Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// (A39)

Vyzvídal jsem, chtěl jsem totiž porovnat svůj zážitek s ostatními. Zdálo se, že můj byl nejvíce kontaktní a "drastický", když to tak vezmu. Možná to bylo tím, že jsem byl Smrti příbuzný? "Oh, myslíš kometu? Taky jsem ji viděl, díval jsem se na ni s Therionem. Říkal, že když si něco budeš přát, když vidíš kometu, tak se ti to splní," breptal jsem spokojeně a nostalgicky mě zabolelo u srdce. Ano, Therion, můj vzor, také jsem ho opustil a už nikdy nevyhledal, tak jako většinu Mechové smečky. Launee, Saturna... Saturna jsem tam nechal úplně tak.
Skoro jsem cítil, jak mi hoří tváře, když na Saturnuse vzpomínám. Byli jsme ještě malí, já byl hodně malý, když jsme se poznali a hrávali si spolu. Ještě jsem netušil, že mám rád vlky. Teď, když jsem se na ty vzpomínky díval s odstupem mi bylo jasné, že tam náznaky byly. "Jo!" jekl jsem, protože mě Rowena vylekala ze vzpomínek a já se navíc strašně styděl. "Procházka zní dobře," souhlasil jsem o něco klidněji a následoval pajdavě Rowku skrze vrbový tunel. "Když říkáš zatím... Víš už o něčem, co by mohlo být? Máš nějaké tušení?" nadhodil jsem. Byl jsem docela zvědavý, co bude moje členství v klubíku Smrti obnášet. Zatím nic, což byla docela nuda? Ale asi jsem měl být rád.

// Vrbák

// (A38)

Tak nějak jsem se už smiřoval s osudem pytle plného hoven, který je táhnut celým světem bez zastavení. S trochou štěstí mě liána občas protáhne nějakým potokem nebo kaluží, abych se i napil a jíst budu pravděpodobně jenom to, co budu mít v dosahu. Ale... Já vlastně hlad neměl. Už dlouho ne a to jsem jedl naposledy... Rybu? Ano, chtěl jsem si ulovit rybičku, ale byla zlatá a mluvila. A tehdy jsem se rozhodl, že už jíst nikdy nebudu a hle, ono to fungovalo.
Najednou můj pohyb ustal, Roweně se nejspíše povedlo liánu zpacifikovat. Začal jsem se zvedat na nohy a zkoumat, jestli jsem vcelku. Jedinou škodou byla prokouslá tlapa, kterou jsem si poškodil ale sám. Po liáně mi ale na noze zůstal zlatý pozůstatek, který po oňufání svědčil o tom, že se mě jen tak nepustí. "Co se ještě stalo?" vyzvídal jsem, zatímco jsem si sedal na zadek a začal si olizovat tlapu, abych ji vyčistil a zlepšil proces hojení. "To jsem rád, že jsem prošel," souhlasil jsem, ačkoliv jsem si nebyl úplně jistý, jak tato liána měla být mou zkouškou. "A co bude teď? Klidně bych ti tu Hlas nechal, ale myslím si, že sem dobrovolně nepřiblíží," řekl jsem lehce omluvně. Možná jsem ho neměl posílat pryč, anebo jsem ho neměl nabízet jako svůj dar klanu.

Díky za akci a díky za mnoha násobná připomenutí její existence! :D Zapomněla jsem napsat popisek sice, ale to nevadí :D

EDIT ZA STYX: ODMĚNY PŘIDÁNY

// (A37)

