Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zůstali jsme stát a já slyšel, jak Michiko vesele vyvolává Nemesisovo jméno. Já jsem na svém partnerovi pouze visel očima a pokoušel se vyslovit Fiérovo jméno, ale kromě prvního písmenka toho ze mě moc nevylezlo. Ani nemuselo, protože mi Nemesis rozumněl a následně trhaně zavrtěl hlavou. Otevřel jsem tlamu, ale nic z ní nevyšlo, proto jsem jenom přiložil čelo na to jeho a nechal smutek, ať nás obklopí.
Za Nemesisem se přiřítila i Shireen a nějaký světlý vlk. Odtáhl jsem se od Nemesise a podíval se na světlého. Ten mě hned oslovil jménem, na které jsem přikývl. Shireen mě zdravila už z dálky a já zamával ocasem a jemně se usmál, když k nám přikvačila i s vlčetem. Nad námi se ale náhle rozlehlo nelibozvučné vytí nějakého kastrovaného jedince a bílý vlk se otočil s tím, že to půjde vyřešit. Cukl jsem ušima, ale jinak jsem své náhlé napětí nedával najevo. Michiko na mých zádech totiž skoro vibrovala jako telefon na mahagonovém stole v tichém režimu. Otočil jsem na ni hlavu a čapl ji za kůži na krku, abych ji ze sebe sundal. Položil jsem si ji před sebe a konejšivě já zašeptal: "Neboj se, nic se neděje." Několikrát jsem jí po bílé hlavě přejel jazykem a přitom se pokoušel poslouchat ostatní. Mezitím se lesem rozlehlo další vytí. Je to tady nějaké... Plné vlků, nebyl jsem na to zvyklý, ba právě naopak. Bylo tu hodně povyku. Pořád jsem byl vnitřně napjatý a některé emoce jsem držel na uzdě, protože se kolem mě dělo moc věcí najednou. "Řekl bych, že ano," odpověděl jsem Shireen a vzhlédl od Michiko, kterou jsem celou dobu laskal a jemně ňuchňal, když Nemesis zmínil něco o hořícím kožichu. Shireen v kožichu skákaly jiskry a dopadaly kolem, ale většinou stihly zhasnout dřívem než něco podpálily. "Páni, jak to děláš?" zeptal jsem se jí, aniž bych se pokoušel skrýt své nadšení a zvědavost.
Otočil jsem hlavu k nově příchozímu. Parsifal v tlamě držel leklou rybu a dle jeho slov byla má. "N-Neříkej mi pane," zakoktal jsem se prvně. "Ale moc děkuju, udělal jsem to rád," usmál jsem se na něj záhy. "Máš ještě hlad, Michiko? Nebo ty?" zeptal jsem se své maličké bílé koule chlupů a potom se otázal i té, kterou přivedla Shireen.

Počkal jsem, až se na mě škvrně vydrápe a potom se s ní začal zvedat. Jamile byla pevně usazená a připravená k pohybu, rozešel jsem se nějakém žádně určeným směrem a nevědomky si to mířil blíž k Nemesisovi a skupině vlků. Jak bych to mohl tušit, když můj čumák nerozpoznal lejno od masa? Nabídl jsem Michiko několik možností, kam zavítat a bylo mi řečeno, že chce jít všude. "Dobrá, má paní, pojďme tedy všude!" souhlasil jsem hravě v dětinské logice. Samozřejmě nebylo možné jít všude, ale souhlasit bylo znazší než vysvětlovat, že za chvíli zase zapadne slunce a to s ní z lesa vážně nepůjdu. Ještě bys ji někde ztratil, nebo by se objevili ti obávaní lovci vlčat a sebrali ti ji. Co bys proti tomu udělal? Jsi slabý a hloupý, otočil by ses na chvíli zády a po Michiko by nebylo ani vidu ani slechu. Nic by jsi nezmohl. Co by ti na to asi Nemesis řekl? Nedokázal ses postarat ani o jediné vlče, o které si řekl, že se postaráš. Vlastně jsi to slíbil. Ano, ano, slíbil. je tvou povinností se o ni postarat, hlídat ji, aby jí nikdo neublížil, nikdo, ani ty, poslední dvě slova bolela více, než celý monolog. Ani jsem nepomyslel na to, že bych já mohl Michiko ublížit.
A teď se ti narodili synovci a neteře, co když ublížiš i jim? Zasedneš je, zalehneš? všechny tyhle děsivé myšlenky se mi honily hlavou, že jsem si ani nevšiml, že jdu proti hodně nízké větvi. Zastavil jsem tak tak, aby Michiko nebyla právě touto větví shozena ze sedla. Vycouval jsem a otočil na ni omluvně hlavu. "Erhm, o-omluvte mě má paní," chvíli mi trvalo zase se vžít do role galantního rytíře ze srágory Alastora, "byl jsem zahloubán v myšlenkách!"
Dál jsem nic říkat nemusel, protože jsem uslyšel Nemesisův hlas, který mě oslovoval jménem, stejně jako Michiko. Nadzvedl jsem obočí a v očích se mi zračily obavy. Bál jsem se nejhoršího. "F-F-?" zaffněl jsem pouze ve snaze vyslovit Fiérovo jméno.

