Gallirea - Příspěvky uživatele

// Loteri e3/5

// Jižní Galtavar

Doplahočil jsem se do lesa. Ah, les. Plný stromů. Co jsem od lesa tak asi mohl čekat, že ano? Rozhodně ne pole plné rozkvetených květin nebo hub tak velikých, že by se do nich dala vyhrabat díra a spát v nich. Ne, byly tu jen stromy a sníh, tak jak to v zimě bývá. Ah, zima. V zimě je zima. Mám rád zimu. Ale není mi zima, což je fajn. zimě je zima hodně vlkům, ale mně ne. Mně je zima, když jsem dlouho sám, to jsem potom ztuhlý jako balvan.
A teď jsem tím balvanem chtěl být taky. Našel jsem si díru, pěknou díru. Vyhrabal jsem ji ale o něco víc a lehl jsem si do ní. Zem mne bude izolovat a můj kožich bude izolovat zbytek, to půjde. Lehnul jsme si a usnul.
Doufám, že se proberu někdy na pozdní jaro a budu zarostlý mechem a houbama.

// Loterie 2/5

Kasius pronesl takovou tu všeobecnou, přijatou pravdu. Ano, je nám líto chudáčků nechtěných, samozřejmě. Bylo potřeba to vůbec říkat? Mlčky jsem se na něj podíval a přemýšlel, jestli se mám ozvat, že si to myslím také, avšak nakonec jsem jen mlčel a koukal, protože jsem usoudil, že mi to za to nestojí. Nepotřeboval jsem Kasiovo uznání, nepotřeboval jsem s ním být kamarád.
Co jsem teď vlastně potřeboval? Nic moc mne nezajímalo, nebavilo... Užil jsem si s Parsifalem a tím můj zajímavý rokasi i hasnul. Mohl jsem se zase na půl roku jít někam odstavit a tvářit se, že jsem kus spadlého stromu.
Z mé představy o tom, jak poklidně chrápu v lese a roste na mě mech a houby mne vyrušil opět Kasius, který se loučil. "Mhm, měj se," zabručel jsem jenom na něj a pak jsem prostě jenom ztvrdnul sám na pláni, než jsem zvedl svou zadnici ze země a rozešel jsem se k lesu. Chtěl jsem se stát pařezem.

// Smrkový les

// Aaaa promiň, jsem úplně zapomněla :C

// Loterie 1/5

"Hmm," zabručel jsem napůl souhlasně a napůl apaticky. Život uměl být pořádná potvora, ale já to uměl taky. Stačilo se zeptat mého bratra, kterého jsem hned dvakrát zmlátil. Nikdy jsem v sobě tyhle sklony neměl, ale jak říkal Kasius, život si uměl s vlkem pohrát. I z andílka uměl vytvořit čerta.
Nečekaně jsem pobaveně zafrkal, když řekl, že do něj můžu rýpat jak chci, ale s ním to nic neudělá. "Opravdu? Každý má nějakou citlivou stranu. Stačí se jen trefit," nadhodil jsem klidně, ale bez záměru tuhle jeho slabinu hledat a rýpat do ní. Moje protivná nálada pomalu ustupovala, ale možná to bylo jenom počasím, které se čím dál tím víc horšilo.
"To je na každého posouzení," odtušil jsem. Zlo bylo individuální, každý jej chápal jinak. Nebyl jsem včerejší a ikdyž se moc netvářil, pochopil jsem, co mi říká. "Aha, takže další adoptovaný. Se s váma roztrh pytel. Čím dál tím víc na hovno rodičů a nechtěných harantů." zabručel jsem. Já rodiče měl a ačkoliv jejich výchovné metody byly... Nekonvenční, alespoň jsem je měl. Kasius měl Maple, která byla alfou Sarumenské smečky, o té jsem věděl, ale o Maple jsem neslyšel anebo si to nepamatoval. "Blbý, Maple neznám," ušklíbnul jsem se.
"Hodně štěstí s hledáním," řekl jsem mu a začal se zvedat k odchodu. Na pláni s emi přestávalo líbit a hodlal jsem to jít zakotvit někam do lesa.

