Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začalo svítat a gejzír v ranních hodinách vypadal docela hezky. Nemesis se náhlé vodní erupce lekl a já sebou taky trhnul, neboť jsem to nečekal. Moc jsem nedával pozor na svět kolem sebe a tak jsem si rozpraskané země moc nevšímal. Ranní mlha se držela u země a protože tady bylo vzdušné vlhkosti požehnaně, začínalo tu být vidět méně a méně.
Odpovídat se mi Nemesisovi nechtělo, protože... To prostě viděl a slyšel. Ani ne pár vteřin na to kus od nás bouchnul další gejzír. S povzdechem jsem máchnul ocasem a rozhlédl se zprava doleva, abych zjistil situaci. Země pod námi vypadala stabilně, ale kdo ví, kde se další gejzír vyskytuje. Přemýšlel jsem, jestli si nějak nevypomoci magií. Nějak nechat mlhu spadnout nebo rozfoukat, abychom lépe viděli na cestu. Nic moc mě ale nenapadlo, takže jsem jen pokrčil rameny a rozešel se opatrně kupředu. Třeba si nespálím čumák a kdyby jo, tak to nějak přežiju.

BŘEZEN| 10 | JASNAVA

"No, někdy se to nedalo poslouchat," ušklíbl jsem se. Možná jsem fantazíroval, ale nedokázal jsem určit, jestli vzpomínky na zpívající sestru jsou pravé nebo ne. Měl jsem v tom nepořádek a to pořádný. Mohl jsem se ale domnívat a to přece není lhaní, ne? Možná jen neúmyslná fabulace. "Moc se spíš nestýkáme, takže nevím," pokrčil jsem rameny. Hlavně po té poslední události jsem se s ní už moc nestýkal, což ode mě nebylo moc hezké.
Přikývl jsem, taky se mi líbily ty výhledy. Připadal jsem si jako král světa anebo jako anděl. Bylo to oravdu krásné. "Vlastně ano. Bloumá bez cíle, hledám kam mě vítr zavane," přitakal jsem. Pippu neznala, ale možná to bylo jenom tím, že tam byla pouze chvíli. "Nevadí. Ani jsem moc nepočítal s tím, že bys ji znala," přiznal jsem.

// Mechový les

Rozloučil jsem se se Saturnem a s těžkým srdcem se k němu i lesu otočil zády. Opravdu mě to moc mrzelo, nicméně jsem s tím už nemohl nic udělat. Nebylo mi prostě přáno a tak jsem se vydal i s Nemem pryč. nechal jsem ho vybrat směr a táhnul se pomalými kroky kupředu. Nemluvil jsem, zůstával jsem potichu a myšlenkami se vracel do mechu a kapradí lesa. Jak se na mě Saturnus díval, když mě po dlouhé době viděl, jak zaraženě a vyděšeně vypadal, když jsem způsobil celý ten humbuk a jak se v jeho očích třpytilo odpuštění, když jsme se loučili. Byl... Úplným opakem Nemesise, kterého jsem teď vnímal jako ostnatou kouli vedle sebe. Ani jsem se k němu nechtěl přibližovat, aby náhodou nevybuchl a nerozbil se. Rozletěl byse do stran nebo jenom sesypal na hromádku? myšlenkami jsem se trošku zatoulal a tak jsem sebou překvapeně trhl, když kus od nás země vybuchla a voda se rozstříkla kolem. Byla teplá.

