Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Midiam

Zpomalil jsem do klusu a následně do chůze. Nebyl jsem žádný atlet schopný běžet dlouhý maratón, už jsem opravdu dýchal jako starý kuřák s plícemi proděravěnými rakovinou a pokud bych nezastavil, pravděpodobně by mi tyhlecty dva vaky v nejbližším okamžiku vyskočily bolestivě z těla a vzaly roha, neboť takové zacházení si přece nenechají líbit. Nastával další problém s jiným orgánem v mém těle, avšak ten se se mnou táhl už nějakou chvíli. Předtím se mi ho podařilo jakš takš potlačit, ale teď jsem si nebyl úplně jist, že to zvládnu. Měl jsem hlad.
Zamířil jsem si to lesem a přešel opatrně přes most v něm. Připomínal Životův malý oblouček, jakousi pouštní duhu jeho domova. Tenhle most byl ale chladný a pevný, stál tady jako vytesaný z kamene a zaručoval bezpečný přechod každému, kdo na něj vstoupí.
Kde seženu jídlo? Jídlo... Neříkej tomu tak. Jsou to další zvířata, která si žijou svůj krásný život a ty jim ho hodláš utnout jenom kvůli sobě a svým hloupým potřebám. Potřebě žít déle než oni. Proč by jsi měl žít déle než ostatní tvorové? Protože jsi vlk? Protože máš obrázky? Protože umíš mluvit a připadáš si důležitější a vyspělejší? polkl jsem knedlík v krku.

// Mahtae sever (V.G.)

// Tenebrae

Běžel jsem tak rychle, že jsem za chvíli ztratil pojem o tom, kam vlastně běžím. Nohy mě nesly rychlostí světla na místo, které bylo v dáli a ztrácelo se mi za obzor pokaždé, když jsem se přiblížil. Vlci, kteří mě následovali, se jako kdyby rozprchli a já běžel sám. Pocit zodpovědnosti za jejich životy byl ten tam, stejně tak jakási sebejistota a náhlý přeliv důležitosti, jenž mi jejich následování vyvolalo.
Na druhou stranu se mi hodně ulevilo, protože zodpovědnost za ostatní nebyla mou silnou stránkou. Nebyl jsem rád ve vůdčí pozici, bylo pro mě jednodušší následovat než být následován.
Jakmile jsme se rozprchli jako hejno vran se rozletí při nečekaném výstřelu pytláká mířící na svůj nastávající úlovek, nohy mě nesly dál. Dál a dál kolem řeky, až jsem se dostal k jiné řece. Následoval jsem její tok.

// Středozemní propadlina (Zelené nory)

// Mahar

Byl jsem snad blázen, že jsem se od šedého vlka tak distancoval? Pochyboval jsem, ale jeho pohled byl docela přesvědčující a jistým způsobem mi byl velice známý. Něco v jeho očích mi bylo až vražedně povědomé, jako kdyby nitky jeho duhovky byly poskládány podobně jako lanka v očích někoho, koho jsem znal. Etney I. Asgaardský? Alfa? začínalo mi pomaličku docházet, s kým mám tu čest. Musím se na to zeptat Nemesise, olízl jsem si čenich. "T-To mám obrázky od Života," odpověděl jsem rychle Pippě, která si mě zkoumavě prohlížela. Trošku jsem se zatetelil radostí, když po mně tak koukala. Připadal jsem si... Žádaný? Zajímavý? Okulahodící? Až na to její sakra, to neznělo moc... Souhlasně s tím, jak vypadáš, vmetl mi hlas do tváře a znovu mě vrátil do reality, která byla plná písku, padajících stromů a divných vlků. "Ahoj Alfredo. Co znamená mjo fratělo?" zeptal jsem se Pippy se zájmem a téměř mávnul ocasem, než jsem uslyšel skřípání dalších bortících se stromů. Očkem jsem loupnul po Alfredovi, jehož zrzavý kožíšek rozhodně oku lahodící byl a mile se na něj usmál, ačkoliv se mi do něj promítla křečovitost zbabělce na útěku, který už vážně chce vzít roha. "Oh, ah tak," kývnul jsem, protože řekl, že je bratr Pippy.
No a pak už byl jenom čas utíkat. Vzal jsem nohy na ramena a vyběhl zpoza stromů na pláň, kde nás do boku udeřil silný vítr a trochu mě vychýlil z kurzu. Nějakou dobu jsem marně při běhu hledal orientační body, dokud jsem neuviděl řeku a neběžel proti jejímu proudu. Ohlédl jsem se za rameno, abych spatřil Etneyho, Pippu, Alfreda a ještě nějakou neznámou vlčici, která se vzala bůhvíodkud, jak mě následují. Běží za mnou. Za mnou. Jako za vůdcem. Jako kdybych věděl, co dělám, překvapeně jsem koukal přes rameno, dokud jsem nekopýtl a neztratil svůj krátký náskok. Rychle jsem se ale sebral a pokračoval v úprku. Zdálo se mi, že písku ubývá, ale i tak jsem viděl velké kulové. Sebevědomí a jistotu mi dodával jenom fakt, že za mnou běží celá skupina a jakoby pod mým velením mě následuje. Důvěřují mi? blesklo mi hlavou nechápavě.

