Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 19

Některé věci vlk říkat nechtěl, ale řekl je. Bylo potřeba je říci. Arkánus zareagoval šokovaně. Nemělo mě to překvapit, ale překvapilo. Sám jsem si na tuto informaci asi už zvykl dostatečně, takže jsem jenom potlačoval to nejhorší, co mohlo přijít - ošklivý srdceryvný pláč z prázdnoty srdce. Teď jsem měl ale Nemesise, který mi tuto prázdnotu zaplňoval. Doufal jsem, že to cítí stejně. Tvrdil, že je vše v pořádku, ale já po něm i tak házel pohledem kdykoliv mne napadlo, že bych měl. Jsem tu pro tebe. Jestli taky potřebuejš plakat, jsem tady, abych ti pomohl, jak přesně, to jsem netušil, ale nehodlal jsem ho v tom nechat utopit.
Arkánus na chvíli ztichl, všichni jsme ztichli. Tyhle špatné zprávy nás všechny asi uváděly do ticha a do rozpaků, do chmur a do zmatení. Loupl jsem očima k rubínové soše a přemýšlel, jaká asi Nemesisova matka mohla být. Dle vyprávění to nebylo nic moc, ale to nemohla být úplně pravda, když z jejího skonu teď byli všichni tak na větvi. Muselo v ní být něco, co bylo součástíjich všech. Něco, co si odnesla do záhrobí a vyškubla to všem z těl. Obyčejná láska? Byla to matka, partnerka, vůdkyně smečky, a přesto jsem ji nikdy neviděl a neslyšel o ní nic víc, než co mi řekl Nemesis. Musela být důležitá pro ně, nikoliv pro ostatní. To nebylo jak ta podivná rodina kanibalů, co se tady potulovala. Ti byli znáí po celé Galliree, ale jejich odchod by nikdo neoplakával, ba právě naopak. Otřáslo mnou vědomí, že jsem ty kanibaly ještě nepotkal, ale Tasa byla dost blízko k jejich hrůze. Nevěděl jsem, že je jejich součástí, tolik mi toho o sobě neprozradila. Na druhou stranu jsem věděl, proč se bojí vlků s modrýa očima a co jí takoví vlci provedli.
Najednou Arkánus řekl něco, čemu jsem jenom ztěží věřil. Neměl jsem důvod mu nevěřit a i přesto se můj výraz proměnil v uražený, jako kdyby si ze mě nevkusně střílel. Postupně se ale moje nitro uklidnilo a obličej se mi srovnal do poklidného. "Blízko... Kde?" ještě pořád jsem tou nevěřil - ne, nechěl jsem tou věřit. I pouhé zrníčko naděje mě mohlo nehezky pomlít mezi mlýnskými koly a já už nechtěl prožívat celý ten cirkus emocí odznova. Jestli ale Arkánus tvrdil, že můj otec je někde blízko, chtěl jsem ho najít. Třeba šlo jenom o jeho duši nebo jenom o nějakou jeho část, kupříkladu o lístečkovou naušnici, kterou měl na svém levém uchu. Třeba to byly jenom pozůstatky, ale chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči. "Mohl... Mohl bych se po něm jít podívat?" zeptal jsem se Arkánuse a i Nemesise. Teď jsem byl člen jejich smečky, nemohl jsem si dělat, co se mi zachtělo.

// loterie 18

Zhluboka jsem se nadechl. Myslel jsem si, že se mi do plic dostane chladný vzduch zimy, ale zapomněl jsem, že kolem nás se udělalo nečekaně teplo, když jsme k Arkánusovi přišli. To umím taky udělat, pomyslel jsem si a potlačil touhu to teď předvést. Nebyl důvod.
Místo toho jsem na Arkánuse vyjeveně koukal, protože mě na místě vzal do smečky. Tlama mi lehce spadla. To bylo... Snadné? A ani jsem nemusel lhát, pomyslel jsem si. Čekal jsem nějakou zkoušku síly nebo něco podobného, ale očividně stačilo jenom pár slov. Je to tím, že tvůj partner je jeho syn? Využíváš ho, napomenul mě Hlas. Pomalu jsem mrkl a pokusil se ho tím odehnat zpátky do hlubin, kam patřil. Slyšel jsem, jak nespokojeně zalézá zpátky, což se mi ještě nikdy nestalo. Většinou jsem ho prostě jenom přestal vnímat, ale teď jsem cítil, jak s mrmláním uraženého vlčete zalézá někam do hlubin.
Snažil jsem se zapamatovat si jména a jejich pozice. Nějak jsem vydedukoval, že je Arkánus vyjmenovával od nejdůležitějšího po toho nejméně důležitého. Teď jsem nejméně důležitý já, přikývl jsem, abych ho ujistil, že dávám pozor. Na nabídku přiučení se lovu se mi na tváři rozlil omluvný škleb. "Já... Raději ne," zavrtěl jsem hlavou. Původně jsem chtěl říct, že bych se třeba díval nebo něco, ale pak mi došlo, že bych ani to nedokázal. Stačila mi myšlenka na zjev uírajícího zvířete trhaného na kusy vlky a dělalo se mi příšerně.
Taky jsem se podíval na Nemesise a udělal k němu pár kroků. Díval se na rubínovou sochu. Arkánus pojmenoval to malé rubínkové vlče Castiel a poučil nás o tom, z jakého vrhu je. Takže Arkánus má Etneyho a Awnay - ti jsou nejstarší. Castiel by byl jejich bratrem, jenže umřel. Pak má Sionna a potom Nemesis a Shireen, hezky jsem si jejich rodokmen uspořádal. Dokonce jsem nevynechal ani Nemesisovu sestru, kterou jsem viděl a kterou jsem zachránil zpod laviny. Kdo ví, možná jsem k nim patřil odjakživa. Takže ta velká vlčice musí být jeho matka, pomyslel jsem si. A... Je mrtvá, sklopil jsem prudce uši k hlavě a přitiskl kebuli Nemesisovi do krku. "Promiň," zašeptal jsem mu do bílé srsti. Sám jsme tady skoro brečel nad tím, že mi umřel táta, když Nemesis přišel o matku. A Arkánus o partnerku. Oba na tom byli hůř než já a přece... A přece jsem se já tvářil jako největší hromádka neštěstí. Jsem nechutný, sobecký červ.
Zvedl jsem hlavu z Nemesisovy srsti a podíval se na Arkánuse lehce zamračeně. "Jenže on umřel," řekl jsem s lehkou výčitkou v hlase. "Nemohl jsi ho vidět nedávno," vráska mezi očima se mi prohlubovala. byla nesouměrná a hluboká, jizvy přes obličej mi hodně zkreslovaly mimiku. "Viděl jsem... Viděl jsem ho mrtvého, rozdupaného na padrť," začal jsem mluvit zřetelně, ale pak se mi hlas zase zlomil. Nadechl jsem se a povolil napjatá ramena. "Byli jsme na ostrově, šli jsme zastavit tu divnou mlhu. Tátu tam zadupala nějaká velká zvířata a... Lilac rozmázl kámen z laviny," informoval jsem Arkánuse a slova lítosti si tentokrát odpustil. Pochyboval jsem, že budou znít upřímně.

