Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina

Zná Nym? Zná ji asi lépe než já. Co jsem to za nevlastního sourozence, když vím jenom to, že má černé nožky a bílý hřbet? Vůbec nic o Nym nevím, připadám si jako hlupák, viděl jsem svou adoptovanou starší sestru jenom jednou a to ani ne na dost dlouho, abych si o ní stihl udělat nějaký hezčí obrázek. A k tomu obecně nestačila zas tak dlouhá doba - viz Elora. Musím to někdy napravit, umínil jsem si, ale byl to takový slib, který si řeknete v duchu a víte, že ho aktivně nehodláte splnit. Spíše budete čekat, jestli se to nějak samo vyřeší. Asi mě to trápilo méně, než jsem předstíral.
"A-Ano," zakoktal jsem se, protože jsem ji nechal docela dlouho čekat na odpověď. Málem jsem ani neodpověděl. "Nym je moje starší sestra," přikývnul jsem. "A ten alfa se jmenuje Falion. Má... Děsivé oči," doplnil jsem svoje postřehy. Jeho světle modré oči mě odmalička děsily. Skoro jako kdyby mi hleděly až do mé černé a zkažené duše. "Ne, Mechová smečka je naproti horám, jakoby schovaná za... Za takovou jednou osamocenou horou," vysvětlil jsem. Neměl jsem ani tušení, že jde o sopku.
A tys mluvil o rodině. A o tom, jak jsi s tátou trávil čas. Jsi tak neohleduplný! Elora tady rodinu nemá! napadal jsem sám sebe, když s úsměvem vyprávěla, že není odsud. Možná ji to zase tak netrápilo, když se usmívala od ucha k uchu. "T-Třeba sem přijdou z-za tebou," breptnul jsem rozpačitě. "Když... Když nejsi s rodinou, kde teď žiješ?" zeptal jsem se ještě. Ty ji snad potom chceš ještě vidět? Chceš vědět, kde ji hledat? Ale ale ale... Copak to tu máme? odvrátil jsem pohled stydlivě stranou, protože jsem řekl věci, které by normální vlk asi neřekl po sotva pár hodinách odsetkání s novým vlkem. Připadal jsem si hloupě. Jako Anna z Ledového království, naletěl jsem prvnímu náznaku souznění a zcela jej chytil za pačesy. Jaképak souznění? Je to jenom zhmotnění tvého zboného přání vypadat normálně! možná na tom byl kus pravdy. "Neumím," šeptl jsem. A jak jsem potom mohl vědět, že ji zachráním? Prostě... Bych to nějak zvládl. Ale plavat mě nikdo neučil.
Elora se zasekla na místě. HLUPÁKU. Teď už mi byla nad slunce jasné, že má slova byla zcela mimo mísu. Udělal jsem ještě pár kroků, než se i můj pohyb zastavil a se svěšeným ocasem a ušima přitisklýma k hlavě jsem se díval na Eloru, která momentálně věrně připomínala ledovou sochu. Nadechl jsem se, zavřel oči a zadržel dech s rozhodnutím, že se udusím. Tohle bylo asi nejlepší řešení v nastálé divno-situaci. Kyslík mi pomalu docházel, černota pod víčky pulzovala. Cítil jsem tlak, jak se zvedala hladina oxidu uhličitého, nutilo mě to se nadechnout.
Ucítil jsem dotek na hrudi a vydechl jsem. Otevřel jsem zelenkavé oči připomínající fosforeskující rostlinky pod mořskou hladinou a uviděl Elořinu hlavu. Mluvila na mě. Mluvila a neodcházela, ba právě naopak. Byla mi tak blízko, jak ještě nikdo předtím. Jistě musela cítit tlukot mého srdce, které se ještě vztekalo z kyslíkového deficitu a zároveň prožívalo jakési zvláštní souznění s drobečkem vedle mě. Byla to už velká dáma, ale i tak oproti mně byla drobná. Maličká a křehká, krásná a jemná. A opírala se o mě a říkala, že ona měmožná taky. Hlava se mi zatočila. Bůh ví, jestli to bylo z náhlého přísunu velkého objemu kyslíku a nebo z toho, co se dělo. Sklonil jsem k ní opatrně hlavu, bál jsem se, že ji vyplaším. V momentě, kdy jsem se jí chtěl dotknout, udělat nějaké nežné gesto, ale frnkla jako sýkorka z krmítka,když přijdete moc blízko. Moje hruď byla najednou prázdná, chladná.
Vykročil jsem za ní, rychle a pohotově. Chtěl jsem jít zase vedle ní, potřeboval jsem to. A taky se mi ji podařilo dohnat a trošku zamstnat otázkou ohledně čumáčkování. "No, myslím... Myslím, že-" nedokončil jsem, protože se před námi otevřela scenérie tak pozoruhodná, že jsem to nezvládl. Tráva končila a začínal písek, jemně nazlátlý se třpytil v zapadajícím slunci. Byly ho tady tuny. Nesnášel jsem písek, ale na to jsem teď nemyslel. A za pískem bylo něco, co mi velmi připomínalo ono obrovské jezero, kam mě táta jako malého vzal. Jenže tady jsem neviděl na druhý konec. Obrovská masa vody, třpytivá a tajemná, hýbala se jako jeden velký tvor. Vlnila se, vzdouvala a prohýbala. Vzduch byl chladivý a více svěží, příjemný. Podíval jsem se na Eloru s hvězdičkami v očích a opatrně vešel do písku. Obličej se mi ani nezkřivil odporem, když se ostré zoubky zlaté půdy pode mnou zahryzly do mých tlapech. Jako omámený zpěvem sirény jsem došel až k prvním vlnám, které omývaly břeh. Pěnily a jezdily nahoru a dolů. "Ono...Čumáčkování," zkusil jsem v té kráse navázat na otázku, kterou mi položila. Slunce pomalu zapadalo za obzor, nebe zbarvovalo oranžovou a rudou barvou, které se odrážely na hladině obrovského tvora zvaného moře. "Dělá se to... No... Takhle," dělal jsem mezi slovy velké pauzy, zasekával jsem se a prostě nedokázal přijít s řádným vysvětlením. Byl jsem příliš unesen krásou toho, co jsme viděli. Rozhodl jsem se proto jí to ukázat, ačkoliv jsem si sám nebyl úplně jistý, zda to dělám správně. Máma s tátou se občas pusinkovali, ale jako malý jsem tomu nevěnoval zase tolik pozornosti. tehdy to bylo totiž nechutné. Teď to bylo ale jiné. Otočil jsem se s posledním slovem na Eloru, která byla jistě hned vedle mě, oněměl nad její krásou a spanilým obličejem, ve kterém se odrážela nádhera moe a západu slunce. Proč mi to přišlo jako ve snu? Všechno bylo nějak moc... Moc krásné? Sklonil jsem k ní hlavu a čumákem jsem se dotkl toho jejího. Váhavě a opatrně, na vteřinku se naše studené nosy dotkly. Po zádech mi přejel mráz. Odtáhl jsem hlavu a jakoby hloupě přikývl k nevyslovenému 'nějak takhle se to dělá'. Snad to jako demonstrace stačilo.
Zůstal jsem koukat do jejích očí, snad jsem tam hledat výčitku, pochopení nebo ty zvláštní jiskřičky, které mě uhranuly. Potom jsem zrak stočil zpátky na moře. Zdá se mi to? přimhouřil jsem oči a natáhl jemně hlavu více k obzoru. "To jsou... Vlci?" zeptal jsem se zmateně Elory. Viděl jsem v dáli tři vlky na kládě?

