Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já… Já vlastně ani nevím, kde začít. Všechno se to událo tak rychle a zároveň… Zároveň jako kdyby uběhly roky. Viděl jsem svět míhat se kolem svých kotníků, viděl jsem čas jako plynoucí tok a slyšel jeho šumění, ve kterém se ztrácelo praskání mých kostí, které stárly s každým dnem, který jsem prodýchal. Nepotřeboval jsem jíst a vodu jsem získával ze sněhu kolem. Byl jsem jako zastavený v čase. Momentálně jsem byl… Ano, v Asgaarském hvozdu. V lese, který mi měl být domovem, který jsem mi měl zamilovat a který… Který se jím nestal. Cítil jsem se tady jako duch. Jako součást, ale neviděná, neslyšená, neužitečná a hlavně neschopná. Jako duch jsem teď stál mezi stromy a díval se na ty tmavé dlouhé kmeny, které trčely do oblak. Taky jsem si připadal jako strom.
Tušil jsem, že hodně vlků odešlo na lov. Jak dopadl? To už jsem nevěděl. Nesnášel jsem lov, přímo jsem se hrozil krve a zabití nevinného zvířete. Kdyby to záleželo na mně, nechal bych vlky pojít hlady. Nejsem na to pyšný, kdo by byl, ale každý život měl přece cenu. Proč by ten náš měl mít cenu vyšší? A zvláště ten můj. Naštěstí jsem jíst nepotřeboval a tudíž jsem neužíral ze zásob pro smečku, nebylo tedy zapotřebí, abych se tohoto krvelačného aktu shánění potravy účastnil. Nemesis, Sionn, Iskierka… Tři sourozenci svázání šlahouny hladu ale neměli na výběr. Možná… Možná kdybych jim ukázal svou cestu, svůj způsob… Jenže sám jsem nevěděl, jak to dělám. Prostě jsem hlad neměl a jídlo jsem nepotřeboval.
Asi už bylo po lovu. Asi určitě. Já tady mezitím zapustil kořeny a ztrácel se v myšlenkách, jestli jsem vůbec nějaké měl. Všechno to nějak ustalo, když nás Alfredo opustil ve Vrbovém lese. Dovedli jsme ho tam a potom… Už jsem si to nevybavoval přesně. Vlastně už od jezer jsem to měl celé dost v mlze. Vedli jsme ho domů, protože mu nebylo dobře. Protože umřel. Ano, to jsem si pamatoval velmi dobře, protože on byl živý, ale můj otec byl i nadále mrtv. Umřel už dávno, ale já se přesto stále nedokázal přenést. Nenávist v mém hrudníku bublala a nehodlala se zchladit a splynout nebo odejít. Uvědomění, že někteří vlci jako Fiér nebo jako Alfredo můžou žít i po smrti mě trápila, ač je to slovo velmi slabé a nevystihuje úplnou hořkost a hlubokou, zrůdnou touhu po opaku. Kdyby jejich smrt znamenala návrat mého otce… Nezastavil bych se. Byl jsem zrůda, vždycky jsem byl. Byl jsem pouze jenom jako vlk v beránčím obleku, schovával jsem se za svůj smutek, za svou naivitu a nesmělost, ale uvnitř jsem byl zrůda, příšera číhající ve tmě. Věděl jsem to a bál jsem se toho, odstrkoval jsem ti příšeru co nejdál to šlo. I Hlas byl toho důkazem, toho, jak moc prohnilý uvnitř doopravdy jsem. Všechna ta sebelítost, všechny ty myšlenky a pocity o mé vlastní bezcennosti a nedůležitosti… Byla to jen zástěrka? Byla to jen zástěrka.
Ooo ho ho… To byla poslední silná emoce, než jsem upadl do stínů a do mlhy. Nemesis, Nemo, můj partner, můj přítel, můj střed vesmíru, ke kterému jsem se tak rád vracel a ke kterému jsem se bál vracet, mě odvedl zpátky sem, do lesa, než začal lov. Vlci byli kolem mě, možná na mě i mluvili, ale já si nic z toho nepamatoval. Jen mlhu. Mlhu a hrozivý vztek.
Vztek. Touhu vzít Alfreda za ocas a dotáhnout ho zpátky do jámy pekelné, odkud si tak sebevědomě vylezl. Chytil Fiérovu hlavu a narvat mu ji pod zem. A křičet. Křičet a křičet a křičet.
Místo toho jsem stál pokojně, nehybně uprostřed Asgaarského hvozdu, který mi měl být domovem, ale nebyl. Domov pro mě neexistoval. Připadal jsem si jako páté kolo u vozu, jako nezapadající článek, jako cizí dílek puzzle. Když jsem si představil domov, Asgaar to nebyl. Byl tam sníh, ale to bylo asi to jediné, co zůstalo stejné. Byli tam jiné stromy, jiné kameny, jiní vlci. Tohle místo tomu nebylo ani zdaleka podobné. Nemohlo nahradit díru v mém hrudníku. Proč jsem tady ksakru vůbec byl? Proč jsem tady? Jenom je okrádám o kyslík a nutím je žít v mé přítomnosti! V přítomnosti někoho, kdo je jako strom a zároveň jako bezedná propast, která do sebe stahuje všechny, které miluje.
Byl jsem znechucen. Po dlouhé době se mi dostavila nová emoce, jakou jsem dosavad nepocítil. Znechucení. Ale ne nad něčím, ale nad sebou. Ne nad tím, že jsem jako malý jedl žlutý sníh - to bylo také dost nechutné a ponižující, ale nad svou osobností. Byl jsem nechutná, odporná stvůra a… A očividně jsem jse za celou tu dobu nezměnil. Asi bylo načase se s tím prostě smířit a jít dál.
“Už jsem si myslel, že ti to nikdy nedojde.”