// Loterie 3/5

Prohlédl jsem si roštěnku před sebou a zhodnotil, že nenápadnost vskutku nebyla jeho prvotním úmyslem. "V tom případě gratuluju, tvůj záměr přilákat kolejdoucího ti vyšel na jedničku s hvězdičkou," řekl jsem monotónně a rozhlédl se kolem, nicméně nikdo další v okolí nebyl, takže jsem byl jediná rybička chycená na udičku. Každou minutou jsem se cítil ale lépe a lépe, jak jsem se přiživoval na vlkově energii, aniž by o tom chudák mohl vědět. Naštěstí ho to nijak neomezovalo, teda alespoň jsem si nikdy nevšiml, že by to vlky omezovalo.
"To vypadám tak hrozně?" nadnesl jsem štiplavě. Vlk vypadal, že ho někdo protáhl kanálem a já se za kanál moc nepovažoval. Byla to ale spíše řečnická otázka, takže jsem mu nedal prostor na reakci. "Vítej teda doma," pokrčil jsem rameny. "Ať už je to kterákoliv ze smeček nebo jen nějaká nuzná díra uprostřed ničeho," dodal jsem. Nemohl jsem si pomoci než být protivný. Dlouhá samota s vlkem udělá divy.
"Kasius, hm? Já jsem Alastor," představil jsem se mu, když mě pobídl. "Tak kdo je ten šťastlivec, co tě zplodil?" zeptal jsem se, abych věděl, kam ho nasměrovat. Vypadal, že by mohl patřit k Launee, ale Saturn se mi nikdy o dalších vlčatech nezmínil.

// Loterie 5/5

// Zrcadlové hory

Sešel jsem z hor dolů k řece, ze které jsem se napil, jen co jsem našel nějaké místo, kde se může jeden bez problémů napít. Potom jsem řeku přešel, led pode mnou ani nezapraskal, když jsem šel. A tam, kde led nebyl, se vytvořil přesně pod mou tlapou. Tahle magie byla docela fajn, když se to tak vzalo, ale neměl jsem potřebu ji využívat o něco více. Stačilo mi, že občas posloužila.
Na bílém sněhu seděl hnědý vlk a čouhal tam jako... Jako něco, co hodně čouhá, třeba větev uprostřed jezera. Byl nepatřičný, ale to samé se dalo říct o mně. Bohužel pro něj jsem potřeboval společnost k životu, takže jsem se rozešel přímo jeho směrem. Už z dálky mohl vidět, jak se moje postava blíží k němu. Vlk medvědích proporcí s huňatou srstí a dlouhými drápy, jehož svaly se krok co krok otřásaly, když jedna z nohou dopadla na zem. Byl jsem velký, zavalitý jedinec se zjizveným obličejem a nepříliš přátelsky vyhlížejícím pohledem.
"Nenápadnost není tvoje silná stránka," zhodnotil jsem, když jsem se k němu blížil, hlasitě. Angel, moje věrná tchoří společnice, se mi držela nahoře mezi rameny, ale zatím o sobě nedávala moc vědět a navíc trochu splývala s mým kožichem.

// Asgaar

Mířil jsem pryč od Asgaaru. Nějakou dobu jsem se toulal kolem hor a vlastně jsem v nich i docela dlouho zůstal, protože jsem stejně neměl kam jít a neměl jsem potřebu to řešit. Problém byl, že čím déle jsem byl sám, tím méně energie jsem měl a tím více se mi chtělo spát. Začal jsem znovu spát v noci, abych si doplnil svůj spánkový deficit a ráno jsem se probouzel protivný.
Takhle jsem nemohl dál pokračovat, protože moje dny a hodiny, kdy jsem byl vzhůru byly čím dál tím kratší a kratší a já věděl, že pokud dnes usnu, možná se už neprobudím. Musel bych počkat, až mě někdo najde a pak bych se probral. Bylo fajn necítit hlad a nemít potřebu jíst, ale tahle cena byla docela... Na uváženou.