// Tenebrae

Ani mě nenapadlo, že by Elora mohla být sirotek. Už jsem se se sirotky setkal, například s Nym, ale ta měla mou mámu a tátu, kteří ji adoptovali. Saturnus byl možná taky sirotek, ale ten měl zase Launee a Theriona. Všichni ti sirotci si nakonec našli pěstouny, takže zas takovými sirotky být nemohly. Asi to není to samé, jako když má vlče svou pravou rodinu, ale lepší než zůstat sám, ne? "Narodil jsem se v horách v Ragarské smečce, ale z tama jsme s mámou a bráchou odešli, protože se nám tam nelíbilo, do Mechové smečky. A... Teď jsem tulák," mluvil jsem rozvážně a před poslední větou jsem se lehce odmlčel. Neměl jsem ze svého tuláctví takovou radost, jak by se mohlo zdát. Bylo to divné, osamocující a... Spoléhal jsem se jenom na náhodná setkání s ostatními, která mi vynesla společnost. Jinak to bylo takové... No, ne úplně pro mě. Nikam jsem nepatřil a neměl jsem co dělat.
Sledoval jsem, jak opatrně se Elora smáčí a rychle cupitá za mnou. Dlouhé hubené nožky jí rozstřikovaly vodu na kožíšek a zkrápěly ho v jemných kapičkách. Vypadala jako říční víla. Polkl jsem, když ke mě přišla a na něco se zeptala. Na chvíli jsem zůstal totiž omámen její krásou, než jsem se vzpamatoval a rozhýbal jazyk. "Zachránil bych tě," odpověděl jsem bez jediného zakoktání či přeřeku. Podíval jsem se jí do očí, které náhle zaplnily celý můj obraz. Zlaté a jiskřící, jako dvě malá sluníčka v temnotě jejího obličeje. Věděl jsem, že říkám pravdu, protože už jednou jsem někoho zachraňoval. Bylo to, jako kdybych to ani nebyl já. Najednou se mé tělo začalo hýbat a prostě jsem udělal, co bylo třeba, ačkoliv jsem měl strach. I teď bych to udělal. "Vím... Že jsme se teď teprve potkali," nemluv, prosimtě, jenom nemluv! "Ale myslím... Myslím, že tě mám... Že tě mám opravdu rád," řekl jsem a postupně snižoval hlas, až jsem téměř šeptal. Díval jsem se jí do očí a uvnitř sebe krotil jakousi touhu, aby mi ta slova opětovala. Proč? Vždyť jsme se téměř ani neznali! Připadalo mi ale, že mi celý život chyběla. Připadala mi speciální, chtěl jsem být s ní a v její společnosti. Být ovíván závanem její krásy a...
"Jdeme?" breptl jsem a uhnul pohledem stranou. Cítil jsem, jak mi tváře hoří studem, protože jsem na ni zíral jako tele na nové vrata. Mířili jsme po pláních a šli jsme k místu, na které jsem neměl nejlepší vzpomínky. Schovali jsme se mezi stromy, ale šel jsem jenom po obvodu remízku, aby kráter uvnitř ani nepadl do mého zorného pole. "Už... Už jsi se s někým to... No," zasekl jsem se a myslel jsem, že se zadusím. "Čumáčkovala?" dokončil jsem napůl sípavě a napůl šeptem. Vlastně... Jsem neměl moc kamarádek. Elora by mohla být moje první kamarádka, kdybych nemluvil o tom, že ji mám rád. Cítil jsem se teď ještě víc trapněji než předtím. A to jsem si myslel, že už to víc nejde.

