Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemka

Už se zase zatáhlo a já začínal mít obavy, že nám Michiko usne. Byli jsme ale už v půli cesty, teď nám zbývalo přejít jen řeku a louku plnou květin. I přesto jsem se na ni ohlížel a povzbudivě máchal ocasem, když poslušně ťapala za námi. "Ale ovšem, vylezl si nahoru," řekl jsem, když už to pro ni začalo být příliš a lehl jsem si na zem. Dřív, než mi ale stihla vylézt na záda, dřív než jsem stihl Nemesisovu poděkovat za jeho odpověď, jsem se rozplynul v nasládlé vůni a růžovém obláčku a přenesl na kaskády.
Stál jsem u říčky a slyšel její bublání. Mezi dlouhými stébly trav se pomalu pohybovaly malé kameny a při bližší inspekci se ukázalo, že jich jsou desítky a nejedná se o kamení, ale o želvy. Zamrkal jsem a rozhlédl se. "Nemesisi? Michiko?" breptl jsem a stáhl uši k hlavě. Tohle se už stalo. Ale Nemesisovi. Nahoře na té hoře, prostě zmizel. Možná teď je řada na mě, abych se najednou vypařil ze scény, pomyslel jsem si. tehdy mu chvíli trvalo, než došel zpátky, ale došel. Ale chci jít já zpátky? nohy mi zamrzly na místě. Nedokázal jsem se přinutit dát se k pohybu, jít je najít. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, kde jsem. Michiko má Nemesise raději, budou bez tebe spokojení, prodrala se mi do hlavy hnusná myšlenka, ale neodháněl jsem ji. Měla totiž pravdu. Já byl vlastně jenom přítěž, občaas jsem byl taxi, ale jinak jsem ničím do jejich vztahu nepřispíval. "Ahoj želvy,"povzdechl jsem si a přišel k jedné, která byla obrácená na zádíčka, abych jí pomohl.

// Šakalka

O příhodě s ním, jeho mámou a Životem jsem věděl, doloval jsem to - stejně neempaticky jako nyní - z něj i při minulé návštěvě písečných kopců. Nedošlo mi ale, že by se mohl pokoušet o stejnou věc, jen s jiným vlkem. "Třeba," řekl jsem, ale ne moc přesvědčivě. Byl jsem spíše toho názoru, že bychom měli navštívit nějaká ta místa, jak jsem navrhoval, říct Fiérovi své poslední adios a posunout se dál. Zas tak významný být nemohl, ujela mi jedna z hnusnějších myšlenek.
Michiko mezitím spokojeně capkala vedle nás a probírali jsme, jak to s Arkánusem vlastně je. "Vlastně je to vůdce, ale jednoduše se dá říct, že je to táta celé smečky, " přizvukoval jsem Nemesisovi, kterému se sice motal jazyk, ale šlo to pochopit. Určitě to pro Michiko bylo snazší pochopit takto, než kdybychom jí vysvětlovali spletité zákony hierarchie.
Téma se potom přesunulo k tomu zajímavějšímu. "Já si myslím, že jsi krásně bílá," usmál jsem se na ni mile ve snaze vybudovat jí sebevědomí. "Například?" zeptal jsem se Nemesise, protože jsem o žádné další prodejné komoditě Života nevěděl.