Nabídl jsem Hlas. Byl daleko odsud, ale já ho ve své hlavě slyšel. Spílal mi a nadával, urážel mne a vytahoval na světlo všechny mé špatné činy. Tohle byl očividně další z nich, ba co hůř, tohle byl projev mé niterní zkaženosti, hniloby bující v mém srdci, která se mi rozlézala do mozku i do žaludku.
Možná právě kvůli všemu tomu chaosu v mém nitru jsem si nevšiml jemným šlahounů, které ze země vyklíčily, když jsem pronesl slova a kapky mé krve dopadaly na oltář. Až když se liána pevně chytila mé nohy jsem tlapu dal na zem a začal sebou škubat ve snaze se uvolnit. "Je tohle normální?" zeptal jsem se Roweny vcelku vyrovnaně, zatímco jsem se pokoušel liánu sundat trháním končetiny. Zkusil jsem se k ní zohnout a šlahouny přehryzat stejně, jako to dělala Rowena, jenže šlahoun se mnou švihnul na zem a táhl mě po trávě. Drápy jsem zaryl do země jako kočka, prokouslou tlapou mi projížděly osteny bolesti připomínající mi, že nejsem ani zdaleka nesmrtelný. Je to za Hlas? přemítal jsem, moje mysl byla klidná, překvapivě čistá a průzračná. Nepanikařil jsem a pouze se snažil osvobodit. Sám jsem tedy zkoušel zastavit o zem, zachytit se čehokoliv v mé cestě.

// (A36)

Ono se asi opravdu něco děje. Vítr fouká a ohýbá větve vrb, slyším je zpívat, skoro jako kdyby opakovaly moje slova. je to docela děsivé. Už alenení cesty zpátky, myšlenky mi létaly hlavou jako draci puštění z řetězu. Proplétaly se a narážely jedna o druhou, zamotávaje se ve smrtelném tanci a končeje na zemi v groteskní připodobnině krysímu králi.
Poslouchal jsem Roweninu nápovědu a svou zvednutou tlapu odtáhl od oltáře, kde jsem si prozatím celou dobu držel. Tak nějak jsem předpokládal, že tohle provede Rowena jakožto hlavní kápo celého tohoto sdružení a nejspíše bych byl raději, kdyby to tak opravdu bylo. Neměl jsem rád bolest. Po vteřinovém zírání na vlastní nohu jsem se zakousl do polštářků tlapy a ucítil, jak mi ostré zuby jako nabroušené nože projíždějí nohou. Mou reakcí na bolest bylo nohu rychle z tlamy vytáhnout. Krev z ní kapala, takže jsem po vyplivnutí vlastní krve tlapku dal znovu nad kámen a nechal krev, ať kape na skalnatý povrch. Koukal jsem na rudé kapky, jak se rozstřikují po kameni, zatímco se sestra ptala. "Přináším... Svou krev," odpověděl jsem, ale nepřišlo mi to jako dost. Rowena chtěla něco, co bych tady zanechal, co bych obětoval ve smyslu své oddanosti. Neměl jsem nic, ale... Něcomě napadlo. "Jako důkaz mé oddanosti přenechávám Hlas, niterní část mne, která se manifestovala v tchořím těle, ve službách Smrti," dokončil jsem. Hlas tu sice nebyl, ale věděl, že jsem to udělal. Slyšel jsem ho ve své mysli prskat a zuřit.

// (A35)

Když jsem uviděl Rowenin úsměv, který jí vyklouzl zpod nosu, jako kdyby mne zahřálo u srdce. Ano, udělal jsem dobře. Bylo to jako pohlazení, jako poděkování a objetí v jednom. Přesně tohle jsem chtěl. Teď už jsem neměl ani potřebu z tohoto podivného kousku světa couvnout. Chtěl jsem být součástí. V hlavě mi sice pořád varovně zněla její předešlá slova o obětování čehokoliv, ale teď jsem jim nevěnoval pozornost.
Místo toho jsem předložil tlapku, podíval se na modrý dráp Roweny a poslouchal její tichá slova. Mluvila ke Smrti, jako kdyby tady byla s námi. Cítil jsem jiskření ve vzduchu, ale možná to byla jenom moje představivost. Rowena mě mezitím nabádala k tomu, abych po ní opakoval. S lehkou prodlevou a občasným kouskováním vět, kdy jsem si nejrpve poslechl, co říká, než jsem to zopakoval jedním dechem, jsem jako ozvěna za Roweniným hlasem pronášel: "Já, Alastor - se z vlastní vůle rozhoduji stát se - následovníkem paní všeho mrtvého, magického a mocného, Smrti. Budu jí oddaným služebníkem a - a splním oč si žádá. Na oplátku - od ní přijímám její magické dary, kterými by se mohla - rozhodnout mne obdařit..."