// Mušličková pláž (Zrádcův remízek)

// Říční eso

Smích jsem tak úplně nečekal. Stáhl jsem uši k hlavě, zatímco její zvonivý hlas prostupoval okolím. Její oči přímo zářily a mně došlo, že se nesměje mně a mé naivní hlouposti. Taky ze mě vyšel smích, tichý a rezervovaný, snaživý zapojit se do kolektivního dění.Dobrodružství? ani jsem nad tím takto nepřemýšlel. Prostě jsem chtěl někam jít, tak to tuláci dělávají, ne? "Povídal mi o něm táta," odpověděl jsem jí s drobným úsměvem. Netuším, kde a kdy přesně mi slíbil, že se podíváme k moři, ale slíbil. Pamatoval jsem si to. Teď tady ale nebyl a bůhví, kde a kdy ho zase potkám. Nebyl špatný nápad jít se tam podívat sám. Ukázat otci, rodině, světu, že jsem samostatná jednotka. Samostatná jednotka, která pár chvil zpátky sežrala starou zdechlinu, kterou ani nepomáhala ze stachu ulovit.
"Jestli je ti horko," souhlasil jsem s jejím návrhem, který neobsahoval koupání mě. Stačilo mi, že jsem přes tu vodu dokázal přejít, natož se v ní vykoupat. Blížili jsme se k další řece a potom nás čekaly dlouhé stráně, tohle bylo asi nejlepší místo, kde se svlažit. "Tady to bude nejlepší," informoval jsem Eloru a začal se brodit na druhý břeh, kde jsem na ni počkal. Sám jsem byl ve svém severském kožichu zahřátý až až, ale raději jsem trpět teplo, než se jít smočit do vody.

// Náhorní plošina

Chvíli jsme na sebe koukali jako dvě vyorané myši, které si doteď spokojeně žily někde pod zemí ve svých hnízdečkách a ani si neuvědomovaly, že jsou sousedy. Neměl jsem ani tušení, že existuje a k mému překvapení mi to bylo opravdu líto. Možná to byla barva jejího kožichu, drobná postava, jemný hlas nebo snad zlaté oči, jiskřící životem a jakýmsi životním posláním.
Prostě a jednoduše ti padla do oka, uvědomil jsem si. Dokázal sjem své nové pocity identifikovat a dokonce jim i přiřadit nálepku, byl jsem na sebe patřičně hrdý, avšak nehodlal jsem to vytrubovat do světa. Užíval jsem si svou malou výhru o samotě ve své hlavě, dokud se na mě Elora neusmála a nepředstavila se mi. Teď jsem si zase připadal jako kus ledu v horké vodě.
Souhlasila, že se mnou půjde k moři. "No," zamrkal jsem. Sám jsem netušil, co přesně moře je. Chtěl mě k němu vzít otec, ale nikdy jsme se k tomu nedostali. Nepředpokládal jsem ale, že by to bylo něco nebezpečného - s tátou jsem měl spojené jenom příjemné a klidné věci. Věděl jsem ale, kde to hledat. "Já vlastně nevím," omluvně jsem na ni loupl zelenkavýma očima pod linkama extravagantní top modelky v norském kožichu a rozešel jsem se zpátkytam, odkud jsem přišel. S Elorou v patách. Snad. Teď se cítím trapně.