// Roh hojnosti

// Ronherský potok

Táhl jsem se jako smrad. Nebo mi to tak možná jenom připadalo. Zvedal jsem jednu nohu za druhou a v duchu se upínal myšlenkami na cíl, jakkoliv tvarovaný byl. Ať už to byl les, skála nebo jeden strom, pod kterým by mě Alfredo s Nemesisem nechali. Nebyl jsem tady ta slabá troska, ale rozhodně jsem se jako jedna cítil. Jako zbytečná část přístroje, která se točí jen tak z recese. Chtěl jsem ať to skončí, ať já skončím. Kdo ví, co vyvolalo tuto mou depresivní náladu.
“Občas… Jí také nerozumím, ale kompenzuje to náš vztah,” ušklíbl jsem se na půl tlamy. Alfredo tam vyprávěl a moje domněnka s pavoukem byla správná. I Nemesis si to myslel. Šli jsme v zástupu jako trojice čuníků a já vedl cestu. Možná proto jsem si připadal jako slimák, protože jsem jim probiurával cestu sněhem, ačkoliv tady už ho tolik nebylo, kor když jsme už byli v lese.
“Skoro to zní, jako kdybys umřel a… Jako Fiér,” uvědomění bylo jako osvícení. Skoro jsem slyšel anděly oslavně zpívat, když mi to konečně došlo. Otočil jsem se na Nemesise a významně se na něj podíval. Taky mu to došlo? “Asi vítej zpátky mezi živými,” prohodil jsem k Alfredovi, ale nedokázal jsem do hlasu dostat dostatečné nadšení. Trpkost na jazyku se mi dostavila ihned poté a já zachmuřeně zastavil. Nezebaly mě packy, nebyl jsem unavený z práce (pouze ze své existence), ale už se mi dál nechtělo. Táta se mezi živé nevrátil. Znamená to, že jemu nebylo pomoci? převaloval jsem tu myšlenku na jazyku a po očku se díval na Alfreda. Čím je on výjimečný? A čím Fiér? nedokázal jsem jim to nemít za zlé.

“Netušil jsem, že je v něm někdo další. Pořád mi to přijde zvláštní,” svěřil jsem se Alfredovi, když zmínil, že je v tom klubíku taky. Nevěděl jsem, jestli v to tolik věřím anebo je to tím, že věřit chci. Moc nebo sílu jsem z toho necítil. Připadal jsem si spíš jako klaun tancující před pódiem ze slaměných strašáků.
“Nic nepotřebuji,” ujistil jsem zrzka, který se sotva vlekl. Já nic nepotřeboval, jídlo jsem nechtěl a vodu jsem si najít dokázal. Navíc jsem se ve společnosti obou dvou cítil jako nabitý energií.
Zeptal jsem se potom na jeho nejpozdější vzpomínky, ačkoliv jsem možná měl držet tlamu a do ničeho nehnípat. Byl jsem ale rád, že se rozvykládal, zatímco jsem nám začal klestit cestu hlubokým sněhem přes pláň. Alfredo měl možná dlouhé nohy, ale Nemesis byl prďola a jemu se určitě šlo lépe už vyšlapanou stezkou. A mně nevadilo ji tvořit.
Také mi to znělo jako otrava, souhlasně jsem k Nemesisovi koukl a přikývl, když to zmínil. Ale ta poslední slova zněla více než divně. “Jakože smrt Smrt?” zeptal jsem se nechápavě.

