Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Mhmm," zabručel jsem souhlasně, protože jsem už opravdu sotvá dýchal. Pořád jsme šli nahoru, jednu nohu před druhou a za shrnovali jsme písek. Křup křup nám pod nohama, vítr kvílel a mraky se blížily. Budeme... Budeme v mracích, byli jsme tak šíleně vysoko, že jsme se mohli dotknout nebe.
Nemesis si dřepl do sněhu vedle mě a zeptal se, zda půjdeme dál. "Souzený?" zopakoval jsem po něm se zrychleným dechem. Taky jsem se zastavil a na chvíli si dopřál odpočinku. Kašlu na to, co je souzený a není, jsem sobec, který chce vylézt až mezi mraky a ztotožnit se s nadpozemskou entitou, sklonil jsem hlavu k Nemesisovi a jemně se o něj otřel víceméně omylem, protože jsem zavrávoral a snažil se udržet rovnováhu.
"Jasně že jdeme dál," řekl jsem a vydal se opět vzhůru. Mračna se blížila, jejich chomáčky nadýchané vlhkosti byly čím dál tím blíže. Připadal jsem si jako reverzní sněhová vločka, která se vracela zpátky do oblak.
Už... Jsme tady, pomyslel jsem si, když mě od splynutí s nebesy dělilo posledních pár kroků. Ohlédl jsem se na Nemesise a zavrtěl ocasem, abych ho povzbudil a ukázal mu, že nějaká sudba nám přece nemůže bránit v chůzi vzhůru.
Udělal jsem oněch posledních pár kroků a dostal se do mraků. Šimraly mě do obličeje, lechtaly v uších, najednou jako kdyby svět byl z peřiny. Popošel jsem ještě výš a dostal jsem se nad ně. "Páni," užasl jsem okamžitě, když jsem se dostal do úplně jiného světa. Kdybych nevěděl, že po nebesích se nedá chodit, zkusil bych na mraky vlézt a chodit po bochníčcích nadýchaných buchtiček, které jsem měl před sebou. Nad námi bylo slunce a ozařovalo celou tuhle nádheru. "To je nádherný!" řekl jsem znovu a podíval se na Nemesise. Já... nechtěl jsem si tuhle myšlenku nechávat jenom pro sebe, ale stejně jsem chvíli váhal, než jsem ji vyslovil nahlas. "Jsem rád, že jsme tady spolu," sdělil jsem mu a usmál se. Aby toho nebylo málo, paprsky slunce jako kdyby se soustředily jenom do mého kožíšku, prozařovaly jej a ohřívaly, slyšel jsem zvláštní šumění a syčení, jako kdyby mi fotony vypalovaly něco do kůže. Postupně se mi začaly objevovat zelené chlupy, obrázky od Života. Díky energii ze slunce svítily a vypadalo to, jako kdyby se z nich vznášely drobné částice světla. To se možná přírodní pigment dostával pryč z chlupů.

// Sněžné hory

Jak moc vysoko... Jak moc vysoko to ještě může být? zeptal jsem se sám sebe. Tenhle výstup byl nekonečný a sníh tomu příliš nepomáhal. Jakmile jsem pocítil tuhle chladivou zeminu pod nohama, její křupání nás doprovázelo až na vrchol. Který ani nevidím. Proč jdeme až úplně nahoru? rozhlédl jsem se kolem sebe a díval se na hory. Byly krásné, majestátní a fascinující, nebylo moc věcí, které byly podobně úchvatné. A i přesto bych se raději vrátil do mechového lesa, pomyslel jsem si smutně. Jako kdybych si hor nevážil. Narodil jsem se v nich, avšak žít jsem v nich nechtěl. Dokázal jsem ale ocenit jejich krásu a... No, to se počítá.
"Ach tak, chápu," řekl jsem a kývnul hlavou. Nechápu. však je to tvůj táta, ne? A ty jsi jeho syn. Tvoje příkoří je i jeho starost, ne? Huh. musel jsem se nad tím opravdu zamýšlet, než mi došlo, že problém asi bude trošku jinde. Jakože ti ublížil táta? vykulil jsem na chvíli oči a podíval se na Nemesise. Vždycky na mně šlo vidět, když jsem přemýšlel nebo prožíval nějakou emoci. Byl jsem jako otevřená obrázková kniha, která měla uprostředobrazovku, kde byly ty obrázky ještě animované. Uhnul jsem pohledem, když jsem si uvědomil svůj error a pokračoval v chůzi vzhůru. Nohu před nohu, už jsem fakt musel zabírat a svaly na nohou se mi třásly od námahy.
Neuhnul, pomyslel jsem si potěšeně a usmál se na něj zpátky, tentokrát povzbudivě. Na jeho otázku jsem zvedl zrak vzhůru. "Budou z nás andělé?" nadhodil jsem a pokračoval vedle Nemesise. Zkoušel jsem chvíli jít za ním, ale sníh se pod ním bořil a já nechtěl sklouznout zas dolů. Znovu bych sem už lézt nechtěl. Cítil jsem napětí a vzrušení, čím blíže jsme mrakům byli. "To... Wow," šeptal jsem si pro sebe.