// Tenebrae

// Asgaar

Michiko jsme nalezli, uzmuli a vydali se opět někam do neznáma. Nebylo to poprvé, jeden by dokonce řekl, že v tom už máme praxi. Michiko navíc neprotestovala, ba co víc, vypadala nadšeně. Hlavně z Nemesisovy přítomnosti. V srdci mě sobecky bodlo u srdce, protože jsem byl prohnilým a majetnickým netvorem, který se rozhodl Bělinku vlastnit a nikomu nevydat. Ani její mámě. Vlastně… Měl jsem chuť její mámě něco říci, svým vlastním, koktavým a nesmělým způsobem.
„Takže…“ snažil jsem se přijít na to, proč tedy za Životem chce jít. „Proč vlastně?“ nakonec jsem nic nevykoumal. Nebyl jsem nikdy nejchytřejší, nespojil jsem si odchod Fiéra s Životovými kopci. A i kdyby, nestál jeden takový výlet Nemesise už hodně? Jestli to bude podobné, jako tehdy s jeho mámou, nechtěl jsem, aby to podstupoval znovu.
Vyšli jsme z lesa a zamířili na pahorkatinu. Mít nos v pořádku, ucítil bych mnoho psovitých pachů, které se okolím jenom linuly. Jenže žádný šakal ještě nebyl na dohled, a i kdyby byl, považoval bych ho nejspíše za zdeformovaného vlka. Nikdy jsem žádného šakala ještě neviděl. „Jdeme za Životem,“ řekl jsem Michiko. „To je takový kouzelný vlk, který ti může nakreslit obrázky na kožíšek jako mám já nebo Nemesis,“ dodal jsem a usmál se. Nemesis asi moc malovaně nevypadal se svou bílou a šedou, ale bylo tomu tak. „Když byl Nemesis malý, byl celý úplně šedý, stejně jako ty jsi celá úplně bílá,“ dovysvětlil jsem, aby to chápala.

// Středozem

// jsem zapomněla, že mám psát já xddd

Po mé krátké panice bylo vše vyřešeno. Michiko byla s Arkánusem a náš plán předal Eule byl v provozu. Rozešli jsme se lesem a při spatření kožichu Shireen a nějaké další vlčice jsme vlče vypustili směrem k nim.
Rozešli jsme se potom směrem k Michiko a Arkánusovi, pravděpodobně uzmout naši dceru do vlastní péče. Arkánus byl lehce senilní a já nechtěl naivní dítko jako byla Michiko nechávat u něj moc dlouho. "K Životu? Chceš další barvičky? Nebo?" zeptal jsem se a máchl ocasem, ale to už jsme byli u nich. Stáli u té podivné sochy s velkou vlčicí a mrňavým vlčetem. Oči z rubínů mě propichovaly skrz naskrz a skoro jako kdybych slyšel, jak mě kárají za mé vlastní myšlenky o senilitě své Alfy. Copak jsem mohl za to, že mě nabádal hledat někoho, koho jsem jasně viděl umřít?
"Uděláme si výlet kolem," nabádal jsem maličkou, aby se k nám připojila. Vůbec jsem si ji nechtěl přivlastnit a donutit ji vyrůstat v mém stínu, zatímco nad ní budu bdít já se svými pesimistickými myšlenkami o zklamání, lhaní a kradení vlčat. Cítil jsem se snad lépe, když jsem ji měl kolem? Možná.

// Šakalí pahorkatina

// Manipulace s Eule, přesun k Iskierce

Souhlasně jsem přikývl. Museli jsme Michiko najít a to rychle. Srdce mi pumpovalo krev do uší a zdálo se mi, že všechno je nějak tlumené. Začal jsem se zvedat na nohy a na chvíli Nemesise vytěsnil. Snažil jsem se přijít na to, kde by Michiko mohla být. Mohla odejít pryč? Co když ji někdo odnesl? Co když si pro ni přišla máma a ani se s námi nerozloučila? To by mě vskutku mrzelo. Srdéčko se mi z té myšlenky stáhlo na maličký vysušený hrozen.
"Já vím," řekl jsem a povzdechl si. Nějak se mi nechtělo být černou vránou a roznášet novinky o otcově smrti po zbylé žijící rodině. Ztrácel jsem se v myšlenkách.
Sledoval jsem Nemesise, jak se sám zvedá a jde položit hlavu na kámen, aby si poslechl, kde Michiko je. Samotného mě to nenapadlo, ve své panice jsem na toto prosté řešení úplně zapomněl. Div jsem se neplácl do čela, když mi to došlo. "Já na tohle úplně zapomněl," přiznal jsem se a přikývl. Michiko s Arkánusem bude v bezpečí, pokud jí nebude vykládat, že někde jsou vlci, kteří už v našich životech nejsou. Stále jsem z too měl lehce hořkou pachuť na jazyku. Na druhou stranu jsem díky tomu našel Nemesise a Michiko. "Tak jo, Eule, pojď," pobídl jsem Větvovlče a rozešel se směrem, kde by měla být Shireen. Eule nás nějak následovala.

