Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Protože mrtví jsou zde naprosto běžní. Tak jako magické nestvůry, i mrtví chodí mezi živými a tváří se, že do tohoto světa patří,” zavrčel jsem záhy. Rozhodl jsem se, že si na vlka udělám názor z prvního pohledu, jakkoliv nemorální to bylo. Já takový byl. Už.
“Jednou jsem se plavil na ostrov. Když nás moře vyplavilo na cizím ostrově plném divochů, neznámých predátorů a rostlin, myslel jsem, že to nemůže být horší. Celá posádka se vydala vzhůru pralesem, skrze který bylo složité se prodrat. Jenže co osud nechtěl, skrze tmavé stíny se vyřítila monstra a zabila někoho, kdo mi byl velmi blízký.
Nikdo se nezajímal, nikdo ani neuhnul pohledem. A jestli jsi ze stejného těsta, jako zbytek těch jedovatých, prohnilých vlků, tak doufám, že budu u toho, až se naskytne příležitost,” zvýšil jsem hlas a tep se mi zrychlil. Ano, už jsem věděl, co si o tom vlkovi myslím. Nenáviděl jsem ho. Nesnášel jsem jeho tmavě hnědé oči, které svou kaštanovou barvou připomínaly barvu otcova kožichu. Nesnášel jsem jeho mechanickou nohu, kterou překonal svůj vlastní osud, který ho měl nechat vykrvácet na místě.
“Až půjdeš kolem hluboké propasti s ostrými kameny na dně, až se na tebe začne sypat skála nebo až tvůj dvojník zaboří zuby do tvého krku,” vydechl jsem prudce a zastavil se kousek před ním. Byl vysoký, více než jiní, ale já měl postavu medvěda. Kdybych chtěl, pustil bych se s ním do křížku. A projednou jsem chtěl. Nebyl jsem konfliktní, ale ten jeho samolibý úsměv mě vysíral.
”Takže co, jsi mrtvý nebo tě tvůj osud teprve někde čeká?” zavrčel jsem výhružně.

Usnul jsem spánkem vysvobození. Celou dobu jsem totiž jenom koukal zpod převisu ven na déšť a kamení a na nějaké podhorské rostliny, které se v tomto šeredném počasí ohýbaly a vytrvávaly. Myšlenkami jsem se vracel k věcem, které jsem opustil, zanechal otevřené a které mě děsily ve snech.
Nemesis. Asgaar. Michiko. Eule. Silas. Rowena. Alfredo.
Bylo toho moc a já se pořád snažil tomu všemu utéct. Začínalo mi být ale jasné, že před tím neuteču a že mě to jednoho dne dožene a převálcuje. Tak jako tvého forta převálcovaky gorily? prudce jsem sebou trhnul, jenže jsem Hlas nikde neviděl.

Probudilo mě zaťukání na mou vkastní hlavu. Zvedl jsem ji a rozlepil oči, abych viděl, že mi padá převis pomalu na hlavu. Možná by bylo nejlepší, kdyby mě zavalil, pomyslel jsem si a zaznamenal vlka s mechanickou končetinou, který na mě nedaleko koukal. Jsem pro tebe divadlem? nadzvedl jsem obočí a zvedl se ze skály. Musel jsem vyjít ven na déšť, jen proto aby mě nezavalila skála.
Vyšel jsem ven a povzdechl si. “Jsi taky mrtvý?” zeptal jsem se vlka před sebou. Potřeboval jsem vědět, jak se k němu stavět.

// esíčka

Zamířil jsem dok hor. Možná jsem ve výšce a skalnatém prostředí hledal nějakou útěchu či pevnou půdu pod nohama, sám jsem si nebyl jistý tím, kam jdu a co hledám. Připadal jsem si ztracený a lehce znavený. Netušil jsem, čím to ale může být, protože jsem energii nezískával jako ostatní. Nejedl jsem a nepotřeboval jsem jíst. Už dlouho. Naposledy jsem se snažil chytit rybu, ale ta na mě promluvila a já ji nechal plavat. Po něčem takovém by nejeden přestal s masitou stravou. Já ale nejedl ani bobule nebo kořínky, prostě jsem se rozhodl, že nebudu jíst vůbec a, světe div se, pořád jsem žil. A neubývalo mě, ba právě naopak. Byl jsem mohutný vlk připomínající spíše medvěda. Měl jsem zjizvený obličej a svítící odznaky a zlatý náramek na noze. Byl jsem kuriozita, ale v tomto světě jsem byl zcela obyčejný, prachbídně nudný. Alastor. To jsem já.
Lehl jsem si pod jeden z převisů a koukal se do dáli skrze désť, který se mě snažil smočit. Byl tu klid a já si připadal unavený. Víčka mi klesala a kapání kapek mě pomalu uspávalo.

