Gallirea - Příspěvky uživatele

Přešlo pár vtípků o jejím mladistvém vzhledu, nad kterými se společně zasmáli. Aithér se na svou matku díval stále se stejnou, téměř až dětinskou láskou v očích. Obdivoval její elán a s tím, co mu momentálně všechno pověděla, mu úplně vytřela zrak. Stále byl zmatený a překvapený. Vypadalo to, že Awarak a jeho mladší nevlastní sestra se zatím nechtěli nějak moc zapojovat, možná právě z důvodu, že chtěli jemu a Aranel dát dostatek prostoru na přivítání. Bílý vlček to sice oceňoval, ale zároveň prahl po tom, aby si popovídal i se svým dávným dobrým přítelem a seznámil se se sestrou. To má čas. Neutečou, snad, uklidnil své rozbouřené já a v momentě, co Nel zmínila Coedena, trhl pohledem k ní. Věděl, že je čas se přiznat, protože k ní stejně chtěl být vždy upřímný. Trochu nejistě se znovu podíval po těch dvou, co se zatím moc nezapojovali a zase vrátil pohled zpět na mámu.
V tu chvíli se přiřítilo další odrostlejší vlče a nebylo pochyb, že je to sestra Keziah. Opět trochu znejistěl, sice to byla mláďata a ještě k tomu jeho krev, aspoň poloviční, ale jeho problém očividně přetrvával i zde. Při seznamování byl trochu v rozpacích. Povídala něco o tom, že přivedla i Arminia, což určitě bude poslední z vlčat. Zmateně se rozhlédl, kde by mohl být, ale jistě dorazí vzápětí. Vrátil se pohledem k nově příchozí, která mu chválila kožich a nervózně se zatetelil. "D-děkuji," vyrazil ze sebe v rychlosti, leč stále nervózně. Viděl jak je naopak ona ostražitá vůči němu. Jedna nemluvná, druhá nejistá z cizích, stejně jako on? "Máš taky krásný kožíšek. Řekl bych, že hezčí, než já. J-já jsem Aithér. A ty?" vykouzlil směrem k ní nějaký ten úsměv, i když nervozita pořád přetrvávala. Jak to bude vypadat, až dorazí poslední sourozenec? Ježiš, ještě že se neukázal, když už budou dospělí. To by teprve nedal.
"Víš," hlesnul tiše a trochu nejistě. "Moje nekončící toulky hodně zahrnují hledání táty," vypadlo z něj nakonec trochu pomalu. Nadechl se a podíval se bílé vlčici do očí. Jak bude asi reagovat? Je s jeho zmizením opravdu už natolik smířená? Víc, jak samotný Aithér? "Hledal jsem, pátral jsem, ptal jsem se, několikrát jsem zašel i za hranice Galli - většinou jsou to hrozně divná, až nebezpečná místa, takže kdyby to někdy někoho z vás napadlo, nedoporučuji," upozornil a v rychlosti přejel všechny přítomné pohledem, kdyby náhodou vnímal i někdo jiný, než Aranel. Postřehl soucitný pohled jeho nově příchozí sestry. "Každopádně jsem nenašel žádnou stopu a mám takové obavy, mami... Že po těch letech vlastně už ani nevím, jak vypadá a možná že... Možná že bych jej ani nepoznal, kdyby stál přímo naproti mě. Stačilo by, aby se jinak představil. Jediné, co znám, je jméno," povzdechl si a sklonil hlavu, aby svůj zrak na chvíli upřel na své drápky. "takže jsem uznal, že je na čase to vzdát." Dokončil svůj proslov smířeně a s posmutnělým krátkým úsměvem svůj pohled zase zvedl do očí, které jej tak uklidňovaly a chlácholily, aniž by možná samotná Aranel chtěla. I když si byl jistý, že by chtěla a vždy, jelikož to byla nejvzornější máma. Po očku se podíval po Keziah a druhé, zatím nepředstavené sestře. Napadlo ho, že má úplně stejně velké štěstí, jako on, že má zrovna takovou mámu. A hlavně i perfektního tátu, který se jistě nevytratí tak, jako to bylo u Coedena.

