Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mělo mě napadnout, že to pro něj bude děsivé. Viděl jsem Nemesise ale vždy jako schopného a sebevědomého vlka - možná proto, že jsem ho porovnával se sebou a... Všichni byli schopní a sebevědomí, když se postavili vedle mě. Nezvážil jsem, že by tato nová pozice pro něj mohla být strašákem. Mluvil o tom, že vlastně netuší, co se sebou má teď dělat ači jeho nová pozice znamená celkovou změnu jeho charakteru. Sklonil jsem k němu hlavu a ve snaze ho uklidnit jsem mu jazykem přejel po spánku. "Sionn ti určitě pomůže, táta taky. Určitě nikdo neočekává, že budeš dokonalá beta hned od začátku, musíš se do toho jenom dostat. A já ti klidně pomůžu," řekl jsem mu. A pomůžeš mu tím, že za chvíli odejdeš. Ty jsi vážně číslo, povzdechl jsem si v duchu.
"Určitě to zvládneš," usmál jsem se na něj a drcnul do něj čenichem. "Když se ti nějaký cizinec nebude líbit, můžeš ho přenechat Karmě, ta si s ním určitě poradí," zkusil jsem lehkým žertem uvolnit atmosféru a mávnul ocasem. Měl bych jít. Čím dřív půjdu, tím dřív se vrátím, pomyslel jsem si, ale nechtěl jsem Nemesise opouštět. Líbilo se mi být u něj tak blízko, bylo to, jako kdyby někdo hrál smyčcem na mé natažené žíly.

Myslel jsem si, že mě možná Nemesis zkusí překecat, abych místo neúspěšného hledání šel s ním zpátky do lesa. Chtěl jsem to, jenže místo toho se mi dostalo jenom souhlasného přikývnutí, které mě odsoudilo k pár až několika hodinám hledání pozůstatků mého zesnulého otce. Stopa musela už dávno vychladnout. Jako kdybys nějakou stopu dokázal sledovat. Cítíš ledatak déšť ve svých očích, nakrčil jsem nespokojeně čumák a vydechl. Pomalu jsem přikývl, nakonec svého otce půjdu hledat.
Poslouchal jsem, co mi Nemesis říká. Nejspíše jsem tuhle zajímavou novinku minul jenom o pár chvil, protože byla oznámena hned po mém odchodu. Možná to jen nechtěl říkat před tebou. Možná jsi byl příliš natěšený na hladání svého mrtvého papí, že jsi nechal všechno slepě za sebou. Všechno to živé, na čem by ti mělo záležet víc než na nějakých povídačkách o duších. Ale říkal to Arkánus a nevypadal pověrčivě. Ale viděl jsi svého otce umřít, viděl jsi, jak ho- DOST! "Páni. Beta, to je... Někdo velmi důležitý, že?" zeptal jsem se s úsměvem. Nemesis se mi ale nezdál moc nadšený. "Jsi rád? Vypadáš... Smutně," poznamenal jsem, protože mi ještě pořádně nedocházelo, že ne každý projevuje emoce stejně okatě jako já.

Jako laň chycená v pasti, jako zajíc tisknoucí se ke stěně nory, když predátor dotírá na vchod a jeho zuby se co chvíli objeví poblíž a zablesknou v temnotě. Teplý závan jeho dechu uvině zajícovu srst. Připadal jsem si jako kožist lapená ve slepé uličce a netušil jsem, jak se dostat ven.
Naštěstí Nemesis nebyl predátor, nebyl lovec. I přes svoje rychlé omlouvání a haldu slov jsem poslouchal, co říká, jen mi chvíli trvalo, než se jeho slova dostala z mých uší do mého mozku a já je zpracoval. Pak jsem konečně sklapl a podíval se na něj s úlevou. Nejsme stvůry. Nejsme, když to říkal on, musela to být pravda. Taky jsem si nemyslel, že jsme takoví, ale... Nejspíše tady byli vlci, kteří si to mohli myslet. Pořád si o sobě myslíš, že seš nestvůra. odporný tvor přiživující se na životě jiných. Nepřejícný, závistivý a plný hněvu, toužící po smrti, shazující vlky do děr, pod laviny a do moří, to poslední mi sebralo dech. Nějak jsem to vytěsnil, ale teď jsem si vzpomínal. Myslel jsem si, že je to Rowena, ale na ostrově Rowena nebyla. Musela to být jiná vlčice. Měla tmavý kožich - jako Rowena - ale byly v něm modré záblesky. Asi. Měl jsem to hodně... zmatené. Dostal jsem tam totiž i nakládačku.
Přestal jsem se omlouvat, když jsem dostal podnět slovy i dotekem. Zalapal jsem po dechu s pootevřenou tlamou, která ještě chtěla chrlit nesmyslné omluvy a sklonil hlavu a jemně k němu přitiskl svoje čelo, zatímco se mi otíral o krk. Byl jsem hrozně rád, že se mě neštítí. Pořád se bojíš, že jsi odporný, díval jsem se na řeku a přemýšlel, co teď. Nemusel jsem přemýšlet dlouho, Nemesis se ujal iniciativy. "Chtěl jsem ještě dojít dál po řece, jesli nenajdu tátu," řekl jsem, ale nezněl jsem, že bych se tohoto plánu momentálně chtěl nějak moc držet. "Povídej," usmál jsem se a zavrtěl vesele ocasem ze strany na stranu.

