Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 4

// Machtaje

Ještě že jsme to stihli zarazit včas. Teda Fiér. Já byl k ničemu. teď možná ale k něčemu budu, oplatím mu to, přikývl jsem. "Viděl jsem ho hodně zblízka," odpověděl jsem a nadechl se, abych mu řekl víc, když jsme vstupovali do lesa. To mě na chvíli utišilo, protože jsem se musel poprat s pocitem, že zde možná nejsem vítaný. Nikdy předtím jsem ten pocit neměl, netušil jsem, proč se u mě objevil teď. Nejspíše jsem si to vsugeroval.
"Já, Fiér, táta, Lilac, Stín a jeden vlk bez oka jsme se na kře přeplavili na ostrov, odkud ten dým byl. Museli jsme prolézt džunglí, jeskyní a vylézt na nejvyšší horu, kde jsme objevili původ toho dýmu. Byl to jakýsi divný tvor, asi nějaké zvíře. Stál na dvou nohou, měl kolem sebe nějaké hadry a měl hůl a něco halekal. Obdělával velký oheň, odkud dým pocházel a Fiérovi se to podařilo zastavit. Pak jsme se společně s dalšími vlky, které jsme našli pod horou, dostali zpátky," popsal jsem mu stručně a bez detailů celou situaci. "Nedostali jsme se domů ale všichni," dodal jsem a do hlasu i tváře se mi dostaly všechny útrpné vzpomínky. Temnota mi zahalila oči, které se zaleskly dávnými slzami. Pořád jsem ještě nebyl úplně smířený s tím, co se stalo. Zdržel jsem se detailů právě proto, že jsme se blížili k jeskyním a já byl zvědavý, jak na tom Fiér je. Zahřeju ho, umínil jsem si. Nevěděl jsem sice jak, ale věděl jsem, že to zvládnu. Vlčíšek to říkal. "Je to takový vlk, který v zimě obdarovává vlky, když jsou hodní. Právě když jsem odsud zmizel, tak jsem se objevil hned u něj," vysvětlil jsem Nemesisovi a vzhlédl vzhůru k nebi, než jsme se společně ponořili do jeskyně.

// loterie 3

// Dlouhá řeka

Vděčně jsem se usmál a z pokory sklopil uši k hlavě. Bylo mi zatěžko uvěřit, že byl Nemesis ochotný opustit smečku jenom kvůli mé prachbídné osobě. Dokonce i poté, co jsem s radostí a úlevou přijal pozvání do jeho smečky mi připomněl, že kdyby mi něco vadilo, najdeme společně jiné řešení. Bylo nad slunce jasné, že ani jeden z nás nechce nechat toho druhého odejít. Cítil jse v sobě jakési napětí, či spíše postupné uzavírání kapitoly mého života. Nesla velký okrasný nadpis 'Tuláctví a vše zlé k tomu' a já byl rád, že se můžu přesunot ke kapitole další, která bude snad příjemnější.
Pokračovali jsme podél řeky a zastavili se až poté, co se napojila na jinou řeku. Museli jsme opatrně přejít na druhou stranu po kamenech, které používaly generace a generace vlků před námi. Byl to již osvědčený přechod, vlci tudy chodili neustále. Z mokrých kamenů mi lehce mrzly tlapky, ale jakmile jsme byli na druhé straně a mokro vystřídal sníh, bylo vše zase v pořádku.
Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Ticho bylo příjemné, ale já byl plný slov a konečně jsem měl někoho, kdo by mě mohl chtít poslouchat. "Zavalil vás kouř?" zeptal jsem se konečně. Nechtěl jsem hned vyprávět o tom, že jsem byl u toho, když Fiér zachránil Gallireu, ale chtěl jsem mu to říct. Chtěl jsem se s ním podělit o každou chvíli, kterou jsem na ostrově strávil sám hluboko v depresích, obklopen těmi nejčernějšími myšlenkami, které vlk může mít. Doufal jsem, že se mi uleví, když mu všechno vypovím. Věděl jsem, že sdílet s někým své břímě je příjemnější, že se vlk hned cítí o kapičku lépe. A mně opravdu stačila kapička.

// Asgaar

//loterie 2

// Zubatá hora

Postupně jsme scházeli z hory. Kdyby vrchol Sněžných hor představoval sny, tak my se postupně probouzeli do reality. Většinou byla neúprosná, zákeřná a krutá, s klikatícími se cestami a rozcestími, kde ani jedna z cest nevedla k příjemnému. S Nemesisem po boku bylo ale snazší scházet vrcholky a shlížet na zasněžený kraj s vědomím, že brzy budu jenom malá tečka pohybující se podél řeky, mezi stromy a skrze pláně. Tam nahoře byli všichni malincí na pohled. Malincí a zbyteční. Postradatelní. Jenom já a Nemesis jsme měli nějakou váhu. Je tohle představa mého světa?
Opravdu moc chci jít, pomyslel jsem si a zastavil se o pár kroků poté, co zastavil Nemesis. Očividně mu záleželo na tom, abych byl s ním a abych byl ve smečce. vytasil se na mě hned s řadou důvodů, proč opustit své tuláctví a tuto kapitolu svého života hodit za hlavu. Koutky mi vylétly v potěšeném úsměvu, když řekl, že jsem silnější než on. Možná jsem tak vypadal, ale sám jsem si připadal jako velká hrouda sádla. Znám, strejdu Arkanuse, přikývl jsem němě. Nebylo potřeba mnoho slov, aby mne Nemesis přesvědčil. Byl jsem už rozhodnutý na to kývnout, když prohlásil, že pokud nepřijmu, bude se toulat se mnou. "Ne," řekl jsem prudce a možná až moc rázně a zamítavě. Sklopil jsem uši a odvrátil studem pohled. "Promiň," omluvil jsem se rychle. "Já jen... Nesnáším být tulákem. Je to hrozné. A nechci, aby jsi něco takového musel zažívat," vysvětlil jsem a stáhl ocas mezi nohy. "Kvůli mně," špitl jsem nakonec. Zvedl jsem zrak a narovnal se, byl jsem rozhodnutý, co se mnou bude dál. "Rád s tebou půjdu do Asgaaru," odpověděl jsem konečně.