// (A34)

Rozhodl jsem se, udělal jsem to. Zničil jsem tím svůj život? Necítím žádnou změnu, možná mám ještě šanci uniknout, možná jsou tohle poslední chvíle svobody.
Poslouchal jsem Rowenu a snažil se potlačit vtíravý a naléhavý hlas, který panikařil vzadu v mé lebce. Jestli nějaká z těch možností bude, že na mě už nebude hnusná, zní to jako dobrý obchod. Ale já za ní stejně už nikdy neplánoval jít, možná jsem se tomuhle měl vyvarovat. Měl jsem říct ne, ne, ne! Měl jsem vzít nohy na ramena a utíkat, dokud by mi nohy stačily.
Jenže tohle byla moje sestra. Její modré oči, modrý kožich i krásná korunka na hlavě, tohle byla moje sestra, rodina, krev, část mne samotného. Nemohl jsem ji zavrhnout, nedokázal jsem ji zapudit a nedokázal jsem si odepřít její přítomnost. Byla jako droga, jako kdyby mi vlévala život do žil a touhu do srdce, touhu po existenci. Je tohle příliš velká cena za to?
"Jsem," přikývl jsem a nastavil tlapku, protože jsem předpokládal, že krev půjde z ní. Cítil jsem, že atmosféra houstne a že svět má najednou jinou barvu. Připadalo mi to zvláštní a pohlcující, začínal jsem se cítit součástí něčeho většího, a to to bylo teprve na prvopočátku! Do toho.

// (A33)

Byl jsem rád, že tchoř zase zmizel. Byl nepříjemný, otravný, přílišně pravdivý a nechutně odporný. Rowena byla očividně taky ráda, že zmizel, přecijen nám tady jenom kazil atmosféru.
Krev, to jsem si mohl myslet, povzdechl jsem si a podíval se na svou vlastní tlapu. jestli jsem to myslel vážně, tak jak Rowena naznačovala, možná by bylo dobré jako důkaz obětovat svou vlastní krev? Byl jsem rád něčeho většího, proto jsem byl ve smečce, v nové rodině, tenhle Smrtin klubík zněl jako skvělá příležitost seznámit se s dalšími vlky a udržet se na blízku sestře. Pippu jsem navíc už znal a fakt jsem ji žral, už od prvního pohledu v Borůvkovém lese mi přišla děsně hustá.
"Cokoli?" zopakoval jsem po Roweně. I kohokoliv? nemohl jsem přece obětovat svého partnera, Michiko ani smečku. Měl jsem nějaké limity! Měl jsem povinnosti, měl jsem srdce na správném místě! Tohle byl určitě špatný nápad, byl to skluz dolů, bylo to jako blátivá stezka dolů do propasti plné ostrých kůlů, kam jsem shodil Tasu, abych se od ní osvobodil.
A přece jsem pak šel za ní dolů, abych se přesvědčil, že jsem ji nezabil.
"Jdu do toho. Cokoliv," řekl jsem pevně, ale poslední slovo jsem polkl. Miloval jsem svou rodinu, ale nenáviděl jsem sám sebe a měl jsem neustálou potřebu se zničit, stejně jako svůj život. Byla to urgentní touha, potřeba, měl jsem to v žilách, kolovalo mi to tělem, nebylo cesty zpět!
"Můžeme obětovat moji krev," dodal jsem, abych neměl jedinou šanci se z toho vykroutit. Ne, musel jsem to udělat. Musel. Musím!