Listopad 1/10 | Nelly

Po návštěvě domova se zase musel protáhnout, to by nebyl on. Štrádoval si to lesem a po posledním saltu, co hodil na Vyhlídce, už si dával větší pozor na tlapky. Přeci jen byla tma a nerad by někam šlápl, když už cestoval sám. Měl ovšem žízeň, takže se na moment zastavil a zavětřil, zda neucítí vůni vody. Stejně tak zastříhal oušky, aby zjistil, zda neslyší nějaké zurčení. A slyšel. Nedaleko musel být potůček. Zamával ocasem a vydal se tím směrem, kde by měl být. Aithér byl zkušený poutník, takže si zdroje potravy a vody uměl najít vcelku sebejistě. Ovšem v krocích se znovu zastavil. Uvědomil si, že u toho větření zachytil povědomý pach. Nebyl to úplně tak známý pach, ale něco mu to říkalo. Znovu se rozešel. Jestli vlka někdy potkal, nemusel se bát. Ještě nenarazil na nikoho, kdo by na něj byl zlý. Přemýšlel tedy, proč má vůbec takový pocit nejistoty vždy, když se s někým seznamuje.
Dorazil k potůčku o trochu výše, než seděla Nelly. Všiml si jí ovšem i ve tmě na první pohled, jelikož její kožíšek svítil. Ne více, než ten jeho, ale i tak se nedala přehlédnout. Samozřejmě si ale na první pohled nebyl jistý, kdo to je. Bylo to dlouho, co ji viděl naposledy a hlavně... Byla vlče. V rychlosti se krátce napil a pak se podíval zase její směrem. "Ehm," odkašlal si tiše, aby ji nevyděsil. Nevěděl, jestli o jeho přítomnosti vlčice ví. Ale musel prozkoumat, kdo že to je a o koho se jedná. Stoprocentně ji znal, jen si vzpomenout. "Ahoj... Mohu?" zeptal se milým tónem, zatímco se k ní pomalu rozešel. Čím víc se k ní blížil, tím více se snažil ji identifikovat.

