Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// A18

Stál jsem stráž nad vlčaty a díval se na ně. Byli jako ztracení koloušci zanechaní matkou ve vysoké trávě, která se pomalu barvila do žluta a poté ji pokryl sníh, neb matka nepřicházela. Co s nimi budu dělat? vytanulo mi na mysli. Nechtěl jsem ani jednoho z nich vrátit Roweně, protože… No protože byla švihlá a možná by švihla i s nimi. Nejlépe dolů do jámy, kde by se rozplácli a změnili v prach. Kdo ví, jak to tady fungovalo s oživováním vlčat. Alfredo, to mě znovu vrátilo k tomu, proč chovám k vysokému zrzkovi takovou zášť. Nemohl jsem si pomoct. Ikdyž nás teď přijal, bez okolků a zbytečných keců nabídl pomoc, nedokázal jsem se na něj dívat jinak. Kvůli nim, jsem ale hodlal jeho přítomnost snášet a kdo ví, třeba si na něj i zvyknu. Třeba se ta hořká pachuť na jazyku rozplyne a napjetí mezi lopatkami zmizí, když hi budu vídat častěji.
Drobek otevřel oči a namířil je na vlčici, která se vydala s Alfredem na lov. Zůstal jsem tu s vlčaty sám. Jsem teď otec? napadlo mě. Necítil jsem se tak. Lehl jsem si ale k nim a přitulil se k oběma klukům. “Myslím, že už bude dobře,” poznamenal jsem si jak pro sebe, tak pro Nagiho. Pohled těch dvou zlatých kukadel drobka mě utvrdil v tom, že se tohle vlče rozhodně drží života.

// A17

// Vrbový lesík

Nesl jsem to nebohé dítko dovnitř a následoval jsem Alfredův dlouhý zadek. Očima jsem loupnul po okolí a po Nageshovi, jestli je v pořádku. Byl jsem rád, že je tady teď s námi a ne venku nebo v díře s matkou. Uslyšel jsem, jak vlče v mé tlamě nespokojeně kníklo. Zakmital jsem ocasem úlevou, protože to vypadalo, že je stále naživu a dokonce se už i něčeho dožaduje. Už to nebyla pouhá prázdná schránka.
Položil jsem bobíka do slámy, kam mi ukázal Alfredo. Už bylo docela teplo, ale pro jistotu jsem teplotu kolem vlčat udržoval co nejpříjemnější, kdyby náhodou nějaký jarní vánek je chtěl prochladit.
Zůstal jsem stát hned u vlčat a lehl si na zem vedle nich. Moje rozložité medvědí tělo se sesunulo na podlahu a já čenichem občas postrčil Nagiho a občas bobana. Bobanovi jsem olizoval obličej, kdykoliv jsem to uznal za vhodné a potřebné. "Pro mě ne, ale jestli bys přinesl něco pro ně," byl bych ti vděčný, nedokončil jsem nahlas. Očima jsem jenom sjel k Alfredovi a doufal, že půjde a něco pro ně přinese. Jídlo bylo momentálně to nejdůležitější. Jídlo a teplo. Vlčice začala sbírat všechno suché kolem a hrnout to k nám. Pomohl jsem jí z toho vytvořit pořádný izolant pro vlčata.
Co bude dál? přemítal jsem. Zachráníme ho nebo zemře? Jestli to nezvládne, byl následný vývoj událostí více než jasný. Ponurý ale snadný. Jestli přežije... Co s ním? Tos trochu nedomyslel, co? ulevil jsem si. Miloval jsem vlčata a miloval jsem i tohle nedochůdě. Mohl bych ho odnést do Asgaaru a tam se o něj starat než vyroste, stejně můj život postrádal nějakého většího smyslu. Mohl jsem ho strávit tím, že budu vychovávat nechtěné vlče své sestry.

