Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Meduňková louka

Vypadal překvapeně, ale já se rozhodl mu neříct, co ještě dovedu. Stejně to chtěl zažít na vlastní kůži, tak jsem mu to mohl ukázat pak.
"Mě vadilo zabít... Cokoliv. Vždyť ta zvířata nemohla za to, že jsem měl hlad a chtěl žít další den," podotkl jsem a přiznal, jak jsem to viděl. Ani teď bych nevinné zvíře nezabil, pokud bych nemusel. To jsem raději působil křeče vlkům, které jsem vůbec neznal.
"Můžu, ale vlastně mi ani moc nechybí. Je to hrozný otrava," poznamenal jsem. Hlas mi nechyběl, vždycky, když se totiž objevil, tak působil jen potíže a byl protivný a sprostý. To jsem teď zvládal dělat sám, nepotřeboval jsem na to jeho - hmotnou manifestaci všech mých špatných vlastností.
Nemesis se přiznal, že nad odchodem ze smečky taky přemýšlel. "Tak to udělej. Odejdeme a bude," povzbudil jsem ho. Měl jsem totiž stejné myšlenky jako on. V Asgaaru jsem se prostě necítil dobře, ať už tam byl Nemesis nebo Michiko, nikdy to nebyl můj domov.
Zasmál jsem se. "A to ti řekl kdo?" zeptal jsem se. Prý nevkusný, to bylo jako nazvat kaktus uprostřed sněženek. Spíš se tam prostě jenom nehodil.

// Jdem někam, nebo půjdem do díry sem?

"Ano, ale to není všechno, Horste!," odpověděl jsem napřímo. Krom křečí a toho, že se vlk málem zezvracel jsem dokázal i jiné věci. Ty jsem ale moc nezkoušel. Věděl jsem, že mám dosah i na cizí zrak a čich. A orientační smysl, jestli setomu smysl vůbec dalo říkat. Vnitřní mapa kompas znělo více trefně. orientovat se v prostoru uměl každý. Nahoře bylo nahoře a dole dole, na to jeden nepotřeboval smysl.
Když se zeptal, jestli bych něco z toho zkusil na něm, nadzvedl jsem překvapeně obočí, až se mi jizvy na obličeji podivně zkroutily a zkrabatily celou mou fasádu do jednoho neuměleckého tvaru. "Hmm, když chceš," nadhodil jsem trošku zaujatě. "Milerád," přes oči mi přeběhl škaredý záblesk. Sám před sebou jsem se netajil, věděl jsem , že to světlo v mých očích byla pouho pouhá radost z toho, že někomu ublížím. A Nemesis to výslovně chtěl, což znamenalo, že... Že neubližuji vlastním jen proto, že z toho mám radost. Chtěl to. Nebyl jsem magor, kdyby odmítl nebo jestli si to rozmyslí, nebudu na něj tlačit.
Přikývl jsem, vločky byly taková malá vychytávka, spíše vtip. "Nejedl jsem už hodně dlouho. Ani si nepamatuju, co bylo mým posledním jídlem. Definitivně jsem s tím seknul po tom, co na mě promluvila zlatá rybka, kterou si si ulovil z nutnosti," zahuhlal jsem skrze trávu a srst.
"Sám si tak říká, ačkoliv si myslím, že Hlas bylo mé opravdové já, to, které jsem potlačoval. Zní to hrozně dramaticky, že? Třeba by si tchoř raději říkal jinak. Třeba Eddie," navázal jsem na jeho poznatky ohledně toho, že Iskierka měla vlastního mazlíčka. Skoro jako kdyby se na asgaarské lepila divná zvířátka. Všichni jsme měli nějakého toho mazla.
"Tak pojďme," nadhodil jsem a pomalu se posadil. Když zmínil asgaar, pohled jsem zabořil do nejbližšího stromu. "Chmm, a nechceš mu říct, že ze smečky odcházím?" nadhodil jsem ledabyle.
Postavil jsem se na nohy a zvedl taky zrak vzhůru. "Tak jo," souhlasil jsem a oklepal se. Slunce už zapadlo a na cestu nám svítily jen moje odznaky. "Vidíš ve tmě? Když máš ty zorničky takové?" nadhodil jsem a vydal se do lesa.

