Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nezlomil? Určitě jsem ale něco provedl, nemůže to být jen tak! Jsem zrůda, netvor, jsem tasemnice napojená na všechno dobré, nezasloužím si existovat! Ne po jeho boku, panikařil jsem. Špatně se mi ale panikařilo, když vyvracel vše, co jsem řekl.
Nemesis udělal další krok ke mně, pomalu se přibližovat a já cítil jeho blízkost. Přitahovalo mě to a zároveň odpuzovalo. Byl jsem nechutný, hnusil jsem se sám sobě.
“Já taky nechci odejít, Nemesisi. Nechci tě opustit,” už se tomu nedalo zabránit. Hořké slzy probořily stavidla a řinuly se mi po tvářích ke koutkům tlamy. Bylo jich tolik a byly tak horké, bylo to jako se topit ve vlastním žalu. “Pokud by to ale znamenalo, že tobě bude lépe, odejdu. Odejdu a už se nevrátím,” štkal jsem nezastavitelně. “Nemesisi, já nechci, nechci…! Miluji tě a raději bych kvůli tomu zemřel, než žil v tom, že ty strádáš,” můj hlas se vytrácel do ztracena. Co víc jsem mohl říct? Jen pravdu, nic než pravdu. Jestliže to mělo znamenat můj konec v této smečce, v tomto vztahu, budiž.

Poslal jsem vlčata za Arcanusem nebo Fiérem, protože jsem jim sám nemohl pomoci a protože... Můj osud mi stál za zády a snažil se mi pohledem propálit díru do páteře a nechat mě ochrnout. To bych si zasloužil.
Všechno jsem to ze sebe rychle vykoktal, vyšeptal, vyskučel a vykvíkal a už jenom čekal na reakci. Cokoliv, co mělo přijít mým směrem jsem už předem přijal, ať už to bylo sebehorší. Poslouchal jsem, ale Nemesis neříkal nic, cojsem si myslel, že řekne. Neříkal nic, co jsem chtěl, aby řekl. Na něco takového jsem nebyl připravený. Zvedl jsem zrak a díval se na něj, když mluvil.
"Takže... Jsem ti nikdy nezlomil srdce?" zeptal jsem se přiškrceně a hlava se mi na moment zamotala. Jak a proč jsme se dostal do této situace? Bylo to jako chodit po střepech, cokoliv jsem řekl nebo udělal vedlo pouze k bolesti. Bylo tedy jedno, co jsem řekl?
"Raději odejdu, než abych ti ubližoval. Vždyť i teď ti ubližuji!" řekl jsem pln zoufalství a snažil se uklidnit svůj hystericky bušící hrudník a dech, který mi hvízdal v plicích.

Kdybych se místo pouštění prdů uměl samovolně vypařit, asi bych byl šťastnější. A svět by byl také o něco veselejší. Sice jsem svými výpary zvedl Nemesisovi koutky, ale pak jsem vzal kladivo s hřebíky a ty koutky mu zase přikoval dolů.
"Sionn říkal, že jsi mu říkal, že jsem ti ublížil a že sis myslel, že už nejsme partnery," odpověděl jsem s přiškrceným hrdlem. Jal jsem se ale věnovat vlčatům. Bylo to pro mě jednodušší než se zkusil napravit kazy na vztehu se svým partnerem. Srdce mi pukalo, ale musel jsem jim pomoci, opravdu jsem musel!
"Ahoj Zulli," usmál jsem se na vlče a donutil sám sebe myslet si, že se svět za mými zády nebortí v plamenech. "Nemyslím si, že to bude jeho dcera," zavrtěl jsem hlavou, když jsme si s Krůlim šuškali. V tom jsem za sebou uslyšel Nemesise, který mne žádal o rozhovor o samotě. Jeho hlas řezal vzduch na kusy ostrým nožem bolesti, málem jsem se bál otočit. Tolik jsem mu ublížil, zaslouží si mě v tichu zmlátit jako psa, pomyslel jsem si a pomalu se postavil, snažil jsem se zakrýt svá třepající kolena.Fiér nakonec odešel s tím, že vlčata popohnal k jídlu. Podíval jsem se na dvojičku a povzbudivě se usmál. "M-Můžete jít s Fiérem na jídlo, pokud máte hlad. Nebo můžeš najít Arcanuse, určitě je tady v lese, a zeptat se ho. Já se za vámi potom stavím... N-Nebo si mě najděte," pohledem jsem loupl na Nemesise a zakoktal se. Lámalo mi to srdce. "Jsi šikovný Krůli, dej na ni pozor," pochválil jsem ještě černého vlčka a povzbudivě se na něj usmál. Počkal jsem, až vlčata odejdou a doprovodil je pohledem.
Potom jsem se pomalu otočil na Nemesise a sklopil zrak k zemi, svěsil ocas mezi nohy a stáhl uši dozadu. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit," špitl jsem a nezvedal zrak. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ani nevím, že jsem ti ublížil a strašně toho lituji. Nikdy ti už ublížit nechci, proto bude možná lepší, když... Když... Když už ti nebudu mít jak ublížit," vychrlil jsen ze sebe překotně a pohnul tělem v náznaku, že raději odejdu, abych nezpůsoboval tomu, koho mám rád, další bolest.