BŘEZEN| 9 | JASNAVA

Taky bych nad tím nechtěl přemýšlet, ale často tímto směrem sklouzávám, když už nad něčím uvažuji, nedokázal jsem prostě ocenit krásu jenom pro její prostou existenci. Viděl jsem nitky vedoucí k jejímu zrodu, křivolakou cestu nesnází a problémů, která i přes všechny útrapy dala oné kráse vzniknout. A častokrát mě více zajímalo to utrpení než nádhera.
Poslouchal jsem, co ještě měla ráda a abych pravdu řekl, byly to všechno hezké věci, ale možná až příliš hezké? Jako kdyby byly definicemi krásy.
"Moje sestra si občas prozpěvovala, když jsme byli malí," poznamenal jsem.
"Mám rád svařené víno červené... Hory a zimu. Mmm... Společnost," moc toho nebylo a to jsem se opravdu snažil. Omluvně jsem pokrčil rameny. "Byl jsem ve smečce. Vlastně ve třech, ale nikdy to nevyšlo," vysvětlil jsem. "Pokud jsi ze Sarumenu, neznáš náhodou Pippu?"

Už jsem byla zase svobodný a svobodně jsem si odsud mohl po celé té patálii odejít. "Co jiného," opáčil jsem, když se mě Saturnus ptal, jestli to bylo nějaké kouzlo. Byl jsem rád,že mi to Saturnus nezazlívá a dokonce mi věřil, že jsem to neudělal schválně, nicméně se mnou souhlasil, že odejít bude asi nejlepším řešením. Povzdechl jsem si a loupl pohledem po Nemesisovi, který přitakal s návrhem, že se můžeme stavit, až tady Meinere nebude.
"Nebo až to celé trochu vychladne," řekl jsem a oklepal se. Už jsem se nehrbil a nesnažil se působit omluvně. Své jsem řekl a bylo načase se prostě sbalit a odejít, zanechat svoje sny o přidání se do Mechové smečky na lepší časy a raději si užít volnost tuláctví. "Tak tedy ahoj příště," rozloučil jsem se se Saturnusem a jemně se mu hlavou otřel o krk, pokud to dovolil.
"Snad to příště bude bez zásahu shůry," ušklíbl jsem se a vydal se pryč. Někam. Neměl jsem žádný specifický cíl a tak jsem se otočil jenom tázavě na Nemesise, ať vybere směr.

// někam

BŘEZEN| 8 | JASNAVA

“Aspoň v to chci věřit,” přitakal jsem. Chtěl jsem věřit, že až mé staré tělo naposledy ulehne, promění se mé kosti v tulipány a srst v mech. Myslel jsem si ale, že svět není tak krásný a že moje zdechlina možná zamoří půdu a všechno kolem shnije. Přecijen jsem nebyl obyčejný vlk, který by svým tělem dodal půdě nějaké živiny. Z čeho jsem žil já?
“Takže… máš ráda krom jara ještě něco?” odkašlal jsem si, protože jsem se opravdu snažil udělat si novou kamarádku, ale retrospektivně jsem seznal, že moje promluvy o posmrtném idylismu asi nebudou to nejlepší, čím jsem mohl začít. Možná jsem se jí mohl zeptat i na jiné věci. “Máš tady rodinu? Smečku?” navázal jsem, ačkoliv jsem tušil, že to ve mně probudí další nepříjemné pocity.

BŘEZEN| 7 | JASNAVA

"A kadávery," doplnil jsem Jasnavu, která se zasekla a prudce zastavila svůj jarní tanec kolem mě. Možná mě jen špatně slyšela, takže jsem si pospíšil s doplněním. Když jsem se ale ohlédl na ni, abych zjistil, proč přestala poskakovat, překvapil mě její zaražený, zmatený, smutný a celkově zachmuřený obličej. Jako kdyby všechna radost z ní po těch slovech vyprchala. Nechápal jsem proč.
Zeptala se mě, jestli se raduji ze smrti jiných tvorů a co je na kostrách veselého. Rozhodl jsem se odpovědět jen na jednu z těch otázek. Já totiž rozhodně nevěděl, jaké to je, radovat se nad smrtí někoho, kdo jen apaticky přihlížel, jak vám gorily rozdupou otce na kaši a rozejdou se pryč s výrazem, jako kdyby někdo vylil vodu na podlahu v pondělí ráno v pracovně. Nesnášel jsem je všechny a po ostrově jsem neviděl ani jednoho z nich živého a byl jsem spokojený. "Neraduju se z koster. Ale líbí se mi, že příroda si najde cestu. I kolem kostí už dávno zemřelého vyroste tráva a z jeho ostatků vyrostou květiny. Stejně jako celá tahle louka jistě vyrostla ze síly mnoha zemřelých zvířat a rostlin. To, co příroda vezme přemění v něco nového," řekl jsem. Udělal jsem packou kruh. "je to koloběh. Koloběh života," řekl jsem zapáleně a do hlasu se mi dostalo lehké nadšení. Tenhle koloběh se mi líbil, ale byl bych rád, kdyby se můj otec dal z něj nějak vystrčit, abych ho mohl znovu vidět.

