Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Divoká pláž

Poté, co jsme ještě chvíli ležel na písku, se vedle mě objevily černé tlapky Fiéra. Zamrkal jsem a chvíli je vnímal jako tátovy tři hnědé s jednou bílou. Až když promluvil, podařilo se mi pevně určit, že se o otce nejedná. Tvrdil, že jsem ji nezabil, ale já si to nedokázal pustit k srdci. Určitě to byla moje vina, byl jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že moje tlapky nejsou čisté. Nakonec jsem se ale zvedl a vděčně se o Fiéra opřel, abych mohl pajdat s ním. Zadní nohu jsem vlekl za sebou. "Díky," zašeptal jsem a vydechl. Byl jsem unavený, nohu jsem absolutně necítil a jediné, co jsem chtěl, bylo umřít si odpočinout.
Terén se zvedl a já měl co dělat, abych pajdal spolu s Fiérem, který mě statečně podpíral po celou dobu. Několikrát jsem pocítil urgentní potřebu ho poprosit o přestávku, ale vždy jsem zatnul zuby a pokračoval dál i přes únavu a bolest. Nebuď nevděčný!
Dostali jsme se ale nahoru a přes kamení se ploužili k lesu. K holým stromům v dáli. "Snažím se," odpověděl jsem. Vlastně jsem na všechny své starosti po cestě zapomněl, protože jsem měl co dělat, abych vůbec šel. Řeka před námi mi vůbec nepřídávala na sebevědomí, ale vzhledem k tomu, že už jsem byl mokrý a zmrzlý... Tak to bylo úplně jedno.
Zprvu jsem to necítil, ale když jsme otočil hlavu, všiml jsem si, jak mi liány obepínají nohu. Oči se mi rozevřely prvnotním úděsem, dokud se liány nepřestaly hýbat a nohu mi hezky neuzamknuly v jedné pozici. Bolelo to, ale asi to bylo lepší než ji vláčet jako mrtvou váhu za sebou. "Díky," zamumlal jsem k němu opět.

// Machtaje jih

// Ani nevíš, jak jsem ráda, že s emi podařilo Alastora dotáhnout až do konce. Už jsem ho viděla mrtvého u goril, ale hoch měl takové z pekla štěstí, že tomu snad ani nemůžu uvěřit. Hergot vyčítám si, že jsem Saviorovi nedarovala ten bonus, ale kdo to měl vědět! :D
Rozhodně jsem si to užila, bylo to SKVĚLÝ. Ne, bylo to BOMBASTICKÝ!

Pro Alastora si poprosím jako spešl vlastnost Imunitu, děkujuuu a co se odstupňované odměny týče, tak potřebuju kytky a oblázky, nic víc.

// Západ od Gallirei

Ano, Rowena nás opustila a Vlčíšek mě možná bude mít rád. Zůstával jsem ležet pod mámou, dokud se neobjevil Sirius a silou boha pomsty mě neotočil neodvlekl k boku našeho vozidla a hlavou mi tak silně netřískl o zeď, že jsem málem o halucinace přišel. Místo toho jsem jenom vykřikl bolestí a podíval se na hladinu moře, kde byl chladný vzduch, pár bublinek a jinak nekonečná temnota. Podívej se, co jsi udělal, ty kreténe. Budeš litovat, že ses narodil.
Vlastně jsem do té doby jenom němě zíral, div mi z tlamy netekla slina, ale jakmile se Sirius postavil na moje koleno, svět začínal nabírat v krátkých okamžicách velice ostré a bolestivé obrysy. Nejen, že se mi najednou dělalo extrémně špatně, ale zaroveň mě moje noha začala zrazovat. Zaječel jsem, když jsem ucítil podobné lupnutí, a pokusil se vzdorovat. Zvedl jsem přední nohy a chtěl vlka odstrčit, ale nepodařilo se. Ta vychrtlá příšera nade mnou - Sirius - byla mnohem silnější než já. Moje noha by se pravděpodobně převrátila naruby, kdyby se naše kocábka najednou neroztříštila na kusy. Bolest pominula, ale nahradilo ji chladno a mokro.
Začal jsem kopat nohama, ale jakmile jsou nohou, na které mi Sirius stál, prudce kopl, projel mým tělem jako blesk bolestný záškub a div mě to na místě nezabilo. Nemohl jsem s nívůbec hýbat a nezbývalo mi nic jiného, než se udržet nad hladinou pomocí tří končetin. Zalykal jsem se vodou, mrznul a tak trochu napůl tonul, ale začal jsem konečně víc vnímat a mířit na břeh. Nebo alespoň tam, kde jsem si myslel, že je břeh. Viděl jsem občas uši jiných vlků a z naší lodi zbyly jenom klády, které byly ale všechny příliš daleko ode mě.
Povedlo se mi dostat na pevninu. Moře samo jako kdyby mě vyplivlo ze svých hlubin a už se mnou nechtělo mít nic společného. V dáli jsem slyšel rytmické tóny bubnů, ale já nevěděl, co jsou bubny. Slyšel jsem dupání za mořem a znělo děsivě. Byl jsem příliš vyčerpaný a teprve se probouzel ze své vlastní halucinace, takže jsem tohle příliš neřešil. Zůstalo mi to ale v hlavě, ač nevědomky.
Zůstal jsem ležet na písku a třásl se, nic jiného mi stejně nezbývalo. Odznaky se mi opět rozsvítily jako znak toho, že magie byla opět zpátky. Všiml jsem si, jak mi přední nohy jemně září.
Otočil jsem hlavu a podíval se po vlcích, kteří přežili se mnou. Chtěl jsem se postavit, ale noha se ani nehýbala. Tělem mi projel ostrý proud bolesti, vzpomněl jsem si na Siria, na Rowenu. Došlo mi, že jsem nebyl úplně při sobě, to ale nic neměnilo na tom, že "jsem ji zabil." Vydechl jsem roztřeseně a div se nedal do pláče. Byl jsem ale příliš zaměstnán tím, abych se udržel při živu, takže žádné slzy nebyly. "Já nechtěl. Nevěděl jsem... Opravdu," mumlal jsem si, občas zvýšil hlas, jak jsem se snažil obhájit. Marně. Jsi na sebe pyšný? Konečně se ti to podařilo - zabil jsi vlka. Tancuj, skákej, jsi vrah! Zabil jsi vlka a o zabití jiných se pokusil, jsi ta největší zrůda pod sluncem! Ani se nesnaž zahřát, prostě tady zůstaň a zmrzni, jsi zrůda. Zrůda!

