Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Arcanus reagoval kamenně a stroze mě odbyl. Možná jsem čekal něco víc, ale na druhou stranu to bylo pochopitelné. Jako člen smečky jsem stál za starou belu a spíš jsem tady nebyl než byl, takže můj odchod vlastně neznamenal nic víc než odchod někoho de facto cizího, kdo občas kempí na území s povolenkou a pak se sebere a odejde.
Čekal jsem mezi stromy a napadlo mě, že bych se mohl podívat vzhůru do korun, jestli tam náhodou není Karma. Její barevná vnitřní křídla jsem nikde neviděl a pochyboval jsem, že bych zbytek její kamufláže rozeznal od korun stromů.
Nemesis ještě něco řešil s otcem, takže jsem popošel dál do lesa. “Karmo? Karmo!” zavolal jsem do korun a natáhl uši, jestli ji uslyším. Nikdy na mě nemluvila, ale třeba by mi napovědět šelest křídel.
“Po Karmě se sháníš, ale já jsem ti úplně buřt?” ozvalo se zpod listí. Otočil jsem hlavu na hromadu a uviděl malá zlostná očka Hlasu. “Přesně tak,” odpověděl jsem mu. Hlas mi byl velmi ukradený, jeho život se mne netýkal. “Jste vážně úplní debžoti, opouštět smečku před zimou,” ušklíbl se Hlas a ani se nesnažil mluvit tiše, takže by mě nepřekvapilo, kdyby ho slyšel i Arcanus. “Mě zima nevadí,” zavrtěl jsem hlavou. “Tobě ne, ale to tvoje tintítko ti v zimě chcípne,” ušklíbl se Hlas posměšně. “Já zůstanu tady, hádám že nemáte nějakou fajnou noru plnou teplého listí,” odtušil a dřív, než jsem řekl bé se zahrabal zpátky do hromady a nezbylo po něm vůbec nic.
Povzdechl jsem si a otočil se na Nema. “Takže?” zeptal jsem se ho.

Nemuseli jsme čekat dlouho a zpoza stromů se vynořil Arcanus. Vypadá hrozně, neuniklo mi. Jako kdyby jeho tělo prošlo nedávno něčím velice ohavným. Viděl jsem i kapky krve a hlíny na jeho kožichu. Rval se? přemítal jsem, zatímco se k nám šinul.
Ani jsem se nesnažil skrýt škleb, když nás přivítal doma. Nemesis byl první, co se do Arcanuse opřel a jal se mu vysvětlit, že tohle jeho domov není. Vlastně dokonale shrnul moje vlastní pocity ohledně tohoto místa.
“Jsem na tom stejně. Přidal jsem se jenom kvůli Nemesisovi,” rozhodl jsem se taky monečně promluvit. Tlamu jsem měl ještě chvíli otevřenou, ale myšlenku Ale ani to mě tady nedokázalo udržet a odešel bych stejně, jsem si raději nechal pro sebe. Nebyl jsem ještě připravený říkat takové věci nahlas. Možná to bylo způsobené jenom nahromaděnou iritací z tohoto místa, nebylo vhodné dělat unáhlené závěry.
“Takže… Tak. Jdu. Třeba se někdy ještě potkáme, tam venku,” vydechl jsem. Nepoděkoval jsem, ani jsem se neusmál. Bylo mi jedno jestli ho nebo kohokoliv z lesa venku potkám, byli pro mě zcela postradatelní jako jakýkoliv jiný vlk na světě.
Udělal jsem pár kroků pryč, ale pak jsem u jednoho stromu zastavil a otočil na Nemesise. Čekal jsem na něj.

