Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem až překvapivě klidný na to, že jsem před chvílí viděl rozdupané kusy mého otce v krvavé směsici chlupů, orgánů a kostí. Tedy alespoň mi to tak připadalo. Možná za to mohl fakt, že dramaticky jsem už omdlel a tím jsem si svoji 'hysterickou' část odbyl. Kdykoliv jsem si na to ale vzpomenul a před očima mi vytanula ona neskutečná hrůza jeho zkrouceného a agónií prostoupeného těla, sevřel se mi hrudník, stáhl krk, došel vzduch a hlava na moment zatměla. Naštěstí tento nov rychle přešel, ale vracel se s každou myšlenkou na otce, s každou vzpomínkou a vědomím, že už jej nikdo neuvidím a že tento svět opustil.
Po kousnutí jsem prošel kolem skupiny bez jediného slova, nechtěl jsem s nimi mít nic společného krom cíle naší cesty, avšak jakmile jsem uslyšel Stínova slova, zastavil jsem se. Trhavě jsem se nadechl a otočil se zpátky. Došel jsem až k němu a zastavil se přímo před ním. Ještě přitom jsem slyšel, jak si Pidlovočko přisazuje. Nepatřil jsem mezi konfliktní vlky, ba právě naopak, jenže nedokázal jsem to ignorovat. Krev mi vařila v uších a mým jediným přáním bylo, aby byli zašlapáni a rozdrceni oni. A Fiér s Lilac taky, už jenom proto, že nic nedělali. "C-Co js-te to říkali?" zasyčel jsem a postupně jsem otázku na jednoho změnil tak, abych se ptal obou. Očima barvy tyrkysové zeleně jsem propichoval pohledem jednoho a druhého, když se hora začala třást a drobné kamínky začaly padat na cestu k vrcholu. Vzhlédl jsem a všiml si, jak se našim směrem řítí větší a větší kamení, jak se postupně odlamuje od skály a hrozí nám rozdrcením. Moje přání se vyplnilo, pomyslel jsem si. Jsem zrůda, byla moje další myšlenka, když jsem do jednoho z vlků strčil tak silně, že jsem ho shodil na zem, než jsem se rozběhl pryč zachránit si vlastní kožich. Ani jsem se neohlédl, bylo mi jedno, koho z nich kameny rozdrtí. Jestli Noroxe, kterého jsem křivácky shodil k zemi, nebo Stína a jeho nevymáchanou držku, která vlastně zapříčinila gorilí útok.

Z neznámé, neprostupné, děsivé, fantasmagorické a džungle, jejíž obraz mi vždy bude připomínat tu nejhorší vzpomínku v životě, jsme se dostali do jeskyně. Následoval jsem čtveřici ocasů před sebou a sledoval, jak poslední paprsky slunce dopadají na hnědočernobílý ocas Fiéra, jenž vedl výpravu, černobílý ocas Lilac, jež ho následovala, Stínův ocas padesáti odstínů šedi a tmavě šedý ohon Pidlovočka, který byl přede mnou. Sledoval jsem, jak se jim houpou při chůzi, některé více energicky než jiné, některé zkoprněle stíhnuté dolů k zemi tíhou situace. Proč to nikdo nebere vážně? Umřel mi táta. Proč jsou všichni tak... nedokázal jsem pochopit, jak můžou být tak bezcitní a krutí. Ani násnešli hledat. Prostě se sebrali a odešli. Jakkoliv jemně přátelský vztah jsem k Fiérovi a Lilac měl, tahle jejich zrada je poslala až na konec žebříčku, dokonce hlouběji než byla Tasa, hlouběji než byla černohnědá vlčice z Borůvkové smečky, hlouběji než byla Jaimie.
Nedával jsem o sobě ani vědět, nakonec byl jsem jim ukradený. Byl jsem pro ně stejně důležitý, jako byl jeden list v pralese. Moje velké medvědí tlapy nedělaly překvapivě žádný hluk, když jsem šel podél zdi jeskyně. Za chvíli nás pohltila tma a já s patřičným rozestupem pokračoval za skupinou. Zdálo se mi, že vepředu se něco děje, nějaký šramot nebo něco, co vyrušilo tiché šustění kožichů o vlhkou stěnu jeskyně. Udělal jsem pár kroků, až jsem se dostal na podobnou úroveň jako vlci přede mnou před pár chvílemi, když jsem ucítil ostré bodnutí do zadní levé packy. Sykl jsem, vědomě jsem nechtěl vyjektnout, ačkoliv se mi do očí vedraly slzy překvapení a nečekané bolesti. Tlapka mi cukla a narazila do jemného těla nějaké nudle a odkopla ji pryč ode mě. Opatrně jsem na tlapku šlápl a po pár dalších krocích usoudil, že zatím neumírám, jakkoliv morbidní to bylo. Moje blízké setkání se smrtí a její prací před několika málo minutami mi dala krásný vzhled do celé situace o tom, jak umírání vypadá. Se stisknutými zuby jsem pokračoval dál s hlavou skopenou, až jsme se dostali ven z jeskyně. Přimhouřil jsem oči před prudkým světlem a rozhlédl se. Jeskně se očividně napojovala na místo, kudy šla i nějaká cesta zespodu. Předtím jsem si jí ani nevšiml, avšak teď jsem litoval, že jsme nešli naokolo. Zadní packa mě v místě kousnutí svědila a moje hlava už si začínala vytvářet hororové scénáře. Rozhodl jsem se pokračovat nahoru, aniž bych se na ostatní byť jen podíval. Cítil jsem se úplně v pořádku, skoro jako kdyby se mi nic nestalo. Doufal jsem jenom, že k vrcholu dorazíme už brzy. Jestli je nahoře díra, odkud jde kouř... Už mám nějaké zkušenosti s dírami.

