Příspěvky uživatele

< návrat zpět

BŘEZEN| 1 | JASNAVA

Seděl jsem na louce nedaleko jezera a koukal jsem na okolní květiny. Připadalo mi, jako kdyby čas na tomto místě ustal a já se ocitl v místě, kde nikdo nestárl a nic se neměnilo. Potřeboval jsem to, sám jsem si chtěl pročistit hlavu. Fiasko v mechovém lese bylo tak nadrozměrné, že jsem nedokázal pobrat, jak je vůbec možné, že mám někdy nějaké kamarády. Připadal jsem si jako chodící neštěstí, jako příšerná tragédie, o kterou nikdo nestojí. A ti, co si myslí, že ano, toho záhy litují.
Politováníhodná tragédie.
Politováníhodná tragédie sedící mezi pampeliškami ve světle brzkého slunce na lehce podmáčené louce, sklánějící se k okvětním lístkům a přemýšlející, jestli život ve smečce pro něj není zapovězený.

Bol som na sebe naozaj nazurený. Správal som sa ako kolosálný kktko a všetko čo mi povedala štveria vlkov bola svätá pravda a nič iné. Zaslúžil som si dostať bleskom po palici aby som sa zobudil, no moj zrak bol stále nalepený na Meinera, ktorý sa mňa štítil ako nemocnej blchy. Moc Amorkova šípu už prestávala posobiť a tak som sa začal uklidňovať, no škody som už napáchal a teraz som mohol iba dúfať, že sa mňa nepokusia vlci sprovodit zo sveta, ač by som príliš neprotestoval. Zaslúžil by som si to. bol som špina. Nechutné stvorenie nezaslúhujúcí si nič iné ako opovrženie. I tak ma to trápilo a štipalo u srdiečka, keď som pomyslel na Saturnusa. Zo všech vlkov tu byl on k mému hnijúcému srdcu najbližšie a ak by sa on rozhodol, že ma už nechce nikedy viděť, asi by som to nezvládol. Nechal by som sa jednoducho zožrat mechov priamo tady a teď, aby som aspoň ako zdechlina mohol byť jemu co najbližšie.
Eště tu bol Nemesis, no Nemesis mohol u tejto mohyly kludně revat od ztráty milenca ako moc chcel, bolo mi to šumák. S povzdechom jsem si zložil hlavu do pomyslných paží a zhrútil se na mech a dúfal, že toto čoskoro skončí.

A to jsem si myslel, že jsem konečně narazil na správnou cestu. Už jsem se těšil, až nalezn opravdové štěstí, avšak smůla mi znovu vrazila klacek pod nohy a ještě mě tou haluzí přetáhla po hlavě, abych si nemyslel, že jsem z toho ještě vyšel dobře. Eventuálně jsem mohl z dlouhodobého hlediska počítat s tím, že můj život půjde do kytek, nicméně jsou aspoň teď doufal, že po opuštění Asgaaru přijde něco lepšího. Ovšem, to bych nesměl vyvést tu pitominu v Mechovém lesíku. Usmyslet si, že mou největší láskou je černobílý, pidlovoký, starý a mrzutý Meinere bylo asi největším dnem mé existence od té doby, co jsem navštívil ten příšerný ostrov. Vážně jsem si myslel, že právě tahle voodoo příšerka je mou opravdovou láskou a to jsem stál hned vedle Nemesise (mého parntera, kterého jsem sice už nemiloval, ale oficiálně jsem s ním furt ve vztahu byl) a Saturna (bývalého přítele z dětství, na kterého mám crush od první chvíle, co jsem ho viděl). Láska je nevyzpytatelná a jeden nikdy neví, kdy se objeví, ale tohle byl nehorázný přešlap. Právě proto jsem se ani nedivil, když se mě všichni snažili zpacifikovat a vyhodit z lesa. Ani jsem jim to neměl za zlé, udělal bych totiž to samé, kdybych byl na jejich místech. Chovat se takto neslušně a ještě jim ubližovat bylo přes čáru i pro mě a to jsem měl hranice nastavené trochu jinak než normální vlci. I tak jsem cítil lehký osten bolesti, když jsem si vzpomněl na jejich obličeje a hlavně na obličej Saturna. Abych to odčinil, co bych musel udělat? Těžko se mi nacházelo odpovědi a možná to bylo proto, že takový čin se neodpouští.