// vůbec jsem nezapomněla a už lezu

//Esíčka

Nebylo co. Prostě jsme šli a já sledoval přibližujíci se les. Byl jako obrovská temná díra, jako zející jáma a jako otevřená tlama, do které jsme oba dva dobrovolně hodlali vejít - naposledy. Naposledy mezi zrádné zuby a dlouhé stíny, mezi nepřející porost a vlky, kteří se nevzájem neznali a nejevili zájem.
Nejevím zájem nazpátek, myslím, že tady není co zazlívat, pomyslel jsem si vlažně a následoval Nemesise dovnitř. Necítil jsem nic pozitivního, když jsem se dostal za první stromy a procházel kolem kamenů. Cítil jsem, jak se mi od srdce odvíjí dlouhé prameny nechuti a touhy odejít. Tohle místo… Neměl jsem na něj nejlepší vzpomínky a i ty dobré byly bezvýznamné. Bezvýznamné v tom smyslu, že mě nedokázaly obalamutit nostalgií a touhou zůstat. Proč bych to dělal? Nemesis chtěl odejít a to byla jediná věc, která mě v mém životě momentálně zajímala nejvice, ale co si budeme nalhávat, nebylo to nic slavného, protože zbytek velcí mě nezajímal vůbec. Laťka nebyla vysoko, vlastně vůbec neexistovala.
Došli jsme do středu lesa k úkrytu. Pamatuješ si na Fiéra? Hmm, pomyslel jsem si. Pamatuješ si na porod Lucy za tvými zády? Hmm.

Nemesis se o mě opřel, jak jsem předpokládal. Docela jsem ho znal, přecijen jsme k sobě měli blízko. Občas mi ale přišlo, i přes to všechno, co jsme spolu zažili a tak, že je jako prázdná zeď. Nevěděl jsem, jak na něj reagovat a jenom na něj koukat mě ubíjelo. Stejně tak mě to i iritovalo. Ale čím? On za to přece nemohl, nebo? Vadil mi fakt, že mu neumím pomoci? Pravděpodobně.
"Tak se ho pojďme zbavit," navrhl jsem nakonec, když jsem Nemesise vyslechl. Nedivil jsem se, že mu Karma chybí, když mu dělala jedinou donáškovou službu v okolí.
Rozešli jsme se k lesu a já s hlubokým nádechem řekl: "Určitě se tam zas něco děje." U Asgaaru to byla docela konstantí jistota. Někteří vlci to vyhledávali, to vzrušení, neustálý povyk a tak, ale mně to nebavilo. Nikdy jsem se v tom nedokázal najít. Chtěl jsem klid, svůj klid a Nemesis na tom vypadal podobně. Možná právě Asgaar byl zdrojem všech jeho problémů, jak už několikrát naznačil.

// Asgaar

Nemesis rybu chytil, ale... Něco bylo špatně.
Chmury na sebe nenechaly dlouho čekat, když se Nemesis, můj bývalý druh, nynější ??? sotva dostal na pevnou zem bez vody a odhodil rybu na zem, kde se jenom sedl.
Probodl mě pohledem. Opětoval jsem ho. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal přes tu chladnou skleněnou zábranu jeho hadích zorniček a potopil se do purpurového sametu hlubokých vesmírů jeho očí.
Nemůžeš.
Otevřel jsem tlamu, chtěl jsem ho napomenout, odstrčit tyhle slabošské kecy stranou a donutit ho vzít maso do tlamy a pozřít ho. Hmm. Rychle jsem si ale uvědomil, že by to k ničeu nevedlo a hlavně, že jsem to udělat nechtěl. Tak proč mě to napadlo?
Zavřel jsem tlamu a přišel jsem na pevninu za ním. Došel jsem až k němu a hlasitě se nadechl.
Nic jsem neřekl, jenom jsem přišel blíž a prorazil se skrz jeho bariéru a dovolil mu u mě najít komfort, porozumění, odpuštění, do háje, cokoliv, co potřeboval. "To nevadí," špitl jsem nakonec.

