Gallirea - Příspěvky uživatele

// <- Březina

Žaludek se mu pojídal zevnitř. Měl skutečně velký hlad. Dost zimu podcenil, pořád se někde toulal, nikde se pořádně nenajedl, jelikož si ani nebyl jistý, že by něco zvládl v tom sněhu ulovit, ačkoliv měl jistou výhodu ve svém zbarvení. Vypadalo to ovšem, že zima odchází a on by se konečně na jedné ze svých toulek mohl podívat po něčem, na co by si troufl. Nějaký ten kousek, který zimu podcenil stejně jako on, nebo tak něco. Měl oči na stopkách, ale zároveň byl natolik bez energie, že vlastně ani nevěděl, jestli se mu něco lovit chce. Musím se nějak sebrat, nebo to nedám, povzdechl si sám nad sebou a rozhlédl se po okolí. Jeho nohy se automaticky střídaly v chůzi. Věděl, že nesmí zastavit. Musí si prohřát ztuhlé tělo a navíc měl strach, že by se pak nedonutil do dalšího pokračování. První bych mohl najít aspoň vodu, uznal, když si všiml, jak má hrozně vyprahlo v tlamě a hrdlo úplně stažené. Sice byla okolo ještě trocha sněhu, ale úplně se mu do toho nechtělo. Kdo ví, kdo nebo co tady přede mnou šlo... Povzdechl si po cestě a napínal ušiska, jestli nezaslechne šum řeky. A on ho kupodivu zaslechl. Oblízl si tlamu a přidal na kroku tak, jak mu tělo dovolovalo. Nemohl se dočkat, až to pálící hrdlo svlaží. Jistě mu to dodá nějakou energii a bude mít potom sílu na to, aby si něco ulovil.

//-> Řeka Kierb

Sunstorm na něj byla najednou nějaká rychlá a rozhodla se, že raději poběží zkontrolovat smečku. Na Bílého padla nějaká únava, proto se rozhodl, že se někam schová před nepřízní počasí, než vyrazí za ní na cestu. Smotal se do klubíčka, aby si udržel co nejvíce tělesného tepla a dlouze oddechl. Svědomí mu dlouho nedalo usnout, protože dumal, že by měl své rodiště a mámu také zkontrolovat co nejdříve. Nakonec mu přeci jen víčka klesla a Aithér se oddal (až moc) dlouhému spánku.
Probudil ho ukrutný hlad. Pomalu se zvedl ze svého dočasného útočiště a rozhlédl se kolem. Protáhl se, až to v jeho ztuhlém těle zakřupalo a dlouze zívl. Moc se necítil na to, že by si měl něco ulovit. Byl celý promrzlý a bolavý nejspíš z nepohodlného spánku. Budu to muset prostě rozhýbat, uznal potom rozmrzele. Les se mu zdál nějaký moc ponurý. Bylo na čase z něj vypadnout pryč.

Kopce Tary

// kopce Tary

Oba vlky opět zachvátily rozpaky, když u sebe byli tak blízko. Stalo se to všechno velmi rychle, že si ani neuvědomil, že by se měl Sunče omluvit. "Promiň, nebylo to schválně," pípl tiše a jemně se usmál. Pořád měl v hlavě ten pocit, který v tu chvíli projel celým jeho tělem. A lhal by, kdyby říkal, že by si to nezopakoval. Rozhodně toužil tento pocit prožít znovu, ale trochu jinak. Tak trochu už chtěně. Aithére, zkroť si ty svoje hormony, okřikl se ve své hlavě a na svou společnici se pouze uculil.
Dostali se konečně ven, a tak se mohl rozhlednout, co se zde děje. Jeho modrý zrak padl na sopku v dálce a hlasitě polkl. "Tohle není dobré," hlesl zaskočeně a se starostí v očích se podíval na Sunstorm. "neměli bychom jít varovat smečku? A zkontrolovat, jestli jsou všichni v pořádku?" začal se neklidně ptát, zatímco přešlápl z tlapky na tlapku. Tahle situace v něm vyvolala velmi nepříjemný pocit. Proč se tohle děje? A kam to všechno spěje? Musí hlavně zkontrolovat, jestli je máma a zbytek Borůvkové smečky v pořádku.