// Midiam

Odpočíval jsem, dokud jsem neuslyšel kroky a neuviděl někoho, koho jsem opravdu vidět nechtěl. "Aaah!" zaječel jsem, ale utnul jsem ten zvuk asi v půli, protože se mi písek dostával mezi zuby a nepříjemně mě škrábal. Kdo že se to ke mně blížil? Někdo, kdo mě kdysi vyděsil a kdo byl úplný magor, alespoň tak si ho má dětská mysl pamatovala. Ať jde pryč! odejdi, odejdi, odejdi! ječel jsem v hlavě, zatímco se blížil. A kdyby jenom to, on si to sedl hned vedle mě. Vyskočil jsem na nohy a odběhl o pět metrů dál, jako kdyby byl horká láva a popálil mě. "C-C-Co si m-m-myslíš, že d-d-d-ělá-Š?" zpanikařil jsem, hlas mi vyskočil o několik oktáv při posledním slově a já se zakoktal ještě více.
Vzhlédl jsem, když mě pozdravil další hlas. Co se děje? Taky se schováváte? chtěl jsem se zeptat, ale jenom jsem zelenkavým pohledem mechového dítka přejel po sourozencích před sebou. Nepochyboval jsem o tom, že jsou příbuzní, vypadali hodně podobně. "Ciao Pippo!" usmál jsem se na krásnou vlčici okamžitě, když jsem ji rozpoznal. Očividně se do smečky vrátila v pořádku a... A to znamenalo, že nejspíše i má sestra je v pořádku. "N-N-Nechcete jít někam... Jinam?" řekl jsem a úkosem se podíval na šedého vlka, který se mi nasáčkoval do osobního prostoru. Fakt hnus, moc kloudného jsem nevymyslelna jeho účet, ale nepotřeboval jsem. Slyšel jsem skřípání stromů a písek nám stále létal kolem uší, opravdu to hrozilo problémem.
No a pak mi za prdelí spadl strom. Ne, že by spadl přímo za mnou, ale dost na to, abych vyskočil, přimotal se k Pippě jako k někomu, kdo mě ochrání a zahalasil: "Já mizím, jdete t-t-taky?" Očima jsem loupl po ní i po jejím bratru, je to klud, že? Očima jsem jako nešikovný šermíř oskenoval jeho tělo. Jo, má... Uhm, Tasa říkala větvičku? hodil jsem to raději za hlavu a rozklusal se pryč z lesa. Kam? Někam pryč kde les a stromy nebyly. A to jsem si myslel, že to tu bude bezpečnější!

// Tenebrae (pak bude Kopretinka a Ohnivý)