Prohlížela si mě a já si pod pohledem jejích jantarových očí připadal jako nahý, zcela prostý svého neexistujícího brnění, nechráněný před jejím zkoumavým pohledem, jenž soudil každičký nedokonalý záhyb mé kůže. Je to jenom vlče, takhle tě nevidí, snažil jsem se uklidnit, ale pořád jsem v hlavě slyšel hlasy, které mi tvrdily opak.
Michiko hrdě vypjala hruď a začala se tvářit vskutku vznešeně, jeden by rozhodně nepochyboval, že její krev je modrá jako šmoulí esence. Dokonce i privilegia bílého kožichu by se jí dala připsat na účet, kdyby nebylo oné "špinavé" packy. Důkaz drobné nečistoty její krve, snad smilnictví její matky, cizoložství a pletichy s jinými samci nižšího původu. Jeden mohl jenom z kožichu a vystupování odhalit, jakou minulost a jaké obecné kouzlo kolem této princezny vězí. I přesto jsem jí byl věrným rytířem, který jí nabídl svezení. Začala poskakovat a drápat se na mě - nemít tak hustý a drsný kožich, jisty bych její drápy cítil až na kůži. Lehl jsem si na zem a nechal ji, ať mi vyskočí na hřbet. "Nasedněte, má paní," pokynul jsem jí a ani si neuvědomil, že můj ocas začal kmitat ze strany na stranu bez mé vůle. Vesele jsem zametal tající sníh kolem nás i se vším bordelem. "Princezna jako vy si nesmí ušpinit pacičky na tak nečisté půdě!" dodal jsem na oko dramaticky a jakmile na mě Michiko vylezla, pomalu jsem se postavil. Nepatřil jsem mezi nejvyšší vlky, byl jsem spíše rozložitý a široký, zkrátka medvědího zjevu. Tím snáze se jí na mně muselo držet a nehrozilo, že bude mít závratě. "Má paní, kam byste chtěla zavézt? K řece, k jezeru, na skálu kde je krásný výhled, či snad do klidného údolí nebo kolem lesa?" zeptal jsem se galantně.
Ta vlčice v úkrytu je Lucy a právě se ti narodili synovci a neteře, myšlenka mě udeřila do hlavy jako golfový míček, div jsem se neskácel k zemi. Jak jen bylo možné, že jsem ji nepoznal hned? Jen matně si vzpomínám na naše jediné setkání, bylo právě tady, rozhlédl jsem se. Byl jsm tehdy ještě prtě, stejně jako Michiko, a měl jsem nějakou protivnou fázi života. Tehdy jsem jí řekl, že smrdí. Snad si to nepamatuje. Může si myslet, že to byl Sirius. Takže teď to budeš shazovat na svého bratra, abys vypadal jako neviňátko? Jako dokonalý nevlastní bratr? zamrkal jsem a zaplašil další a další myšlenky, které se mi draly na mysl. Místo toho jsem stočil hlavu dozadu, abych alespoň jedním okem viděl na Michiko a poslouchal, kam by její veličenstvo chtělo jít.

"Ano. Koukej, já mam taky zelené chlupy a hnědé," ukázal jsem jí svojí přední packu, kam mi Život namaloval obrázky. Měl jsem je samozřejmě i jinde, ale bylo snazší jí je ukázat na tlapě než na zádech či na mém zadku. Pořád jsem se divil tomu, že nikterak nevyvádí z mého zjevu, kdykoliv jsem se k ní hlavou přiblížil. Možná ty jizvy přes celý obličej nebyly tak strašidelné, jak jsem si původně myslel. Anebo je Michiko speciálně statečná vlčice, napadlo mě.
Přiložil jsem ucho ke kameni a Michiko udělala to samé. Měl jsem radost, že s emi podařilo použít kouzlo tohoto lesa, protože to muselo znamenat, že sem už doopravdy patřím. Zatetelil jsem se nad tou myšlenkou a na tváři se mi objevil úsměv, když to Michiko zkoušela taky. "Možná to chvíli potrvá, nebo jsi ještě moc maličká," řekl jsem, ale nehodlal jsem se tím zabývat příliš dlouho. Mohla by si začít myslet, že jí to nejde, protože je ona neschopná. Nechtěl jsem, aby měla takové škaredé myšlenky, takové, jako jsem měl já. Rozhodl jsem se proto rozptýlit její hlavinku hrou. Vyjmenoval jsem pár základních, které by ji mohly pořádně unavit a zabavit a potom dodal jednu, kterou jsem měl já ze všech nejraději a která... Skýtala velkou dávku nostalgie a dávné nepochopené lásky k bližnímu. Zazubil jsem se, když Michiko začala poskakovat ze strany na stranu jako pružinka a chtěla být princeznou. "Dobrá tedy, nejlíbeznější princezno Michiko, jsem vám k službám!" prohlásil jsem galantně a sklonil se před ní až k zemi. "Jsem váš osobní strážce, rytíř Alastor, a vaše přání je mi rozkazem!" řekl jsem skloněn a mávl ocasem ze strany na stranu. "Přála by si princezna projet se na mém hřbetě?" navrhl jsem jí pro začátek.