// kierb

Prostě jsem zmizel. Něco mě vzalo a odneslo někam jinam, tak jak se to tady dělo často. Nemesisovi se to stalo taky, to mě uklidňovalo. A mně se to stalo už po několikáté. Prvně jsem potkal toho černobílého vlka, Nickolase, se kterým jsem potom šel ke kmotře. To taky nedopadlo nejlépe a pak jsem černobílého už nikdy neviděl. Bylo to osudové setkání? Nebo to byla jen náhoda? A co Karoe? Měly tyhle únosy nějaký vyšší cíl nebo to byly jen náhodné přesuny?
Zamířil jsem zpátky na sever, ale mířil jsem tentokrát k Asgaaru. Problém byl, že se mi tam vůbec nechtělo. Zase. Nechce se ti už ani vracet k Nemesisovi, co? pomyslel jsem si uštěpačně. Vyhýbal jsem se tomu lesu jako čert kříži a spolu s tím se vyhýbal i Nemesisovi. Kde je Hlas? napadlo mě, neboť ta myšlenka zněla víc jako jeho než moje. Rád poukazoval na očividné, které jsem si nebyl ještě připravený připustit.

// zrcadlové hory

// safírové jezero

Šel jsem na jih. Mám to zase jako v mlze, s povzdechem jsem se snažil při cestě si vybavit, co se mi dělo naposledy. Občas jsem si připadal senilní, skoro jako kdybych chytal toho Němce, ale to přece nemohla být pravda. Nebyl jsem tak starý… Tři zimy? Čtyři? Spíš tři. Ale nepřišlo mi, že bych toho zažil tolik. Měl jsem všechno slepené do jednoho velkého chumelce a občas jsem si z něj vytáhl vzpomínky jako ze zamotaného klubka sýrových nitek. Cynthia a Ilenie, losi, Saturnus, Nemesis, lavina, ostrov a tátova smrt, sopka… po tátově smrti to se mnou šlo z kopce. Erm, Tasa, to bylo ale předtím. Rowena? Silas! konečně jsem si vzpomněl na to poslední, co se dělo, než jsem se dostal na sever. Byl jsem se svým synovcem u Alfreda doma.
Zastavil jsem se a sklonil se k řece, ze které jsem se napil. Déšť mi máčel kožich, ale to mi nevadilo, protože pod ním jsem byl pořád v suchu a teple. Navíc tahle chladná změna byla více než příjemná.

// esíčka

Ploutev za sebou jsem už neviděl, ale cítil jsem nebezpečí v kostech. Bylo to jako kdyby mě pronásledovala tichá smrt. Věděl jsem, že tam někde je, ale nedokázal jsem přesně říct kde. Koukal jsem na Karoe, která na mě mlčky hleděla zpátky a pomalu jsem zrychloval svou chůzi. Led pod mýma tlapama se tvořil a zase mizel, když jsem nohu zvedl. Potřeboval jsem rychle pryč.
Konečně jsem dosáhl břehu a otočil jsem se na vodní hladinu za sebou. Jediné, co jsem zahlédl, byla vlnící se hladina těsně za mnou, jinak bylo jezero klidné. Ostrůvek uprostřed byl vzdálený a nyní se nejevil tak přitažlivě.
“Smrt čeká na každého z nás v různé formě,” poznamenal jsem a oklepal se, protože mi po těle tancovali všichni čerti.
“Nikdo jí neunikne,” dodal jsem a rozešel jsem se pryč. Chtěl jsem odsud. “Třeba se ještě uvidíme,” poznamenal jsem a neohlížel se. Pravděpodobnost tam byla, ale bylo otázkou, zda se dříve nepotkáme s vlastním koncem.