Máma mu potvrdila, že už je taková součástí tohoto lesa. Zazubil se a souhlasně přikývl. Je fakt, že bych se nedivil, kdyby měla v tlapkách nějaké mikro kořínky a byla s nimi tady srostlá, pomyslel si pobaveně a s jiskřičkami v očích se podíval do těch jejích. Měl chuť ji samou radostí umačkat. Bylo opravdu neuvěřitelné, že se zase shledali. Radost, kterou uvnitř sebe cítil, byla nepopsatelná. Musel ovšem sečkat na místě a nehnutě, jelikož mu Aranel čistila bolístku. Trochu pozvedl hlavu, aby jí to usnadnil a jemně u toho pohupoval ocasem. Na oplátku se jí něžně otřel o srst na krku. Jeho pozornost ze vší té něhy si opět získala, když pověděla něco o kouzlu. Na oko se zamračil. "Víš, že budeš za chvíli vypadat mladší, než já, že ano?" snažil se o trochu nafučený hlas, ale bylo to s rozporem jeho povahy, jelikož mu tam stále skákali rozverní čertíci.
Neuniklo mu, že se jeho matka někam ohlédla. Aniž by se stačil zeptat, co že to vyhlíží, vybídla ho, aby s ní šel. Prý ho s někým seznámí. Nejistě zastříhal ušima. Neměl rád seznamování. Nebyl si v těchto chvílích jistý sám sebou. Držel ale jazyk za zuby, aby před ní nevypadal jako malé stydlivé vlče. I když zrovna v těchto momentech byl. Jakou radost mu ovšem udělalo, když za nedlouho spatřil svého dobrého přítele. "Awaraku!" vyhrkl nadšeně a jeho ocas se zase roztočil na plné obrátky. Tlama se mu rozjela do širokého úsměvu. "Rád tě vidím! A máš tedy slušivou ošatku. Paráda!" pochválil mu ihned jeho šátek. Zaskočila ho ovšem mámina slova. Ihned se zarazil a zmateně se na ni podival. Stejně zmateně se podíval zase na Awaraka. Přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. "P-partneři?" vyhrkl ze sebe překvapeně. Takže můj nejlepší kámoš brousí moji mámu? Děsila se jeho mysl, ovšem nečekal, že ještě větší šok přijde, když se jeho máma zmíní o mlaďoučké vlčici, která tu s nimi byla také. Přes veškeré prvotní nadšení a pak šoky si jí málem ani nevšiml. Takže můj nejlepší kámo je teď můj nevlastní fotr a mám tři sourozence?! Zalapal dech a kecl si na zem.
"T-teda..." vydechl šokovaně a přejížděl všechny přítomné pohledem. Zastavil se na představené Keziah. "A-ahoj?" vykoktal ze sebe pozdrav a párkrát zamrkal. Mladá slečna byla tmavě zbarvená po otci. Byl zvědavý, jestli bude jeden ze sourozenců zase po matce a dědovi. "Já si myslel, že se budu starat o starou nemohoucí maminku, ale ona se zatím vesele stará o další vlčata!" vyrazil ze sebe nakonec a zasmál se. Očividně ten šok trochu zpracoval. Zase mu začaly v očích poskakovat jiskřičky nadšení, když si je znovu všechny prohlédnul. "Jste krásná rodinka... Nebo MY jsme krásná rodinka?" zubil se, zatímco vstal a zase vrtěl ocasem. Podíval se na svou mladší nevlastní sestru. "A... Keziah? Jak jsi stará? A nezlobí tě rodiče?" hodil po nich rychlý pohled a vyplázl jazyk.

Čekání se mu zdálo nekonečné. Za neustálé přecházení ze strany na stranu myslel na to, co bude dělat, kdyby tu náhodou máma nebyla. Nevěřil tomu, že by smečku opustila, zvláště když věděl, že už není jedna z těch nejmladších, ale mohla být kdekoliv na toulkách, třeba za Životem, který odsud byl poměrně daleko, nebo se smečkou na lovu na vedlejších územích, nebo kdekoliv jinde. Její vůně se tu sice držela, takže měl jistotu, že do smečky stále patří, ale nemuselo to nutně znamenat, že tu opravdu byla. Ale nenechala na sebe dlouho čekat. Pomalu by mu i její příchod unikl, kdyby její světlá srst mezi stromy a borůvčím nezářila už pár metrů předem. Zastavil se a jeho oči se rozzářily. Ocas se rozpohyboval ze strany na stranu, zatímco poskočil a udělal krok dopředu. Natáhl přední nohy před sebe, až se hrudníkem skoro dotkl země, zatímco jeho sedinka se tyčila do nebes a vše to zakončoval roztančený ocas ze strany na stranu.
"Mami!" štěkl na ni nadšeně a v ten moment k ní doskákal, aby se na ni mohl nalepit. Pořád se vesele kroutil, přešlapoval jak na jehlách a dělal různé taneční kreace, zatímco se o ni párkrát otřel, aby následně mohl vrazit svou hlavu do jejího kožíšku na krku. Konečně se přestal vrtět a dlouze vydechl. "Tak moc rád tě vidím," pošeptal dojatě a hlavu zase zvedl, aby se podíval do jejích očí. Usmíval se a jeho ocas se stále pohupoval ze strany na stranu samou radostí.
"Doufal jsem, že tě tady najdu. Jako nepochyboval jsem o tom, že tu stále jsi, ale jeden nikdy neví, že ano," spustil trochu rychle kolovrátek a olízl si bolavou tlamu. "scházel jsem právě vyhlídku a v samém nadšení, že už jsem skoro tady, rozplácl jsem se jak žaba, když jsem si nedal pozor na nohy," zazubil se pobaveně, aby Aranel ujistil, že to je v pořádku, jelikož mu bylo jasné, že si bude dělat starosti. Byl ale hrozně zvědavý, co je u matky za tu dobu, co se viděli naposledy, nového. Doufám, že nemá nějakou stereotypní smečkovou nudu? Napadlo ho, zatímco na ni s očekáváním v očích koukal. Rozhodně nečekal novinky, které se k němu jistě dřív, nebo později donesou. Musel by lhát, kdyby řekl, že svou mámu nepovažuje za starší kus. Ale když si ji tak prohlížel... "Mami, proč mám dojem, že místo stárnutí spíše mládneš? Vypadáš perfektně!" vykulil překvapeně oči, když si konečně všiml, že je jeho maminka v kondici. Úplně tak, jak si ji pamatoval. Neuvěřitelné.