// Siccumky

Následoval jsem Michiko ven. Slunce zapadalo za obzorem a měsíc se schovával někde v mracích nad námi. Bylo tepleji než předešlé dny a když jsem se rozhlédl, viděl jsem více kaluží a méně sněhových kopek. Měl jsem rád zimu, měl jsem rád chladivé objetí bílé peřiny a zvuk křupajících kroků.
Neměl jsem čas ale utápět se ve vzpomínkách na sníh, Ragar a sněhové království, které jsem sdílel se Saturnusem. Musel jsem tohle všechno a vlastně i všechno ostatní, co jsem plánoval, odložit stranou. Důvod stál přímo přede mnou a souhlasně jásal a válel sudy v mokru a plytkém sněhu. Vyšel ze mě tichý smích a následoval jsem ji ven, abych ji mohl sledovat. Její bílý kožíšek, tolik podobný právě zimě, mi způsoboval tání srdce. Vzhlédl jsem, abych se podíval, jestli se nějaký rukus neděje právě blízko nás. Jak to Nemesis dělal? Poslouchal kamení? napadlo mě záhy, zatímco si Bělinka prohlížela svoje packy. Našel jsem si nějaký kámen a pomalu se rozešel k němu, ale po cestě jsem zastavil i Michiko a sklonil k ní hlavu, když mi ukazovala svou "špinavou" packu. Přejel jsem jazykem po tmavší pacce, ale pořád byla šedá. "To není špína, to je prostě tvoje pacinka. Má jen jinou barvičku," vysvětlil jsem jí čumákem jí přejel za ušima. "Je to tvoje speciální pacička," dodal jsem s úsměvem a zvedl hlavu. Udělal jsem posledních pár kroků ke kameni a pokynul Michiko, ať jde za mnou. "Nemesis říkal, že když přiložíš ouško ke kameni, uslyšíš, kde jsou ostatní vlci," nabádal jsem ji a sám jsem ucho ke kameni přiložil. Chvíli se nic nedělo. Ah, možná byl měl vědět, koho hledám. Hledám Nemesise, Sionna, Fiéra, Lilac, s každým jménem jsem udělal pauzu. Nemesis byl se Sionnem, to jsem poznal snadno. Ale když jsem myslel na Fiéra a Lilac, kamení bylo mlčenlivé. Polkl jsem a zvedl hlavu, snažil jsem se, abych nevypadal příliš ztrápeně a pln obav. Otřepal jsem se a pokusil se znovu naladit na vlny Michiko, která se ničím příliš netrápila. "Na co si chceš hrát? Na honěnou? Na schovávanou? Na malou zimní princeznu, které musím splnit každé přání?" zeptal jsem se jí a vesele máchl ocasem ze strany na stranu. Ať už se stalo cokoliv, musím ji před tím ochránit, pomyslel jsem si. Její máma ji nesmí najít... narušenou.

Zbabělé? Je slabošské používat magie proti někomu, když nemáš sílu? Není to jenom prodloužená ruka, další končetina? Proč by to mělo být zbabělé? zamračeně jsem se na Parsifala podíval. Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlel, protože jsem nemusel. Nepotřeboval jsem magii ještě nikdy využít v boji, možná právě proto mi to nevytanulo na mysli. I přesto jsem kouzla neviděl jako zákeřný úskok, spíše jako jiný druh boje. Téměř bych to nazval bojem myslí a vůle, který měl reálnou podobu kouzel. Vždyť právě čáry vysilovaly ducha a ne tělo. Nikterak jsem se s Parsifalem ale do debaty o tomhle nestihl zapojit, protože se rozhodl vyklízet jeskyni, zatímco vlčice rodila.
"Ona nemá zácpu," sykl jsem k němu, když procházel kolem. Moje slova se potvrdila záhy a jeho zděšený výraz mi napovídal, že tenhle konec doopravdy nečekal. Sám jsem viděl z první ruky, jak se slizové kapsličky derou na svět a s čvachtáním dopadají na zem, takže jsem jeho znechucení chápal. Pro mě to taky nebylo to pravé ořechové. "Utíkej, my půjdeme taky," řekl jsem mu a poté se věnoval Michiko, která se za mnou schovávala. Sdílela můj názor a já se tedy zvedl a následoval ji ven z jeskyně. Co když je venku pořád nebezpečno? Měl bych ji vzít někam dál od ostatních, než se to vyřeší, pomyslel jsem si, zatímco jsem opouštěl jeskyni i s novopečenými rodiči za zády. "Chceš si jít hrát, Michiko?" zeptal jsem se maličké.