// (A32)

Tchoř se na Rowenu jenom se zakaboněným výrazem díval, když na něj cukrovala. "Já bych tě nejradši zakopal někam pěkně hluboko. Ten tvůj prohnanej výraz se mi ani trochu nelíbí!" zavrčel tchoř.
"Tak nějak má svoji hlavu, ale kámoši teda fakt nejsme," podotkl jsem a vycenil na tchoře zuby. Setkání s nimi si ten malý budižkničemu měl ještě pořád v živé paměti, takže se jeho ocásek vyrovně zvedl. "Hele nezahrávejte si! Nehrab na mě! Celý ti to tu vocákám!" zaječel skoro smyslů zbavený tchoř, když po něm Rowena hrábla a překvapivě ho zaskočila. Její tlapa ho smetla ze stolu a tchoř se na zádech válel mezi mnou a Rowenou, volaje po pomstě a varujíc, že zasmradí celé tohle vrbové útočiště. "Laskavě se uklidni," zabručel jsem na něj jako na vlče, které mělo už osmý histerák v jeden den. "Jestli sám nechceš být obětina, tak bys měl nějakou jinou sehnat," doporučil jsem mu, na což se tchoř s prskním zvedl a odsvišěl mezi kořeny pryč, zanechávaje za sebou jenom poválenou trávu.
"Jakou obětinu teda Smrt dáváš?" zeptal jsem se, protože jsem nepočítal moc s tím, že Hlas něco přinese.

// (A31)

Naběhl jsem si na to sám. Kdybych jí prostě řekl, že jsem spokojený, usmál se, tak to sem nezajde, povzdechl jsem si v duchu. "Chtěl jsem jenom udělat pár věcí, které jsem nechal otevřené..." jal jsem se k odpovědi, ale můj hlas se ztišil a byl přehlušen jiným hlasem. Hlasem malého smrdutého tchoře, který si mě znovu našel a ačkoliv vypadal lehce pocuchaně a patřičně nakrknutě - po mém zahození vskutku oprávněně - byl živa zdráv. "Čekalas vod něj něco lepšího? Je posranej jít dom, páč ho tam čeká milovaná společnost a spousta vysvětlování," Zamračil jsem se a sklopil uši k tělu. Můj obličej, prokřižovaný jizvami od mého odrazu, se na tchoříka nehezky tvářil, zatímco to malé stvoření vyskočilo na oltář a bez okolů při tom shodilo jeden z pečlivě poskládaných talismanů. Kamínek se rozkutálel do trávy a upadl mi k nohám. "To je... Hlas. Našel jsem ho ve zřícenině místo Smrti," řekl jsem k Roweně polohlasem, jako kdybych mluvil o nějaké vyrážce nebo prokletí. Vzal jsem kámen a položil ho zpátky tam, kde byl. Tchoř se mezitím uvelebil přímo uprostřed stolu jako nějaký král.
"Jestli to myslíš vážně ty, tak já taky. Pořád je to... Rodina, ať už jakkoliv podivná," odpověděl jsem a nakrčil čenich směrem k Hlasu. "Potřebuješ k tomu nějakou obětinu?" nadhodil jsem napůl v žertu a ukázal na Hlas, který mě samozřejmě slyšel, vnímal a bylo mu jasné, že ho navrhnu. "Vobětuj se sám," jenom zaprskal, ale zůstal na stole a začal se čistit, aby nevypadal jako rozčepýřené klubko chlupů.

