlející zelení. Mohl bych dopadnout podobně, tlít tady až do svého skonu. Tlít a tlít, stát se pokrmem pro červy, těm je jedno, kdo jsem či nejsem, ztratil jsem se na nějakou chvíli v myšlenkách, když jsme se vydali na blata.
Velice rád bych se do svého světa za oponou vrátil, ale už to nešlo vzít zpátky. Bál jsem se odmítnutí, bál jsem se, že mě opustí. Zastavil jsem společně s ním a sklopil zrak ke svým nohám, které téměř splývaly se zdejší zeminou. Propadám se, ani jsem se nedivil, nejraději bych se do země propadl celý, byl jsem s jistou špetkou sarkasmu rád, že se tak už vážně děje. Spadl jsem o několik čísel a když Nemesis řekl, co řekl a já k němu zvedl zrak, byli jsme na stejné výškové úrovni. Zaprodal bych za tebe duši. Vyměnil bych svůj život za tvůj, kdybych musel. Jsi pro mě důležitý, moc, opravdu hodně. Známe se chvíli, sotva pár dní, ale jako kdyby to byly věky. Lež. Známe se chvíli, ale to mi STAČILO na to, abych ti propadl. Pořád se propadám, "J-J-J... T-T... Uhm," zakoktal jsem se a s tvářemi hořícími jako pochodně jsem se začal drát ven z bahna na pevnou zem. Zvedal jsem jednu nohu za druhou a postupně se dostal na pevnou půdu. "Já... Já..." nevěděl jsem, co říci, v hrudi mi létal ohňostroj a žaludek jsem měl plný jisker, dokonce jako kdyby i moje oči zářily štěstím. Místo slov jsem se na Nemesise usmál tak upřímně, že veškerá má radost a emoce ze mě doslova vyletěly jako onen ohňostroj.
Vytrhl jsem se z tohoto téměř snového stavu, když Nemesis zbystřil, udělal pár kroků vzad a začal rychle odcházet odsud. Následoval jsem ho, natahoval jsem uši do všech směrů a s ocasem lehce mezi nohama jsem prchal tempem mladšího vlčka. "To zní děsivě. A hrozně," připustil jsem a tentokrát se rozhodl, že ptát se na jizvy na jeho čumáku budu někdy později, až nebudeme na takovém strašidelném místě. Moje představivost mi s radostí vytvořila obraz onoho něčeho, co Nemesise napadlo a to mi stačilo k tomu, abych si s tímhle místem spojil jenom samé nehezké emoce.
Až na tu s Nemesisem.
Nečekaně mě to zahřálo u srdce.

// Za Mesisem

"No... Jo," přikývl jsem pomalu. Pořád jsem měl tátu a mámu rád, rád bych je viděl a trávil s nimi čas, ale... Neustálý nátlak ze strany sourozenců se mnou docela zakymácel, zvláště k tomu přispěla i Tasa, když jsem si uvědomil, že rodiče tu pro mě prostě vždycky nebudou. Neměl jsem jim to za zlé, byl jsem už velký a bylo načase, abych se osamostatnil, ale chtěl bych se jich zeptat na něco. Proč jste prostě odešli.
"To je dobrý, o nic nejde," zavrtěl jsem hlavou. Lež. Sladká a nevinná, jako zralá malina. Sklouzla mi po jazyku úplně snadno, jako kdyby to byla pravda. Dokonce jsem se ani nezadrhl a nezakoktal tak, jak jsem měl ve zvyku.
"T-To není pravda," ohradil jsem se, když Nemesis řekl, že na jeho maličkosti nesejde. To není pravda. Sejde na tobě. jsi důležitý. Jsi důležitější než já. Jsi vlče smečky, dokonce Alf. Jsi velmi důležitý. Jsi můj KAMARÁD, jsi důležitý. "Jsi důležitý pro mě!" breptl jsem a kdyby to šlo, začervenal bych se. Stydíš se? Za co? Stal se snad Nemesis náhradou za Saturnuse? To od tebe není příliš hezké, vyměňovat vlka za vlka, když tě omrzí. Je to neohleduplné a vychcané jako mraky, Alastore, poučoval mě hlásek v hlavě, zatímco jsem ťapal svýma medvědíma hnátama kolem řeky za šedým hřbetem Nemesise. "Uhmm... Nemesisi?" zeptal jsem se po chvíli plné rozpaků a studu. "Jak se ti to vlastně stalo?" zeptal jsem se a ukázal čumákem na jeho jizvy na tlapkách.