//Psané v rychlosti před prací, tak omluva za případné chyby.

//<- Vyhlídka

Veškerá bolest po pádu, který podstoupil na Vyhlídce, byla pryč, když konečně zase stanul na hranicích Borůvkové smečky. Celým jeho tělem projela vlna štěstí. Tak jsem zase tady. Mami! Volala jeho mysl, netrpělivě přešlápl a nadšeně se rozhlížel kolem. Byl by se rozeběhl až doprostřed smečky, kdyby nebyl slušně vychovaným a zkušeným poutníkem. Takhle mu nezbývalo nic jiného, než přešlapovat, jako kdyby měl pod tlapami rozžhavené uhlíky a mávat ocasem, než někdo dorazí. Každopádně se stále kroutil netrpělivě jako paragraf a sem tam si olízl rozkouslou tlamu, ze které se stále řinuly kapky krve.
Zhluboka nasál vůni jeho rodného lesa. Cítil ji už na Vyhlídce, ale stále se jí nemohl nabažit. Byla to opojná vůně plná vzpomínek. Hrozně rád se sem vracel a nevěděl přesně, jestli jen za mámou, jejíž vůni tady také stále cítil, nebo tak nějak celkově. Měl to tady neskutečně rád a věděl, že kdyby někdy přišla chvíle, kdy by se chtěl usadit, bylo by to právě tady. Měl za cíl, že se jednou o svou matku postará, jakmile přijde čas a bude to potřebovat, proto se snažil ji chodit navštěvovat, co mu to jen čas dovoloval. Byl fakt, že občas se zatoulal opravdu daleko a čas plynul hrozně rychle, takže ani nedokázal spočítat, kdy tu byl naposledy, ale věděl, že se na něj Aranel zlobit nebude. Srdce mu při vzpomínce na mámu nadšeně poskočilo a nemohl se dočkat, až ji uvidí. Musel samou nedočkavostí procházet hranici smečky kousek tam a kousek zpět, jako nervózní tygr v kleci.