// Tajga

Už jsi to udělal zase, znělo to jako povzdech nad nepoučitelným vlčetem. Ptal jsem se na to, proč má Nemesis ty jizvy. Vidíš, že je to citlivé téma a zase se ho na to bez obalu zeptáš jak nějaká babka práskačka, co nemůže nechat věci na pokoji a musí vědět úplně všechno. To snad není pravda, Alastore, ty se mi snad zdáš!
Sklopil jsem uši a omluvně se na něj podíval. "Promiň, už se na to ptát nebudu," omluvil jsem se bez jediného zakoktání a protože byl pořád blízko mě, natáhl jsem k němu hlavu a jako token mé lítosti nad svým pochybením jsem mu čenichem jemně drcnul do tváře s očima plnýma omluv.
Vzdálil se ode mě, to podivné tetelení v hrudníku najednou přestalo. Ani jsem si nevšiml, že ho tam zase mám, dokud nezmizelo. Objeví s eto vždycky, když jsme si blízko, uvědomil jsem si.
"Já... Já vím, ale... Nějak to... Uvnitř nevím," zamračil jsem se, jak jsem se Nemesisovi snažil vysvětlit, že ačkoliv moje hlava plně chápe mou důležitost, srdce to odmítá a i nadále se považuje pouze za zbytečný kousek orgánu. Měl jsem ještě dvojče, které bylo úplně stejné jako já. Tak to u dvojčat většinou bývá, de*ile, napomenul mě Siriusův hlas. Kdybych zmizel, pořád tu bude on a on byl lepší než já.
"Asi se nikomu nechce chodit do kopce," poznamenal jsem, sám jsem už zrychleně dýchal a táhl tlapky za sebou. "Ani rostlinám," dodal jsem, jen co jsem zalapal po dechu.

// Zubatá

// Dlouhá řeka

Vždycky jsme hrozně pindali, když jsem museli jít zpátky do hor. Pořád do kopce, furt nahoru. Bolely nás nohy, nechtělo se nám tam jít. Nic tam nebylo, vůbec nic. Proč jsme nebyli v tom lese pod horami, bylo to tam o tolik lepší! vzpomínkami jsem se přenesl zpátky asi tak o tři čtvrtě roku, kdy nás táta vedl zpátky do smečky, která byla v horách. Nevím, jestli chci z tama někoho vidět. Třeba bude Rowena už doma, třeba uvidím Rowku! to byla příjemná myšlenka. A bude tam i Falion, Cynthie a Lenia... zrovna tu jsme vidět moc nechtěl. Měla raději Siriuse a jenom tohle prohlášení, ač bylo pronesené v žertu (což jsem nepochopil), mi docela brlao vítr z plachet.
Byl jsem rád, že je mechu odebráno přízvisko 'krutý', protože krutý opravdu nebyl. Byla to jedna z mála věcí, které jsem měl rád v přírodě. Vody jsem se bál, losů jsem se bál, výšky jsem nemusel. Měl jsem rád mech a... Asi růžový kytky. Tasa se mi za to smála.
Zastavil jsem se vedle Nemesise, zatímco jsme šli chladnou krajinou. Bylo tady hezky a příjemně, tak proč se tvářil tak smutně? "To... Z těch jizev?" zeptal jsem se neobratně na jeho bolest. Věděl jsem, že to neměl jednoduché, dokonce ho opustila i máma. To bylo vysvětlní té duševní bolesti. Byl jsem ale nemístně zvědavý, jak se mu ty jizvy vlastně staly.
Cukl jsem sebou a stáhl uši, když na mě blafl, že mám něco přestat říkat. "A co, že jsem k ničemu?" zeptal jsem se nechápavě. Sám jsem si ani neuvědomoval plnou váhu těch slov, páč jsem s tím byl už natolik sžitý. Zvlášť, když to není pravda, zopakoval jsem si po něm a polichoceně se usmál. Snad se i začervenal a sklopil pohled ke svým hnědým tlapkám. Zdálo se mi to, nebo trošku zeleně zasvítily? Víc pokusů? s tím jsem úplně nesouhlasil. Třeba... Na některé určité věci více pokusů nebylo. Jenom jeden a když to vlk zvoral, nebylo cesty zpět. Bál jsem se takových věcí, patřily do mého žebříčku nejděsivějších věcí na světě. Byl to dlouhý žebříček, ale umístění v něm i přesto něco znamenalo. Pro mě. Pro mě určitě.
"Docela pěkný konec světa," konstatoval jsem. "Tak jo," souhlasil jsem s úsměvem a následoval Nemesisův vesele si hopkající zadek přede mnou. Zasmál jsem se, zatímco jsem poskakoval za ním.