// Machtaje

// loterie 1

Nic neříkal. Možná to cítil stejně a nebo jsem byl za hlupáka. Pro jednou v životě jsem se dobrovolně přiklonil k možnosti, že se momentálně cítíme velmi podobně, ne-li úplně totožně. Takovou souhru barev, emocí a bůhví čeho ještě jsem dosud nepoznal a... A že to bylo něco nádherného.
Musel jsem se ale nakonec odtáhnout, ačkoliv bych tak zůstal nejraději napořád. Nebo alespoň o chvíli déle. Váha reality pomalu dosedala na má ramena a s netrpělivým klepáním kopýtka o kámen vyčkávala, až si laskavě uvědomím, že svět se netočí jenom kolem mě a že jsou tady i jiní vlci, kteří si zasluhují více pozornosti. Ano, Fiér. Musím mu pomoci, když on pomohl mně, skoro jsem se až přemlouval k tomu, abych Nemesisovi řekl, že za ním musíme jít, tak moc jsem chtěl trávit čas s ním a ne s... To je jedno s kým, nikdo jiný pro mě nebyl dostatečnou náhradou za tohoto vlka s růžovým čenichem.
"Já..." zaskočeně jsem se na něj podíval, když se mě zeptal, zda s ním zůstanu v Asgaaru. Co mi brání? Chtěl jsem se vrátit za Launee a Saturnusem a Therionem. Odešel jsem, abych zesílil, abych byl lepší než jsem. Neměl bych se tedy vrátit tam? podíval jsem se před sebe, když jsme scházeli horu. Sníh byl vysoký a kroky jsme museli volit chytře, ale jako kdyby mě mé nohy vedly samy. Mé severské geny se nedaly popřít. Bylo snadné se prodírat hlubokým sněhem. Měl bych se tam aspoň ukázat. Omluvit se. Omluvit se za to, že jsem odešel a ani se nerozloučil, zklamán sám sebou jsem vydechl páru. "N-Nejsem dost silný, nic neumím. Nemyslím si, že by mě smečka ch-chtěla. Byl bych jenom p-přítež na zimu," podělil jsem se s Nemesisem o své myšlenky. "Odešel jsem z Mechové s-smečky, protože jsem nebyl dost s-silný," snad mu to lépe dopomohlo představit si mou situaci. Byl jsem budižkničemu, který se sotva dokáže postarat sám o sebe. Proč by mě smečka chtěla? Chtěl bych jít s ním, ale nevidím jediný způsob, jak se k nim začlenit.

// Dlouhá řeka

Můžu. Dobře, v klidu. Opatrně, nevylekej ho, skoro jsem si Nemesise představoval jako vyjukaného kolouška, kterého jsem našel někde v trávě o samotě bez matky. Zdál se mi najednou křehký, otevřený a spanilý.
Aaaa, zpanikařil jsem, když Nemesis přebral iniciativitu a pohnul se kupředu, aby se naše čumáky dotkly. Nebylo to poprvé, co jsem se dotkl něčího čumáku, ale tohle bylo zcela jiné. Cítil jsem, jak se i srdce přeměnilo v malého ptáčka a začalo zpívat. Tohle je správně, uvědomil jsem si. Když jsem zkoušel dát čumák na čumák té vlčici - jejíž jméno jsem úspěšně zapomněl - necítil jsem nic. Jenom studený a vlhký čumák, zatímco její zlaté oči na mě vyvaleně koukaly. Díval jsem se na ni, zatímco jsme si dávali tuhle zkušební čumáčkovací pusinku. Možná to mi mělo být signálem, že to není pro mě. Že ona není pro mě.
Teď jsem měl chvíli oči vytřeštěné náhlou panikou, ale uklidnil jsem se a oči zavřel, zatímco se naše čumáky dotýkaly. S tebou, tak to bylo správně, tak to mělo být a nic to nemohlo změnit. Posunul jsem čumák a jemně mu ho otřel o líc, hloupě se u toho hihňaje jako malá holka. "Nevěděl jsem, že to může být tak... Divoké," přiznal jsem se Nemesisovi a usmíval se na něj jako měsíček na hnoji. Teď jsem už neměl žádné obavy, protože celý můj vesmír byl najednou v rovnováze a v pořádku. Všechno bylo tak, jak má být. "Měli bychom zpátky za Fiérem, Vlčíšek říkal, že ho budu umět zahřát," řekl jsem mávl povzbudivě ocasem. Snad do té doby neumrzne, než tam dojdeme, pomyslel jsem si lehce útrpně.