Měl jsi mlčet, měl jsi držet jazyk za zuby, protože teď si tak nepřipadáš jenom ty. Myslí si, že si o něm myslíš, že je nestvůra. Že váš vztah je odpudivý. Že ty jsi odpudivý, protože si to myslíš, zamrkal jsem, sotva zakoktal pár slov. Nevyšlo ze mě ale nic, co by stálo za řeč. Proč jsem to musel jenom vytáhnout na svět? Měl jsem to raděj iuzamknout v sobě, zamezit vzpomínkám v průchodu a nezaměřovat se na minulost. "Slyšel jsem to od někoho. Mluvila o partneřích - jako jsme my - jako o těch," pípl jsem omluvně. Byl to slabý argument a už vůbec by mě neochránil před smrští a lavinou, kterou by na mě Nemesis mohl klidně seslat. Nebránil bych se, nejspíše bych se jenom nechal zavalit a ještě mu poděkoval, že takovou špínu zprovodil ze světa.
"N-Ne!" zamítl jsem stále polohlasem, ale dostala se mi do něj ráznost rozhodnosti. V tomhle jsem si byl jistý. "Připadám si jako stvůra kvůli mnoha jiným věcem, ale tohle mezi ně nepatří," breptl jsem. Tohle sis mohl taky nechat pro sebe, nemyslíš? rýpl si Hlas. Zvedl jsem se ze sedu a udělal krok k Nemesisovi. "Ty jsi to nejlepší, co mě potkalo. Jenom s tebou si připadám konečně normálně," hlesl jsem a stáhl uši. "O-omlouvám se, neměl jsem nic takového říkat. Nějak mi to p-prostě vytahunulo na mysli a já se nemohl zastavit. Nemyslím si, že bychom kvůli tomu byli špatní, že bychom měli být příšery, vždyť neděláme nic zakázaného," vychrlil jsem na něj jedním dechem. Tohle bylo na mě nějak moc. Začal jsem se cítit slabý a naprosto neschopný, neužitečný. "J-, m-, omlouvám se," breptl jsem a sklopil pohled na vteřinu k zemi, než jsem oči opět zvedl a hledal v jeho tváři výčitku.