// loterie 17

Sledoval jsem sochu před námi. Rubíny se metně leskly v neslunečném dni sněhové bouře. Vlastně byly celé takové zakalené, ale vyzařovalo z nich prapodivné umrlčí teplo. Připadal jsem si jako v přítomnosti někoho dalšího, skoro jako kdyby ta věc byla posedlá a skrze rubínové oči na nás něco fakt koukalo. Neklidně jsem se ošil a stočil oči na Nemesise, který otci sdělil své přání. Chtěl, abych tady mohl zůstat. Už kdysi jsem podobným procesem přijetí prošel, jenže tedy jsem byl ještě malé vlče a zodpovídala za mě matka. Launee s Therionem nás vzali na základě dobré vůle, protože zimu bychom asi nepřežili.
Přikývl jsem, když se na měčerný vlk otočil s otázkou, zda-li je tomu doopravdy tak. Chtěl jsem s epřidat do smečky, tuláctví jsem měl už plné zuby. Chtěl jsem být po Nemesisově boku a víc jsem ke štěstí nepotřeboval. "Rád pomůžu s čímkoliv," řekl jsem. Pravdou bylo, že jsem nic z toho nepreferoval a hlavně, což bylo vlastně ještě horší, jsem neměl zrovna zkušenosti. Lov pro mě byl katastrofa. Vzpomněl jsem si ale, že jsem s Launee hlídal hranice a to mi šlo. "Hlídal jsem kdysi hranice," řekl jsem Arkánusovi a stáhl uši dozadu. O vlčata jsem se nikdy nestaral, protože... Protože jsem tehdy sám byl vlče. "S vlčaty bych to taky zvládl," dodal jsem, ačkoliv jsem si tím nemohl být jistý na základě nějaké zkušenosti. "Ale s lovem nepomůžu. jsem v tom naprostý břídil," povzdechl jsem si a uhnul pohledem. Dle mého zrovna tohle byla ta nejdůležitější věc a já řekl, že jsem jim k ničemu. "Ale nemusíte pro mě lovit, stejně jím jenom ryby," dodal jsem, snad jsem jim chtěl nějak ulehčit od starání se o mě. Když jsem to zmínil, došlo mi, že vlastně umírám hlady. Nežral jsem... Až nečekaně dlouho.
Arkánus najednou zmínil, že tu nedávno byl Savior. Cukl jsem sebou a na chvíli zamrznul. Morda se mi lehce pootevřela ve snaze odpovědět na otázku ohledně mých rodičů, jenže z ní nevyšel ani hlásek. Ale mluvil jsem. Slyšet byl jen velice nadprahový pískot. Prudce jsem se nadechl a vydechl, abych získal zpátky hlas o slyšitelné frekvenci. "Nedávno... Na začátku zimy?" zeptal jsem se místo odpovědi. Asi mi bylo předurčeno být poslem špatných zpráv. "Mámu jsem neviděl už měsíce, beze slova zmizela," dodal jsem, abych odpověděl alespoň na něco.