Začalo se pomalu smrákat. Stíny se prodlužovaly a já si plynutí času uvědomoval jenom okrajově. Nejvíce mi v tom pomáhal fakt, že Eule stála jako socha a stíny se kroutily přes její tělo a tvořily na zemi podivné obrazce z vlčete a větví. Větvovlče. Za chvíli tady zakoření a bude z ní duch lesa, pomyslel jsem si s nádechem a foukl do Nemesisovy srsti.
Vlčata, ano, jedno tady stojí jako kdyby mu někdo vysál duši a druhé je... zvedl jsem zrak a podíval se směrem, kde jsem Michiko viděl naposledy. "Michiko?" vyjekl jsem a prudce sebou trhl. "Kde je?" polekaně jsem se rozhlížel a začal se stavit na nohy.
"Byl," zopakoval jsem po něm s lehce třesoucím hlasem. Mluvit v takových definitivních termínech mi nedělalo úplně dobře. "Neměli k němu ale tak blízko, vlastně k žádnému z rodičů," vysvětlil jsem. Moje odměřenost a nezájem v tomhle ohledu musela být něčím vysvětlitelná. "Narozdíl ode mě," dodal jsem a rozhlížel se po Michiko. Ztratil jsem ji, kde je, co si jen počne? panikařil jsem. Přešlápl jsem na místě a podíval se na Větvovlče. Na něm mi pohled zůstal a v hlavě se mi začal rodit plán. Stočil jsem se k Nemesisovi a pošeptal mu: "Vrátíme Eule Shireen, stejně je její. Pak najdeme Michiko a můžeme jít." Znělo to tak prostě a krásně, nebyl důvod to neudělat. Odtáhl jsem hlavu a tázavě ji stočil na stranu, až se mi malé medvědí uši skoro celé schovaly do husté kodiačí srsti.

Toho jsem se obával. V tom případě se to musí udělat jinak. Mysli, mysli ty hlavo tupá! "Tak můžeme jít na místa, která mají... vzpomínkovou hodnotu, nebo se k nim vážou nějaké dobré minulé prožitky, emoce," navrhl jsem. Nechtěl jsem házet flintu do žita hned při první překážce, Nemesisovi na Fiérovi opravdu záleželo. Tobě na něm nezáleží, tak proč se snažíš? Kdybys mohl, tak ho po delší úvaze mám/nemám shodíš do kráteru sopky a budeš se dívat, jak láva sžírá jeho tělo. Pořád jsi uražený, pořád jsi raněný Fiérovou lhostejností? I potom, co ti zachránil život a společně jste sjeli horu na kůře stromu? I potom, co se tě zastával na pláži a dotáhl tě sem? Pořád bys ho bez jediné emoce strčil? Ah, teď by ti to možná bylo líto, co? Ale jenom kvůli Nemesisovi, protože to byl jeho přítel, ne tvůj.
"Ne, od té doby jsem les neopustil. Když jsem šel hledat tátu, tak jsem byl jenom u řeky a pak se vrátil s tebou a Michiko," hlesl jsem. Měl bych je jít najít? Alespoň Rowenu? Měla by být na jihu s Pippou. Sirius se nejspíš toulá po všech čertech, toho nemám šanci najít, povzdechl jsem si. "Nevím, jestli je to vůbec bude zajímat," dodal jsem ještě a pomalu se přesunul ze svého poraženeckého lehu do normálního. Přitulil jsem svoji hlavu k Nemesisovu krku a nasál jeho pach.