// ledová pláň -> kierb

Asi jsem ji vyvedl z rovnováhy, což jsem vlastně chtěl. Dělal jsem to celou dobu, úmyslně jsem se snažil jí oplácet to její divné koukání až do mé duše. Neuměl jsem to jako ona, takže jsem dělal všechno ve své moci, aby se i ona cítila tak nepatřičně jako já. “Živý, nebylo by to poprvé,” odpověděl jsem s nemalou nechutí. Beztak byla jednou z těch, co se ke smrti otočili zády a odcupitali si jako nosaté víly zpátky do světa živých, jako kdyby se nechumelilo.
Nechtěla, abych tam šel. “To nezjistím dokud tam nedojdu,” pokrčil jsem rameny a zůstal chvíli stát v napětí na hladině jezera.
Napětí rozřízla jako nůž dlouhá poloprůsvitná ploutev, která se líně vynořila přede mnou a zase zmizela pod hladinou. Zkoprněl jsem a ani nedýchal, když obrovité monstrum i jeho stín zmizelo znovu z dohledu. Břeh byl pořád blíž jak ostrov a pravděpodobně byl i bezpečnější. Začal jsem pomalu jít zpátky a neohlížel se. Očima jsem probodával Karoe a doufal, že mi pohlídá záda.

"Jsi mrtvá?" naše výměna otázek pokračovala. Pokud tady neměla být a důvod nechtěla udat, zdráhala se a tancovala kolem něj jako kolem nakrknutého dikobraza, možná byla jednou z těch, co umřeli. Nakrčil jsem čelo, moje nechuť k těmto šťastlivcům byla příliš silná. "Já mám být na více místech," odpověděl jsem. Měl jsem být s Nagim a Silasem v úkrytu a starat se o ně. Měl jsem být v Asgaaru se svým partnerem. Měl jsem být se svou rodinou, která... Byla buď mrtvá, pryč nebo na té špatné straně spektra.
Voda rychle mrzla, ale já nespěchal. Led se mi tvořil pod tlapami těsně před došlapem a když jsem nohu zvedl, tak zase zmizel. Bylo to dost nebezpečné. Musel jsem si dávat pozor, abych... Abych vlastně co? Dělal jsem to už automaticky, popustil jsem tomu uzdu a hle, magie skrze mě prosakovaly jako mořská voda skrze houbu.
Zastavil jsem se a znovu se na ni otočil, když mě zastavila. "Na kru? Nemám?" odpověděl jsem zamračeně, protože to bylo přece úplně jasné. Byla jediným záchytným bodem v jezeře, kam jinam jsem měl jako jít?

Narozdíl ode mě ona tady být neměla. "Proč?" zeptal jsem se bez vynechání jediného úderu srdce. Bylo tady snad něco nebezpečného? Bylo tohle zakázané místo? Zapovězené? Kra uprostřed jezera se zdála tak klidná a kolébavá, její vzdálené pohupování mě lákalo. Udělal jsem krok blíž k ledové vodě a zastavil se na okraji chladného jezera, které sledovalo mrazivou smrt každému, kdo se do něj opováží vstoupit. Mně ne.
"Alastor," představil jsem se prostě a vešel na hladinu jezera. Voda mod mýma nohama tuhla v led a já se tak ani nenamočil. Udělal jsem několik kroků doprostřed jezera a pak se zastavil a otočil ke Karoe, ke které jsem doteď byl zády. Její upřený pohled do očí mi nechyběl, protože jsem cítil, jak mi probodává zátylek. Mít hlavu průhlednou, tak mi propaluje bulvy zezadu.
Chvilku jsem jen stál a koukal na Karoe, než jsem se znovu vydal doprostřed jezera ke kře.

