Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// řeka midiam?

Byl jsem trochu popředu, ale nespěchal jsem. Do kopce jsem šel pomalu a rozhlížel se kolem. Uslyšel jsem poplašené kejhání hus v momentě, kdy se do nich pustil Parsifal, ale jinak jsem se tím nezabýval. Místo toho jsem se zameřil na tchořici za mým krkem. “Takže… Máš nějaké jméno?” zeptal jsem se jí, protože ačkoliv se už trochu rozpovídala, tak se ještě nepředstavila. “Angel. Ale tam mi nikdo neříká. Říkejte mi Angie,” zapitvořila se spokojeně Angie a seskočila mi ze zad, aby se prohnala listím nedaleko. “Takže tě Parsifal odhadl správně?” zeptal jsem se jí a radéji se nepitval v tom, jestli tím množným číslem myslela mě a Parasifala nebo mě a ten další hlas, co jsem měl v hlavě, ale který byl teď podezřele dlouho ticho.
To už jsem ale byl nahoře u vodopádů a napil se u vody a Paraifal byl za mnou s husou v zubech. “Tadá,” udělal jsem fajn gesto a zabořil se do listí nedaleko. “Tohle ještě není ono ale, pojď sem, zlepšíme si den,” zazubil jsem se na něj a připravil se na to, že si dáme šluka.

// kopce Tary

"Už je mi mnohem lépe," ujistil jsem Parsifala, který se staral o mé zdraví. Scházeli jsme z kopců přes les k řece a při odchodu z úkrytu se k nám připojila tchořice. Vyskočila mi na ocas a vyšplhala mi na záda, kde se vezla jako princezna.
Já se mezitím ptal, jak je na tom Parsifalův žaludek a dle mého očekávání byl prázdný. "Tak tady by sis mohl něco najít," řekl jsem, když jsme se blížili k řece. Slyšel jsem kejhání hus nedaleko a tak jsem se ztišil, abych mu kořist nevyplašil. "Půjdu trošku napřed, vem si ji s sebou, už to není daleko," řekl jsem Parsifalovi a zamával ocasem, než jsem se obloukem vydal pryč od hus na sever do kopce. Nechtěl jsem být u toho, až je bude Parsifal lovit. Mrtvé mi už vadit nebudou, ale nepotřeboval jsem být u toho. Mezitím jsem pokračoval vzhůru.

// Kaskády

Ani on nic neřekl, ačkoliv to mezi námi sedělo jako hovno a smrdělo to, jako kdyby na nějcelý den pařilo slunko. Ani jeden jsme se nechtěli dokopat k tomu na něj poukázat nebo jeho problém vyřešit, takže jsme jenom stáli nad hovněm a nic nedělali. Dobře nám tak v budoucnu.
"Však to vezmem po cestě," usmál jsem se na něj a protože neprotestoval, rozešel jsem se z našeho úkrytu ven. Větev už dávno dohořela a na zemi zůstaly jenom uhlíky, které lehce řeřavěly.
"Jíš ryby?" zeptal jsem se ho, protože jsem nás vedl z kopců do lesa a k řece. Tam si mohl klidně nalovit a protože měl předtím hlad, určitě teď už přímo skuhral. Když jsme vystoupili ven, uslyšel jsem podivné kejhání. nad námi prolétalo hejno hus, které migrovalo. "Nebo tyhle?" zeptal jsem se ho. Jistě u řeky nějaké budou, nemůžou přece letět celou cestu!

// Midiam

ŘÍJEN 10

Anežka bylo docela pěkné jméno, ale bylo zkrátka české a ne tak originální. Po tom, co po světě už běhal Tomáš, Cyril a brzo přijde i blbý Honza se české jméno nezdá až tak zajímavé. Říkat jí Tchořice je úplně ten stejný případ, protože mnoho vlků má fantasii pod bodem mrazu a nazývá své kamarády prostě jejich názvem druhu. Stejně tak bych mohl Parsifalo začít říkat Vlček nebo Vlčák a byl bych za stejného dementa. Nechtěl jsem jí asi dávat žádné české jméno, které už má nějaký význal. Moje jméno taky v češtině význam nemělo a proto bylo jedinečné. Alastor tady znamenalo, že se jedná o mě. Její jméno by mělo být stejné. Allainne? To znělo moc mysticky, skoro jako kdyby to nebylo reálné zvíře. A co třeba Angel?

