Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// sorry za to čekání, nebyla chuť

Utlačoval jsem Parsifala pod sebou a svým zavalitým tělem. Cítil jsem jeho teplo a užíval si toho, jak je mi vlastně příjemné mu být blízko. Musel jsem ale hrát svou roli dominy a protože jsem v tom trochu plaval, trochu více, tak jsem byl trochu nesmělý ze svých otázek, ačkoliv jsem se snažil je říkat pevně a tak, aby se mi netřásl hlas. I přesto na mě ale bylo vidět, že to není moje úplně komfortní pozice.
"Tak to se pleteš," zavrčel jsem, když přitakal. On tu byl kápo, on tu byl velitel, ale v tenhle moment jsem mu to nemohl dovolit. Nedržel jsem se tedy zpátky a smýskl s ním o zem a promluvil na něj. Tentokrát už neodporoval a já se tam mohl tvářit, že jsem vyhrál. Vzal jsem si ho a nedržel jsem se zpátky od drsnějšího zacházení. Líbilo se mi to, smýkat s ním, ale probouzelo to ve mně něco jiného, něco, co jsem nechtěl, takže jsem brzo přestal a z Parsifala slezl a přestal se tvářit jako macho. stejně jsme oba věděli, že mi to nejde. "Promiň," povzdechl jsem si a omluvně mu olízl čumák. Takhle jsem prostě pokračovat dál nemohl. Buď to převezme on anebo budeme muset vychladnout. Horko ze mne totiž jenom zářilo. O nějaké smrti způsobené mrazem už s emluvit nedalo.

Moc se nevzpouzel, když jsem za ním přišel. S spokojeností mne vlastní jsem ho strčil na podlahu a zůstal nad ním stát. Šeptal jsem mu do kožichu a on začal odporovat úplně stejně, jako jsem předtím odporoval já. Tahle role pro mě byla nová, takže jsem chvíli jenom čuchal jeho srst a až potom se rozhodl, že ho políbím.
Namáčkl jsem se na něj, skoro jako kdybych se do něj chtěl vsáknout. Větev vedle nás praskla a rozlomila se, ale oheň plál na obou půlkách. Příjemně hřál. "Myslíš si, že to jenom ty mi můžeš přikazovat, co mám dělat?" zeptal jsem se ho, když jsem se oddálil a pak jsem ho zuby chytil za krk a smýknul s ním po podlaze tak, aby byl pode mnou v té správné poloze a pak jsem na něj začal dotírat. Nechtěl jsem si ho brát zezadu, chtěl jsem mu vidět do obličeje. "Budeš hodný hoch a budeš teď dole," zavrčel jsem na něj a pak ho znovu políbil.

Nohy mi rozmrzaly a rozmrzaly pomalu. Jen jsem si odfrkl, protože lejtka se mi vážně nezapalovaly. S povzdechem jsem nohy stáhl a na protest je zase natáhl, abych je protáhl a prokrvil i pohybem. "Myslet znamená hovno vědět," pronesl jsem při tom vědoucně. Tohle moudro bylo krásné, prosté a chytré.
Chytře jsem se na Parsifala tedy i podíval a nadzvedl obočí, jako kdybych ho chtěl vyprovokovat k tomu mi odporovat.
Mohl jsem být uražený jak jsem chtěl, ale nebyl jsem necita. Problém byl, že jsem za poslední měsíce spíše ignoroval pocity ostatních a soustředil se na sebe, protože (řekněme si to upřímně) jsem byl tou nejdůležitější osobou ve svém životě. Jenže jak jsem se tak díval na Parsifala, ta tvrdá skořápka, kterou jsem se obaloval a za kterou jsem se schovával před ostatními, lehce napraskla. Nakrčil jsem čumák, nespokojen s tímto zjištěním. Jedno dostaveníčko a už mi padají stěny? Jak ostudné.
"Nedělej z toho drama, až uschnu, tak ti nějakou legraci ukážu. Vlastněs o nic nepřišel, bavit se můžeš celý život," máchl jsem tlapou. A na znamení svých slov jsem se zvedl a oklepal. Už jsem byl skoro suchý. Byl jsem teď jen maličkato vlhký, asi jako když jeden projde mokrou trávou hezky zčerstva zrána.
Zůstal jsem stát a na Parsifala se podíval teď trochu jinak. Přimhouřil jsem oči, na tlamě se mi ukázal lehký úsměv, zákeřný a vypočítavý. "Vlastně jsem ti jednu zábavu slíbil. A já svého slova dostojím," řekl jsem, když jsem k němu šel. Postrčil jsem ho na podlahu a stoupl si nad něj. "Princátko," zamumlal jsem mu do srsti na tváři.