Možná, že kdybych se nechoval jako úplné hovado, netrávil byl život v osamění a nudě. Myslel jsem si, že když dovolím svému pravému já vyjít na povrch a utkat se se světem a vlky v něm, že mi to přinese uspokojení a poklid na duši. Měl jsem ale vzít v potaz fakt, že ne každý chce trávit čas s pijavicí, kterou jsem se stal. Myslel jsem jenom na sebe, sobecky jsem si přivlastňoval cizí osoby a plnil jsem si pouze vlastní potřeby a zájmy, nehledě na přání ostatních. Mrzelo mě to zpětně, avšak nemohl jsem s tím nic udělat. Mohl jsem se vrátit, vyhledat tyto osoby a omluvit se jim za své chování, ale pochyboval jsem, že i omluva od srdce napraví poškozené vztahy do takové podoby, abych byl spokojený. Musel jsem si tedy zvyknout na to, že budu sám a sám budu, neboť jsem se určitě nepoučil a až narazím na nějakou další živou duši, odeženu ji od sebe svou prostořekostí a mrzoutstvím jako všechny ostatní. Moje nátura byla chmurná a v ostatních jsem viděl jen to špatné, bylo těžké myslet si, že mám nárok na lepší zítřky, ačkoliv jsem v to chtěl opravdu moc doufat. Maličkou naději jsem chtěl, alespoň tu nejmenší ze všech.
Máma možná tehdy udělala dobře, když od nás odešla - kdo by chtěl trávit čas s takovými potomky, jakými jsem se svými sourozenci já byl. Možná už v raném věku se naše pravé povahy projevovaly a ona se rozhodla, že s námi nechce mít nic společného. Měl jsem to ale mizernou rodinu.

Bylo mi docela dost dobře jedno, jak se zdejší situace vyvine, hlavně pokud já dosáhnu svého. Chtěl jsem mít Meinera jenom pro sebe a hodlal jsem si to zařídit způsobem, který nebyl pro nikoho zrovna dvakrát příjemný. Jestli je doteď hlava nebolela, hodlal jsem to zařídit sám.
Všichni se kolem mě začali svíjet s očima pevně zavřenýma. Nedivil jsem se jim, ale moc jsem se o to nezajímal. Očima jsem visel na Meinerovi a čekal, jestli se mnou teda půjde nebo ne. Nechtěl. Stál na místě a kdyby to šlo, pohledem by mě vaporizoval.
Ze země vystřelil šlahoun a omotal se mi kolem krku. Tvrdě mě stáhl k zemi a uvěznil tak, že jsem přestal ostatním způsobovat bolehlav. Ne tedy, že bych magii nějak extra uměl ovládat. Kdyby v tom byl zběhlejší, jistě bych účinky ještě zesílil a donutil je pokračovat i přes tuto dosti vzrušující pozici s prdelí nahoře.
Měl jsem poslouchat kamaráda a ten mě prosil, abych toho nechal. Lehl jsem si na zem a cítil, jak se země pode mnou propadává, jak mi nohy pohlcuje nablemcaný mech a mně to vlastně... Bylo docela jedno. Nemesis mě chtěl vyhrabat, ale já se ani nehnul. Zůstal jsem ležet a nechal mech, ať mě pomalu sežere. "Nech mě být, jen ať mě zem pohltí. Když nemůžu být s Meinerem, nemá smysl žít," bručel jsem si pod vousy dramaticky. Schoval jsem hlavu do hrudníku tak, že jsem si lehl na svoje vlastní čelo a hodlal jsem se nechat propadnout do země. Bylo mi to jedno, však ať mě hlína sežere. Třeba alespoń uvidím Theriona.

