Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ÚNOR | 6 | BELIAL, STYX

Nečekal jsem, že vlčice naproti mně bude... Styx. Došlo mi, kdo přede mnou leží hned při původních slovech. Už jako malého mě táta varoval před šedou vlčicí, která zabíjí vlčata bez provokace. Nikdy jsem ji nepotkal, ale potkala ji Nym, můj táta a očividně spousta asgaardských vlků. Zasmušile jsem si uvědomil, že mi o tom nikdo za celou dobu mého působení v Asgaaru neřekl a o to více jsem se zavtrdil v tom, že jsem tam byl spíše na obtíž.
Přede mnou leží zapřísáhlý nepřítel Asgaaru, zabiják vlčat a pak vlk, který chce Asgaar rozebrat zevnitř jako červi rozežírají mrtvoly, skvělá společnost! uvědomil jsem si, že dokonale zapadám. "Netušil jsem, když jsem dneska vstal, že se setkám s vrahem a podvodníkem," poznamenal jsem suše. Poohlédl jsem se po Hlasu, který ležel u mých nohou a tvářil se, jako kdyby mu kolem hlavy létaly houby. I ty? s povzdechem jsem zakroutil hlavou. To je mi ale společnost.

ÚNOR | 5 | BELIAL, STYX

Podařilo se mi odrazit vlky od rvačky, za což jsem byl rád. Ne, že by mi to vadilo, jen jsem se rvát neuměl a prostě se mi nechtělo. Svou velikostí bych je snadno zalehl, ale oni by mě uhnali, kdyby na to přišlo. Stejně by po mně nešli. Šedivka šla po něm, protože je z Asgaaru. Jsem za vodou, pomyslel jsem si, zatímco se ti dva na sobě nějak hýbali a mluvili.
"Mě nic. Jen to tam nemám rád. Není tam nikdo, kdo by se o mě zajímal a já se nezajímám o ně," řekl jsem a vydechl. Byl tam Nemesis, ale toho jsem pustil k vodě už dávno. Setrvával jsem s ním ve svazku jenom proto, že on nechtěl odejít. Bylo mi docela jedno, jestli mu ublížím nebo mu ubližuji teď. Zažili jsme spolu pěkné chvíle, když jsme byli mladí, ale postupně jsme od sebe rostli dál a dál, až z toho byly jenom hezké vzpomínky.
"Proč seš na ně ty tak nabroušená?" zeptal jsem se vlčice.

// manipulace s Nemesisem povolena

Samozřejmě měl pravdu. byli jsme malí a hloupí, ale já cítil potřebu se omluvit za své předešlé činy, ikdyž jsem je udělal jako malé vlče. Tehdy jsem věděl, co dělám a tak jsem věděl, že omluva byla na místě.
Ptát se na Launee a Theriona bylo na místě, byli to moji náhradní rodiče a ačkoliv jsem s nimi strávil opravdu málo času, měl jsem je rád stejně jako vlastní rodinu. Launee dokonce více než vlastní matku, která mě opustila a venovala se mi méně než kdokoliv jiný z rodiny. To jsem měl lepší vztah i se Siriusem, který byl bůhvíkde a který mě obětoval Tase, aby si zachránil vlastní prdel.
"Ah, tak..." vylezlo ze mě pomalu a tiše. Launee byla na cestách, což bylo dobře, určitě si odpočinek a doprodružství zasloužila. Therion byl ve hvězdách. Možná utíkal za tou kometou, kterou jsme spolu naposledy viděli. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Rozhodl jsem se utéct k jinému tématu, abychom se neplácali ve smutných věcech. Usmál jsem se a ocasem pohodil ze strany na stranu, když Saturn souhlasil, že moje pozice se tedy změnila na pomocníka alfy. "Jsem ti k službám," řekl jsem a šarmantně se uklonil, ale rychle jsem se narovnal, neboť přišel Meinere a Bianca.
"Ahoj," pozdravil jsem je konečně, když se začali bavit o nějaké vlčici. Muselo to být to další vytí, které se lesem neslo. Bianca zareagovala na Nemesise a ten k ní promluvil: "Jo, v celé své maličkosti." Nevnímal jsem příliš, jestli si ještě něco řeknou, protože mě zajímala ta kauza s vlčicí. Bianca se s ní prý nějak vypořádala a Meinere tvrdil, že je padlá na hlavu. Nakrčil jsem pobaveně čenich, nicméně Nema to moc nezajímalo. Místo toho se přitočil znovu k Biance a zeptal se jí, když domluvila: "A jak to jinak jde?" Byl jsem rád, že si má Nemesis s kým povídat a nestojí vedle mě jako silný sloup. Sám jsem se posadil do sněhu a natočil uši k Meinerovi. "Díky, žes tehdy doručil mou zprávu," poděkoval jsem mu. Tím byly všechny moje záležitosti vyjasněny a já se mohl pohnout dál. Mohl jsem jít na jih za sestrou, ale nechtěl jsem. Zůstal jsem tedy sedět a čekal, až začne jaro. Nejspíše.