Byl jsem unavený, ale už ne tolik. Lehce jsem se zasmál, jeden krátký takt smíchu. "Všaks mě viděl na vlastní oči, ty neznabohu," řekl jsem mu a natáhla zadní nohy k ohni. Ty přední už byly rozpálené a cítil jsem v nich dokonce i krev proudící žilami, tak jsem je stáhl.
Smál se mi, když jsem mu popravdě řekl, že jsem byl ukázkové dítě. I přes veškerou svou slabost a únavu a zmrzlost jsem po něm šlehl takovým pohledem, že by to umlčelo i třídního klauna. "Chtěl bych tě vidět na svém místě," vyšlo ze mě s lehce nakrčeným čenichem. Z nějakého důvodu se mě tohle dotklo a ne málo. Ne, že bych se nechtěl o své hrůzné vzpomínky podělit, ale tenhle výsměch byl trochu krutý. Anebo to nebyl ani tak výsměch jako spíše špatná slova ve špatný čas. Asi jako když řeknete svým kamarádům, že nejsou reální, protože sis nimi 90 % času píšete po internetu. Fakt se omlouvám.
"Slyšel jsi někdy o něčem takovém, jako je legrace?" zabručel jsem na něj.

Poslouchal jsem, ikdyž jsem měl oči zavřené. Líbilo se mi za víčky, protože za nimi byla tma a prosakovalo skrze ně jenom světlo ohně. Tiše praskal a plápolal a větev se nechávala sežrat. Byl jsem unavený, ale energii jsme zase rychle čerpal, takže usnutí nehrozilo. I přesto jsem ale nejevil přílišné známky čilosti. byl jsem ztuhlý a zamrzlý. "Ale já umím chodit po vodě," zabručel jsem a na protest vydechl víc vzduchu, než k dýchání bylo nutno. To, že mi to dneska moc nešlo a ukázalo se, že to je špatný nápad bylo vedlejší. "Rodiče jsme vždycky poslouchal. Byl jsem ukázkové dítě," zabručel jsem ještě na protest.
Co to v té vodě bylo jsem netušil. Obrovská ryba? příšera? Sázel jsem spíš na to druhé, protože když jsem viděl záblesk zubů, rozhodně nepřipomínaly zuby dravých ryb. "Nějaká kouzelná potvora, jak je na Galliree zvykem," pokrčil jsem rameny. Nezáleželo na tom.

Parsifalovi nepřišlo, že to byl moc dobrý výlet. "Zažil jsem horší," vyšlo ze mě jenom pravdivě. Tohle byl jenom slabý odvar toho, co jsem zažil kdysi na tom prokletém ostrově. A tehdy se o mě nikdo nezajímal. kdyby se mi něco podobného stalo tam, nechali by mě tam umřít.
Prudce jsem sebou trhnul, když po mně štěknul, ať nespím. "Když jsem byl malý," vyšlo ze mě napůl prostestně a napůl poslušně. Nechtělo se mi nic vyprávět a už vůbec se mi nechtělo spát. Teplo bylo příjemné a já si až teď uvědomoval, jak jsem unavený. "Říkali mi naši," pokračoval jsem ne zrovna dvakrát přesvědčivě, protože jsem mezi větami dělal pauzy a ani nepředstíral, že se snažím.
"Dobře se uč a jez vtipnou kaši," povzdechl jsem si a otevřel oči, které jsem upřel na Parsifala, "protože z tebe chceme silného a zdravého vlka."
Přetočil jsem se na druhá bok, abych vyhřál ten a vysušil kožich tam. "Nutno dodat, že jíst jsem přestal a učit se také, ale i tak se jejich přání vyplnilo," poslední slovo jsem jenom vydechnul a zavřel oči. "Teď ty," ponoukl jsem ho, protože mě mluvení unavovalo.

Nezbývalo mi nic jiného, než čekat a sušit se. Parsifal se přidal tím, že mě drhnul jako boty rejžákem a pak se na mne přitiskl břichem. Trochu jsem se od něj odsunul se zabručením: "nech toho, ještě se nachladíš." Jeho tělesné teplo bylo sice fajn v určitých momentech, ale te´d bylo spíše k ničemu.
Tchoř se válel na zemi, dělal osmičky a obratle a vypadalo to, že už je skoro suchý. "Donesu ještě něco," zapištěla tchořice poprvé nahlas a rozběhla se pryč. Já jen ležel s napůl zavřenýma očima. "To jezero bylo moc hezké," řekl jsem tiše, zatímco jsem vystavoval nohy horku. Skoro jsem se ohně dotýkal mi přišlo, tak to pálilo. Pravdou ale bylo, že to pouhé rozmrzání tak bolelo, na oheň jsem ani zdaleka nedosáhl.
"Byl to dobrý výlet," vyšlo ze mě ještě.