Vlastně jsem ani nechtěl procitnout. Příjemná náruč temnot, její oblbující dech, pohlazení, které mazalo vzpomínky... Nechtěl jsem opouštět ani jedno z toho, avšak svět mě volal zpátky do reality, když mi do kožichu skočila nějaká hříčka přírody a polechtala mě za uchem. Bylo to dost na to, abych se probral z letmých mrákot.
Nejdříve jsem si nevzpomínal. Ach, sladké zapomnění, proč netrváš věčně? Šli jsme nahoru. Příšery. Hluk, dusot. Táta! zvedl jsem opatrně hlavu a podíval se kolem sebe, ale krom rozdupaného kmene jsem neviděl vybůec nic. Táta je v tom kmeni.
Potřeboval jsem ho vidět, ty nejhorší vzpomínky, právě ty, které mě poslaly do opojné černoty za zavřenými víčky, se ještě nevrátily. Postavil jsem se na nohy a nakoukl do kmene.
Byl prázdný. Kde... Kde je? Vypařilo se všechno, zůstal jenom krvavý flek, po tátovi ani stopa. Byl to sen? Zdá se mi to? byl jsem snad pod vlivem nějakého kouzla? Byla tohle všechno jenom halucinace? Nemohla, otcovu krev jsem viděl všude vevnitř kmene, nemohlo se mi to zdát. Obrazy jeho mrtvého a křečí a agónií zkrouceného těla s emi vrátily a já s hyperventilací vycouval z kmene a začal se bezhlavě prodírat džunglí tam, odkud jsem přišel.
Raz, dva, raz, dva. Iba piesok. Alastor, raz, dva, raz dva, moje tělo se hýbalo samo, zatímco jsem následoval cestu, kudy proběhli tvorové, až jsem se dostal na stezku, po které jsme předtím šli. Správně. My. Bylo nás víc, očima jsem hledat jejich stopy. Hrudník jsem měl doteď prázdný jako prasknutý šálek čaje, avšak najednou se objevila záplata a hrníček se naplnil pocitem natolik silným a zžíravým, sebedestruktivním a nemocným, že jsem si nepřipadal ve své vlastní kůži, když jsem lezl nahoru, sotva popadal dech a představoval si vlky, které najdu.
A pak jsem je našel. Vynořil jsem se zpoza posledních listů zrovna v momentě, kdy šedé ocasy dvou blbců mizely v jeskyni. Vedlejší cesty nahoru jsem si ani nevšiml. Pochodoval jsem rázně za nimi do jeskyně. Beze strachu, bez obav. Neměl jsem co ztratit, musel jsem pomoci vlkům, kteří ještě žili. A musel jsem... Vždycky jsem to věděl, ano, musel jsem to udělat.