// loterie 16

Utíkali jsme lesem jako dva pojašení daňci. Tedy Nemesis skákal přes sníh a ostré kamenné výběžky jako laňka, zatímco já se s nezastavitelností tanku probourával skrze závěje a objížděl kameny obloukem. Nemesis musel přesně věděl, kde Arkánus je. Ten kámen mu to musel říct, protože jinak by neběžel tak sebevědomě k jednomu místu. Taky by se mi takové kamení hodilo, ale po celém světě, ať můžu najít kohokoliv kdekoliv, pomyslel jsem si, když se zpoza stromy vyloupl vzdálený obraz černého vlka sedícího poblíž červené věci. Jak jsme se přibližovali, rozeznával jsem strukturu útvaru za Arkánusem. Byla poskládaná z červených blyštivých kamenů do tvaru vlka a maličkatého vlčete. Zpomalil jsem do klusu a poté do kroku, abych se zastavil vedle Nemesise. Zdálo se mi, že atmosféra najednou nějak ztěžkla nevyslovenými bolestmi a utlačovanými pocity, které si někdo nechtěl pustit k tělu.
Stáhl jsem uši dozadu a podíval se na Nemesise s otázkou v očích, zda-li je v pořádku. Chvíli trvalo než promluvil, takže jsem mezitím zvedl hlavu a pozdravil černého vlka: "Ahoj strejdo." Vlastně jsme nebyli příbuzní, ale otec mi ho tak představil. Měl bych mu říct, že táta umřel? Ne. Ticho! Nebreč! Nadechni se, tak. Řekneš mu to, ale jenom když se zeptá, zabojoval jsem ve své hlavě a podíval se na Nemesise, který se konečně rozvázal. Partnerku, klidně můžu být partnerka, jestli ti to bude tak vyhovovat víc, pomyslel jsem si, ale rozhodl jsem se prozatím mlčet. Bůhví, jak moc konzervativní jeho táta byl a já nechtěl zbytečně šířit vlny. Pak mu to ale řeknu, ušklíbl jsem se v duchu, protože já s ženskými rolemi problém neměl. Očima jsem zabloudil zase k rubínové soše vlka a vlčete a naklonil hlavu zvědavě na stranu. Ještě jsem nic takového neviděl. Hezky se to třpytilo.

// loterie 15

Teď, když Nemesis věděl o celé své proměně, předpokládal jsem, že by se i rád viděl. Já bych tedy chtěl, být na jeho místě. Prošel celkově velkou proměnou, ne jako já. Já pouze dostal pár svítících odznáčků na packy, ocas a záda. Věděl jsem to díky tomu, že lehce svítily. Tváře mi taky trochu svítí, vzpomněl jsem si. Viděl jsem to hlavně ve tmě, ač jen matně. "Můžeme zajít k jezeru, třeba se uvidíš v ledu," navrhl jsem mu. Věděl jsem, že chce najít Arkánuse, ale třeba potom bychom se tam mohli jít podívat. Cítil jsem, že je docela zima, ale snad by to mimo les nebylo tak strašné...
Nemesis souhlasil, aby mi Gee kdyžtak pomohla s jiskrami. Znělo to moc dobře a já se do budoucna těšil, až se k tomu dostaneme, ale hezky popořadě. Přikývl jsem a s očima plnýma zvědavosti jsem sledoval Nemesise, jak vyrabává kámen zpod sněhu a přikládá na něj ucho. "Můžu to taky zkusit?" zeptal jsem se. oči mi přímo zářily nadšením. Tolik radosti jsem už dlouho nezažil. Přišlo mi, že od té doby, co jsem tady, tak se jenom usmívám. Když vynechám ten hloupý brekot, ušklíbl jsem se v duchu. Tenhle les, Nemesis, magie, kamení... Všechno to bylo nové a krásné a kouzelné a já se nemohl dočkat, až budu součástí tohoto ekosystému.
Sklonil jsem hlavu ke kameni, ale nic jsem neslyšel. Naštěstí to nevadilo, protože Nemesis už Arkánusovu lokaci našel a rozběhl se lesem k němu. Zvedl jsem hlavu a rozběhl se za ním. Zatímco on svištěl jako vítr mezi stromy a přes hučky sněhu, já se s burácivým dusotem skrze sníh valil. Nebyl jsem tak pružný, ale i tak jsem to zvládal.

// loterie 14

Přikývl jsem a s úsměvem sledoval, jak se Nemesis prohlíží. Nakrucoval se protáčel jenom proto, aby zjistil, jaké části jeho těla změnily barvu. "Celý ocas, celý krk a tvářičky," souhlasně jsem řekl a střihl ušima. Zdálo se mi, že slyším jiné vlky. Ovšem, že slyšíš jiné vlky. Tohle je les smečky, hlupáku! napomenul jsem se s protočením oček. "Fialové máš i oči. A... Tvoje zorničky jsou hrozně úzké, takové čárky jenom," poznamenal jsem. Nejspíše to na jeho vidění nemělo žádný vliv, protože by už jistě něco řekl. Plazí podoba tedy byla jen a pouze podobou bez funkce. Dal jsem čumák blíže k jeho noze, kterou mi podstrčil a oňufal ji z čistě teatrálního hlediska. Necítil jsem vůbec nic, nikdy, takže jsem si z něj jenom střílel. "Jop, máš tmavě šedé pruhy tam kde ti to nezbělalo. Takže tady," ukázal jsem na jeho tlapky a pak ukázal na jeho hřbet," i tady." Pak jsem zvedl packu a jemně ho ťapl do čela. "A tu taky. Ale takové malinké," přiznal jsem. "O svém čumáku víš, ne?" zamračil jsem se lehce. Když se jeden snažil, špička čumáku šla vidět, jen z toho bolely oční svaly.
Ha! Záhada vyřešena, mávl jsem ocasem. "Třeba by mě mohla i něco naučit, když na to přijde," souhlasil jsem. "Nehledal jsem Arkánuse?" napadlo mě záhy. Byl to vlastně důvod, proč jsme Fiéra zanechali těm dvěma v jeskyni a sami se vydali ven. Můj mozek chvilku pracoval, než mi seplo, proč by jej potřeboval hledat. Oh, chce aby mě vzal do smečky! uvědomil jsem si konečně a mávl ocasem. Momentálně jsem tady byl jen návštěva, cizinec, přesně jak to ten hnědý vlk v úkrytu řekl. Neměl jsem právo jim tam lézt, ale až budu členem smečky, bude to můj domov. Domov, hezky to hřálo, nicméně i trochu pálilo. Znamenalo to, že jsem se odstěhoval od své původní rodiny. Měl bych je navštívit, pomyslel jsem si, jenže jsem nechtěl opouštět Nemesise.