S pronikavou mlčenlivostí jsem se na Nemesise podíval a vědoucně přikývnul. Tak nějak jsem už dospěl k tou, abych se nezajímal o všecno a všechny kolem sebe, jako kdyby jejich životní pohoda měla vliv na tu mou. Protože konec konců jsme každý byli na světě na vlastní pěst.
Prvně jsem chtěl Nemesise v tom nechat samotného, ale pak se mi ho asi zželo - že by? - a následoval jsem ho, což ho moc nepotěšilo.
Nemesis vlezl do vody a začal lovit ryby. "Myslel jsem, že je nemáš rád," špitl jsem, když jsem došel až k němu a tiše se postavil do vody vedle něj. Ryby jsem lovit uměl. Bylo to to jediné, co jsem lovit uměl. "Stačí jen chvíli stát, až si na tebe zvyknou a pak je chytit do zubů," radil jsem mu a dělal přesně to, co jsem říkal. Stál jsem nehybně, až se začaly rybky promenádovat kolem mě. ne přímo promenádovat, ale přestaly se tak ostýchat. Jedné z ryb se najednou svět otočil vzhůru nohama a doplavala břichem vzhůru před Nemesise, šťastná náhoda? "Teď," šeptl jsem.

// Kaňouři

Něco je lepší než nic, pomyslel jsem si, ale nic jsem dál už neříkal. Hodlal jsem ho dotáhnout aspoň k řece a pomoct mu chytit aspoň něco, třeba blbou želvu nebo žábu nebo tu kachnu, ale dál jsem to řešit nehodlal. Jestli hodlá umřít na vyhladovění, bude to jeho starost. Cítil jsem, jak mě to lehce frustruje a nepřekvapilo mě, že nemám zas takový zájem ho udržet na živu tím, že bych se do lovení opřel já.
"Nezajímá mě to," řekl jsem a oplatil mu jeho pohled. Ať už hledal cokoliv, našel čistou a krutou upřímnost, lhostejnost v mých očích přímo vytékala a stékala mi po tvářích.
Došli jsme k řece za plného světla. "Počkám tady," řekl jsem a sedl si k řece. Už se mi nechtělo mu pomáhat. Rozhodl jsem se, že prostě počkám tady, dokud se nevrátí s úlovkem. Projev víc trpělivosti... Dobře, když nic nedonese... Sám nic nezabiju, povzdechl jsem si a opravil se: "Nebo ne, půjdu za tebou. Aspoň se podívám, jak to vlastně vypadá, když vlk loví." To, že jsem mu hodlal potají nějak pomoct, aniž bych si zašpinit tlapky a musel se na to dívat jsem nezmínil.

Měl pravdu a bylo to jen dobře.
Koukal jsem kolem, ale nic jsem neviděl. Nemesis se pořád kroutil a kvílel, že by toho sám stejně moc neulovil. Nakonec navrhl, abychom šli někam jinam, třeba k řece hledat myši nebo kachny. Ryby ne,ty mu nechutnaly, pokud jsem se dobře pamatoval. "Ať je tedy po tvém," souhlasil jsem a stáhl hlavu dolů ze své surikatí pozice a rozešel se směrem k řece.
"Ale tam si něco chytneš," řekl jsem vážně. "Potom bychom mohli do Asgaaru, na poslední návštěvu. Alespoň na tu mou," nadhodil jsem. Nikterak jsem se na to netěšil, mnohem raději bych zvolil tu zbabělou strategii, o které Nemesis předtím mluvil. Neměl jsem zas takovou chuť se tam vracet a s vlky se vidět. Nikdo z nich mi nebyl blízký a kdyby nebyli rodinou Nemesise, ani bych se neobtěžoval.

// Esíčka

// Klimbavý les

"Ne napořád," odtušil jsem a tím jsem to ukončil. Chtěl jsem se toulat přece. Hory jsem ale miloval a toulat se po nich by mohlo být tou nejlepší zábavou.