// Vrba

“Nedávno jsem za ní byl. Povídala mi o tom svém klubu, který věnuje Smrti,” řekl jsem. Takže patřila do smečky. Měl jsem dojem, že do žádné smečky nepatří, alespoń tak jsem to z jejích slov pochopil, ale to nevadilo. Důležité bylo, že měla zázemí a někoho na blízku, když jsem na ni nemohl dohlížet já. Ne, zle by můj dohled teda potřebovala. Jen jsem měl rád přehled o svých blízkých. Proto ses nechtěl vrátit za Nemesisem? Abys o něm měl přehled? rýpl si Hlas v mé hlavě.
Nemesis mezitím stál i nadále za mnou a teprve až když se mi svými piercingy zabodl do ramene a nudou se o mě opřel, došlo mi, že už před ním nemusím stát jako ochranná zeď. Alfredo očividně neměl v plánu mu ublížit. Jemně jsem do Nemesise drkl čenichem a udělal krok zpátky, abychom stáli vedle sebe. “Asi tak. Co když se cestou někde složíš,” souhlasil jsem s návrhem svého partnera a usmál se. Na to jsem si stoupnul vedle Alfreda, abych byl kdyžtak připravený na to ho chytit, a pomalu jsem se rozešel na jih.
“Co si pamatuješ jako poslední? Skoro to zní jako kdyby jsi měl několik dní halucinace nebo byl sjetý,” zeptal jsem se.

// Ronherský potok (Středozem)

“Huh, to je možné. A zjistili jsme něco?” zeptal jsem se s lehkým zamračením, jak jsem se snažil si rozpomenout. Občas jsem měl takové blbé výpadky paměti, občas jsem se dokonce domníval, že jsem senilní, ale nebyl jsem ještě tak starý, abych si tohle mohl dovolit říkat. Cítil jsem, jak mi vzpomínky škrábou o lebeční dutinu, ale stejně jsem je nedokázal zpod zavalitých závinů mozku vydolovat. Holt smůla, některé věci prostě mají být zapomenuty!
Moje jídla po ledu byla doprovázena Nemesisovým veselým pokřikem, ale potom skončila a já stál čelem k dlouhonohému zrzounovi, který měl nohy pomalu delší než zbytek trupu. Bylo to módní?
Zrzoun ale z Borůvkové smečky nebyl, jak nám sdělil poté, co ho tam Nemesis poslal. Tak odkud? zeptal jsem se sám sebe, jako kdybych na to dokázal bez pomoci dlouhána odpovědět. Čím déle jsem na něj koukal, tím divněji jsem se cítil. Jako kdyby… Nech toho, napomenul jsem sám sebe, protože jsem zase začal uvažovat v divných proudech. O nic nešlo.
To musí být ono! mrkl jsem, když se vlk představil a řekl, že jsme mu povědomí. Nebyl jsem si jistý, že to je ten pocit, který z vlka mám, ale rozhodl jsem se to za to alespoň maskovat. Stejně jsem to nedokázal uchopit jinak. “Pippy? Pippu znám! Je hrozně cool. Rowena mi říkala, že zakládá smečku, takže to musí být ona!” radoval jsem se, konečně jsem taky byl k něčemu užitečný. “Jde se tam támhle tudy,” ukázal jsem na jih přes obrovitou pláň, kde v dáli byly lesy a lesíky. Teď sice sněžilo a dohlednost byla tedy na bodu mrazu, ale mohlo to stačit. “Přes pláň dál a dál a mezi lesy,” zkusil jsem nedostatek viditelnosti vynahradit popisem cesty. “Já jsem Alastor, Rowenin bratr,” představil jsem se, když se na mě Nemesis podíval a dal mi najevo, že bych svoje jméno taky mohl vypustit z tlamy. Alfredo si pak kecl na zadek a nevypadal, že chce někam jít. “Je ti dobře?” zeptal jsem se s lehce svraštělým obočím. S jizvami přes celý obličej to šlo ztuha a některé svaly mi nefungovaly plně, ale snad jsem nevypadal jak po srážce s medvědem.