// loterie 13

Oh, takže máma i Arkánus umí číst myšlenky stejně jako Nemesis, pomyslel jsem si. "Možná proto máš ocas krk a tváře bílé, protože umíš číst myšlenky," nadhodil jsem zamyšleně. "Lilith," zopakoval jsem jméno vlčice. Úplně mi nedocházelo, že je to ta samá vlčice, kteoru jsem shodil do moře. Možná to bylo dobře. Nechtěl bych být poslem dalších špatných zpráv. Moje vzpomínky na plavbu zpátky byly hodně pokroucené - viděl jsem kolem sebe svoji rodinu a jenom s velkým vypětím jsem si zvládl vybavit, jak přesně vypadali vlci kolem mě. Trochu mi to usnadňovalo následné vylodění, protože to už jsem byl ze svých halucinací venku a viděl jsem hnědého vlka s jizvami a bílou vlčici s béžovým žíháním, které jsem zaměnil za svého bratra a za svou matku.
Možná právě modrozelenost té jiné vlčice Nemesisovi vnukla nápad, že bych mohl umět metat blesky. Zkusil jsem to, ale místo toho kolem mě zase začalo jenom sněžit. Mávl jsem ocasem a vzhlédl k vločkám, krásně velkým a perfektně vykrystalizovaným, které se snášely kolem mě jako kolem nějakého sněžného princátka. Blesky nebo jiskření prostě nebylo to, co mi kolovalo žilami, ale očividně to nevadilo. Nemesisův krátký smích mi jenom rozdmýchával oheň dobré nálady a podporoval myšlenku, že nejsem zklamání. "To jsem ani nevěděl, že jde," užasl jsem, když zmínil, že můžu zkusit být neviditelný. "Tak dobře," řekl jsem, znovu zavřel oči a začal hledat spínač pro neviditelnost. Kolem tlapek mi začaly prskat malé ohnivé jiskry. Cítil jsem jejich žár, ale zmizely tak rychle, jako se objevily. "Wow! Myslíš, že to byly ty bleskové jiskry?" zeptal jsem se Nemesise. Očividně jsem v magiích nebyl úplný žabař, jenom jsem nikdy nevěděl, co se stane.

// loterie 12

Sledoval jsem Nemesise, který horečně přemýšlel nad tím, jak zjistit mou pravou magii. Měl o něco lepší předpoklady k tomu, aby tuhle malou záhadu vyřešil, neboť jeho máma ho o magiích poučovala. Já byl rád, že jsem poznal žábu. Líbil se mi koncept barev a magií, znělo to jako pěkné rozřazení. "Takže podle toho, jakou barvu na sobě vlk má poznám, jakou má magii?" zamyslel jsem se a podíval se na svoje zelené packy a na Nemesisovy tmavě fialové drápky. Otec měl na noze zelené klikyháky, ale takové více syté a zelené jako trávu, ty moje byly spíše do modra? Mám měla bílé a černé znaky, jenže to mi nic neříkalo. Launee měla na noze květinku, ale ta měla více barev. Falion měl v srsti klikyháky světle hnědé barvy a Arkánus zase bílé, což mi bylo pořád k ničemu. Vzpomněl jsem si na tu vlčici, kterou jsem shodil do moře a ona se utopila. Její kožich byl prokvetený modrou.
"Metat blesky? To zní nebezpečně," usoudil jsem ale přikývnul jsem a udělal krok dozadu, ačkoliv Nemesis jej udělal taky. Nechtěl jsem dávat případnému blesku šanci, aby ho trefil. Umál jsem se, když řekl, že se nemůže dočkat, až ho tím bleskem trefím, aby dostal další pusu. Zavřel jsem oči a snažil se vytvořit blesk. Nebo... Snažil jsem se v sobě najít ten samý zpínač, který mi pomohl udělat teplo nebo sněhový mráček, jenže jsem ho nenašel. Zamračil jsem se a pak ucítil, jak se ve mně něco seplo. Kolem mě začaly zase padat vločky, nicméně tentokrát bez mráčku. Spadlo jich pár desítek a potom to ustalo. "Hmm, blesky asi nebudou moje parketa," mlaskl jsem, nikterak nespokojený. Magie pro mě nebyly tolik podstatné, jenom sem byl zvědavý, co ve mně vlastně dřímá za kouzla.