// Tenebrae

Oklepal jsem se od vody a podíval se za sebe, co všechno jsem zvládl přejít. Byl jsem na sebe... Hrdý? Nejspíše ano. Ano, to byl ten zvláštní hřejivý pocit v mé hrudi, který mě lehce tlačil do žeber. Nebo to byla obava, že se strachu nikdy nezbavím, ale budu s ním žít do konce života?
Uslyšel jsem kroky a otočil se za zvukem. O tom, že bych vlčici měl už dávno cítit, se mi mohlo jenom zdát, můj čumák se pořád nacházel ve fázi odporu a jestliže jsem nozdrami téměř nenasával vůni amoniaku z okázalé blízkosti, neměl jsem šanci ve světě pachů prorazit.
Byla to drobná vlčice s hnědým kožíškem a tmavými zakončeními a obličejíkem. Zůstal jsem stát jako přimražený, zatímco ona si mě prohlížela také. Netušil jsem, jak přesně se chovat a najednou jsem si připadal příšerně trapný a neschopný. Doufám, že mě neviděla, jak jsem neschopný, pomyslel jsem si a polkl knedlík v krku.
"To je... Dobrý," omluvil jsem její chování jen s drobnou pauzou v řeči, ačkoliv jsem si připadal jako pod vodopádem výčitek. Sám jsem byl nezdvořilý, ale... Za to asi mohla doba mimo smečku. Zvlčel jsem, takříkajíc. "J-Jsem Alastor. A ty?" zeptal jsem se. A protože jsem malá pijavice, záhy jsem ze sebe ještě vyloudil otázku: "Nechtěla bys... Um, jít se mnou k moři?" vysoukal jsem ze sebe zdráhavě. Otec mi kdysi slíbil, že mě k moři vezme, ale nakonec jsme se tam nikdy nedostali. Možná mi barva jejího kožichu tátu připomněla a proto tato zvláštní nabídka.

// Tenebrae

První zkouška. Voda. Bál jsem se vody, byla hluboká a mohla mě utopit. Já se ale rozhodl, že přejdu na druhou stranu. Proč? Přesně, proč bych to dělal? Vždyť... Tam ani nechci jít. určitě tam nikdo není. Prostě se otočím a půjdu zpátky, polkl jsem a už už to chtěl stočit a zůstat na druhé straně. Ani jsem se nepohnul, tlapky jsem měljako přilepené k okraji řeky. Nadechl jsem se a zadržel dech, až se mi vzduly tváře.
Zvedl jsem nohu a položil ji do vody. Byla mokrá a studená, proudila mi kolem packy a jemně na ni tlačila. Klid, klid, klidklidklid, zaháněl jsem paniku slovy, zatímco jsem postupně do řeky lezl. Jakmile jsem byl ve vodě všema čtyřma nohama, už jsem to nemohl dál vydržet v klidu a rozskákal jsem se a rozběhl skrz tuhle překážku na druhou stranu.
Ani jsem si neuvědomil, jak rychle jsem se na druhou stranu dostal, ale byl jsem tam a byl jsem živý, to byl úspěch. To nebylo... Tak hrozné, vydechl jsem a oklepal se.

// Náhorní plošina

Kam mám namířeno? Kam jdu? Jdu někam, abych někoho potkal, pokračoval jsem kupředu. Klad jsem jednu nohu před druhou a díval se, jak mi zelené lístky na tlapkách pěkně svítí. bylo to opravdu moc hezké. Byly to vůbec lístky? Připomínalo mi je to, ačkoliv to byly spíše nějaké abstraktní tvary. Mohl jsem si pod nimi představovat cokoliv. Peří, listí... A víc mě nenapadalo.
Dostal jsem se až k řece, kterou jsem znal. Už jsem tudy musel jít a když jsem vzpomínal, došlo mi kdy. Když jsem naposledy byl společně s Rowenou i Siriusem. Kde by tak mohli oba být? pomyslel jsem si, když jsem se skláněl, abych se napil. U Siriuse jsem si nebyl ani trochu jistý, jeho mohly toulavé nožky dovést kamkoliv, klidně i tak daleko, že bych jej už nikdy nemusel spatřit. Rowena by mohla být u Pippy doma a to bylo kousek odsud, ale ani ona by jistě nezůstala na jednom místě dlouho. Mohl jsem se mýlit, ale měl jsem takové tušení, že tam opravdu nebude. Vždyť ani já, smečkový vlček od kosti, jsem teď nebyl v lese, který jsem měl tak rád. Byl jsem tulákem, osamoceným jedincem.