// Sněžné hory

"Hmm," zamyslel jsem se, zatímco Nemesis hopkal přede mnou. Bylo hodně věcí, které nebyly kruté. Třeba mech, mech rozhodně není krutý. Nebo květiny, broučci, dokonce ani zajíci nejsou krutí. Kruté není ani obětí a ani pusa od mámy a táty, mávl jsem ocasem a slezl na pevnou zem. Vydechl jsem úlevou. Asi jsem byl odsouzen žít svůj život jako suchozemská krysa, ale pirátění a vody mě opravdu nelákaly.
"Mech není krutý," houkl jsem na Nemesise, aby měl nějakou odpověď. Ani mi nedošlo, že ta otázka není opravdová, nějak jsem to zazdil, zatímco jsem přemýšlel o všech nekrutých a milosrdných věcech.
"Nemyslí se to tak, že když ti někdo moc ublíží? Že je smrt vysvobozením ze vší té bolesti?" navrhl jsem. Jeho slova byla zajímavá, ale opět až příliš astrální pro mou podzemní hlavu. Sotva jsem rozuměl tomu, že jsem na světě. Cíl mé existence nebo tak něco mi bylo většinu času docela buřt.
Přikývnul jsem, jistě se do hor dalo dostat z více stran, ačkoliv já tam chodil s rodiči vždy jednou a tou samou cestou. Byla nejsnazší a rodiče byli starší, takže vybírali tuto. Obával jsem se, že z jiné strany ale hory nepoznám, protože většinu času jsem se zdržoval mezi vrcholky a nebo nejlépe někde na hranicích, kde už nebyla tak velká nadmořská výška.
"No... Vím, že jsou hodně soběstační," protáhl jsem. "Jenom mám strach, aby se jim něco nestalo. Aby nepotkali třeba někoho zlého," třeba Tasu, "a on jim neublížil." Pohledem jsem přejel po vodě a nechal mráz, ať mi zatančí polku po celé páteři. "Jsem z nich ten nejméně schopný a zatím to není tak hrozné, takže jsou asi v pořádku," dodal jsem jakoby nic další sebedestruktivní větu. Už jsem to tak ani nebral, vlastně to tak sebezničující nebylo.

// Tajga

// Středozemka

"Já taky ne," souhlasil jsem s Nemesisem. "Říká se, že osud je krutý, takže," nemusel jsem to ani dokončovat. Bohatě mi stačilo potkat se se Smrtí, o které se zase říkalo, že může být milosrdná, jenže jak to dopadlo? Ne příšliš blaze. Nehodlal jsem riskovat krk kvůli někomu, o kom se tvrdilo, že je krutý jenom proto, aby se mi možná tato teorie vyvrátila. Vždyť i život byl krutý a nefér, a přece se ten vlk zdál opakem. Bylo to tak schválně? "Ale třeba... O smrti se říká, že je vysvobozením, ale byla děsná," zašeptal jsem vedlejší větu. Pořád to byla moje kmotra a co kdyby... Co kdyby mě slyšela? Přítomnost Nemesise mi ale zvyšovala odvahu, jinak bych to asi ani nevyslovil. "A život zase, že je drsný, a taky vypadal mile," třeba i osud by byl fajn. Možná... Možná bych to za ním nakonec riskl, ale ani jsem netušil, jestli existuje.
"Ne, to nepřehlídnem," souhlasil jsem, zatímco jsme pokračovali někam dál. Neznal jsem to tu. Ani trochu. "Uhm šlo se do nich přes les plný mechu," vzpomínal jsem si, ale místo toho jsem šel podél řeky a pak přes kamení. Opatrně jsem našlapoval z jednoho na druhý, zatímco Nemesis mluvil, jako kdyby se nechumelilo. Musel jsem se soustředit, abych nespadl do vody a neutopil se, nebo mě nesežraly piraně. Určitě tu nějaká taková šeredná ryba byla. "Nemáš o ni strach?" zeptal jsem se šedého vlčka. Já o Rowenu strach neměl, dokázala se o sebe postarat lépe než já sám o sebe. Byla jeho sestra stejná?