// Asgaar

Opravdu to mohla být Lilac? I Arkánus říkal, že můj otec je naživu. Buď má asgaarská rodina nějaký speciální dar vidět mrtvé nebo jsou pošahaní na hlavu, anebo je to pravda, přemýšlel jsem. To si o nich snad nemyslíš, ne? Možná by ses měl začít bát, aby se to nezačalo projevovat u Nemesise, rýpl si Hlas, zatímco Nemesis vyváděl a vybíhal z jeskyně.
Podařilo se mi Michiko uklidnit a nechal jsem ji v klidu klimbat u svého boku. Otočil jsem hlavu na Parsifala a poslouchal ho. "Zní mi to jako nějaké kouzlo," řekl jsem, když zklamaně řekl, že se uprostřed boje zničehonic unavil. Nepřišlo mi pravděpodobné, že by na něj měla únava takový vliv, zvláště jestli mi krev hučela v uších a situace byla napjatá. Byl jsem v této zemi už nějaký pátek a s pár kouzly jsem se potkal, sám jsem pár svedl! Vytopil jsem sám tuhle jeskyni, takže tu byla příjemná teplota pro vlky, kteří se sem přišli zregenerovat. Já se jenom válel po studené podlaze, protože jsem na takové teplo moc nebyl.
Možná právě to teplo přilákalo tu vyžranou vlčici. Vůbec is nás nevšímala, absolutně vůbec. Potom se objevil další vlk a možná by mi přišel povědomý, kdybych ho jako malý tehdy nepotkal v noci, kdy barvy splývají a pamatoval si víc než jen zlatý svit jeho očí. Co mi to tehdy řekl za podivný blábol?
"Není za co," odpověděl jsem Parsifalovi napůl úst, protože se před námi začalo odehrávat něco, co jsem asi nikdy vidět nechtěl. A ani slyšet. Stáhl jsem uši k hlavě a modlil se ke všem svatým, ať to neprobudí Michiko. Moje přání byla vyslyšena, protože celé drama zaspala, avšak já si tuhle vzpomínku nejspíše ponesu ještě nějakou dobu. Konečně jsem plně pochopil velikost březosti a jejího zakončení. Hodně bolesti, jekotu, vzlyků, křečí a krve po dlouhé hodiny. A to všechno jenom proto, aby nakonec z vlčice vylozlo pár malých slizkých fazolek a s kníkáním se dožadovalo mléka.
Opravdu jsem se zapotil, když jsem to celé viděl. Nestydatě jsem na ně celou dobu čučel, nedokázal jsem odtrhnout zrak. Jsem rád, že nejsem princezna, polkl jsem nakonci a ucítil, že Michiko se už probudila a jala se prozkoumávat nově narozené... Slizokoule. Zůstal jsem ležet, jenom jsem se trochu zavrtěl a zatřepal hlavou, protože mi hrůzou z porodu vstaly všechny chlupy. Bělinka přiběhla rychle zpátky a schovala se za mě. Natočil jsem k ní hlavu a jemně do ní drcl čenichem. "Co si o nich myslíš?" zeptal jsem se jí s úsměvem. Že jsou mrňaví, ukvičení a slizcí, moje myšlenky naštěstí strašily v hlavě jenom mě, neotravovaly svou jedovatostí ostatní.