// Říční eso

Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jako kdyby celý svět začal rotovat příliš rychle. Zatočila se mi hlava a při pohledu na mrtvou srnu a tři hodující vlky jsem div že neomdlel hrůzou. Cáry masa se trhaly, šlahy natahovaly a praskaly, kůže rvala. Bylo to tak divoké a děsivé, snadno jsem se dokázal vžít do srnčiny kůže, která byla cupována třemi vlky. Polkl jsem a... To byla asi poslední vědomá činnost, kterou jsem udělal, protože potom se svět začal točit a já jenom sledoval, jak kolem mě ubíhá den a noc, jak prolétávají ptáci, jak se mění počasí a já stále stojím na místě, zcela nehybně jako sloup, aniž by mě cokoliv z toho ovlivnilo. Usnul jsem a zdálo se mi to, nebo jsem doopravdy zamrzl v čase i prostoru?
Celý ten čas mi připadal ale až neskutečně skutečný, možná to bylo bylo tím, že jsem ho trávil sám ve své hlavě, zatímco pár metrů ode mě postupně hnila mršina.
Je to děsivé. Děsivé. Je to ale správné? Je správné zabít jiné zvíře, aby oni mohli žít? Ta srna mohla mít mladé, mohla toho ještě tolik zažít, ale už nic z toho nestihne. A proč? Protože parta hladových vlků se rozhodla, že bude jejich večeří. Je někdo, pro koho jsou vlci večeře? Rodiče mě nevarovali před žádným zvířetem, jen před ostatními vlky. Jsme na vrcholu potravního žebříčku, nic nám nehrozí. Vlci byli vrcholoví predátoři, ale já se tak necítil. Byl jsem vůbec vlkem? Nebyl jsem pouze beránek v rouše vlčím, který se schovával před krutostí přírody? Měl jsem strach ze všeho, to by přece vrcholový predátor mít neměl. Měl by být odvážnější, sebejistější. Vlci jsou pánové tohoto světa, dokážeme mnohé a nic nás nezastaví. Tak proč se bojím? Proč je svět velkou a děsivou hrou, kde jsem malým panáčkem? Proč se ostatní nebojí? Jsem ten problém já? Jsem příliš vyděšený, příliš zbabělý? Ale proč? zdědil jsem snad tuto povahovou vlastnost po nějakém dávném předku? Nebo jsem si strach vyvinul jako ochranu před věcmi, které by mi mohly, ale nemusely, ublížit? Je to ochrana mé nevinné a naivní duše? Ale... Čeho jsem se tedy bál přesně? Bylo to neidentifikovatelné něco, prázdnota, nové věci, nevědomost? Vše, co jsem zatím potkal a poznal, doprovázel strach. Ale... Vlastně zbytečně. Nic se mi nestalo, nic se nikomu nestalo, vlci odešli. Zanechali mě tady osamoceného s hnijící srnou, která se jako ve zrychleném snímku rozkládala. Maso uvadalo, kůže toporněla a mouchy přílétaly a odlétaly. Viděl jsem snad i kojota, či jiného tvora, který se rozhodl mrchožroutsky přiživit? Nebyl jsem dostatečnou hrozbou, aby se mrchožrouti drželi zpátky. Byl jsem jako vytesaná socha do kamene. Nehybný a přítomný. Přihlížející všemu, co se děje. Snažit s eprobrat z transu bylo těžké, jako kdyby mě něco drželo zpátky. Je to strach? Drží mě zpátky strach? Co když se probudím a zjistím, že to byl jen sen? Že ještě loví a jsou zranění a já jenom stojím a přihlížím? Co když si tohle všechno moje hlava jenom vymýšlí? Ne, to jsou obavy, ne strach. Nesmím se... Nesmím se pořád bát. Drží mě zpátky. Musím to překonat. Probuď se, probuď se!
Probuď se!
Svět se zastavil. Konečně. Dýchal jsem jako kdybych běžel dlouhé kilometry, hrudník se mi splašeně nadouval a vyfukoval, vzduch mi svištěl do plic. Musel jsem zklidnit svou hyperventilaci, než si překysličím mozek a odpadnu. Podíval jsem se na srnu, která tady zůstala a byla jediným svědkem mého vnitřního boje. Byl jsem sám. To bylo děsivé. Ale... Ne, nesmím mít strach z toho, že jsem sám se sebou. Přišel jsem blíže k mrtvole, která se srně už vůbec nepodobala. Najedl jsem se, dával jsem si pozor na jedlé kusy a u čeho jsem si nebyl jistý,to jsem raději nejedl. Dobrá, jdeme, poručil jsem si. Ano, zkusím teď mít míň strach. Nemá cenu se přece pořád bát.