ŘÍJEN 9

Nejspíše jsem jeho úmrtí tak moc nelitoval, neměl jsem ho nikdy rád a vždy mi působil jenom potíže. Kdybych byl tehdy stejně zapálený do obětování jiných Smrti jako Rowena, už dávno by se ten protáhlý smrad smažil v pekle vedle Smrti. Tahle tchořice byla ale jiná, postrádala jeho nepříjemné připomínky a chovala se o dost vstřícněji a příjemněji, takže mi její přítomnost vůbec nevadila. Byla menší než Hlas, ale jinak vypadala úplně stejně. Zatím ještě neměla jméno anebo mi ho neprozradila. Kdybych ji měl pojmenovat, jak bych jí říkal? Anežka? To se mi docela líbilo. Nebo nějaké jiné jméno na A, abychom se k sobě hodili. Hlas se jmenoval Hlas, protože byl ztělesněním hlasu, který jsem měl dlouhé roky v hlavě a který mi způsoboval nemělé depresivní stavy.

ŘÍJEN 8

Parsifal nebyl to jediné, co se mi honilo hlavou. Zabíral momentálně hodně prostoru, to se mu musí nechat, nicméně neokupoval celý můj encaphalon. Dalším otazníkem v mém životě byl tchoř, který se mne teď držel. Už jsme si teda ujasnili, že je to samice a že patří ke mně, pravděpodobně se jedná o potomka Hlasu, kterého jsem před více než rokem zanechal v Asgaaru. ten protivný hajzlík se tam musel za tu bodu rozmnožit a chcípnout, protože jinak by na mé zavolání určitě přicupital, až by s emu od prdele kouřilo. Rozhodně si nemohl nechat ujít příležitost mne sežrat, dělat si ze mě legraci a pomlouvat mne na každém kroku. Dost dobře mě pomlouval v Asgaaru, ale nejspíše se tak nedělo, jinak by o něm Parsifal věděl dřív. Přemýšlel jsem, jestli nad jeho ztrátou cítím lítost.

ŘÍJEN 7

Nedokázal jsem si představit sám sebe, jak si to po boku Parsifala nakráčím zpátky do Asgaaru. Ano, teď v něm měl přebývat i můj otec, což situaci trochu ulehčovalo, ale i tak mi pouhá představa tohoto tvořila osypky. Skoro jsem až cítil, jak se stromy kolem mne stahují a škrtí mne, jak na mě kameny šeredně hledí a jak jsem pro ostatní stejně důležitý a přítomný jako padající listí, které na vteřinu obdivují, že se stále drží při životě, dokud neupadne ze stromu a oni ho nepošlapou svýma špinavýma tlapama. Nehodlal jsem tohle pro Parsifala podstoupit, tak moc jsem ho rád zase neměl. Sice jsme s ním strávil už nějaký čas, několik dní a několik velmi nabytých dní, ale to pro mne nebylo dostatečné, abych takhle ohýbal hřbet pro někoho, kdo mě sice dobře uměl ohnout, ale jinak jsem ho vlastně ani moc neznal.

ŘÍJEN 6

A tak jsme stáli na rozcestí, každý vykročený jiným směrem. Jenom naše pohledy do sebe zapadaly jako dva dílky stejného puzzle. Nechtělo se mi od něj odcházet, ale něchtěl jsem se ho ani držet nado smrti. Neříká se, že to, co má cenu, má jeden nechat odejít? Divná lidová moudrost, vskutku. Možná je to myšleno tak, že se k tomu potom dobře vrací, což bych souhlasil, ale jinak proč bych chtěl nechat odejít někoho, koho mám rád? Právě proto, že ho mám rád, ho mám chtít nechat odejít? Ne, chtít je právě to, co mi tam nesedí. Mám ho nechat jít, ale chtít můžu co chci, nicméně by to nemělo zasahovat do života toho druhého. Jenže co chtěl parsifal? Chtěl odejít nebo zůstat? Chtěl se mnou být nadosmrti nebo by mu taky spíše vyhovovalo tohle "sejdeme se jednou za půl roku a užijeme si"?