Zůstal jsem ležet na loďce a vyčkával, až se vlci začnou vracet. Viděl jsem bílou vlčici s očima modrýma jako mořem kolem ní. Snažila se vysoukat nahoru na loďku a než jsem se dobelhal, abych pomohl, téměř vyskočila z vody jako postřelená. Až potom jsem si všiml klapajícího ucha Fiérova, které se na mě usmívalo zpod vlčice. Pomohl jsem jí nahoru tak, jak jsem jenom zvládl a podíval se na Fiéra, který se vydrápal nahoru. "Není mi... Moc dobře," obeznámil jsem ho se svou situací, ačkoliv to muselo být jasné už od pohledu. Mezitím se na naše plavidlo - plavalo to, takže to bylo plavidlo - dostala další vlčice. Hned jsem ji poznal a ona mě rozeznala taky, ač jí to trvalo déle. Nedivil jsem se. Nemesisův kamarád, tak zvláštně mě to zabolelo a zahřálo u srdce, že jsem prvně ani neodpověděl. Přikývl jsem jí, ale to už se otočila a panicky ječela po hnědém vlkovi, který byl o dost pozadu. I on se ale dostal do vody a zapřel se nohama o plavidlo, aby si odpočinul, než se vyhoupne nahoru.
Hlava se mi začala docela motat, musel jsem se posadit. Barvy kolem mě se začaly rozmazávat a hlasy vlků se mi míchaly. Vzhlédl jsem, abych spatřil, jak vlčice v dáli zůstává o samotě na ostrově a skupina dvounohých obyvatel se k ní nebezpečně rychle řítí. Shlédl jsem opět dolů a div se nepozvracel, protože moje nohy najednou hup a loup a nahoře bylo dole a my byli pod vodou a najednou nebe bylo pod námi.
A pak se to zase ustálilo - poměrně. Do takové snesitelnější roviny. Zvedl jsem se a jako omámen nějakou psychadelickou látkou. některé neurony odmítly fungovat a jiné se rozhodly, že je jejich čas zazářit. "Táto?" zašeptal jsem prvně a několikrát úmorně zamrkal. Opravdu tam stál, tmavě hnědá srst mu vlála ve slaném větru a jeho zelené oči se blyštěly životem. "TÁTO!" téměř jsme vykřikl a rozešel se houpavě k němu. Všechno se houpalo, asi naše vozidlo jelo přes kopce, takové houpání nebylo normální. Rozhlédl jsem se a kupodivu jsem viděl i Siriuse, mámu a Rowenu. "Mami, Sirie, Rowko!" vyjmenovával jsem a postupně se otáčel z jednoho vlka na druhého. (// Duncan = Sirius, Lilith = Rowena, Bouře = Lennie) Chtěl jsem se rozejít ke každému, ale to houpání bylo příšerné. Synu, tak rád tě vidím! otočil jsem se na otce a s úsměvem od ucha k uchu se k němu rozešel. "Strašně jsem se bál, že jsi umřel. Když nás tam nechali. Nechali nás tam ať umřeme," blekotal jsem a jal se otce obejmout. "Myslel jsem, že se už nikdy neuvidíme. A že vás nezachráním a vy... Vy jste tady se mnou," zahuhlal jsem k ostatním a rozešel se k Roweně, až se to houpání najednou zdálo neúnosné a Rowena spadla z vozidla. Lehl jsem si a natáhl packy kupředu, až mi skoro přesahovaly přes naše vozidlo. "Rowena si chtěla vystoupit dřív," oznámil jsem všem klidně. "A-Asi má další seanci se Smtí," dodal jsem bezstarostně a začal se zase stavět na nohy, abych se rozešel za mámou. "Proč jsi odešla? To už nás nemáš ráda?" měl jsem strašnou potřebu všem něco říct, už jsme se přece neviděli tak dlouho! Nakonec jsem se rozešel za Siriusem, když jsem se pokusil přitulit k mamce, ale najednou vozidlo hop a skok a já sebou zakymácel a spadl k Siriovi. "Tyyyy," zahučel jsem na něj zespodu. "Obětovals mě. Mě. Chápu. Ale i tak. Chápu," ze začátku to znělo, že mu hubuji, ale postupně se můj hlas umírnil a já na konci jenom pokrčil rameny. Tím jsem asi svoji snahu o dohnání všeho s rodinou ukončil. Odkutálel jsem se zpátky do středu voru, div jsem taky nespadl do vody, a lehl si na záda.
"Jsem zvědavý, kam nás to doveze. Třeba na Severní pól za Vlčíškem," řekl jsem a zvedl packy vzhůru, tedy vlastně dolů, protože dole bylo nahoře a vlevo bylo vpravo, a nechal chladné slunce ať mi na nich udělá rampouchy. Potom budu mít ostré rampouchové packy a budu moct lozit po stromech a po skalách i vzhůru nohama.
Třeba by se Vlčíškovi líbilo, jaké mám ledové tlapy. Je Vlčíšek stejně chladný a ledový jako led, když žije na Severním pólu? A žije tam, nebo je to jenom vymyšlená postavička od dospělých, aby uchlácholili vlčata a donutila je chovat se alespoň trochu hezky pod příslibem, že za nimi v zimě přijde Vlčíšek? A proč by vlčata chtěla vidět Vlčíška? Nosí dárky? Nosí jídlo? Dokáže nás naučit nějaká kouzla? To by bylo hustý. Jak asi takový Vlčíšek vypadá? po celou dobu svého delíria jsem ležel na zádech a konečně se přestal po vozidle/plavidle pohybovat. "Myslíte, že ho uvidíme? Jde ho vidět?" zamumlal jsem a otočil se na mámu. "Ty jsi tady už dlouho, mami. Viděla jsi Vlčíška?" nadhodil jsem a postupně se začal zase stavět na nohy. Svezl jsem se postupně do takového vláčného sedu. "Myslíš... myslíš, že jsem moc zlobil?" naklonil jsem se k ní a nebezpečně se začal převažovat kupředu. Otevřel jsem tlamu a potom jsem přepadl na tlamu, až se celé vozidlo rozhoupalo. "Já si to nemyslím. Málem jsem zabil jednu vlčici. T-Tasu. Shodil jsem ji do obrovské jámy, když se nedívala," škytl jsem téměř se slzami v očích. "A pak... Pak jsem strčil Pidlovočko, aby ho zavalila lavina," otočil jsem se na záda a zvedl jsem tlapy opět vzhůru, už to nebyly obrovské ledovcové pícháky, ale obyčejné medvědí packy. Snažil jsem se chytil mámin čumák. "Já nejsem vůbec hodný vlk, mě asi Vlčíšek mít rád nebude," povzdechl jsem si a konečně jsem se dotknul mámina čumáku, který se najednou čtyřkrát zvětšil a prodloužil, až skoro dosáhl na zem plavidla. Také zlé vlky nemá nikdo rád a Vlčíšek už vůbec ne. Takové vlky, jako jsem já. Zlé, zákeřné a do zad bodající hajzlíky, kteří jenom ubližují ostatním a myslí si jenom samé škaredé věci o ostatních. Je něco, jak bych si mohl vylepšit karmu? Jak bych se mohl polepšit? stáhl jsem packy a rozhodl se, že budu hrát mrtvou myš. Bolelo mě celé tělo a houpání mi taky nedělalo dobře. Když jsem ale ležel a ani se nehnul, bylo to trochu lepší. "M-Myslíš, že se můžu polepšit?" zeptal jsem se mámy se zoufalství v očích i hlase. Moc bych Vlčíška chtěl vidět, chtěl bych se ho zeptat, jestli si myslí, že jsem dobrým nebo zlým vlkem. A jak se takový vlk pozná? Je to tím, co má v srdíčku nebo tím, co dělá? Co když je vlk jenom tím, co dělá? V tom případě jsem úplně v háji, protože nic dobrého jsem nikdy neudělal. Vzpomeň si na Nemesise, ten říkal, že jsem pro něj důležitý. Bude to ale Vlčíškovi stačit? Vsadím se, že Nemesise má rád, on je hrozně hodný a zaslouží si něco dobrého za to, co všechno se mu stalo. Vypadá pořád tak smutný… pomyslel jsem si a zase se přetočil na břicho, protože se mi dělalo zle z ležení na zádech. Přál bych si, aby někdo zhasl, zabručel jsem nespokojeně a přikryl si oči tlapama, protože mi slunce svítilo do očí. Možná že Vlčíšek by to zvládl. V momentálním rozpoležení jsem věřil, že vlci kolem mě jsou má rodina, tak proč by nemohl existovat i Vlčíšek?