//<- Esíčka

Vydrápat se na vrcholek Vyhlídky mu dalo více práce, než si představoval. Funěl, chvílemi dokonce lapal po dechu. Měl ze svých nekončících toulek sice něco našlapáno, ale poslední dobou to flákal a kondice šla trochu dolů. Přesto byl mladý vlk na vrcholu svých sil a nakonec to zvládl. Na vrcholu se hrdě narovnal a nechal vítr, ať profukuje jeho mokrý kožich. Se spokojeným úsměvem se rozhlédl po okolí. Jaká nádhera! Pomyslel si nadšeně a v jeho očích to zajiskřilo. Tyhle výhledy miloval. Kdykoliv a kdekoliv. Připadalo mu, jako kdyby se pro ně narodil. Jeho nespoutaná tulácká duše v takových chvílích vždy nadšeně zaplesala. Nemohl se toho pocitu volnosti a krásy nabažit dosyta, a proto vyhledával čím dál více a více takových příležitostí. Byla to pro něj něco jako droga.
Nastal ovšem čas se zase po nějaké době ukázat ve své rodné smečce a navštívit svou mámu. Už si ani nepamatoval, kdy ji viděl naposledy a musel zkontrolovat, jak se jí daří. Jestli náhodou nenastal čas, kdy by se měl postarat on o ni. Vrátit jí to, co mu dala ona, když byl vlče. Modrý pohled spočinul na Borůvkovém lesu. Jeho vůně se linula až sem. Slastí přivřel oči a zavrtěl ocasem. Navzdory tomu, že byl věčným tulákem, tohle místo jej hřálo u srdce jako nikdy nic. Byl čas na návrat! Jeho ocas se rozkmital a aniž by si dal ještě chvíli navíc na oddech, rozklusal se směrem dolů. Ve veškerém nadšení ovšem dost podcenil terén a tak netrvalo dlouho a jeho tlapy podklouzly na mokrém. Hodil takovou masku, až mu cvakly zuby o sebe a rozkousl si ret.
"Au... Auvíí," zakňoural s bolestí a pomalu se posbíral na nohy. Jsem to ale jelito, pomyslel si trochu rozmrzele a olíznul se. Ucítil chuť krve. A sakra, zabědoval, zatímco se dal zase do pohybu. Tentokrát už opatrněji, aby se situace neopakovala. Ale nadšený z toho nebyl, protože se ohromně těšil na mámu a na to, co se ve smečce zase za ty měsíce změnilo.

//-> Borůvková smečka

//<- Řeka Kierb

Nevěděl, kde se zapomněl. Ani vlastně asi netušil, na koho zapomněl. Měl takové tušení, že s někým někde byl, odněkud někam šel, ale kam přesně? Modrými zraky se zvídavě rozhlédl po okolí. Trochu mu to tady něco říkalo. Neměl by být daleko od své rodné smečky. Nebo se snad mýlím? Na co se opravdu mohl spolehnout, byl právě jeho orientační smysl. Za svůj život toho procestoval tolik, že by se jenom tak neztratil. Jen Gallirea v tomhle ohledu byla zvláštní. Přišlo mu, jako kdyby se každou chvíli měnila. Jednou měl naučenou cestu do Borůvkového lesa a když do něj chtěl jít podruhé, připadala mu jiná. Spíše jen okolní vůně, pachy a příroda mu byla vždy natolik povědomá, že nakonec dokázal najít cestu domů.
Momentálně se cítil ale docela rozespale a netroufal se na svůj instinkt spolehnout. Jeho oči zřely mezi korunami stromů vysoce se tyčící Vyhlídku. Ale tu znám. Když vyšlápnu na její vrchol, mohl bych se odtud rozhlédnout. Vím, že Borůvka od ní nebyla daleko, uznal ve své hlavě a nepatrně se pousmál. Tohle jistě dopadne dobře. Těším se, až zase navštívím mámu. Při té myšlence se mu mírně rozkmital ocas a vlila nová energie do žil. Nemohl se dočkat, až zase sněhově bílou vlčici uvidí. A až se znovu podívá do svého rodného lesa. Těšil se na tu vůni borůvčí a na již vzdáleně známé kouty lesa, kde se jako vlče schovával, hrál si a vyrůstal se sourozenci. Ale přišlo mu to už všechno jako strašně dávno...

//-> Vyhlídka

//<- Švitořivý les (přes dusot)