Utíkal a usmíval se u toho jako blázen. Jazyk mu vlál do strany a každou chvíli vyčkával na dotek od Sunstorm, která mu byla v patách. Tohle byla opravdu uvolnující zábava. Spousta legrace s touhle vlčicí, když konečně překonaly ty počáteční rozpaky. V rychlosti se ohlédl, ale to už byla téměř u něj a náhle mu předávala "babu". Zasmál se a nabral zase tempo, aby ji mohl dohánět. I ona byla natolik zapálená do hry, že byla najednou rychlá jak vítr. Tak se na chvíli zamyslel, když tu náhle před sebou viděl její zadek. Stála a zastavila opravdu rychle. Vypleštil oči a začal vší sílou brzdit, aby ji ve vší rychlosti nesmetl a na té stěně neumačkal. To se naštěstí povedlo, ale zůstal stát tak, že byl hrudí úplně namáčklý na její sedinku. Zadýchaný a v šoku od ní, hned jak si to uvědomil, odstoupil a rozpačitě se usmál. Bylo pro něj zvláštní být takto namáčknutý na tělo vlčice, ještě zrovna na takovou koukatelnou část. Bílý vlček si do ted moc neprohlížel zbytek jejího těla, protože tahle vlčice se pyšnila krásnými kukadly, ale... Někdy to přijít muselo, ne?
"Páni," hlesl rozechvěle, že by jeden zrovna nevěděl, k čemu se přesně vyjadřuje. Výbuch pubertálních emocí po tom, co byl tak blízko vlčici, byl opravdu silný, že si téměř ani neuvědomoval, že někde jinde se děje úplně jiný výbuch, díky kterému by tady mohli zůstat nejspíš napořád. "To bylo těsné," konstatoval, když se trochu vydýchal a rozhlédl se do obou stran, kam by mohli jít. V tu chvíli ucítil jeden z otřesů a sledoval, jak se z jedné stěn drolí hlína. Znepokojeně se podíval na svou ,milou společnici. Udělal rychlými pohyby packy značku na zemi, kudy šli tentokrát, kdyby se sem náhodou vrátili, at mohou vybrat druhou cestu.
"Asi bude dobré, když odsud zmizíme co nejrychleji," hlesl nervózně. Země se pořád chvěla, neměl tady dobrý pocit. "aby nás to tady nezasypalo," dodal v rychlosti. Bylo zvláštní, jak se hravý vlček v momentě dokázal změnit na zkušeného cestovatele. Nejspíš procestoval hodně a jeho zkušenosti se mu v některých situacích dost hodily, jelikož za chvíli viděl kužel světla. Mířili ven. Pohlédl na Sun, na kterou se spokojeně usmál a svou společnici úspěšně vyvedl ven.

//Březina

Bílý vlček se pozastavil nad její otázkou a přemýšlel, jak by měl svou odpověď zformulovat. Byl by se asi i začal červenat, kdyby neměl srst, ale ta to naštěstí všechno úspěšně zakrývala. Jak by měl o svých intimních partiích mluvit? Na tohle snad nikdy pořádně ani nedošlo. "No, tam ehm. TAM," poukazoval roztržitě čumákem mezi své zadní nohy, ale nakonec aby z toho vybruslil a nemuseli se o tom bavit dál, předal Sunstorm "babu" a rozběhl se pryč.
Nevěděl, nakolik je rychlá, ale běžel, seč mu síly stačily. Rozhodl se ale po chvíli urputného běhu zpomalit, aby jí dal šanci. Je to přeci jen dáma. A byla potřeba si ji aspoň trochu předcházet tím, že na ní nebude dělat příliš velká ramena, nebo na ni uplatňovat nějakou přehnanou touhu po vítězství. Šlo přeci jen o nevinnou hru, ne? Copak by si ji oba užili, kdyby byla nakloněna jen jedné straně? Sotva. Když zahlédl, že už je skoro u něj, se smíchem zase na chvíli zrychlil, aby se jí vzdálil a ukradl jí tím pocit, že už ho má, ale hned na to zase zpomalil, aby ho už konečně přeci jen mohla chytit.