Tlapy se mi bořily v písku, který se mi snad pokoušel zabránit dostat se k loďce bez obtíží. Vyskočil jsem a dopadl přímo na dřevo, které nás mělo odvézt po moři domů. Pevný povrch pod nohama byl útěchou. Zůstal jsem ležet a oddechoval, než jsem se přetočil na bok a zadíval se na horu, ze které se už nelinul dým. Alespoň k něčemu to bylo, pomyslel jsem si. Podařilo se mi zachránit alespoň někoho. Všechno udělal Fiér, ty jsi jen taková ozdoba, stáhl jsem uši k hlavě a podíval se po Fiérovi, který se v dáli rval s nějakým tvorem, kterého bez problémů zamordoval. Otočil se a běžel za mnou. Postavil jsem se na kraj dřeva a vyčkával jeho příchodu, stejně jako jsem očima vyhledal ostatní vlky. Někteří neměli problém se sem dostat, ale jiní ano. Cítil jsem, jak se plavidlo nadzvedává a začíná pohupovat, když si ho bralo moře. Pomohl jsem nahoru všem, kteří se k loďce dostali, ale následně jsem začal cítil neurčitou slabost a lehl jsem si doprostřed loďky.
Je vedro, kéžby zase byla zima, celý jsem se potil pod tíhou slunečních loučů zdejšího slunce. Chyběl mi chlad. Zavřel jsem na chvíli oči a představil si vločky padající z nebe, chladivý větřík za ušima a bílo, bílo kam jen oko dohlédlo. Aniž bych chtěl, začal jsem vzpomínat na minulou zimu, která se zdála tak daleko, ale přece tak blízko. Jako kdyby to bylo včera, kdy jsme opustili Ragarské hory, kde byl sníh neustále. Narodil jsem se do sněhu. Když jsme vylezli z jeskyně - chladné a plné vody - dostali jsme se do hor a do sněhu. Bylo to to první, co jsem viděl a poznal. Bílo a chladno. Vlastně mi to nikdy nepřišlo divné. A nikdy mi nepřišlo zvláštní, že když jsme z hor sestoupili, sníh už tam nebyl. Bylo to přirozené. V horách byl sníh, ale dole v lesích a u jezer byla tráva či mech. Minulou zimu jsme odešli z Ragaru a to bylo vlastně poprvé, co jsem viděl sníh nejen v horách. Jezera byla zamrzlá, rampouchy na stromech cinkaly a sníh se snášel kolem nás, zatímco jsme šli do Mechového lesa. Tehdy jsem nevěděl, že je celý les pokrytý mechem, neboť byl celičký schovaný pod sněhem. Stýská se mi po Saturnovi. Myslí na mě někdy? Nebo už zapomněl? nemohl jsem z hlavy vyhnat naši hru na prince a princeznu či na schovávanou, bylo to poprvé, co jsem měl kamaráda a bylo to kouzelné. Saturnus si v mém srdci statečně vybojoval svoje místo a myslím, že už jej nikdy neopustí. Později té zimy jsem také udělal tu věc, na kterou se mi vzpomíná jen velmi těžko a s nemalou dávkou nechuti. Poprvé jsem ochutnal žlutý sníh. Ach, jen si to vybavím a cítím to na jazyku! zamračil jsem se a tlapou si přejel přes obličej, který byl od tenkých stroužků mé vlastní krve. Bylo nad slunce jasné, že mi moje bezsrsté dvojče zanechalo na obličeji nehezkou památku, stejně jako na uchu.
Po tom odporném, nechutném, hanebném a naprosto katastrofálním incidentu, kdy jsem si připadal jako nejspodnější špína tohoto světa, jsem našel rodiče. byli opět spolu, povídali si a slíbili, že půjdeme na lov. Vyrazili jsme, tlapami jsme se bořili do sněhu a všechno vypadalo krásně, všechno bylo krásné. Myslel jsem si, že se zase všechno vrátí do normálu, když mám po svém boku mámu i tátu. Táta, zatnul jsem zuby. Jenže když jsem odběhl a následně se vrátil, nečekali na mě. To bylo naposledy, co jsem viděl mámu. Tátu jsem... Tátu jsem nezachránil, sevřel jsem víčka k sobě, až mi skrze ně protekla jenom jediná slza a smíchala se s krví.
Rozlepil jsem oči, abych se podíval, kdo všechno se na loďku dostal. Už jsem opravdu chtěl domů, ale kdo ví, jestli nás tam tahle věc donese. Cítil jsem se příliš slabý na to, abych domů doplaval zavěšený na kládě, jestliže se tahle věc rozpadne. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat.