Tos... S tím pohnul ty? očima jsem zaletěl ke svému ohanbí a pod obrovskou silou tlaku studu jsem zase dal packy před sebe, abych tento vykvetlý kvítek schoval před pohledem světa. Já... Nene, nevzpomínej, zamračil jsem se a pevně sevřel víčka k sobě, jak jsem se snažil zahnat všechny vzpomínky, které se týkaly právě těchto míst vlků. Na mysli mi vytanula Lenia s Cynthiou, které mě kdysi hlídaly jako malé a které... Nebo jenom jedna z nich? Říkaly mi, že mi někdo strčí klacek do zadku. Na mysli mi ale hlavně velice zřetelně vytanula Tasa, rozvalená v trávě a odpočívající, poučující mě o tom, že vlci mají klacky a vlčice díry a jedno patří do druhého. Je tohle ten klacek? předtím jsem svoje čůrací ústrojí jako klacek neviděl, ač mi to mnozí říkali a označovali to tak. Nikdy jsem tam tu podobu neviděl, ale teď se mi to zdálo o něco uvěřitelnější. Klacky patří do děr. Klacky patří do děr, problém ovšem byl, že Nemesis žádnou díru neměl. Byl vlk, stejně jako já. Je tu teda ještě možnst, že bys svou tyčku strkal do díry vlkům pod ocas, úplně jsem viděl, jak mi tohle Tasa říká. Nechápal jsem to, tehdy. Teď jsem to chápal až příliš a příliš mě to zasáhlo. Podíval jsem se na Nemesise, připadal jsem si jako nečistá zrůda, jako stvoření z nejhlubšího dna pekelného. Byl jsem zavrženíhodný, odporný a nechutný, na světle se lesknoucí slizem své ohavnosti. Ale nemyslím si, že budeš zrovna jeden z nich, spletla se. Byl jsem jeden z nich. Neříkala to nikterak hanlivě, ale připadalo mi, že se právě velice bolestivě kategorizuji jako něco, co by mělo být schováno před světem. Doteď ti to nevadilo, byl jsi s tím zcela v pořádku. Proč až teď, až stímhle mezi nohama, si přijdeš jako lejno světa? polkl jsem a trhavě se nadechl.
Zavrtěl jsem konečně hlavou na protest. "Nemesisi, myslíš si, že jsme stvůry?" zeptal jsem se ho a vzhlédl. "Protože... Nejsme s vlčicí? Protože jsme jedni z těch?" dodal jsem třepetajícím se hlasem.

Chápavě jsem přikývl. Taková radikální změna vzhledu musela být pro jednoho šokem a fakt, že mě se takto Nemesis líbil, nikterak nesladil čajíček jeho nového kabátku, do kterého svou identitu měl schovat. Moje obrázky byly více... Řekněme zdobné. Nalepily se mi již na existující barvu kožichu. Nemesis si prošel proměnou jako ve Winx klubu.
"Protože se do obecné tabulky nevejdeš, jsi až příliš excelentní!" uzavřel jsem naši debatu a potom se vrátil k tomu, co mě trápilo. Trápilo bylo špatné slovo. Cítil jsem se nesměle jako vlčice nachytaná v úkrytu cizího samce nabušeného testosteronem. Toporně jsem seděl s packama dál od sebe, ať se Nemesis může podívat, co je příčinou mého podivného chování. Je to tak? Má to všechno dohromady nějaký smysl? Kvůli... Tomuhle se cítím tak nedočkavě? Tak nenasytně toužící po jeho doteku a přítomnosti? loupl jsem očima z Nemesise na tu věc, která byla mou součástí a sklopil uši. "M-Myslím, že je to... Nějaká součást mě," vypadlo ze mě koktavě. Zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu, když se mě zeptal, jestli to bolí. Jestli to něco dělalo, tak se to nedalo popsat jako bolest. Připadalo mi, že se mi chce čůrat, ale... Nechce. Vůbec jsem netušil, co mám dělat a jenom jsem se díval na Nemesise, jak si mě prohlíží. Taky si ho můžeš prohlížet, ozvalo se mi někde v koutku hlavy a já bez přílišného pobízení začal očima klouzat po jeho šedé srsti, bílých lících, hadích očích a tmavých pruzích, které se mu vlnily na těle. Jeho ocas je čistě bílý, skoro jako kdyby někdo uškubl ocas bílému vlku a nalepil mu ho k zádi. Ten přechod je úplně přesný, pomyslel jsem si a cítil, jak se mi tam dole vaří krev. Snad se to i lehce pohnulo, zaškubalo, když jsem si Nemesise prohlížel, ale já se dolů raději nedíval, protože už teď mi odpadávaly hnědé tváře studem.