// Klimbavý les

"Málem jsem ho donutil se pozvracet a pak... Křeče. Po celém těle, že se ani nemohl pohnout," zodpověděl jsem Nemesisovi jeho otázku. Tehdy jsem to dělal podvědomě, skoro až instinktivně, nemusel jsem nad tím moc přemýšlet. Chtěl jsem, aby ten vlk trpěl a tak se i stalo. Když jsem se na to díval zpětně, dokázal jsem snadno rozluštit hádanku, kterou to v sobě neslo.
"Taky umím chodit po vodě," řekl jsem. To byla zase zkušenost s Karoe. "Nemusím jíst a občas ze mě vychází dým, ale to už víš," dokončil jsem. O tom, že umím ohřát okolí o pár stupňů jsem se nezmiňoval, nebylo to nic úctyhodného nebo zajímavého.
Nemesis mě opravil, ale já se jen ušklíbnul. Už mi tohle totiž kdysi říkal, ale já se zabejčeně držel svého. "Já vím," řekl jsem se zlomyslným úsměvem. Přišlo mi to vtipné, tolik se štíti svého prvního jména. Asi by ses neměl moc smát, jednu dobu jsi dělal, že jsi Sirius, pomyslel jsem si.
"Tchoř," doplnil jsem Nemesise apokrčil rameny. Dlouho jsem ho neviděl, ale nevadilo mi to. Někde byl a žil si svým tchořím životem.
Spokojeně jsem vydechl. "Máš něco v plánu?" zeptal jsem se ho po chvíli ticha a ležení.

Nemesis se zarazil, jako kdyby ho někdo přetáhl prknem přes palici a pak mu řekl, že se mu to jenom zdálo. Nedivil jsem se tomu. Moje proměna byla naprosto dokonalá. Z neškodné larvičky,která se jenom snažila žít svým životem a nikomu nepřála nic zlého (alespoň ne nahlas), se vyklubala šeredná noční můra, která si mydlila tykadla na každého, kdo na ní jen spočinul pohledem. Asi záviděla všem motýlům v okolí, neb na prašně nudná křídla můr nikdo závistivě nekouká.
"Ani jsem se ho nedotkl," řekl jsem, ale jeden koutek se mi zkřivil do úsměvu, který napovídal, že jsem se k násilí uchýlil jinak. Neuměl jsem se rvát, moc dobře jsem to věděl, takže jsem se zbaběle do vlka pustil magií. Stejně to bylo to jediné, co jsem znal. Kolovala mi v žilách odmalička, šeredná, ošklivá magie, která neuměla nic pěkného.
"Trvalého ne," zavrtěl jsem lehce hlavou. Agónie v křečích musela pominout, jen co jsem zmizel. Nemesis se čenichem dotkl mé medvědí pracky a já na něho letmo pohlédl, než jsem vrátil hlavu zpátky do meduňky. "O Shireen, o Karmě... O nějakých jiných kamarádech?" nadhodil jsem, ačkoliv jsem vůbec netušil, jestli nějaké kamarády má. Uchechtl jsem se. "Asi bych na tom byl podobně," podotkl jsem.
"Nevylučuje se. Vlastně bych se tomu ani nedivil. Asi nemá ani cenu to řešit, stejně s tím jeden nic neudělá. Hlavní je, že tohle už sen není, ne?" dodal jsem a položil hlavu k té jeho. Jeho chlupy na tvářích mě lechtaly do nosu.

"No... Nejdřív jsem ho začal urážet a pak mu chtěl zakroutit krkem," přiznal jsem, ačkoliv jsem se prvně zasekl a nevěděl, jestli se přiznat nebo ne. Bylo lepší jít s pravdou rovnou ven, takového překážky nebyly vhodné. Nestyděl jsem se za to, takže jsem se neměl stydět ani za to to říci nahlas. To ten čin nikterak neomlouvalo ale ani nezvětšovalo, byla to jen pravda.
"Tak to jsme na tom byli docela podobně," poušklíbl jsem se. Taky jsem si připadal jako ve snu, už od té chvíle s Karoe. Málem mě tam něco sežralo, ale já se příliš nebál. A pak jsem spal v horách a málem jsem někoho zabil. Málem je možná silné slovo, způsobil jsem mu jen nemalé křeče, ke smrti to mělo daleko. Kdybych ale chtěl, tak ten moment by mi k jeho zabití stačil.
"Opravdu?" podivil jsem se, když zmínil, že se mu o mně zdálo. zavřel jsem oči a nadechl se jeho vůně. Byla mi tak blízká, že nic nevonělo sladčeji. Jestli jsem měl něco jako domov, tak jím byl Nemesis. "Možná to bylo nějaké kouzlo," usoudil jsem nakonec.