"Ew, takže pedofil," nakrčil jsem znechuceně pysky. Ty vlčice na něj tlačila když byl malý a pak si ho našla, když vyrostl. Sám jsem nebyl žádný andílek a určitě jsem měl taky nějakou úchylku - byl jsem gay, to bylo samo o sobě jednosměrnou vstupenkou do pekla - ale z tohohle mi vstaly chlupy na zátylku.
"Ještě že tak," usoudil jsem. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby vyhrála ona. Nemesis by si to nezasloužil. herdek, nikdo by si to nezasloužil!
Všiml jsem si jeho pohledu a jeden koutek tlamy se mi zvedl do posměšku. Mávl jsem ocasem a začal ho prudit ohledně jídla. To, že jsem já jíst nemusel neznamenalo, že on vedle mě bude držet hladovku. Tiše jsem se sám pro sebe zasmál, když poposkočil kupředu a začal protestovat. "Nehuč," odtušil jsem pobaveně a vyšel z lesa. "Já na to koukat nebudu," souhlasil jsem a začal se rozhlížet kolem. "Ale pomůžu ti to aspoň chytit," řekl jsem. "Když teda něco najdeš. Nic nevidím," řekl jsem. Věděl vůbec někdo, že nemám čich? Sám jsem netušil, že jsem v tomhle ohledu postižený. Rozhlížel jsem se kolem a ačkoliv svítil měsíc, stejně jsem viděl velké kulové.

"Když už tam jednou vylezeš, nemusíš znovu chodit nahoru," poznamenal jsem rádoby chytře. Neměl jsem s fyzičkou problém a hlavně jsem neměl problém se šinout do kopce i několik dní, když na to přijde. Neměl jsem kam spěchat.
"Spíš nemají zájem," opáčil jsem. Myslel jsem si totiž, že tím naráží na mě. Můj tón byl tdy lehce chladný.

"Nic zajímavého se nestalo, tu vlčici jsem nepotkal a to je tak všechno," pokrčil jsem rameny a sledoval jsem, jak se Nemesis protahuje. Sice měl hustou srst, ale když se natáhl jako špagetka, šla mu vidět žebra. I tak jsem na něj nestydatě čučel a prohlížel si ho. Na nezdravé se blbě kouká, usoudil jsem a pomalu se postavil. Vzhlédl jsem k obloze, kde se zračil měsíc. Nemesis na něj taky koukal a když otevřel tlamu, začal na něj výt. Pousmál jsem se a sám jsem hlavu zaklonil a připojil se k jeho sopránu svým basem. Měl jsem hluboký hlas a dlouhý, vyl jsem na jeden nádech, zatímco si Nemesis odkašlal a znovu se připojil. Kdo ví, jestli za omohly geny? Vlci v horách na severu možná měli větší objem plic a hlubší tóny se lépe nesly?
Stáhl jsem hlavu zase zpátky. "Pojď, jdem ti najít něco k jídlu, nedá se na tebe koukat,"
ušklíbl jsem se a prošel k němu, abych o jeho kostnatou prdel pleskl ocasem.