Pochopil jsem, že se v tom dál nemám šťourat. Nemesis nějakého konce došel a dál se k tomu nechtěl vracet. Musel jsem si zapamatovat, že tyto věci jsou pro něj citlivé a nemám je tedy zbytečně vytahovat a šťourat se v nich. ”To mi taky říkali, ale nemám ani jednu magii po rodičích. Myslím… Já vlastně ani nevím, co za magie mám,” přiznal jsem s pokrčením ramen a díval se, jak háže hroudu sněhu před sebe. Další mířila na mě. Přivřel jsem oči a s chichotem se stihl trošku odvrátit, než mě to trefilo. Nehodlal jsem to nechat jen tak, takže jsem s kulišácky přivřenýma očima hrábl do sněhu a hodil na něj nějaký sníh zpátky.
Nemesis mě pobídl, ať to tedy zkusím. Udělal jsem tedy několik kroků k okraji jezera a díval se na jeho skelný povrch. Začínalo svítat a voda odrážela můj odraz. Nebyl hezký. Zjizvený obličej, roztrhlé ucho. Vypadal jsem jako zrůdička. Natáhl jsem tlapu a voda pod ní se přeměnila v led, na který jsem došlápl. Přenesl jsem na něj všechnu svou váhu, ale udrželo mě to. Stáhl jsem tlapku zpátky a otočil se na Nemesise s potutelným úsměvem a jiskrou v očích. Odrazil jsem se ke skoku, který by jistě skončil mým dokonalým promočením a změnou v ledovou kostku, ale těsně před tím, než jsem se dotkl hladiny, se voda pode mnou proměnila v led. Zavýskl jsem a klouzal se po ledu, který se tvořil pode mnou ve směru, kam jsem klouzal. Vydrápal jsem se na nohy a cupital s vesele zdviženýma nohama přes vodní hladinu zpátky za Nemesisem. S každým krokem jsem vodní hladinu zamražoval, ale nesměl jsem se zastavit, protože led zase rychle mizel. Doskočil jsem na břeh a všiml si, že máme společnost. Zrzavý vlk by mi byl aspoň pachem povědomý, kdybych čich měl v pořádku. Takhle to pro mě byl úplný cizinec.
Postavil jsem se vedle Nemesise a udělal krok před něj. Očividně nebyl úplně spokojený s vlkovou přítomností a já se rozhodl, že mu budu štítem. “Ahoj,” pozdravil jsem vlka a naklonil hlavu lehce na stranu, protože mi nepřišel tak starý na to, aby mluvil tak korektně a… Staře. Nemesis věděl, odkud vlk je a poslal ho do Borůvkové smečky, takže jsem se neobtěžoval s dalším vyptáváním.

// asgaarský úkryt

Prošli jsme skrze les na otevřenou planinu. Tady byl chlad cítit mnohem víc, ale já byl dobře vybaven. Kdepak dobře, dokonale. Po rodičích jsem podědil ty nejlepší predispozice pro huňatý a hřejivý kožich, díky kterému mi nebyla zima vůbec nikdy. Horko… to byla jiná.
“A nechtěl by sis s ním o tom promluvit někdy teď?” navrhl jsem. Možná jsem ho tím nutil jenom otevírat staré rány, ale co kdyby mu to pomohlo? Konečně dojít nějakého konce, uzavření? Jestli měl v hlavě i nadále otazníky ohledně svého původu, nebylo by nejlepší právě ony otazníky vyřešit?
Zastavil jsem, když Nemesis položil jako první tlapku do sněhu, který se pod ním křupavě propadl. Trochu jsem se zasmál, jen dva malé chichotky, když řekl, že zima je to nejzajímavější v okolí. Udělal jsem krok k němu do sněhu a položil svou tlapku vedle jeho. Velikostní rozdíl byl značný. Znovu jsem se zasmál a čenichem se dotkl toho Nemesisova. “V zimě mi přijde, že je všechno kouzelnější,” breptl jsem spokojeně. “Kdo by chtěl žíz v klidu a míru, přesně,” přisadil jsem si na svůj účet. Ach jak já toužil přesně po takovém životě, Bez problémů, bez všemožných bolestí. Přišlo mi ale, že čím víc to chci, tím víc se mi to vyhýbá.
“To jsem ti ukazoval, že umím dělat vločky, že?” nadhodil jsem, když zmínil jezera. “Třeba bude led dost pevný… Nebo bych možná zvládl nějaký udělat. Mám takové tušení,” podělil jsem se s Nemesisem. Magie pro mě byly dost zvláštní věc. Tušil jsem, že bych zvládl nějaké věci, jako vytvořit vločky nebo ohřát vzduch kolem nás. Nebyl jsem si ale jistý, jestli je něco z toho mou vrozenou magií. Ještě umím prdět kouř, vzpomněl jsem si.