"Mhm," přikývl jsem souhlasně. Teď, když už jsem se nemusel obávat o jeho zdraví a nociceptory, bylo mým okem usouzeno, že lesklé kovové předměty zvláštních nepřírodních tvarů a podivně penetrujících umístění mému druhovi velmi sluší. "A... Co si o tom myslíš?" zeptal jsem se ho, když řekl, že už se sám viděl. Na jeho obličeji se zatím nemihla žádná jasná emoce či názor. Je to tvůj druh, přítel, tvůj Nemesis, a ty nedokážeš poznat, co si myslí? Jsi ignorantský blb, který svého partnera jenom přehlíží, zasyčel na mě Hlas a já polkl.
"V deseti stupňové stupnici ovšem! Už tak máš deset bodů a s tímhle přesahuješ maximum o celé tři body!" řekl jsem se zubatým úsměvem a zavrtěl ocáskem. Lítá ti tam bod, ty zaostalý tupče, upozoril mě Hlas. Zdálo se mi, že poslední dobou je čím dál tí více rýpavý a přítomný, a to jsem si myslel, že jsem se ho konečně zbavil!
Trapně jsem se zasmál, když řekl, že k nevydržení je s ním normálně. Byla to jen reakce, aby si nemyslel, že ho ignoruju. Vlastně jsem nevěděl, co na to odpovědět. Takhle k nevydržení to ale ještě nebylo. Vlastně nikdy to tak nebylo. Seděl jsem s překříženýma nohama a čekal, jestli ta věc znovu zmizí, ale ono nic. Polkl jsem a podíval se na Nemesise jako bité štěně. "T-Tohle," přiznal jsem nakonec a dal tlapky bokem, odkrývaje můj vlastní, osobní květ Rebutie minuscula, který... Nepřemýšlej nad tím tolik, prase jedno! sevřel jsem pevně oči a podíval se na Nemesise, avšak pohled jsem velmi rychle se studem sklonil. Stáhl jsem uši a ocas si přitáhl k tělu.

Nemesis měl pravdu, nemělo cenu lpět na minulosti, zvláště když by moje přítomnost ničemu stejně nepomohla. Byl jsem obyčejný vlk a ještě k tomu trochu pomalejší než ostatní, takže byla opravdu malá šance, že bych něco svedl. "Chm, mmhm," povzdechl jsem si a souhlasně zabručel. Podařilo se mi ze starostlivého obličeje vymáčknout lehký, sladce omluvný úsměv. Jen co se pohledem vrátil ke mně, prohlédl jsem si tyto jeho nové přírůstky lépe. Kovově se leskly, byly hladké a jeden by skoro řekl, že ho zdobily. "Aspoň ti ladí k srsti. Vypadáš," hustě, drsně, tajemně, skvěle, "s nimi moc hezky." Zavrtěl jsem ocasem, abych ho povzbudil. Všechno zlé muselo být přece k něčemu dobré, protože proč by se potom zlé věci děly? "Ne, že by ses mi bez nich předtím nelíbil, ale teď bych ti za ně přičetl další... jeden, ne, dva! Bonusové body za styl," zazubil jsem se.
Připadal jsem si jako hloupá holka, ale nemohl jsem si pomoci. Smál se a poté se mě zeptal, zda jsem opravdu tolik tesknil. "Je to k nevydržení, jenom být vedle tebe mě úplně... Jsem z toho paf!" roztěkaně jsem odpověděl a konečně se na chvíli zastavil a pokusil se uklidnit. Chtěl jsem udělat krok vzad, ale packou jsem se něčeho dotkl a to něco bylo součástí mě, jenže jsem o téhle své části dosud netušil. Sklopil jsem s vyvalenýma očima zrak mezi svoje přední nohy a uviděl něco, co si v mé mysli ihned zalezlo do šuplíku podivných slimáčích potvor z nočních můr. Zvedl jsem prudce hlavu, udělal rychle krok vzad, posadil prdel na zem a překřížil přední nohy před sebou, abych toho podivného tvora, co mi lezl z těla, skryl před světem a hlavně před Nemesisem. '"Myslím, že se něco děje," oznámil jsem Nemesisovi lehce vyděšeně, ale hlavně zmateně a cudně. Úplně jsem hořel a pohled na něj mi moc nepřidával. Co se to se mnou děje? Proboha živého, proč to tam... Je? skoro jsem ječel. Cítil jsem, jak můj vnitřní jekot rozvibrovává můj hrudní koš a snaží se dostat ven. Hodil jsem na Nemesise svůj medvědí kukuč a pohledem ho vybízel k tomu, aby... Aby mi pomohl.