// Za Sisem

// Kierb

Hlupáku, hlupáku, proč ses na něco takového ptal? nadával jsem si, když mi otázka unikla ze rtů. Sobecký, sobecký a netečný, otvíráš mu starou ránu, dívej, jak se trápí! očima jsem sklouznul po Nemesisově od emocí odproštěné tváře a sám měl co dělat, abych tu svou udržel v jaksi neutrálním nádechu. Sebekritika naštěstí na mé emoce už vliv neměla, zvykl jsem si, bylo to mou součástí a já už věděl, co a jak. Bylo mi ale líto, co se mu stalo a smutné oči se mi na obličeji objevily hned.
Proč... Tohle matky dělají? Nemesis nebyl jediný, kdo se s tímto problémem potýkal. Až příliš přesně jsem si na jeho místě dokázal představit Siriuse nebo Rowenu, kteří s rodiči taky nebyli zadobře. Stisknul jsem zuby k sobě a s hlavou skloněnou pokračoval lesem. "To mě mrzí. H-Hodně vlčat má s rodiči problém," řekl jsem a omluvně svěsil uši, protože jsem nedokázal vymyslet nic lepšího jako útěchu. "Moji rodiče nedávno taky zmizeli, když jsme šli společně na lov. Š-Šel jsem napřed a když jsem se vrátil se sestrou, už po nich nebyla ani stopa," asi bylo fér říct mu něco ze svého rodiného života na oplátku, ačkoliv takto jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem se taky chtěl podělit, přispět do konverzace o nedokonalosti vztahů v rodině.
Hodně vlků je má. Jsou populární. Třeba budu mít s obrázky ještě více kamarádů, jiskřička naděje mi poskočila v hlavě. "Rád bych, a-ale jestli tam jít nechceš," protože tě tam matka opustila a jistě máš na to místo jenom špatné vzpomínky, "tak tam jít nemusíme." Díval jsem se mu do očí a on mě. Trošku se usmíval a já automaticky zvedl koutky úst v upřímně opětovaném úsměvu. Jako kdybychom si najednou víc rozuměli, jako kdyby naše spojení více sílilo. Cítil jsem v hrudníku takový zvláštní pocit. Byla to radost? Tetelilo se to a nedokázal jsem identifikovat přesnou emoci, která to způsobovala. Je to ale dobré. Ano, určitě je to dobré, spokojeně jsem mávl ocasem.