“To chápu,” přitakal jsem. Kdyby se mí rodiče hádali, taky bych se snažil být od nich o kus dál. Moji rodiče se vlastně hádali často, ale já to buď pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven nebo byl daleko. Nebyli jsme dokonalá rodinka, to vůbec ne. Stačilo se podívat, jak naše rodina teď drží pohromadě. Máma byla v trapu, táta pod drnem, bratr mě obětoval a vzal roha hned, jen co se mě zbavil a jediný, kdo mi zbyl, byla Rowena a naše kmotra, kterou nám nemohl nikdo závidět. Beztak to byl jenom blbý fór.
“Je mi líto, že se ti něco takového dělo. Mluvil jsi o tom s otcem potom někdy?” snažil jsem se ten problém vyřešit, nerad jsem Nemesise viděl smutného a tohle vypadalo, že ho stále trápilo, ačkoliv to bylo už minulostí.
“Heh, nemyslím si. Asi si vytvářím problémy sám, abych si ztížil dobrovolně život,” nadhodil jsem žertovně. Měl jsem docela špatný styl humoru. Uměl jsem si dělat legraci jen ze sebe a poukazovat na své nedokonalosti a neschopnost. Byl to humor nebo sebekritika v závoji vtipu?
“Super, víš kam?” zeptal jsem se Nemesise a následoval ho ven z jeskyně a skrze les. Michiko… Byla pryč.

// medvědí jezírka

// les

Asi je to docela rozšířená báchorka. Třeba je to taková obecná věc, kterou používá každý, napadlo mě, když Nemesis řekl, že o nich slyšel taky. “Cože?” zalapal jsem po dechu, když zmínil, že si jeho otec nebyl jistý tím, jestli je Nemesis vůbec jeho syn. Řekl to tak klidně, skoro jako kdyby se jednalo o poznámku ohledně velikosti zdejších šišek. To by znamenalo, že ani Shireen není jeho, že jsou všichni… To je hrozné! To určitě není pravda, zamrkal jsem a rozhodl se, že takové sprosté lži nebudu věřit.
“Je to hrozně smutné, vidět jak ostatní umírají jenom proto, abych já mohl žít,” dodal jsem nakonec.
Byli jsme u jeskyně a nervozita stoupla. Moje očekávání viselo ve vzduchu a s každým dalším krokem jsem byl víc a víc ztuhlý strachem z toho, že v jeskyni nikdo nebude. Kdybych neměl čumák jenom na ozdobu, už bych věděl to, co Nemesis.
Vešel jsem do jeskyně a stačil mi jeden rychlý pohled, abych věděl. “Není tady,” hlesl jsem a stáhl uši. Nemesis přiložil ucho ke kameni a poslouchal. Úplně jsem zapomněl, že tohle tady funguje. Říkal jsem o tom Michiko a ona se těšila, až to bude umět. Teď se to už nikdy nenaučí. Přešel jsem k Nemesisovi a zavrtal se mu do kožichu. Chvíli jsem tak setrval, ale pak jsem ho pustil. Nemělo smysl nic víc asi říkat. Byla prostě pryč.
“Nepůjdeme se někam projít?” navrhl jsem. Bolelo mě tady teď být.