Sunstorm se mu omluvila a ptala se, jestli to bolí hodně. Sakramensky! Hulákal hlásek v jeho hlavě, zatímco se snažil vymyslet nějakou společensky přijatelnou odpověď. "Nooo..." vyrazil ze sebe, aby zkrátil dobu čekání. "Nic moc, abych pravdu řekl," pověděl potom s křečovitým smíchem, zatímco se spodní částí těla stále tiskl k zemi. Příjemně to chladilo. Bolest pomaličku naštěstí ustupovala a bylo to dobře, protože se jeho společnice zase rozhodla být aktivní a vyptávala se, zda je schopný pokračovat ve hře, nebo se raději vydají dál.
Zahleděl se na ni modrým pohledem, na oko zamyšlen. Nevypadalo to, že by chtěl pokračovat ve hře, ale opak byl pravdou. Najednou totiž vystřelil na nohy, natáhl k ní packu, kterou se jí dotkl a se slovy: "Máš babu!" se rozutíkal pryč. Aspoň cesta rychleji uteče a přitom se pobaví. Hihňal se u toho škodolibě jako vlče. Hraní a blbustky, to by mu šlo stále. Navíc při svých cestách se neměl moc s kým vybouřit. Naposledy se pořádně pobavil tady s Fiérem a že to byl nějaký ten pátek. Byla potřeba zase všechno dostat ven a Sunstorm se toho očividně nebála!

Všechno se semlelo hrozně rychle a z Aithéra a Sunstorm najednou vzniklo bílo-strakaté klubko chlupů. Bílý vlček si akorát pamatoval, jak na něj vlčice padá, než zavřel oči, očekávajíc tvrdý náraz. Ten přišel posléze, ale naštěstí byla vlčice lehčí, než očekával. Otevřel oči a překvapeně zamrkal. "D-dobrý," zahekal ztěžka, protože mu relativně ubrala kyslík. A to nevěděl, co bude následovat!
Sunstorm se začala neohrabaně zvedat z jeho těla a její tlapky byly jako drtící stroj. Držel se zuby nehty, aby ze sebe nevydal ani hlásku, ale když pak jedna z jejích tlapek zamířila do citlivých míst, vytřeštil oči, nafoukl tváře v tlumeném zahekání se v momentě, kdy se od něj vzdálila, přetočil na bok a tiše zasténal. Tohle opravdu bolelo. Opravdu moc moc. Vší silou se snažil nedát nic najevo, ale jeho tělo se tak nějak instinktivně kroutilo a on se snažil najít polohu, aby si své nádobíčko zchladil o chladnou zem. Celou dobu měl odvrácený pohled, aby neukázal, že má slzy v očích a když ho to přešlo, s velmi křečovitým úsměvem na ni svůj pohled zase otočil. "Tak tohle mi nevyšlo," vydechl z těžka a přece jen se zasmál zase krátce od srdce.

Oba se pustili do hry, která měla rozvolnit jejich předchozí rozpačitou náladu. Po pár vzájemných drcnutí Sunstorm zahlasila, že jestli chce Aithér válku, má ji mít, přičemž zaujala hravý postoj. Světlý vlček na to zareagoval dalším hravým štěknutím, přičemž se stále veselé zubil a vrtěl ocasem. A pak přišla chvíle, na kterou čekal! Vlčice po něm skočila, takže neváhal okamžitě uskočit stranou, přesně podle jeho plánu. Byl by na sebe hrdý, kdyby se mu nepodsmekla zadní tlapka a on nehledal svou ztracenou rovnováhu déle, než by chtěl. Takže chtě nechtě do něj stejně jeho společnice narazila, což zapříčinilo, že jeho ztracená rovnováha byla už úplně ztracená a jeho tělo se najednou válelo na zemi.
Tvářil se překvapeně, ale stále s úsměvem. Mohlo se ovšem stát, že při té vší parádě upadlo tělo nejen jemu, ale pravděpodobně sebou strhnul i vlčici, která měla ovšem tu výhodu, že mohla spadnout do měkkého a to samozřejmě přímo na něj, pokud tomu její situace ovšem nechtěla jinak.