Wizku mi vyklouzla z hlavy stejně rychle, jako informace o lovu, které se mi kdokoliv snažil za můj život vštípit. Vím jenom, jak lovit ryby. A ani ty už lovit nechci, pomyslel jsem si zatrpkle. Možná by mi s tím někdo mohl pomoci, napadlo mě krátce. Ani na vteřinu jsem však nepomyslel na Nemesise, Arkánuse, svou novou... Smečku. Nebreč, ty citlivko. Příliš jsem se za tohle styděl.
Na obličeji se mi na něco delší dobu usadit ustaraný pohled a chmury, když zmínil, že předtím to bolelo. "To mě mrzí. Kdybych neodešel, kdybych byl stebou, třeba by se to... Do tebe nedostalo? Třeba by tě nic nebolelo," popustil jsem uzdu svému jazyku, který se rozhodl vynést na světlo světa všechny mé obavy a myšlenky, které je doprovázely jako věrný konvoj. Měl jsem takových konvojů v hlavě mraky. Některé byly starší a než jiné, jiné byly čerstvé, naložené nejnovějšími obavami.
Jeho smích mě ale z těchto chmur na chvíli vyléčil. Krátce jsem se zasmál nad jeho popíchnutím a odklonil hlavu v náhlém záchvěvu horka. Proč se tak stydíš? Proč jsi tak nervózní? prozrazovaly mě moje klepající nohy i celková roztěkanost. "Asi mi to stačilo na to, abych se opravdu, opravdu, OPRAVDU těšil, až tě zase uvidím," přiznal jsem a naklonil se k němu, vyčkávaje nějakou reakci.

Nadechl jsem se chladného vzduchu smíchaného s hřejivou vůní nového domova, která vyzařozavala z Nemesise. Nemohl jsem být šťastnější, zvláště poté, co jsem slyšel trylkot jeho hihňavého smíchu. Nedostalo se mi žádné odstrkování ani napomenutí, nic takového. Koutkem oka jsem potřehl Karmu, která seskakovala z Nemesisova hřbetu s lehce podrážděným pohledem. "O-Omlouvám se, paní Karmo," breptul jsem k ní, když jsem se vyklonil zpoza Nemesise. Při pohledu na její ostrý zobák a obří drápy mi hlas poposkočil nervozitou, avšak útoku jsem se neobával.
Wizku mě pozdravila zpátky, byl jsem rád, že si mě pamatovala. Tehdy jsem vypadal... Úplně jinak. Byl jsem ještě malé nechtěné vlče, bez jizev, bez obrázků.
Nemesis mi chtěl ještě něco sdělit, než půjdu, ale mně se odcházet opravdu nechtělo. Čumákem jsem zavadil o něco studeného a hladkého na jeho hlavě a zaraženě se odtáhl, abych tuto novou ozdobu na svém druhu pořádně prozkoumal z dálky. "Co to máš?" zeptal jsem se překvapeně a neskrýval svou zvědavost, když jsem čumákem přijel blíže k piercingům na jeho tváři. Ty na jeho bradě byly jako zuby, na nozdrách měl další připomínající nadbývající páry očí a poslední měl skrz celé ucho. "Nebolí tě to?" zeptal jsem se starostlivě, protože tyto věci mu očividně prostupovaly skrze tělo. Skrze starostlivost jsem jen těžko skrýval své neustálé vzrušení, které se z nějakého důvodu ještě zdvojnásobilo, když jsem byl Nemesisovi tak blízko a objevil na něm něco nového. Do hlavy se mi dral obraz Tasy, která mi vysvětlovala věci, kterým jsem dosud pořádně nerozuměl. Následně jsem uslyšel jemné prásknutí a otočil hlavu zpátky na Wizku. Její kožíšek trčel do všech stran a výraz měla najednou živější a poplašenější. Mlčky a lehce překvapeně jsem na ni koukal a čekal, co z ní vypadne. Roztomilé, přehrálo se mi v hlavě. Sklopil jsem čumák i lehce zrak, stud ale zároveň radost se prohnaly přes mé tváře. Nakonec se začala kvapně loučit. "Měj se Wizku, pozdravuj Sigyho," rozloučil jsem se s ní s úsměvem a chvíli sledoval, jak její ocas mizí v dáli. Nedokázal jsem ale koukat za Wizku déle než tři vteřiny, Nemesisova přítomnost mě celého... Rozechvívala. Otočil jsem se na něj a přejel mu jazykem po tváři, možná až dotěrně. Snažil jsem se nemě z něj vynutit jeho důkazy lásky. Chtěl jsem, aby se ke mně přitiskl, aby mě zulíbal a aby mě schoval před světem do své krásné srsti. Potřebuji to. POTŘEBUJI.