Zněl jsem tak hrozně vážně. Nebral jsem to na lehkou váhu, ale patos jsem taky úplně nechtěl. Byl jsem rád, že Nemesis trochu odlehčil atmosféru, která začala krystalizovat kolem nás. Vydechl jsem pobaveně vzduch z nosu a vytáhl jeden koutek do křivého úsměvu. Dvě osiny v zadku, co se hledaly, pomyslel jsem si.
Ušklíbl jsem se, když řekl, že zním jako sympaťák. “To by poslední vlk, kterého jsem potkal, neřekl,,” řekl jsem a natlačil se k němu i přes bariéru, kterou kolem sebe měl. Neptal jsem se, proč tam je, myslel jsem si, že je to jen nějaký můj psychický blok. Bylo to tak těžké se ho vůbec dotknout…
“Vlastně ani nevím, mám to všechno jako v delíriu. A ty?” zeptal jsem se na oplátku. Moje vzpomínky byly plytké. Byl jsem v horách s tím kovovým tupcem a předtím… Předtím u ledového jezera s Karoe. A předtím? Kde jsem byl, co jsem dělal? Byl jsem v Asgaaru? S Nemesisem? Nebo co se dělo?

Zeptal jsem se ho, jestli si je svými slovy jistý. Taková slova se neříkají jen tak nazdařbůh, mají svou váhu. Neplýtvá se jimi. Je to jeden z důvodů, proč jsme si je říkali tak málo, jestli vůbec?
I po jeho ujištění jsem cítil potřebu ho varovat, upozornit jej, že ne vše je takové jako předtím. Mohl jsem lhát, mohl jsem předstírat, že se nic nezměnilo, ale nechtěl jsem. Nemesis mi byl blízký víc, než kdokoliv jiný, nezasloužil by si nic takového.
Kdo jsem? “Jsem lhář, vrah, falešník a pokrytec. Pijavice a tichá nepřejícnost,” řekl jsem. Pravdu, jenom pravdu. Nic míň.
Nemesis se přetočil a koukal na mě zpříma. Intenzita našich pohledů se zvýšila, koukali jsme jeden na druhého a oba dva říkali věci, které lámou jazyky a drásají srdce. Taková je láska? Plná bolesti? Plná překážek, které musí pár překonat?
Po tomhle všem jsem nevěděl, co čekat. Trochu jsem doufal, že odejde, že se nebude dál obtěžovat se mnou být. Zvláště když mám takové blbé kecy. Překvapil mě ale.
Koutky se mi zacukaly a chvíli nebylo jasné, jestli z jeho slov mám radost nebo vztek. Jestli odmítnu anebo to přijmu.
“Rád,” vylezlo ze mě chraplavě. Na tváři se mi objevil kradmý úsměv, opatrný, tichý. Zvednul jsem se a přistoupil k Nemesisovi. Zdálo se mi, že mi něco brání se ho dotknout, ale já se ho teď opravdu moc chtěl dotknout. Dát mu najevo, že ikdyž si svými pocity nejsem úplně jistý, nehodlám trpce sedět na druhé straně zdi.
Prodral jsem se skrze jeho bariéru a lícem se přitulil k jeho tváři. “Krok za krokem,” zašeptal jsem a lehl si k němu, abych si mohl položit hlavu poté na zem vedle něj.

"Hmm," vylezlo ze mě zamyšleně. Mně se sny nezdály už hodně dlouho, protože jsem převážně nespal, takže pro mě bylo těžké určit, jestli je ralita lepší než sny. nejspíše ano,když jsem to nemohl s čím porovnávat. Nebo právě naopak?
"Oh, aha," zamračil jsem se lehce, když mi došlo, že se nesnažil nic vyvrátit, ale jenom mě oslovil zkráceninou. Zhluboka jsem se nadechl a prudce vybafl vzduch z nosu, až mi hrudník trochu cukl. Al, víš, že ti říká Al. Nikdy ne Alastor, ale Al, musel jsem sám sebe napomenout. A ty mu říkáš Nemesis, neříkáš mu Nemo ani Sisi, lehce jsem se ušklíbnul. Sisi je ale pěkná přezdívka, zavřel jsem na chvilku oči. Bylo tu líně, mně bylo líně, ačkoliv jsme nedokázal spát.
Když řekl, že mě miluje, otevřel jsem oči a zorničky semi stáhly a roztáhly. Snad v reakci na světlo.
"Jsi si jistý?" zeptal jsem se ho místo toho, abych mu to řekl zpátky. "Nemesisi, já už nejsem ten Al, kterého jsi znal. Ten Al z hory," zvedl jsem se na břicho a vážně mu koukal do očí. Bylo důležité, aby to věděl. "Nemyslím si, že se ti bude líbit, kdo doopravdy jsem," přiznal jsem a sklopil jsem uši nazad. Otevřel jsem tlamu a chtěl ještě něco říci, ale místo toho jsem uhnul pohledem i hlavou stranou a lehce zavrčel. Hlavně sám na sebe.
Po chvilkové pauze jsem se otočil a na můj obličej se znovu vrátil klidný výraz. "Ať se ale rozhodneš jakkoliv, chci aby jsi věděl, že jsem tě miloval," usmál jsem se na něj. A miluju? A miluju? A MILUJU?!? v hlavě mi křičel Hlas, projednou se snažil mi vztah srovnat a ne zničit. Měl jsem to možná dodat, ale nechtěl jsem lhát ani sobě ani jemu. Sám jsem netušil, jak se cítím. "Nevím, jak se cítím teď, ale nejsi mi lhostejný," poznamenal jsem konečně.