Rozpačitost by se mezi nimi v tu chvíli dala snad krájet. Naštěstí to Sunstorm překonala úsměvem a poděkováním a oni mohli konečně tuhle zvláštní chvilku přejít. Aithérovi z toho bylo skoro horko, než se dal pořádně do klidu. Po chvíli se přešlo na jiné téma, které naopak asi nebylo úplně příjemné, každopádně světlý vlk na svou společnici nijak netlačil a tak mohla říct jen to, co sama uznala za vhodné.
"Určitě," přikývl přesvědčivě. "myslím, že takhle nějak to funguje," dodal ještě, zazubil se na ni, ale to již schytal drcnutí na oplátku. A rozhodně ho nešetřila! Zasmál se, zamával ocasem a také do ní znovu štouchl. Každopádně silou šetřil, protože na ni chtěl být rozhodně něžný. Přece ji tu, chudinku, nesrazí k zemi jako nějaký hrubián. Pak na ni hravě štěkl a uskočil do boku, aby si získal nějaký náskok. Stále jemně vrtěl ocasem na důkaz hry a koutkem oka ji pozorně sledoval, jestli se k němu blíží. Byl připravený jejímu "útoku" uhnout. V očích měl šibalské jiskřičky a rozpaky byly tytam.

Její odpověď Aithéra docela zaskočila. Neměl o vlčici špatné mínění, ba naopak byla fajn, ale nečekal by, že ho někdo po pár hodinách známosti označí jako "dobrého kamaráda". No, proč ne, tím lépe pro tebe, pomyslel si spokojeně. Jenže teď přesně přišla ta chvíle, kdy věděl, že by měl nějak zareagovat, jenže jeho hlava nebyla prostě schopná vyplodit něco normálního, takže kdyby mohl, je také rudý až za ušima. Očima v rozpacích hledal jakýkoli záchranný bod, nebo něco, co by mu mohlo pomoct se nakopnout k odpovědi, až nakonec vykoktal: "A-aha, děkuji... No ty... Ty jsi taky moc fajn." Ježíši, to je trapas, ty se fakt neumíš vůbec vyjadřovat, Aithére, zepsul se v mysli opět.
Vyslechl si její příběh o bratrovi, který ji měl šikanovat a zamračil se. "Nemám rád, když se někdo chová k vlčicím hnusně," zabrblal pohoršeně. "ono se mu to jednou vrátí, neboj se," pověděl potom povzbudivě a dovolil si do ní jemně drcnout za chůze bokem, aby trochu povznesl atmosféru, která mezi nimi panovala.

Oba byli stále zvláštně rozpačití a Aithér dumal, čím to může být. Byl vždy tak trochu stydlín před každým novým vlkem, jenže tady ho navíc znervózňoval fakt, že Sunstorm byla očividně také stále nesvá a on nevěděl, zda je to z něj, nebo z toho, v jaké situaci se právě ocitli. Mohl nad tím dumat, zatímco odtud hledal cestu ven. "Určitě nakonec narazíme na tu správnou cestu," pověděl zahloubané, zatímco si vlčici znovu nenápadně prohlédl. On vlastně ani nikdy moc času ve společnosti vlčice nestrávil. Věděl vůbec, jak s nimi jednat? Chování jeho tehdejšího přítele nebylo nejspíš úplně ukázkové a on když se snažil naposledy lichotit vlčici, moc se mu to nevyplatilo. Celou ji chudinku vylekal, až před ním utekla.
"Proč jsi ráda?" zeptal se trochu zaskočeně. Bylo to docela překvapivé. Čekal by takovouto odpověď třeba od své rodiny, ale co vlastně bylo za tímto? "chystám se to ještě prozkoumat tady. Prozatím se do Borůvkové smečky znovu přidávat nechci. To mám v plánu, až bude maminka jednou stará a bude potřebovat moji pomoc, ale zatím vypadá velmi dobře," usmál se spokojeně. Jeho matka to vypracovala na vysoké postavení a zatím nevypadala, že by ji věk nějak omezoval.
Světlý vlček si vyslechl její minulost a trochu se pozastavil nad jejím bratrem. "Jaký k tomu měl tvůj bratr důvod?" zeptal se narovinu. Pak si ale uvědomil, že to možná bylo až moc. Zase znejistěl a uhl pohledem. "promiň, jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš," dodal tiše a náznak opravdové omluvy jí opět pohlédl do očí. Pak ho zase v rozpacích sklonil. Snažil se vzpomenout si, jestli vůbec někdy něco věděl o Ragarské smečce.