ÚNOR | 4 | BELIAL, STYX

"Přeces to nedělala z dobroty duše," odfrkl si Hlas, když vlčice protestovala, že nedostala náležitých díků. Vůbec jsem se nedivil, že to takhle dopadlo. Hlas byl vychcaný jak mraky a upřímně bych byl raději, kdyby ta vlčice dostala přes čumák. Neměl jsem ale na rvačky náladu a ačkoliv vlk poznamenal, že já s vlčicí jsme jen banda hromotluků z dob pravěku, pravda byla opakem. Jak chcete. Vám to prospěje a mě... ě to náramně pobaví, pomyslel jsem si a vypustil ze svých pórů tolik THC, že by to svalilo i mamuta.
Samotnému se mi lehce zhoupla země pod nohama, ale jinak jsem byl v klidu. Navíc jsem dostal podivný pocit hladu, jenže já jsem moc nejedl. Přišel jsem teda blíž a lehl jsem si na zem. "Asgaar je hrozný," přiznal jsem, abych se zapojil do debaty.

ÚNOR | 3 | BELIAL, STYX

Nesl jsem Hlasa a cítil, jak led pode mnou povoluje. Voda prosakovala skrz a bylo tedy nutno zrychlit. Ani mě nenapadlo, že by někdo mohl záměrně led ztenčovat pode mnou. Myslel jsem si, že jsem prostě moc těžký a teď jde jenom o čas. Když jsem se předníma nohama probořil, stačil jsem ještě Hlase zahodit na souš, která nebyla už tak daleko. Dokonce jsem i tlapama dosáhl na dno jezera, ale že by to bylo příjemně se říct nedalo. Zafuněl jsem a hlavou a krkem se opřel o led, zatímco jsem se snažil zvednout pomocí zadních nohou tím, že vycouvám z díry. Šlo to a nakonec jsem mokré nohy položil na pevnější led a už se dostal na souš, kde byl zbytek skupiny. Okřídlená vlčice se smála a já po ní šlehnul naštvaným pohledem. "Hlavně, že se bavíš," ucekl jsem a podíval se na Hlase, který se natáhnul k zelenému vlkovi a hrozivě se na něj mračil.
"Já jsem Hlas! Tvoje svědomí! Nejsem žádná zrůda a jestli něco takovýho řekneš ještě jednou, zhyzdím tě stejně jako ty dva!" ukázal pazourkem na můj obličej a na nohu vlčice. Vydechl jsem a oklepal se, ačkoliv nohy mě pořád zebaly. Naštěstí jsem měl jeden trik v rukávu a začal jsem ohřívat vzduch kolem svých nohou, až začaly rychle usychat. Hlas ucítil teplo a ihned se přifařil k mým nohám, aby se zahřál. "Takže co? Porveme se, nebo?" protáhl jsem cynicky.