Oproti předešlému randálu, který obsahoval řev zvířat, dupot, mlácení tlap o hrudník, praskání kmenů a šustění listů, se mi teď okolí zdálo až podivně tiché. Necítil jsem se o nic bezpečněji než ve svém úkrytu mezi kořeny. Stále s kousky hlíny na kožichu jsem stál mezi velkými zelenými listy a rozhlížel se po otci, který se stále neobjevoval, a co bylo horší, ani neozýval.
Můj hrudník sevřely smrtelně chladné pařáty harpyje z čirého strachu, její ostré drápy se mi zabodly do srdce, které pumpovalo o to silněji, až krev prosakovala srkze jeho rozkládající se stěny. "Tati?" zkusil jsem to znovu, tentokrát ještě o polovinu tišeji. Neodpovídá.
Nepotřeboval jsem pobízet, nepotřeboval jsem nic a nikoho, abych ho začal hledat. Moje nohy se rozešly po cestě, kterou za sebou nechaly gorily. Zpustošená flóra byla přímkou skrze prales a já se vydal po trajektorii jejich destrukce. Už teď jsem tušil, že něco není dobře. Věděl jsem, že na této cestě nenajdu nic živého. Nic... Nic, co by bylo v pořádku.
Vzdaloval jsem se od ostatních, jejich hlasy už dávno utichly a já se ani neohlížel. Neznal jsem je, byli mi cizí a tudíž naprosto nepodstatní. Nechtěl jsem být jejich kamarád, chtěl jsem mít otce.
Jakmile jsem spatřil kmen, hlínu kolem a třísky, jako kdyby do mě někdo střelil. Trhl jsem sebou, ztuhl. Ještě jsem ho ani neviděl, ale věděl jsem, že tam je. Prostě jsem to věděl. Najednou mi připadalo, jako kdybych se díval na někoho jiného. Na někoho jiného, kdo ovládá mé tělo, které se opatrně přiblížilo k rozdrcenému kmeni a skrze prošlapanou díru nakouklo dovnitř. Viděl jsem svůj tmavě hnědý hřbet posázený podivně zelenými obrázky, kterak se sklání a předníma nohama vstupuje do kmene. Cítil jsem vlhkost na polštářcích, jen lehce odlišnou od vlhkosti pralesa. Mohla za to její lepkavost a hutnost, kterou se odlišovala od vody. Otcova hlava byla zvrácená vzhůru, jeho tvář v agónii zkroucená a matné oči byly vypoulené strachem. Musel neskonale trpět. Na jeho hrudní koš jsem se podíval jenom úkosem, jeho nepravidelná pochroumanost, zlámané kosti a žebra trčící skrze kůži, která se mezi nimi napínala jako proděravá plachta, mě příliš vyděsila, než abych na něm dokázal setrvat pohledem déle. Vnímal jsem, co vidím, cítím, slyším a vnímám, ale zároveň jsem se díval seshora na vlka, který mi byl dvojníkem. Připadal jsem si jako duch a jako duch jsem i sledoval, jak moje fyzická stránka couvá ven z kmene, zatímco se mu hrudník zvětšuje a zmenšuje z jednoho extrému do druhého. Cítil jsem, že na mě jdou mdloby. Svět se rozmlžil, pravděpodobně slzami, které mi v nekončícím horkém proudu sršely z očí, a následně začal černat, až zčernal úplně. Ze své ptačí perspektivy odosobněného ducha jsem setinu před omdlením viděl, jak se moje tělo kácí k zemi hned vedle rozdrceného kmene, avšak poté i pro mě byla tma nevyhnutelná.

Tiskl jsem se do stínu stromu a v duchu opakoval svá zbožná přání. Ani jsem se neodvažoval vyhlédnout ven a podívat se, jak jsou na tom ostatní. Věděl jsem jenom, že Lilac zmrzla na místě a za mnou běžel táta, než jsem skočil do kořenů a schoval se v jejich nedokonalém pruhovaném stínu. Slyšel jsem bušení a skřek tvorů, ale zatím žadné vlčí bolestné steny. Potom se země začala třást a těsně kolem mě proběhli tvorové, kteří nás ohrožovali. Jejich obrovské pracky bušily do země a zadupávaly každičký kousek zeleně. Hlína létala okolo a rostliny s šuměním uhýbaly, leč nedostatečně rychle.
Zavřel jsem pevně oči. Nic se ti neděje, nic se ti neděje, opakoval jsem si pořád dokola, dokud hluk neustal. I poté jsem nějakou dobu zůstal schovaný a rozklepaný ve svém úkrytu a snažil se uklidnit repetetivními frázemi.
Až po pár minutách jsem se odvážil vykouknout ven. Na rozklepaných nohou jsem se začal soukat ven a rozhlížel se opatrně kolem, zda tvorové už opustili tuto část pralesa. Když se ukázalo, že nikde na blízku nejsou, začal jsem hledat ostatní a hlavně tátu. "Tati?" volal jsem přidušeným polohlasem stále vyděšeného přizdisráče do křovin. Neviděl jsem ho a najít jeho pach bych nezvládl. Začínala na mě doléhat silná nervozita a pocit, že je něco špatně.

Asi... Asi bychom udělali lépe, kdybychom vzali roha dřív. Jakmile Stín promluvil, zvíře začalo vyděšeně vyvádět a já slyšel, jak se podrostem derou další a další tvorové. Za chvíli jich tady byla celá hromada, ale to už jsem se klidil ze scény se staženým ocasem a tátou v zádi. Ohlédl jsem se, abych uviděl statného samce se stříbrným hřbetem a obrovskýma prackama, kterými by mi rozdrtil hlavu snadno jako oříšek. Jen by to luplo.
"Ale ne," zašeptal jsem si poplašeně a zrychlil do kroku hned, jen co se zvířata hnala bojovně k nám. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se najít místo, kam se zašít. A hle! Obrovský strom se spletitými kořeny a keř s listy, to by mohlo být dobré místo ke schování. Jenom jsem se ohlédl za sebe na Lilac, která se přikrčila k zemi a sám jsem zapadl mezi kořeny a zasunul se co nejvíce do bahna a listí, abych se svým hnědým kožichem splynul v přítmí země a dostal se do nejdál od stezky a zraku tvorů. Můj dech byl přerývavý a já se snažil ho ztišit na minimum, ale srdce mi tluklo jako o závod. Strach mi přímo zamlžoval zrak.