// Dlouhá řeka

Ach díky bohu, vidí mě rád! spadl mi kámen ze srdce, když mě i Nemesis pozdravil. Dívej, jak je šťastný, že tě vidí! Takto veselého jsem ho s nikým jiným ještě neviděl. Většinou se tváří jako kdyby byl mimo tento svět, zcela pohlcený nějakou vnitřní příšerou, pomyslel jsem si.
Dokonce ani neobtěžuju, zazubil jsem se na Nemesise. To jsem slyšel rád, opravdu rád. Možná bych i řekl, že mi to zvedlo sebevědomí a že příště už si ani nepomylsím, že bych Nemesise mohl svou přítomností obtěžovat, ale to bych lhal. Budu mu to říkat pokaždé, protože se vždy starám o druhé. Co já, já nejsem nikdo. Teda, jsem někdo, ale někdo nepotřebný a ne zas tak důležitý. Alespoň pro mě ne. Nepotřeboval jsem se, svět se netočil kolem mne. To okolo mých přátel a rodiny. A i přesto jsi otce nechal v písku zhebnout, au, tahle bolela.
"Uuu," protáhl jsem tajemně. "Myslíš, že je osud taky nějaký... Vlk s kouzelnými schopnostmi? Když už je tu život a smrt, proč by se někde netoulal nějaký osud, co?" zasmál jsem se.
"Neplánuju nic, prostě... Jsem jenom šel za čumákem," pokrčil jsem rameny. Je skoro až k něvíře, jak jsi najednou uvolněný. Hodně mluvíš, Alastore, olízl jsem si čenich, abych na chvíli sklapl a nechal Nemesise, ať se vyjádří.
"No, můžu... Jestli tam trefím," ušklíbl jsem se. Narozdíl od svého předchůdce já jsem měl orientační smysl dost na pšouka. Však to jenom dokazoval fakt, že místo do Mechové smečky jsem se dostal ke Smrti - na úplně opačnou stranu. Ale tak hory by neměly být tak těžké neminout, pomyslel jsem si a šel s Nemem. "To jsi od řeky došel jenom sem?" zeptal jsem se, protože voda byla ještě pořád za námi.

// Kamenná pláž

// Mahar

Ploužil jsem se zase zpátky a přemýšlel, jestli tohle je akt zbabělství a nebo vyspělosti. Nechtěl jsem se brodit močály, protože mi hrozilo zapadnutí, které by mohlo vést k mému skonu. To bylo ode mě chytré a prozíravé. A zapadnutí jsem se bál, protože bych umřel. A to bylo zase zbabělé. Ježivot dospělých vždy takový? Necítím se dospělý, jsem pořád malé vlče, lamentoval jsem. Je to kombinace jasnovidectví a pesimismu? Nebo nějaký další smysl? Pud? zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem nějaký vyčerpaný a ani moje klasické přemýšlení o nesmrtelnosti brouka mi příliš nešlo.
To je Nemesis? zamračil jsem se na popobíhající šedou skvrnu v dáli. Měla stejné proporce, stejný styl chůze a stejně rozkošně kroutila ušima z jedné strany na druhou. Rozkošně? pozastavil jsem se nad svým popisem svého přítele. Přítele a kamaráda, kterého mám moc rád. Bude mě zase chtít vidět? Uhm... Nevím ani, kam jdu, tak ho třeba jenom pozdravím, třeba mě už má plné zuby, kývnul jsem si a s vidinou toho, jak Nemesise nebudu moc otravovat, jsem se k němu rozešel s širokým úsměvem a šťastně vrtícím ocasem. Jako kdybyste se neviděli před pár hodinama. Jeden by řek, že ses do něj zabouchl, ty magore, ozvalo se mi v hlavě téměř káravě, ale spíše se mi hlas zase jenom vysmíval. Potlačil jsem ho a došel až k Nemesisovi. "Nemesisi, ahoj!" pozdravil jsem ho ještě předtím, aby mě viděl přicházet. Zastavil jsem metr a půl od něj, ale můj ocas se stejně nepřestal vesele houpat ze strany na stranu. "Jdu tudy, abych nezapadl v močálech, jsem rád, že tě vidím. Ne-nechci tě otravovat, tohle je jenom náhoda," vyblekotal jsem a docela se v tom sám zamotal. Omluvně jsem se usmál a sklonil hlavu blíž k němu. "Ale... Je to zatím moje nejšťastnější náhoda," podělil jsem se s ním o svoje feels ohledně tohoto setkání a spokojeně zavřel oči. Obrázky ještě nemáme.