A bolo to tu. Zas som niečo kvalitno zosral a sic to nebola moja chyba, necítil som sa o nič lepšie. A čo keď ma očaroval kadejaký tunajší boh, choval som sa ako úplný hlupák. Ani ma tolko nemrzalo, že som si nahněval Meinera, Biancu ni dokonca Nemesisa, no to, že som si to kvalitno podělal u Saturna ma zráňalo najviac. Tak moc som chcel zostať v Mechovém lese no nemohol som, lebo som způsobil rozruch a všetkým tak silnú bolesť hlavy, že ma chceli nechat zožrať mechom vokol.
Premýšlal som ako z teho vybrusliť, ako o napraviť, no nenapadala mi žiadna dobrá výhovorka okrem pravdy. A tak som pravdu povedal a zmieril sa s tým, že budem muset odísť.
Mechový les bol tým najbližším, čo som mal ku domovu a já som teraz musel zvodnúť svoj tlstý zadok a odísť odsud preč. Nebolo iného východiska. S povzdechom som tedy les opustil, no v myšlenkách som tam zostal. Nemesis zostal somnou (?what) po mojom boku, keď sme odchádzali preč. Návštěva mojej sestry prej bola lepšia volba, ale tu som vidiet nechcel. Chcel som zpät do mechu za Saturnom. A hodlal som najísť hocjaký způsob, ktorý by mi v tom pomohol.

BŘEZEN| 6 | JASNAVA

Hořkosladké to bylo, ale taky to pekelně bolelo. Nehodlal jsem se o tento pocit ale dělit, stále jsem si ho držel blízko u srdce a doufal, že někdy se s ním smířím. Jak bych ale mohl, když mi někteří, Arcanus, pořád předhazují, že je naživu? přimhouřil jsem lehce oči. Neměl jsem toho vlka rád i z tohoto důvodu.
"Ovšem. Z takové krutosti se můžou radost jen opravdu pokřivení vlci," souhlasil jsem bez mrknutí oka. Já jsem byl pokřivený. Radoval jsem se, když Lilac zavalil kámen a když Fiér umřel. Pocit zadostiučení naplnil celou mou bytost radostným žárem, který se pomalu zase uhasl a zanechal mě chladnějšího než kdy jindy. Hledal jsem tedy jiné plamínky, které by mne ohřály.
"Ano, ano, je to tak," souhlasil jsem, když Jasnava poskakovala kolem mě v pampeliškách se svým pampeliškovým věnečkem. "Kostry a kadévery vypadají mnohem příjemněji, když kolem nich raší zeleň," poznamenal jsem. Ne, že by na tom umřelým tvorům už záleželo.