Něco nám v tom brání? Nemůžeme být spolu? zamrkal jsem a vynořil se z hlubin jeho očí. Otázka mě vyvedla z míry, donutila mě se vrátit do reality a do sněhu kolem. Proč bychom nemohli být spolu? neznal jsem na to však odpověď. Nenapadlo mě, že by to nešlo, že by tomu něco vůbec mohlo bránit. Celý svůj život jsem trávil s někým a nic tomu nebránilo. Mohl jsem trávit svůj čas ve společnosti jednoho či několika vlků zároveň, nezáleželo na tom. Jenže to bylo jiné. S nikým jsem si nebyl tak blízko. Ostatní vlci byli jenom ostatní vlci. přátelští nebo protivní, zlí či prohnaní, prostě jsem od nich odešel a málokdy na ně vzpomínal. Ani rodina mi nebyla tak blízko. Je to tomu podobné, ale... Já nepotřebuju být s matkou, bratrem či sestrou. Oni si žijou své životy a já svůj, moje bytí se netočí kolem jejich existence, zamrkal jsem a přerušovaně se nadechl a vydechl. "Nebrání nám n-nic," odpověděl jsem konečně.
"M-Můžu?" zeptal jsem se nejistě a téměř vyklepaný strachy. Nevěděl jsem, jestli je to to správné, jestli je to vůbec žádané a jestli jsem to správně pochopil, proto jsem se ptal. S otázkou jsem se k němu i více naklonil, až se naše čumáky skoro dotýkaly. Cítil jsem vzrušení, jako kdyby mezi námi vedl proud a jiskřilo to. V břiše jsem měl najednou nějak moc lačno a prázdno - skvělé prostředí pro pestře duhové motýlky, aby mi v něm poletovali.

Hora byla tichá a v jejím mlčení jsem slyšel každý svůj nádech, cítil každé zaplesání svého srdce, když jsem se dostal k Nemesisovi. Nepřipadal mi v pořádku, zdál se vyrušen ze svého jinak stoického klidu, ač jsem věděl, že se tak nikdy necítil. Na povrch se konečně draly emoce, které vlček přede mnou musel schovávat hluboko v sobě. Cítil jsem, jak se o mě opírá a jak schovává hlavu do mé huňaté srsti, která dusila jeho pláč i vzlyky. Zpanikařil jsem, nevěděl jsem, co mám říct. Mám ho utěšovat? Říct, že to bude dobré? zamrkal jsem. Jasný, poplácej ho po zádech a řekni mu, že nemá důvod brečet, ty seš fakt génius, ironií prosáklý Hlas se zničehonic ozval. Snad vytušil mou nejistotu a vydrápal se z hlubin, kde přežíval na strachu, neschopnosti a temných myšlenkách, které mne napadaly. Zůstal jsem zarytě mlčet a místo toho jsem hlavou Nemesise jakoby obejmul a přitáhl k sobě, aby se mohl uklidnit. Sám jsem zůstával zabořený do jeho bílého krku a nevědomky se začínal usmívat. To není pláč smutku, došlo mi.
Nakonec jsme se odtáhli a já si ho mohl prohlédnout a říci mu, co vidím. Co cítím jsem sám nechápal, ale věděl jsem, že přede mnou stojí někdo mému srdci velmi blízký a důležitý. Po smrtí mého otce mi v hrudníku zůstala prázdná díra, černota požírající zbytky mé radosti a vle do života, avšak Nemesisova přítomnost mě pomalu uzdravovala a léčila mé zlomené srdce. Natočil jsem k němu uši, když řekl moje jméno. Udělal krok ke mě a potom ještě jeden, až jsem musel hlavu dát lehce k hrudníku, abych se mu pořád mohl dívat do očí. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. "Můžeme?" zopakoval jsem po něm polohlasem a lehce nechápavě. Můžeme... Jít domů? Nemám domov, jsem prachobyčejný tulák, nuzák bez rodiny, samotářská troska, naštěstí jsem nemusel vyjmenovávat všechny svoje přídomky, keré jsem si za čas svého tuláctví vmyslel a osvojil, protože Nemesis se vytasil s úplně novou větou. Ani jsem nemrkl, zůstal jsem tichý a na krátký moment úplně bez myšlenek, než ve mně vybouchla bomba. Sotva jsem dokázal formulovat slova, bylo to jako kdyby kolem mě začalo křičet, brečet, kvílet a zpívat skupina jiných vlků. Taky chci být s tebou. Teď jsme spolu, chceš i nadále? Kam půjdeme? Půjdeme vůbec někam? "Já," tě nechci nikdy opustit. Nechci tě nechávat samotného, potřebuju být s tebou. Myslíš to tak, jak si myslím, že to myslíš? "Chci," abys mě nikdy neopustil. Chci vidět tvé oči a být vedle tebe, ať je ti smutno či veselo. Chci ti stát po boku ve dne v noci, být s tebou alespoň v myšlenkách, pokud ne tělem. "Taky být," s tebou a s nikým jiným."S tebou," dokončil jsem konečně a ač jsem zněl jako zasekaná kazeta, rozhodně jsem nelhal. Dal jsem hlavu o něco níže a blíže k němu, zelenkavýma očima jsem skenoval ty jeho, jestli v nich doopravdy nalézám to, co si domýšlím.

Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, jak to Vlčíšek s tím zahříáním myslel. Sám jsem magii ohně nikdy neměl a ani neviděl v akci, neměl jsem tušení, o čem ten prapodivný tvor mluví. Z přeýšlení mě vytrhlo teskné vytí prosící o společnost. Na nic jsem nečekal a rozběhl se skrze hluboký sníh po hlase. Ani mě nenapadlo volat zpátky, protože jsem potřeboval běžet, a tak jsem bežel. V dáli jsem uviděl růžový čumák a pár hlubokých fialových očí, které byly podobné, ne zcela, jen lehce, očím Života a Vlčíška. "Nemesisi!" zavolal jsem na něj s takovou dávkou úlevy, že by z toho roztála celá Zubatá hora pod hlasitým 'awww', kdyby to šlo. Vyskočil jsem ze sněhu a dopadl do udusaného kolečka přímo k němu, příliš blízko na to, aby se to nedalo považovat za intimní narušení osobní zóny. "Bál jsem se," řekl jsem a dal k němu hlavu, abych se mu opřel o bílou srst na krku.
S východem slunce jsem odstoupil od něj a lehce rozpačitě si odkašlal, jako kdybych dělal něco nesprávného. Ale já se cítím... Správně, polkl jsem a zvedl zrak ve chvíli, kdy si sluneční paprsky našly cestu skrze sněhové mraky a osvítily Nemesise jako Božího velvyslance, jako anděla spásy a krásy. Trvalo to jen vteřinku, neboť mraky neúrpsně odmítaly sluníčko ukázat světu. I taková chvilka mi ale stačila na to, abych zcela užasl a tlama se mi pootevřela v němém zalknutí. "Nemesisi," vykoktal jsem ze sebe. Krásný. Krásný, nádherný. Dokonalý, ta slova mi v hlavě blikala neony, ječela a tančila na stole. "Dostal jsi své obrázky," dodal jsem polohlasem, stále omámen. "Vypadáš," pauza se mi do hlasu dostala sama, jak jsem netušil, které slovo použít. Vzpomínal jsem na to, co se stalo před rokem. Před rokem, přesně tady. "Krásně. Jsi," očima jsem zabloudil do těch jeho, kde na mě koukaly úzké zorničky,"jako anděl." Jsi MŮJ anděl.