// řeka Tenebrae

Je pryč, opakoval jsem si ty dvě slova pořád dokola. Ne proto, že bych se potřeboval ujistit o své nově nabyté samotě, ale proto, že se mi to stále zdálo neuvěřitelné. Neznali jsme se dlouho, ale jako kdyby ano. Byli jsme spolu u Smrti i u Života, nechali jsme si oba dva u něj udělat obrázky. To přece něco muselo znamenat! Znamená to něco? podíval jsem se dolů na svoje tlapky. Pořád byly hnědé, avšak něco mi říkalo, že už dlouho nebudou. Pro mě to něco znamená, vydechl jsem dlouze a nechal ten zvláštní hřejivý pocit zašimrat mě v hrudi i v břiše.
Vracel jsem se zpátky tam, odkud jsme přišli, ale tentokrát jsem se ocitl uprostřed močálů. Zase budu mít špinavé tlapky, zamračil jsem se a pokusil se soustředit právě na tuto nepohodu. Byl jsem sám a nesl jsem to těžce, nicméně litovat se by bylo ještě horší. Musel jsem se soustředit na něco jiného. Může... Můžu! Jak se chodí v močálech, aby se jeden neprobořil, dal jsem si za úkol a začal jsem vyhledávat cestičky na ostrůvcích, sem tam jsem zapadl do bahna a za chvíli jsem měl tlapky celé hnědé. Žádná změna, jenom jsem přibral pár deka bahna.
No a protože jsem tady nechtěl zkysnout, otočil jsem to a šel zpátky, že si najdu jinou cestu.