I was hoping that this all was just a dream. A horrible dream, so technically a nightmare. Walking on rocks and sand was making me crazy, but there was not anything else to walk on. I looked up to the sky, plain and crystally clear that I could see the other planets. With deep breath I walk down to a place, where was once a great sea. Now, there was nothing. No water, no salt, no animals, no seagrass. All life on Gallirea was gone.
Firstly, I was thinking that maybe this is some kind of magic trick that had gone terribly wrong. After that I was waiting if things will go back to normal, but they never did. Never… Never is a strong word. The truth is that this doesn’t TRVÁ for so long, but I won’t be here too long either. With no life I have nothing to eat. I should have gone to her and plead for that magic. I always had trouble with hunting, and I hate to kill other animals just that my stupid self can live. But…Maybe i tis for the better, now I do not have to live on this rocky rock for all of eternity. That would be horrible, terrible, I cannot even imagine! Just me and I and myself, we three would live and walk on this planet. Maybe one day some cosmic entity will come and end me, that would be nice.
Don’t think about it, you will die, sooner or later, I gasped for air meanwhile my head was racing.
I have not met even a carcass of any marine animal. That would be life too, so it was forbidden. I was asking myself, why am I the only one alive and here. And also, where are the others. Did they leave me behind like a useless piece of crap? Maybe they all went to that beautiful planet up above my head, the one with a nice golden ring around it. It reminds me of Saturnus, my really good friend. We played games in the snow together, we even played a game, where I was a princess in trouble, and he was my brave knight who saved my life. We then had kids and lived happily ever after, but just in my head. In reality I left Saturnus and the whole Moss pack behind. I didn’t even said goodbye to them, because I am just such a unpleasant person. A coward is the right word. I was scared to see their faces when I will be leaving. Maybe I wouldn’t be able to leave if I saw them. I was lucky I met Meinere that day. I made him messenger and he did the hard work for me.
Oh, here it comes, I thought when my body started to shake. I was really weak last few days and my end was near. I knew it. That was the reason why I went here, to die on the ocean bed and be the first and the only one carcass. No competition, no winners no loosers, but it made my heart pump slightly easier when I knew, that I won something. I won being alive for the longest, it was messed up. Why would anyone do this to the whole planet? Maybe all life is on the other side, I don’t know. I wouldn’t be able to go there anyway, so I might as well think that everyone is dead, and my miserable self is the only breathing organism here. And now even I will be gone.
I laid down between two spiky rocks, they look nice and sturdy, so I decided that they will be my coffin. I am not a fan of death but when it happens to me, it is not so bad. I put my head down, laid it on my big brown paws. For the last time I looked at the beautiful emerald colours and then my eyes closed shut. Darkness was the last thing I saw and my shaking and feeble breath the last I heard. It was a nice life.

// Středozemní pláň

Běžel jsem ještě o kus dál. Chtěl jsem se schovat mezi stromy, uniknout bouři a písku, který s sebou přinášela. Zastavil jsem, když jsem přestal slyšet. za to mohl ale písek v mých uších, který jsem následně vyklepal. Vypadalo mi z kožichu tolik písku, že jsem si pod sebou vytvořil svou vlastní poušť. Oči mě škrábaly a hrdlo pálilo, stejně jako vnitřek čenichu. Cítil jsem, jak mi něco teplé teče jednou nozdrou ven. To malý pramínek krve si hledal cestičku ven z mého čumáku a po mé tlamě. Nejspíše jsem vdechl hodně písku a ten mi potrhal zevnitř sliznici. Rozkašlal jsem se a vychrchlal ze sebe několik snoplů s pískem. Pak už mi bylo o něco lépe.
Slyšel jsem, jak vítr ohýbá stromy, které naříkaly a sténaly, když se dotýkaly jeden druhého. Už jsem se tady tak bezpečně necítil, ale pořád to bylo lepší než být venku v té bouři. Na jídlo můžu asi zapomenout, mlaskl jsem. Neměl jsem teď po tom děsivém úprku chuť hledat potravu a hlad mě taky přešel. Stala se z něj nepotřebná potřeba. Lehl jsem si na zem a rozhodl se, že prostě počkám, až se mi uklidní dech a pročistí hlava. Jako kdyby se mi písek ušima dostal až do mozku a zanesl mi každý záhyb gyrifikovaného orgánu.