Trochu se mi zdálo, že se mě Meinere snaží zbavit. Ale určitě se mi to jenom zdálo. Jeho očividné znechucení bylo jistě způsobené jinými okolnostmi. Kupříkladu tím, že se kolem nás nacházeli jiní dotěrní vlci a nemohli jsme být spolu sami.
"Samozřejmě," přitakal jsem Meinerovi, když se mě zeptal,jestli rozumím jednomu slovu. Nebyl jsem přece hloupý. "Ostatní by si mohli dát oraz. Jít se projít kolem hranic nebo tak něco," významně jsem se podíval na Nemesise, který se vecpal vedle mě a snažil se mě oddálit od Meinera. Tvrdohlavě jsem stál na místě a ani se nepohnul.
Začali se pak zajímat, jestli je mi dobře. "Je mi skvěle. Ale bude mi ještě lépe, když-" nedokončil jsem, protože ostatní začali mluvit za mě, jako kdybych byl nesvéprávný. Stáhl jsem uši k týlu hlavy a přál si, aby všichni zmizeli. Všichni kromě Meinera, samozřejmě.
"jedině s tebou, fešáku," přiskočil jsem hned laškovně k Meinerovým slovům o tom, aby mě vzali do úkrytu. Místo toho jsem ale udělal několik kroků dozadu od Meinera. Neudělal jsem to ale z vlastní vůle a tak se na mém obličeji objevil výraz zmatení. "Hej," houknul jsem neurčitě kolem sebe, protože jsem nevěděl, kdo to udělal. Možná, že kdybych se rozhlédl, došlo by mi to, aby já nespouštěl oči z Meinera. Nehodlal jsem se nechat od Meinera odtáhnout. Všechny ostatní kromě mě a Meinera začala urputně bolet hlava, div se jim nedělaly mžiky před očima. "Takže? Jdeme?" zeptal jsem se sladce Meinera.

Měl jsem oči jenom pro Meinera a bylo mi úplně jedno, že na mě při tom kouká Nemesis i Saturnus. Bohužel Bianca mi byla ukradená ze všech nejvíce, ale slyšel jsem její otázku. Otočil jsem na ni hlavu, což vyžadovalo nemalé úsilí. “Alastor. Možná znáš mého bratra - Siriuse,” odpověděl jsem jí stručně a pak otočil pohled zpátky na černobílého.
Jenže ten mé pozvání odmítl. Bohužel pro něj jsem se nehodlal vzdát tak brzo. Konečně se v mém životě objevil někdo, pro koho moje srdce znovu zaplálo oslnivým žárem. “Ovšem, rád ti s tím pomůžu,” usmál jsem se na něj vlídně a možná lehce vtíravě, ale to už jsem uslyšel Nemesise, jak se snaží získat mou pozornost. Otočil jsem na něj hlavu a z mého obličeje se vytratila všechna radost a láska, se kterou jsem koukal na Meinera. “Nechci se jít projít s tebou,” řekl jsem polohlasem sykavě, aby mě slyšel hlavně on. Saturnus se mezitím snažil Biancu vzít na procházku, ale ta vypadala, že se sesype. No a co, pomyslel jsem si. “Tak jdeme?” navrhnul jsem Meinerovi a natáhl k němu hlavu, abych mu do tváře drbl čenichem.