// Středozemka

// přechod do Maharu

Věděl jsem, že moje rada je na prd, pomyslel jsem si, když se na mě podíval a vrátil mi tu moji pomoc s poděkováním a úsměvem, který jasně říkal, že takovou hovadinu v baráku nechce, ale děkuje za ochotu, avšak to byla jenom společenská fráze. Poslouchal jsi ho vůbec? Jako kdybys ho ani nevnímal! Seš kamarád na prd, na baterky! vyjel po mě Hlas. Už chvíli jsem ho neslyšel, jeho návrat nebyl příliš vítaný. Nezapomeň, to, že se u Života cítíš jako dokonalá bytost stvořená z lásky neznamená, že je to pravda, našeptával mi. Ano, přesně tak. U Života jsem se cítil jako někdo úplně jiný, jenže právě to ještě více podtrhlo všechny moje špatné vlastnosti, které se postupně vracely, co jsem jeho kopce opustil. Nestojím za nic.
Ačkoliv o sobě říkal takové škaredé věci, jako kdybych jim nerozumněl. Ne, já to přijímám. Ať je, jaký je, mám ho rád takového, to byl můj přístup. Stejný jsem měl i k bratrovi a ten byl fakt... Fakt číslo. "Asi... Třeba to nedělají schválně. Třeba jsou zvyklí si všechno dávat do škatulek, mít je seřazené a očíslované. Chtějí mít v životě pořádek. Ale to, jak si tě oni označí přece není to, čím ty jsi, ne? Čím se cítíš být," mluvil jsem polohlasem, opravdu jsem netušil, jak mu pomoci. Jeho problém byl až příliš abstraktní pro mou mysl, příliš komplikovaný a složitý. Ale snažil jsem se, opravdu.
Postavil se a jeho slova se mi vůbec nelíbila. Zakňučel jsem: "Neopouštěj mě." Strach ze samoty se objevil okamžitě. Pohltil mě, sežral zaživa. Slyšel jsem svoje srdce, které tepalo děsem. Bál jsem se, že odejde a zmizí, že už ho nikdy neuvidím. A jen ta myšlenka, ač byl Nemesis stále tady, byla dost na to, aby mi zrychlila dýchání a rozmazala obraz.
Nemesis udělal krok vpřed. Byli jsme blízko, hodně. Viděl jsem rozmazanou šmouhu jeho šedé srsti a pokusil se zaostřit na jeho obličej. Netušil jsem, jestli mi prostě slzy zaplavily obraz a nebo mi něco tlačí na zornice, že tak špatně najednou vidím. Natáhl jsem se k němu, téměř chápavě jsem natáhl hlavu a chtěl se ho dotknout. Potřeboval jsem se ho dotknout, vědět, že je tady. tady se mnou, že mě neopouští, neodchází. Že nejsem sám se svými halucinacemi. Nechoď! Nechoď! Neopouštěj mě! panikařil jsem? Nejspíše ano.
Vzdaloval se, cítil jsem ho. Nejen, že jsem čumákem nenahmatal jeho hlavu, ale i jeho rozmazané tělíčko mizelo a zmenšovalo se. "Chci vidět ty tvoje," vydechl jsem. Neměl jsem do pláče, hlas se mi překvapivě ani nezatřásl. Nemesis se začal vzdalovat. Na jazyku jsem měl prosté ahoj, tak na viděnou, ale bylo to příliš bolestné vyslovit. Nechtěl jsem, aby odešel, avšak i tak se to dělo. Častokrát se děly věci, které jsem nechtěl, aby se děly. Možná jsem si měl za tu dobu už zvyknout, nicméně Nemesisův odchod nebyl o nic lehčí, než události předešlé.

A zas je to tady. Tma. Přichází, plíží se, kousne tě, povzdychl jsem si nad tou omílačkou, do paty. Jako kdyby ale počasí dneska ani neexistovalo, jako kdyby vůbec nebylo. Žádné slunce, žádné mraky, jenom mhe. Nemesis není mhe. Nemesis je můj kamarád, podíval jsem se na vlčka, který na můj dotek nereagoval. Což je možná nejlepší. Alespoň nejsem divný, rozhodně jsem nechtěl být divný, nechtěl jsem vyčnívat a vypadat jako někdo, kdo nezapadá a tudíž je od společnosti odstrkován. Chtěl jsem mít kamarády, přátele, rodinu, společnost, smečku... Tohle všechno jsem chtěl. A i přesto jsi smečku opustil, Saturnuse tam nechal, Siriuse a Rowenu jsi taky dlouho neviděl a teď se ti tělo párá ve dví jenom proto, aby mohlo být s otcem a Nemesisem zároveň. Jenom jsem po šedivém vlku loupl očima, když vinu z mého trestního rejstříku smazal. Stejně jsem se pořád cítil mizerně, ale... Alespoň se na mě nezlobil. Nejraději bych se rozcupoval na tolik kousíčků, abych mohl být se všemi naráz. Šlo by to? Leda tak ve snu, povzdechl jsem si v hlavě. Nemohl jsem nechat svoje deptající myšlenky, aby vydeptaly už zdeptaného zdeptatise. Nemesise.
Stáhl jsem uši k temeni, když řekl, že je podřadnou existencí. Otevřel jsem dokonce tlamu, že mu do toho skočím, ale zarazil jsem se. Potřebuje se vypovídat, mlč! napomenul jsem se a poslouchal. To, co říkal, mě nikdy nenapadlo. Měl jsem hodně sebedestruktivních myšlenek, ale nikdy jsem se neviděl jako prostředníka, jako nějakou věc. "Možná... Možná bys měl žít p-pro sebe a.... A-A nedělat to, co ostatní od tebe očekávají," přemýšlíš vůbec nad tím, co říkáš? Skoro jsem na sebe zaječel, ať držím tu svou sprostou tlamu a jdu si vyšlapávat hrob zpátky do kopců. Jen ať mě pohltí nechutný písek, ať mě pohřbí! "P-P-Protože ty tu nejsi, aby.... Aby, abys-" polkl jsem a jako spráskaný pes se na Nemesise podíval. Koukal se tak na mě taky, takže jsme teď byli dva spráskaní psi. "A jsi polnohodnotná bytost," vyslovil jsem ta dvě cizí slova váhavě. "Dýcháš, přemýšlíš, nejsi na... Na nějakém provázku," zavrtěl jsem hlavou.