// Kamenná pláž

Jakmile jsem zavítal na otevřené pole před sebou, začal jsem pohledem skenovat okolí. Dost mi to znesnadňoval vítr nesoucí zrnka písku, které mě bodaly do obličeje, do čumáku i do očí. Jakmile kolem mě zběsile proběhl zajíc a udělal hne dpřede mnou kličku, neb se mě vylekal, začal jsem tušit, že na nějaký první lov tady můžu zapomenout.
Přede mnou se z východu valila mračna. Zahalovaa oblohu a měla oranžovou barvu. To je divné, co to je? přemýšlel jsem, zatímco mi písek hučel v uších a šum blížící se písečné bouře se zesiloval. Nakonec mi to došlo, ale neměl jsem dost času na to se otočit a začít prchat. Zajíc, který mě před pár minutami minul, mě měl varovat.
Rozběhl jsem se pryč. Zamířil jsem k prvnímu náznaku stromů v dáli a sledoval, jak se mračna blíží. Dech se mi krátil, jako kdyby nebylo dost vzduchu kolem mě. V hrdle mě škrábal písek, měl jsem písek v uších i v očích, které mi začaly nepřiměřeně slzet. Možná jsem brečel strachy, ale necítil jsem strach. Spíše něco jako posvátnou úctu před gigantem, který žral svět, ve kterém jsem doteď žil, kus po kusu. V jeho tlamě se ztrácela půda, zvířata a já se v ní měl ztratit taky, nicméně něco mě donutilo zrychlit ještě více. Jako kdyby se moje tlapy ani nedotýkaly země, najednou jsem letěl jako s větrem o závod a jako kulka jsem se zabořil mezi stromy hned vede močálů ještě dřív, než mě bouře spolkla. Štěstí.

// Mahar

// Dlouhá řeka (Mahtaë jih)

Po kamenech jsem přešel na druhou stranu řeky. Vítr sílil a měl jsem jediné štěstí, že jsem byl taková těžká váha, protože by mě jinak určitě odfoukl. Ztratit na kameni rovnováhu a nechat se unášet proudem bůhvíkam nebyla na seznamu mých aktivit. Bál jsem se vody, mohl jsem se utopit a moje mrtvé tělo by se potom válelo někde na břehu, kde by se do něj pustili ptáci a jiná havěť. Otřásl jsem se, ale to už jsme byl v bezpečí na pevnině.
Bylo tady hrozně moc kamenů, musel jsem dávat pozor, kam šlapu, protože by s emi mohla zaklínit tlapka a mohl bych si ji podvrtnout. Ani jsme si neuvědomoval, jak sjem zase osamělý, protože mým novým společníkem se stal hlad. Kručel a kňučel, svíjel se mi v břiše a dělal kotrmelce, nemyslel jsem pomalu na nic jiného. Písek mi neustále padal do kožichu a všiml jsem si, že mezi kameny se tvoří malé nánosy této nemilé zeminy. Neměl jsem písek rád - kousal.
Musím něco najít, pomyslel jsem si s povzdechem někoho, komu nic jiného nezbývá.

// Středozemní pláň (Náhorní plošina)

// Sněžné hory

Pomalu jsem se šinuul z hor a byl jsem rád, že jsem natrefil na řeku. Podél ní jsme s Nemesisem šli, takže jsem se začal vracet po našich stopách zase zpátky tam, odkud jsem přišel. Ani jsem netušil, kam vlastně chci dojít, důležité bylo se ale dostat někam, kde jsem to znal. Sklonil jsem hlavu k vodě a napil se, avšak poté mi došlo, že vodou svůj hlad nezaženu. Už nějakou dobu jsem nejedl, naposledy jsem měl tu rybu od Meinera, která byla napůl snědená. Asi bych si měl ulovit své první tulácké jídlo, zkřivil jsem tvář do úšklebku. Lov jsem neměl rád, nerad jsem bral život jiným jenom proto, aby ten můj malicherný mohl pokračovat. Měl jsem ale žití rád, takže jsem se k tomu musel nějak přemoci. S povzdechem jsem chvíli koukal do vody, jestli na hladinu třeba nevyplave nějaká zdechlá ryba. Vzal by si ji za vděk, nicméně takové štěstí jsem neměl. Rozešel jsem se tedy po proudu a doufal, že po cestě najdu nějakou mrtvolu, která bude ještě jedlá.

// Kamenná pláž (Mahtaë jih)