// Byl použit teleportační lístek – ze Siccumských jeskyní

V jeden moment jsem se koukal do tmavě fialových očí Nemesise a přemýšlel, jak bych mohl Fiérovi pomoci, když tu náhle jsem v okamžiku druhém stál v hlubokém sněhu na nejvyšší hoře Gallirei a vítr mi profukoval srst. Jemně mi vlnil promočené a zmrzlé proužky srsti, které se jako zázrakem rozpouštěly od momentu, kdy mi začalo být lépe. „Ne…“ rozhlédl jsem se kolem sebe, když světlo pomalu mizelo a svět se postupně ukládal ke spánku. Ve své hlavě jsem ale slyšel zvuk rolniček a srdéčko mi plesalo veselím, jakkoliv iracionální to bylo. „Nemesisi?“ podařilo se mi konečně vyslovit jeho jméno, jenže nešlo o žádné přivolávací zaklínadlo, které by tohoto vlčka přivedlo ke mně. Cítil jsem se podivně prázdný, jen poloviční, ale bylo dost dobře možné, že moje druhá půlka zůstala v jeskyních, ve kterých jsem byl před chvílí. Asi bych se z toho zcvoknul, kdybych neviděl před rokem právě Nemesise, jak toto udělal. Byl a najednou nebyl. A u mě to bylo taky tak. Asi… Asi bych se měl vrátit, ano, to je to, co bych měl udělat, pomyslel jsem si, zatímco jsem se otáčel k výhledu a sledoval, jak stín postupně požírá každý sněhem zapadaný les, louku, kopec. Třpytivé řeky ztrácely svůj lesk a krásu, zamrzlé vodní plochy ztemněly do podoby nekonečných černých děr. Připadalo mi, že ve sněhu vidím velké stádo zvířat prodírat se sněhem, ale možná to byly jenom bakterie na vnitřní straně mých víček, které se projektovaly do mého zorného pole. Nějak se mi nechtělo se hned otočit a jít pryč. Zůstal jsem hodnou chvíli koukat z hory a užíval si ticha. Ticho. Moc velké ticho. Slyším svoje myšlenky, tak hlasité, že by spustily lavinu.
„Zkusím tomu zabránit,“ ozvalo se za mnou se smíchem zvonivým a lehoučkým jako jediná vločka, která se s grácií snáší z nebe. Příhodně začalo sněžit, a právě takovéto velké vločky padaly z oblohy. Vzduch zasytila vůně o dvou úrovních – sladké a jemné skořice a měkoučkých perníčků. Necítil jsem se nikterak ohrožen tímto hlasem a ani vlastníkem, který byl jistě ani ne metr za mnou. Ani mě nepolekal fakt, že tvor odpovídal na moje myšlenky. Byly ale tak hlasité, že mi skoro připadalo, že jsem je řekl doopravdy nahlas. Musím jít za Nemesisem a za Fiérem, potřebují moji pomoc. Potřebují? Jsi si jistý? A jak více bys mohl pomoci? Neumíš ho jinak zahřát, lehce jsem se zamračil. Asi už nebylo způsobu, kterým bych dokázal Fiérovi ulevit od jeho umrznutí. Teď záleželo jenom na tom, jak se s tím popere. A třeba mu pomůžou ti dva vlci v úkrytu. A Nemesis. Chci se vrátit za Nemesisem.
„Budu… Budu muset jít, ale přeji krásnou zimu,“ řekl jsem podivnému hlasu a konečně se otočil. Za mnou stál vlk mohutný, ale přece drobný, oslnivě zářivý, a přesto krásný na pohled. Jeho oči byly barvy hlubokých moří, nepříliš nepodobných očí Života. Klidné a moudré, jistě vševědoucí. Jeho kožíšek byl bílý jako sníh kolem a kdyby nebylo pronikavých očí, splynul by s zimní nadílkou jako nic. Kolem krku měl stuhu s dvojicí zvonečků a kousky cesmínu. „Ty… Ty jsi Vlčíšek?“ zakoktal jsem se a zvedl váhavě packu do vzduchu. Chtěl jsem odejít, ale teď jsem jaksi zase… Nechtěl. Pořád jsem v hlavě držel myšlenky a vzpomínky, které se tohoto tvora týkaly. Mluvil jsem o něm v delíriu na loďce, když jsem shodil vlčici do moře a ona se utopila. Bavil jsem se o něm s Fiérem, který teď možná umíral na podchlazení. Kdykoliv jsem s někým byl, stalo se nějaké neštěstí. Myslíš si, že jsem dobrý? Nebo jsem zlý? Jsem zrůda lačnící po odplatě a ničící životy ostatních, jsem vrah a zabiják, jsem ten typ, který bodne ostatním kudlu do zad, jsem zrádce a pomlouvač, příživník a lhář. A přece… Dělám jiným radost, mají mě rádi. Nemesis, Saturnus, Rowena… Určitě mě mají rádi, dokonce i Sirius. Věřím, doufám v to. Jsem tedy dobrý, nebo zlý? A jestli jsem zlý… Mám šanci se polepšit? Očima jsem zaplul do hlubokých vod Vlčíškova mírného pohledu a hledal truhlici odpovědí, která byla někde schovaná pod vlnami. „Ano, to jsem já!“ zazvonil vesele jeho hlas. „A vím, co se ti honí hlavou, Alastore. Pořád se tolik bojíš, ale nemáš proč. Jsi silný a dobrosrdečný vlk,“ věřil jsem mu to, opravdu. Většinou mě tato slova míjela jako motýli, slyšel jsem je a viděl, ale nikdy si je nepřipustil nebo nevzal k srdci. Když jsem se ale díval do Vlčíškovy jemné a kouzelné tváře, nebylo pochyb o jeho dobrých úmyslech a už vůbec ne o tom, že by mi lhal. Jeho slova se mi dostala do hlavy a z hlavy potom i do srdce. Skutečně jsem uvěřil, že jsem dobrý. Že někde tam hluboko pod vším tím bordelem, slzami, strachem a posmrkanými kapesníky plných lítosti a nenávisti sebe sama, jsem měl dobré jádro. Kdyby to šlo, červenal bych se až za ušima. Sklopil jsem zrak a vděčně se usmíval, víc ze mě momentálně vyjít nedokázalo. Vlčíšek ale určitě cítil, že přímo překypuji vděčností. „Víš, jsme si docela podobní – oba chceme dělat ostatním radost,“ načalo stvoření z lásky a dobroty v bílém kožíšku. „Hodně sis toho v posledních měsících vytrpěl, máš to vepsané v obličeji,“ to bylo trochu sprosté, pomyslel jsem si, ale nemyslel jsem to zle. Věděl jsem, na co naráží. Výlet na ostrov rozhodně nebyl příjemný, vlastně to byly dlouhé dny plné depresí. I teď jsem se rychle stáhnul do sebe, když to zmínil. „Ale to tě nezmění, máš tuhý kořínek,“ dodal posléze. „Už minulou zimu jsem si všiml, že v tobě klíčí semínko mé vlastní zimní magie. Moc rád ti s ní pomůžu, budeš-li si to přát,“ usmál se na mě. „O-Opravdu? To jsem vůbec nevěděl,“ zamrkal jsem zmateně. Sotva jsem chápal, že mám nějakou vlastní magii. „To bych moc rád,“ dodal jsem s potutelným úsměvem. Vlčíšek se postavil a na čumák mu přistála jedna sněhová vločka. Nerozpustila se, ale zůstala na špičce jeho čenichu balancovat jako míč balancuje na nozdrách tuleně. „Zkus ji chytit,“ zatrylkoval Vlčíšek a pohybem hlavy ke mně vločku hodil. Polekal jsem se, že vločka spadne a zanikne v milionech svých příbuzných, ale s Vlčíškovou pomocí se mi podařilo vločku chytit. Přistála mi na čele a já cítil, jak mě šimrá na srsti, než začala hřát. Vlčíšek ke mně poslal ještě další dvě vločky, které jsem úspěšně chytil na čumák. Bylo to tak snadné a zábavné, po dlouhé době jsem se cítil zase volný všech strastí, a právě to mě upozornilo na to, že bych se do nich měl vrátit. Zvážněl jsem a můj tichý smích zanikl. „Musím se vrátit za Nemesisem a Fiérem, musíme ho zahřát,“ vysvětlil jsem Vlčíškovi. „Moc děkuji za všechny dárky, ale budu muset jít,“ řekl jsem spěšně a Vlčíšek přikývl. Vůně skořice a perníčků se najednou rozmohla o něco více, když ke mně vlk přistoupil a broukl mi do potrhaného ucha: „S tím ti taky pomůžu. Stejně jako jsem usušil a vyléčil tebe, ty můžeš pomoci Fiérovi.“ Zamrkal jsem a otočil se, abych se zeptal, jak to myslí. Byla to jeho práce? To jenom díky němu jsem na tom teď nebyl stejně jako Fiér? Je to fér? Asi ne, ale já teď budu moci Fiérovi pomoci, určitě. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se vydat pomalu dolů.
Hlavou mi ale pořád vrtalo to, co se právě stalo. Bylo to jako z pohádky. Cítil jsem se tak kouzelně a svátečně naladěný, že i toho blbého Pidlovočka bych nejraději obejmul a dal mu nějaký dar na znamení míru. Pochybuji, že by jej přijal. Chtěl jsem taky vidět svou rodinu a všechny je pozdravit a zjistit, jak se mají. Nejhorší bylo, že s tátou už nic takového nezažiji, ale o to více jsem si vážil ostatních vlků v mém životě. Prvně musím ale za Nemesisem, potřebuje mě a já takto zmizel. Určitě se na mě bude zlobit! Ne, nebude se zlobit, vzpomněl jsem si, co mi Vlčíšek říkal a podařilo se mi zlé myšlenky tohoto rázu odvrátit. Udělal jsem sotva pár kroků, když jsem se zastavil. Jak to ten Vlčíšek myslel, že mám Fiéra zahřát stejně, jako on zahřál mě? Muselo to být nějaké kouzlo, ale já žádné teplé kouzlo nemám, zamrkal jsem a na čele se mi vytvořila vráska, která se lámala o jizvu.