Bylo tady najednou tolik dýmu, že jsem si téměř neviděl na tlapy. Fiér ale vypadal, že poznal, o co jde a podle toho, co říkal, mi před chvílí vytvořil květinu se stejnými účinky. "Já nemám marijánkové prdy," namítl jsem polohlasem, protože já jsem si neprdnul. Ne v tom smyslu, jaký naznačoval. Já jsem praskl. Nemesis se ale hihňal, což mě rozrušilo. Srdce se mi rozbušilo a projel jím ledový osten. "Nevím, jak jsem to udělal, bylo toho najednou moc a... Praskl jsem," zkusil jsem to vysvětlit znovu. "Nemesisi, moc mě to mrzí," povzdychl jsem si. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, měl jsem se hned vrátit, ale místo toho... Sionn měl pravdu, moc jsem ti ublížil, neměl bych s tebou být," konečně jsem to ze sebe všechno dostal.
Než Nemesis ale stihl vůbec odpovědět, přihnal se k nám odkudsi Krůli. Nebo jenom jeho hlas. Zlatá očka svítila z povzdálí a já se na jeho zavolání hned sebral a vydal pomalým medvědím krokem k němu. Možná jsem na první pohled působil děsivě, přecijen jsem byl vlk jak hora s odporně zjizveným obličejem, ale moje oči byly jako dva kopečky mentolové zmrzliny a krom marijánkového smradu, který se ze mě ještě trochu táhl, jsem ze sebe vyzařoval i uklidňující energii. S vlčaty jsem se cítil lépe než s dospělými. "Krůli, jsi v bezpečí," přitakal jsem. "Neviděl jsem ho tady," zavrtěl jsem hlavou, když mluvil o svém fotrovi. Slyšel jsem Fiéra, jak se snaží vmísit do rozhovoru a stáhl jsem uši. Naštěstí se ta oživlá mrtvola začala bavit spíš s Nemesisem a spekulovala o tom, jak zavést znovu mezi sebou rodinné vztahy. Otočil jsem hlavu zpátky k vlčatům a lehl si na zem, abych jim byl blíž. Krůli byl už o něco větší, ale všiml jsem si, že se za ním schovává nějaká malá hnědá kulička. "Ahoj maličká, já jsem Alastor," představil jsem se jí. "Potřebujete pomoct? Kde má rodinu?" zeptal jsem se prvně obou, ale druhou otázku jsem šeptl ke Krůlimu.