Jdeme správně? Ani nevím, kam míříme. Vzhůru? K dýmu? Jaká cesta je ta správná, když tady žádná není? Musíme si klestit cestu pralesem, kolem barevných květin, velkých listů a lián, které by nás mohly oběsit při troše nepozornosti a smůly. Může se stát cokoliv. Tohle není prostředí vhodné pro vlky, není, podíval jsem se na tátu s lehce bezradným kukučem v obličeji, avšak zvednul jsem koutky do omluvného úsměvu. "Takový zvláštní, jako kdybychom dělali něco zakázaného," podělil jsem se hned s tátou. Nemělo cenu se nadále červenat jako líbezná slečinka v rozpacích, chtěl jsem tuhle věc vyřešit, pochopit ji!
Souhlasně jsem přikývl, když mi táta skrze kašel, jenž ho doprovázel už od mého narození, ač teď se zdál čím dál palčivější a plíce drásající, že bych s Elorou měl strávit více času. Více se poznat, to by mohlo pomoci. Co o ní vlastně vím? Neumí plavat a je v Borůvkové smečce. A je to sirota.
Dostal jsem se dopředu a odsouval spletitou faunu stranou, když jsem uslyšel tátovo varování a z ocasu mi bylo vyrváno pár chlupů. Zakňučel jsem a zastavil se, pohledem jsem sledoval tátův upřený zrak na velikou tlustou liánu s hlavou a párem nemrkajících očí, který si mě prohlížel jako kus dortu, který už do sebe nenasouká. "Wow," užasl jsem při pohledu na tvora, kterého mnozí považovali za příšeru. Jeho tělo se třpytilo a lesklo, šupiny hrály barvami zeleně a zeminy, ostrá hlava vypadala chytřeji, než moji šedí kolegové vzadu, jejichž pokřikování jsem teď slyšel.
Ohlédl jsem se po nich a potom směrem, kam se jejich slova nesla. Přímo před námi byl tvor velký jako hora s černými chlupy a vrásčitým obličejem. Tmavé oči na nás zlostně hleděly z ponuré tváře a druhá očka se nesla na zádech. Mládě? nikdy jsem podobného tvora neviděl a nejspíše jsem nebyl jediný. Otočil jsem se na Stína, který se s tvorem před námi pokoušel uzavřít dohodu. Naježil jsem se, až jsem vypadal jako obrovský medvěd, a hluboce na Stína zavrčel. Z jindy ušlápnutého koktavého prcka jsem se změnil v hrozícího medvěda. "Nic takového dělat nebudeme," řekl jsem rozhodně tvrdým hlasem, který odmítal jakékoliv námitky. "Prostě půjdeme jinudy, není třeba se navzájem vyrušovat," něco mi říkalo, že to před námi bude matka s mladým a nechtěl jsem jí dát jedinou záminku k tomu, aby se pustila do obrany svého mláděte. Zahnul jsem teda o 90° z naší cesty a začal se prodírat o kus dál, abych gorilu zanechal v klidu. Jakmile jsem v šustění listů zmizel z naší původní cesty, vydal jsem se skrze liány a velké rudé květy, za kterými jsem zahnul zpátky nahoru ve snaze gorilu prostě obejít obloukem a napojit se zpátky na směr, kterým jsme směřovali původně.