Leželi jsme na zemi a já cítil, jak Nagimu prudce buší srdce. Zalévalo mě to pocitem bezmoci a obav, ale věděl jsem, že poddávat se jim je jenom spirála k zániku. Musel jsem udělat to nejlepší, co jsem svedl - zavolat o pomoc. Nagi mi potvrdil, že Alfredo je v okolí a já tak mohl umlčet hlasivky a počkat, až dlouhán přijde i s tím svým zrzavým kožichem. A opravdu se objevil. Stačil mu jediný pohled na naši trojici a měl jasno. Já měl taky jasno. Netušil jsem, že nás bez problémů přijme. Za Alfredem šla ještě nějaká vlčice bez oka, zjizvená a tichá. Všichni jsme se rozešli za Alfredem do úkrytu. Vzal jsem prcka do tlamy a vděčně za dlouhánem protahoval krok, abych mu byl v patách. Nagi měl také transport zajištěný, takže jsme se mohli rychle přesunout z chladu do úkrytu, kde se snad...
Vše obrátí k lepšímu?
Ani jsem si nevšiml, že míříme přímo k jedné z vrb. Její vykotlaný kmen byl vchodem a my se postupně protáhli dovnitř. Bylo by to docela kouzelné, kdybych v tlamě nedržel podvyživené vlče mé sestry, která ho chtěla od prvního okamžiku chtěla nechat zabít.

// Stará vrba

Prozatím jsme byli sami, ale to nevadilo. Zdálo se, že vlčeti začíná být lépe a lépe. Nemusel jsem už ani používat magii na to, abych ho držel v teple, protože teplota okolo nás byla vyšší a navíc se prcek držel v mém kožichu, kam zima ani nemohla. Čumákem jsem ho našel a několikrát mu olízl obličej, ale vlče moc nereagovalo. Alespoň dýchalo. Nagi se mi zabořil do srsti a společně jsme čekali. Naklonil jsem se k Nagimu a čumákem mu přejel po líčku. "Bude to dobré," pošeptal jsem mu. Dokázal jsem si představit, jak se teď Nagi cítí. Jeho bratr, kterého jeho vlastní matka od narození zanedbávala, bojoval o holý život a on to celé sledoval z první řady. Ani ne z první řady, přímo stál vedle něj a držel jej za ruku, zatímco pulz v jeho žilách slábl a skomíral. Naštěstí se mi začínalo zdát, že je vlče stabilnější. Pravděpodobně mělo nakročeno k podchlazení a smrti chladem, jak ho Rowena zanedbávala.
Moje vlastní sestra. Můžu jí tak ještě říkat? Krev nezapřu, ale to neznameá, že se k ní musím chovat mile. Tohle bylo přes čáru. Myslel jsem si, že to... Že si dělá legraci nebo že to zvládnu. Možná že je to vlče už polomrtvé nebo smrtelně choré od narození, třeba že ho chce zabít aby mu zkrátila trápení, ale ono je úplně v pořádku, to jenom ona ho... Nějaký hloupý sen! Hloupá Rowena! Hloupý kult! Ne, odmítám to, odmítám ji. Pokud bude i nadále v tomhle setrvávat, já v jejím životě být nechci, usmyslel jsem si protivně a znovu jsem zaklonil hlavu a zavyl. Možná mě tu nikdo prvně neslyšel. "Nagi? Natáhni vzduch do čumáčku a řekni, jestli cítíš Alfreda," nabádal jsem Nagiho, protože bylo dost dobře možné, že tu Alfredo nebyl a já o tom nevěděl. Jak bych mohl, když můj čich byl nulový?

// Zrádcův remízek

Držel jsem drobka v tlamě a snažil se co nejrychleji a nejšetrněji dostat pryč z toho prokletého místa. Nagesh šel nakonec se mnou. Spadl mi kámen ze srdce. Teď jsem se obával jenom o Dravena. Chudák to vlče, ale tak snad mu Rowena nic neudělá. Vypadala, že ho opravdu chce jít zahřát. Snad ho neupálí, doufal jsem. Život a ironie osudu někdy byly až příliš kruté a žádné vlče si to nezasloužilo. ”Je moc unavený, ale zkusím udělat všechno pro to, aby mu bylo lépe,” odpověděl jsem Nagimu. Chudák to dítě, taky dostal od matky hrozné jméno, pomyslel jsem si. Jako kdyby Rowena nenáviděla každého z nich, jen každého jiným způsobem.
Dostali jsme se do lesa. ”Ano, musí pryč. Ale já s ním zůstanu a postarám se o něj,” ujišťoval jsem Nagiho a snažil se ho přivést na lepší myšlenky. Doufám, že to zvládne, v duchu jsem lamentoval, zatímco jsem pokládal prcka na svoje nohy, aby neseděl na mokré, chladné zemi. Ja si na ni lehl a schoval drobka ve svém kožichu, aby se zahřál. Magií jsem ještě teplotu kolem nás zvýšil, protože byl prcek opravdu studený. Zvedl jsem hlavu a zavyl, tady přece Alfredo žil. “Doufám, že nás nevyhodí,” zabručel jsem si pro sebe.