"Oh, to nevadí," uklidnil jsem Nemesise, který byl na pokraji nervového zhroucení. Očkem jsem loupnul po Shireen, která se začala zvedat odvážně na nohy a zaujímat vůči bratrovi výhružné postavení. "Hlavní je, že jsi v pořádku," usmál jsem se na Nemesise. Atmosféra začala houstnout a já se tázavě podíval na staršího vlka, který konečně sešel až k nám. Kývnul jsem na něj, když se na mě podíval, ale rychle jsem uhnul pohledem. Jeho světle modré oči byly děsivé, byly průzračně čisté a propichovaly mě svou nebezskou modří skrz naskrz, jako kdybych byl čirá hladina vody nad vrakem lodi vypouštějící do moře toxické látky.
Najednou se začala hádka přiostřovat a sourozenci se dali do běhu. Zachytil jsem Nemesisův omluvný pohled a jenom sledoval s ústy lehce pootevřenými, jak můj kamarád utíká před sestrou, kterou jsem vytáhl z laviny. Možná jsem ji tam měl nechat, pomyslel jsem si bezelstně a vyprovodil pohledem i vlka s pírkem na krku. Kde takovou věc sehnal? Docela se mi to líbí, a náhle jsem měl další cíl pro zkrášlení svého těla. Nějakou čačinku, olízl jsem si čenich. Na mokrém jazyku jsem ucítil ostré kamínky, drobné a naprosto nečekané tady v horách a sněhu. Písek? zamračil jsem se. Vítr mi skučel kolem uší a písem se mi zabodával do mokrého čumáku. Divné, zamračil jsem se a rozhodl se, že když přede mnou všichni utekli - ne úplně přede mnou, ale vypadalo to tak trošku - že je načase se posunout zase o kus dál. Nebo o kus zpátky.

// Dlouhá řeka (Tajga)

// Zubatá hora

Pokoušel jsem se Launee probudit z jejího spánku. Možná už bude spát věčně, napadlo mě několikrát, zatímco jsem jazykem přejížděl po jejím potlučeném obličeji. Máčel jsem jí oči, čumák, mordu, několikrát jsem zajel až k uchu, dokud se nezačala hýbat. Máš radost? zachránil jsi život. A nebo taky ne. Uvidíme, udělal jsem krok vzad, když se vlčice začala probírat a rozkoukávat se. Její pohled byl prázdný, jako kdyby pořád spala, ale... Vlastně ne.
"Nemesisi!" zamrkal jsem překvapením, když se zničehonic objevil šedý vlček. "Jak... A kam jsi zmizel?" podivil jsem se a začal nevědomky vrtět ocasem. Vypadá to, že má hodně tuhý kořínek, nemůžeš se ho zbavit. Co, už od něj chceš mít pokoj, co, ty nevděčníku. Má tě tak rád a ty bys nejraději vzal nohy na ramena a zmizel, ať už s ním nemusíš mít nic společného, nařkl mě hlas, zatímco Shireen konečně začala i mluvit. Nemluvila ke mně, dokonce mi nevěnovala ani pohled, avšak to mi vůbec nevadilo. Byl jsem jenom rád, že žije. Měla stejně tuhý kořínek jako její brácha. "Urval se pod ní sníh a svalila ji dolů lavina," odpověděl jsem Nemesisovi na jeho otázku. Vypadá ale jinak docela v pořádku, takže asi o moc nešlo. Beztak to bylo nevyhnutelné, urvalo by se to, i kdybych tam stál já. Určitě by se to urvalo, kdybych tam stál já.
"Možná bychom měli jít někam, kde je bezpečněji?" nadhodil jsem a podíval se po všech přítomných, zda souhlasí.

Ani jsem se nenadál a najednou se toho dělo nějak moc. To zvláštní hučení mě mělo varovat, že se chystá urvat kus laviny, avšak nežil jsem v horách a sněhu dost dlouho, abych něco takového zažil na vlastní kůži. Jakmile se sníh začal hýbat a Shireen se s krvavým uchem střetla pohledem s mým, bylo to to poslední, co jsem z ní viděl. Náhle zmizela a společně s ní mizela i pevná "půda" pod nohama.
Nakopnul mě nejspíše nějaký instinkt, který ve mně žil jenom díky genům mého otce, jenž v horách strávil víc času, než jsem mohl jenom tušit. Udělal jsem bokem několik rychlých kroků, aby se sníh neutrhl i podemnou a já se dostal pryč z rizikové zóny.
V nitru jsem nejspíše ječel a vyšiloval, možná jsem i brečel a kácel se k zemi šíleným děsem z toho, co jsem viděl, avšak moje tělo bylo jako stroj - chladné a vypočítavé, bez emocí a s přesně měřenými kroky, které zabránily pádu.
Jakmile lavina ustala, rozešel jsem se opatrně dolů. Hnal mě strach o Shireeno přežití. Ačkoliv nevím, jestli ji Nemesis nechtěl zabít. To snad ne. Jestli ale ano, tak se mu to málem povedlo, ačkoliv omylem. Do kroků se mi spěch ale nedostal, postupoval jsem opatrně a téměř jako zkušený sněhochodec, až jsem se ocitl na místě, kde bylo i kamení a nejen sníh. Ani jsme se nesnažil na ni volat, pravděpodobně byla někde pod sněhem a buď se snažila vykutat ven anebo bylo v bezvědomí, protože se uhodila do kamene nebo jí došel kyslík. Pak by mohla být i mrtvá. Její smrtí jsem si ale být jistý nemohl, takže jsem musel jednat jakš takš rychle.
Měl jsem štěstí, zahlédl jsem hrstku šedých chlupů trčících nad sněhem. Začal jsem Shireen vykopávat a jakmile jsem zahlédl větší kus srsti na volné kůži, drapl jsem ji zubama a jediným pohybem vytáhl. Jakoby kdyby nevážila ani peříčko. Sklonil jsem k ní hlavu a jazykem jí začal čistit dýchací cesty a postupně ji probírat zpátky k vědomí, zatímco jsem očkem koukal, zda náhodou nemá nějaká další zranění.