// Narrské kopce

Šprajcoval jsem se za Nemesisem, jeho šedivý ocásek mi na vteřinku utekl ze zorného pole, ale rychle jsem tu malou myšku dohnal. Zastavil se u řeky a díval se na protékající vodu. Viděl jsemzachmuření v jeho tváři. Ne, nebylo to jenom zachmuření. Jako kdyby se bouřkové mraky stahovaly nad jeho hlavou, hrozily kolizí a bouřkou. Hrozivou a děsivou, blesky vrhajícíc, vlky ve výšinách usmažující.
Došel jsem za Nemesisem a opatrně zastavil vedle něj. "M-Moc se omlouvám, že jsme nešli dřív," řekl jsem hned. Bylo mi to opravdu líto. Neměl jsem ho tam vůbec brát. "Neměl jsem tě do toho vůbec nutit," vyřkl jsem své myšlenky i nahlas. Sklonil jsem hlavu k němu a čumákem mu drcl do ucha, a ještě jsem mu do něj omylem zafuněl. Takhle mu narušit intimní zónu ode mě nebylo moc milé, ale jako kdyby... Cítil jsem, že tohle mám udělat. Nějak ho vytrhnout z jeho černých myšlenek, kdy tlapkou rozstřikuje vodu a vztek se snaží vydrat na povrch. Snažit se ho ale udusit nebyla dobrá volba. šak mu nezakazuju se rozkčiet. Klidně křič, nadávej, dupej a skákej, jestli ti to udělá lépe, loupl jsem po něm zelenkavým očkem. "Promiň, nedával jsem moc pozor. Co se stalo?" zeptal jsem se a mávnul povzbudivě ocasem. Je mi trochu zvláštně, pomyslel jsem si, když jsem se Nemesise tázal na jeho mentální zdraví z tak... Intimní až blízkosti. Nejsem moc blízko? Jsem hodně blízko. Měl bych si dát odstup. Udělat krůček vzad, udělal jsem drobný krok bokem. Nechtělo se mi od Nemesise vzdalovat, jakkoliv nepříjemné mu to mohlo být. Bylo mi vedle něj dobře, byl to můj kamarád a já jsem se rád kamarádil, ať už toto sloveso zastávalo cokoliv.

Začínal jsem cítit Nemesisovu narůstající negativitu. Jako kdyby se kolem něj tvořilo silové pole, které nás ostatní odtlačovalo a odtlačovalo dál a dál. Donutil jsi ho jít s tebou, tak buď alespoň té lásky a už s ním pojď pryč. Vidíš, že je mu to nepříjemné! napomínal jsem se. Chtěl jsem ale být ještě chvíli s otcem, každá vteřina mi byla drahá. Chtěl jsem mu toho tolik říct! Na to bude čas jindy. Určitě. Najdu si ho, ano, najdu, přemlouval jsem se. Ani mi nepřišlo na mysl, že by otec mohl někde zemřít stářím, vždyť byl pořád silným vlkem.
"No šli jsme ještě s Rowenou do takového lesa, kde žije Pippa. Do nějaké smečky. Je to takový velký les a je v něm mlha," popisoval jsem tátovi, aniž bych tušil, že onen zmíněný hvozd mám hned za zády. "No a tam jsme se rozdělili s Rowenou a pak jsme šli se Siriusem kousek dál a před dalším lesem... Jsme... Jsme se rozdělili taky," znejistěl jsem, avšak dopověděl jsem to tak, aby to vyznělo jakš takš neutrálně. Neříkej mu to. teď není vhodná doba. Určitě... určitě by ses rozbrečel jak malé vlče! Začal bys žalovat a brečet! Malý lhář a bulánek, žalovníček a podfukář!
"Aha! A odkoho?" zamrkal jsem překvapeně a rychle přesedlal na jiné téma. No táta narazil na další bolák, který jsem měl v tlamě a mně opět nezbývalo nic jiného, než si svou tragickou návštěvu u kmotry nechat pro sebe a otce ošidit o důležité detaily. Něco jsem mu ale chtěl říct, takže jakmile jsem znovu navázal oční kontakt, odpověděl jsem: "Jo. Nebyla... Nebyla vůbec hodná." Polkl jsem. Kéž bych tam nikdy nešel.
"N-No nahoře na hoře úplně ne," zabrekotal jsem. "Jdeš jakoby po cestičce mezi kopci a tam je takový... Takový přechodník a-a-a tam se před námi Život objevil," vysvětlil jsem tátovi. Tím přechodníkem jsem samozřejmě myslel onen úchvatný most, který se klenul nad květinovým záhonem samotného bůžka.
Stočil jsem pohled na Nemesise, který se měl k odchodu. Odpovídal vlkům polohlasem a jeho celé bytí se snažilo odsud opravdu vehementně zmizet. Naše pohledy se střetly a já porozuměl. Ano, ano, je čas jít, souhlasil jsem. "M-My už půjdeme," breptl jsem k otci omluvně. "Zase se někdy u-uvidíme, slibuju," neslibuj co nemůžeš splnit! Jedinkrát jsem mrkl, abych zahnal zlého ducha zpátky do jeho kobky. "Tak zatím ahoj!" rozloučil jsem se s tátou, ale nezapomněl jsem se k němu ještě přitulit a zabořit mu hlavu do krku tak, jak jsem to dělával odmalička. V jeho husté hnědé srsti bylo bezpečno. "Na-nashledanou!" rozloučil jsem se i s druhým vlkem a rozcupital jsem se za Nemesisem, zatím jsem jim ještě na rozloučenou mával huňatým ocasem.