Bylo toho najednou strašně moc. Cítil jsem, jak mi hlava hoří, jak se mi tlapky rozpouští a zapouští kořeny do země zároveň. Cítil jsem nekonečnou studnici smutku ve svém hrdle a hltal jsem její studené vody nemalými doušky, snažil jsem se v zármutku utopit. Zklamal jsem je všechny, ničil jsem vše, na co jsem sáhl. "Ia," měl jsem tak stažené hrdlo, že ze mě vylezlo jen přiškrcené písknutí, které ani nebylo slovem.
Moje sestra se rozmnožila ano, to já přece nemůžu, ne s Nemesisem. Ale ty už s Nemesisem nejsi, nechce tě. Zničil jsem ten vztah, zničil, zadupal, roztrhal, pohřbil jsem ho tím, že jsem... Že jsem. Copak to není jasné? Jsem odsouzen, jsi odsouzen k žití v osamění, osamocený chudáček, hlupáček, nikdo ho nemá rád, rád, rád by měl přátele, ale nedokáže si udržet jeden, JEDEN, dobrý vztah. Jen zvedni hlavu, podívej se, ano, vidíš to? Odstoupil od tebe, protože jsi lůza, jsi nikdo, nechce tě...
Stačilo mi zvednout pohled, podívat se na Fiéra, který mi nabízel nějakou kytku, a na Nemesise, který mě nechtěl znát. Stačilo. Bylo toho moc. Příliš. Přespříliš. Přehršel. Ze všech mých pórů a otvorů se prudce vyhrnula obrovitá masa kouře a zahalila mě, Fiéra i Nemesise. Dým nás obalil a schoval v takovém nadměrném koblížku. Rozkašlal jsem se, snažil se vyhnat všechen dým z plic. Je tady... Ticho, uvědomil jsem si. Ten šeredný hlas v mé hlavě konečně ztichl. Dým nás pořád obklopoval, zajisté jsme se ho všichni nadýchali, ale očividně nebyl jedovatý. "Ómlouvám se," houkl jsem ke dvěma vlkům. "Najednou toho na mě bylo nějak moc," vysvětlil jsem a zhluboka se nadechl dýmu. Voněl sladce.

Měl bych odejít, měl bych odejít, měl bych zmizet, vypařit se, znovu zmizet a nikdy se nevrátit. Proč se vracím, proč se vracíš? Proč nezůstaneš dál od těch, kterým ubližuješ? Proč jdeš ještě zpátky, bereš ostrý klacek a rýpeš se v ráně? Jsi jako sůl vsypaná do rány, jsi jako jed proudící žilami, jsi nechtěný, bolestivý a nepřejícný. Podívej, Nemesis je rád, že vidí Fiéra, má ho totiž rád. Rád. Chápeš, vidíš? Je rád, že je zpátky. Necítí se ohrožen jeho přítomností, necítí nechuť a nenávist vůči tomu vlkovi, zcela neopodstatněnou - opodstatněnou! Smrt mého otce byla i jeho vina, všech to byla vina, ať shnijí v pekle! Copak on může za to, že se ta zvířata vydala vaším směrem? Ne, ale nepomohl, vůbec ho to nezajímalo. A když ti zachránil krk? Mohl jsi umřít stejně jako on, ale vyvázl jsi jen s jizvami na obličeji, ty žebráku. Ty by ses už po smrti nevrátil, nemáš na to sílu, nemáš na to. Jeden dobrý skutek nesmaže všechny špatné. A copak ti ukřivdil snad tolikrát? Jsi jen malá vztahovačná...
Zajímalo mě, kde se potuluje Hlas. Musel být asi daleko, protože mipřišlo, že to v mé hlavě byl on. Když byl poblíž, měl jsem hlavu prázdnou a čistou od těchto škaredých myšlenek. Asi jsem mu hodně pohrozil tehdy u Roweny. Dobře mi tak.
Nemesis přešel ke mě a jemně se mi dotkl brady. Pohledem jsem zabloudil do jeho ještěřích zorniček, ale pak jsem zase uhl ke svým tlapám. Nezasloužil jsem si to. Proč se přibližoval k takové zrůdě, jako jsem byl já? Měl zůstat u Fiéra! "Taky jsem jedno potkal - Krůliho. Byl s Shireen a její přítelkyní," odpověděl jsem jedním dechem a tónem pomalu tonoucího, který leží dobrovolně v kaluži obličejem dolů a čeká, kdy konečně pojde, aniž by mu docházelo, že má nozdry kousek nad hladinou vody a tudíž jenom leží v kaluži, aniž by se topil pořádně.
"Michiko," vydechl jsem, když Nemesis nadhodil tohle jméno. malé bílé vlčátko, o které jsem slíbil, že se postarám. Oči se mi na chvíli rozšířily a hlava zvedla, přecijen jsem chtěl být užitečný. "Kde... Je, kde je Michiko?" zeptal jsem se sám sebe a potom se podíval za mizející Karmou, která s písknutím stesku zmizela mezi stromy. Opustil jsem je, opustil jsem ho i ji a už nemám ani jednoho? Ani jednoho, všem ubližuji!