// Sněžné hory i guess

Lehce jsem se zamračil, když můj kompliment odpálkoval. Tak jsem se snažil, aby to vyznělo vstřícně a navíc to ze sebe vymáčknout byla opravdu námaha. "Dodáváš jí živost," broukl jsem k němu a z bůhvíjakého důvodu jsem na něj jemně mrknul jediným okem. Vědom si tohoto zvláštního chování, sklonil jsem hlavu ke svým nově pomalovaným tlapkám a na chvíli spoutal svůj zrak s obrázky, abych neviděl Nemesisovu reakci. Stydím se, konstatoval jsem si sám pro sebe, popisujíc svůj momentální stav mysli.
Náš moment byl přerušen jeho sestrou, která na nás začala hulákat už z dálky, jako kdyby se nechumelilo. Nemo, zopakoval jsem si. Hodně familiérní přezdívka pro vlka po mém boku, avšak nezdála se mi příliš pasující pro jeho celkovou bytost. Nemesis, to už bylo lepší. Lépe to znělo, mělo to nádech tajemna a něčeho hlubokého, co jsem prostě pochopit nedokázal. Od toho jsem měl právě Nemesise, který byl jako studna. Hluboký a... Já vlastně nevím, co studna je, že?
Nicméně se nenechal zahanbit a oplácel sestře její popichování v něčem, co mi velmi dobře připomínalo Siriuse a mne samotného, když jsem byli spolu a když jsme byli menší. Štramáka? zopakoval jsem si lehce podmračeně a rozhodl se pozdravit. Šeptem, který zanikl v jejich slovech. "Ahoj, já jsem Siriu-" zasekl jsem se, ačkoliv ta slova ze mě vyletěla téměř automaticky. Teď už Siriusem opravdu nejsem, nemohly za to jenom obrázky, ačkoliv byly největším rozlišovadlem. Právě jimi jsem se od bratra odpoutal, netuše."Jsem Alastor," opravil jsem se tentokrát hlasitěji.
"V pořádku," řekl jsem Nemesisovi, když se mi omluvil. Rozumněl jsem mu a usmál se na něj, zatímco se Nemesis jako neohrabaný šedý obláček rozletěl dolů z kopce a skočil na druhý šedý obláček. Zkumulovali se dohromady a najednou z nich bylo klubko šedých chlupů, ze kterého létaly blesky. V momentě dalším se rozpojili, něco se zakřičelo a náhle Nemesis zmizel.
Vlastně jsem nestihl udělat nic jiného, než si to nakročit k nim, zatímco se mi lehce pootevřela tlama. Ještě nikdy jsem takovou vlčecí rvačku neviděl, jenom se jí účastnil. Nechtěl jsem do toho zasahovat, ale zvědavost mě donutila se na to dívat s očima na vrch hlavy. "Nemesisi?" zamrkal jsem a díval se na místo, kde naposledy stál. Probořený sníh byl důkazem jeho posledního výskytu, ale po něm samotném se slehla zem. Zvedl jsem zrak k Shireen a jenom zamrkal překvapením.