// Kančí remízky

"Daleko od čeho?" nadhodil jsem. Hory byly prostě hory, jedno místo z mnoha, kde se dalo existovat. "Pořád jsi duchem v Asgaaru?" řekl jsem. Jeden by to považoval za obvinění, ale můj tón byl věcný a stručný. Mohl říkat, že odejde, že nechá les se skálami a rodinou za sebou, ale opustí ho Asgaar? Možná je na něj natolik imprintovaný, že se ho nikdy nezbaví a vždy ho bude nosit blízko u srdce. To se o mně říct nedá. Neměl jsem stálý domov, přestěhovali jsme se jako vlčata a pak rodiče prostě zmizeli. Nemám zázemí, nic, k čemu bych se upnul. Znám jen hezká místa, kde jsem chvíli byl. Byl jsem tedy v tomhle ohledu svobodný. Kdybych chtěl, mohl bych odejít za hranice Gallirei a nic by mě nedrželo zpátky.
Měl jsem ale zdejší chaos a kouzla rád - jistým sebepoškozujícím způsobem.
"Hmm, tak můžeš vymyslet, jak bych se ti za to měl odvěčit," mrkl jsem na něj a s pokývnutím hlavou jsem souhlasil s tím, že budu dávat pozor, jestli kolem nejde bílá vlčice s fleky a půlkou ucha. Kdo ví, co byla zač a proč na ni byl Nemesis vysazený. Třeba byla prostě jenom škaredá a to je obecně vzato odpuzující a hodné hnusného zacházení.
Noc jsem strávil před norou, ale k ránu jsem se zvedl a chvíli po lese pochodoval, abych si ho prohlédl, našel tu ubožačku a protáhl si nohy. Vrátil jsem se po polední, ale s prázdnou. Nemesis se probudil k večeru.
"Sisi?" houkl jsem zpátky na šedou hlavu trčící z nory za jeho hlavou. Seděl jsem na kameni, který byl nad vchodem do nory. "Jak se spalo, Šípková Růženko?" zeptal jsem se ho a lehl si na kámen, který chladil.

"V těch horách, kde jsme byli jako malí," řekl jsem a uvědomil si, s jak velkou dávkou nostalgie to říkám. Nebyli jsme staří, ale tohle... Jako kdyby to byly věky!
Zabublal jsem tichým zasmáním, podobně jako když lehce poposkočí poklička na hrnci. "Nebýt tebe, už jsem se asi utopil," podotkl jsem.
To ano, ale je ten život o něco více zajímavý? Ne, pomyslel jsem si. Nedělo se mi nic tak překotného, aby stálo za to probdít celé noci. "Se odklidím, ať můžeš v klidu spát," odpověděl jsem místo toho. "Budu čučet kolem, po nějakém tom chudákovi," zazubil jsem se. Potřebovali jsme nějakého kašpara, na kterém bychom mohli vyzkoušet víc mých fíglů.
Nechal jsem ho, ať si konečně lehne a může v klidu odpočívat, aniž bych mu při tom otáčel svět vzhůru nohama. "To už by ses pak ale nemusel probudit," řekl jsem, postavil jsem se a sklonil hlavu k té jeho. Chtěl jsem jazykem přejet po čele, ale něco mi v tom bránilo. Zase. Tentokrát jsem se ale nenamáhal protláčet skrz a místo toho jsem mu fouklo na ucho. "Dobrou noc, ať tě blešky štípou - však to znáš - celou noc," zašklebil jsem se a vyprdelil jsem se z nory ven, kde jsem si lehl a čuměl do blba.

"Hmm," vylezlo ze mě zamyšleně. "Těžko říct. Byly tam i světlé momenty, většinu času to nebyli takoví lobotomi," ušklíbl jsem se. "Vlastně mám na Ragar hlavně dobré vzpomínky. Bylo to asi nejlepší místo, kde jsem žil. Jakmile jsme odešli, šlo to všechno do loje," pokračoval jsem. V Mechu jsem sice potkal Saturna a... A to bylo asi všechno? Byl tam Therion a Launee...
"Dobrý nápad," souhlasil jsem. Křeč v lýtku byla nejhorší možná bolest, jakou si jeden mohl představit. A co teprve v obou najednou? To je teprve agónie!
"Nejsem unavený. Nejím a nespím. Spím jen, když jsem sám," vysvětlil jsem. "Ano, to znamená, že na tebe budu čučet celou noc, zatímco budeš spát," zašklebil jsem se na něj, zatímco se Nemesis soukal ke mě. Nějak. Moc jsem mu to neulehčil.
A stejně se pak praštil. Pustil jsem ho ze svých spárů, aby si mohl normálně lehnout. "Vypadals vtipně. To pak zkusíme na nějakém prvním chudákovi, co senám připlete do cesty," navrhl jsem a lehl si tak, aby měl Nemesis dost místa na uvelebení. Já přece spát nepotřeboval, mohl jsem klidně stát venku.