Myslela to vážně. A co hůř, očividně jí na tom nebohém dítku ani trochu nezáleželo. Zatraceně! Vždyť ho nosila pod srdcem a dala mu život! A teď kvůli nějakému blbému snu mu ho vezme? Je úplně šílená, úplný cvok! vzbouřil jsem se. Tomuhle jsem prostě nemohl přihlížet. Dokonce i Nagesh byl proti a nabídl se, že půjde místo svého sourozence. Tohle je šílené… nevěřícně jsem se na Rowenu podíval, když prohlásila vlče za majetek Smrti a prostě ho nechala na rozbředlém sněhu, aby umřelo. Potom vzala Dravena na záda a odešla. Nevěděl jsem, co říct, ale měl jsem toho na jazyku spoustu.
Jestli tohle znamená být členem Smrtiny sekty, tak odcházím! byla jedna z věcí, co jsem na Rowenu chtěl zakřičet. Chtěl jsem jí říct mnohem více ale. Jak můžeš? Co kdyby máma udělala tohle tobě? Co kdybys tehdy v zimě umřela, kdyby se o tebe táta nepostaral? Tohle přece nemůžeš! řval jsem v duchu. Aspoň že Dravena znovu neokřikla, když jí řekl mami.
Dělej si s ním, co chceš? nevěřícně jsem na Rowenu zíral. V mých očích se celá ta její dosavadní dokonalá vizáž zhroutila. I předtím už měla nějaké praskliny, ale teď jsem ji viděl doopravdy takovou, jaká byla. ”Zrůdo,” vydechl jsem polohlasně, když odcházela. Nemělo cenu na ni plýtvat slovy. Keř vedle Roweny náhle vzplanul prudkým ohněm a nejspíš jí ošlehl obličej. Já si toho ale nevšiml, protože jsem se začal věnovat Obětince.
Okamžitě jsem se přitočil k tomu nebohému dítku, které tu nechala. Začal jsem ohřívat vzduch kolem sebe, zatímco jsem vlče bral do tlamy a připravoval se k odchodu. “Nagi, můžeš jít s námi. Zkusíme tvého bratra zachránit,” řekl jsem ještě k vlčeti a pak se rychlým krokem rozešel z tohohle prokletého místa s vlčetem v tlamě. Sotva jsem cítil jeho tep. Umíralo mi na jazyku.