Předstírání je za mnou, pomyslel jsem si, když jsem se pomalu zvedal do sedu. Vlčice mě i nadále hypnotizovala pohledem. Úplně bych s tím něco provedl, napadlo mě. na chvíli se ve mě ozvalo sebevědomí. Nebuď směšný, ohlédl jsem se, ale Hlas tu nikde nebyl. Byli jsme ale napojení dost silnou vazbou, takže věděl, co zrovna mi létá palicí. Pokrčil jsem rameny a zaměřil se na oči vlčice před sebou. Nechtěl jsem jí přímo ublížit. Chtěl jsem s tím koukáním jen něco udělat. Nějak jsem netušil, co si o tom mám myslet. Na jednu stranu mě to těšilo, byl jsme očividně středobodem jejího vesmíru. Co takhle projevit trochu náklonnosti? Lásky k cizímu?
Z úvah mě vytrhl její hlas. "Uhm... Vypadáš nepřítomně," trhl jsem sebou a zvedl se do stoje. Byl jsem oproti ní opravdu jako medvěd. Udělal jsem několik kroků k ní, ale držel jsem se o kousek zpátky, protože jsem úplně nechtěl jít až k ní, ačkoliv jsem v tom neviděl nic špatného. "Nevím. Co tady děláš ty?" odpověděl jsem a hodil otázku zpátky po ní. Odlepil jsem pohled od jejích očí a otočil se k jezeru a podíval se na kru uprostřed.

Vlčice na mě pomalu otočila hlavu a zapíchla se mi do očí pohledem. Úplně mi skrz oči vysávala duši. Já jí pohled s neurčitým zaujetím oplácel, přecijen se na mě takhle nikdo nekoukal. Možná Nemesis. Měl bych se vrátit, pomyslel jsem si, ale nepociťoval jsem žádnou urgenci jako kdysi. Bylo to, jako kdyby vlastně o nic nešlo. Už jsem se nebál, že na mě Nemesis zapomene nebo že si najde někoho jiného. Kdyby, tak ať, mohl jsem si za to sám svou nepřítomností a mylně okázalým nezájmem. Měl jsem ho pořád rád, pořád jsem ho miloval, ale když odešla maska mého starého já, odešla i obava z toho, že by odešel i on a zanechal mé srdce prázdné. Už jsem se necítil jako taková pijavice.
"Ptal jsem se, jestli vnímáš," mlaskl jsem, když odpověděla zcestně. "Vypadalas jako kdyby ti uletěly včely," poznamenal jsem a pomalu se zvedl do sedu. Znal jsem ji, ale zatím jsem nemohl přijít na to, odkud. Už jsem ji někde viděl, byť jen krátce a letmo, skoro jako kdyby kolem mě jen proběhla.

Skoro na mě šlo spaní, když jsem zaznamenal cizí přítomnost. Vyhublé a vytáhlé stvoření sytých barev s nezaměnitelným znakem na tlamě se zjevilo hned vedle mě, ale vůbec na mě nereagovalo. Skoro jako kdyby vlčice nebyla doma. V hlavě prázdno, jenom schránka se dostavila. Nějakou dobu jsem ležel a prohlížel si ji, protože jsem k tomu měl skvělou příležitost.
"Je někdo doma?" neubránil jsem se rýpavé poznámce s lehkým nádechem škodolibého pobavení. Ach, jak bylo krásné být konečně svobodný od řetězů společnosti a předpokladů cizích! Konečně jsem mohl být sám sebou - Alastorem. Až překvapivě jsem podobný Siriovi, uvědomil jsem si. Byli jsme dvojčata, takže se to předpokládalo. Bylo ale s podivem, že od malička jsem žil spíš jako opak Siria a až několik let po jeho zmizení jsem zahodil přetvářku a začal se chovat tak, jak jsem se měl chovat odmalička. Let? Měsíců? Všechno splývá...
Povzdechl jsem si a protáhl si svalnaté nohy s dlouhými zelenkavými drápy. Odznaky mi jemně zářily, ale v tom bílém světle to šlo sotva vidět. Hlase? zavolal jsem po svém tchoři, ale odpovědi jsem se nedočkal. Bůh ví, kde ten smrad vězí.

// Vrbový úkryt (Vykotlaná vrba nebo tak něco?)