Trošku ustaraně jsem se ohlédl za sebe, kde nás postupně doháněl Stín s tím druhým. Měl bych znát jeho jméno? Můžu mu pořád říkat, ten druhý. Nepotřebuji znát jeho jméno. Je to prostě jenom další vlk, a k tomu ještě nepříjemný, usoudil jsem a rozhodl se, že svou přátelskou a zdvořilou osobnostní kartu nechám v kapse pro někoho vhodnějšího, než byl jednooký bručoun za mnou.
Byl jsem s tátou tak hrozně rád. Nevadilo mi ani neúrpsné horko, jazyk lepící se na patro, těžké nohy a hůře dýchatelný vzduch. Každá minuta byla utrpením pro mé tělo, ale moje mysl zářila radostí, že jsem opět trávil čas s členem rodiny. Neexistovalo pro mě většího štěstí, než-li být s někým mému srdci blízkým. Elora mi byla taky blízká, ale ne tolik, co táta. "No, ale... Já nevím, jestli ji mám rád," breptl jsem rozpačitě. Byl jsem sám ze sebe docela zmatený, celé to haló s Elorou bylo jako vystřižené ze sna. Naklonil jsem k němu hlavu a šeptl, aby mě nikdo krom něj neslyšel. Nepotřeboval jsem, aby ostatní věděli, jaký jsem babral ve vztazích. "Č-Čumáčkovali jsme se. Znamená to něco?" řekl jsem rychle, abych to nespolkl a zbaběle nevycouval z konverzace. Potřeboval jsem to vědět. "J-Jako my to jenom chtěli zkusit, protože... Protože to dělají dospělí," dovysvětlil jsem rychle. Sám jsembyl už blíže dospělému než vlčeti, ale to jsem si nepřipouštěl. Momentálně jsem byl v krásných leten teenagera, kde bylo povoleno dělat chyby ve velkém množství.
Pokračovali jsme dál a já dostal strach o všechny na pevnině. Tátova slova mě příliš neuklidnila, když mi je šeptal do ocasu. Slyšel jsem moc dobře, nedělalo mi problém jeho hlas rozkódovat v mumraji ostatních a zvucích džungle kolem nás. Táta se vydal dopředu, aby pomáhal vyklízet cestu. Nelenil jsem a šel hned za ním. "Tati, neměl bys... Šetři se," řekl jsem šeptem k němu a šel těsně za ním. Nechtěl jsem, aby se zbytečně namáhal, jeho záchvaty kašle, bolavé klouby a celkově tělesná konstrukce chodícího vycpaného tvora, kterého paleontologové v osmdesátých letech zkusili zrekonstruovat dle svého nejlepšího mínění, to všechno nasvědčovalo jeho chudému zdraví. Nebyl jsem ale dost průbojný, abych ho jednoduše vystrčil z cesty a zaujal jeho místo. Měl jsem k němu respekt a nehodlal jsem s ním zacházet jako se senilním dědou. Lilac mezitím začala zaostávat a potom se vrátila k Fiérovi. Dostali se před nás a my zaujali střed, se Stínem a panem Vrčuldou v patách. Čím výše jsme se dostávali, tím tepleji mi bylo, ale tím méně hustá se vegetace zdála. Už nebylo potřeba se tolik namáhat, stačilo jenom kličkovat mezi listy, sklánět se pod liánami a uhýbat velkým kořenům. Přecházeli jsme kolem stromu, po kterém za sebou ve vláčku šli značně větší oranžoví mravenci, než na které jsem byl zvyklý doma. V kusadlech si nosili listy a já na chvíli zpomalil, abych si je prohlédl.

Kdyby to bylo možné, zčervenal bych jako rajče. Kdo je Elora? Elora je... Vlčice. Vlčice z Borůvky. Má tmavě hnědý kožíšek a černé pacičky. Její obličej je temný jako noc a její oči... Už nejsou jako hvězdy v nejtemnější části dne, ale jako dvě zářivé slzy štěstí. Propichující a jasnozřivé, jasně magické. "E-Elora je... Vlčice z Borůvky. Je o trošku mladší než já," řekl jsem tátovi a uhnul pohledem, protože jsem si nepřipadal úplně správně. Jako kdyby to bylo něco zakázaného, mít blízko k vlčici. "Musel jsem ji zachránit, m-málem se v moři utopila," dodal jsem, snad na osvětlení situace. Spíše jsem si ale více zavařil, než abych si tím pomohl.
"Oh, aha," pokýval jsem hlavou, když mi Fiér osvětlil jeho známost s Nemesisem. Nemesis. Je tam. I Rowena, máma, Launee, Saturnus... Všichni jsou tam a jde na ně kouř. Co když je jedovatý? Co když se udusí a umřou? Nešlo by to nějak... zastavit? Ucpat? oči se mi zaleskly obavami. Lilac objevila cestičku pralesem a já serozešel po ní. Možná jsme měli ale zůstat napláži, protože se náhle udělalo strašné dusnoa vlhko. Za chvíli se můj dech zkrátil a bylo náročné jenom jít kupředu. "Tati?" špitl jsem sípavě. "Myslíš... Myslíš že je ten kouř z-zabije?" zeptal jsem se. Jasně jsem myslel naše blízké, ale slovy jsem to nevyjídřil kvůli nedostatku kyslíku v plicích. Džungle mi byla naprosto cizí a všechny ty velké rostliny pokryté lesklou vodou byly zvláštní. Dlouhé liány, propadající se povrch, barevné květy i v tuto roční dobu. Bylo tady vedro a dusno. A hluk. Pořád jsem slyšel šustění a podivné klapání a klokotání a další zvuky mně naprosto cizí. Rozhodně jsme tady nebyli sami.