// Vrbový lesík přes Teboňskou louži

// Jáma

Šel jsem za Rowenou a pevně držel Dravena v zubech. Houpal se ze strany na stranu, takže jsem ho v jeden moment posadil na zem a lépe chytil, aby ho to tolik netahalo. Alespoň ho už nechceš házet ze srázu, ušklíbl jsem se sám pro sebe. Hlas byl už dávno někde venku a nevypadalo to, že o nás má nějakou starost. Vylezli jsme ven na světlo, které mě nehezky praštilo do očí. Bylo už o něco tepleji a sníh tál, ale i tak jsem bez problémů vylezl z jámy nahoru.
Položil jsem Dravena na co nejsušší část země, jakou jsem našel a olízl mu zátylek a hlavu v rodičovském gestu. Bylo to tak automatické, že jsem tomu ani nevěnoval pozornost, protože Rowena mluvila o Hlasu. "Nemyslím si, že to bude přímo bolet," odtušil jsem a podíval se směrem, kam Hlas zmizel. "Ale je příjemnější, když má svou vlastní podobu a nežije mi v hlavě," dodal jsem s úšklebkem. Kolik let jsem se s ním musel vypořádávat sám!
Rowena pak mluvila o rituálu a svým dětem začala něco tlouct do hlavy. Nepamatoval jsem si, že by nám matka s otcem vkládali do hlavy takové ambiciózní představy, ale co já jsem mohl vědět? Nebyl jsem rodič. Srst na krku se mi začala ježit, když došla k tomu, že jedno to vlče obětuje. Souhlasil jsi s ní. Myslel jsem si, že je to žert, ale zatraceně, ona to fakt udělá! Zabije vlastní vlče, do očí mi vnikl strach. "Roweno, snad to opravdu nemyslíš vážně?" sykl jsem k ní naježeně. Měl jsem odejít s Alfredem, měl pravdu. Zatraceně! zanadával jsem si. Moje nenávist k tomu vlku mi zatemnila myšlenky. Teď jsem měl být svědkem toho, jak jeden člen mé rodiny bude upálen. Podíval jsem se na bezejmenné vlče a viděl jsem v něm všechny, kteří už odešli. Otce, matku, bratra. Hlavně otce, neboť právě jeho smrt mě poznamenala nejvíce. Začal jsem horečně přemýšlet, jak to vlče zachránit. Rowenu bych snadno srazil k zemi a s vlčetem utekl, ale nechtěl jsem si pobouřit sestru. Co kdyby pak zabila Dravena nebo Nageshe?

// (A11) loterie

Alfredo nebyl mým pokusem o zachránění situace nikterak ohromen. Nakrklo mě to. Já přece nebyl ten špatný. Chyba! upozornil jsem sám sebe okamžitě. Já BYL ten špatný a tohle byl přirozený vývoj událostí. “Tak si jdi,” řekl jsem s nakrčeným čumákem. Stejně jsem o jeho přítomnost nestál, nesnášel jsem ho. Narozdíl od Roweny se moje oči neleskly slzami ale jen hněvem. “Je to moje součást. Výcuc mého pravého já,” řekl jsem Roweně a otočil se na tchoře, který se spokojené protahoval u ohně, kam zamířil Draven. ”Strč tam tlapu,” vybízel ho šeptem Hlas, aby to Rowena neslyšela. Já to ale slyšel, protože jsme byli na sebe napojení myšlenkami. Moc dobře jsem si byl vědom toho, že Hlas Rowenu nesnáší a upálení jednoho z vlčat by se jí rád pomstil za to orvní setkání. Překvapivě neshazoval vinu na mě, ačkoliv jsem to byl já, kdo nabídl, že ho obětujeme. Asi to bylo tím, zle jsem se tehdy pořád přetvařoval, byly to mé slabé časy, pokud se to dá tak říct.
“Jasně, jdem,” souhlasil jsem a zvedl se na nohy. Zlaté lístky na mé zadní noze se naposledy zaleskly v ohni, když jsem k němu přišel a chytil Dravena za krk. Zvedl jsem ho a rozešel se ven. Vyskočil jsem nahoru na římsu a po obvodu stěn se vydal vzhůru. Podíval jsem se dolů, když jsme byli úplně nahoře a potlačil touhu postavit se k okraji a komplementovat nad tím, jak snadné by bylo pustit Dravena dolů. Jemná relaxace tlamy a vlče by letělo k zemi, kde by se rozpláclo a zabilo.
Nechtěl jsem ale Dravena zabít, byl rodina, byl opravdová rodina. Měl jsem od od počátku rád, ačkoliv jsem ho ještě neznal. Teprve na tento svět přišel, neměl jsem tedy moc šancí se s ním seznámit.
Rozešel jsem se tedy ven chodbičkou a mezi nohama mi proběhl Hlas.