// (A30)

"Jak bych nemohl? Mám smečku, partnera, ochranu lesa, mám místo, kam se vrátit a kde mě mají rádi. Jak bych nemohl být spokojený?" odpověděl jsem na Roweninu upřímnou otázku s nadsázkou, ale přece jsem měl pravdu. Nebylo nic, co by mi mohlo vadit. Tak proč jsem netrávil čas tam, kde je to tak skvělé? Určitě se stejné myšlenky honily hlavou i Roweně a možná na ně sama znala odpověď, já jsem se rozhodl neodpovídat, zatlačit to do pozadí a předstírat, že jsem jenom na výletě, který má smysl.
Smrti? našpicoval jsem uši a najednou mi krvavé obrazce a různé talismany začaly dávat větší smysl. "Takže sis založila... Uctívárnu?" nevěděl jsem, jaké správné slovo použít a tohle znělo dostatečně vhodně "Jaký rituál? Mám tu zůstat, nebo mám odejít?" zeptal jsem se a potom mě napadlo, že by na to možná chtěla soukromí. Já jsem naší kmotře zrovna dvakrát neholdoval, ale... Pokud by členství v jejím klubíku znamenalo, že se budeme vídat častěji a že na mě Smrt nebude taková ježibaba, možná bych zvážil členství. "A můžu taky?"

// (A29)

Nelíbilo se mi, jak Rowena mluvila o naší matce, ale nebylo to poprvé, co jsem z její tlamy slyšel tak zlobná slova. Navíc jsem začínal chápat, odkud pramení a sám jsem v sobě cítil lehkou trhlinku, když mě matka s otcem opustili. Tátu jsem potom našel a vše by nejspíše bylo zase dobré, ale tomu byla udělána přítrž.
Povykládal jsem jí o tom, co teď dělám a tak a k mé úlevě se nedoptávala na některé ošemetné věci. Pamatoval jsem si, jak kdysi jančila v horách, když jsme byli malí, protože mi někdo chtěl strčit klacek do zádi. Huh, šlo by to? napadlo mě náhle. Byl by to způsob pro mě a Nemesise, jak mít vlčata?
"Ah tak," zabroukal jsem a podíval se na velký kámen, kde byly umně rozloženy různé věci. Kosti, peří a kamení byly rozloženy na rudé malbě, která už začínala černat oxidací. Krev, pomyslel jsem si. "A co vlastně raději děláš tady?" zeptal jsem se a čumákem poukázal k velkému placatému kameni, který očišťovala. Připadal mi zvláštní, nepatřičný a zakázaný. Dělo se tady snad něco, co by nemělo?

"Oh, dobrá," zamumlal jsem. Rowena koneckonců nevypadala, že by ji odchod toho vytáhlého děcka vadil. Nebyli jsme i my pořád děti? Nepřipadal jsem si nikterak starý, alespoň ně významně. Byl jsem na životě teprve... Dvě zimy? Asi, možná? Cítil jsem se se všemi svými problémy a traumaty spíše na dvanáct. "Ze severu? Z Mechové smečky?" zeptal jsem se, ale odpověď jsem nepotřeboval, protože mi to bylo docela jasné. Tam jsem nějaký čas žil. Mohla to být moje kamarádka, kdybych neodešel. Nedalo se ale říct, že by mi to vadilo. Já byl spokojený tam, kde jsem teď nebyl. Pořád se vyhýbáš? Není ti to blbé?
Od nové trvalé ke smrti otce, skákali jsme z tématu na téma. "Neumřel stářím," špitl jsem a polkl knedlík v krku. "Rozdupali ho nějací tvorové na ostrově, hodně vlků tam umřelo," dodal jsem. Já to přežil, zrovna já. Byl jsem jediný, kdo to celé zvládl? Já a ten hnědý vlk? Fiér umřel po dojezdu a ta vlčice, co vypadala jako Rowena... nebyla to Rowena? Taky měla modře prokvetlý kožich! Na chvíli jsem byl zmaten, než mě probrala její slova. Nejspíše to mělo zůstat záhadou.
"Teď žiju v Asgaaru s Nemesisem," odpověděl jsem jí. "Společně se staráme o maličkou nalezenkyni Michiko," dodal jsem. Nebylo to asi moc zajímavé. "Jenže když jsme šli na výlet, tak jsem se najednou objevil jinde a... A šel jsem za kmotrou, ale nebyla tam. Bylo tam úplně prázdno, chladno, tma... Místo toho jsem tam našel mluvícího tchoře, možná tady někde poblíž zrovna je, je to docela blb..." začal jsem vykládat. "A když jsem vylezl, viděl jsem, že bouchla sopka, proto jsem utíkal na jih..." hlas mi pomalu ztichl a slábl, nervozita z odhalení mě najednou pohltila. "Noo... A co ty tady? Už nejsi s Pippou v té jižní smečce?"