S úsměvem Saturnus přijal mé pokorné služby a já zamával spokojeně ocasem. Byl jsem rád, že je vztah mezi námi takto příjemný a nemusím se ničeho obávat. Pak Saturnus navrhnul něco, co mě oprvadu moc potěšilo. Jeho zdůvodnění sice nedávalo moc smysl, ale to nevadilo, byl jsem rád, že to navrhl. "Počasí mi nevadí, jsem na zimu zvyklý," začal jsem prvně obloukem, než jsem se vrátil k jeho nabídce. "Ale moc rád tady zůstanu," usmál jsem se na Saturna a ani se na Nemesise nepodíval. Co mi bylo po tom, co chce on. Klidně mohl zůstat taky anebo nemusel, byla to jeho volba.
Bianca si mezitím povídala se Saturnem o té divné vlčici a já poděkoval Meinerovi za to, že vyřídil mou zprávu. Za málo, bylo jeho odpovědí. Vypadá to, že s ním budu trávit čas častěji, pomyslel jsem si. Se všemi členy zdejší smečky. Kupodivu jsem k tomu neměl takový odpor jako v Asgaaru. Tady jsem ty vlky znal, znal jsem zdejší prostředí a les, věděl jsem, co mě tady čeká.
Bianca se poté začala bavit s Nemesisem a já zjistil, že se mi země pod nohama podivně zhoupla a jako kdyby mě někdo prašil do hlavy, svět se zatočil. Našel jsem stabilitu se zavřenýma očima.
Nadechl jsem se a otevřel oči, abych se podíval na Meinera, který tam stál jako ten nejkrásnější solný sloup široko daleko. Jeho emocí zbavená tvář a jediné oko vyzařující naprostou nechuť k okolnímu životu byly tím jediným, pro co mé srdce momentálně plesalo. A já nemohl jinak, než mu to dát nějak vědět. Nebyl jsem ale romantik a nedokázal jsem prostě k někomu přijít a říct mu na plnou čáru, jak se cítím, ačkoliv můj zamilovaný obličej to všem v okolí prozrazoval. Div jsem neslintal.
Udělal jsem pár kroků k němu, protože stál u Biancy, abych překonal tu nekonečnou vzdálenost dvou metrů mezi námi. "Nechceš se jít projít? Se mnou? Spolu, jen my dva?" navrhnul jsem mu pološeptem, abych nerušil rozpravu ostatních.

ÚNOR | 10

Nejprve jsem ale musel zjistit, jak na tom Saturnus je. Očividně byl rád, že mě vidí, to jsem poznal. Rychle jsme si vyříkali všechno, co nás rozdělilo a rozesmutnilo, omluvili se za předešlé hříchy a dokonce jsem ho dokázal i pobavit svým PP. Řekl bych tedy, že jsem byl na dobré stopě.
Otázkou bylo, jestli si za tu dobu i on někoho nenašel. To by mohl být problém stejně tak, jako že moje pijavice Sisi stála hned vedle mě a tvářila se, jako kdyby se nechtěla dělit o jediný kousíček mé maličkosti. A to jsem malý nebyl. Musel jsem Saturnovi dát nějak najevo, že o něj mám zájem a Nemesis jenom překáží. Mohl bych ho trochu emočně zviklat, svěřit se mu s tím, že s Nemesisem jsem jenom z lítosti a že jsem z toho ve strašných depkách. Chtěl jsem to ale udělat? Nebylo by lepší vybudovat si se Saturnem dobrý vztah na opravdových základech, než se takhle vtírat do přízně a kličkovat, abych co nejrychleji dosáhl svého?

ÚNOR | 9

Přemýšlel jsem a přemýšlel jsem usilovně. Jaký byl můj životní cíl. Styx a belial mě nařkli z toho, že jsem jen pouhá schránka po nějakém vodním plži a že jediné, k čemu se hodím, je dělat koberec pro jiné. Kdyby to byl Saturnus, tak mi to ani nevadí, neuvědomil jsem si, že si tohle myslím, dokud jsem si to v hlavě nezopakoval. Skoro jako kdyby to řekl někdo místo mě. Bylo mým cílem být poblíž Saturnuse?
Měl jsem ho rád, moc, nezdravě moc. Táhla mě k němu nostalgie, dětská láska a krásné vzpomínky, něco, co jsem měl spojené jen s málo vlky a o to vzácnější to proto bylo. problém ale byl, že jsem měl na kotníku přivázanou dělovou kouli v podobě Nemesise. Mohl jsem mu samozřejmě říct, že už s ním nechci mít nic společného, což byla pravda, ale potřeboval jsem lepší důvod. Potřeboval jsem ho nahradit. Saturnusem, nejlépe.