// NÁKUP
3 hvězdičky do zimní magie za 150 drahokamů a 150 květinek

Kožešiny, přikývl jsem Nemesisovi a rozešel se s ním pro kožíšky, když jsem se ale zastavil u Fiéra, který se svalil ještě ani ne v jeskyni a rozhodl se, že jeho cesta končí tady a teď. Bezmocně jsem se podíval na Nemesise a díval se, jak pouští kožešinu a jde pro Fiéra. Alespoň tady jsem mohl pomoci a chytil jsem Fíru za krk a svou vlastní silou ho táhl na kožešinu. Pustil jsem ho a podíval se kolem. Udělal jsem pár kroků a našel nějakou další, menší kožku, kterou jsem hodil přes Fiéra. Vypadal tak malinký a scvrklý, až to bylo k nevíře.
Konečně jsem se osmělil a přišel ke dvojici kousek od nás. Ani jednoho z vlků jsem neznal, ale to nevadilo. Jakmile jsem je uviděl, hned mi naskočila lepší nálada, dalo by se až říci že veselá vánoční nálada. "Veselou zimu, přeji!" pozdravil jsem je s téměř dokonalým úsměvem. Můj obličej už nevypadal tak nevinně a prostě jako předtím, ale i tak jsem se snažil, aby moje pozdravení znělo co nejupřímněji. "Mohli byste nám pomoci postarat se o kamaráda? Je celý mokrý a potřebuje se zahřát," řekl jsem jim a potom poodešel k Fiérovi. Podíval jsem se na Nemesise a otevřel tlamu, abych mu něco řekl. "S-Snad se mu uleví," řekl jsem a po posledním slově to se mnou škublo a já zmizel. Ozvalo se malé lupnutí, když vzduch vyplnil náhle prázdný prostor.

// Zubatá hora za Vlčíškem!
// Byl použit teleportační lístek

// Asgaar

Všechno najednou začalo být lepší. Teda, já se cítím líp. Je mi tepleji, je mi suššeji a ani noha mě nebolí. Ale Nemesis vypadá, jako že trpí za mě. Přenesla se snad moje bolest na něj! Ne, to jsem nechtěl! Omlouvám se, loupl jsem po něm zkroušeně očima, zatímco mu skrze srst tekly slzy. Řekl ale, že se cítí lépe. Vyprostil jsem svou nohu z dlahy a opatrně na ni došlápl. Ano, už to bylo mnohem lepší, skoro jako kdybych se jenom hodně praštil do kolene. Shlédl jsem dolů, když Nemesis natáhl šedivou packu k té mojí. Jeho fialové a moje zelené drápky byly úplně jako z reklamy. Zvedl jsem zrak a vlastně jsem úplně ztratil řeč. Vypadá... ani jsem nevěděl, jak to pojmenovat. Krásný je slabé slovo a ne úplně to pravé. Je to, jako kdyby na svět vykouklo jeho pravé já, jako kdyby se jeho duše zhmotnila a ukázala světu v celé své dokonalosti.
Odtrhl jsem zrak až v momentě, kdy Fiér dopadl na zem a v záchvatu kašle se schoulil do klubka. Sám jsem se cítil mnohem lépe a tepleji, ale i tak jsem měl kožich mokrý. Fiér na tom byl ale hodně špatně. "Musíme ho zahřát," houkl jsem na Nemesise a rozhlédl se po úkrytu. "Dát na něj kožešiny. Třeba. N-Nemám jiný nápad, jak mu pomoci," očima jsem brouzdal po jeskyni a pak narazil na dva vlky, kteří se o kousek dál bavili. "Možná by mu věděli pomoct oni," špitl jsem k Nemesisovi a sklopil zrak studem.

Oh, jak já se klepal! Nebo, už jsem to ani nevnímal, jenom jsem si připadal jako ten největší a nejzmrzlejší rampouch v širokém okolí. Nic jsem necítil a stál jsem jenom silou vůle. Něco jsem drkotal skrze zuby, ale potom mě Nemesis podepřel a pomáhal mi směremk úkrytu, jak mi sdělil.
Nechtěl jsem na něm nechávat svou váhu, odkláněl jsem se a pokoušel se prostě jít sám. Sotva jsem ho ale cítil, takže jestli jsem se o něj opíral nebo ne mi bylo spíše záhadou.
Najednou jsem ucítil, jako kdyby se mi dělalo mnohem lépe. Začal jsem vyzařovat teplo, bylo mi teplo. Dokonce mi přišlo, že i noha se mi jaksi polevuje a přestává bolet. "Příští rok bude určitě lepší, než letošní," popřál jsem ná třem, zatímco jsme se pachtili do úkrytu. "M-Myslím, že mi to už můžeš sundat," broukl jsem na Fiéra a otočil se na Nemesise, který najednou vykřikl a začal se chovat zvláštně. "Nemesisi? Nemesisi!" polekal jsem se a sklonil k němu hlavu. Co mám dělat? Jak mu mám pomoci? Co ho bolí? skenoval jsem vlčka očima, když se najednou začal celý měnit. Až teď jsem si všiml, že jeho čumák je růžový, ale nevěnoval jsem tomu tolikero pozornosti, protože jeho kožíšek začínal rychle měnit barvu chlup po chlupu a jako vlny se šedé chlupy přeměnily v bílou pěnu. Mrkal na nás očima skrytýma pod slzami, ale zlatá, která tam byla původně, byla vystřídána hlubokou fialovou a úzkou zorničkou. To se změnilo až teď? Nebo už i předtím? Byl jsem unavený, koukal jsem na tlapky, pokusil jsem se omluvit své ignorantství. To mě trochu překvapilo a poděsilo. Zbělaly mu tváře, krk i ocas a zbytek šedého těla byl protkán tmavšími pruhy. I jeho drápky se změnily ve fialové. Stejně jako moje v zelenkavé! bylo až k podivu, jak jsme si byli podobní. Nikterak to ale neměnilo míru mých obav o něj. Jsme jako zrcadlo, svraštil jsem obočí, až jsem ucítil, jak mi jizvy křiví obličej. "Nemesisi, jsi v pořádku?" zeptal jsem se znovu - nebo poprvé - a polkl.