Vypadalo to, že jeden navzájem ujišťoval, že to dopadne dobře a nakonec se odsud dostanou ven. Co když ale to, že tu jsme, má nějaký vyšší záměr a vlastně se odsud v podstatě nemáme snažit dostat, ale něco zde vykonat? Zamyslel se světlý vlček a trochu se na Sunstorm usmál. "Samozřejmě," ujistil ji trochu nesměle. Najednou jakoby vlčice něco spatřila, tak Aithér zbystřil a pozorně ji sledoval. Myslel si, že třeba našla nějaké vodítko, nebo něco zajímavého. On teda ten kamínek, který našla, zajímavý byl, ale upřímně čekal něco trochu jiného. Nevěděl, jak má reagovat, což na jeho rozpačitých pohledech šlo nejspíš zřetelně poznat.
"Um, no jasně je... Krásný," vysoukal ze sebe, donutil se k dalšímu úsměvu a packou si k sobě kamínek přiblížil. Kde jsem nechal slušnost? zeptal se sám sebe a podíval se své společnici do očí. "Děkuji," špitl ještě a vzal si kamínek sebou na cestu. Už teď litoval Awaraka, kterému jednou taky takhle věnoval kamínek a on ho chudák věrně nosil hrozně dlouho sebou. To s tím vážně měl takové problémy? Naštěstí mu bylo přáno a oni dorazili na nějakou pomyslnou křižovatku. Rozhlédl se kolem sebe a pak jeho zrak padl na Sun, v očích otázka. Kudy se vydají? Uvědomil si ovšem, že vést má on, a tak vybral cestu a na její začátek kamínek položil. "Kdybychom náhodou chodili v kruzích a vrátíme se sem, aspoň díky tomu kamínku poznáme, kudy jsme šli naposledy a nepůjdeme tudy znovu," vysvětlil jí. Byl spokojený sám se sebou, zabil dvě mouchy jednou ranou .
"Domorodec?" zasmál se pobaveně, když to slovo zopakoval a pak se nadechl, aby se mohl pustit do vysvětlení. "Hodně jsem se toulal po světě. I mimo Gallireu, možná jsem tam strávil i více času, jak zde. Ale už tento kraj znovu opouštět nechci," pokýval hlavou na potvrzení svých slov. "Odkud jsi ty? Jak dlouho patříš do smečky?" začal se ptát i on.

Tvář světlého vlka se tvářila čím dál více zamyšleně. Kdyby byl starší, snad by i pod srstí šla vidět nějaká ta vráska. Sunstorm sice byla přesvědčená, že se nějak dostanou ven, ale pokud v tom opravdu byla zapletená magie, nemuselo to být úplně tak jednoduché. Nechtěl ovšem svoji společnici vůbec znervózňovat. Sám cítil podivný tlak na hrudi, jak kdyby měl pocit, že ho tlačí čas, nebo jde k něco důležitého. Proč ale? Bylo to jeho náhlým přesunem, nečekanou společností, nebo tím, kde se nacházejí? Nebo snad vším dohromady? O to víc ten nátlak cítil, když mu Sun pověděla, že jejich osud je v jeho tlapkách. A sakra, pomyslel si téměř v panice. Hlavně žádné spoléhání, prosím, žadonil, ale nevypadalo to, že by se z toho měl nějak vykroutit. Na sucho tedy polkl. "J-jasně, nějak to dopadne... T-teda dopadne to snad dobře... Určitě dobře," začal koktat překotně a aby to všechno hezky podtrhl, vynutil úsměv. Jenže ten byl celý zkřivený nervozitou.
Hm, musím zvolit jinou taktiku! Podíval se Sunstorm do očí a na chvíli se zastavil. "Neboj se," začal tiše, protože sám ještě vůbec nevěděl, co ze sebe vypotí. Jeho mozek jakoby začal stávkovat a on musel všechno loudit za pochodu. "nic se ti nestane," kývl přesvědčivě hlavou a mávl ocasem na důkaz, že je všechno v pořádku. Znovu se rozešel a snažil se působit sebejistě. "Místy je to tady i vcelku pěkné, ne?" pokusil se napravit její mínění, že je to tu děsivé.
Téma, co načala následně, už znělo docela uvolněněji. Hned se začal také cítit lépe, zvlášť, když si zase představil krásný Borůvkový les, mámu a své vyrůstání tam. Sestry... "Narodil jsem se tam," pověděl pyšně a s úsměvem, který byl mnohem přirozenější, než ten předchozí. "jsem Aranelin syn," dodal pak, aby vše uvedl na pravou míru a zamával ocasem.