// Mahtäe jih

Byl jsem z té ryby dost vykolejený ještě nějakou dobu a celou cestu proti proudu řeky jsem přemýšlel nad tímm, proč jsem se s ní sekal zrovna já. Viděl jsem to ale z té lepší stránky, protože existovala fůra vlků, kteří by ji snědli bez mrknutí oka a její šupiny by si vystavili někde na kožichu pro obdiv ostatních. Taky jsi nad tím přemýšlel. Proč jsi to vlastně neudělal, hmm? Co tě zadrželo tentokrát? Strach? Bojíš se snad RYB? zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu a nadechl se. Asgaar jsem měl za svými zády a žaludek mi dělal kotrmelce po celé břišní dutině, nebyl čas na strach. Strach z ryb, absurdní. Jenže ty jsi absurdní. Už jsi někdy viděl patetičtějšího vlka, než jsi ty sám? Bratr tě vyměnil za svůj nuzný život a nabídl tě jako oběť, ale ty se na něj ani trochu nezlobíš. Shazuješ vlčice do jam a pak je jdeš zachránit. Skupina vlků nepomůže zachránit tvého otce, protože každý měl dost práce starat se sám o sebe a navíc vás neznali, ale ty obrátíš všechen svůj hněv na ně. Nechceš být tulákem, ale místo toho, aby ses vrátil zpátky do Mechu, tak se vetřeš do přízně Asgaarského otce tím, že se cukrblikuješ s jeho synem. Řekni, Alastore, je na světě horšího tvora než jsi ty sám?
Měl jsem už tlapky ve vodě a lososa na dosah. Prudká voda tady nezamrzala, alespoň něco příjemného. Rychle jsem lososa vylovil a s úlevou zjistil, že jeho pohled je tupý a prázdný, tak jak to má u ryb být. I přesto jsem cítil tichý odpor k tomu, abych ho snědl. Viděl jsi jednu zlatou rybu, která se na tebe vyčítavě podívala a teď uvažuješ nad tím, že budeš žrát jenom bobule. Co jsem říkal? Hlas zněl vítězně, vyhrál argument, do kterého jsem se raději ani nezapojoval. Jeho potměšilý úsměv mi jako obraz v hlavě zůstal ale i dlouho poté, co jsem lososa nakonec snědl a konečně naplnil svůj žaludek nějakým jídlem.
Najít otce. Měl by být někde u řeky, možná když půjdu dál proti proudu? zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Vločky mi padaly do kožichu a já se podíval vzhůru k vyhlídce, která byla schovaná pod sněhovou přikrývkou a v podivné zimní mlze. Asi se tou mlha neříká, nakrčil jsem čumák a najednou si vzpomněl na Nemesise. Chci se za ním vrátit, chci být s ním, nebylo by to zas tak divné, kdybych se ale necítil... Jinak. Něco bylo jinak. Byl jsem opravdu zapálený do toho, vidět svého druha, ať to stojí, co to stojí. Jenže... Chtěl jsem vidět i otce. Mmmm! zaskučel jsem v hlavě. Půjdu se podívat kolem řeky a pak se vrátím! usmyslel jsem si a pokračoval tedy proti proudu. Nohy se mi zvláštně třásly a něco mě táhlo zpátky do Asgaaru. Skoro jako kdyby Nemesis vystřelil liány z lesa, omotal je kolem mě a táhl mě zpět.
Musel to být osud, protože při cestě jsem Nemesise uviděl v celé jeho nové kráse, jak stojí nedaleko řeky s Karmou na zádech a čumákem míří na černobílého vlka. Zrychlil jsem krok, nohy se mi roztřepaly ještě víc a cítil jsem, jak mi tváře neskonale hoří, když jsem přicházel blíž a blíž. A čím blíže jsem byl, tím povědomější mi černobílý vlk - ejhle, vlčice, neměla tyčku, klobásu ani klásek, jak by řekla Tasa. Podařilo se mi ji poznat, ale jako první jsem se potřeboval jít přifařit do osobního prostoru svého druha. "Hrozně rád tě vidím," zamumlal jsem mu jediným výdechem do ucha, zatímco jsem se čumákem ryl v jeho srsti na krku. Ocasem jsem migroval z východu na západ a nutno podotknout, že jsem se pod dozorem Wizku teď cítil trochu provinile. Viděl jsem Nemesise tak hrozně rád! Nakonec jsem ale vystrčil hlavu z jeho bílé srsti a loupl očima k vlčici, která mě kdysi chvilinku hlídala. "Ahoj Wizku," pozdravil jsem ji zdvořile a potom se posadil hned vedle Nemesise, abych se mu mohl vetřít do přízně ještě více. Cítil jsem zvláštní vzrušení, když jsem mu byl tak blízko, ještě nikdy jsem nic takového nezažil. Bylo to tím, že jsem ho viděl po chvilce odloučení? krev mi bušila v uších a... I jinde, zvláštní pulzaci jsem ale nevěnoval tolik pozornosti, ačkoliv kdybych tak učinil, všiml bych si něčeho nového, co jako rudé poupátko stydlivě kvetlo v mých intimních zahradách. S tlapkama úhledně před sebou jsem nevědomky snad zabránil Wizku přímému výhledu na tu věc. "Otce jsem nenašel, ale měl bych se podívat ještě víc proti proudu," breptl jsem a čumákem se dotíral na Nemesisovu tvář. Vyžadoval jsem pozornost. A nejlépe nějakou hodně dotykovou. Cítil jsem se nahý a potřeboval jsem jeho teplo a kožich, aby mě zahřál a skryl.