Kukal som na Saturnusa a premýšlal, čiže by nestálo o to mu povedať, že by som naozaj chcel zostať v mechovej svorke. Nenarodil som sa tu, no bolo to miesto, kde som sa cítil najviac ako doma. Bolo to na severe a ač hnedla vedle spotiacej hory, bolo tu aj chladněji ako v Asgaare. Brr, sprostý Asgár, oklepal som sa, no nie zimomriavkami ale znechuceňosťou. To miesto bolo hrozivo strašné, neznášal som tam každý strom a každý tupý skalnatý kus pody. Nemal som k tomu důvod, no nechcel som ani racionalizovať svoje znechutěnie týmto miestom.
Možná za to mohol Fiér, ktorý z tama pochádzal. Smál sa mi, keď tatko zomriel. Možná za to mohol Arcanus, ktorý niekolkokráť povedal, že je moj ocko nedaleko odtial. Lhár! Podvodník! Možná za to mohol Nemesis, který sice bol mým prvým partnerom, ale s časom a odstupom som zistil, že ho vlastne rád vobec nemám. Nemali sme nič spoločné, krom tego, že sme obaja neznášali Asgaar a mali divného mazlíka. Karma a Hlas sa k sobe taky hodili.
Povedal som, že to nechcel ospravedlňat, no nemohol som si pomoci. Teraz, keď som sa pozeral do svetle modrých očí Saturnusa, ako keby ale všetky tyto zlé myšlenky odlietali preč. No a čo, že vedla mňa stál moj partner. No a čo, že Saturnus bol starší a roky sme sa nevidzeli. Nejradšej by som ho teraz vidieval každý deň, ráno po ránu a nič lepšie by pre mňa už neexistovalo.

Byla to pravda. Ačkoliv jsemsi toho už tolik zažil, skoro jako kdyby to ze mě vysálo veškerou chuť do života a elán. Neměl jsem žádnou osobnost, žádné cíle ani sny, chtěl jsem prostě jenom být a být šťastný tak, jak jsem to kdysi řekl kometě, když jsme se na ni s Therionem dívali, jak padá. A to bylo taky dávno a Therion byl už po smrti. Ikdyž kdo ví, třeba se vrátil, ale prostě nepřišel zpátky do Mechového lesa, ač mi to na něj nesedělo. Obzvlášť jeho jsem si pamatoval jako velmi uzemněného rodinného vlka, který i přes svou nervozitu rád trávil čas se svými blízkými. I v tom jsem se ale mohl mýlit.
Tma už ustoupila a já se s Hlasem pomalu přesunoval z borovicého lesa pryč a dál od toho sboru ropuch, který jsem tam v noci slyšel. Líně jsem se rozhlížel kolem sebe, ale pořád jsem nikoho neviděl, což mě trápilo a znepokojovalo. O své magii jsem věděl a věděl jsem, že pokud budu dlouho sám, brzy někde usnu a proboduím se až tehdy, když mě někdo najde anebo - což je možná horší - se probudím s tak minimálním množstvím energie, že budu rád, když se doplazím k nějaké vodě, abych se mohl napít. Totiž jíst jsem nepotřeboval už nikdy v životě, za což jsem byl neskonale vděčný (pohled na mrtvá zvířata mě děsil a jejich zabíjení mě znechucovalo), ale voda byla i nadále pro mé přežití esenciální složkou. Už jsem cítil, jak mi sucho leze do tlamy a tak jsem trochu zrychlil, ačkoliv jsem se tím připravoval o energii v budoucnosti. I s trochou štěstí by se mi mohlo podařit najít jezero a u jezera třeba nějakou společnost, která by mne nesytila svou existencí.