Vlčice odpověděla, že nemá ani ponětí, kde se nacházejí. Aithér se na oko zamyslel a znovu si to tady prohlédl. Jeho modrý pohled si začínal zvykat na šero, které zde bylo, což se nejspíš povedlo i Sunstorm, aby zkonstatovala, že to tu vypadá jako v nějaké noře. "Jen doufám, že z nory nevznikne nějaký labyrint, ve kterém budeme chodit do nekonečna v kruzích," pověděl vcelku klidným tónem, takže bylo znát, že tomu sám nevěřil a věděl, že se jednou dostat ven musí. "Spíše by mě zajímalo, jak jsme se tu ocitli a proč. Ty si pamatuješ cestu?" zeptal se zkoumavě své společnice, zatímco jí věnoval jeden rychlý, ostýchavý pohled, než jej zase raději stočil před sebe na cestu.
Krátce se zasmál. "Bloudit asi opravdu umím," odkašlal si a zamával ocasem. Jsi přímo mistr na bloudění, ale nechtěl ses před chvílí tvářit, že máš všechno pod palcem a určitě vyvedeš dámu odsud ven? Rýpal do něj jeho vnitřní hlásek posměšně. V tom přišla odpovědět na jeho otázku, jestli si pamatuje, jak se sem dostali. Díval se na ni nedůvěřivým pohledem a byl z toho snad ještě více zmatený, než před chvílí. "Tak magie povídáš. To mě vůbec nenapadlo," zamumlal a opět uhnul pohledem. "Pravda. Co jiného by to mohlo být?" zazubil se následně. Nejjednodušší bylo to svést na magii. Takže si cestu sem také nepamatuje. To znamená, že se jistě nic nestalo, oddechl si tiše

// Borůvková smečka

Byl z toho nějaký ztracený. Loučil se v Borůvkové smečce s mámou, Awarakem a zbytkem vlků, co tam zrovna byli, když v tom... Puf? A najednou byl někde jinde. Vůně borůvek a tehdejšího domova zmizela, stejně jako všichni ostatní a on stál najednou úplně na jiném místě, opravdu zmatený tím, jak se to mohlo stát. Mohl na něj snad Awarak nadýchat nějakou zapomnětlivost? Jakože se prostě vydal pryč, došel sem a na celou tu cestu zapomněl? Zrovna Aithér, velký cestovatel, co si chtěl nechat v hlavě utkvět každičký detail jeho cest?
Najednou ale zjistil, že tu není sám. Nedaleko od něj byla vlčí dáma, která se v Borůvce chlubila novým náhrdelníkem. Párkrát po sobě zamrkal, jestli se mu vlčice nezdá. Nezdála. Došel jsem sem s ní? Co jsme dělali? A jak se to stalo? Už se nadechoval, že jí odpoví na pozdrav a položí jí otázku, se kterou Sunstorm byla rychlejší. "Já... Jsem doufal, že to budeš vědět ty?" pipl úplně stejně vyplašeně, jako ona. Ouška měl nastražené směrem k ní a jeho modrá očka kmitala do všech možných směrem, jak moc horlivě si to tady prohlížel. "A-asi bychom měli najít cestu ven, nebo tak?" navrhl nesměle a naznačil čumákem, že ji povede. Jestli budeš bloudit, tak moc dojem neuděláš, pověděl sám sebe a krátce se na vlčici ohlédl, aby ji obdaroval krátkým nervózním úsměvem.