// Jižní Galtavar

Zastavil jsem se a počkal na parsifala. Měl jsem pár minut na to, abych si všechno promyslel a nedošel jsem k jinému závěru než předtím. Pohled na Parsifala mi akorát způsoboval lehkou nevolnost. "Mhm, není za co," řekl jsem neurčitým tónem a konečně od něj odlepil zrak a podíval se do nitra lesa. Mohutné staré stromy skřípaly při sebemenším fouknutí větru. Po zádech mi přejel mráz, jemně mi dlouhými prsty sjel po páteři až k řiťce, kde me studeně kousnul.
"Mm co? Ne, nic," zavrtěl jsem hlavou. "Opatruj se," pískla Angel na mých zádech a to mně přinutilo se taky rozloučit. netušil jsem, na co tady čekám. "Měj se, Parsifale," rozloučil jsem se s ním tónem, který používáte na osoby, které doufáte, že teď už zase dlouho neuvidíte, ač je máte jakš takš rádi, ale čas s nimi vás ubírá o životní energii.
Potom jsem se otočil na patě a zkrátka se rozešel pryč. Co o to, že jsem se porval se zdejším členem smečky. Což o to, že jsem využíval jiného. Tohle místo bylo prokleté.

// pryč bai gone

// Zrcadlové hory

Angel spala a já a Parsifal jsme se přesouvali k Asgaaru. Stromy statého hvozdu na nás koukaly už z dálky. Neměl jsem toho moc co říci a tak jsem jenom šel a moc nepřemýšlel nad tím, co se bude dít dál. Jakmile mi tedy na hřbet přestaly padat vločky a stíny stromů mi skryly výhled na nebe, zastavil jsem a počkal na Parsifala, který se celou cestu šoulel někde za mnou. Pravda, nečekal jsem na něj a protože jsem byl v zimě o dost schopnější než v létě, byl jsem i překvapivě rychlejší v pohybu než on.
"Tak jo," vydechl jsem jenom a konečně se na něj podíval. Doopravdy podíval.
Vysoký, elegantní s karamelovýma očima, v jejichž sladkosti by se milerád utopil nejeden vlk. A já se v nich předtím topil a topil jsem se rád. Vzpomněl jsem si na ty chvíle a teplo mi přejelo přes tváře. Jeho obličej byl ale stále zkřiven po události na vyhlídce a ač to na moje citové víření nemělo žádný vliv, skoro jako kdyby to vyjadřovalo mé pocity teď. Cítil jsem se zase prázdný, opuštěný a osamocený. A když jsem se na Parsifala podíval, bylo mi jasné, že on tu díru už nezaplní. "Měj se," vylezlo ze mě nenuceně. Možná bych se měl cítit špatně, protože jsem mu motal hlavu, ale nebylo tomu tak. Byl jsem smířený s tím, kdo jsem a co dělám a tohle nebylo o nic horší než cokoliv jiného, co jsem doposud dělal. "Uvidíme se," řekl jsem mu, protože to byla pravda - měl jsem v lese sestru, se kterou jsem chtěl mluvit, otce, kterého jsem chtěl vidět, bratra, kterého jsem chtěl zabít. A teď jsem tam měl i Parsifala, kterého jsem šoustal. Takže zase se les stává místem nepříjemných setkání? zeptal jsem se sám sebe. Mohl jsem to tak brát, anebo jsem na to mohl pohlížet tak, jak to bylo pro mně - Parsifal byl náplastí, vyprošťovákem. Posloužil svému účelu a já se mohl posunout v životě dál.