Cokoliv. Mohl udělat cokoliv. Ječet a vyšilovat do toho asi nepatří. Co bys udělal ty? Co bych udělal já? Asi to samé. Vyváděl bych anebo to rovnou otočil a běžel se podívat na vlastní oči. Scénu bych ztropil tam. Pamatuješ si, co jsi dělal, když ti umřel táta? v hrdle mi vyschlo. Některé vzpomínky se vlk snaží vytlačit vlastní vůlí, některé se vymazávájí postupně s časem, jiné potlačuje sama hlava, aby si neubližovala. Chtěl jsem na tohle zapomenout, ale jak jsem mohl? Poslední vzpomínka na mého otce byla příšerná.
Dupot goril probíhající okolo, když jsem se schovával ve vlhkých kořenech stromu. Praskání, které jsem zaměňoval s tříštěním větví, se ostře rozléhalo lesem, když tlupa přebíhala dutý strom, jenž se pod jejich vahou tříštil na úlomky. Neměl jsem tušení, že otec je schovaný v něm.
Krev smíchaná s trouchnivějícím dřevem, úlomky rozdupaného kmene pokrývaly rozlámané a rozmačkané tělo otce. Jeho nohy se přeměnily v neiddentifikovatelnou směs srsti, kostí, krve, rašeliny a dřeva. Hlavu měl zvrácenou, tlamu zkřivenou ve výkřiku agónie.
Cítil jsem, jak můj dech zastavuje, jak se mi tmí před očima stejně, jako když jsem ho viděl. Mrákoty na mě pomalu pokládaly své dlouhé těžké paže, ale udržel jsem se při vědomí. Jenom hořké slzy mi kanuly po tvářích.
"M-Mého tátu nikdo nevrátil. Arkánusovi se to muselo zdát," zakoktal jsem, ale udržel jsem si emočně stabilní hlas. Neviděli jsme si do tváří, když jsme každý leželi jako pohozené kožešiny před krbem, takže bylo snazší tvářit se, že za jeho hlavou nebrečím. "Můžeme jít na nějaké místo, které je s ním spojené, nebo které má rád," navrhl jsem.

Snažil jsem se... Asi o moc věcí naráz. Snažil jsem se hlídat Michiko, která prostě najednou zvedla zadek a zalezla do nějakého kmene, odkud posléze vylezla a šla si vlastní cestou. Nějakou dobu jsem sledoval její stále ještě neúplně vyrovnanou chůzi a usoudil, že mi daleko neuteče. Snažil jsem se sblížit s Eule, ale to bylo jako narážet do betonové stěny, dokonce se mi z toho frustrovaně zkroutily uši a já cítil, že náš vztah není na nejlepší notě a bude zázrak, jestli ho někdy vyzvedneme do melodičtějších výšin. Snažil jsem se uklidnit Nemesise, kterému události minulé byly až příliš srdci blízké a bolestivé.
Cítil jsem se jako drobenková buchta. Rozpadal jsem se na kousíčky, malé lahodné kousíčky, a můj celek se stával drobením. S povzdechem jsem sebou necitlivě švihl na zem a hodil packy rovně před sebe. Nechal jsem se převálcovat tíhou všech povinností a zmatku a starostí. "Asi mi to nevadí," povzdechl jsem si. Výhled z vyhlídky bych si užil, ale když ani jedno z vlčat s námi nechtělo trávit čas, co jsem mohl dělat? Ani jedno z nich, moje tvář se zkřivila pod náhlou vlnou smutku a zklamání. Slíbil jsem, že se o ně postarám. Že si s nimi budu hrát, budu jim nahrazovat rodinu. Udělám vše, co jim na očích vidím. Ale nechtějí se mnou být. Zklamal jsem, jsem k ničemu, zavřel jsem pevně oči a cítil, jak mi teplé slzy vytékají z koutků očí. Smutnil jsem ale tiše, nechtěl jsem přidělvat starosti Nemesisovi.
Slyšel jsem, co říká. Byli jsme zarmoucení oba dva. Možná nás to nějak víc spojovalo. "Nemyslím si, že udělal chybu," přemohl jsem své slzy, abych mohl utišovat někoho, kdo to opravdu potřeboval. "Bylo to těžké a co jsi měl dělat jiného, když ti to přinesli jako hotovou věc?" povzdechl jsem si. Netušil jsem, jak přesně mu pomoci a možná má slova jenom přitěžovala, ale mlčet mi nepřišlo správné. "Možná... Možná by ti pomohlo se s ním pořádně rozloučit?" navrhl jsem.