Najednou toho na mě bylo nějak moc. Slyšel jsem, jak na nás Arcanus mluví, ale slova se ujal Sionn. Navíc se na mě otočil a pohledem mi naznačil, že nemám odporovat tomu, co říká, že mám tancovat tak, jak on píská. Polkl jsem a přikývl, abych ukázal, že souhlasím a že mu neodporuju. Asi bylo lepší, když jsme se tak neznali, tehdy to byl jenom vlk, co si mě divně prohlíží, polkl jsem a úkosem se podíval do země. Teď byl Sionn... Hrubý. Vnímal jsem ho jako hrubou záplatu, jako vařechu a jako šmirglpapír, jenže jsem i nadále stál vedle něj, neodporoval a nechával si to líbit. Mohl jsem utéct. Sionne? nadzvedl jsem obočí, když se světlý vlk zvedl a zmizel pryč. Otevřel jsem tlamu, asi jsem chtěl něco říct, možná ho zastavit, ale nic z ní nevyšlo. Arcanus taky zmizel, Parsifal taky. Vypadalo to, že jde zase zvracet. Nemohl jsem se ani pohnout, byl jsem jako paralyzovaný. Všechno jsem zkazil. Ublížil jsem Nemesisovi a ten mě teď nessnáší. Sionn mě nesnáší proto, že jsem ublížil Nemesisovi. Fiér mě nesnáší, protože jsem chtěl, aby umřel. Arcanus mě nesnáší určitě taky, jak by mě mohl mít rád, když mě jeho synové nenávidí? hlodalo ve mě. Mělo smysl tady zůstávat, když jsem všem jenom vadil? Zůstal jsem ale stát na místě, nemohl jsem znovu utéct, teď, když jsem se konečně vrátil. Myslel jsem si, že jsem tady chtěný ale... Asi nebyl. Přerývavě jsem se nadechl a podíval se na Nemesise, který Fiéra zahrnoval láskou a nadšením. Bolí to, uvědomil jsem si. Takhle to bolelo i Nemesise, když jsem mu ublížil? Určitě ho to bolelo víc, zasloužím si tedy trpět.

// Šakalka

Šel jsem za Sionnem do lesa. Mluvili jsme o Shireen, teda Iskierce. To jméno je tak zvláštní, zamračil jsem se. Za boha jsem si to nedokázal s tou ohnivou vlčicí spojit. Byla to Širýn, Šíren, Šájrýn, cokoliv, ale Izkérka ne. "Kdysi jsem ji vytáhl zpod laviny, která se na ni sama zřítila," podotkl jsem. Možná to byl důvod, proč na mě byla mírnější.
"A co se s nimi bude muset udělat?" zeptal jsem se raději, než abych se šťoural v tom, co je a není mezi mnou a Nemesisem. Nebyl jsem bojovník, ač jsem tak mohl vypadat, když jsem třeba spal a neprojevoval se jako submisivní nicka, která nic nezvládne. Došli jsme do lesa a kdybych nebyl úplně nepoužitelný, věděl bych o tom, kdo všechno tu je. Že krome Nemesise, Arcanuse, Parsifala a nás dvou se v lese momentálně vyskytují i dvě zcela mýtické bytosti, jedna oplývající nesmrtelností a druhá legendami a mýty, které s etáhly až za hranice Gallirei. Žel, já nic takového netušil, protože můj čich byl stejně dobrý jako slepci brýle.
Pokračoval jsem ale se Sionnem, až jsem uviděl dvě těla muflonů a vlky. Nemesise, Arcanuse, Parsifala a Fiéra. "F-F-Fiére?" zakoktal jsem se a málem se zadusil vlastními slovy. Vstal z mrtvých,aby mě strašil? Chtěl jsem jeho smrt a teď je zpátky! Chce se mi pomstít, panikařil jsem. Pohledem jsem sjel k Nemesisovi a uhnul jsem omluvně pohledem. Tolik jsem se styděl a hanbil za svoje chování, že jsem se mu nedokázal ani podívat do očí. Ach Nemesisi, co jsem ti to udělal?