ŘÍJEN 5

Když jsem se tak na Parsifala díval, bylo mi jasné, že to nebude mezi námi tak jednoduché, jak bychom si pravděpodobně oba dva přáli. On nebyl tulácký typ a já očividně ve smečce neprospíval. Ani jeden jsme to nechtěli měnit kvůli tomu druhému a tak jsme stáli na hranici. To ale nebylo to jediné, co nás rozdělovalo. Sice jsem to nevěděl, ale Parsifal nebyl ten typ, co by si žil na volné noze a jednou za čas měl s kde kým nějaký úlet. Mě to ale docela vyhovovalo, zvláště po tom dlouhém a ke konci úmorném a mrzutém a energii vyčerpávajícím vztahu s Nemesisem. Možnost se nevázat, dělat si s kým chci co chci bylo osvobozující a vzrušující. Líbilo se mi to a hodlal jsme tohle vzrušení hledat i jinde než u Parsifala. Měl jsem před sebou celý život a díky své izolovanosti před sebou i spoustu zatím nepoznaných vlků, se kterými bych mohl navázat kontakt.

ŘÍJEN 4

Znal jsem spoustu dalších vlků, nicméně jen málo z nich by stálo za hřích. A tím málem byla jen jediná dvojice. Dle toho, co jsem na sobě ale vypozoroval by se nějaký úlet s Regisem asi příliš nevydařil. Vlk se mi zdál vzdálený a roztěkaný, příliš usedlý na to, co jsem od partnera nebo nějakého krátkodobého vztahu potřeboval. Kdysi dávno jsem potkal ale jiného vlka, který by mi pravděpodobně vyhovoval, ale tehdy jsem o sobě neustále pochyboval a netušil jsem, kým vlastně jsem. Bylo to ještě tehdy, když jsem byl s Tasou. Bylo to potom, co jsem ji shodil do jámy. Hnědý vlk s bílou nohou, který se na mě tehdy tak zvláštně usmíval a já z toho měl podivný pocit. Teď jsem už věděl, co to znamenalo a trochu mne zklamalo, že jsem ho pak už nikdy nepotkal. Ale tak třeba někdy v budoucnu.

ŘÍJEN 3

V mém hledáčku byl ještě můj starý přítel z dětství, kteréhožto návštěva mne i nadále čekala. Dlužil jsem Saturnovi nemalou omluvu a ačkoliv moje chování nebylo přijatelné, zakládalo se na pravdě, kterou jsem před sebou neskrýval. Už dávno jsme vyrostl z toho, abych se přetvařoval a snažil se vypadat jako někdo, koho by měli mít všichni rádi. Smířil jsem se s tím, že jsme prostě nesnadno spolknutelná ostružina a nehodlal jsem to měnit. Saturnus byl moje komfortní vzpomínka, takový polštář na který jsem rád ulehal v časech nouze a bídy. Vzpomínal jsem na něj a naše dětství, které díky němu nestálo úplně za hovno. Až doprovodím Parsifala do Asgaaru, stavím se za ním a pořádně se omluvím. A kdo ví, třeba se náš vztah zase o něco zlepší, pomyslel jsem si a rozhodně bych se nestranil toho, kdyby svou partnerku podvedl.