// loterie 11

Připadal jsem si lehce poťouchle, když jsem papouščí paní Karmě vysvětloval, že moje dobré bytí má velký vliv na jejího přítele Nemesise a tudíž si nepřeji žádné rozepře. Když jsem spustil oči na Nemesise, culil se od ucha k uchu a to mě naplňovalo radostí. Máchl jsem prudčeji ocasem a uculil se na něj zpátky. Domníval jsem se, že jsem si naprosto jistý, co mohlo vyvolat tento blažený úsměv na jeho bílé tváří. Partneři. Partneři. Zamilovaní až po uši, sladká dvojka. Je to můj partner, můj druh, moje druh polovička, znal jsem tyhle slova a snadno se mi říkala, když jsem věděl, že Nemesis to cítí stejně. Připadal jsem si od nich ale jistým způsobem distancovaný, což mě mátlo. Necítil jsem se po uši zamilovaný, necítil jsem se jako v růžovém světě. Nebylo to tak prosté. Jistě, moje city byly hluboké a k Nemesisovi mě táhlo něco více, než jeho nový vzhled a tragická osobnost, jenže jsem to nedokázal popsat těmito slovy. Byly moc plytké, nesahaly do dostatečné hloubky.
Bolestně mě píchlo u srdce. Tu měl i táta, nedokázal jsem si to odpustit. Rychle jsem ale dýku ze svého nitra vytáhl a zahodil. Nechtěl jsem se ponořit do sebe. Na to budu mít času dost později. "Rád bych to zjistil, ale vůbec nevím jak," souhlasil jsem s jeho návrhem a lehce naklonil hlavu na stranu. Jak jeden zjistí, která magie mu koluje v žilách? Je na to nějaký rituál? usím se třikrát otočit dokolečka, postavit se na hlavu a hlasitě vykřiknout 'miluju Meinera!'?
Připadal jsem si zase jako malý, když jsem se škádlíval s bratrem. S ním to ale nebylo takto nevinné a láskyplné, ač jsme byli dvojčata. Dostával jsem od něj slušnou bídu, tedy, spíše pořádnou mentální nálož, protože na mě vždycky vyklopil tolik věcí, že jsem se div nerozkočil na čtyři malé Alastory a nerozutekl se do čtyř světových stran. Uchechtl jsem se a přemýšlel, co mu na to řeknu. Chtělo to něco, po čem by se začervenal. Třeba by to skrze tu bílou srst šlo vidět lépe! přemýšlel jsem. Ty nestydo! napomenul jsem se nakonec a řekl: "Dostaneš jich kolik si jen zamaneš, když se nám podaří zjistit, jaká magie je moje."

// loterie 10

Přestal jsem zírat na papouška nahoře nejen proto, že mě začínalo bolet za krkem a koukat na Nemesise bylo... No snazší, protože byl menší. Taky to bylo příjemnější než ukázka všech nebezpečných zbraní Karmy, která nahoře snad číhala na moment, kdy nebudu příliš dávat pozor. Tak... Snad mi neublíží, pomyslel jsem si. Přecijen jsem byl teď Nemesisův partner. Možná to ten pták ale nevěděl a já najednou cítil docela urgentní potřebu mu to nějak oznámit. Ještě když jsem slyšel, že Nemesis šeptá, že z ní má lehké obavy. "Vypadá jako živoucí zbraň," zašeptal jsem mu zpátky a zase zvedl hlavu nahoru k ptákovi. "Um... Dobrý den, Karmo!" houkl jsem na papouška jako nějaký blázen. "Já jsem Alastor, jsem... Jsem Nemesisův partner, tak mi prosím neubližujte, děkuji!" oznámil jsem ptáku s lehce nervózním úsměvem a nevědomky u toho vrtěl špičkou ocasu. Sklonil jsem hlavu k Nemesisovi a s nemalým pocitem trapnosti se na něj zazubil.
"Já třeba pořád nevím, jaká magie je ta moje. To ohřívání vzduchu a to s těma vločkama mě naučil Vlčíšek, ale pochybuju, že je to přímo ta moje magie," podělil jsem se o své trápení, ačkoliv mě to příliš netrápilo. Spíše to bylo zvláštní, oba dva jsme měli stejný problém. Zůstali jsme se u jeho přikazování a já se dobrovolně a s nadšením hloupého slamníka přihlásil jako boxovací pytel. Nemesis nevypadal zrovna nadšen do tohoto nápadu a já moc dobře chápal proč. Mohlo by se jistě něco pokazit a třeba bych omylem skočil z útesu na jeho příkaz. Tady žádný útes není, nic se mi nestane! měl jsem v něj plnou důvěru a doufal jsem, že to z ého otevřeného jednání, úsměvu, jiskřících očí a vrtícího ocasu pozná.
Nakonec se usmál a řekl, ať mu olíznu čenich. Na nic jsem nečekal, div jsem nezakopl o vlastní packy, když jsem k němu udělal ten potřebný krok či dva a jazykem jsem mu přejel po čumáku. Krátce jsem se zasmál. Bylo to, jako kdyby mě někdo za ten jazyk tahal a vlastně jsem vůbec neměl kontrolu nad svým tělem, ale bylo to něco nového a já se toho - snad poprvé v životě - nezděsil. Ba právě naopak. "To bych udělal i tak!" řekl jsem v žertu a krátce na něj vyplázl špičku jazyka.