ÚNOR | 2 | BELIAL, STYX

Vrazil jsem do vlka a ten pak na mě dopadl. heknul jsem, ale víc jsem na to nereagoval, dokonce ani na jeho kopnutí. Hlas se zasekl o nohu vlčice a snažil se jí držet, zatímco se ho ona pokoušela skopnout.
Nejspíš bych se i bavil, ten malý prevít mi utekl až sem a vidět ho letět po nakopnutí by mě jistě rozveselilo, ale led po námi už nevydržel a začal praskat. "Radši zmizme," řekl jsem bez omluvy nebo čehokoliv a začal se soukat z ledu rychle pryč. Zarýval jsem drápy do ledu a když jsem šel kolem rohaté vlčice, chytil jsem Hlas do zubů a serval ho z ní. Nechal jí na noze stopy po maličkých drápech.
"Pusť mě, pusť! Pomožte mi, chytila mě zrůda!" hulákal hlas svým otravným hlasem a syčel a vrčel a oháněl se po mém zjizveném obličeji tak, že by si jeden myslel, že ty jizvy mám od něj.

ÚNOR | 1 | BELIAL, STYX

Opustit Asgaar bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Byl jsem volný a v hlavě mi teď už neustále nehučelo, že bych se měl vrátit a vykonávat nějaké hloupé povinnosti pro smečku, která mě bohužel vůbec netankuje. Chtěl bych zůstat v Mechu, povzdychl jsem si a skočil na led za Hlasem, kterého jsem načapal se toulat kolem hranic Mechového lesa. Chtěl jsem si s ním promluvit, ale on se rozutekl se smíchem pryč. "No tak stůj přece!" zakřičel jsem na něho, protože mířil k jezeru. Ani jsem si nevšiml, že ledová plocha už je obývaná párem šedých vlků se zelenými znaky, když jsem na led dopadl a uslyšel zakřupání.
"Dávej bacha, hromotluku!" zapištěl Hlas a otočil se na mě, jenže pořád jel pozadu po ledu a já to už taky nemohl ubrzdit a k mé smůle jsem byl už příliš blízko zeleného ocasu jednoho z těch vlků a při své snaze zabrzdit jsem to do něj narval jako bowlingová koule, až to s vlkem smýklo a vyhodilo ho to do vzduchu.

Moje zpráva se tedy do Mechu dostala, za což jsem byl rád. Aspoň jsem neodešel úplně bez rozloučení či jediných slov. Chápal jsem ale, že to mohlo Saturna zasáhnout. "Bylo to ode mě dost srabácké," přiznal jsem omluvně a stáhnul uši směrem k Nemesisovi, který stál vedle mě a tvářil se víc nezaujatě a znuděně než kdy jindy.
Život takový byl. Věci ne vždy vycházely podle plánu nebo podle toho, jak by si jeden přál. Alespoň, že se nezlobil, navíc měl pravdu. Mohl mě sám jít hledat, ale byl velmi zaneprázdněný.
"A Launee a Therion jsou kde?" zeptal jsem se následně, když Launee zmínil. Měl jsem na ni jen dobré vzpomínky. Byla mi více mámou než moje vlastní máma a docela jsem se těšil, až ji znovu uvidím. Ocas se mi houpal ze strany na stranu ve veselém rozmaru. "Takže jsi teď Alfa. Páni. Z pomocníka je alfa," usmál jsem se. "Znamená to, že jsem taky povýšil? Z tvého PP - pomocníka pomocníka, na PA - pomocníka alfu?" usmál jsem se a pak uslyšel Nemesise, který poznamenal, že se někdo blíží. Otočil jsem se směrem, kde byl Meinere a Bianca. Oh.