Souhlasně jsem zabručel. My dva jsme toho byli důkazem. Nic obyčejného na nás nebylo. Od mazlíčků až po barvu drápů jsme byli zcela odlišní od normálních vlků. Já k normálním ale nikdy nepatřil a asi jsem ani nechtěl. byl jsem smířený s tím, že jsem jiný a že to tak bude napořád.
"Protože to byla banda nezodpovědných imbecilů?" nadhodil jsem. "Protože to byla nejbližší potrava pro celou smečku?" pokračoval jsem ve vyjmenovávání důvodů. "Protože se nás rodiče chtěli nenápadně zbavit?" dokončil jsem to u toho nejméně pravděpodobného. Byl jsem si jistý tím, že jsme byli chtění a rodiče nás rádi měli, ačkoliv se v našich životech udržovali jen sporadicky. Možná proto jsme všichni tři vyrostli v takové nefunkční idioty.
"To je ale hrůza," protáhl jsem. Dva vlci, co se k smrti nesnáší, si budou po dlouhué dny tuláckého života dělat společnost. Co mohlo být horšího?
"Jestli se vrátí, můžeme ho vyštvat naší nevkusností," nadhodil jsem a položil se na starou kožešinu. "Stejně mě na jeskyně nikdy neužilo," poznamenal jsem a tlapou přejel po hliněné stěně. "A na nory taky ne. Většinou spím prostě venku. Když už teda spím," řekl jsem a pokrčil rameny. Když jsem měl společnost, vydržel jsem vzhůru bez omezení. Bylo skvělé být pijavicí.
"Zkus se nepraštit," navrhl jsem Nemesisovi a potom mu zamlžil zrak a otočil orientační smysl naruby. Nemluvě o tom, že se mu v zorném poli objevilo těch stěn nějak víc a nějak blíž.

“Tak by to asi mělo být,” podotkl jsem. To byl zdravý přístup masožravce. Správný přístup normálního vlka, který nechce umřít hlady. “Já byl vždycky trochu jiný,” dodal jsem. “Začalo to, když jsme byli ještě jedna velká šťastná rodina v Ragaru. Šli jsme na lov losů, kteří mě málem udupali, kdyby mě máma nezachránila,” zavzpomínal jsem. Bylo to tehdy velmi děsivé.
Podíval jsem se na Nemesise, kterému Karma chyběla. Soucítil jsem s ním, ale víc jsem udělat nemohl. Co jsem ale mohl a co jsem udělal, bylo ponoukat ho k odchodu ze smečky. To místo bylo stejně prokleté. Beztak. “Upřímně?” začal jsem vážně a kosil úkosem na Nemesise odmítavý pohled. “To by byla jedna z mých nejčernějších nočních můr,” ucedil jsem s úšklebkem a pak se lehce bublavě zasmál. “Budou to nejhorší dny mého života,” pokračoval jsem, ale do hoasu se mi už vkradla hraná dramatičnost. “Ale už teď se na ně těším,” dokončil jsem. Mávnul jsem nadšeně ocasem, když se rozhodl, že smečku opustíme tedy oba dva.
“Tak to má být,” přitakal jsem, co se jeho vzhledu týkalo. Důležité bylo, že se to líbilo jemu.
Zastavil jsem u velkého kamene a naklonil hlavu na stranu. Byylo pod ním nečekaně černo a jak se ukázalo, bylo to přítmí nory. “Můžeme začít trénovat na tulácký život rovnou tady,” prohlásil jsem a vecpal se dovnitř.
Bylo tu dost místa a bylo tu i nějaké zetlelé listí a kožešiny. Bylo to útulné, ale už opuštěné.