// Dýmová hora

Nechal jsem Fiéra, ať násodstrčí od skály. V okamžiku, kdy jsme se dostali do vzduchu a já cítil, že jsem ve vzduchu a začínáme padat, přesně na hranici mezi relativním bezpečím a prudkým sjezdem, zaječel jsem jako malá holka. Můj křik se spojil s radostným výskotem Fiéra, který se očividně nemohl dočkat, až budeme dole mezi neumně rozházenými příbytky dvounožců. Z dálky to vypadalo, jako kdyby někdo rozsypal jehličí. Nebyl jsem tak znalý, abych přesně pochopil účel všech těch hromad, ale bylo mi jasné, že předtím, než se dolů skutálely ty balvany, tam nebyly. Hora se musela otřásat v základech, když všechny kameny seshora doputovaly dolů.
Jeli jme s větrem o závod přímo doprostřed mumraje dole. Cítil jsem vítr, jak mi sviští srstí, jak mi studenými rty líbá rány na obličeji a konečně jsem se cítil svobodný. Jako kdyby mi ze srdce spadl obrovský kámen - a skutálel se společně s ostatními do vesnice dvounožců. Na pár minut jsem zapomněl, že jsem přišel o otce, že po střetu se svou smrtí mám přes obličej obrovské škrábance a že jsem viděl jiné vlky, jak byli zabiti a jejich mrtvoly byly zohaveny. A potom zmizely. Všechno se mi to vykouřilo z hlavy jako kouř z vodní dýmky a opustil moji věčně ztrápenou duši. I Hlas utichl a já byl prost všech špatných vlastností, pocitů i myšlenek. Byl jsem jenom já a Fiér na kusu dřeva a honili jsme se s větrem o závod, dokud jsme sebou nesekli do jednoho ze spadlých kamenů a nevyletěli vstříc nebi jako andělé jenom proto, abych o pár vteřin záhy potkali svůj konec v písku. Náraz s realitou byl horší, než by jeden čekal. Písek se mi dostal všude. Do nosu, do očí, mezi polštářky a hlavně do ran, prtožoe jsem letěl obličejem napřed. Postavil jsem se na nohy, rychle vzhlédl a zjistil, že zezadu se blíží jiní vlci, s nimi podivní tvorové jako byl stařec v jeskyni a před námi je nějaké plavidlo nepříliš nepodobné tomu, které jsem viděl už vlky používat, když se sem plavili v létě. "Pohlídám to!" ukázal jsem packou na plavidlo a oznámil Fiérovi svůj záměr. Jestli chce ostatním vlkům pomoci, prosím, já pohlídám naši jedinou (momentální) cestu domů. Náš jediný způsob dostání se domů. Rozběhl jsem se po písku a vyškrábal se na dřevo, kde jsem si začal otřepávat písek z kožichu a pacek. Horlivě jsem se ohlížel za sebe a čekal, až dorazí další vlci. Sám se sebou jsem ale sváděl nemalý boj, protože touha všechny je opustit a dostat se bezpečně domů nebyla zanedbatelná, ba právě naopak. Jestli to začne vypadat, že to nezvládnou, popluju sám, řekl jsem si a nervózně přešlapoval na místě, dávaje vlkům šanci se za mnou co nejrychleji dostat dřív, než boj se svou srabostí prohraji a zanechám je za sebou uvězněné na ostrově.