Michiko byla opravdu malinká. Byl jsem rád, že Nemesis nic nenamítá, navíc to vypadalo, že mu spadl kámen ze srdce, když jsem řekl, že se o ni postarám. Alespoň k něčemu budeš dobrý, pomyslel jsem si a podíval se na Bělinku.
Mladý se nám představil jako Parsifal. Blitík Parsifal. Beztak si jeho jméno nezapamatuješ a už navždy pro tebe bude jenom vláčnou bílou šmouhou s vůní zvratků, přikývl jsem Parsifalovi na pozdrav. Potom nám začal vysvětlovat, co se stalo. Les hořel, ale já žádný kouř neviděl, a to jsem byl hned vedle u řeky, v lese byla Lilac, ale tu zabila lavina, viděl jsem na vlastní oči, jak ji kámen rozmázl na úplnou kaši a jak si Pidlovočko urval její tlapu, paroháč zabil Fiéra a to snad bylo vše. A lilac zmizela i s ohněm. Kouzla? zamračil jsem se. Oheň přece nemohl jen tak se objevit a jen tak zmizet, aniž bychom si toho nevšimli. Byli jsme hned vedle.
Byl jsem napjatý a vyděšený, Nemesis byl taky v neklidu. ještě se zkusil ujistit, že klapouchým vlkem jevskutku Fiér a potom nám řekl, ať tady zůstaneme. Přikývl jsem a sledoval, jak jeho bílý ocas mizí z jeskyně. Až pozdě jsem si všiml, že jsme rozrušili i Michiko, která se pokusila Nemesise doběhnout, jenže zakopla a zastavila se o kus dál. Vyjukaně jsem na ni koukal, když na mě hodila opravdu nakvašený pohled. Díval jsem se, jestli jí něco není, ale vypadala v pořádku, krom slzavých očí a usopleného čenichu. Nakonec přišla ke mě a schoulila se mi u boku. "Michiko," pronesl jsem klidným hlasem, abych upoutal její pozornost. "Nemesis se šel podívat, co se v lese děje," vysvětlil jsem jí klidně a mluvil pomalu, aby stíhala slova alespoň registrovat. "Vrátí se," konejšil jsem ji a potom se k ní sklonil, abych jí jazykem přejel po tváři a trochu ji očistil od slz a snoplů. Ne, že by mi chutnaly vlčí tekutiny, poslední dobou jsem s nimi byl v kontaktu častěji, než bych chtěl, ale probouzely se ve mně nějaké mateřské pudy, které mě v tomhle směru vedly. Jemně jsem tedy Michiko očistil a jazykem jí přejížděl po hlavě i těle, abych ji uklidnil. "Chutnala ti ryba?" zeptal jsem se jí s milým úsměvem.
Na chvíli jsem zvedl oči k Parsifalovi a prohlédl si ho. "Je ti už lépe?" zeptal jsem se i jeho. Najednou do jeskyně vešla vlčice s hodně velkým břichem. Jako první mě napadlo, že je strašně tlustá, ale pak mi došlo, že důvod tohoto stavu asi nebude v tom, že sežrala smečce všechny zásoby. Lehla si kus od nás a já jenom tiše koukal a ani nedutal. Nevypadalo to totiž, že by si nás všimla.

Blitík ihned usnul a bez potíží spal. Očkem jsem po něm pokukoval, ale jinak jsem sledoval Nemesise a vlče. Nemesis se páral s rybou a já s hloupě pozdviženými koutky koukal, jak mu nejde sundal rybí brnění a jak se mu dostává pod drápy. Já jsemteda tu kůži trhal zuby, nebo ji taky jedl, když nebylo zbytí, ale teď už jsem nehodlal jíst ani ryby. Nemohl jsem. Jejich vyčítavé pohledy mě donutily přestat. Podařilo se mu ale rybí maso pro bělounkou odhalit a podsunul jí ho. Díval jsem se, jak si k němu čichá a opatrně ho zkoumá. "Vypadá to, že ještě nikdy maso neměla," poznamenal jsem hloupě. Co jedla předtím? Snažil jsem si vzpomenout, co jsem jedl já předtím, než jsem přesedlal na masitou stravu. Byl jsem pořád s mámou, kdo ví, kde jí je konec, takže potravu musela zajišťovat ona. Doplo mi to při pohledu na Bělinčin sněhový kožíšek. Měli jsme mléko. Ale to jsem byli... Strašně malí. Jako ona. Já byl takhle mrňavý? A neschopný? Nemohl jsem odejít od mámy, kde je potom její máma? Proč ji tam nechala? To ji nechtěla? zkoumavě jsem Bělinku sledoval, zatímco jedla. "Já se o ni postarám," odpověděl jsem Nemesisovi a v mém hlase zazněla nečekaná rozhodnost a právě ona kompetence. Věděl jsem, že to zvládnu. Chtěl jsem to udělat. "Ale musíme jim říct, že jsme ji našli a jak to s ní je," dodal jsem souhlasně.
Ani jsem si nevšiml, že se Blitík probudil, dokud jsem neuslyšel jeho hlas. Nemesis mu odpověděl a představil i Bělinku - Michiko. Nejspíše se už stihli seznámit. Hodil jsem na malou pohled a usmál se, protože pořád dlabala. Zvrátil jsem hlavu dozadu, když jsem uslyšel něco zvláštního. Myslel jsem si, že má zase nějaké výpadky, ale Nemesis mu pak začal rozumět a najednou vyskočil a vletěl mladému přímo do tváře s ječákem. Zorničky se mi stáhly strachem a i uši jsem stáhl, cítil jsem strach pulzující ve vzduchu. "Nemesisi," polkl jsem. Nevěděl jsem, co přesně mám dělat. Ten s uchem dolů je Fiér, doplo mi konečně. Cukl jsem sebou jako kdyby mě někdo kopl do žeber a s vyvalenýma očima se rozhlédl po úkrytu. Nemocný vlk tady už nebyl a... Zabil? Je mrtvý? těkal jsem očima z Blitíka na Nemesise a cítil, že mi nějak ubývá kyslíku. "M-Musíme," zakoktal jsem se, najednou už jsem nevěděl, co přesně dělat. Urgentnost situace mi nepomáhala. Žije ještě? Vymýšlí si? Proč by to dělal? Zvracel proto, že umřel? Že ho viděl umřít? Je to ze šoku? "Jít. Někdo. Rychle!" vykoktal jsem ze sebe pár slov a nadzvedl se na předních nohou. Nevěděl jsem ale, kdo by měl jít a kdo zůstat. Nemohli jsme Bělinku-Michiko nechat samotnou a Blitíka taky ne, ikdyž ten by se o sebe už dokázal postarat. Táhnout malou ale ven na scénu by nemuselo být moudré. Zavěsil jsem se do Nemesise očima a čekal, co rozhodne. Přecijen byl betou a teď byla šance vynést první příkaz.