// loterie 9

Nadšeně jsem poslouchal, jak mi Nemesis vyprávěl o Karmě. Byla to tedy papouščice - co jsem tak pochopil ze zájmen - z toho samého ostrova, ze kterého jsem se zrovna vrátil. To mi lehounce prohánělo vzduch komínem, ale ne tolik, abych se jí bál. Jestliže to byla jeho kamarádka, mohl jsem být jistě bez obav. Nemesisův kamarád je i můj kamarád. Zrovna když jsme se o ní bavili, Nemesis zvedl hlavu do větví stromů nad námi a já jeho pohled následoval. Na houpající větvi seděla velká hrouda hnědého peří a s pohledem masového vraha koukala dolů na nás. Uh, trošku mě to poděsilo, neboť takto zblízky jsem papouška ještě neviděl. Mohl jsem si krásně prohlédnout její pevné pařáty a dlouhé spáry, dlouhý, ostrý zahnutý zobák a velké oči. Čekal jsem ji více barevnou, její hnědé peí téměř splývalo s kůrou stromů a větví, na které seděla. "Páni, je přímo... Impozantní," slovíčko se mi na jazyk dostalo úplně samo a přesně vystihovalo vše, co jsem si o Karmině zjevení myslel. Impozantní pták.
Přikývl jsem a vytvořil mráček a vločky, ale za chvíli jsem toho nechal. Dostal jsem otázku, jestli umím dělat sníh i v létě. "No, snad ano, to uvidíme v létě," zazubil jsem se mávl vesele ocasem. Nálada se mi začala postupně zvedat a neměl jsem důvod upadat do svých smutně modrých myšlenek. Nemesis začal mluvit o tom, jak předtím spadl v jeskyni. Přikývl jsem, nebylo to tak dávno a já dával pozor. "To je zajímavé," řekl jsem, když pronesl, že v ten moment objevil nejen svou vrozenou magii, ale i nějaké další. Poslouchal jsem dál zcela užasle, svět magií mi byl pořád neznámý - vždyť jsem ani nevěděl, jaké přesně mám já! Nikdy jsem s nikým dospělým nevedl debatu o tom, jaké magie existují a jak fungují, takže jsem spíše tápal a byl jednoduše rád, když se mi něco povedlo, aniž bych věděl, z jakého zdroje čerpám.
Nemesis tedy slyšel cizí myšlenky, a to mi úplně otevřelo oči dokořán úžasem. Ani jsem nevěděl, že něco takového jde. Jako malý jsem musel být strašný ignorant vůči kouzlům. "Tak... Asi s tím nic nenadělá, že?" řekl jsem s úsměvem. Jestli Nemesis ty magie jen tak objevil, neměl úplně vliv na to, jak se to přihodilo a co přesně za magie má, ne? "To zní super," řekl jsem, když mi prozradil, o jakou magii jde. "Takže můžeš někomu říct, aby třeba byl ticho, když moc mluví? Nebo mu říct, ať odejde z vašeho lesa a on musí," přemýšlel jsem, jak by to mohlo fungovat. Nebo můžeš někomu říct, ať skočí z útesu, ať se utopí v řece nebo e rozběhne proti zdi. Můžeš mu říct, ať udělá cokoliv si zamane, některé věci jsem nevyslovoval, jenom si je myslel. Jejda, jestli tohle slyšíš...Hihi, bylo to zvláštní, teď když jsem věděl, že může slyšet moje vnitřní pochody. Může, můžeš, slyšet i Hlas, uvědomil jsem si. To není zrovna něco, co by jiní měli či chtěli slyšet, lehce mě to znepokojilo. Stačilo, že Hlas otravoval svými jedovatými slovy můj život. "Vyzkoušej to na mě! Přikaž mi něco!" řekl jsem nadšeně Nemesisovi a zavrtěl ocasem. "Prosím!" poprosil jsem ještě s jiskřičkami veselí v očích.

// loterie 8

"To je naprosto skvělý!" prohlásil jsem, když mi vysvětlil, že vlastně mluví jenom s jedním papouškem, který se jmenuje Karma. "Karma? Jako podle toho, že když ti někdo ublíží, tak se mu to vrátí?" byl jsem na Karmu hrozně zvědavý. Znělo mi to tak pohádkově a fantasticky, krásně to odvádělo mou pozornost od chmurnějších věcí. Nakonec ještě řekl, že by měla být někde tady. "Páni! Takže máš kamaráda papouška. To musí být skvělé," vlastně jsem Nemesisovi vůbec nezáviděl, měl jsem z toho radost pro něj. Kdyby to byl jiný vlk, závist by se mi tiše vkradla do hlavy, aniž bych tomu dokázal nějak zabránit. Momentálně jsem ale závidět nepotřeboval, protože jsem měl přítele, ne, byli jsme více než to. Měl jsem partnera, který měl za kamaráda papouška.
Podařilo se mi momentálně zahnat pláč a smutné myšlenky na ztrátu otce a nahradil je teplem. Opravdovým teplem. "Díky Vlčíškovi. Měl jsem tak zahřát Fiéra, ale ti dva to udělali za mě," do hlasu se mi vetřelo lehké zklamání, přecijen jsem se chtěl Fiérovi odvděčit za to, že mě zachránil. "Měl bych... Měl bych v sobě mít i nějakou jeho magii. Ukazoval mi ji," zamyslel jsem se a nadechl se. Teplo nám nějak začínalo přerůstat přes hlavu, tak jsem toho nechal a chladná noc vyšší teploty kolem nás rychle odnesla. Nad námi se objevil sněhový mráček a z něj se začalo sněžit. Vločky nám padaly do kožichů a já zvedl hlavu a usmál se. Chytil jsem vločku na nos a ona roztála. S Vlčíškem se nám je dařilo přehazovat a pinkat si s nimi, ale asi to byly nějaké jeho speciální vločky. I mráček ale za pár minutek zmizel a já vydechl. Byl jsem z toho trošku znavený, přecijen to bylo prvně, co jsem magii používal záměrně. "Chtěl jsem udělat jen vločky, mráček se nějak... Udělal sám," řekl jsem omluvně Nemesisovi a mávl ocasem ze strany na stranu.