// Tenebrae

Kousek mého já se obával, že se mě táta bude stranit. Že se odtáhne a bude dělat, jako kdyby mě neznal. Že mě vůbec nemá rád, že odešel schválně, že se schválně ztratil. Tak to říkal Sirius, tak to myslela i Rowena. Jsme pro nězbytečnou záteží, jsme jenom nepotřebnými poletujícími splácaninami DNA, naštěstí jsem se bál zbytečně a táta mě přivítal s veškerou láskou a něhou v očích, jaké byl schopen. Zahihňal jsem se, když mě pošimral na čele stejně jako tehdy. tehdy, když jsem byl o dost menší než on sám, kňoural jsem a bál se každého prdu. Moc velká změna se neudála. Pořád seš strašný posera a jediná změna je, že jsi vyrostl. Seš čahoun, mohl jsem se tátovi dívat do očí skoro na stejné úrovni.
"Alebrácha s námi nebyl. Ten, ten mě našel znčehonic," zamrkal jsem zmateně. Když jsem se rodičům ztratil, byl jsem s nimi sám. Šli jsme od sopky na lov a když jsem se rozhodl, že půjdu prozkoumat prostředí před námi napřed, zatoulal jsem se do Borůvkového lesa, našel Rowenu a Pippu, poznal Sigyho a pak se vrátil i s Rowenou, ale rodiče už v lese nebyli. Asi mi to zabralo víc času, než jsem si myslel, oprávnil jsem jejich odchod jednoduše. Narozdíl od svých sourozenců jsem se rodičů tolik nestranil. Viděl jsem je v hezkých barvách. Tátu v hluboké, smrkově zelené a mámu v stříbřité a třpytící se, abych byl přesný.
"Uhm, to nevím," odpověděl jsem a nejistě uhnul očima. Nechtěl jsem tátovi zrovna říkat, jak jsme se rozdělili. Alespoň ne před Nemesisem a hnědým vlkem. Měl jsem bratra rád a nechtěl jsem na něj házet špatné světlo před cizími vlky. před rodinou to problém nebyl, Siriuse jsme každý znal a měli jsme ho rádi, byl to prostě jeden z dalších jeho výstřelků.
Táta se otočil na Nemesise a zeptal se ho na něco, bylo mi jasné, že se to Nemesisovi moc nelíbilo, dle jeho jednoslovné, lehce úsečné odpovědi. Dokonce i cizí vlk mě pozdravil, což bylo dobře. "No nějaké jaké máš ty, nebo Launee!" zazubil jsem se na tátu a ukázal packou na jeho levou přední, která byla opletená zelenými šlahouny. "Život je nakreslil Launee a tak jsme šli za ním, jestli by nám taky nějaké neudělal," usmál jsem se na tátu a loupnul očkem po Nemesisovi, jak si vede. Chceš už jít? ptal jsem se ho očima a doufal, že mi porozumí a dá mi nějakou zpětnou vazbu.