// Tenebrae

Necítil jsem se zrovna nejlépe, když nás Shireen odposlouchávala, ale snažil jsem se to říkat polohlasem jenom Nemesisovi. To, že měla Širýn uši jako babka práskačka jsem netušil, její zvukové kanálkyse mi obtáčely kolem tlamy a braly každé jedno slovo do zvukovodu, jako kdyby to byly kusy masa na páse. Bmmmm brrmmmm jedno po druhém vjíždělo do jejího mozku a zpracovávalo se tam. Tvořil se tam záznam o tom, co jsem řekl. O hlasu, o něm. O malém ďáblíku. O mé druhé části, o mně, o mně, který je doopravdy tak zkažený, jak jsem si myslel. Jednou ta část zmizela. Jednou u Života a to bylo krásné. Teď je zase zpátky a silnější, hlasitější, neodbytejší.
Lov... Nebyl mou silnou stránkou. Vlastně nebyl vůbec žádnou mou stránkou, byl to jenom počmáraný roh sešitu, kde zkoušíte, zda má v sobě propiska ještě trochu inkoustu. Neměl jsem to rád, bál jsem se toho, nebavilo mě to. Necítil jsem adrenalin ani potěšení, když jsem zvířata honil a zabíjel kvůli svému sobeckému hladovému žaludku. Tmavá vlčice s očima modrýma jako vadnoucí nebe se ujala vedení - svým způsobem. Ptala se na otázky, říkala slova. "Já jo," breptl jsem nenadšeně v odpověď a pak se rozhodl držet pozici vzadu. Všichni tři vyběhli a já sleodval, jak dohání jedno zvíře a věší se na něj. Na nohy, na krk, postupně ho zpomalují a tahají k zemi přesně tak, jak vlčice s modrýma očima říkala. Po okraji kružnice jsem se k nim začal pomalou chůzí přibližovat. Nechtěl jsem být u toho, až zvíře zakousnou. Nechtěl jsem, ať mě vidí. Já se na jeho smrti nepodílel, já nechtěl být vinen jeho úmrtím. Já ne. Já ne. Já nejsem vrah. Nejsem vrah, zabiják, nebodám kudlu do zad. Já nezabiju, ne, nezabiju, hrálo mi v hlavě dokola a dokola.
Nakonec jsem se k nim dostal dost blízko, ale to už bylo po všem. Srdce mi bilo jako splašené, skoro jako kdybych to zvíře honil a zakousával já. Místo toho jsem neudělal vůbec nic. Vůbec nic. Jen sis došel k jídlu, aniž bys pohl drápkem. Jsi neschopný. K ničemu. A to jsi jim chtěl pomoct a naučit se konečně lovit, ubožáku, polkl jsem. Zastavil jsem a konečně si uvědomil, že moje tělo se netřepe vzrušením, ale strachy. "Jste... Jste v pořádku?" zeptal jsem se jich a přejel je zelenkavým pohledem jednoho po druhém.

Prostě mi to nepřišlo jako taková šílená věc. Ne všichni dokázali ovládat svůj hněv a já věděl, jak to vypadá, když poklička nestačí na zadržení a vyletí do vzduchu, přičemž po cestě srazí všechny zvědavé čumáku, které se nad bublajícím hrncem skláněly. Ani to, že se se sestrou v horách popral mi nevadilo, já se rval s bratrem taky. S bratrem, kterého jsi už fest dlouho neviděl. Není tady, nebyl tam a nejspíše nebude ani támhle, prostě zmizel. Třeba se ti vyhýbá, vyhávý se ti velkým obloukem, obchází tě jako smrdutou jámu plnou hovňousků.
Viděl jsem znechucení na jeho tváři, když jsem mluvil o Hlase. Ještě nikdy jsem o něm nikomu neřekl a jestli mi někdo potají nečetl myšlenky, nejspíše to doteď bylo jenom moje tajemství. Tak nějak jsem tušil, že Hlas nemají všichni, protože málo vlků se chovalo podobně jako já. Ustrašeně, zdeptaně, plni výčitek a raději na známé půdě, aby nic nezkazili. Therion má možná Hlas taky, napadlo mě. Připadalo mi, že jsme s ním docela souznil, možná bych se o tom s ním měl pobavit, až se vrátím ze své dospívající túry. Nemesisovo znechucení mě ale zarazilo, vlastně to byl další důvod, proč jsem se zasekl. A nejenom to. Jak to říkala Rowena? Narvou ti klacek do zadku? je to divný, je to nechutný, je to špatný, vzpomínal jsem na incident v horách, když jsem ještě patřil do Ragarské smečky. Alastor je malá zženštilá *****, má rád růžovou barvu a červánky, má rád Saturnuse a Nemesise a nemá žádné holčičí kamarádky, protože je *****! byl to vysoký, ječivý smích. měl bych Nemesisovi odpovědět, proč. Já nejsem takový! Jsem... Jsem úplně normální! Mrknul jsem, víc času mi to nezabralo. "P-P-Protože jsem s ním rád. Protože tě m-mám rád," dokončil jsem. Jenom jsem letmo zvednul zelenkavé oči podmořských světélkujících tvorů s Nemesisovým zlatým očím a pak jsem zrak odvrátil k Shireen, která šla za námi. "J-Já nejsem lem-pl," ohradil jsem se s lehkým pobaveným pousmáním a zasekl se na M, které jsem jakoby zamlčel. Líbilo se mi hrát si takto se slovy. Polykat souhlásky, prodlužovat samohlásky. Opakovat první písmenka a zasekávat se mezi slovy. Ne, jsem jenom blb co neumí mluvit, ušklíbl jsem se v duchu. "Není zač," usmál jsem se na Shireen vděčně a mávnul párkrát ocasem, protože pro mě její díky hodně znamenalo.
Nemesis se pak rozběhl někam a já konečně zmerčil stádo, které jsme měli lovit. Sklopil jsem uši, stáhl ocas a bezděky očima skákal z jedné vlčice na druhou. "Já-Já-Já budu hlídat, kdyby chtěla utéct. Jdu poslední," breptnul jsem k nim a počkal, až obě vyběhnou za stádem. Sám jsem se držel vzadu, spíše tak pochodoval trávou a zrakem slídil jako sůva, abych měl přehled o situaci. Bylo mi to silně proti srsti, ale musel jsem se to naučit, co jiného mi taky zbývalo?