Ustoupil jsem Fiérovi a odvrátil pohled stranou, kdy toho starého a jistě pomateného tvora zabíjel. "Nveím," breptnul jsem zklamán sám sebou a podíval se na oheň, který magicky uhasl a přestal šířit dým. I přesto mě ale hrdlo dráždilo a nos svědil kvůli jeho pozůstatkům.
Nenechal jsem se dlouho pobízet a šel jsem z jeskyně pryč, neboť smrad dým vystřídal puch vnitřních tekutin, které se šinuly s šamana. Souhlasně jsem zamručel a vrátil se do předchozí jeskyně, kde nás napadli Bezkožci. Na zemi zůstaly jenom krvavé šmouhy mrtvých vlků, ale jejich těla zmizela. "K-Kam se poděli?" zalekl jsem se okamžitě. Bylo tady něco většího, co mrtvá těla požíralo? Rychle pryč, teď, když jsme se s dýmem vypořádali, nám zbývalo se jenom vrátit domů. Jenže jak? Na ostrov jsme se dostali na kře, která už dávno roztála. Možná bychom zvládli přeplavat na nějakém kusu dřeva z jiné části ostrova - z té, kde jsem se vyplavil s Elorou, ale kdo ví. Nejprve ven, ujasnil jsem si a začal se škrábat nahoru strmou cestou, dokud jsem neuviděl východ a světlo. Kameny, které byly předtím všude kolem, jsem teď viděl hluboko pod horou, kde srazily nějaké dřevěné stavby. připomínaly podivné bobří úkryty, ale větší, protože jsem je viděl i z takové výšky. Mohli jsme jít spoustou cestiček dolů, ale dle humbuku dole a rychle se míhajících stínů to vypadalo, že bude lepší se dostat dolů co nejdříve. S povzdechem týraného dítěte jsem pohlédl na kus kůry a pak na Fiéra. Můj pohled jasně říkal 'pojedu na tom, ale budu křičet'. Sedl jsem si na kůru a přikrčil se, abych nechal Fiéra nás odšťouchnout a poslat nás po strmé hoře dolů do všeho toho chaosu, který se tam odehrával.

Zavřel jsem oči, nedokázal jsem se totiž dívat své vlastní smrti do tváře, navíc jsem přes krvácející šrámy na obličeji nic kloudného neviděl. Jeho smrdutý dech byl blízko a vrčení ještě blíže. Každou chvíli! jako malé dítko těšící se na ohňostroj jsem netrpělivě vyčkával každou sekundu a přemýšlel, která bude moje poslední. Najednou máha zmizela a já se přetočil a rychle postavil na nohy, co když si se mnou jenom hraje? Zatřepal jsem hlavou, až jsem cítil, jak mi po poraněných místech vítr přejíždí chladivými prstíky. Malé stružky krve mim tekly z pokousaného ucha a z celé tváře. Ucho jsem měl ale více vcelku než obličej, avšak to jsem nevěděl. Podíval jsem se na Fiéra, který zpacifikoval mého bezsrstého dvojníka během pár sekund a potom přišel za mnou a poplácal mě, abych se vzpamatoval a užil si podívanou na Stína a Pidlovočka, kteří byli před mými zraky zamordování a stáhnuti z kůže, kterou si na sebe jejich vrazi navlékli a následně zmizeli. Ještě nikdy jsem neviděl smrt v přímém přenosu a ačkoliv jsem ze začátku vypadal šokovaně, postupně se můj výraz přeměnil na tvrdý a netečný. Smrtelnost vlků mi byla koněčně naprsto jasná a jejich poslední slova plná výhružek nebo jenom chrčení, mi nezpůsobovalo žadná psychická muka. Byli mrtví, byl to jejich konec, už nikdy je neuvidím. Stejně jako tátu. Stejně jako tu bíločernou vlčici, kterou zavalil kámen.
Otočil jsem se na Fiéra a řekl: "Díky." Prosté a krátké, nechtěl jsem to protahovat. Navíc tady byla poslední věc, kterou jsme museli vyřešit - zahubit starce, který nejenže se pokusil nás zabít (z poloviny úspěšný), ale zároveň se snažil i zadýmit Gallireu a všechny, kdo tam žili. Měl jsem tam rodinu, přátele! Vyrazil jsem do jeskyně za světly a zpěvem, až jsem stanul nedaleko starého šamana, který si něco pobrukoval v kruhu kostí.
Podíval jsem se na Fiéra a nadechl se. Stačil mi pohled na to, abych se utvrdil v tom, co máme udělat. Rozběhl jsem se a skočil přímo na šamana, až jsem ho povalil na zem. Jeho křehké tělíčko se div nerozsypalo při nárazu o tvrdý kámen a nepřipojilo se k hromadě kostí okolo. Vrčel jsem zblízka do jeho tváře, ale k finálnímu útoku jsem se neměl. Když kapky krve z mého obličeje dopadly na ten jeho, začal jsem cítit lítost a výčitky. Nedokážeš ho zabít, bylo mi to jasné. Otočil jsem se na Fiéra a uhnul mu, aby se s šamanem vypořádal on. Teď už neměl kam utéct a nevypadal, že by se dokázal sám příliš bránit.

Bylo to jasné, teď byla moje chvíle. Pln narůstajícího napětí a očekávání svého vítězství, jakkoliv patetické a do ocasu kousající se bylo, jsem se odrazil ke skoku a otevřel čelisti, abych chytil krk svého masového dvojčete a ukončit jeho život udušením.
Minul jsem.
Zuby zacvakly na prázdno a já slyšel, jak moje masitá já s chechotem cvaká drápy o podlahu. Dopadl jsem na zem a stihl se pouze otočit, abych čelil dalšímu čelnímu nárazu. Byl jsem shozen na zem, zády jsem cítil chladnou podlahu. Smrdutý dech vlka nade mnou mi zaplňoval čenich i přesto, že jsem byl v čenichání naprostá nula. "Tvůj kožich je můj!" zavrčel vlk a natáhl pracku, aby mi uštědřil poslední ránu. Kéžby z milosti, ale tohle je můj konec! pomyslel jsem si zbaběle a přál si abych na tuhle výpravu nikdy nešel. Možná se uvidím s tátou, když umřu, všechno to byly myšlenky v hloubi mého nitra, které se překřikovaly jedna přes druhou. Zasloužíš si zemřít, chtěl jsi zabít ostatní! Smrt je děsivá. Já chci žít! Pomoc! Poddej se tomu, ať to máš za sebou, nevěděl jsem, jaké stanovisko přesně zaujmout, ale rychlý a silný švih prackou mého protivníka mě donutil zareagovat. I kdybych se už poddal svému osudu rohožky, nedokázal bych se nepohnout a přijmout ránu. Stáhl jsem krk, na který příšera mířila a potom moje hlava odletěla stranou. Cítil jsem tupou i ostrou bolest, cítil jsem teplo, hodně tepla. Když jsem rozlepil oči, viděl jsem svět kolem sebe rozmazaný a lehce načervenalý. Ani jsem si neuvědomil, že jsem při tom zaječel jako malá holka. "Ničíš mi kožešinu!" zavrčel vlk nade mnou dopáleně a tentokrát se rozmáchl znovu, aby bylo doopravdy po všem. Tlapama jsem se o něj zapřel, ale očividně jsem s ním ani nehnul. To je můj konec, tentokrát o tom nebylo pochyb.