// úkryt

// Mahtaë jih

Připadal jsem si jako jako mokrý ovčí kožich, který zrmzl při vystavení na mrazu a vytvořily se na něm obří rampouchy. celý jsem křupal a skřípal, když se moje tělo pohybovalo před směrem k lesu před námi. Být vystaven takové zimě by mi normálně nevadilo, byl jsem dítě zimy, ale i já věděl, že pokud se jeden namočí, může to s ním dopadnout velmi špatně. Potřeboval jsem se ohřát a to pokud možno co nejdříve. "A ty máš nějakou... Vlčici?" zeptal jsem se. Co jsem já měl nejblíže k vlčici byla... Jak se jmenuje? Zatraceně! Já jsem takový hlupák, zapomněl jsem se jí snad zeptat na jméno? Ne, nezapomněl. Takže jsem ho zapomněl, takže to je ještě horší! Hnědá vlčice s obličejem temným jako noc, které se při naších posledních monutách zbarvily zlaté oči do pronikavě světle modré. Určitě to jméno někde mám. Někde hluboko, hluboko, nejhlouběji, zamračil jsem se, div mi nepopraskal celý obličej.
Ať už jsme o slunci mluvili jakkoliv, nevypadalo to, že by ho to popohnalo k prohřátí našich kožichů. Dokonce se mi zdálo, že se uraženě stáhlo za mraky a odmítá s námi mít cokoliv společného. Je možné urazit slunce a připravit se tak o jeho hřejivé louče?
Začaly nás obklopovat stromy a já prvně netušil, který les vlastně navštěvujeme, ale potom jsem kousek od nás uviděl pařez obsypaný sněhem, na kterém jsem si hrál se Siriusem, když jsme tady před více než rokem byli. Asgaar. Dovedl mě k sobě domů, do Asgaaru, další ušlechtilý čin, jen co je pravda. Za Nemesisem, oči se mi téměř zdvojnásobily a já nenápadně, ale vlastně velice okatě, otáčel hlavou a vyhlížel šedého vlčka drobné postavy a zjizveného čeníšku. A opravdu, před námi se objevila postava a Fiér se ihned jal hlásit, koho vede. Mě. Dárek. Dárek? Darovat někomu tak odpornou věc, to není zrovna projev lásky či náklonnosti, protáhl jsem v duchu tlamu a podíval se na Nemesise. Zrak jsem měl lehce zamlžený, vlastně jsem se jenom držel na nohou. "Nesem vám noviny, poslouchejte, ze zámořské krajiny, pozor dejte. Slyšte je pilně a neomylně, rozjímejte," zanotoval jsem s chraplákem starého ostravského dolníka a div si potom nevykašlal plíce. "Potřebujeme teplo," téměř jsem zasípal. Hlavu jsem tak tak držel vzhůru, ale teď už jsem vlastně viděl jenom Nemesisovy tlapky. Sám jsem stál na třech nohou a čtvrtou měl ovázanou v liáně jako v dlaze. Obličej mi zdobily krásné nově jizvy a i ucho jsem měl potrhané, ale to možná pod zmrzlou srstí nešlo vidět. A nebo to šlo vidět právě proto. Nenosil jsem u sebe zrcadlo, ale věděl jsem, že vypadám jako na umření a po boji s mořským útesem, který mě div že nenechal mezi rybičkami. "Nemesisi," pokusil jsem se ho ještě pozdravit, ale v ten moment se mi hlas zasekl v hrdle a já už jenom poslední dvě slabiky jeho jména zasípal. Tohle nemělo cenu, byl jsem rád, že jsem se dostal až do vnitrozemí, ale teď jsem potřeboval jenom teplo. S trochou štěstí se z toho vzpamatuji rychle a třeba jsem ani nepodchladl natolik, že dostanu zápal plic, ale... Silně o tom pochybuji. Možná tuhle zimu pojdu, znavenýma očima jsem přejel po šedých tlapkách Nemesisových a vydechl. Třeba se několika vlkům uleví.