To, že jsme písek nesnášel já neznamenalo, že ho ostatní vlci nemohli mít rádi. Fiér byl tomu pravým příkladem, protože hned po dosažení pevniny se v tom kousavém zlatém svinstvu vyválel, až měl kožich plný zrníček. Na tváři se mi mihlo nepochopení pro tak otevřený akt nezávislosti a svobody, ač sám jsem byl tulákem už pár měsíců a nic mne nevázalo udělat to samé. Jen písek mít rád.
Po mém sdělení, že jsem tady už někdy byl, jsem schytal akorát kousavou poznámku od Stína. Stáhl jsem uši a stáhl se tělem lehce dozadu, jako kdyby jeho slova byla vlnou, jež mě smetla z pevných nohou. Neranilo mě tak ani to, jak mě označil, ale spíše jeho jasná a do nebes volající kousavost a jízlivost. Nebyl jsem na tohle zrovna dvakrát zvyklý, ač s Tasou jsem si zažil své. Přejel mi mráz po zádech, tyhle vzpomínky patřily k těm nejhorším, co jsem měl. Věděl jsem, že nejsem bůhví jak statečný a bránit svou čest jsem nikdy nepotřeboval, nebo spíš jsem to neuměl a bal se to udělat, takže jsem jenom vděčně sklouzl pohledem k Lilac, která se za mě postavila. "Doplavil jsem se sem na kmeni s Elorou, ale vrátili jsme se hned zpátky, protože... Protože z lesa vyletělo hejno ptáků a ostatní vlci odtama s křikem utíkali," řekl jsem tátovi a podíval se směrem, kam mizel Stín s Pidlovočkem. Nedaleko byla v písku zabořená další hromada divných věcí, většina z nich byla ze dřeva. Podíval jsem se zpátky na ledové moře, které bylo kompletně zahaleno kouřem. Plavat na kmeni by bylo lístkem ke smrti kvůli umrznutí a postavit nějaký vor jsem neuměl. Kouře bylo ale tolik, že nám zakryl kompletně celý výhled na cestu zpátky a nebylo jisté, jestli bychom se v něm dříve neudusili, než bychom dopluli k zemi.
Natočil jsem uši k Fiérovi a zamrkal jsem. "N-Nemesis? Znáš se s-s ním?" zeptal jsem se koktavě, docela překvapen, že má můj šedivý přítel i jiné kamarády. Jasně že má, není to taková nula jako ty, usadil jsem svoje žárlivé myšlenky dřív, než si stihly vymyslet nějaké zrůdné fantasie.
"N-No, počkat v lese bude lepší než být tady," breptl jsem a podíval se na tátu, jestli souhlasí. Raději jsem zůstal s Fiérem a Lilac, než trávit čas s těmi magory vedle u dřeva. Zamířil jsem proto k lesu. Stín byl vítaný a změna půdy ještě více. Jakmile jsme písek opustili, začal jsem si ho vyklepávat a otírat z pacek. Velice důkladně. "Co teď?" zamrmlal jsem si dost hlasitě na to, aby mě všichni slyšeli. Ani jsem si nevšiml, že s příchodem na tenhle ostrov moje magické odznaky přestaly svítit a staly se jen obyčejnými chlupy zelené srsti. Magie z mého těla se vypařila, aniž bych si toho všiml.

// Kry

Proč jsem neskočil? Není to snad jasné jako den? Nechal bych tady Stína i ty ostatní, zbaběle seskočil zpátk na pevninu a zachránil se, jenže kvůli tobě tady zůstanu. Neudělám už ani krok, abych opustil tvůj bok, teď, když jsem tě našel, oči se mi zaleskly vědomím, že čas každého vlka okusuje jako myška kolečko sýra. Postupně ubývá a ubývá, až z něj nezbyde nic. "Kvůli tobě," řekl jsem tátovi a nadechl se. Nebyl jsem žádný drsňák s maskou z kamene, moje emoce se daly snadno vyčíst, ukazoval jsem je světu beze strachu. Lásku k otci jsem skrýt nedokázal, stejně jako obavy o jeho zdraví a strach, co nás čeká. Ledová kra nebyla místem, kde bych chtěl strávit poslední chvíle svého života. Plavat jsem uměl, ale v ledovém moři? Třeba... třeba přijde zázrak, zadoufal jsem, zatímco jsem se smiřoval s naším koncem. "Znám jenom Stína, ten tmavý," řekl jsem otci a zkřivil tvář v náznaku, že naše známost nebyla zrovna bůhvíjaká. Neměl jsem z toho vlka zrovna dobrý pocit, zvláště, když byl spoluspiklencem Tasy. A Tasa... Otřásl jsem se. Moje ne zrovna příjemné pocity se rozhodly zhmotnit do podoby lehké bolesti hlavy, která se vetřela do Stínovy kebule. Znovu. Jako kdyby se moje niterní magické já rozhodlo, že kdykoliv je ten vlk poblíž mě, jsem nucen ho jemně šikanovat. Nevědomky, ovšem.
Rozešel jsem se po tátově boku ke skupině a jenom kývnul hlavou na pozdrav, přecijen jsem je zdravil už předtím. Sice mi neodpověděli a ani mě nejspíše neslyšeli, ale já už své udělal. Navíc se banda pořád haštěřila. Očima jsem přeletěl každého z nich, možná příliš zkoumavě a okatě, příliš vlezle, nicméně jsem doufal, že jejich debata jim znemožní mě zpozorovat, jak je očumuji.
"Jsem Sir-Alastor, Alastor," zasekl jsem se a zavrtěl hlavou, když jsem se opravoval. "D-Díky," breptl jsem směrem k Fiérovi a omluvně se na Lilac usmál, protože jsem do ní lehce vrazil, jak jsme se všichni na tající kře posunovali blíže a blíže k sobě. Když se Stín přiblížil k tátovi, uniklo mi tiché zavrčení. Okamžitě jsem si uvědomil svůj omyl a olízl si čumák a uhnul pohledem jinam. O nic nešlo, všichni jsme se mačkali k sobě jako topící se koťata, zatímco kra stále plula po moři a kouři, až se úplně roztopila a my se propadli do vody. Hekl jsem, když se moje nohy zabořily do vody a do dna, které bylo naštěstí dost blízko. Zůstal jsem u táty a začal se štrachat ven z vody na pláž. Je to ten samý ostrov? rozhlédl jsem se kolem, zatímco jsem se po písku soukal ven z vody. Vypadá to podobně, před námi byl les, pěkně zarostlá džungle. Jak jsme se ale na ten saý ostrov mohli dostat ze severu, když předtím jsme se na něj dostali z jihu? Popotáhl jsem nosem vodu a hlen a otočil se k tátovi a Lilac. "Myslím, že jsem tady už byl," šeptl jsem směrem k nim a podíval se opět před sebe. Nad lesem se tyčila hora, vysoká a křivá jako zub. Možná tady bude ještě nějaký vor, pomyslel jsem si a podíval se kolem sebe po pláži.