Souhlasně jsem zamručel. Taky bych byl nehezky pobouřen, kdyby si jiná mlsná tlama dělala nárok na mé maso. Věděl jsem, že jako malému mi toto nebezpečí hrozilo ze strany jistých vlkožroutů, ale nikdy jsem žádného nepotkal a tudíž jsem se po nějakém čase začal domnívat, že jde jenom o povídačky. “Když jsem byl malý, máma s tátou mě varovali před vlkožrouty, kteří prý kradou vlčata a pak je jí,” podělil jsem se s lehkým úšklebkem, kterým jsem jenom podtrhával svou nedůvěru k této báchorce.
“Tak ani nelovím, stejně to neumím… Ale vodu piju,” pokrčil jsem rameny. Byl jsem rád, že jsem se této pozemské potřeby zbavil, přinášela mi jenom utrpení a smutek.
“Tak pojďme,” řekl jsem a kopl do vrtule, ať se tedy hneme. Postávali jsme v lese jako dvě tvrdý Y a Michiko mohla zatím v klidu spát v jeskyni, zatímco jsme se tady zbytečně strachovali. Já se zbytečně strachoval. Nemesis vypadal klidnější, ale můj zármutek z případného odchodu Michiko domů sdílel.
“Chtěl jsem se s ní aspoň rozloučit, kdyby na to přišlo,” povzdechl jsem si a šel do jeskyně.

// jeskyně Asgaaru

“Nevzpomínám si… Možná vůbec nemluvila, ale zdálo se mi, jako kdyby mi to vyčítala,” začal jsem nad tím přemýšlet. Bylo to docela dávno a vzpomínky se mi už slévaly. Moc na tom ale asi nezáleželo. “Já to právě nezvládnu. Nedokážu zabít žádné zvíře, ani ho sníst,” řekl jsem a přejel si po zubech, které byly nečekaně ostré, jak jsem je nepoužíval.
Michiko nebyla k sehnání. Karma ji nikde nenašla a já panikařil, ale Nemesis se mě snažil uklidnit. “To je pravda, je to chytrá holka, třeba tam usnula,” přikyvoval jsem a snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že je všechno v pořádku. Nepotřeboval jsem další emocionální krizi. “Třeba si ji někdo přišel vyzvednout a už je doma,” napadlo mě ještě. Michiko byla přece ztracená a hledala domov. Ale já… Já si ji chtěl nechat, byla… Byla skoro jako moje, nedokázal jsem si to odpustit. Měl jsem Michoko moc rád a tak nějak jsem už počítal s tím, že mi zůstane. Že bude… Moje.

Doufal jsem, že to tak skutečně bude, ale na druhou stranu jsem chtěl být prost těch příšerných myšlenek. Bylo to dilema, které jsem nechtěl vkládat na Nemesisova ramena, protože toho měl beztak už dost. “Naposledy jsem si chtěl ulovit rybu, ale ona na mě začala mluvit,” řekl jsem s lehkým smíchem. To byla moje poslední kapka, protože se mi zželo i blbé ryby. Nedokázal jsem ji zabít. Souhlasně jsem přikývl a rozešli jsme se k jeskyni, protože Nemesisův žaludek potravu potřeboval. Já zase potřeboval vědět, kde je Michiko. Místo Nemesise ale odpověděla Karma. Nikdy dřív jsem ji mluvit neslyšel, její krákavě skřípavý hlas byl příšerný na poslouchání, ale ještě horší byly informace, které sdělovala. “Nenašla? Jak jako nenašla?” opakoval jsem zmateně a koukal na pestrobarevného ptáka. “Nemohla se jen tak vypařit!” zakňučel jsem a stáhl uši k hlavě. “Měli bychom ji najít, ale kde hledat? A má to vůbec cenu? Vždyť je tak maličká, co když se jí něco stalo?” panikařil jsem sípavě a očima bloudil mezi Nemesisem a Karmou.