// loterie 7

Alespoň, že ten vlk v úkrytu nebyl naštvaný, když jsme mu Fiéra hodili na krk, pomyslel jsem si. Sice se mračil na Nemesise jako na hroudu kamení, která mu stojí v cestě, ale na mě nekřičel, což bylo drobné plus. nejsem ale člen smečky a tak jim nemám do úkrytu co lozit. To měl pravdu. Ale... Byl jsem s Nemesisem, to něco znamená, ne? A Nemesis je syn vůdců téhle smečky, ne? Neměl bych mít nějaké... Výhody z toho? přemýšlel jsem nad tím, co řekl hnědý vlk v jeskyních. Á! Tak pán by chtěl výhody z toho, že se pachtí se synem alf! uslyšel jsem vyčítavý Hlas. Ale ovšem! Vlastně si tady můžeš dělat, co se ti zlíbí! Jen jdi, sněz jim zásoby na zimu, vyser se jim do úkrytu a bezostyšně jim loz po lese, jako kdyby se nechumelilo! Pevně jsem zavřel oči a třikrát se zhluboka nadechl. Ne, že by to Hlas umlčelo, ale uklidnilo mě o dostatečně natolik, abych mu nevěnoval veškerou svou pozornost.
Zvědavě jsem natočil uši k Nemesisovi, který tvrdil, že ho před nebezpečím ostrova varoval papoušek. "Papoušek? Opravdu? Nevěděl jsem, že umíš mluvit s papoušky," zamrkal jsem a vylezl ze mě jakýsi veselý smích o jednom taktu a jediné notě. "Hah," znělo to pobaveně, překvapeně a skoro jako kdybych konečně viděl, že se plní přání padajících hvězd.
Přál bych si, aby otec byl naživu, ne všechna přání ale mohla být vyslyšena a já s očima schovanýma za závoji slz a křečovitým úsměvem na tváři koukal na Nemesise. Zavrtěl jsem zamítavě hlavou, když mi nabídl svá slova lítosti, která jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě litoval, nebyl jsem toho hoden. Oevřel jsem tlamu, abych mu řekl, že ho to nemusí mrzet, nebo nějakou podobnou věc, ale on se ke mě přisunul a otřel se mi o tvář. Dotyk jeho bílé tváře byl dostatečným spouštěčem k tomu, aby se brány otevřely a vypustily řeku slz do světa. Popotáhl jsem a sklonil hlavu, nechal jsem slzy kanout na zem do sněhu. Byla taková zima, že jsem skoro slyšel, jak se slzy pomalu mění v led a s cinkáním dopadají do sněhu a dělají v něm hluboké dírky. To mě zaměstnalo natolik, že jsem brečet přestal. Naposledy jsem poposmrkl a zvedl packu, abych si otřel tvář o vrch tlapek, o holeně nebo co to tam máme. Chtěl jsem nás zahřát, vzpomněl jsem si. "Něco zkusím," řekl jsem jenom a zavřel oči. Nemusel jsem se dlouho soustředit, věděl jsem přesně, co mám dělat, abych nás zahřál. Vzduch kolem nás se oteplil a sníh začal pomalu tát. S úsměvem jsem se podíval na Nemesise a po slzách už nebylo ani stopy.

// loterie 6

// Siccumské jeskyně

Vyšli jsme ven. Do kožichu se mi jako netrpělivé prsty milenky dostal chlad zimy a odvál pryč veškeré teplo úkrytu. Nestýskalo se mi po teple příliš, chladno jsem vítal. Až mezi stromy jsem si uvědomil, že tamní teplý vzduch mne uspával, zpomaloval. Hloupnul jsem. Možná, že kdybychom tam byli déle, řekl bych něco blbého nebo se zachoval hloupě. Tady venku jako kdyby se mi zrak zostřil a sluch zbystřil. O mém čumáku nemohla být řeč, odmalička jsem byl naprosto neschopný cítit něco více než základní vůně. Stopovat jsme neuměl a rozeznat pachy bylo pro mě jako chodit po vodě - nemožné.
"Kdo tě varoval?" zamračil jsem se nechápavě. Žili tam snad nějací vlci, kteří se dokázali skrývat před ostrovany? Sami jsme žádného nepotkali, ale je dost dobře možné, že se nám vyhnuli. My jsme nebyli zvyklí na jejich prostředí a tak pro ně muselo být snadné vyhnout se bandě neschopných, hlučných a očividně nepatřičných vlků. Řekl jsem Nemesisovi o Lilac a jeho tvář se zkřivila. Polekal jsem se a stáhl uši dozadu. "Je mi to líto," řekl jsem a uhnul pohledem. Lžeš. Lilac mi nebyla nikterak srdci blízká a po tom incidentu v džungli jsem je chtěl všechny vidět pod drnem. Sám jsem je chtěl poshazovat z hory a nechat rozmáčknout kameny. Sice mě její skon vyděsil kvůli tomu, jak brutální to bylo, ale lítost? Tu jsem necítil. Jenom společenské normy mě nutily říkat tato slova, kterým jsem sám nevěřil.
Byl jsem rád, když Nemesis přišel ke mně blíž. Tep se mi zrychlil a já vzhlédl od svých tlapek do jeho ještěřích oček. "Když jsme se dostali do hory, ten podivný tvor, který tvořil dým, na nás poslal vlky bez kůže. Chtěli nás zabít a vzít si naše kožichy. Nejdivnější bylo, že jsme to byli my Byli to naši dvojníci. Můj mě skoro zabil, kdyby nebylo Fiéra. Proto mám jen jizvy," řekl jsem a trhl uchem, které bylo ožužlané a okousané. "Fiér zpacifikoval mého a svého dvojníka. Stín a Pidlovočko proti svým prohráli a... Bylo to hrozné. Stáhli je z kůže a v ní utekli," vydechl jsem a sklonil hlavu. Vzpomínky se mi vracely jako na běžícím páse. Ne, že bych je vytěsnil, jenom jsem si mezi nimi a svou hlavou vytvořil pořádnou zeď, kterou jsem teď probourával.
Zavrtěl jsem hlavou. "Neviděl. Měl jsem oči dole, ale to stejně nepomohlo," můj hlas se ke konci začal třást. Nechtěl jsi brečet, když mu to budeš říkat, pomyslel jsem si, ale to už se mi přes oči natáhl lesklý potah brzkých slz. "V džungli na nás zaútočili nějací tvorové. Vyvázl jsem jenom tak tak, a-ale..." zhluboka jsem se nadechl, "tátu rozdupaly na kaši." Hlas mi vyletěl úzkostí a ke konci jsem sotva šeptal. Slzy se mi statečně podařilo udržet na uzdě. Nechtěl jsem, aby se pro mě cítil Nemesis špatně, takže jsem zvedl hlavu i zrak a přes veškerou bolest, kterou jsem cítil a znovu prožíval, přes všechny obrazy minulosti, které se mi znovu objevovaly před očima, jsem se na něj křečovitě usmál od ucha k uchu.