Díval jsem se na Nemesise s úsměvem, opravdu jsme ho rád viděl. Sice to nebylo tak dávno, dokonce bych řekl že snad včera, kdy jsme se viděli naposledy, ale i tak jsem měl z našeho náhodného setkání radost. jako kdyby naše cesty vedli vševědoucí loutkáři, jenž se slitovali nad našimi dušičkami a chtěli nám dopřát alespoň trochu společnosti a přátel. Nebyl jsem si jistý, jestli si přátele zasloužím, ale byl jsem vděčný. Podíval jsem se směrem, kterým okazoval. Blížila se k nám Shireen a nějaká tmavá vlčice, která mi... Nejspíše nebyla vůbec povědomá. Měla tmavý kožich prokvetený světlými tóny a teplou hnědou barvou, čemuž vévodily hluboké modré oči. Nebál jsem se jich. Byly úplně jiné, než pronikavé oči Faliona, modré a třpytivé jako jezírko v horách. její oči byly hluboké a klidné, tajemné a uklidňující. Situace mezi ní a Shireen ale moc klidně nevypadala.
"Cože?" zamračil jsem se, když Nemesis něco breptl. Byl jsem příliš utopen v očích tmavé vlčice, než abych vnímal vše. Naštěstí se jeho slova brzy dostala do mé hlavy, ač s drobným zpožděním. "Jak jako zlý? Nech toho," řekl jsem nečekaně tvrdě a rozhodně. Rozhodl jsem se k němu chovat přesně tak, jak se on choval ke mně, když jsem říkal, že jsem zbytečný - a že jsem - nedůležitý a neschopný. A to sedí a sedí a sedí. Stát to nebude, ale sedět to sedí. "Sám říkáš, že nemám říkat o sobě zlé věci, protože nejsou pravda. Tak taky o sobě neříkej, že jsi zlý, protože nejsi," mračil jsem se a ztišil hlas, aby nás Shireen s vlčicí neslyšely. "A neomlouvej se," smýkl jsem hlavou v odmítavém gestu. Nemá rýmu? Má docela světlý čumák, zarazil jsem se, zatímco jsem se snažil působit sebevědomě.
Nemesis začal mluvit, řekl mi, že má problémy s hněvem. Nepřišlo mi, nahlas jsem to ale neříkal, něco mě přecijen drželo zpátky. "Já mám v hlavě hlas. H-Hlas, který mi našeptává všechno škaredé a zlé, který se mi směje a snaží se mi ublížit. Slyším ho pořád, i teď," řekl jsem zprvu stále sebevědomě, ale s prvním zakoktáním se mi hlas zlomil a já polohlasem koukal na Nemesise. "Říká; Nemesis není tvůj přítel, je mu tě líto, trosky, chudáka, ubožáka. Jen ho otravuješ, protože" v něm vidíš něco více, jsi malý úchyl, líbí se ti klacíky? Hmm? Máš rád klacíky Alastore? klacíky a růžovou barvu, jsi divný, jsi buzík, jsi teplej jako sluneční paprsky v létě? Hm? nahlas jsem polkl a uhnul pohledem.
"Hlad úplně ne, ale chtěl bych pomoci," breptl jsem a vysoukal ze sebe svá slova o chtění. Byla to lež, nechtěl jsem mít s lovem nic společného, ale neexistovalo nic lepšího, jak si lov zase vyzkoušet.