// Asgaarský hvozd

"Vydrž, za chvíli to bude dobré," konejšil jsem bílého Blitíka, který už opravdu byl bílý a lehce béžový a ne hnědý od zvratků. Nemesis s vlčátkem a rybou se už odebrali do jeskyně a já se tak mohl lopotit s napůl duševně nepřítomným a napůl spícím puberťákem. Sám jsem byl puberťák, tahat se s další nohatou vyzáblinou bylo docela složité, ale naštěstí jsem byl dost silný na to, abych ho případně i unesl na zádech. K tomu jsem se ale moc neměl, co kdyby se mu chtělo zase zvracet?
Nakonec jsem s očistou skončil a zvedl vlka a podpíral ho až do úkrytu. Opatrně jsme sestoupili po Nemesisových stopách dovnitř a já vlka naváděl dozadu, kde byly kožešiny a závětří. Uložil jsem ho do kožešin a jazykem mu přejel po obličeji, nosu a tlamě, kdyby náhodou měl ještě na sobě nějaké zvratky, které by mu mohly bránit v dýchání. Naštěstí tam nic nebylo, takže jsem to nemusel jít plivat ven, jak jsem si později s hrůzou uvědomil. "Odpočiň si," nejspíše jsem mu to ani nemusel říkat, protože beztak už dávno upadl do spánku/bezvědomí. Poodešel jsem od něj k Nemesisovi s maličkou, ale dohlížel jsem na Blitíka pečovatelským okem, jestli dýchá a je v pořádku. Nechal jsem teplotu zvednout o pár stupňů, aby jeho tělo lépe regenerovalo, ale aby tady nebylo moc vedro. Hlavně jsem se snažil vyteplit jeho část jeskyně a už jsem začínal cítit, že jsem z používání magie unavený. Lehl jsem si na zem mimo kožešiny, protože jsem nepotřeboval žádné zateplení ze spodu. Byl jsem obrovský a huňatý jako medvěd, doslova jsem se rozlil po podlaze. Otočil jsem se mlčky na Nemesise. "Zajímalo by mě, co mu tak pocuchalo žaludek," zamumlal jsem.