Rychlo se stmívalo a stíny se začaly rozplývat na zemi do temného ničeho, co mi jednoduše pouze kazilo vidění. Rádoby omylem jsem kopnul Hlas, aby pohnul zadkem, protože jsem nechtěl zůstat v tomhle divném lese sám. Rozpustilejsem se díval ze strany na stranu, jestli nenajdu nějaký úkryt nebo ještě lépe společnost, která by mi zkrátila dlouhou chvíli. Rozhlížením se jsem ale nic nezjistil a krom toho si Hlas ještě stěžoval, že s takovým nakopáváním si moc kamarádů neudělám. Rýpavé poznámky od něj jsem slýchával už roky, takže to se mnou nehnulo ani o píď, navíc jsem si nepotřeboval dělat kamarády, pouze jsem chtěl společnost. Rozhodně mě nezajímalo, jaká ta společnost bude, protože já jsem taky nebyl žádné kvítečko z louky, o které by někdo měl stát. Rezignovaně jsem se zastavil uprostřed lesa, kolem nás byly jen dlouhé jedle a nikde nic v dohledu ani doslechu. Riskovat, že ve tmě narazím na něco nebo někoho, koho bych zrovna nerad viděl, se mi moc nechtělo, takže jsem zavelel a posadil se. Rozhodl jsem se přenocovat tady. Ropuchy nedalo začaly kvákat a to mě zvedlo ze zadku - nechtěl jsem poslouchat jejich operní zpěvy celou noc. Rozmyslel bych si to (možná), kdybych dokázal spát, ale pořád jsem byl dost nebytý energií z předešlého setkání s vlky a tak jsem spát nepotřeboval.

ÚNOR | 8

Posmívali se mi oba dva. Vlčice si dobírala mého zamilovaného neštěstí a vlk mě prostě označil za ubožáka. Jsem co jsem, pomyslel jsem si. Neměl jsem potřebu se před nimi hájit, nepotřeboval jsem vypadat dobře v očích vraha a pleticháře. Chytil jsem Hlas za trup a společně s ním jsem se vydal kolem jezera zpátky k mechovému lesíku, kde na mě čekal Saturnus a Nemesis.
Nemesis. Tvůj partner, kterého už nemůžeš vystát. Saturnus, tvůj přítel, který... Který k tobě třeba cítí něco víc, pomyslel jsem si. Žil jsem v iluzi, myslel jsem si, že Saturnus je na kluky stejně, jako já a myslel jsem si, že ta hra na princeznu a prince kdysi dávno něco znamenala. Něco víc. Chtěl jsem být s ním, být po jeho boku a dělat mu společnost. Měl jsem mu ale co nabídnout? Byl jsem jenom... Mají pravdu. Jsem jenom cynická hrouda, nic víc, neměl jsem žádnou osobnost, žádné zvláštnosti. Udělal to ze mě život nebo jsem se tak zformoval sám? Asi bylo načase, abych se znovu více otevřel, více dovolil svým emocím se projevovat a přestat si hrát na kus kamene.

ÚNOR | 7 | BELIAL, STYX

Dohadovali se i nadále o tom, jaké úlohy mají ve svém vztahu s Asgaarem. S povzdechem jsem si položil hlavu na zem a přemýšlel, jestli s nimi mám zůstat a dohlédnout na to, aby se dostali do normálního stavu bez problému, anebo mám odejít. Nic mě s nimi nedrží. Můžu se vrátit do Mechu a dělat, že jsem je nikdy nepotkal. S Asgaarem stejně nechci mít nic společného, pomyslel jsem si a začal se zvedat k odchodu, když se začala zvedat i vlčice, avšak rozplácla se na zemi. Vlk se pokusil posadit. Byli v opravdu hrozném stavu, ale mně na tom nezáleželo.
Nečekal jsem, že se otočí proti mně, ale vlastně jsem to spíš měl čekat. Zabručel jsem.
"Měl jsem tam někoho, koho jsem miloval," odpověděl jsem konečně šedé vlčici a mávl ocasem. Její slova mě zas tak netrápila, obočí se mi svraštilo při slovech vlka. "Je těžké mít osobnost, když žiješ většinu života naivní a ve strachu. Kdejaká špatná událost tě následně formuje. A není výjimkou, když skončíš zdeformovaný," zavrčel jsem. "Udavte se svou pomstou a pletichami," odsekl jsem jim a vydal se pryč.