// Zrádcův remízek

//(A10) loterie

“To zní zdravě,” poznamenal jsem kysele. Rowena nebyla dokonalá, ačkoliv jsem ji tak mnoho let vnímal. Když jsem odhodil svou vlastní přetvářku, bylo mnohem snazší vidět nedokonalosti ostatních. “Umřel? ‘Sho zakousla hned po tom?” dovolil jsem si uvolnit atmosféru žertem.
Hlas na Rowenin zpěv nereagoval. Jen na ni nestydatě vyplázl jazyk a vystrčil zadnici, když zpívala. Ostatně magie fungovaly převážně na vlky a možná jiná zvířata, ale Hlas tak úplně zvíře ani vlk nebyl.
Aĺfredo nejspíše nespal. Nejspíše určitě. Předstíral, aby nás mohl odposlouchávat, pomyslel jsem si mrzutě, ale ne příliš dotčeně. Udělal bych totiž něco podobného, kdybych byl na jeho místě. “Očividně,” podotkl jsem jenom klidným tónem, protože Alfredo byl jako rozpálený doběla. Když jsem ho viděl naposledy, sotva stál. Se po své smrti hodně rychle vzpamatoval, pomyslel jsem si a připsal to na účet všem jižanům a faktu, že každý si po smrti zaslouží druhou šanci kromě mého otce. Nedokázal jsem se na jeho emoční vlnu naladit, ba právě naopak. Bylo to jako dotěrné pištění komára u mého ucha.
Když se Alfredo ale zakabonil, dotklo se mě to. Pořád jsem nechtěl, aby si o mě ostatní mysleli, že jsem zrůda. “Nejsem fanoušek, ale nejsi taky náhodou člen kultu? V tom případě v tom nějaký smysl vidím. Ostatně to prtě nevypadá, že by se dožilo jara,” poznamenal jsem šeptem Alfredovi, aby to Rowena neslyšela. “Ale můžu pomoct s tím, co zbyde,” dodal jsem znovu nahlas.
“Ve snu? Začínám si myslet, že její způsoby komunikace jsou čím dál tím víc obskurní,” řekl jsem upřímně a s nehranou lítostí se na zanedbávaného drobka podíval. Byl odsouzen jen proto, že máma byla lunatik.

// (A9) loterie

Rowena pochopitelně nebyla nadšená z toho, že Hlas atakuje její potěr. Naštěstí jsem to vyřešil dřív, než stihlo dojít k větší úhoně. Ikdyž... Ačkoliv... Nebuď hnusný, napomenul jsem se, než jsem si uvědomil, že vlastně hnusný jsem a momentálně jsem na cestě sebepoznání a sebepřijetí, tudíž jsem musel přijmout i tuto svou hnusnou stránku. Ikdyž to tomu vlčeti nejspíše neublíží, je přecijen jeden z nás a my... Nejsme zrovna nejzdravější stromy v lese, dokončil jsem konečně. A bylo to venku. Roweniny potomky sem bral jen za další ukňučený hmyz, ale měl jsem je rád. Nepotřeboval jsem o nich moc vědět, byli prostě rodina a to mi stačilo.
"Slyšels?" obrátil jsem se monotónně po Hlasu, ale dostalo se mi jen zaprskání. "Sama seš to!" zaprskal Hlas na Rowenu zpoza Alfredových zad.
Odfrkl jsem si, když Rowena, novopečená matka mladice, své potomky okřikla, aby jí neříkali mami. "A jak ti mají říkat? Velekněžno? Rodičko?" nadhodil jsem s úšklebkem. Bylo osvěžující nestarat se o to, jestli náhodou nejsem moc hrubý. Ta volnost byla opojná.
"Nejspíš? Buď víš s kýms to dělala nebo ne, nedělej hloupou," řekl jsem a lehl si k ní. Nic jsem jí nezazlíval, bylo mi to docela dost jedno, Hlas se toho chytil. "A mě bude osočovat! Ještě by ses měla dobře, kdybych ti ty levobočky vymlátil!" natočil jsem k Hlasu jenom ucho, ale dál mu nevěnoval pozornost. Jestli Rowena hodlala zasáhnout, nehodlal jsem jí bránit. Jen ať mu dá co proto. Hlas neměl rád nikoho - evidentně.
"Takže obětina? Mrzuté... Narodit se do chladného světa bez možnosti volby a stejně tak z něj i rychle odejít," poznamenal jsem a prohlédl si Oběť a pak Nagiho. "Henten ale vypadá schopněji než Oběť, z toho by Smrt měla víc potěšení a užitku," nadhodil jsem konverzačním tónem, jako kdyby se nejednalo o mé synovce.