"Ach tak," hlesl jsem a myšlenkami se vrátil opět k přemítání, zda-li mám jako tulák na tuto potravu právo. Jaké právo? Jsi tulák, nemáš žádná práva. Jsi nicka, nikam nepatřící, nikým nehledaná a nemilovaná. Jsi zrnko písku v poušti, nepotřebné a zbytečné, neužitečné a postradatelné, točil jsem hlavu ze strany na stranu a koukal na stříbrné brnění tohoto němého rytíře. Jak se asi má Saturnus? Můj princ, můj zachránce, se kterým mám zimní hrad? Jak se má potulný rytíř Therion, ochránce nás dvou, krotitel příšer? stýskalo se mi už teď a to jsem se považoval za tuláka teprve pár minut. Byl jsem tak blízko, ale přece jsem si připadal jako na druhém konci světa. Mohl jsem vidět začínající mechové pole a les, který mi byl domovem.
Sklonil jsem se a začal rybu jíst. Obíral jsemsvětlé maso z tenkých kostí a polykal ho s pokorou vděčného tuláka, jemuž byla dána kůrka chleba.
Přikývl jsem, jméno černobílého vlka si teď už budu navždy pamatovat. Bude to ten, který mi jako první dal jídlo, co jsem byl tulákem. Šíleně to dramatizuješ. Nic se ti přece neděje, tak přestaň fňukat, ty chudáku, obořil se na mě Hlas a já cukl ušima dozadu. Neměl jsem ho rád, ale nemohl jsem se ho zbavit. Byl mou součástí, byl jsem to já, komu Hlas patřil. Byly to všechny mé temné stránky, škaredé, prohnilé, slizké a hnisavé. Nesnášel jsem tuhle svou část ze všeho nejvíce.
Zvedl jsem hlavu a tiše se uchechtl, když mi řekl, že jsem odvedl dobrou práci. Patetické. Znal jsem lepší slovo. Vrátil jsem se znovu k jídlu, nechtěl jsem na to nic říkat. Teď už to o mně být nemělo, nechtěl jsem, aby se svět točil kolem mě. Proto jsem se Nemesise zeptal, kam chce jít. Zjistil jsem toho mnohem více, než jsem se tázal, ale byl jsem vděčný za každou novou informaci. Znamenalo to, že se mi Nemesis více otvíral? Že jsme si s postupem času bližší a bližší?
"Ona tě opustila? Jako... Jakože tě tam nechala, protože tě nechce?" zeptal jsem se, ale měl jsem opatrný hlas, jemný. Očima jsem se díval na svého přítele a doufal jsem, že slova 'to měmrzí' z nich přímo prýští. Zeptej se ho. Zeptej se ho, jestli ti ukáže místo, kde je Život! No a co, že nna to má špatné vzpomínky, ty to chceš vědět. Chceš vědět, kde Život je, abys mohl mít barevný kožich. Sobecký, sobecký a necitelný, takový jsi, tak se zeptej, spolkl jsem poslední sousto a postavil se. Nemesis už začínal odcházet od místa a já se k němu připojil. "Život umí namalovat na kožich obrázky. Barevné, různé. Viděl jsem různé znaky, viděl jsem i květinku," řekl jsem Nemesisovi a olízl si tlamu. Byl jsem překvapivě klidný, jakoby v zenu. "Můžeme jít, kam nás tlapky dovedou," přikývnul jsem.

// Narvinij

Zadržel jsem na chvíli dech. Odpoví? Je tady? Odešel? Nechce být v mé společnosti, protože nejsem dobrý kamarád? trochu mě kousalo svědomí, ale na druhou stranu... Nechtěl jsem, aby tu byl se mnou, protože jsem se obával toho, že bych se rozbrečel, znemožnil nebo jinak ztrapnil. Byl to můj nový kamarád a já chtěl vypadat... Alespoň jako ucházející přítel, když už nic.
Oddechl jsem si, možná až moc nahlas. Otočil jsem hlavu směrem, odkud se loudalo šedé tělo Nemesise a sledoval jsem jeho blížící se jizvy. neustále mi připomínaly, že svět není poupátko a ne všichni vyváznou z konfliktu bez šrámu jako já. Možná za to může můj hustý kožich. Kdyby mi vypadal, třeba budu samá hnusná jizva, přecijen byl táta ze severu a máma jakbysmet. Jejich zkombinováním jsem vznikl já, jasný severský vlk, jen v hnedých barvách. Takže si myslíš, že je Nemesis šeredný, protože má jizvy? Je ti odporný? I Meinere? I Therion? znal jsem spoustu vlků s jizvami.
"Je tady čerstvá ryba, jestli bys ji chtěl," řekl jsem a zamlčel fakt, že není moje, ačkoliv to mu muselo být jasné. Byl jsem úplně suchý a rybina ze mě netáhla. "Mluvil jsem s Meinerem, řekne Launee, že odcházím," obeznámil jsem ho s nynější situací. "Teď... Teď můžeme jít jinam. Chtěl... Chtěl jsi jít někam konkrétně? Z-Zapomněl jsem, promiň," vyblekotal jsem ze sebe opět koktavě a omluvně sklopil zrak vyblitě zelených očí ke svým hnědým, nudným packám. Launee říkala, že je to dárek od Života. Taky bych chtěl takový dárek, povzdechl jsem si, ale teď byla řada na Nemesisovi, aby určil nový cíl naší trasy. Nemůžu být sobecký a táhnout ho křížem krážem jenom tam, kam já chci. Stejně ani nevím, kde Života najít, pomyslel jsem si a zvedl zrak k šedivému.