Mizí nám z životů a ani nic neřeknou, přesně jako já v mechu. Můžu se tedy zlobit? Je to moje charakteristika? povzdechl jsem si v duchu. Deprese si mě zase nalézala a Sionn tomu moc nepomáhal. "Mhm, doufám," odpověděl jsem s výdechem, když řekl, že mi Nemesis možná dá druhou šanci.
"Ah, tak proto se na mě dívala tak divně," řekl jsem, když se zmínil o tom, že se Shireen přejmenovala na Iskierku. Snad si to zapamatuju, poprosil jsem sám sebe a svou paměť.
Sionn konečně vybalil, co ho tak žralo. Neznělo to vůbec hezky a co bylo horší, já si nebyl vůbec vědom toho, že jsem něco udělal. Ani nevíš, že jsi něco provedl, takový seš podvraťák. Vůbec ti na něm nezáleží. Děláš si co chceš a čekáš, že tě pořád bude mít rád? I po tom, co jste se jednou nepohodli. Vyřešilo se to... To určitě!
"J-Já ale... Ale nevím, co to bylo," řekl jsem šokovaně a obrovsky sebezklamaně. Byl jsem opravdu příšerný, Nemesis si mě nezasloužil! Vůbec bych se neměl do Asgaaru vracet, už nikdy.
"Aha, nikdy jsem je neviděl. Vypadají ale jako vlčata," podotkl jsem a následoval Sionna zpátky do Asgaaru. Nechtělo se mi tam, opravdu jsem měl chuť se otočit a utéct, ale věděl jsem, že nemůžu utíkat věčně. Polkl jsem knedlík v krku a vlezl mezi první stromy.

// Asgaar

"Kdysi mi takhle zmizel Nemesis, ale vrátil se dřív, než jsem stačil mrknout," podotknul jsem a podělil se o tuto vzpomínku se Sionnem, když se taky uvolil být trochu přístupnější a mírnější. Pořád jsem z něj ale cítil jakýsi odpor, skoro silové pole, které mě odtlačovalo, zatímco si mě on tak detailně prohlížel. To mi dělalo jen pár vlků a... Cítil jsem se u toho zvláštně. Naze, odhaleně, chabě, nechutně, ale zároveň chtěně a vzrušeně. Skoro jako kdyby mě něčí znechucení přitahovalo. ty seš takový úchyl, to není možné, Alastore! Radši koukat pod nohy, napomenul jsem se, navíc jsme byli skoro u Asgaaru.
"Protože jsem se od toho zmizení ještě nevrátil. Mohl mě zavrhnout," pípl jsem. Neměl bych mu to za zlé, pořád bych ho miloval. Naprosto bych chápal, kdyby se mě chtěl zříct, přecijen jsem vzal roha a rozhodl se, že nepůjdu hned domů. Místo toho jsem si povídal s Nickolasem a šel ke Smrti a našel Hlas a pak Shireen s tou její kámojdou a Krůlim a vlastně jsem jim řekl, ať doma vyřídí, že brzy přijdu, než jsem se rozběhl za Rowenou a jejím kultem Smrti.
"Shireen jsem vlastně říkal, ať dá v Asgaaru vědět, že se brzy vrátím. Třeba to Nemesisovi řekla?" nadnesl jsem tu myšlenku i nahlas.
"Rozepři?" zopakoval jsem po něm nechápavě. Nikdy jsme se nepohodli, nehádali jsme se. Možná jsem mu ale něco udělal a nevím o tom a on je na mě teď celou dobu naštvaný a.... A proto se rozhodl mě teď zavrhnout, protože to v sobě už dlouho nosí a tohle byla poslední kapka! začal jsem zrychleně dýchat, jak se mi panika vlévala do žil. Asi to bylo i na místě, protože Sionn nebyl moc nadšený z té kupy nohatých vlčat, co se blížila k nám. "Vždy´t jsou to vlčata," hlesl jsem, ale to už byly ty malé zubaté potvůrky u nás a zahryzávaly se mi do těla.Kníkl jsem a pokusil se uskočit, uhnout, utéci. Najednou se jich na mě nahrnulo obrovské množství a zasypali mě svými drobnými tělíčky. Bouchl jsem jako dobře rozšlápnutá pýchavka. Plyn zaplnil plíce všem, kteří na mě doráželi a skoro jako kdyby jim dal facku. Popadali jako mouchy. "Jé, to jsme si pohráli," postavil jsem se na nohy, které měly nespočet oděrek. I obličej mi trochu krvácel, ale tam už nebylo to zničit, obrovská jizva přes celý ksicht v tom bránila. "Pojďme konečně domů," houkl jsem na Sionna a šlápl o kus vedle, než jsem chtěl a přímo jednomu vlčeti na ocas. "Promiň!" jíkl jsem a okamžitě chtěl prcka utěšit, ale to stvoření se odkutálelo sudama pryč. Naklonil jsem hlavu hloupě na stranu a podíval se na Sionna, jestli vidí to samé, co já. Dým rychle mizel a když skoro vymizel, teprve mi došlo, že tady byl. Divné.