// (A8)

Přitulil jsem se k Roweně a usmál se. Na mou otázku neodověděla, takže jsem se rozhodl mezitím investigovat její potěr osobně. Jedno vlče - Nagi - mámu bránilo. Kdybych chtěl, tak ho jediným máchnutím tlapy smetu z cesty a rozdrtím ho na prach, byl jsem si toho vědom a když mi druhé vlče začalo očichávat nohu, rozdíl mezi velikostí jeho hlavy a mé tlapy byl nepřehlédnutelný. Bylo by to tak snadné, pomyslel jsem si.
”Já ničí nejsem, ty jedno šeredné póvindá!” zaprskal tchoř a bacil mrně tlapkou po hlavě. Na nic jsem nečekal a jednu tchoři ubalil, až hlavou narazil o zem. S prskáním se odebral ke spící u Alfredovi, za kterého se schoval a odmítal vylézt.
“Takže, kdo je jejich otec? Alfredo? Nejsou mu ani trochu podobná,” zeptal jsem se znovu a mrzutě stočil pohled na spícího Alfreda v rohu. Zaryl jsem dlouhé drápy do kamenné země, jak jsem se musel překonávat, abych toho vlka… Bít se neumím, co bych mu udělal? Umím shazovat vlky z výšek, pohledem jsem zabrousil vzhůru k okraji srázu a olízl si zjizvený čumák. “To třetí je kdo?” zeptal jsem se, protože při vysvětlování miminům se o něm nezmínila.

//(A7)

Začínal jsem se pomalu rozkoukávat a rozeznávat ve tmě obrysy skal kolem nás. Dole pod námi byla propast a na dně té propasti jako mravkolev číhala Rowena. Rowena není mravkolev, nesežere tě, zamrkal jsem. Rowena byla... Vždycky vyšinutá. Já si to o ní myslel, ale snažil jsem se tvářit, že na tom nesejde, protože je to moje sestra. Teď, když jsem byl vlastně vyšinutý taky, jsem mohl s pokojným srdcem říkat, že jsme vážně rodina. "Dobře, už jdu," houkl jsem zpátky a nemohl si nevšimnout, že dole byly další hlasy. Slyšel jsi to? To byly dětské hlasy, podíval jsem se na tchoře, který si to štrádoval vedle mě. "Smrdí jako Rowena. Vypadá to, že tvoje ségra vrhla," poznamenal Hlas s chechtáním. Nadzvedl jsem obočí, protože jsem si nepamatoval, že by někdy měla partnera.
Konečně jsem se podél stěny dotřepal až dolů k Roweně a došel až k ní. "Rád tě vidím," řekl jsem a hlavou se k ní přitulil. Ležela na nějakém hnízdě a kolem jsem slyšel a viděl malá vlčata. "Takže? Byla jsi obdařena Smrtí?" zeptal jsem se a poukázal na jedno z vlčat. Byl jsem strejda. Opravdový strejda. Trochu mě to zahřálo o srdéčka.

// Zrádcův remízek (A6)

Byla tu tma, ale moje odznaky lehce osvětlovaly skálu kolem nás. “Měl bys s tím čumákem něco dělat, takhle ti vlci chodí před nosem a ani o tom nevíš,” zabručel Hlas, kterému najednou začalo vadit, že musí zastávat krom funkce mého niterného já i funkci čichového laloku. A kdo tam je? “Ta tvoje povedená ségra, ty křupane,” odvětil Hlas ne zrovna dvakrát nadšeně. Nejspíše s ní neměl spojené příjemné vzpomínky. Nedivil jsem se, posledně jsem mu vyhrožoval, že jeho obětujeme, jestli nenajdeme něco lepšího. Chtěl jsem zavolat, ale hlas jsem měl zaskočený a uspaný těmi dlouhými dny bez života. Odkašlal jsem si tedy. "Roweno? Jsi tu?" zavolal jsem do tmy a udělal několik kroků skrze chodbu. Drápy mi cvakaly o kámen a mně až tehdy došlo, jak dlouhé mi narostly. O nic jsem si je celou dobu nebrousil. Opravdu jsem začínal vypadat jako medvěd.
Ještěže jsem trochu svítil, jinak bych si okraje srázu ani nevšiml. Římsa náhle končila, ale dole jsem viděl jen tmu. A protože mi čumák nefungoval, těžko jsem mohl rozpoznat, kdo dole je a kdo není. “Hej vy tam dole, máte místo pro další dva?” zaprskal Hlas přes okraj římsy. To mi alespoň dalo vědět, že tam není jenom Rowena. Měla společnost, ale koho? Pippu?