Už dlouho jsem jeho obličej neviděl takhle z blízky, aniž by se přes nás nevalila nějaká emoční či dějová vlna. Kdy naposledi jsme mohli takle v klidu ležet v trávě a užívat si prvních ranních paprsků a nic neřešit? Asi... Nikdy? naše životy byly propojené traumaty, hroznými chvílemi a občasnými, vzácnými, okamžiky radosti, které trvaly pouhé vteřiny. Nedokázal jsem si jich vybavit mnoho. Jeden byl ale prominentní. Tehdy na hoře, než se utrhla lavina. To byla jedna z mých nejlepších vzpomínek.
Kde je Karma? loupl jsem očima vzhůru, ale neviděl jsem její pestrobarevná křídla. Necítil jsem ani Hlase poblíž, takže se třeba bavili spolu, kdo ví.
"je to jako vystřižené ze snu," souhlasil jsem a znovu vrátil zrak do jeho svislých zorniček. Vždy mi připadaly cizí, ale dokázal jsem v nich vidět někoho, kdo je mi blízký. To ale neznamenalo, že mne neznepokojovaly.
"Ale?" zopakoval jsem po něm. Špatně jsem pochopil, co chtěl říct. "Možná je to až příliš snové?" nadhodil jsem jako možný konec jeho načaté věty.

Co mohlo být lepšího než si sám ležet na louce a pomalu usínat. Když nebyl nikdo kolem,mojee zásoba energie se vyčerpávala bez šance na obnovu. Cítil jsem, jak se pomalu utišují mé životní funkce, jak pomalu upadám do dřímoty a spánku.
A pak mi srdce několikrát silně zabilo a oči se mi rozlepily. Někdo je tady, pomyslel jsem si a našpicoval uši. Nezvedal jsem hlavu a neotáčel se, co kdyby to byl jenom další prevít?
Nehýbal jsem se a dál si nerušeně ležel a dýchal, dokud vlk nepřišel skoro až ke mně. Čekal jsem, kdy se přelije kalich mé tolerance a vystartuju tomu odvážlivci po kotnících, ale místo zubů se můj obličej přetvořil v jediné sekundě v překvapený, zmatený, zklamaný a smutný. Cítil jsem hluboký smutek, hlubší než mariánský příkop, tmavší než duši největšího padoucha.
Jemně mě píchlo u srdce.
"Nemesisi," šeptl jsem zpátky a jemně k němu natočil hlavu. Díval jsem se na něj jedním okem, stejně jako se on díval na mě. Nehrnul jsem se k němu ho obejmout tak, jak jsem to dělával. Ani on se nikterak nepokoušel o narušení prostoru mezi námi. Je to jako ta propast.

// Hadí ocas

Našel jsem les a našel jsem i mýtinu, kde bylo ticho a klid. Už dlouhé dny tady nikdo nebyl a bylo to cítit. Svěžest a naprosto dokonalá harmonie zvuků nerušené přírody mě rychle uklidnily. nebl důvod se vztekat nad tím, co se stalo. Nebyl důvod se tím zabývat. Žádné výčitky svědomí, prostě nic. Lehl jsem si na zem a se spokojeným zabručením se poválel ve vysoké trávě a bylin. Vůně meduňky mě uklidňovala a já si se zájmem do rostliny několikrát kousl.
Po několika minutách jsem ucítil její uklidňující účinky. Víčka mi lehce klesla a já se s vyvaleným břichem rozhodl klimbat za východu slunce. Tlapky mě lehce brněly od rychlého poklusu sem, ale cítil jsem se spokojený. Nic mě netížilo.