Parsifal našel noru a já se dokodrcal až do ní. Tchořík na Parsifalových zádech seskočil a následoval mne dovnitř. Moc jsem si nemyslel, protože mi zamrzal i mozek, prostě jsem si lehl na zem a klepal se. Nora kolem mne byla očividně hloubená vlky, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Snažil jsem se udržet si vlastní teplo, které se ne a ne rozšířit do mého těla. Moje vnitřní orgány byly v teple, cítil jsem oheň krve ve středu těla, ale periferie mi mrzly a nemohl jsem se zahřát. Naštěstí pod horami panoval podzim a ne zima, jinak by to bylo horší. I tak jsem vyžadoval teplo pro zahřátí.
Ani Parsifalův rozkaz mne nikterak nerozčiloval. Samotného mě nenapadlo nic lepšího a tak jsem čekal, dokud nepřitáhl velkou větev. zaznamenal jsem, že má ušpiněný předek tlamy, ale víc jsem se soustředil na to, aby větev vzplála plamenem. Větev tiše zapraskala, když se uvnitř ní zrodil oheň. Samotného mě to trochu unavilo, ale přisoukal jsem se k pomalu doutnající větvi víc. Tohle bylo málo. větev hořela, ale zevnitř. Náhle ale propukla v plamen, div mi neožehla obočí. Cítil jsem žár na svých nohou, které teď silně štípaly. Konečně nějaký pocit! Nechal jsem magii být a nechat oheň, ať se činí sám. Vlezl jsem si k němu jen co nejblíže to šlo a tchoř mě napodobil. Zavřel jsem oči a odpočíval.

// Kiërb

Opíral jsem se o Parsifala jen při chůzi z hor. Jakmile byl terén stabilnější a já mohl jít rychleji, přestal jsem se ho dotýkal a zrychlil tempo. Pohyb taky zahříval a už jsme dosáhli nížin, takže umrznutí nehrozilo. "Hm, možná, kdyby tu bylo něco, co by šlo podpálit," zabručel jsem a zamířil ke kopcům, kam mě Parsifal vedl. byly to kopce protkané různými dírami a zdálo se, jako kdyby tady někdo dávno žil. Vypadalo to docela kouzelně, když se nad tím jeden zamyslel. Představoval jsem si všechny ty vlky, co tu kdysi žili a byli spokojení.
Pak mne ale zamrazilo a došlo mi, že necítím konce tlapek. "Zkusím udělat oheň, ale potřebuju něco suchého. větev... Listí, něco," drkotal jsem zuby.

// Safírové jezero

Chlad mi nepřál, ale to mě tolik netrápilo jako fakt, že jsem se nedokázal magií vysušit. Kdysi jsem to uměl, zvládl jsem zvýšit teplotu kolem sebe, abych se osušil a zahřál v případě potřeby, ale teď se nestalo nic. Zkusil jsem se znovu soustředit, ale tentokrát se malé ohýnky, které ihned uhasly, objevily přímo před mými kroky. Neobával jsem se ničeho, stejně hned uhasly. "Safra," zahučel jsem skrze zaťaté zuby, které se jinak drkotaly o sebe. Parsifal věděl o místě, kde se schovat a snad i zahřát, tak jsem ho následoval.

// kopce Tary

Byl jsem v bezpečí na souši. Nemusel jsem ani dlouho čekat a už jsem nebyl kačer ale zase úplně normální. A taky jsem byl úplně normálně mokrý, takže chlad se na mě dostal stejně snadno jako na kohokoliv jiného. Zatnul jsem zuby a postavil se na nohy, voda ze mě jenom crčela. Oklepal jsem se dřív, než parsifal stihl přijít úplně ke mně, ale třeba ho pár kapiček při příchodu zasáhlo.
Pokusil jsem se ohřát vzduch kolem sebe, ale nešlo to. Zamračil jsem se, protože kdysi tak snadná a přirozená aktivita najednou se zdála zcela nemyslitelná. Na sněhu kolem nás se objevilo pár drobných plamínků, které se zasyčením rychle zmizely, ale to bylo vše. Parsifalovo nadávání trochu přehlušilo moje myšlenky a vrátilo mě zpátky do reality.
"Pitomec, co brzo umrzne, jestli nenajdeme způsob, jak mě rychle vysušit," řekl jsem s ledovým klidem a začal si to šinout zpátky cestou, kudy jsme přišli. A to rychle. Tchoř vyskočil na Parsifala a začal se otíral o jeho kožich, aby se osušil.

// kiërb

// děkuji za osud!