Možná jsem měl mlčet. Měl jsi. Měl jsi zavřít tlamu a odvrátit zrak, nemáš si své pocity vylévat na druhých, určitě má nějaký logický důvod, proč má rybu a ne zajíce. Možná u chutná rybí maso víc, snadněji se mu loví a nebo tak něco, ne každý je po*ělaná srágora jako ty, ty jeden žumpalumpe, zavřel jsem víčka a zhluboka se nadechl. Necítil jsem se ve své kůži, ale to jsem se ostatně necítil nikdy. Bylo zvláštní dýchat vzduch v kožichu, který mi připadal nevlastní. Stejně tak dobře mohl být Siriův, ale nebyl. Můj kožich, moje problémy, moje, moje...
Dle mého očekávání byl Meinerův důvod opravdu prostý. "Aha, tak to jo. Promiň. No," vyblekotal jsem ze sebe, ačkoliv moje předešlá otázka ze mě vyletěla jako kulka z pušky.
Vrať se brzy. To bych musel všechno brzy umět. Nemyslím si, že to zvládnu. Brzy.Spíše později, než to.Možná i pozdě. Možná dokonce nikdy. Nejsem zrovna schopný vlk, s mým štěstím mě zavalí lavina někde v úžině nebo mě ušlape stádo zajíců. Dělají zající stáda? už jen to dokazovalo, jak neznalý světa jsem byl. A právě proto jsem musel odejít, abych žil, byl vlkem a dozvěděl se o světě vše potřebné. Nebyl jsem tulák, nezajímaly mě daleké kraje, ale zrovna teď jsem se cítil přesně jako loudavá packa, která si vykračuje světem bez ladu a skladu, bez domova a vyhlídky na bezpečné útočiště. Přikývl jsem, avšak nevyšlo ze mě ani slůvko. "Taky se měj, Meinere. A děkuji," řekl jsem odcházejícímu černobílému. Zůstala po něm jenom jeho nedojezená ryba. Sledoval jsem jeho mizející ocas a zůstal koukat na rybu. Byl jsem v pokušení ji sníst, ale něco mě drželo zpátky. Přišlo mi neuctivé jíst kořist někoho jiného, ačkoliv ji dotyčný už nechtěl. Nakonec... Teď je ze mě prašivý tulák, oportunista, který jedná jenom kvůli vlastním zájmům, protože mu jde o vlastní přežití. Jsem sám. Bez smečky, bez rodiny. Mám jenom sám sebe, kalné oči ryby mě vyčítavě probodávaly. "Nemesisi?" zavolal jsem a otočil hlavu směrem, kde jsem vlčka zanechal. Třeba si tu rybu vezme on a vyřeší za mě tohle morální dilema.

Ryba pod bílou a černou tlapou vypadala lekle, možná i více než to. Její břicho bylo otevřené, bílé maso svítilo v tomto šeredném dni jako tiché slunce se stydlivými paprsky. Jedl jsem rybu nedávno, taktéž jsem ji vylovil z řeky a ještě teď si vybavoval její nenápadnou chuť, vůni řeky a pach bahna na patře, když jsem jedl. Nebylo to špatné maso, navíc se na mě ryba nedívala o nic smutněji, ať už byla mrtvá či živá. "Jíš ryby, protože z toho nemáš výčitky?" vypadlo ze mě náhle. Vlastně jsem se ptal sám sebe, ale to Meinere nemohl poznat, jestliže mi neviděl do hlavy. Všechna ta zvířata trpí, nechtějí umřít. Jenom ryby se tváří stejně. Jako kdyby jim na tom nezáleželo, jako kdyby jejich život byl předurčen k tomu, aby byla sežrány. Necítím vůči nim takový stesk. Zabít zajíce je o dost těžší. Chudák zajíc, proč by měl umřít, aby taková špína jako já mohla žít pár dalších dní? loupl jsem očima po jednookém vlku a omluvně sklopil uši.
"Chci odejít ze smečky," pípl jsem. "Mohl, mohl by jsi to vyřídit Launee? Nebo Therionovi? Já... Já musím být lepší než jsem, vrátím se, až budu lepší," zakoktal jsem se a omluvně se na Meinera podíval.