To jsem mohl čekat. Ne, měl jsem to čekat. Stačí se na něj podívat,jasně že ti půjde po krku. Chtěl jsi ho shodit pod padající kamení, chtěl jsi ho zabít. Nic ti neudělal jenom proto, že jsi vzal roha. Jenže teď je tady. Tady. Hned vedle. Kouká na mě. Co? zastavil jsem se v chůzi a podíval se na přicházejícího Stína s Fiérem. "Já..." ani jsem nestihl víc říct. Alespoň nás tady tedy nezatarasili a úniková cesta zůstala volná. Viděl jsem jenom jejich tlapky a až poté si všiml, že se řinou přímo na nás v chumlu končetin, až dopadli na zem a strhli nás oba na zem. Nejspíše to bylo jenom dobře, protože jinak by po mně Pidlovočko určitě skočil a neskončilo by to se mnou moc dobře. Začal jsem se soukat ven zpod hromady šedých, bílých i hnědých chlupů a pohledem jsem zabloudil k pokračování do jeskyně, odkud se šinul dým a zněl hlas. Na stěnách se objevil stín, byl velký a velmi mi připomínal ty podivné tvory z pralesa, kteří mi udupali otce. Ihned jsem se naplnil vztekem, strachem a chtěl jsem utéci a zároveň bojovat. Tohle bych nepřepral, ani kdybych věděl, jak se prát, kousek racionálního myšlení mi ještě zůstal, takže úprk zněl jako lepší možnost.
Zpoza rohu se ale k mému překvapení vysoukal tvor hubený a vetchý, sotva jedlý ale jistě inteligentní, neboť si něco mumlal, byl ověnčený přívěškem a jeho hlas byl tak mohutný, že téměř otřásal jeskyní. Jeho jediné chlupy mu sahaly skoro až po zem, jinak byl celý holý. Tohle? nedokázal jsem skrýt překvapení, znechucení a i malý kousek sebedůvěry. To stvoření vypadalo slabě. Hodně slabě. Stařec to nejspíše věděl, takže na svou obranu zavolal čtyřnohé tvory z masa a kostí, odporně lesklé a slizké. Zajíkl jsem se a udělal pár kroků zpět, až jsem zadkem narazil do nějakého vlka za sebou. neměl jsem čas se ani ohlédnout, kdo to mým kombajnem schytal, protože to už se masití tvorové začali rychle blížit. Utéct tou prudkou šachtou by nemělo smysl, nezvládl bych vylézt nahoru, a to jsem si myslel, jak je to skvělé, že ji Stín s Fiérem nezaterasili. Díval jsem se pozorně na tvory, kteří se blížili, až mi došlo, že to musí být vlci. Vypadali jako my. Přesně jako my. Tenhle vypadá jako... Jako já! zajíkl jsem se znovu, když se moje masité dvojče odrazilo ke skoku a předníma nohama dopadlo přímo na mě, odkazujíc mě tak o kus dozadu.
"Princeznička Alastor má strach? Moc se mi líbí tvůj kožich, dáš mi ho?" tvor zněl přesně jako já, ale zároveň úplně opačně. Nestihl jsem se ani pořádně probrat z transu, když jsem ucítil zuby v srsti v krku. Zakřičel jsem a vykopl zadníma nohama tak silně, až to mé nestvůrné já odhodilo o kus zpátky s několika mými chlupy v tlamě. Naštěstí jsem měl kožich hustý jako medvěd, takže se nedostal vlastně nikam.
Zvedl jsem se na nohy a ohlédl se, můj nemesis už taky stál na nohou a s tlamou plnou chlupů se na mě šklebil jako nějaký maniak. "Taková hrstka chlupů mi nebude stačit!" křikl a rozběhl se na mě znovu. Tak tak jsem uhnul, cítil jsem jako jeho tělo z masa sviští kolem mě a lepí se na moje chlupy, které byly všechny postavené strachem do pozoru. Jakmile se moje druhá já postavilo přímo proti mně, bylo mi jasné, že se nemůžu jenom bránit. Problém byl ale v tom, že jsem se nikdy nepral, zatímco můj dvojník se musel prát tak dlouho, až mu to vydřelo všechny chlupy. On udělal první kroky, rozešel se proti mně v oblouku a já za ním otáčel hlavu. Přiblížil se a postavil se na zadní, sotva jsem stihl se lehce stočit, abych mu znovu čelil celým tělem. Chtěl jsem se taky zvednout, ale jeho drápy se mi zaryly do ramen a jeho hlava jako had mířila přímo na můj obličej. Uhnul jsem a pod jeho tíhou zavrávoral. Zvedl jsem tlapu a udeřil - drápy se mu zaryly do masa do měkkého břicha a potom vyklouzly ven. Seskočil ze mě a stočil se jako slizký úhoř, chytil mě svými zuby za ucho a já ucítil ostré bodnutí. Stočil jsem hlavu tak, abych o ucho nepřišel. I tak jsem ale cítil, jak se něco odmého ucha odděluje. Zvedla jsem nohy a snažil se mé příšerné já praštit a dokonce se mi i dařilo, nicméně to asi nebylo dost na to, abych zasadil nějakou významnou ránu. Ucítil jsem průvan na ušním boltci, když mě pustil a otočil jsem se, abych se tentokrát já zvedl a skočil na něj. Proč? Nevím, asi to mělo nějaké výškové výhody. Uhnul a já přistál tlapama na jeho hrudním koši, kde se moje drápy zaryly mezi žebra a udělaly mu tam znatelné krvavé rýhy. Začínal jsem cítit únavu, ale adrenalin mě držel na nohou. Narazil do mě, cítil jsem zuby v přední pacce, přesně tam, kde mě předtím kousl ten blbý had. Vyjel jsem po jeho hlavě tlapou a pořádně se napřáhl a praštil do přímo do obličeje. Uslyšel jsem zakňučení a tvor se pustil a stáhl.
"Když to nejde po dobrém..." uslyšel jsem své já mumlat a v následující minutě už na mě znovu mířil. Tohle bylo ono, viděl jsem, jak na mě nabíhá, naštvaný a odhodlaný to skoncovat. Vyskočil a letěl vzduchem jako kulka ke mě. Věděl jsem přesně, co mám udělat, ve strachu o vlastní život se mě konečně zmocnil můj vlastní duch a pud sebezáchovy a ukázali mi, kam mám své zuby zabořit. Stačilo se jenom odrazit a chytit zuby jeho letící tenký krk, chytit ho a držet, udusit, rozmačkat silou. Otázkou ale bylo, jestli stihnu vyskočit dříve, než on dopadne.