Zůstal jsem ležet a odevzdaně se nechával pohltit bažinou kolem mě. Bažina Smutku mě pohlcovala, zachytila mě pevnými spáry kolem nohou a stahovala dolů a dolů. Bránit se nemělo smysl, chtěl jsem se jenom podvolit a nechat se pohltit, zmizet z tohoto světa. Jenže tu byl Atrayu a snažil se mě přesvědčit, ať se zvednu a bojuju. Artaxi, prosím, nevzdádej to!
Kořen už mě nedržel, ale byl kolem mého krku jako podivný chomout. Meinere s Biancou odešli, jejich tlapy se vzdalovaly a na mé plačtivé lkaní Meinere nereagoval. Místo toho se ozval Nemesis, který mě okřiknul, ať držím tlamu. Už tak zavřenou tlamu jsem tedy zavřel ještě více a díval se do prázdna před sebou.
Mrak, který mi usedl na palici se postupně zvedal a pročišťoval mi myšleni. "Choval jsem se jako blázen," zamumlal jsem si pro sebe, těžko říct, jestli mě Nemesis slyšel. Následně jsem se konečně zapřel a začal se vyhrabávat sám. Vykroutil jsem hlavu z kořene, ikdyž jsem se tlapama musel zapřít o kořen a hlavu bolestivě vytrhnout. Na lících mi zůstaly oděrky a šrámy.
Byl jsem tu jenom já a Nemesis, Saturnus zmizel z dohledu. Nadechl jsem se, konečně volný od toho podivného kouzla i od mechu a kořeně, kterým mě svázali k zemi. "Nemesisi-" Saturnus se vrátil a omlouval se, nejspíše za svůj odchod. Byl jsem teď hrozba, když jsem byl znovu volný? Stáhl jsem uši i ocas, ale pohled jsem upřel na Saturna. "Nevím, co to do mě vjelo," řekl jsem pomalu. "Jako kdybych to nebyl ani já," rozhodně se to nedalo považovat za omluvu, ale co naplat. "Omlouvám se. Za všechno," no hurá. Aspoň jsem uměl uznat chybu, když už nic. "Raději půjdeme," dodal jsem a otočil se k odchodu. Všechno se to posralo, zas tak moc jsem si tu chybu nepřiznával. To jsem nebyl já, kdo se choval jako blázen, já takový nebyl.

BŘEZEN| 5 | JASNAVA

Vlčice se mnou souhlasila, což mě potěšilo. Musel jsem se těšit z maličkostí, když už jsem nic jiného dělat nemohl. Pochyboval jsem, že naleznu nějaký lék na svůj nekonečný zármutek nebo že naleznu něco, co mi bude přinášet nekonečné štěstí. Partnera jsem si znechutil, vlastní potomky jsem mít nemohl (nebo jako mohl, ale) a nenapadalo mě nic jiného, co by mě mělo těšit dlouhodobě. Možná fakt, že ještě dýchám?
Pampelišky kolem vlčice se kroutily a proplétaly, ale dělaly to velmi tiše a nenápadně. Nesnažily se na sebe upoutat přílišnou pozornost, avšak já si všiml. Pozoroval jsem jejich líbezný tanec, dokud z nich nebyl věnec, který si Jasnava posadila na hlavu jako korunku. Připomněla mi tím mou vlastní sestru, která také nosila korunku.
"Souhlasím," přitakal jsem. "Radost může mít mnoho podob. Může být smutná, jako když vidíš svého otce po dlouhém čase, ale on záhy umře," rozvedl jsem. Rozhodně nešlo o osobní příklad. "Může být krutá, jako když strčíš do někoho, kdo ti ublížil, a jeho zavalí balvan z laviny," opět nešlo o nic konkrétního, cucal jsem si to z prstu.
Jestli jsem rád, že je jaro? "Ano, jaro je fajn," přitakal jsem. Líbila se mi ta změna, kterou s sebou jaro přinášelo. "Mám rád, když se všude rozezní zpěv ptáků, když se rodí mláďata a kvetou květiny," řekl jsem a na mém obličeji se objevil jemný, rezervovaný úsměv.

BŘEZEN| 4 | JASNAVA

Rozhodla se posadit mezi květy vedle mě a povídat si se mnou. Bylo jen otázkou času, kdy se zvedne a odejde, kdy ji má společnost začne nudit nebo příliš trýznit. Já se jako pijavice hned napojil na její životní energii a trochu pookřál. Ne, že by to na sobě nějak výrazně poznala.
"Možná proto, že kdybychom byli neustále šťastní, tak zapomeneme na to, jaké to je, být šťastný," navrhnul jsem jako možnou odopvěď. Život bez útrap a strastí zněl skvěle, ale to nebyl život. Život byl krutý a nepředvídatelný, nedal se naplánovat a házel vidle do rozdělané práce. O to více byly ty momenty, kdy si jeden konečně připadal spokojený, vzácnější a sladší. "Jsem Alastor," představil jsem se.