Jako první jsem ucítil chlad. Chlad, který se nejednomu vlkovi zaryje pod kůži a tancuje mu pod ní čardáš, až se postaví všechny chlupy a ani oheň už nehřeje. Jenže já byl ze severu a mojirodiče také. Táta byl dokonce z toho nejsevernějšího severu a jeho houževnatost v těch podmínkách byla výjimečná. Spolu s barvou kožichu jsem po něm podědil i jeho odolnost.
Takže mi vlastně ani tak zima nebyla, jako že jsem se spíš cítil konečně příjemně. Jako kdyby někdo v zapařené vydýchané místnosti otevřel okno a nechal vejít jemný vánek. Zhluboka jsem se nadechl a rozkoukal se, protože mě prvně dostala bílá slepota.
Byl jsem u jezera v horách. Nebo u paty hor. Hory byly za mnou a kolem byla jen bílá pustina.
Lehl jsem si na zem a rozhodl se, že je načase si odpočinout. Výčitky ohledně vlčat mě kousaly jenom trochu, přecijen se do úkrytu někdo zrovna vracel.

// A20

Strýc Alastor byl tak trochu... Nepoužitelný. Nerad jsem lovil, ani jsem to vlastně pořádně neuměl (krom rybolovu) a nehodlal jsem s tím nic dělat. vyslat tedy zdejší bylo o dost snazší.
"Taky bys potřeboval jméno," řekl jsem si vlastně sám pro sebe, jen co mě to škvrně pozdravilo zpátky. Nebylo správném o něm přemýšlet jako o Něm. Bylo to strašně neosobní a bezcharakterní. Moje láskyplná péče nebyla oceněna a prcek se vydal na protestný úprk. Zasmál jsem se, když sebou kecl na zadek a díval se na mě jako kdyby to byla moje vina. "Budu ti říkat Silas - nejsilnější vlk, kterého znám," rozhodl jsem se a zvedl se, abych mu pomohl vstát a třeba ho i navnadil na hru. Skrze vchod se prohnal teplý vítr a já zavřel oči. Jaro bylo tady. Konec chladu, zimy,vody a deště a potop!
Když jsem ale oči otevřel, už jsem u vlčat nebyl. To je zase nějaká taškárna! zaklel jsem v duchu a doufal, že se neocitnu moc daleko. Slyšel jsem ještě, jak se do úkrytu někdo vrací a jak se probouzí Nagi, než jsemúplně zmizel. Bylo dobré vědět, že jsem nezmizel jen tak a nezanechal je o samotě.

// únos k Safírovému jezeru

// A19

Nagesh usnul. Spokojeně dřímal v pelechu ze slámy vedle svého živého bratra, který neměl žádné jméno. Nevěděl jsem, jak o vlčeti mluvit, jak ho referovat a s čím si ho spojit. Pro mě zatím byl jen tím vlčetem, které jsem nenechal napospas Smrti, což bylo zdlouhavé a značně nedostatečné, alespoň dle mého názoru. Nejlepší by bylo, kdyby existovala zkratka pro vlče, které můj rodinný příslušník dobrovolně nechal umřít, ale já se rozhodl tomu zabránit a teď nevím co s ním, ačkoliv ta poslední část byla docela bolestná, protože indikovala, že moje záchrana sice byla hezká, ale brzy to vlče skončí zase někomu jinému na prahu.
Uslyšel jsem drobný pozdrav ze slámy a stočil k drobkovi hlavu. Moc silný hlas tedy neměl, ale co se dalo taky čekat. Byl silný jinak, zevnitř. Byl houževnatý. "Ahoj," pozdravil jsem ho měkce zpátky. "To je tvůj bráška Nagesh, teď spí, zažil toho příliš za příliš krátkou dobu," řekl jsem. Asi bylo načase, aby s drobkem začal někdo mluvit a on si rozvinul rétoriku, stejně jako další sociální dovednosti. Už to nebyl jen vypuzený plod, byla to plnohodnotná osobnost, kterou bylo nutno formovat, dokud byla žhavá! "Já jsem Alastor, tvůj strýc. Teď jsi u Alfreda," pokračoval jsem, nechtěl jsem, aby těch slov na něj bylo najednou příliš, takže jsem zmlkl a raději ho začal lehce zahrnovat láskou. Jazykem jsem mu čistil obličej a spokojeně se na něj usmíval. Takový silák a ještě nemá jméno.