// loterie 5

// Asgrr hvozd

Prvně jsem si myslel, že Nemesisovi řeknu všechno úplně dopodrobna, jenže potom jsem si to asi rozmyslel a vylezla ze mě velice zkrácená verze. Teď jsem zase byl rád, když se vyptával a já mohl mluvit dál. Rozhodni se, co chceš, ty kupo bláta, napomenul jsem svou domýšlivou hlavu, která skákala od jednoho názoru k druhému. "Sešli jsme se všichni na severu, tam pod horami, kde jsme teď byli. Bylo tam i velmi studené moře. Kolem byly vyplavené podivné dřevěné věci a věci jakoby... Z hladké a jemné kůže, tak jsme to prozkoumávali. No jenže se kra pod námi potom ulomila, asi nás bylo moc. Proud nás odvezl potom na ostrov. Ten samý, kde jsme se potkali vlastně," vzpomněl jsem si. "Jak jste ty, Shireen a... Ta namodralá, jak jste utíkali před hejnem ptáků," připomněl jsem mu. Tehdy jsem se tam vyplavil s tou vlčicí. S tou vlčicí, jejíž jméno si ani nepamatuješ. Seš naprosto nechutná stvůra, Alastore. Nejen, žes ji 'zneužil' a potom před ní utekl, ale teď už ani nevíš její jméno, vyčítal jsem si.
"To vím. Držela se pořád s Fiérem, protože na ni, a potom i na něj a na mě, dorážel Stín a Pidlovočko. Jenže... Když jsme šplhali na horu," trochu jsem znejistěl. Snaž se znít smutně. Vím, že je ti úplně jedno, co se s ní stalo, ale měj trochu soucitu, ty kuse nenávistného balvanu! "Spustila se lavina a ji rozdrtil kámen," dokončil jsem a podíval se bokem. Stáli jsme ještě před jeskyní a já mluvil celkem tiše, tak nás snad dvojice neslyšela. Fiérovy uši mi nevadily, ale ty dva jsem neznal. "Potom nás bylo už jenom," zamračil jsem se, jak jsem počítal přeživší, kteří se dostali na vrchol hory do jeskyně. Já, Fiér, Pidlovočko a Stín, vydechl jsem lehce přerývavě. "Čtyři. Do hory jsme se dostali čtyři," olízl jsem si čumák. "A z hory jsme utekli jenom dva. Já a Fiér," kývnul jsme hlavou k jeskyni, do které jsme se konečně vydali a já sklapnul. Ještě jsi mu neřekl o vašich dvojčatech a o pralese. Oh, jak byl ten prales krásný! slyšel jsem vysměvačný tón v Hlase, který se živil mou bolestí. Srdce mi krvácelo při téhle vzpomínce.
V jeskyni bylo o poznání tepleji a Fiér byl schovaný pod kožešinami a už suchý. Po boku Nemesise jsem se tiše vydal ke dvojici, která ho strážila a vděčně se na ně usmál. "Děkuji moc," řekl jsem jim rychle a sklonil pohled k zemi. Teď ho nemůžu zahřát jak Vlčíšek říkal. Ale vím, co mám dělat. Můžu to zkusit venku, pomyslel jsem si necitelně vůči nebohému Fiérovi. Chtěl jsi za ním jít jenom proto, aby jsi vyzkoušel své nové kouzlo, co? vyčetl mi Hlas okamžitě. Měl mě přečteného jako knihu a nemělo cenu se bránit. Nemesis se mezitím vyjádřil, že potřebuje najít otce a já šel poslušně za ním. Ještě jsem se otočil na dvojici hnědých vlků a znovu děkovně přikývl se slovy: "Moc moc děkuju." Potom jsem už kráčel svými dlouhýmia těkopádnými kroky medvěda za bílým ocasem Nemesise zpátky do lesa.

// Asga.rar