// Kaskády

Tchořice mi vylezla za krk a nechala se vozit. "Nechci nic říkat, ale zima je tady a já - uááá - bych šla spát," poznamenala a zavrtala se mi do kožichu, zatímco jsem na kamení čekal na Parsifala, který si vyplachoval tlamu vodou. "A když se probudíš, taky zmizíš jako Hlas?" zeptal jsem se jí. "Kdo ví. Pěkně jsi ho štval, víš to?" zeptala se mě. Jen jsem zabručel, protože to, jak on vnímal mne mi bylo dost ukradené. "On mě víc," odpověděl jsem, ale bylo mi jasné, že Angel to věděla taky, aniž bych to musel říkat nahlas.
Řekl jsem, že Parsifala doprovodím domů a všiml jsem si, jak zaraženě se chová. Asi tam nechtěl, kdo ví. Bylo to ale místo, kam patřil. Nějak jsem neměl, co víc mu říct, takže jsme šli v tichu, které se do nás vpíjelo. Po tom všem, co jsme spolu zažili... A já se cítil znechuceně. Chtěl jsem zmizet, odejít. Kdo ví, jestli jsem plánoval se za Parsifalem vrátit. Chtěl jsem jenom jedno a ačkoliv bych na bratra mohl v Asgaaru počkat, znamenalo by to, že bych musel trávit další čas s parsifalem a to jsem nechtěl. Nechěl jsem trávit čas ani v tom lese.

// Asgaar

Parsifal mi řekl, co se mu stalo. Očividně se mu neudělalo moc dobře, což jsem vydedukoval sám, ale tohle slovní potvrzení bylo dobré. Mohl jsem si alespoň říkat, že na tom nejsem s odhadováním situace tak špatně a dokážu vnímat okolí i přes hněv, který jsem cítil. Bublal ve mně a jeho vlny se tiše omílaly o mé břehy mentálního zdraví, které už nebyly moc rozsáhlé. Za chvíli ze mne bude jenom moře hněvu, když s tím něco neudělám. A to jsem si myslel, že jsem osvobozený po tom, co jsem se zbavil Nemesise.
"Aspoň už je to lepší," usoudil jsem jenom a přestal hypnotizovat lesy pod námi, kde mi můj bratr zmizel. otočil jsem se v momentě, kdy Angel rvala Parsifalovi do tlamy jehličí. "Smrdí ti z tlamy, rozžvýkej to, bude to lepší," nabádala ho, ale přestala mu to do tlamy rvát. Pak se odcupitala se mně a vylezla mi na hřbet. "Jdeme. Vezmu tě domů," rozhodl jsem a začal se pomalu šinout z kaskád. Tahle naše eskapáda už oficiálně skončila a já chtěl zmizet. Pryč od Parsifala, pryč z tohohle místa. Ohlédl jsem se, jestli Parsifal jde za mnou, ale moc jsem na něj nečekal.

// Zrcadlové hory

Byl jako loutka bez života. Chtělo to, aby mu někdo strčil prst do prdele a probudil ho k životu, protože show must go on. Vyráchal jsem ho ve studené vodě, dokud nezačal sebou lehce škubat z nedostatku kyslíku - pff, patetické - a pak jsem ho vytáhnul na břeh, kde se rozkašlal a z jeho tlamy e řinula voda, zvratky a bůhvíco ještě. Byl hrozně dramatický.
Očima jsem přeletěl k místům, kudy Sirius utekl, ale věděl jsem, že pronásledování by už dávno nemělo smysl. Místo toho jsem ale věděl, co udělám. Hodlal jsem si na toho chcípákapočíhat a ukončit to jednou provždy. Nemohl jsem se prostě jen tak žít svůj život a propadnout zuřivému vzteku když jsem ho viděl. Každý moment, kdy jsem věděl, že je Sirius naživu mě naplňovat hněvem a ani Parsifalovo nezdraví mě z toho teď nedokázalo vytrhnout. Možná jsem se proto jevil dost chladně.
"Huh?" zahučel jsem jenom, protože jsem přesně netušil, jestli se ptá na to, že jsme ho málem utopil nebo na to, že jsem se porval se svým bratrem nebo... Bylo tady moc možností. Buď laskavě specifický," doplnil jsem mrzutě a rozhlédl se, jestli někde neuvidím Angel a vskutku, řítila se zpoza stromů s tlamou plnou jehličí k nám. Zastavila se pak u Parsifala a začala mu ho strkat do tlamy. Nekomentoval jsem to.