Nikdy jsem nečekal, že s nástupem do smečky, jakožto plnohodnotný člen, ne vlče, ale někdo, kdo zvládne jisté povinnosti a pomůže, kde je třeba, se na mě navalí taková hromada problémů. Ztracené hladové nedochůdče a zvracející mumlající puberťák byly více, než jsem kdy mohl chtít. Cítím se užitečný. Jsem užitečný, jsem užitečný, opakoval jsem si dokola jako mantru, zatímco jsem štiplavě páchnoucího Blitíka vedl k úkrytu. Mohl jsem být vděčný za to, že nevím, co tento jeho stav způsobilo. K mé smůle se to ale jistě dozvím hned, jen co nabyde trochu rozumu.
Dorazili jsme k Nemesisovi a vlčeti, které stálo na kameni a vyčkávavě na mě čekalo jako hladový pasažér na hladový vozíček s insta kávou a sandwichi. Hodil jsem rybu na zem a Nemesis si ji přitáhl k sobě, aby pak promluvil k vlčeti. Jakmile se obrátil ke mě, přejel jsem pohledem k Blitíka k němu zpátky a jemně pokrčil rameny. "Našel jsem ho pozvraceného ve sněhu. Myslel jsem, že je mu jenom špatně, ale..." asi nebylo potřeba dokončovat. Stav Blitíka byl příšerný. Celý rozklepaný cosi mumlal v nesouhlasu a mně bylo jasné, že takhle špinavého ho do úkrytu nemůžu dostat. "Vem rybu a postarej se o ni," řekl jsem Nemesisovi jemně a sklopil uši v obavách. "Já hned přijdu s ním," pokynul jsem hlavou k Blitíkovi a jemně do něj drcnul. "H-Hej, musíme tě umýt, než půjdeš do úkrytu," řekl jsem mu ze začátku koktavě, ale potom o něco rázněji, aby mi věnoval pozornost a neztrácel se ve svém delíriu. Netušil jsem sice, jak to provedu, ale nějaká cesta být musela. "Lehni si sem, sněhem to sundáme," řekl jsem mu a pomalu se začal sklánět k zemi, abych mu pomohl si lehnout.
Pokud vlček svolil, začal jsem na něj posouvat břešku sněhu, která postupně tála. Teď v noci nabyl o něco pevnějšího stavu, takže jsem ji čumákem mohl drhnout po jeho blých chlupech a nebo ji na něj hromadit, abych ji následně teplem rozpustil a nechal vodu smýt všechnu špínu. Jakmile byl zbaven všech pozůstaků svého žaludku z hrudníku i pacek, pomohl jsem mu vstát a vydal se do jeskyně.

// Siccumské jeskyně, jestli Parsi neprotestuje

// Medvědí řeka

//Vyzvedávám Parsiho a jdeme pryč, Parsi by měl být odloudaný dost daleko od skupiny, abychom nerušili

Doufal jsem, že doženu Nemesise a to vlče někde mezi prvními stromy, ale oba dva museli nasadit docela ostré tempo, protože se tak nestalo. S rybou v tlamě jsem procházel mezi prvními stromy a cítil, jak na mě dopadá stín lesa a váha smečky. Nic netuše o chaose, do kterého jsem vstoupil, jsem pokračoval dál a shodou náhod jsem před sebou uviděl nohaté bílé stvoření s béžovými oušky a tlamou a hrudníkem od zvratků. Ležel na sněhu v kaluži svých vlastních žaludečních šťáv a třásl se jako osika. Byli jsme velký kus od živé hororové scény a bylo možná jenom dobře, že jsem veškerou svou pozornost zaměřil na třepajícího se puberťáka před sebou. Hodil jsem rybu na zem a prišel k němu. Musel být členem smečky a byl ještě mladý, neměl jsempotřebu být na něj hnusný, ba právě naopak. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho a začal mu pomáhat na nohy. "Tady nemůžeš zůstat, pojď," pobídl jsem ho bez jediného zakoktání. V duchu jsem byl vděčný za svou schopnost zvládat takové situace jako stroj. Nevšímal jsem si zvratků a prostě mu pomohl. "Můžeš se o mě opřít," řekl jsem mu, sebral rybu ze země a i s ním se vydal k úkrytu. předpokládal jsem, že tam Nemesis maličkou vezme a tenhle chudák vypadal, že se bude taky potřebovat zklidnit, zahřát a trochu prospat.
Podařilo se nám dojít k úkrytu, kde už Nemesis s maličkou čekali. Pohled na nás asi nebyl úplně to nejpřívětivější, ale nedalo se nic dělat. Pustil jsem rybu na zem. "Zvládneš dojít do úkrytu? Hned za tebou přijdu," broukl jsem polohlasem na klepajícího se vlka, kterého jsem podpíral a očima loupl po Nemesisovi. Dneska vzrušení očividně nekončilo.