Michiko spala asi tak dvě vteřiny, ale nejspíše to stačilo na uklidnění jejích nervů i na vyléčení únavy. Vydechl jsem a nechal Nemesise, ať jí vysvětlí, co je déšť. Sám jsem se podíval na Eule, která se uzavírala do tvrdé chitinové schránky a začala se nám čím dál tím víc vzdalovat. "E-Eule," zadrhl se mi hlas, když jsem vyslovoval její jméno. Tak nějak jsem chápal, jak by se mohla cítit, dokázal jsem si představit sám sebe na jejím místě. "O-Omlouvám se, je mi líto, že tě unesl orel. Chtěl bych ti pomoci," vydechl jsem. Jak ale takové sirotě pomoci? Netušil jsem, kde by její rodina mohla být a těžko říci, jestli si ona pamatuje cestu zpátky. Je dost možné, že tady s námi zůstane, dokud nebude dost stará na to, aby vyrazila hledat rodinu sama. V tom případě se o ni musíme postarat, stejně jako o Michiko. Pohledem jsem sklouzl z malé bílé, která se sápala po nemesisovi a zasypávala ho svou láskou. To samé šla potom provést i Eule, kterou postavila do dost nepříjemné situace. 'Promiň,' naznačil jsem tlamou bezhlesně k Eule, která musela souhlasit s tím, že bude Michičina nová starší sestra. Nemesis se mezitím položil ke mně a já mu přejel nosem za ušima s cílem ho trochu pošimrat a vyvést z jeho sklíčené nálady. "To zní dobře," souhlasil jsem a vtiskl mu jeden polibek poblíž fialově hadího oka.
"Co byste zatím chtěly dělat?" zeptal jsem se vlčat a otočil pohled na Eule, kterou jsem doteď bral jako vedlejší a cítil jsem se kvůli tomu špatně. Snažil jsem se jí to tedy vynahradit.

Michiko spustila celou scénu, ale nedivil jsem se. Její máma ji tady opustila a nebylo jisté, jestli se pro ni vůbec vrátí. Z pohledu Nemesisových očí jsem vyrozuměl, že tomu nevěří. Můj pohled lehce poklesl na optimismu, ale snažil jsem se, ať to nejde na mně příliš poznat. Eule se pokusila Michiko uklidnit a dala mi tak odpověď i na mou otázku. Unesl... Orel? nedůvěřivě jsem si starší vlče prohlédl, ale nehodlal jsem se jí ptát, jestli si nevymýšlí. Je už dost velká, aby ji orel neunesl, nedokázal jsem si odpustit alespoň myslet si to.
Michiko se mi zachumlala do boku a plakala, dokud neusnula. jemně jsem jí olizoval obličej a hlavu, abych jí pomohl se rychleji zklidnit. A taky aby nepolykala vlastní sople. Jsem chodící myčka zvratků, soplů a slz, ušklíbl jsem se v duchu, ale s překvapením jsem zjistil, že mi to nevadí. Všichni jsme se snažili ji uklidnit. Eule slovy a Nemesis se taky snažil, ale viděl jsem, jak bojuje sám se sebou. Ustoupil o krok dozadu, jeho uši spadly a vypadalo to, že se ztrácí ve vlastních problémech. "Nemesisi," hlesl jsem téměř bezhlasně a natáhl k němu hlavu, abych mu nabídl svou podporu. Michiko už spala, ale i přesto jsem svůj hlas ztišil na polovinu. "Je jenom utahaná, ale bojím se, že má pravdu. Zvládneme se o ni ale postarat," řekl jsem pevně, přesvědčeně. "Oba," dodal jsem a pozbudivě jsem se na něj usmál. "I o tebe," dodal jsem a podíval se na Eule, která byla lehce odstrčená.