Stál jsem na ledu, který jsem si sám vytvořil. Byl jsem jako nějaká sněhová královna, která umí zmrazit věci na své vlastní přání. "No, nějak tak. Ale Parsifale, my-" nestihl jsem dokončit, protože jsem zaznamenal pohyb. A že to nebyl jen tak nějaký jemný a nenápadný pohyb. Z vody se vynořila ploutev a sprostě si to zamířila ke mně a začala mne ohrožovat. Ničila led, co byl kolema ikdyž jsem utíkal ke břehu, neměl jsem šanci. Ucítil jsem ji, její teplé tělo, zcela nepřirozené pro ryby a vodní živočichy, se kterými jsme se doteď setkal. Vzdula se pode mnou a její ploutev mi zamezila ve výhledu na břeh i na Parsifala. Led pode mnou praskl a já se ocitl na hřbetě té příšery. Zatraceně! Do háje udělej něco! zapištěl tchoř na mých zádech. Úplně jsem zapomněl, že tam je.
Příšera se prohnula a já vyskočil do vzduchu, jak tak udělala. Jenže v ten moment jsem se změnil v kačera. Tchoř na mých zádech zaječel a chytil se mě kolem krku. Z mého hrdla se vydralo přidušené zakvákání a začal jsem třepetat křídly jako potrefená husa, takže jsem logicky nikam neletěl, ale mířil si to spolehlivě zase zpátky dolů k vodě. Do vody jsem hodil skoro až ukázkovou šipku a vynořil se o kousek dál. Ploutev příšery byla hned za mnou, ale na moment se zarazila, skoro jako kdyby netušila, co se právě stalo. Pomalu zajela pod hladinu a zmizela. Pádloval jsem nohama ke břehu, když jsem ucítil, že se něco děje pode mnou. Začal jsem znovu mácjat křídly a více pádlovat nohama, když se z vody vynořila dlouhá hlava s tlamou plnou ostrých zubů a tak tak mě minula. Příšera obloukem zajela zase pod hladinu, která byla rozčeřená její ploutví i skokem.
"Kvák!" nadával jsem velmi sprostě, ale se zobákem jsem šišlal a skoro mi nešlo rozumět.
Byl jsem na mělčině, když se ploutev objevila znovu kousek ode mne. Záchrana. Tchoř ležel na sněhu a oklepával se, očividně doplaval až sem sám. Já jsem se vykolébal na sníh vedle parsifala a zrychleně oddechoval. "Uhhhhuhuhhmm," vyšlo ze mě pouze. Směsice úlevy, stresu a uvědomění, že stačilo jen maličko a bylo by po mně.

"Jako tulák možná ne, krom těch základních jako je právo na život," ušklíbl jsem se na něj. Uvažoval někdy nad tímhle? Málo vlků se na svět dívalo takto. "Ale to mi může být uzmuto. Já ale nad tebou hodlám vynést své právo staršíhoa tudíž vyžaduji tvou úctu, mladý hochu!" zvýšil jsem hlas a snažil se napodobit někoho, kdo má víc respektu než já sám k sobě. A cokoliv bylo víc než to málo, co jsem k sobě měl, takže...
Neoplatil mi to, takže jsem zůstal stát na jezeře a čekal. "Je to snad žárlivost, co z tebe slyším?" houkl jsem na něj, když sklapnul. Nezněl jsem zrovna nadšeně. Nemesis žárlil, měl mě za svůj majetek a nesnesl, když jsem se bavil s kýmkoliv jiným. Bude to s tebou to stejné? Bylo by to taky tak? V tom případě tě nechci, pomyslel jsem si tvrdě. Nehodlal jsem ale udělat tak rychlé rozhodnutí hned, bylo by to unáhlené. Mohl blafovat.
Vedle mě se objevily vlny a náhle se hladina rozdělila, aby uvolnila cestu obří ploutvi. "Do prdele," zaklel jsem a rozběhl se po ledu na břeh.

Hmm, asi máš pravdu. Říkala jsem si, že to bude něco na ten styl, ale radši jsem se zeptala :D Díky, jdu si postavit hrad :DDD

"No, tak jsme na tom podobně, ale já mám práva staršího," zazubil jsem se na něj popichovačně, protože mi řekl, že na čtyři nevypadám. Bylo mi jasné, že mě soudil tak na pravěk, ale co jsem mohl dělat. nevybral jsem si svůj vzhled a jizvám jsem se nevyhnul. Dříve či později by přišly stejně jako ty jeho.
"Původně jsem se chtěl stavit do Mechové smečky, omluvit se Saturnovi a zkusit napravit to, co jsem tam předtím podělal," řekl jsem, když navrhl, že bychom mohli jít na jih. Přešlápl jsem na hromadě sněhu, která byla pod námi a s potutelným úsměvem pak hrst chrstnul parsifalovi do obličeje. "Hahá!" zasmál jsem se a rozběhl se pryč. A aby to neměl tak snadné, rozběhl jsem se přímo na jezero. Voda pode mnou zamrzala a držela mě tak na hladině, byl jsem jako nějaká pohádková postavička. Ani jsem netušil, že tohle moje magické rýpání a znevažování matičky přírody probudilo příšeru, která v jezeře žila. Zase.