// Medvědí jezero

To jistě má, určitě má. Když on zmizel, vrátil se dřív, než jeden stačil mrknout, a to byl prý strašně daleko! A já... Já se ocitl jen kousek jinde a rozhodl se, že půjdu jinam, než zpátky, zamrkal jsem. "Šli jsme s Michiko na výlet a najednou jsem se objevil úplně jinde, zmizel jsem," řekl jsem. Možná jsme si to mohl nechat pro sebe, protože teď jsem na sebe akorát házel špatné světlo. Jestliže jsem zničehonic zmizel, tak musel mít Nemesis tuplem starost. Kdyby si Sionn myslel, že jsem odešel normálně, rozloučil se a tak, možná by to nebylo tak špatné.
"Mezi mnou a Nemesisem?" zeptal jsem se. "Jsme partneři. Doufám," zašeptal jsem to poslední slovo. Doufal jsem, že mě nezavrhne, až se vrátím.
"A-Ano, Rowena. Zakládá nějaké společenství a já se do něj přidal," řekl jsem lehce neurčitě. Nechtěl jsem v jeho očích vypadat špatně, ale nejspíš jsem si to už stejně podělal. "Vlastně takový klub Smrti, naší kmotry," dodal jsem a uhnul pohledem. Sionn si mě pořád prohlížel a mně přejel mráz po zádech. Nemohl jsem ale říct, že ze strachu.
V zorném poli se mi něco mihlo. "Huh?" zamračil jsem se a zastavil. Zdálo se mi to, nebo jsem v dálce viděl spoustu malých vlčat?

Ano, jako správný člen smečky se zajímá i o jiné, určitě, souhlasil jsem v duchu. "Ah...a," bleptl jsem jenom. Měl jsem dojem, že mě Sionn nevidí moc rád, a co víc, že mě nemá moc rád. Ani nevím, proč jsem si myslel opak. Nemá důvod mě mít rád, uzemnil jsme své náhle zlomené srdéčko a pokračoval pajdavě v chůzi.
"M, ne!" řekl jsem překvapeně. "Opravdu se vracím, musím, Nemesis má jistě starost," kdákal jsem páté přes devátě, protože jsem byl až příliš nervózní. ten vlk mě skenoval pohledem a já nevěděl, co si o tom myslet. Taky mi to nebylo úplně nepříjemné a připadal jsem si zvláštně, skoro jako kdyby... Jako kdyby nade mnou měl nějakou kouzelnou moc. Je ve smečce déle než já, musí ho poslouchat. Neříkal Nemesis i něco o tom, že je výše postavený? Nejspíše. Musím poslouchat, udělat, co chce, polkl jsem a zakopnul o vlastní pajdavou tlapu. Cokoliv co chce, vetřela se mi do hlavy divn myšlenka. Připadal jsem sijako brouček pod drobnohledem. "Já... Já jsem šel navštívit sestru," řekl jsem, abych zahnal všechnyprovinilé a divné myšlenky. Proč mu to vůbec říkám, stejně ho to nezajímá, profackoval jsem se v duchu.