S přicházejícím dnem přicházelo i teplo, ale objevil se menší problém. Vlčata už byla utahaná a nějaké hry asi neměla zrovna na mysli. Michiko si dokonce na protest sedla a vystrčila na mě uraženě bradičku, aby mi dala jasně najevo, že dál nejde. Rozhlédl jsem se kolem; byli jsme v docela klidné části lesa, lehce prosvětlené a suché, nebyl důvod chodit kamkoliv dál. Lehl jsem si tedy na zem hned k Michiko i k Eule a pokynul Michiko, aby přišla za mnou. I Nemesis souhlasil, že si můžeme odpočinout. "Takže jsme strýcové," řekl jsem Nemesisovi a dál se nově narozeným neteřím a synovcům nevěnoval. Navíc byli ještě pořád moc malí a já si nebyl úplně jistý, jestli by mě k nim Lucy byť jenom pustila. Už jsem viděl jak se narodila, tohle by nemuselo být o tolik horší, pomyslel jsem si lehce nakysle.
"Odpočineme si teda. Chcete, abych vám něco vyprávěl?" zeptal jsem se vlčat a usmál se na ně. Nechal jsem jim u sebe dost místa, kdyby se chtěly jít přitulit, ale nikterak jsem je nenutil. K Michiko jsem se měl trošku více než k Eule, ale to jenom proto, že jsem ji znal déle. "Taky můžeš jít za námi," broukl jsem polohlasem k malé sovičce a vstřícně se usmál, aby věděla, že to myslím vážně. Nechtěl jsem, aby se cítila odstrčená. "Kde tě Shireen našla? Taky ses ztratila?" zeptal jsem se jí ještě, protože její původ mi úplně jasný nebyl a chtěl jsem vědět - potom, co se Michiko ptala na mámu - jaká je její situace. Bylo tady snad více matek, které svá vlčata rozhazovala po světě jako velikonoční zajíček vajíčka?
Vzhlédl jsem k Nemesisovi, který byl najednou vyšší než já. Byl jsem zvyklý koukat na něj lehce seshora (kdybych se pořád nehrbil, tak by výškový rozdíl byl o dost větší). Viděl jsem jeho nové přívěšky na tlamě z jiného úhlu a vypadaly docela jako kovové zuby.

Akce mě mega bavila, bylo super se takhle zapojit do smečkového života a vlastně dělat věci, které by vlk normálně dělal, akorát s odměnou :D

Poprosím si o:
2x 5 bodů - 2x 23 květin
2 body - 8 květin
1 bod - 3 oblázky

Někde v mezičase a meziprostoru jsem snědl rybu, kterou mi Parsifal donesl.
S lehkými obavami jsem se podíval na Nemesise, který chování Sionna taky neschvaloval. "Doufám, že to nebude nic vážného," povzdechl jsem si a podíval se na Shireen. Vypadala natěšená na setkání se svou známou a naprosto jsem chápal její hořící nohy, kterým chybělo jenom malinko, aby se daly v úprk. Ještě mi řekla, že má Smrt ráda blýskavé kamínky a vlčice na hranicích je Sineád. "Utíkej, postaráme se o drobotinu," pobídl jsem ji s úsměvem. Blýskavé kamení, nějaké drahokamy a lesklé ovály, ale kde něco takového seženu? povzdechl jsem si a podíval se na Eule a Michiko, které se pomalu začaly seznamovat skrze bolest nožiček.
Slyšel jsem křik Shireen, která Sineád oslovila trochu jiným jménem. Žaneto, podíval jsem se na Nemesise, který maličké ujišťoval, že se nemají bát si o cokoliv říct.
"V lese je úkryt, ale teď bych tam nechodil, Lucy tam porodila," odpověděl jsem a najednou se mi zase rozšířily a zmenšily zorničky. Otočil jsem hlavu na Nemesise a s očima na vrch hlavy mu řekl: "Lucy je moje nevlstní sestra, to... To tam je moje rodina." Synovci a neteřinky. Střihl jsem ušima, stále zmámen touto novinou. Už teď jsem k nim měl trošku odpor, ale za to pravděpodobně mohl fakt, že jsem byl svědkem jejich narození. Tohle jsme u Michiko alespoň nemuseli řešit, pomyslel jsem si, aniž bych si uvědomoval, jak moc si to malé sněhobílé vlče přivlastňuji. "Oh, hráli jsme si na princeznu a rytíře," odpověděl jsem Nemesisovi na otázku a poté se zeptal Eule a Michiko. "Chcete si na něco zahrát? Nebo si můžeme jít odpočinout, jestli vás bolí tlapičky," mile jsem se usmál.