Rozdělila. Jsme teď dva odlišné tábory, každý kope za svůj tým. Horští a mechoví, ale vypadá to, že ani mechový a ani horský tým nemá vnitřní stabilitu, členové se od sebe vzdalují jak mentálně tak geograficky a každý se snaží jít svým vlastním směrem, aniž by myslel soudržnost rodiny. Za chvíli z nás budou jenom poztrácené věci, různě se nacházející na různých místech, v různých časech a v různém stavu. Kdo ví, kde je teď všem konec. Sám jsem teď tady a předtím jsem byl tam a mám v plánu zmizet zase jinam, mému zdraví by nejspíše prospělo zaobírat se realitou a nepovídat si sám se sebou jako nějaký blázen, avšak to se snadno říkalo, že ano. STačilo mi málo, aby se mi ozubená kolečka v hlavě rozjela a vytvářela slova, věty, souvětí a složité monology bez pointy, které kdybych někomu převyprávěl, tak raději skočí z útesu. Dokázal jsem si představit, jak by akový vlk dopadl, kdyby dopadl až na tvrdou zem z výšky. Díky ti kmotro za všechny tyto odporné znalosti, svět je hned mnohem příjemnějším místem, nepochyboval jsem o tom, že mi ukázala pravdu a jen pravdu, že ani ždibec nepřikrášlila k agonizující dokonalosti morbidního sadisty.
"Já... Já si to nemyslím, já to vím," zasekl jsem se. Nejsem užitečný, všichni to říkají. Kdo všichni? Blbá otázka, proto ji všichni pokládají, aby jsi viděl, jak moc hloupě zníš. Říkal to bratr, říkala to Tasa a potvrdila mi to i Smrt. Jsem užitečný jako smítko prachu, jako stéblo trávy na louce, jako jediná kapička vody v oceánu. Jenom tak dokážu přirovnat svou užitečnost a důležitost. Jsem méněcenný a neschopný, nedůležitý v ničím životě. Jako kompost byl posloužil lépe, moc jsem se za své názory nestavěl, ale protože jsem byl pevně rozhodnutý na základě sobeckých pohnutek smečku opustit, nesměl jsem si to nechat rozmluvit ani od svého kamaráda. Vylezl jsem na nějaký kopec a položil se na něj, podařilo se mi na pár minut usnout, avšak neustále jsem se převaloval a mrcosil, nervozita mě sžírala a já to nakonec nevydržel a postavil se znovu na nohy. "Nemůžu čekat, musím jim to říct hned. Hned teď," zamumlal jsem, abych dal svému parnímu stroji důvod rozklapat kolečka, syčet a hvízdat, zatímco se posunu blíže k cíli dnešního dne. "Počkáš tady, prosím? Já... Bych to chtěl vyřídit sám," poprosil jsem Nemesise a rozklusal se z kopce dolů. Většinu svého času jsem se nepohyboval příliš rychle, necítil jsem potřebu utíkat s větrem o závod, dohánět ztracené vteřiny a hnát se za nějakým vymyšleným cílem. Teď mě ale hnal strach, kousal mě do ocasu, zarýval mi drápy do zadku a já před ním utíkal. Jestli mě chytí a sní, nikomu nic neřeknu, sklopím hlavu a poslušně budu lkát někde v jeskyni, že jsem zbabělec a nedokázal jsem udělat jedinou správnou věc ve svém životě.
Spása! jako blesk z čistého nebe, jako duhový most slibující kotel plný zlata, nalezl jsem někoho, kdo by mi pomohl. Ale ne, nevím, jak se jmenuje. Ach to je trapas. To je mi líto, moc se ti omlouvám! Nejsem hoden být tvým spolusmečkovníkem, když ani neznám tvoje jméno! Moc mě to mrzí, opravdu moc! Polepším se, za rok... Za rok budu užitečný, budu tvým přítelem, budu... Budu! došel jsem až k černobílému s jediným tmavým okem a polohlasem, lehce skřípnutým ve strachu z odmítnutí, na něj promluvil: "A-Ahoj, já jsem Alastor. Moc se omlouvám, ale nevím, jak se jmenuješ, moc mě to mrzí, opravdu moc. Mohl... Mohl bys mi pomoci?" zeptal jsem se černobílého s rybou a smutně sklopil očka ke svým hnědým, nudným tlapám. Cítil jsem se jako pařez.