Nemusel, ale bylo by to nejrozumnější. Každý normální vlk by se za svým partnerem vrátil a ubezpečil ho, že je v bezpečí, že se nic nestalo. Nemesis tak dlouhé dny byl v nevědomosti, netušil co se mnou je, kam jsem zmizel, jestli se vrátím! Věděl jsem, že mu tohle způsobuji, a i přesto jsem se nevrátil! už jsem nad sebou dávno zlomil hůl, ale nemohl jsem si přestat vyčítat všechno zlé, co jsem kdy provedl. Jak bych taky mohl, byl jsem arogantní sobec, který nemyslí na druhé.
“Zhmotnil,” souhlasně jsem pokývl hlavou a přál si, aby tomu tak nebylo. Takhle moje nejhorší myšlenky museli trpět i ostatní. “Něco takového, až na to, že je většinou někde v tahu a objevuje se jenom, když ho čekám nejméně. Jakoby vždycky vycítil, že se mám dobře a tak se musí ukázat,” vysvětlil jsem nebo se spíše podělil o svou teorii. Když se mnou tchoř totiž nebyl, měl jsem hlavu plnou špatných myšlenek, zatímco v jeho přítomnosti jsem měl kebuli čistou.
“Ani nevím, beztak nebude daleko ale,” ušklíbl jsem se.
“Nemám hlad, už dlouho ne,” zavrtěl jsem hlavou. Naposledy jsem vlastně jedl… už jsem si sni nepamatoval kdy. “Ale jeskyně zní jako dobrý nápad,” souhlasil jsem. “Došli jste s Michiko k Životu? Kde vlastně Michiko je?” do hlasu se mi vetřel p lehký náznak paniky.

Byl jsem rád, že je to za námi, ale musel jsem se teď sám sebe ptát na něco jiného. Proč tato situace vůbec vznikla? Co bylo katalyzátorem? Byla to moje malá důvěra v pevnost našeho vztahu, moje touha zničit sebe sama? v hlavě ni to jenom bzučelo, zatímco se Nemesis oddálil. Slzy na mém obličeji uschly a já se na něj konečně mohl podívat zpříma.
Souhlasně jsem pokývnul a rozešel se lesem za Nemesisem. “Měl jsem se vrátit hned,” nedokázal jsem se od toho odprostit, nahodit jiné téma. Teď jsem to ale už nemyslel tak šíleně smutně jako předtím, chtěl jsem mu říct, co jsem místo toho dělal. “Objevil jsem se na vyhlídce a potkal tam Nickolase. Společně jsme šli za Smrtí, ale nebyla doma. Místo toho jsem tam našel - tys hi vlastně ještě neviděl!” uvědomil jsem si. “Až potkáš prostořekého tchoře, tak patří ke mně,” povzdechl jsem si a nakrčil čenich. “Víš jak jsem ti kdysi řekl, že mám v hlavě Hlas? Ten tchoř je jeho zhmotněná verze,” podělil jsem se s ním o něco, co jsem nikomu jinému neřekl.
“Potom jsem šel navštívit sestru a… uhm, při odchodu jsem našel Sionna a… zbytek znáš,” dokončil jsem vyprávění stručně. Nechtěl jsem se zmiňovat o tom, že jsem se přidal do kultu a že Sionnova přítomnost na mě měla zvláštní vliv. Ostatně to si mohl vyvodit sám, dle předešlé krize.

Jako kdyby svět nebyl už tak dost pochmurným místem, musel jsem si ještě do života tahat černé mraky, vytvářet problémy tam, kde neexistují a dělat vše pro to, abych se dobře neměl. Nakonec můj pohár přetekl a já se rozbrečel jak malé děcko, které si nezaslouží ani blbě lízátko. Zasloužil jsem si možná tak kopnout do zadnice za hranice lesa, co nejdál od Nemesise a od všech mých blízkých. Bylo tohle to obětování Smrti, o kterém mluvila Rowena? Měla v tomhle snad prsty moje kmotra? Věděl jsem, že mě nesnáší a dělat mi ze života peklo by ji určitě potěšilo. Nemohl jsem ale svádět vinu na jiné vlky nebo entity, musel jsem chybu hledat prvně v sobě. Já jsem tohle zavinil, tohle všechno byla moje chyba.
Moje mokré tváře dopadly na Nemesisovu hlavu, který se urychleně vydal na pomoc mému hroutícímu se já a zavrtal mi hlavu do krku. Trochu jsem se ztišil a štkal přerušovaně nad ním. Při jeho slovech jsem se sám sehnul a hlavou se přilepil na bok Nemesisova krku. “Taky tě miluji,” šeptl jsem mu a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil. Chtělo to víc takových nádechů, ale nakonec jsem plakat přestal a dokázal se odlepit od Nemesise, do kterého jsem se vlastně vydýchával. “Nevím, proč jsem to říkal, asi jsem si myslel… Nevím, co jsem si myslel, spíš jsem nemyslel,” povzdechl jsem si nakonec a omluvně stáhl uši dozadu. “Promiň, mrzí mě to,” dodal jsem, protože omluv za mé příšerné chování nebylo nikdy dost.