Parsifal si trval na svém, že říkat mi pane je slušnost. "Ale..." zabručel jsem skoro až zahanbeně, jenže to už se Parsifal loučil a mizel. Vlčata hlad neměla. Střihl jsem ušima k tetelící se Shireen a jejímu žhavému kožichu. "U Smrti?" polkl jsem. Nedokázal jsem si svou nepokrevní příbuznou představit, jak dává vlkům něco tak normálního, aniž by zničila jejich duše. Kmotra, možná bych za ní měl sám zajít. Určitě se ráda zasměje mé neschopnosti. Otočil jsem hlavu na Nemesise, který říkal, že mu moje kmotra slíbila smrt, jestliže za ní znovu půjde. Očima jsem ho vybízel, aby ji tedy nepokoušel.
"No tak, řekni svoje jméno," sklonil jsem se k Michiko a vybízel ji, aby začala interagovat s Eule, která se přiblížila. Neměl jsem strach, že by jí Eule něco udělala, určitě by to byla nehoda a ne míněný úmysl.
Shireen se najednou zvedla s tím, že by bylo fajn obejít hranice. Nemesis s ní souhlasil a vybídl Michiko, aby se k nám přidala. Usmál jsem se na něj i na Michiko a zvedl se, abych se taky vydal za nimi. "Pojďme holky," pobídl jsem obě dvě a zůstával v závěsu za Shireen a Nemesisem. Dohlížel jsem na bílou Michiko i na hnědou Eule, zatímco jsem se vzadu táhl jako sopel. Sem tam jsem se otřel o strom a zanechal na něm své hnědé chlupy, které téměř splývaly s borkou listnáčů kolem. Občas se v kůře zachytily moje podivně zelené chlupy, které svou barvou nejvíce připomínaly hlubokomořské korály a kelp. "Proč na mě Sionn tak divně koukal?" zeptal jsem se Nemesise, když zmínil jméno toho bílého vlka, který si mě akorát přeměřil pohledem a potom odešel. Nelíbilo se mi, jak si mě prohlíží, skoro jako kdybych byl nějká vystavená housenka na kameni a on zvažoval, jestli jsou moje barvy a předpoklady pro proměnu v hezkého motýla dostačující pro ztrátu jeho času. Dle toho, jak to vypadalo, tak ani moc ne, povzdechl jsem si. Procházeli jsme podél hranic, které se zdály nekončící. Strom za stromem ubíhaly a já viděl řeku, jak se leskla v dáli, stejně tak jezero, další malý les a další řeku. Dokonce jsme se dostali až ke skalnatým kopcům. Začínalo mi být jasné, že jdeme docela dlouho a Michiko bude z toho chození unavená, takže jsem zpomalil a houkl na ni: "Zlatíčko, nejsi už utahaná?" Ani jsem netušil, kde se ve mně tyhle zdrobněliny berou. Skoro jako kdyby byla Michiko moje vlastní, jenže já žádná vlčata mít nemohl. Ne s Nemesisem. Přijde si pro ni máma, takže k ní moc nepřirůstej, upozorňoval jsem sám sebe, ale nedokázal jsem odolat. její velké zlaté oči a šedý čumáček mi tavily srdce.