// loterie 22

Víš proč na tebe tak kouká? Protože jsi ji vytáhl z vody, z jejího světa, a teď ji chceš sníst. Chceš ukončit její život jenom proto, aby ten tvůj mohl pokračovat. připadáš si důležitější než tato ryba? jindy bych se přikláněl k sobecké odpovědi, kdy se svět točí spíše kolem mě než kolem rybky - ať už kvůli mé větší hmotě či důležitosti - jenže tohle byla jiná situace. Ta ryba je zlatá, a to byl ten největší problém. Už od pohledu měla ryba větší hodnotu než můj hnědý kožich se zelenými znáčky. Za takovou rybu by několik vlků i vypustilo několik sprostých slov, aby se jí mohli zmocnit. A tady jsem stál já, neschopný a prázdný, sobecký a ješitný.
"Víš, takové hezké šupiny si nezaslouží skončit jenom kvůli tomu, že mám hlad," povzdechl jsem si a jemně chytil rybku do tlamy. Pevně stiskni. Zacvakni zuby do jejích šupin, zmocni se jí. Bude to tvoje ryba, tvoje jídlo. A třeba mají ty šupiny nějakou cenu! nabádal mě Hlas, ale ignoroval jsem ho. Nepotřeboval jsem nic, co mělo cenu. Věděl jsem, že moje kmotra si na cenných věcech ujížděla, ale já jsem se za ní nechtěl připlazit s prosbou, ať mě vezme zpátky. Měl jsem z ní strach a ačkoliv vzpomínka na poslední návštěvu postupně šedla a vytrácela se, mučivý děs z ní přetrvával.
Vložil jsem rybku zpátky do vody bez jediného škrábance. "Asi... Asi půjdu lovit jinam," zazmumlal jsem na mizející třpytící zlatou rybičku po proudu a s povzdechem se rozešel jinam. Třeba najdu tátu jinde, tady očividně není.