// Šakalí pahorkatina

// Vrbá přes údolí morény

Vyšel jsem z lesa a první, co jsem zaregistroval, byl hlas volající mé jméno. Ještě než jsem se otočil, musel jsem přemýšlet, odkud ten hlas znám. Byl mi zvláštně povědomý, jako kdybych určité podtóny tohoto zvuku často slýchával jinde, ale zároveň jsem celkovou symfonii tónin nerozpoznával a nepovažoval za familiérní.
Můj pohled spočinul na světlém vlku s černýma očima a měsícem kolem krku. "S-Sionne, nevěděl jsem, že jsi t-taky tady," zakoktal jsem se překvapením a zastavil, aby mě mohl dohnat. Ne, že bych šel nějak rychle, přecijen jsem lehce kulhal na pokousanou přední nohu.
"Vracím se do Asgaaru, opravdu," řekl jsem omluvně a uhnul pohledem. Tak nějak jsem předpokládal, že mě má přečteného jako knihu a je mu jasné, že se domovu z neznámých důvodů vyhýbám. Rozešel jsem se znovu a raději se na Sionna nekoukal, přecijen jsem se nehorázně styděl.

// Medvědí jezero

Když musíš tak musíš. Ano, musím. Tak proč jsem doteď nešel? Však už jdu. ožná bych se ale měl podívat do Mechové smečky, jestli jsou v pořádku? A nebude to ode mě sprosté, jít se tam podívat jen když je nouze? Ale jejich nouze. Co když už je pozdě? Možná jsem tam měl jít hned, jen co jsem sopku viděl. Věděl jsem, že mech je hned vedle, tak proč jsem místo toho utekl co nejdál? Jsem zbabělec! očima jsem lehce uhnul, když mě Rowena objala. Potom jsme se oba otočili a rozešlise každý jiným směrem.
Co když bych tam přišel a tam by nikdo nebyl? Nebo hůř, byli by tam mrtví? Všichni? Co bych si počal? Nechci nic takového vidět, stačilo mi... Půjdu domů, budu dělat, jako že mi to nedošlo, jako že si nepamatuji, že Mechová smečka existuje. Zrůdo.
Nakonec jsem se rozběhl pryč, ačkoliv před vlastními myšlenkami jsem utéct nedokázal. Hlas by se mi teď hodil, možná by je dokázal ztělesnit a já ho zase mohl odhodit pryč, ale tyhle myšlenky jsem měl v hlavě a nevypadalo to, že by mě chtěly opustit.

// směr Asgar

// Žertva

Pokusil jsem se vzpomínky na kometu a Theriona zahnat, přecijen to ve mně vyvolávalo hodně bolestných pocitů. "Třeba to má něco společného s výbuchem sopky," zabrblal jsem, když Rowena vyjmenovávala co všechno by se mohlo dít.
Vylezli jsme z úkrytu a začali se procházet po lese. Bylo tady hodně vrb, překvapivě nemalé množství a to se mi nezdálo, že by to bylo dobré prostředí pro tak vodomilné stromy. Možná ale pod zemí byla nějaká podpovrchová řeka, která tyto stromy udržovala při životě.
"Asi bych se měl vrátit domů," řekl jsem po chvíli ticha, kdy jsme se jen tak procházeli. Měl jsem Rowenu rád a rád jsem s ní trávil čas, ale měl jsem rád i další vlky. Stýskalo se mi po Nemesisovi a Michiko. "Zase se ale uvidíme, že ano?" zeptal jsem se a zastavil. Zlatý břečťan na noze mne podivně svíral, ale to sevření nebylo bolestivé, spíše uklidňující.