Zaujatě se na Wizku podíval. "Jedno z bloudilých vlčat?" zeptal se, přičemž bylo jasné, že o vlčatech, které se jen tak objevují bez rodičů, vůbec nic nevěděl. Nejspíš za to mohl fakt, že byl prostě tulák, takže na první zbloudilé vlče narazil až teď. Jeho společnice ovšem vypadala, že o tomhle ví mnohem více, takže očekával, že mu to objasní, zatímco oba pokračovali za Nelly, která se někam splašeně vydala. Asi to u vlčat bylo normální. Vždyť sám byl vlčetem docela dost dlouho, než z toho vyrostl. Tahle spontánnost mu možná vydržela do dneška, ale už s ní byl trochu opatrnější. Přeci jen by se nerad dostal opět za hranice této země. Nebyla to úplně nejpříjemnější zkušenost, co zažil. Gallirea byla Gallirea. Dost velká na věčné prozkoumávání a dostatečně různorodá na to, aby ukojil své zvědavé já.
Byl zvědav, co malá Nelly odpoví na dobře mířenou otázku starší vlčice. Ale vypadalo to, že vlče má momentálně jiné starosti, než se vybavovat s dospělými. Aithér neměl to srdce na to ji někam jít samotnou, proto ji následoval a doufal, že i Wizku má dostatek sil na to, aby šla s nimi. Nerad by ji po takové chvíli zase opustil. Vypadalo to, že si spolu mají co říct. Rozpačitě se na ni usmál a sklonil svůj pohled k zemi. Vzala to, že na ni často myslel, dost hezky, na čež se rozmluvila o tom, že je taky tulákem. Vypadalo to, že ji tenhle fakt ovšem mrzí a více se o tom už nerozmluví. Ale to přišlo za chvilku. V jeho modrých očích se objevil soucit. "Mohla bys... Mohla bys se mnou zkusit smečku aspoň navštívit. Pozdravil bych mámu a ty bys zatím omrkla situaci, na kolik by byli ochotní tě přijmout zpátky, co ty na to?" navrhl jí povzbudivě a chvílemi měl strach, že sebou Wizku někde švihne. "A-aa když to neklapne, tak něco vymyslíme," vyrazil ze sebe pak a mrkl na ni. Snažil se působit sebejistě, ale moc mu to nešlo.
Ani si málem nevšiml, že je najednou obestoupila mlha, ze které se ozýval hlásek Nelly. Očividně v mlze zpanikařila a rázem se objevila pod Wizku, kde začala být plačtivá. Byl vcelku rád, že si jako oběť vybrala někoho jiného, zvlášť na tyhle nářky. Nevěděl by asi, jak má rozrušené vlče uklidnit. Netrvalo to ovšem dlouho. Je promněnlivá jako počasí, napadlo ho, když se podíval na starší z jeho společnic a jemně zakroutil hlavou. Počasí je oproti ní ještě medíček, napadlo ho potom ještě, když se zase rozešel.
Wizku navrhovala odchyt ryby pomocí magie. Opravdu se modlil, aby mu hlasitě nezakručelo v břiše pokaždé, když se bavili o jídle. "Nepřemáhej se. Jakmile to mrně bude mít trochu stání, po něčem se poohlédnu," ujistil ji a byl rád, že i Nelly se rozhodla, že rybu nechce. Aithér by tedy byl momentálně vděčný za cokoliv, ale máchat se ve studené vodě kvůli nejistotě úlovku ryby... Nechtělo se mu. Raději se v rychlosti trochu napil a vydal se zase za Nelly, s otazníky nad hlavou, kam to vlče tak pádí.

//-> Esíčka (přes Travnatý oceán)