Moc jsem už nevěnoval pozornost tomu, co si Nemesis hudruje pod vousy a spíš se zaměřil na Saturnuse, který přicházel k nám. Něco ve mě poskočilo radostí a otřáslo se obavami, ale bez okolků jsem se s ním přivítal. Odtáhnul jsem se od něj a postavil se zase zpátky. Koutkem oka jsem si všiml, že si Nemesis stoupl ke mně.
"Hodně," souhlasil jsem. Těch změn bylo několik. našimi kožichy počínaje a našimi povahami konče. Saturnus mi přišel ale pořád stejný. Trošku nervózní, ale spokojený a veselý, vlídnost z něj jenom sršela.
Saturnus sklopil pohled k zemi a já potlačil chuť ho jít znovu obejmout. Zůstal jsem stát a zavrtěl hlavou. "Ne, nebylo. Asi ti to nikdo neřekl, nebo se moje zpráva nedoručila... Řekl jsem tomu černobílému vlkovi, co vypadá, jako kdyby někdo slepil bílého a černého vlka dohromady, že odcházím, abych zesílil," zamračil jsem se. Pamatoval jsem si to setkání. Taky mi to setkání vnuklo nápad krmit se rybami, což byla moje potrava po dlouhé měsíce, neboť jsem nic jiného jíst nedokázal. A teď jsme nemusel jíst už vůbec nic.
"Předtím jsem zmizel, protože se objevili moji rodiče a chtěli jsme vyrazit na lov, ale... Celé se to podělalo," vydechl jsem. Máma mě opustila a otec taky, zůstal jsem se sourozenci a sami jsme se plahočili světem. Tátu jsem pak našel, ale bylo to naposledy.
"Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív. Nešlo to," vydechl jsem a omluvně se na něj podíval. Ocas se mi houpal ze strany na stranu, protože jsem byl rád, že Saturna opět vidím.

Lehce jsem prskl smíchy, když Nemesis poznamenal, že moje vyrůstání v chladném prostředí hor za neustálé přítomnosti sněhu a mrazu zapříčinilo mou homosexualitu. "Přesně, zima dělá z vlků teplouše," souhlasil jsem pobaveně a vyhlížel mezi stromy, jestli už někdo jde. Slyšel jsem vytí zpátky a dokonce jsem slyšel i nějaké další vytí. Vypadá to, že jsme trefili zrovna návštěvní hodiny, pomyslel jsem si pobaveně.
"Myslím, že ano? Sestru má," přemítal jsem. Byli jsme tehdy malí a já Biancu neviděl, ale asi mi o ní někdo říkal. Co naplat, já měl plnou hlavu Saturnuse. Byl jsem rád, že mám kamaráda, se kterým si můžu hrát ve sněhu. Hráli jsme si na prince a princeznu, držel jsem se té vzpomínky jako klíště. Hřála mě v nitru víc než táborák.
Konečně jsem někoho uviděl přicházet. Hnědý kožich barevně odpovídal Saturnovi, ale byl ověšený cinglátky a celý se třpytil jako kdyby ho posypal měsíční prach. Myslím, že teď jsem já princ a on princezna, pomyslel jsem si pro sebe s úsmvem na obličeji, který jsem nedokázal skrýt, když Saturnus přišel až k nám. Vypadalo to, že mě zprvu nepoznává, ale tak divně po mně pokukoval. "Přišli jsme na návštěvu za jedním kamarádem z dětství, se kterým jsem se ani nerozloučil, když jsem odcházel," řekl jsem s úsměvem a když si konečně vzpomněl, zkrátil jsem vzdálenost mezi námi a objal ho. "Ahoj Saturne," vydechl jsem mu do kožichu, než jsem vlka pustil a udělal pár kroků zpátky, abych mu dal osobní prostor a zároveň abych se na něj mohl dívat z dálky a přitom ho nesešrotovat na matičky. Už už jsem otevíral tlamu, že jednoho druhému představím, ale zavřel jsem ji dřív, než jsem to udělal. Nemesisi, tohle je Saturnus, můj nejlepší kamarád z dětství. Saturne, tohle je Nemesis, můj... Bývalý přítel se kterým teď trávím čas a snažím se přijít na to, jestli k němu ještě něco cítím nebo ne? viděl jsem, jak by tohle mohlo špatně skončit, takže jsem se rozhodl dělat hloupého. "Musím ti toho tolik říct," řekl jsem omluvně na začátek.