Opatrně jsem scházel dolů společně se skupinkou. Můj náskok byl ten tam a já si přál, abych byl zase o několik metrů napřed, protože i jejich dech mě znervózňoval. Byl jsem na ně zároveň naštvaný a zároveň jsem z nich měl strach, přecijen jsem nebyl žádný macho, abych se s nimi vrhl do rvačky. Jsem zbabělec, lhář, podvodník, který tě strčí ze stráně, když se nedíváš, měl jsem v tom úplně jasno. Přímý souboj - férový souboj - nebyl mou parketou, nebo alespoň jsem nikdy neměl příležitost si jej vyzkoušet. Ani po tom netoužím, prostě vás shodím do jámy lvové, polkl jsem.
A moje myšlenky se staly realitou, avšak v můj neprospěch. Uslyšel jsem zrychlené škrábání drápů o podlahu a tak tak jsem stihl otočit hlavu za přibližujícím se povykem, když do mě Pidlovočko vrazil a nohou mi podtrhl zadní, až jsem neměl jinou možnost, než kupředu letět střemhlav. Vyjekl jsem, ale po zbytek pádu a kutálení jsem už jenom hekal a sípal, když se moje tělo jako pytel brambor kutálelo ze svahu přímo do jeskyně.
Zastavil jsem se na úplném dně. Hlava se mi točila a tělo mě bolelo, sotva jsem dokázal zvednout hlavu. Rozlepil jsem oči a rozhlédl se kolem sebe. Vedle mě přistál bílý kožich právě Pidlovočka, který se musel skutálet hned za mnou. Dobře ti tak, nicméně on nebyl jediný problém tady. Všude bylo až příliš mnoho dýmu a kouře, bylo tady téměř nedýchatelno. jediné štěstí bylo, že se dým držel ve vyšších částech jeskyně a úplně u země ne. Mohli jsme alespoň trochu dýchat bez kašlání, pokud jsme byli sklonění. "Bu*erante!" okřikl jsem tlumeným hlasem Pidlovočka, abych si na něm vybil vztek. Tohle bylo jedno ze slov, které mě naučil bbratr už v mladičkém věku, avšak nikdy jsem jeho slov neužíval. Až teď mi přišlo vhod. Mohl jsem se na něj sice osočit jinak, mohl jsem dokonce mu zkusit vyprášit kožich, ale jedno podtrhnutí nohou mi za to nestálo.
Podíval jsem se vzhůru po cestě, kde někde v dáli musel být Fiér se Stínem. Potom jsem hlavu stočil směrem, odkud zněl popěvek a odkud šel dým. Srst se mi ježila blížícím se nebezpečím, ale protože jsem neměl nic lepšího v plánu, rozhodl jsem se jít dál a najít toho, kdo tohle všechno způsobuje. Podíval jsem se po Pidlovočkovi a máchl zlostně ocasem, ale jinak jsem proti němu nepodnikal vůbec nic. Tiše jsem našlapoval a plížil se podél stěny dál do jeskyně.

Díky za hlasy! Poprosím si o 2 % do rychlosti.

Přidáno.

Ohlédl jsem se za sebe na římsu, kterou vlci jeden po druhém přecházeli. Nejednou mě napadlo počkat na druhé straně a jednoho po druhém shodit dolů. Největší problém bych měl asi s Fiérem, který nevypadal tak zuboženě jako Pidlovočko se Stínem, které bych zvládl z hory snad i sfouknout. Už dříve jsem si všiml, že nejsem úplná slabota, co se mých svalů týkalo. Jenom to moc nešlo vidět kvůli mému submisivnímu chování a hustému kožichu, jenž mi propůjčoval vzhled mazlivého medvěda než nebezpečného grizzlyho.
Povzdechl jsem si, když všichni tři přešli římsu bez problému. Možná to ale bylo dobře, protože to znamenalo, že zlá krev mezi vlky už vyprchala. Nebuď takové naivní trdlo, napomenul mě vnitřní hlas. Nikdo nespadl jenom proto, že ty jsi byl popředu. Kdyby tě dohnali, tak už dávno letíš dolů, bylo mi to jasné, ale část mého nitra si chtěla uchovat iluzi, že je zase všechno v pořádku. Jak by mohlo? Umřel ti táta, búú.
Byl jsem neskonale vděčný, když jsem se vydrápal na nejvyšší bod hory. Nebyli jsme úplně na vrcholu, ale asi to ani více nešlo. Plošinka byla dostatečně velká a plná kamení, které poskytovaly stín před nevraživým sluncem. Tohle tropické podnebí mi nedělalo vůbec dobře, připadalo mi, že kolem kůže mám slizový obal z pot a kožních sekretů, na kterém je přilepený ještě tunový hustý kožich. Posadil jsem se a následně se svezl do lehu za jeden velký a stabilní kámen, abych si odpočinul. Zůstal jsem ležet ve stínu a dával si pozor, abych byl co nejdál od okraje. Mohl jsem mezitím počkat, až dojde banda vrahounů za mnou. Ne, že bych chtěl trávit čas v jejich přítomnosti, ale výstup mě natolik znavil, že jsem si opravdu musel odpočinout.
Jejich tváře se přibližovaly a zvláště ta Pidlovočkova měrozrušovala. Měl ji od krve a v tlamě žmoulal černou packu Lilac. Udělalo se mi z toho zle, až jsem musel odvrátit pohled.
Konečně jsem se postavil na nohy, když už tu všichni ostatní byli. Před námi byl vchod do jeskyně, ze kterého se valil kouř. Slyšel jsem odtamtaď podivný hlas a stěny jeskyně se občas zalesky záblesky, jako kdyby vevnitř byla malá bouřka. Polkl jsem a pomalu se rozešel dovnitř. Pohledem jsem přejel po třech vlcích vedle mě a opatrně jsem začal sestupovat do jeskyně. Musela tam nějaká být, nemohla to být jen cesta, ne?