"Hmm, když to řekneš takhle," zabrumlal jsem spokojeně a přikývnul. Bylo to s tou sudbou docela složitý, mi přišlo. Každopádně... Ať už to bylo jakkkoliv - sudba, egoismus, náhoda či štěstí - na vrchol hory jsme se dostali, společně zavyli a užívali si společnosti toho druhého.
Obrázky? zamrkal jsem a konečně prozřel. "Oh, vůbec jsem si jich nevšiml!" řekl jsem pobaveně a podíval se na svoje tlapky, které svítily zelenkavou barvičkou. Byly zdobené nějakými lístky a dokonce i drápky jsem měl zelené. "Wow, to je vážně hezké!" souhlasil jsem s Nemesisem a usmál se na něj jako měsíček na hnoji.
"Líbíš se mi i tak," zamumlal jsem s ruměncem píchajícím ve tvářích, když namítl, že žádné obrázky nemá. Nemesis měl moc hezký kožíšek, krásných šedých tónů, které se za různých okolností tvářily jako sytě hřejivými barvami či naopak plaše studenými. Pokud byla situace dokonalá, obě tyto části se překrývaly a vytvářely z Nemesise nekončící moře vlnících se studených a teplých vlnek. Moře, ještě jsem ho neviděl, ale určitě vypadá jako tvůj kožíšek, omluvně jsem se na něj usmál, neboť jsem na vteřinu věnoval pozornost sám sobě a svým odznakům na packám.
"Dobrá," souhlasil jsem. Začínalo se stmívat a já nechtěl v horách zůstatt přes noc. Riziko úrazu se ve tmě zvyšovalo. "Sestra, že?" zeptal jsem se pro ujasnění. Začal jsem scházet dolů za Nemesisem, zatímco se před námi objevovaly siluety dvou vlků. Shireen bude ta šedá, pomyslel jsem si a zamával jemně ocasem. Zvědavě jsem se kouknul na Nemesise, co se chystá udělat a povzbudivě se na něj usmál.

Chápal jsem, co se Nemesis snaží říct. "Máš pravdu," souhlasil jsem s ním. "Asi jsem ale sobec a egoista, protože si myslím, že mi to souzený je," ušklíbl jsem se v náznaku žertu, leč v těch slovech byla pravda. Jsem jenom další namyšlený párek, který si bere to, co mu nepatří. Ostatně už s tím mám zkušenosti. Beru životy a to je více než nějaký výhled. Zabil jsem zajíce jenom proto, abych se mohl najíst. Asi začínám mít zase hlad, kousnul jsem se do jazyka. Sám jsem ještě nikdy nelovil, vždycky u toho někdo byl a pomáhal mi. Nebo se snažil mi pomoci a stejně z toho nic nebylo. Ať tak či onak, sám jsem to ještě nedělal. Měl jsem jisté znalosti a pár zkušeností, které by se mi hravě vešly do hrsti, bylo to ale dost na to, abych se sám zvládl obstarat?
Stáli jsme v mracích a já se na Nemesise přihlouplě usmíval, aniž bych si toho byl vědom. Byl jsem náhle zaplaven takovou vlnou štěstí, že ani padesát injekcí čistého endorfinu by se tomu nevyrovnalo. Celé mé bytí se třáslo vzrušením, zářilo čirou energií a když Nemesis zvedl hlavu a začal výt, skoro jsem se roztopil. Byl to vskutku ikonický moment. Takto na nejvyšším bodě světa - mého světa - se muselo výt, bylo to jako když se po vítězství musí slavit. Připojil jsem se k Nemesisovi, moje vytí bylo nižší a tišší, jakoby basové a doplňující k jeho zvučnému altu. Ani jsem se nebál, že můj hlas zaškudrá jako tehdy v kopcích, když jsme odpovídal otci.
Sklonil jsem hlavu a umlkl, očima jsem se přesunul na Nemesise, který na mě zvláštně koukal. Zamrkal jsem studem a odvrátil na chvíli pohled, než řekl, že jsem krásný. Zvedl jsem k němu vyjeveně zrak a naklonil hloupě (nebo roztomile, pořád mi plandají uši) na stranu. "D-D-Děkuji," breptl jsem nejistě a jako slečinka v rozpacích se poťouchla usmál. "Taky si myslím, že jsi... Krásný," řekl jsem polohlasem. Připadal jsem si jako anděl, jako stvoření z čiré energie. Tady nad oblaky jako kdyby každé naše slovo mělo jiný význam, hlubší. Jako kdyby svět patřil jenom nám. Líbilo by se ti být na světě jenom s ním? ptal jsem se sám sebe.