Na mou obranu, opravdu jsem se tak nechoval schválně. Nikdy jsem nezahořel tak výrazným, houževnatým a ilogickým zapálením a chtíčem pro druhého. Nikdy. Nepamatoval jsem si, jestli se mi něco podobného stalo s Nemesisem na vrcholu zdejší nejvyšší hory, ale myslím, že ne. Netušil jsem, co se mi vlastně přihodilo, že jsem se tak zcvoknul. Nekouslo mě něco? Nestalo se, že bych se dostal pod zásah nějakého kouzla? Něčí kouzlo to být muselo, protože takhle hloupě bych se sám dobrovolně nechoval. Nedokázal jsem se v tom stavu ani poznat a byl bych nejraději, kdyby si to nikdy nikdo nepamatoval.
Nemohl jsem mít ale takové štěstí, protože moje štěstí bylo aparentně se jenom narodit, což už tak byl výkon jen polovičný, neboť jsem sprostě okopíroval svého bratra a vylezl mámě z břicha jako jeho věrná ale nudná a hloupá kopie. Nikdy jsem nevěděl, který z nás je ten originál a kdo kopie, ale sám jsem si určil být kopií, abych se necítil moc nadřazeně. Neměl jsem rád, když se ostatní povyšovali a nechtěl jsem být v tomhle pokrytec, takže jsem si rychle přiradil status kopie.

BŘEZEN| 3 | JASNAVA

Moje odpověď ji zaskočila, ale neměl jsem jí to za zlé. Kdybych byl na jejím místě, už bych protáčel panenky. Sám jsem ale nevěděl, jak jinak odpovědět, aniž bych řekl něco osobního. Neznal jsem ji. Chtěl jsem ji ale poznat, protože život samotáře, který mi osud podstrkoval, jsem opravdu nechtěl.
Chtěl jsem se alespoň trochu snažit udělat si kamarády.
"To je fajn," poznamenal jsem. Někomu štěstí prostě přeje. Začala se mi omlouvat, že mě vyrušila a nabízela svůj odchod, avšak to jsem já nechtěl. "Jsem rád, žes mě vyrušila," řekl jsem a mávnul ocasem ze strany na stranu po zemi, demolujíc tak pár stonků pampelišek. Ani jsem to nepotřehl. "V pořádku úplně nejsem, ale kdo doopravdy je?" pokusil jsem se o vtip a lehce zvedl koutky do úsměvu. Teď mi nic nebylo. Krev netekla, oči se neklížily. jenom moje srdce bolelo a hlava třeštila ze všech možných verzí mé budoucnosti.

BŘEZEN| 2 | JASNAVA

Mohl jsem se utápět v sebelítosti, ale tak jsem strávil už několik dlouhých hodin a nikdy z toho nic kloudného nevzešlo. Naštěstí pro mě jsem byl ze své choré bubliny myšleni vyrušen párem zelených očí a strakatým čumákem. Otočil jsem zjizvenou hlavu s potrhaným uchem na drobnou vlčici a vteřinku na ni mlčky koukal, dokud podivný pocit nepatřičnosti nedosáhl hranice únosnosti.
"Ahoj," pozdravil jsem nakonec. Pohledem jsem přejel po pampeliškách kolem a uvažoval, jestli má cenu sdělovat svoje vnitřní rozpoložení někomu úplně cizímu. "Život se mi stal," odpověděl jsem konečně a zaujal stanovisko, že moje problémy jsou moje a jí do toho pranic není. "Co se stalo tobě?" navázal jsem ale neobratně v konverzaci. Měl jsem rád společnost, jenom jsem si ji nedokázal moc udržet.