// jsem to slíbila, tak tu to je, blitkopost

A bylo po všem. Sirius mi zmizel z dosahu a já měl na jazyku jenom pachuť jeho železité krve a na drápech šmouhy. Cítil jsem, jak mi teče krev po tváři, protože mi asi urval ucho. Asi. Neviděl jsem si tam (má většinu pravého ucha pryč). Krev mi v žilách pomalu chládla a já slyšel jak pára ustupuje z mého zorného pole i okolí.
Zůstal jsem jenom stát a koukal jsem tam, kam Sirius zmizel. zůstaly po něm jenom kapky krve, které vedly pryč. To ho necháš zmizet? Zase? Ne. Tentokrát už ne. řekl jsem si a zatvrdil se v tom, že tohle bylo naposledy, co jsem ho nechal utéct. Naposledy, co mi unikl. Budeme ho pronásledovat? Měli bychom, už je to dlouho, může být kdo ví kde. Žije v Asgaaru, nebude daleko, pomyslel jsem si a při tom si vzpomněl na Parsifala. Otočil jsem se a hledal ho pohledem.
Ležel na zemi, oči měl zasunuté do lebky, z tlamy mu tekla nějaká vazká tekutina a škubal sebou. "Parsifale?" houknul jsem na něj až moc klidně na to, v jakém stavu byl. Rychle jsme k němu došel a podíval se na Angel, která držela vlkovi hlavu tak, aby se neutopil ve vlastních zvratkách. Nakrčil jsem lehce nos nad tou nechutností. "PARSI!" zakřičel jsem na něj a nevybíravě s ním zatřásl, což ale moc efekt nemělo, takže jsem ho chytil za srst na krku a šel mu ponořit hlavu do vody. Chvíli jsem ho topil a pak jsem ho vyšplouchl na suchou zem. "Vzpamatuj se," křikl jsem na něj hrubě znovu. Byl jsem protivný, že mi Sirius utekl.

Byl jsem ve výhodě, ale neměl jsem zase tolik zkušeností, abych toho využil okamžitě. Nepoháněla mě chladná logika nebo natrénované pohyby, mne hnal vztek a chu´t prostě Siriuse připravit o ten jeho hezký obličejík. Když jsem vybouchl v dým, bylo to, jako kdyby někdo náš souboj ukončil. Parsifal zmizel a já ho ani nehledal. Neviděl jsem ho skrze dým, neslyšel jsem ho skrze krev hučící mi v uších a ani mi nepřišel na mysl, protože tu momentálně ukopovala jediná myšlenka, která se znovu zhmotnila v ten podivný hlásek v hlavě: Zabij ho. Zabij ho. Zabij! Neměl jsem moc důvodů mu odporovat a protože mě přestalo celé tělo bolet jako po celodenním tréninku atletiky (osmkrát jsem spadl zádama na tyč a namohl si všechny svaly na kruzích), nebylo tu už moc věcí, co by mne mohlo zastavit.
Skočil jsem tedy na Siria, a ač moje nohy byly zprvu nejisté, zuby jsem zacvakl do jeho kožichu s cílem a přesností dobrmana nahánějícího veverku. A když jsem tu veverku chytil, což nebylo těžké, když jen tak blbě stála, skoro se chichotala a dělala na mě jé, už pro ni nebylo útěku. Cvakal jsem zuby, tahal a trhal a cítil vůni krve, která mne ještě více pobízela k tomu, abych pokračoval. Zabij! Zabij! ZABIJ! povzbuzoval mě hlas v hlavě, který se dostal na povrch a nadšen z celé téhle situace mně povzbuzoval. Dostal jsem kopanec, ale bylo to jako malé muší plesknutí. Nevnímal jsem to, dokud se mi neudělalo špatně od žaludku. Polkl jsem krev a to mi udělalo ještě hůř. Odporná, lehce hustá, horká tekutina v mém hrdle mě donutila zastavit a slézt z toho, co kdysi bylo mým hezčím odrazem. Vyplivl jsem krev a začal se dávit, ale z mého žaludku nic nevylezlo, protože tam dlouhé měsíce už nic nebylo. Uteče ti, uteče! varoval mě hlas a já pomalu pohledem sjel zpátky k Siriovi, jestli opravdu utíká.