// Zrcadlové hory

Ten pocit jsem znal. Byl to stud nad tím, kým jsem doopravdy byl. Kdysi to byl hlavní pohon mého já, ale teď, když se se takříkajíc vybarvil a konečně dospěl k tomu, abych se přestal přetvařovat, jsem se nestyděl. Tohle jsem byl já. byl jsem lhář, hajzl, podvraťák, sólista a naprosto nechutný pokrytec, který si byl ale vědom svých nedostatků a využíval je proti všemu a všem. Shodit vlka do jámy plné ostrých kamenů? Tehdy morální dilema, nyní absurdní otázka s jednoduchou odpovědí - bez problému, když z toho něco bude.
Rázoval jsem si to z hor do nejbližšího lesa. Nepotřeboval jsem společnost někoho tak ohavného jako byl ten vlk. Chtěl jsem se jen v klidu vyspat a to mi nedovolilo kamení a ani on.

// Meduňková louka

Sledoval jsem, jak se svíjí v křečích. jak jeho tělo pohlcuje bolest, proti keré nemůže nic udělat. Cítil jsem se snad poprvé v životě silný. Nemohl nic. Já byl ten, kdo mu tohle působil a kdo teď shodil jeho krále do výmolu, kde se bil o poslední zbytky života kolem projíždějících kol míjejících kočárů na hrad bez něj.
Taková síla... bylo to opojné, nebylo divu, že někteří mocní vlci prostě měli radost ze způsobování bolesti. Mně to radost nepůsobilo, cítil jsem ale něco jiného, stejně silného a dechberoucího. Byl to pocit zadostiučinění. Ano, zasloužil si to. Dle mého soudu mu tohle patřilo. Byl to bídák, hajzl a ubožák, který si nezasloužil nic jiného.
Odplivl jsem si a rozešel se pryč. Cítil jsem někde hluboko uvnitř, že se tam tvoří nějaký pocit viny, tak jak se mi to stávalo často, když jsem byl mladší.
Přestal jsem vlka týrat, až když jsem byl z dosahu. Nevěnoval sjem mu ani pohled a ani jediné slovo, nestál mi za to.

// Hadí ocas

“Ani nevíš jak moc,” odtušil jsem jedovatě, když řekl, že jsem stejně prohnilý jako jiní vlci. A prý, že si vybíjím zlost na nevinném. “Pochybuji, že seš nevinný, ale rozhodně ti nic nezazlívám. Jen… Krysa pozná krysu,” pokrčil jsem rameny.
Přemýšlel jsem. Skočím po něm? Ta noha vypadá ostře. Můžu ho úplně zničit jen magií, očima jsem skrze jizvy loupl po vlkovi.
“Tvé hkavě by slušel špalek a tvému tělu prázdno nad krkem, ale o tom jindy,” ušklíbl jsem se. Neměl jsem z toho radost, ale… teď jsem už přece nemohl vycouvat. Vlk se div nepozvracel a já věděl, že je to díky mně. Ucítil jsem něco zvláštního, něco, co jsem neznal.
Začal jsem mu způsobovat křeče. Pomalu je cítil v zadních nohou, až postupně zesílily na maximum, až se mu nohy podlomily a nemohl udělat nic, co by mu pomohlo. Zůstal jsem jenom stát a sledoval ho. Tiše.

Nečekal jsem, že se vlk taky pustí do řečnění. Tak nějak jsem svůj monolog považoval za dost dramatický a trapný na to, aby se mi jenom vysmál a odešel, ale vlk přistoupil na mou hru a tancoval spolu se mnou. “Proč by mi tě mělo být líto,” odfrkl jsem si, protože stejně jako on, ani já se nezajímal o životy cizích. “Je mi jedno, žes tam nebyl,” řekl jsem, aby mu bylo jasné, že si na něm nevybíjím zlost účelně. Zlobil jsem se proto, že jsem mohl a že se mi jeho obličej nelíbil.
“Všichni jsou mrtví, nebo aspoň většina,” řekl jsem chladně. Ta výprava nebyla příjemná. Někoho zavalila lavina, jiného rozdupaly gorily, někoho sežrala mořská přišera a dalšího roztrhal jeho dvojník. A ti poslední přeživší byli rádi, že byli rádi. “Přišery, lavina, dvojník a mořská obluda. Ani jedna ze smrtí nebyla hezká,” poznamenal jsem. Nebyl jsem žádný jouda, už jsem toho viděl dost. Až příliš.
Polemizoval, ale to mě nezajímalo. “Takhle filosofický postoj ti nesluší,” zavrčel jsem a nadechl se. Jindy bych couvl. Už jsem si ulevil, tak proč bych dál zasahoval? Dnes ale ne. “Jsi nechutný,” odplivl jsem a zle se na něj podíval, až se vlkovi udělalo velmi nevolno, div se z toho nepozvracel.