// Roh hojnosti

Zastavili jsme až u té jámy. Byla teď zakrytá sněhem, ale to ničemu nebránilo. Vzpomínky se mi řinuly do hlavy jako divé. Šedá srst, žluté vybledlé oči ve světlém obličeji. “Tehdy tě Sirius obětoval, aby si zachránil vlastní krk,” připomněl mi Hlas. Ano, tak jsem se dostal do tlapek Tase. Udělal to pro svoje vlastní dobro. Nikdy mě neměl raději než sám sebe. Využil mě jako obětního beránka, kývnul jsem. Kdysi jsem Siriuse za tohle omlouval. kdysi jsem hledal důvody, proč to udělal. Už ne, už toho stačilo. Bylo načase setkat se s tím, co se stalo doopravdy a nepřikrášlovat si to. Zahodit růžové brýle a... Prozřít.
“Tasa tě chtěla zabít, ale z nějakého důvodu tě ušetřila. Dokonce ti i ukázala, jak lovit,” poznamenal opět Hlas. To byla pravda. Bál jsem se jí, nenáviděl jsem ji i bratra. A pak jsme došli sem a já ji shodil. “Dobřes udělal, dříve nebo později by tě stejně zakousla,” breptl Hlas a začal čenichat. Cítil něco, co ho vzpružilo do lepší nálady, ale můj čumák stál za starou belu, necítil jsem nic. Shodil jsem ji a měl jsem ji tam nechat zdechnout, pomyslel jsem si, ale pak jsem sklouzl za ní a přesvědčil se, že je v pořádku. “To jenom proto, že jsi chtěl být ten hodný. Nechtěl jsi být vrah, zrádce, nechtěl jsi tyhle nálepky," připomněl mi Hlas, zatímco seskočil dolů. Pravda. Ale přesně tím jsem. Kam jdeš? zamračil jsem se na tchoře a seskočil dolů za ním. Najednou mi někde zmizel a já ho následoval. K mému překvapení jsem našel díru a z díry vycházel hlas mé sestry a... Alfreda.

// Jáma

// Asgaar

Nemusel jsem mluvit, Hlas obstarával veškerou potřebnou akustiku za mě. Navíc věděl přesně, na co myslím. “Už jsem si myslel, že ti to nikdy nedojde,” zopakoval, zatímco jsme utíkali z lesa, jako kdyby nám za patami hořelo. Ten les byl... Jen lesem, kde jsem shodou náhod měl známé a mou novou rodinu. Necítím se jako jejich rodina, bohužel to tak bylo. Nemohl jsem ovlivnit to, co jsem měl uvnitř sebe. Ať už to byly pocity nebo moje osobnost. Jsem zrůda, očima jsem zabloudil k Hlasu, který svištěl sněhem vedle mě. Na to, jak krátké měl nožičky mu to pádilo dost dobře. “Už jsem byl z toho tvého aktu unavený. Rozhodl jsem se zdejchnout, dokud nevylezeš z ulity,” ušklíbl se a já nakrčil čumák. Vlastně jsem ani nevěděl, kam běžíme, dokud jsem ten les neuviděl. “To je dobré místo pro začátek,” souhlasil tchoř po mém boku, zatímco jsem zpomaloval. Můžu tady konfrontovat svou minulost, pomyslel jsem si a můj patron? Společník, lesní strážce, část mého opravdového já, se ušklíbla. “Podíváme se na to tak, jak to bylo doopravdy,” souhlasil a já vletěl do lesa.

// Zrádcův remízek