Takže to nebyl sen. Ty sis myslel, že to byl sen? Zabil jsi vlčici a chceš to svést na to, že se ti to jenom zdálo? napomenul mě Hlas. "Nemám," zavrtěl jsem hlavou. Opravdu jsem se zajímal, čím by Vlčíšek mohl být. Bylo to mnohem méně bolestné než myslet na to, že každou chvíli umrznu a už nikdy, nikdy se neprobudím. "Dobrá," souhlasil jsem, když mi Fiér de facto slíbil, že mi všechno řekne na druhé straně. I to mi pomohlo se tam vlastně dostat bez problémů. Pustil liánu, kterou mě jistil a prohlásil něco, co mě lehce zarazilo. "Vlčata?" nadzvedl jsem obočí. Netušil jsem, že někdo se může zrodit jenom proto, aby počal jiné potomky. Já sám jsem o tom nikdy nepřemýšlel, sotva jsem pochopil, jak vlčata vznikají - díky Taso, na klacky a díry už v životě nezapomenu. Takové věci Vlčíšek jistě řešit nemusel.
Takže existuje! v očích mi zablikaly dětské hvězdičky radosti. Byl jsem na pochybách, ale Fiér to říkal takovým způsobem, že nevěřit mu by bylo hříchem. Bílý jako sníh a na nejvyšší hoře? Tam jsem byl s Nemesisem. Nikde jsem tam Vlčíšeka neviděl, ale možná proto, že bylo léto. Teď v zimě by tam být mohl. Chtěl bych ho vidět, jestli je podobný jako Život, určitě to bude dobré setkání. Mohl by mi i říci, jestli jsem dobrý nebo špatný, ačkoliv... Odpověď znám. Ale třeba... Je hloupé doufat? Stočil jsem pohled zpátky na Fiéra, který se klepal zimou, drkotal zuby a pšíkal. Já byl vlastně to samé jen v bledě modrém, akorát jsem se natolik utápěl ve vlastním fantazírování, že i kdybych teď přimrzl k zemi, nevšiml bych si. Dal jsem se do pohybu a následoval Fiéra od řeky k blížícímu se lesu. Každý krok byl bolestivé utrpení. "Slunce... Slunce hřeje," pokusil jsem se splnil Fiérovo přání a bavit se o něčem teplém, ale už mi začínal umrzat jazyk. Jenom jsem souhlasně a znaveně zabručel, když mě pobídl. Jestli neumrznu, jako tehdy málem Rowka, půjdu za Vlčíškem a budu čelem čelit tomu, co mi řekne. I kdybych byl ten nejhorší vlk na světě - a to jsi - tak se tomu postavím. vyslechnu si to. A... A pak se půjdu omluvit všem, komu jsem ublížil. Launee, Saturnovi, Tase... Tase.... Možná Tase.

// Asgaar

// Bukový sraz

Ploužil jsem se za Fiérem a svůj volný čas jsem začal trávit opět v myšlenkách. Teď, když jsem měl dlahu zpevněnou nohou, jsem se každou chvíli nešklebil od palčivé bolesti, která mi vystřelovala od nohy do páteře a z páteře do mozku kdykoliv se moje noha setkala s nějakou větší překážkou. Začínal jsem se rozpomínat na to, co se dělo na lodi. Nepamatoval jsem si to přesně, ale nějaké záchvěvy minulosti se mi v hlavě držely. Docela přesně jsem si pamatoval, jak jsem ležel pod mámou a ptal se jí, jestli se můžu polepšit a zda-li mi Vlčíšek odpustí.
"Fiére, myslíš, že Vlčíšek doopravy existuje?" zeptal jsem se ho. Byly moje halucinace opodstatněné nebo jsem opravdu kdákal blbosti? Netušil jsem. Znal jsem Vlčíšeka jenom z velmi matného a nepříliš přesného vyprávění, jestli vůbec. Dle mých dosavadních informací měl být Vlčíšek nějaká entita odměňující vlky každou zimu za jejich dobré chování, alespoň proto jsem se tak hroutil na lodi před mámou (co vlastně máma nebyla). Já byl vrah, zabiják, nepřejícný hajzlík a podvraťák bodající kudlu do zad nevinným či přátelům, byl jsem ta nejhorší spodina světa, byl jsem sto letá špína za starým kredencem plný myších bobků, neměl jsem u Vlčíška jedinou šanci. Pokud tedy existuje. "Jak asi vypadá?" zadumal jsem se nahlas, zatímco Fiér přemýšlel, jak nás dostat přes řeku. Byla děsivá a já ji nikdy nepřekonával na tomhle místě, ale všechno je jednou poprvé. Rozhodl jsem se místo strachu i nadále přemýšlet nad Vlčíškem. Bylo to uklidňující.
"Dobře. Dobře," přikývl jsem, zatímco Fiér s další liánou, která mi bránila pořádně se nadechnout, začal překonávat řeku. Skáče Vlčíšek jako laňka po obláčcích sněhu? je jako anděl, jako víla? Nebo je stejně hmatatelný a vlku podobný jako Život či Smrt? Je kolem něj podivná aura jako u nich? Nebo je to obyčejný vlk, který si jenom vytvořil takovou pověst? Možná vládne nějakou mocnější magií, avšak... Je to celé takové zvláštní, povzdechl jsem si. Co jsem tam mohl vědět, Vlčíšek klidně mohl být i sněhový prd s vůní hnijícího ovoce. Fiér se mezitím dostal na druhou řeku a přerušil tok mých myšlenek zatáhnutím za liánu. Nadechl jsem se a opatrně se začal soukat z kamene na kámen. Když byly blízko sebe, jenom jsem je překračoval a natahoval se, pokud byly dál, pokoušel jsem se skočit. Nejednou mi packy ujaly a jednou jsem to málem vzal rovnou do proudu, ale podařilo se mi zaklínit si nohu v liánové dlaze mezi jiné kamení a zsatavit tak pád. Kupodivu to ani nebolelo.
Dostal jsem se na pevnou zem vedle Fiéra a zvedl k němu oči. Povíš mi něco o Vlčíškovi? nabádal jsem ho v duchu, protože mi bylo blbé se ho na to ptát znovu. Celý jsem se klepal zimou a kdybych začal opět vnímat realitu plnou měrou, nejspíše bych se složil tady do sněhu a umrzl. Ano, umrznutí znělo jako skvělý plán. Ne! Umrzá Vlčíšek? je jemu zima? Co když on je zima? Dělej, zaměstnej si hlavu, jinak zmrzneš! říkal jsem si, abych se nejen udržel vzhůru, ale i myšlenkami jinde než u svého skrz naskrz promočeného a promrzlého těla. Byl jsem jako chodící křišťálová sklenička tak tenká, že jediné cinknutí by mě mohlo roztříštit. Třeba je Vlčíšek z ledu. Je jako chodící ledová socha, pomyslel jsem si, zatímco jsem očima visel na Fiérovi.