// Machtaje sever

Hlad už nemám, žízeň taky ne. Co vlastně mám dělat teď? Musím se naučit být pořádný vlk, tak co mi ještě chybí ke splnění? Neumím lovit nic jiného než ryby a možná chytku zajíce, neumím se rvát a neznám spoustu věcí. Asi není nouze o seznam věcí, které musím udělat. Proč sse prostě nemůžu jenom toulat krajinou a mít se fajn? Takové to bylo ve smečce. Žádné starosti, jenom zábava a klid. Jo, to se ti líbilo, ty líná kůže chlupů, vyděrači a vyžírko. Byl jsi jen další hladový krk, který se o sebe nedokázal postarat, zatřepal jsem hlavou, ale to Hlas nevyhnalo. Slyšel jsem ho mluvit dál, jízlivě a vytýkavě, za několik málo minut jsem měl zase dojem, že jsem jenom obyčejná troska ubírající kyslík všemu živému kolem. Nejraději bych se přeměnil v kámen a nikomu nevadil, ale s mým štěstím bych byl ten nejotravnější a nejhorší kámen na světě.
Nemesis! zahlédl jsem vlčka nedaleko. Na někoho čekal, to bylo očividné, jinak by tak nepostával a nerozhlížel se. Do kožichu mi pařilo sluníčko a já zalitoval, že není chladněji. Měl jsem teplo rád, ale vedro se mi příliš nelíbilo. Připadal jsem si jako lední medvěd na hawaiské pláži. "Ahoj! Na koho čekáš?" pozdravil jsem Nemesise vesele a zavrtěl ocáskem.

Podařilo se mi během několika hodin ulovit dost ryb, abych se nasytil. Jeden by si řekl, že s každou další rybou bude snazší je zabít a připravit o život, ale vůbec mi to tak nepřišlo. Připadal jsem si spíše čím dál tím hůře. Jediné, co mě drželo, abych v tom pokračoval, byl postupně odeznívající hlad.
Sledoval jsem řeku a viděl několik vlků, jak jeden a kládách dolů. Viděl jsem Pippu i Alfreda, viděl jsem vlky černé i bílé, viděl jsem jich mnoho. Někteří měli strach, jiní výskali nadšením. Moc dobře jsem věděl, ke které skupině bych patřil já.
Ječel bych strachy jako pominutý a držel se klády jako klíště, pokud by mě na ni dostali, polkl jsem. Tohle bylo opravdu děsivé. Můj strach z vody byl příliš velký na to, abych se odvážil vylézt na klády a řeku sjet. Co když uklouznu? Co když do něčeho kláda narazí a shodí mě? Pak se utopím a moje nafouklá mrtvola bude plavat břichem nahoru až dolů na jih, až k moři, kde mě sežere nějaká příšera.
Po zádech mi přejel mráz. Rozhodl jsem se vrátit zpátky do vnitrozemí, dál od vodních ploch.

// Náhorní plošina (Machtaje jih)

1. kolo - 8 bodů -> 13 opálů
2. kolo - 7 bodů -> 12 opálů
3. kolo - 4 bodů -> 9 opálů
4. kolo - 7 bodů -> 12 opálů

Celkem: 26 bodů
Přidáno.
Sice to máš napsané blbě, ale přidám ti to jak se má :)

// Středozemní propadlina

Lov nějakého ušáka nepadl v úvahu. Natolik jsem se vyděsil vlastníma myšlenkama, že jsem nechtěl vidět jeho velké černé oči plné výčitek, až se mi podaří - tedy spíše jestli - nějakého chytit a... A no, zabít. Jeho světlě hnědá kožešina, kmitající čumáček a uši natažené do pozoru, všechno to bylo příliš roztomilé na to, abych to dokázal. Ryby, ryby jsou leklé pořád, byla to docela necitlivá myšlenka, ale bylo to to jediné, co mě mohlo zachránit před smrtí hladem.
Zamířil jsem k řece a jakmile jsem uslyšel hukot vody, polkl jsem. Hlad jsem měl čím dál větší a už se mi žaludek obracel a převracel a krčil a křičel o potravu. Došel jsem k vodě a díval se pod hladinu. V nitru mě svíral strach z hloubky, strach z utopení a udušení, ale musel jsem ho potlačit. Jsi tulák, musíš si poradit sám! Nikdo jiný ti nepomůže! krutá pravda. Proč jenom jsem tam nezůstal, povzdechl jsem si. Rozhodně jsem si život tuláka takto nepředstavoval. Utíkání před přírodními katastrofami, strach z neustálé samoty, hlad, žízeň, nedostatek toho i onoho...
Tlapkou jsem praštil do vodní hladiny, když jsem uviděl záblesk šupin. Nic. Musel jsem zase nějakou dobu čekat, než se ryba objevila znova, avšak i tentokrát jsem minul. Trvalo mi to příšerně dlouho, než jsem zelenými drápy zachytil rybí tělo a i tak jsem vodního tvora málem nedokázal vyšvihnout na břeh. Přišlápl jsem rybu a zuby jí obemknul hlavu. Stačilo mi lehce stisknout čelisti a byla mrtvá. Hned jsem se pustil do jídla, veškeré výčitky mě na ten okamžik opustily. Jedna ryba je málo, povzdechl jsem si, když z mého prvního úlovku nezbylo už nic. Lovil jsem tedy znovu a zase, dokud jsem se nenajedl. A že mi to zabralo teda hodně dlouho.