Nejistě jsem přešlápl. Vlci mě úplně odignorovali, ale nebylo se čemu divit, byli příliš pohroužení do té jejich slovní přetahované. Moje rozpačité pozdravy se tudíž k jejich uším nedonesly. Protáhl jsem tlamu do úšklebku a zadržel povzdech, který se mi dral z hrdla. Jako duch. Neviditlený, nepotřebný, lépe jsem se popsat nedokázal.
Koutkem oka jsem zahlédl hnědou šmouhu, která se kostrbaně kolébala ze strany na stranu k nám a pak zmizela za jakýmsi křovím. Můj čenich stál za starou belu, ale o to lepší jsem měl ostatní smysly. Otce jsem rozpoznal snadno. Rozešel jsem se k němu s úsměvem a vrtícím ocasem, nicméně jsem se snažil držet svou přetékající radost pod pokličkou. Nechtěl jsem příliš lákat pozornost od zbylé čtveřice podivínů. "Tati, ahoj!" pozdravil jsem ho a neudržel veselé zakňučení, když jsem se dostal až ke křoví, do kterého zapadl. "Strašně rád tě vidím," obeznámil jsem ho a podal mu tak malou nápovědu k tomu, co jsem chystal udělat následovně. Obešel jsem křák a vecpal se mu do osobního prostoru, abych se s ním pomazlil na přivítanou.
Uslyšel jsem praskání a odtáhl se od otce. Led, na kterém jsme všichni stáli, se odpojil od pevniny a pomalu se začal vzdalovat. "Ne!" hlesl jsem tiše a vyběhl k okraji, abych se vrátil. Nechtěl jsem na moře, nechtěl jsem pryč. Zabrzdil jsem svůj běh těsně před okrajem, abych nespadl do ledové vody. Ještě jsem mohl přeskočit, s rozběhem bych doletěl na druhou stranu. Otočil jsem se na tátu. Ten už by to nepřeskočil, uvědomil jsem si. Odšoural jsem se zpátky k němu a se skleslým pohledem se díval na to, do čeho jsme připlouvali. Do černého dýmu. "Jak se vrátíme zpátky?" zeptal jsem se ho. Nebyl jsem připravený opustit všechno a všechny na Galliree.

// Dýmová hora

// Sněžné hory

Nohy mě nesly téměř samy. Jako kdybych stál na lyžích a jel z kopce. Jelo to samo, jelo to rychle a hlavně jsem nevěděl, jak je zastavit. Šel jsem kolem hor, kde jsem byl s Nemesisem, kde mi sluníčko vypálilo do srsti odznaky a kde jsem zachránil Shireen z laviny. Připadal jsem si výjimečný? Ani trochu.
Najednou byly hory za mnou a přede mnou bylo další moře. Tohle bylo temné a tiché, nebylo tak načechrané jako moře na jihu. Bylo chladné už od pohledu. Něco se po něm ale plazilo. Jako černá ruka, kouř líbal vlny a postupně se blížil sem. Zježily se mi z toho chlupy na zátylku. Nikde nebylo nic živého, všude byl sníh - studí, studí! - a ticho. Vítr jemně profukoval mou hustou srst a já se postupně blížil k jediným živým tvorům zde. Vlci.
Došel jsem až k vlkům na dohled. Kolem nich byla spousta divných věcí, které musely přijít z moře. Podivné dřevěné věci, plátěné věci, liánové věci. Nejvícemě zaujaly stromy, které měly ostrou špičku. Nevypadalo to bezpečně. Podíval jsem se po vlcích, kteří mi byli čím dál tím blíže. Neznal jsem žádného z nich. Tlapky mě studily a blízká přítomnost moře mě trošku děsila. Trošku je slabé slovo, polkl jsem a zastavil se. Stín, konečně jsem někoho poznal, avšak zrovna tohohle vlka jsem poznat nechtěl. "Ahojte," pozdravil jsem s tázavým nadzdviženým na konci, protože až teď mi došlo, že jsem se dostavil do tábora dvou rozdílných strach. Vlci koukali z ker na ty divné předměty a handrkovali se o to, jestli si někdo půjde zaplavat. Dva vlci - ti více zřízení a děsiví - stáli proti vlčici a vlkem s plandavým ouškem.Asi... Asi bych měl jít, polkl jsem a přešlápl. Zůstal jsem stát dál od nich a díval se na všechno raději z větší dálky. Z bezpečí.