Nikterak jsem se nezdržoval a prostě se rozhodl, že Siriova přítomnost mi kazí den, život a náladu najednou a v takových případech bylo nejlepší se takového kaziče zbavit. Byl jako protivná plíseň na nepříjemných místech, která se jednou za čas ukázala, aby potrápila, než ji jeden zase vydrhnul pryč ze svého těla.
Nevyjadřoval jsem se k tomu, že táta čuměl jako hlupák, když jsme se rvali, raději jsem se po Siriovi vrhnul a zakousnul se do něj. Cítil jsem, jak se pode mnou protočil jako lasička a tak mi unikl jeho krk a smrt jediným kousancem tak můj proradný bratr unikl. Cítil jsem, jak se mi jeho zuby zakously do ucha a jak jej propichují skrz naskrz. Škubnul jsem sebou a zkusil ho znovu chytit za krk, ale v ten moment jsem nějak dramaticky oslábl a tak jsem ho chytil jen za kůži a trochu s ním pohnul stranou. Nemohl jsem použít víc síly, celé tělo mě bolelo a byl jsem unavený. Uslyšel jsem Parsifala, jak na mě hučí, ať toho nechám a Siria pustím. A pak ke mně přiskočil a začal do mě žduchat, ať ho pustím. Pustil jsem, protože jsem byl slabý jako mátoha a Parsifal byl silný jako kamion. Nehodlal jsem si ale tuhle kořist nechat tak snadno upláchnout. Bylo to, jako kdyby někdo dupnul na pýchavku a tou jsem byl já. Z mého těla vystřelila tak hustá mlha plná THC, že by to skolilo i slona. Slon by začal dělat korálkové náramky a na kánoi by doplul z Afriky až na Jamajku. Já byl oproti THC dost imunní, takže jsem si nepřipadal tak sjetý jako ti dva. I tak mě ale stále celé tělo bolelo a trochu se mi svět houpal, když jsem si to trochu lepkavým krokem mířil k Siriovi i přes Parsifalovu snahu mne zastavit. "Pojď sem, ty šeredná, ošklivá... Vobludo," vyplivnul jsem slova, která byla slizkým slimákem v mých ústech, když mi došlo, že mi do očí teče krev z ucha. Měl jsem ho tam ještě vůbec? Nedbal jsem a prostě se rychle dosunul k Siriovi a zubama i drápama mu mířil na ten jeho protivně hezký obličejík, který nenesl žádné jizvy. Byli jsme přecijen dvojčata ne, tak jsme mohli vypadat stejně.

Parsifal nás dohnal hned záhy, takže jsem si s Angie přestal povídat a místo toho sledoval, jak se hrdě nese i s ulovenou husou, která komicky visela za krk z jeho tlamy a pohupovala se s každým krokem doleva a doprava jako nějaká moridní hračka. Bylo tu opravru krásně. Kaskády tiše hučely a barevné listí se snášelo ze stromů kolem nás. Opravdový vrchol podzimu. Byl tu klid a mír a skoro jsem docházel v tento moment k zenu, kdybych neuslyšel ten protivní křepčivý hlas připomínající leprikóna eunucha.
Odtrhl jsem zrak od řeky, kterou jsem sledoval, a zapíchl ho do Siria. Nakrčil jsem čenich a postavil se, abych se mohl líně rozejít k němu. "Možná. A teď tu nemáš tátu, aby ti zachránil prdel," řekl jsem prostě, ale vztek a hněv už začínali bublat pod mým povrchem. Můj obličej se pod jizvami celý zkřivil, když jsem zastavil ve vzdálenosti, kdy jsem ještě na Siriuse nedosáhl. Jak se to říká? Komu se nelení, tomu se zelení? Siria ihned začala strašlivě bolet hlava, jako kdyby se probudil po té největší a nejšílenější kalbě v životě. Pak už jsem vzdálenost mezi námi překonal snadno a když jsem se do něj zakousl, přestal jsem se na magii soustředit.