Nemělo to smysl. Vlče bylo příliš malinké na to, aby sotva dokázalo pochopit naše dotazy a smysluplně odpovědět. Viděl jsem ale, jak se snaží, jak jí to v hlavince šrotuje. Byla vlastně hrozně miloučká. Teplota kolem nás začala pomalu klesat, vlče bylo už suché a já necítil potřebu ji i nadále zahřívat. "Vem ji napřed, chytím jí nějakou rybu a půjdu hned za vámi," řekl jsem Nemesisovi a jemně mu jazykem přejel po tváři, abych ho povzbudil. Sklonil jsem hlavu k maličké a usmál se na ni. "Půjdeš s Nemesisem do lesa, ano? Já se hned přidám," řekl jsem jí mile a narovnal se. "Čerstvé maso bude lepší, vypadá hrozně," dodal jsem k Nemesisovi a pokývnul na něj, než jsem se otočil a rozešel se zpátky k soutoku řek, odkud jsem původně šel.
Asi tolik k hledání otce, pomyslel jsem si kysele, když jsem míjel maličký lesík a byl čím dál tím víc z dohledu.
Zastavil jsem u vody a poslušně čekal, až nějaká líná ryba propluje. Našel jsem si docelamělký břeh a trvalo, než se nějaká ta šupinatá potvůrka objevila, avšak mé čekání se vyplatilo. Vytáhl jsem rybu z vody jako zkušený medvěd a rychle jí zuby prokousl hlavu, aby to měla rychle za sebou. Příčilo se mi to, vskutku, avšak tohle nebyla ryba pro mě, ale pro malé bezbranné vlčátko, které si samo nedokázalo nic ulovit, takže jsem to snášel lépe. Vzal jsem rybu a začal se poklusem vracet zpátky. Mířil jsem spíše do lesa, kam by Nemesis s maličkou měli jít. Trvalo mi nějakou chvíli rybu ulovit, takže bylo dost pravděpodobné, že je dostihnu až v lese.

// Asgaarský hvozd

Díval jsem se na vlče před námi. Bylo bílé jako čerstvě napadaný sníh a jenom čumáčkem a packou lehce vystupovalo z bělostných závějů kolem. Jakmile ale sníh kolem začal tát a její kožíšek schnul a získával trošku na objemu, bylo snazší ji rozeznat. Očividně se Nemesise polekala. "Nevypadáme asi zrovna jako princové z pohádky," ušklíbl jsem se. Pravda byla, že jsme měli od normálního vzhledu vlků daleko. Nemesis se svýma hadíma očima a novými ozdobami se spíše podobal nějakému uprchlíkovi z metalové skupiny a já se mohl bok po boku postavit Billu Weasleymu a jeden by těžko hledal rozdíl.
"Máma pryč," zopakoval jsem po drobkovi a znovu se rozhlédl, zatímco to malé stvoření vstávalo na packy a jalo se k nám blížit.
Nemesis se mezitím vyptával, kam bychom toho prďolu mohli odvést a prďola nám oznámil, že má hlad. "Já nic nezvládnu ulovit, jedině rybu," šeptl jsem Nemesisovi do ucha a podíval se na maličkou. "Chtěla bys rybičku?" zeptal jsem se jí mile a sklonil k ní zjizvenou hlavu. Zase jsem se narovnal a rozhlédl se. "Nemůžeme ji tu jen tak nechat, budeme ji muset vzít do lesa, dokud nezjistíme, kam ji vrátit," broukl jsem k němu polohlasem.

Došlo mi, že ho příliš neuklidňuji. tenzní atmosféra kolem nás i nadále zůstávala a tak jsem se odklonil a pokusil se vybruslit z jeho pomalu začínající hyperventilace mozkem a ne city. "To bys musel být kus šutru, aby ses nic nenaučil," nakrčil jsem čumák. Každý se zvládl něco naučit. Jo? A ty už umíš lovit? Něco jiného, než ryby? Hmm? "A nebudeš nicka. I kdyby došlo na nejhorší a nešlo ti to, pořád můžeš tátu poprosit, ať ti dá jiné postavení, ale k tomu nedojde, protože to zvládneš," řekl jsem sebevědomě. "Pro mě nikdy nicka nebudeš," dodal jsemna závěr.
Oba jsme se shodli na tom, že Karma svou novou funkci jistě bude zbožňovat, když tu nás upoutalo tísnivé volání a kníkání. Slyšel jsem ho až moc dobře. Krev se mi rozlila tělem s novou teplou vlnou a já natáčel uši, abych pláč lokalizoval. "Slyším," přikývl jsem. Rozhlížel jsem se, protože po pachu bych nenašel až hnijící mrtvolu, kdyby byla byť jen za rohem. Nemesis mezitím vstal a šel podél řeky. Pomalu jsem se zvedl na nohy, když na mě zavolal. Vyskočil jsem kupředu a svým medvědím během doběhl až k němu. Stál nad maličkým bílým vlčetem. Rozhlédl jsem se, ale nikoho kolem jsem neviděl a přišlo mi, že to vlče je až příliš malé. Bylo celé mokré, klepalo se, plakalo a dokonale splývalo se sněhem. Jestli něco neuděláte, tak s ním splyne doopravdy. "je hrozně malinkaté," hlesl jsem a sklonil hlavu k drobkovi. Vzduch kolem nás se zahřál o několik desítek stupňů,až sníh začal tát a vlče ihned schnout. Dělo se to tak nějak samo. "Kde máš rodiče?" zeptal jsem se malého vlčete a loupnul očima po Nemesisovi.