ŘÍJEN 2

Snažil jsem se porovnat Parsifala s Nemesisem. Stejně jako několikrát předtím jsem shledal, že se jedná o naprosté opaky a možná právě to mi na tomto bílém rytíři učarovalo. Nemesis byl tvrdý a nedostupný, jeho příchuť by pravděpodobně byla máta nebo nějaká jiná bylinka a led. Bylinka zamražená v ledové kostce. Pokud někdo chtěl ochutnat, musel se prvně prokousat skrze to studené a ledové a pevné, aby dostal jen velmi drobný závan něčeho nepříliš zajímavého. Nestálo to za to. Všechna ta námaha s Nemesisem nestála za to. Několikrtá už mi proběhlo hlavou, že jsem ho měl nechat vyhladovět a neřešit jeho strádání. Dokázal jsem si snadno vybavit jeho propadlý obličej, trčící žebra a kostntatou prdel. O tu byl si určitě omlátil kulky, což se mi s Parsifalem rozhodně stát nemohlo.

ŘÍJEN 1

Koukal jsem do jeho očí, které měly barvu karamelu. Ačkoliv jeho pach byl prosycen asgaarem a jinými vůněmi, vonělo mi to sladce a hladce, skoro jako kdyby e celá jeho bytost změnila v onen karamel. nechal bych se v něm utopit, oblepit si každou část těla, až bych při chůzi vydával lepkavé zvuky, když by se moje končetiny odlepovaly od sebe. zanechával bych za sebou karamelové otisky a na listech malé kapky karamelu, které by lákaly všechny a všechno, co mělo rádo sladké. A přitom parsifal ani tak sladký nebyl, co se jeho povahy týkalo. Kdyby jeho povaha měla být příchuť, asi by to byla slanost. Prostá, jednoduchá a velmi důležitá slanost soli nebo moře. Přes vůni a sladkost karamelu bylo těžké ale rozlišit tvrdost soli, která karamel ale krásně doplnovala. Parsifal byl vlastně slaný karamel, moc výjimečná a dobrá příchuť.

Nejspíše jsme na tom s parsifalem byli oba dva stejně. Ani jeden jsme se neměli k tomu nalepit na sebe nějaký popisek, který by nás k sobě víc vázal, ale zároveň se nám ani nechtělo od sebe odcházet. On sice už stál a já se pořád líně válel na zemi, ale jeho světlé nohy ani teď neopouštěly bublinu mé přítomnosti.
Vydechl to, co jsem i já měl už nějakou dobu na mysli. "No, nejspíš tě doprovodím domů," začal jsem se taky stavět na nohy a rozhlížet se po tchoříkovi. Ta na mě vykoukla zvenku a něco si zaprskala pod vousky o tom, že to v tu páchne jako po orgiích.
Protočil jsem panenky a přitočil se k Parsifalovi, kolem kterého jsem se protáhl jako had. "Znám i jinou zábavu, jestli se chceš trošku uvolnit," navrhl jsem mu a zlobivě se usmál. Mohl jsem ho zfetovat a oba dva jsme se mohli jít válet v bahně nebo něco takového, užívat si svobody a nic neřešit. Rozhodně bychom nemuseli nic řešit.

Nevypadalo to, že bych ho nahněval. Vlastně vypadal více než klidně a to uklidnilo i mě. "Asi za to, že nejsem dostatečnej alfa samec, hu hu," zaparodoval jsem a zašklebil se. Nechal jsem se ale potom vést a užíval si toho, že tuhle pitomou roli hrát nemusím. Byl jsem prostě spodina spodiny, dobrý jen k tomu, aby mnou ostatní vytírali podlahu. Nestěžoval jsem si.

"Horko," souhlasil jsem, zatímco jsem spokojeně ležel vedle něj a stále hlasitě oddechoval, jak jsem se snažil popadnout dech. Nechal jsem se zulíbat, opravdu jsem neměl potřebu se odtahovat od někoho, kdo se mnou očividně rád trávil čas a nabízel mi důkazy lásky každou chvíli. Lásky? trochu jsem nad tím uvažoval, ale zatím jsem se rozhodl to plně neprozkoumat. Byli jsme v nějakém vztahu, bůhví jakém, ale nehodlal jsem tomu dát prozatím nálepku.
"Nebydlím," uchechtl jsem se, když se mě zeptal. Líně jsem na něj koukal ze země. "Dost dobře můžu bydlet v Asgaaru jako tady," poznamenal jsem.