Smrt Lilac nikým neotřásla. Opět jsem si připadal ve své křehké duši sám, ačkoliv její smrt jsem až s odpornou radostí v hloubi duše vítal a vnímal jako druh splacení jejich dluhu vůči mému otci a mé osobě. Stín a Pidlovočko vypadali zase štěstím bez sebe, jejich bezesporá aliance nabírala na síle a já se začínal opět cítit lehce ohrožený, ačkoliv jsem na své straně mohl počítat s Fiérem, kdybych nebyl takový idiot a nechoval se tak, jak jsem se choval. Alespoň jednou... Jednou v životě. Místo toho jsem teď stál proti dvojici magorů - Pidlovočko si vzhůru nesl urvanou část tlapky Lilac - a očividně jinak zvrácenéu magorovi, který nad smrtí své spolusmečkovnice jenom souhlasil se Stínem. Málem mě vyvrátilo, když jsem je z dálky slyšel. Sám jsem si to šmaroval rychle nahoru, abych od skupiny magorů byl co nejdál. Nebylo na ně spoleh a navíc jsem se obával spiknutí a shození ze skály, kdyby se dostali blízko.
Už jsem si myslel, že jsme na vrcholu, když se cesta zatočila a přede mnou se objevila římsa. Opravdu úzká a nebezpečná. Nemusel jsem přemýšlet dlouho, abych se po ní hned rychle a co možná nejbezpečněji vydal, přecijen jsem nechtěl, aby mě ostatní dohnali právě tady. Jistě by mě shodili! Polkl jsem a dával dál tlapku před tlapku, dokud jsem nebyl na druhé straně. Až tehdy jsem se otočil a podíval se dolů do propasti, která by mě čekala, kdybych se rozhodl na ostatní počkat. Na co čekat? zamračil jsem se, když jsem viděl, že už přicházejí k začátku římsy. Otočil jsem se a znovu se rozešel dál, vrchol hory musel být už blízko a já rozhodně chtěl být první, kdo si ho prohlédne. Za chvíli mě stejně doženou.

Dělat si ze mě legraci klidně mohli, na tom mi nezáleželo. Na mně totiž nezáleželo, já byl nikdo. Nikdo, syn mrtvého otce, vrah, zloděj, lhář, podvodník, zbabělec. Ani jedno lichotivé přízvisko mě nenapadlo, ať už to bylo rachotem valícího se kamení nebo vědomím, že jsem jednoho vlka možná odsoudil k smrti tím, že jsem ho povalil. Utíkal jsem zpátky k jeskyni, když jsem slyšel obrovské balvany padat z hory. Zašoupl jsem se do jejího přítmí a otočil se, abych sledoval, jak kusy skály míjejí vlky přitisknuté ke zdi. Nic jsem si nepřál, nic v jejich směru. Doufal jsem, že mě kameny nezavalí a pokud ano, pořád mám druhý východ z jeskyně, kterým se budu moci vrátit.
Obrovský kus skály spadl přímo na Lilac, když jsem se zrovna díval, jak Stín bere do zaječích k vrcholu. Trošku ve mě hrklo, ale nedostavily se žádné pocity, žádné emoce, žádné myšlenky. Necítil jsem lítost, ani smutek, jen někde uvnitř mě mi Hlas temně pohvizdoval melodie zadostiučení. To moje přání spustilo lavinu a zavalilo někoho z nich. Tohle je to, co jsem si přál, zůstal jsem koukat na obrovský kus kamene, pod kterým leželo rozmašírované tělo černobílé vlčice s fialovýma očima. Vypadala tak mile a sebevědomě a teď... Teď z ní mohla být miss krásy bramborák.
Otřesy ustaly a poslední malé kanínky a štěrk dopadly na cestu, která bez větších úhon přežila. Vylezl jsem z jeskyně a vydal se po cestě nahoru. Pidlovočko jsem obešel obloukem a jedním pohledem zabloudil ke kameni, který zavalil Lilac. Na chvíli jsem očima spočinul i na Fiérovi, abych v jeho tváři našel smutek či nějakou krušnou emoci nad smrtí jeho spolusmečkovnice, ale potom jsem s evydal znovu vzhůru. Na tlapku, do které mě kousnul had, jsem úplně zapomněl. Kdybych věděl, že hada probudila právě Lilac, možná bych se z jejího skonu radoval jako opravdový maniak. Takhle jsem si připadal jenom jako děcko, které vyhrálo hloupou hádku na pískovišti. Ale stojí to za to, nakrčil jsem jemně čumák, zatímco se vrchol blížil a dýmu přibývalo. Určitě tam bude nějaká díra, odkud to jde, moje myšlenky i nadále pokračovaly v morbidním směru, natolik netypickém pro mou sladce křehkou dušičku foukaného karamelu.