// (A27)

Zůstal jsem dřepět v dutině spadlé vrby, když si mě osazenstvo zrovna všimlo. Moje medvědí hlava totiž vyčuhovala ven z domnělého úkrytu a i zbytek velkého těla se těžko schovával. Jeden ze zdejších po mých slovech vzal roha, prokličoval kolem mě, pode mnou i přese mne jako kdybych byl jen kus cesty vhodný k ledajakému využití. Zůstal jsem tam chvíli stát jako opařený, než jsem se ohlédl a začal vyléuat ven. "N-Nechtěl jsem ti vylekat společnost," omluvil jsem se a otočil hlavu na Rowenu, která přede mnou stála v celé své dlouhoocasé kráse. "Oh, Život ti taky dal obrázky? Sluší ti to. N-nebo jsi to už měla když jsme se viděli naposledy? Ne-nepamatuji se," zakoktal jsem se. Mlč! ale bylo pozdě, v hlavě se mi opět přehrály moje nejhorší vzpomínky. Můj bratr, Sirius, Tasa, čas strávený s ní... Plynule to potom navazovalo na ostrov, smrt otce. Oči se mi zaleskly, protože při pohledu na Rowenu jsem v ní viděl i kus našeho táty. "Nevím, jestli to víš, ale táta... Je mrtvý," řekl jsem jí kolísavým hlasem třepatající se čivavy, která trpí kvůli svému přešlechtění.
Nechal jsem ji, aby mne objala a sám jsem se o ni láskyplně otřel. Chyběla mi. Rodinné pouto bylo něco, co mi chybělo. Ne, že by Nemesis nebyl rodina, ale s ním mě pojilo srdce, s Rowenou krev. Bylo to jiné. "N-No, já tě nehledal, jenom jsem utíkal a chtěl se schovat," podotknul jsem polohlasem a očima těknul na sever, kde zuřila sopka.

// Zlatavý les (A26)

Ve snaze uniknout pocitu nebezpečí pramenící z minulosti a umocněnému dýmem a narůstajícím horkem, začal jsem se drát do jedné vykotlané vrby, která už dávno byla mrtvá. Další vrby ji obrůstaly, zdálo se mi to teda jako dobré místo na ukrytí. Zastavil jsem se uvnitř kmene a snažil se popadnout dech. V uších mi přímo hučelo, jak mi krev vřela. Srdce mi bušilo o sto šest, aniž bych si toho předtím byl vědom. Nebyl jsem už ani schopen souvisle uvažovat, takže jsem se začal pouze soustředit na svůj dech a na místo, ve kterém jsem se nacházel. Sledoval jsem vykotlanou vrbu, prohlížel si její vnitřek jako kdyby to bylo umělecké dílo. Dokonalou čistotu dřeva však kazily dlouhé černé chlupy.
Chlupy, oči se mi rozšířily. Mohl jsem vycouvat, ale jít ven by znamenalo čelit svému strachu, který jsem už dávno zkusil pohřbít v minulosti. Místo toho jsem se začal plazit kupředu, krůček po krůčku jsem se přibližoval k východu. Už jsem uviděl trávu na druhé straně a kus kamene, stejně tak jako kořeny jiných stromů, které pročesávaly trávu. Opatrně jsem vykoukl ven, protože jsem uslyšel hlasy a jedenz těch hlasů mi byl po čertech povědomý.
"R-Rowko?" hlesl jsem polohlasem, když jsem zahlédl tmavý hnědo-černý kožich.