// Machtaje jih

Cos to udělal, proš'c to udělal, co si myslíš, že děláš? zpanikařil jsem, jakmile jsem zmizel z dohledu. Pevná ruka, která vedla mé kroky při odchodu se teď sevřela v pěst a roztříštila moji nabytou sebedůvěru na miliony kousíčků. Cítil jsem se divně, zvláštně, trochu jako úchyl. To není poprvé. Pamatuješ na zimu? Na žlutý sníh? zatřepal jsem hlavou a pokračoval dál kolem řeky.
Zastavil jsem se, abych se napil, uklidnil a pokusil se ulovit si další rybu. Ty svoje jsem přecijen dal Eloře, která teď stojí u řeky zneužitá. Zamrkal jsem a potopil hlavu do vody, naprosto minul rybu a akorát si propláchl všechny dutiny. Rozkašlal jsem se, abych vyplival vodu z plic. Ani jsem nepočkal pořádně na reakci, prostě jsem vzal roha jako nějaký úchylák, dareba a záškodník.
Zkusil jsem znovu lapit do zubů rybu a překvapivě se mi to podařilo. Zhltnul jsem ji jako špagetu a čekal na další. To nebylo zrovna něco, co si asi každá vlčice přeje. A ty její oči! nemohl jsem na to přestat myslet. Jak se ze zlata stalo nebe. Už jsem chápal, odkud se ta její řeč o sebedůvěře vzala. Muselo to mít něco společného s její vzduchovou náturou, jenže... Co znamená, že vzduch je její podstata? A jaká je moje podstata? polkl jsem a zyral zuby do masa další ryby. Ani jsem si neuvědomil, že jsem nějakou ulovil. Tělo se mi opět muselo přepnout do automatického režimu, protože jsem už zase šel, v žaludku dvě giga ryby a hlavu plnou bouřkových mraků.

// Kry

Alespoň, že můj pokus o vtip neskončil tragickým křečovitým zasmáním, kdy se smějete jenom proto, abyste neurazili. Dokonce si i přisadila a já se taky jemně zasmál, přecijen její podání bylo o něco zajímavější. Nejsem zrovna mistr vtipálek, to by šlo lépe Siriusovi. Zajímalo by mě, jak se mu daří, myslel jsem na svou rodinu často a vždy v dobrém. Byli pro mě důležití.
Ani jsem si neuvědomil, že se Elora šla napít, zase jsem se dostal do nějaké jiné mentální zóny, kdy jsem byl obklopený tvářemi své rodiny a užíval si jejich imaginární přítomnosti. Elora najednou vydala hlasitý zvuk a než jsem ho stihl rozkódovat, už jsem ji měl v srsti nalepenou jako žvýkačku. Zamrkal jsem překvapením a podíval se na ni dolů, div jsem jí čumákem to její nové očko nevypíchl. "To je super," zaradoval jsem se s ní a pořádně se na její oči podíval. Světle modré, průzračné, propichující, ledové, podivně klidné i neskonale krásné. Bylo toho hodně, co jsem si o takových očích myslel, hodně za to mohl fakt, že Falion měl stejné oči. Bál jsem se jich, nicméně Elory jsem se nebál, k té jsem měl více než zamotané pocity, takže alespoň tohle jsem měl ulehčené. Bylo by trapné teď s jekotem utéci. "Měla by ses jít pochválit do smečky," navrhl jsem a mávnul ocasem. "Já... Už půjdu," houpnul jsem hlavou na stranu a podíval se na Eloru, která ode mě odstoupila. "Um... Takže," vlastně jsem nevěděl, jak se mám správně rozloučit. Udělal jsem krok k ní a po dalším nic neříkajícím "Umm," jsem jí olízl líčko. Odtáhl jsem se, s tvářemi v jednom ohni, a sklopil zrak na chvíli bokem. "Rád tě zase uvidím," breptul jsem, otočil jsem se a rychle odcupital pryč.

// Sněžné hory (Dlouhá řeka)