// zrcadlové hory

Jupí, ano, souhlasil jsem s Nemesisem, ačkoliv to nemyslel vážně. Koutky mi lehce cukly, když se jeho sarkastický tón zabořil do sněhu kolem a ani nestihl pořádně rezonovat. Měli jsme se na co těšit. Nemohl jsem se dočkat, až bude sníh tak vysoký, že se v něm budu brodit. Byli jsme tehdy se Saturnem a Launee v lese, obcházeli jsme hranice, hráli si, vzpomínky mě přepadávaly čím dál tím víc, čím blíže Mechovému lesu jsme byli.
"Žádná změna," podotkl jsem, když řekl, že nikoho v jeho smečce nezajímalo, kde se maličký Nemesis poděl. Neměl jsem o Asgaaru valné mínění, spíše nulové a obecně záporné, protože jsem si ho sám znechutil, ale mohl jsem to projektovat aspoň takto. Nemesis to tam taky neměl rád, mohli jsme na to tedy nadávat spolu.
"Já se narodil do sněhu. V horách byla zima pořád," řekl jsem. Na domov jsem měl taky pár vzpomínek. Byly ale spíše matné. "Kdoo ví," pokrčil jsem rameny. "Jdeme za Saturnem. Byli jsme jako malí kamarádi a když jsem ze smečky odešel, ani jsem se s ním nerozloučil a už ho nikdy nepotkal, abych se mu omluvil," vysvětlil jsem.
Byli jsme v lese a překračovali jsme řeku po jedné z mnoha klád, které tu byly. Byly trochu zasněžené, ale to nebyl problém. Nevěděl jsem, kde les začíná, ale poznal jsem to. Ne podle čichu, ale podle vzhledu stromů. Byly mi povědomé. "Jsme tady," řekl jsem. Zavyl jsem.

// středozemka?

Cestovat tiše mi nevadilo, ale začínal jsem cítit, že se ve mně něco mění. Stejně jako při každém našem kroku byla zima blíž a blíž, tak i moje vnitřní rozpoležení se měnilo. nedokázal jsem se ustálit a být v klidu. "Zima bude krutá," poznamenal jsem, když jsme došli k horám, které byly zasypány sněhem. A to jsme mířili i nadále na sever, do ještě větší zimy a většího sněhu.
Těšil jsem se.
Jak na tom byl Nemesis jsem netušil. Já nebyl ten, kdo ho měl protáhnout tímhle tuláckým životem živého, pouze jsem mu dělal společnost. Od malička žil v luxusu smečky, narozdíl ode mne, pomyslel jsem si, když jsem se podíval na jeho drobné, churavé tělo. Jestli ho Karma nebude krmit, bude si muset pomoci sám, a to jsem už věděl, jak dopadlo. I s mou pomocí.
"Doufám, že budou doma," poznamenal jsem. "Třeba neodešli a tak," zapřemýšlel jsem trochu nahlas a uvědomil si, jak nadějně můj hlas zní. Opravdu moc jsem chtěl Saturna vidět. Moje vzpomínky na něj hřály jako brzké jarní slunce na vrcholcích zasněžených hor.