// Medvědí řeka

*happy švagr noises*

// loterie 21

// Asgaar - před týdnem

Proč jsem sem šel? Proč jsem odcházel? Jdu ven z lesa, abych... Oh, já mám vlastně hlad. Ano jdu si ulovit snídani. Oběd. Večeři. Jídlo za všechny ty prohladověné dny už od... Od té doby, co jsem jedl naposledy. A to bylo ještě předtím, než jsme s tátou vyjeli na kře za horou. Vstříc smtri. Táta! Šel jsem hledat tátu! připadal jsem si jako velmi starý senilní vlk s kloub na dranc, protože ačkoliv jsem skrze les proletěl skoro jako neřízená střela, cesta k řece mi trvala nečekaně dlouho. Slyšel jsem její bublání a klokotáí už z dáli a její hlas mě vábil blíže a blíže, ale přece jako kdyby se vzdálila o další dva metry dál, zatím co já popošel o jeden. Zatracená řeka! zanadával jsem na tok bystré vodinky, když se mi konečně podařilo stanout u jejího břehu. Její veselý bublot mě ale rychle vyvedl z mrzuté nálady a navodil i můj žaludek na správnou notu. Byl čas rybařit!
Rybaření o samotě je nudné, seznal jsem, zatímco jsem v ledové vodě stál packami a čekal, až se nějaká ryba odváží připlout blíže k mým tesákům. Vzpomínal jsem na rybaření s černolícou vlčicí, na jejíž jméno jsem si dosud nedokázal vzpomenout. ELORA! náhlé uvědomění mnou málem švihlo do vody. Nejsem tak starý, vzpomněl jsem si! zaradoval jsem se, nicméně tím to pro mě končilo. Její jméno postrádalo jakoukoli emocionální odezvu, možná tak stud a podivné temné kouřové vlnky. Vzpomínal jsem si na rybaření s Tasou a na to, jak jsem se ptal Meinera, proč jí ryby. Měl bych se ukázat v Mechu, říct jim, že už se nevrátím, pomyslel jsem si teskně, když tu jsem zahlédl něco zlatého a třpytivého. Jako straka jsem to vylovil, mordu celou od ledové vody a kapičky v očích. Na břehu se plácala zlatá rybka. Bez dechu napínala své třpytivé tělo a poulila na mě vyčítavě oči. Zamračil jsem se na ni. "Ryby se nemají koukat vyčítavě," nařkl jsem rybu dotčeně. To by mi zúžilo jídelníček na bobule a přišel bych o poslední zdroj masa! "Laskavě se tvař stejně mdle jako ostatní ryby!" prskl jsem na ni popuzeně, úplně jako kdybych nebyl tím hodným a plachým Alastorem. Měl jsem své hranice a tato překrásná zlatá ryba mi kazila plány mého už tak o dost ochuzeného bytí.

// loterie 20

Skepticismus byl teď mým nejlepším kamarádem. Raději než se poddat slepé naději, zvolil jsem si cestu oklikou plnou pozorování a nedůvěryhodných pohledů jenom proto, abych se ušetřil další rány. Byl jsem mladý vlk, ale moje srdce už drásavě krvácelo několikrát. Věděl jsem, jaká je to bolest přijít o některé iluze, jaké to je, když se svět rozsype jako rozbité zrcadlo či rozfouká jako domeček z karet. Předejít tomu teď bylo pro mě velice důležité, ne-li přímo esenciální.
Arkánus mi dal tip, kam bych měl jít otce/pozůstatky otce/otcova ducha/otcovu naušnici jít hledat a já se podíval směrem, kde tekla řeka. Tam jsem to znal a bylo tedy pravděpodobnější, že odtamtaď najdu cestu zpátky. Nejspíše bych se dokázal vrátit i kdybych zabloudil, ale nehodlal jsem se teď od Asgaaru moc vzdalovat. Teda, nechtěl jsem se od něj vzdalovat. Byl to teď můj nový domov a já se v něm chtěl zabydlet. Konečně se cítit jako doma. Být chtěný po boku někoho, komu na mně záleží. Požádal jsem o svolení odejít a to mi bylo dáno s jedinou podmínkou - vrátit se do konce zimy. "Ovšem," přitakal jsem a na rozloučenou loupl pohledem po Nemesisovi, který zde kvůli otcově prosbě zůstával. Asi měli ještě nějaký rodinný byznys. Přikročil jsem k němu a vlepil mu rychlou rozlučnou hubičku na tvář, než jsem se s mávajícím ocasem začal rychlým krokem vzdalovat směrem na západ, směrem k řece.
Co tam najdu? Najdu tam něco? Třeba je na opačné straně, neměl bych to rovnou otočit? To je prašť jako uhoď, prostě půjdu nejdřív k řece, pomyslel jsem si, když mi náhle zakručelo v břiše. Cesta tedy byla dána, musel jsem se i najíst, ačkoliv jsem to dělal nerad. Byl jsme hladový už několik dní a teď jsem přežíval jenom na zbytečcích Vlčíškovy zázračné magie, kterou mne usušil a ochránil před nemocemi - narozdíl od Fiéra. Snad už je mu lépe, projelo mi hlavou, když mi myšlenky sklouzly ke klapouchému v úkrytu. Teď už se za ním můžu jít podívat, aniž bych tam nepatřil, zahřálo mě u srdéčka.

// Machtaje jih