// mechový les

Mě se svět jen tak lehce nezbaví, zopakoval jsem si po Nemesisovi v hlavě a podíval se na jeho vychrtlou postavu, která stála v suché trávě a hrbila se proti větru. Možná se ten svět ani nebude muset snažit, napadlo mě při tom, ale odmítl jsem o tom dál přemýšlet. Žití či nežití Nemesise bylo téměř paradoxní, pokud by ho jeden zavřel do krabice.
"Tak tedy na sever," pousmál jsem se spokojeně. Ne, že bych nechtěl sestru vidět, ale opustil jsem ji v ne zrovna dobrém rozpoložení. Mnohem raději bych viděl Saturnuse, kterého jsem opustil tak dávno a neřekl mu jediného slova. Stýskalo se mi po našich hrách ve sněhu a s přicházející zimou jsem znovu upadal k těmto nostalgickým vzpomínkám, které mě hřály u srdce. Bylo to těch pár světlých chvil v mém dětství, které mě držely na nohou, ikdyž jsem se cítil na dně.
Podíval jsem se na šedý kožich vedle mě. Byl oproti mně tak malý... Nikdy dříve jsem našemu výškovému rozdílu nevěnoval pozornost. "Je tam dole aspoň tepleji?" zeptal jsem se zcela seriózně. Kdo ví, třeba půda držela teplo lépe než vzduch kolem nás. Ten jsem samozřejmě mohl ohřát, ale neudělal jsem to. Bylo to zbytečné. Nebyla ještě taková zima a oba dva jsme měli kožichy.

// zrcadlové hory přes esíčka

// Asgaar

Nemesis se mi omluvil, ale já jen zamítavě zavrtěl hlavou. "To neřeš," řekl jsem, ale bylo mi jasné, že tenhle problém jenom víc zahrabávám a tak se vzdaluji jeho vyřešení. Neměl jsem náladu to řešit, nechtěl jsem se k tomu znovu vracet. Ten ostrov byl katalyzátorem, který spustil mou přeměnu z naivního trouby do mé nynější podoby. A co jsi teď? Macho se srdcem z kamene? Hustopřísný kruťas? Hnilobný parchant? každá ta přezdívka měla něco do sebe.
"Byl. Řekl mi, že jsme idioti opouštět smečku před zimou, naznačil, že zimu možná nepřežiješ a protože nemáme žádné zázemí, kde by mohl zimu přečkat on, bude spát v Asgaaru," shrnul jsem stručně konverzaci mezi mnou a Hlasem a vyšel z lesa. Sevření v hrudníku lehce povolilo, ale nezmizelo úplně. Jako kdyby se mě Asgaar pořád držel. Jako kdyby se jeho ostrá drápy zasekly do mého břicha a odmítaly se pustit. S Nemesisem po boku jsem se zastavil na rozlehlé pláni. Tolik možností. "Takže do hor ne," zopakoval jsem to, na čem jsme se dohodli předtím. "Já ale vím, kam se chci podívat," dodal jsem a usmál se na Nemesise. "Půjdeme navštívit moji sestru - měl bych se s ní udobřit a chci vidět synovce, nebo půjdeme za mým starým přítelem z dětství, kterého jsem od odchodu ani jednou nenavštívil?" navrhl jsem. Raději bych šel na sever, ale chtěl jsem dát i Nemesisovi na výběr.

Hlas se zahrabal zpátky do listí a už po něm nebylo ani vidu ani slechu. Místo toho jsem se otočil k Nemesisovi, který už domluvil s otcem a rozešel se za mnou. Jeho hadí zorničky se spojily s mými a vyvstala otázka, co teď. Karmu jsem neviděl a tak Nemesis navrhl, ať jdeme na ostrov, odkud Karmu má. "Tam nejdu," řekl jsem rychle a možná až příliš chladně. Naštěstí se ukázalo, že tam nemusíme jít nikdo, protože se Karma náhle objevila. Vydechl jsem úlevou a vypustil tak nahromaděný tlak z tohohle místa.
"Tak... Tedy vzhůru do divočiny," navrhl jsem místo toho, abych vysvětlil, proč tak vehementně odmítám navštívit jeden hloupý ostrov. Už jsem mu to myslím stejně říkal, pomyslel jsem si, ale možná jsem jenom fabuloval.
Kdybych věděl, že tady mám oba své sourozence, možná bych si to rozmyslel, ale opravdu jenom možná. Já tady už nechěl být ani minutu.

// středozemka