Byl rád, že udělal vlčeti radost. Každou dámu určitě musela potěšit lichotka a zvlášť v jejím věku. To musela být radost dvojnásobná, přeci! Jemně se na ni usmál a zamával ocasem, když pověděla, že i on má hezké tlapky. "Děkuji ti, jsi vážně milá," mrkl na ni a poté přesunul pohled modrých očí na Wizku, která Nelly vysvětlovala, že by jí sice svou ozdobu půjčila, ale že na ni má ještě moc malou tlapku. Zakončila to tím, že jí nemá říkat "paní vlčice". Na to se strhl vcelku zábavný rozhovor, když vlče začalo vysvětlovat, že Wizku vlčice je a popsala rozdíl mezi vlčicí a vlkem. Měl co dělat, aby se nezačal smát. S rozpaky v očích se podíval na Wizku, jak reaguje ona. Očekával, že jako vlčice to bude s prckem zvládat o něco lépe, než on.
Téma se stočilo na maminku Nelly, přičemž se teď pro změnu díval z jedné na druhou. Značné znepokojení dal najevo zrovna, když se díval na starší z vlčic. Bylo znát, že se mu v hlavě honí jediná otázka. Kde sakra je ta vlčice tak dlouho? Rád by ji i vyřkl nahlas, ale Nelly to očividně nevěděla, jen byla optimisticky přesdvědčená, že máma přijde a Wizku se netvářila na to, že znala tohle vlče, natož jeho matku. Začínala to být ještě víc prekérní situace, když se maličká rozhodla, že má hlad a že půjdou najít něco k jídlu.
Využil příležitosti k tomu se bavit tak, aby to slyšely slechy pouze Wizku. "Našel jsem ji... Nebo spíš ona mě... Samotnou. Už jsme spolu nějakou chvíli a ta vlčice se pořád neobjevila. Není to nějaké divné?" pošeptal, zatímco pokývl čumákem, že za vlčetem půjdou a rozešel se, aby se jim neztratila. Sám byl hubený a bylo znát, že se dost toulal a trochu zanedbával, ale zdálo se, že elánu měl dost. Jen pořád nevěděl svému ztuhlému tělu po neuvěřitelně dlouhém spánku. Možná se změnil na medvěda a hybernoval? "jinak se mám asi stále stejně. Běží zima za zimou a já jsem stále zbloudilý tulák, většinou věčně sám," usmál se trochu smutně a podíval se jí do očí. "a co ty? Často jsem... N-na tebe myslel," přiznal se, sice se zadrhnutím, protože zaskočil sám sebe.

//-> řeka Kierb (přes Dusot)

Pozoroval, jak mládě začalo porovnávat jejich tlapky. Aspoň to tak vypadalo, že si je porovnává, vzhledem k tomu, že dala svou maličkou tlapinku vedle té jeho a zaujatě je obě sledovala. Poté jej oslovila a zadívala se na nj zvláštním pohledem. Byla opravdu roztomilá. Její otázka ho asi ani nezaskočila. Maličko se usmál a naklonil hlavu, přičemž si jejich tlapky začal prohlížet taky. Pamatoval si jako by to bylo včera, když ji měl taky takhle mrňavou. A jak ji porovnával s vlkem, který měl červené tlapky a kterého snad už od té doby nikdy neviděl. "Tvoje tlapička je samozřejmě hezčí," ujistil ji přátelským tónem. Chtěl jí udělat radost, to byla jedna věc, druhá věc byla, že nebyl jeden z těch sebestředných troubů, co by bez váhání uznal a potom možná i pověděl, že jeho tlapka je prostě nejhezčí pod sluncem a přes to nejede vlak.
Ohledně její mámy se moc nevyjadřoval. Pouze to mlčky odkýval a donutil se k nějakému úsměvu. Byl už popravdě docela nervózní, že se ta vlčice stále neukazovala. Její vlče od ní bylo daleko a bavilo se už nějakou chvilku s cizím vlkem. Co to bylo za nezodpovědnou matku? Jeho nervozita stoupala. Co si měl počíst tady s tím prckem? Znovu se na ni podíval a potom se rozhlédl kolem sebe. A tu ji spastřil. A ne, nebyla to bohužel matka Nelly, ale jeho stará známá. Jeho srdce zaplesalo, nevěřil by, že ji kdy ještě uvidí.
"Wizku," vydechl, neskrývajíc překvapení. Byla stále stejně krásná. Jen... Vypadala hrozně unaveně. Ani její hlas nezněl moc zdravě. A vypadala, že by se potřebovala něčeho zoufale najíst, stejně jako on. Téměř by se vsadil, že poslední měsíce svého života strávili obdobným způsobem. "s-samozřejmě, zůstaň," vyzval ji téměř prosebně a měl sto chutí ji obejmout. Na to byl ale příliš stydlivý a co si pamatoval, Wizku byla dost plachá. S rozpaky v očích, kdy sváděl vnitřní souboj, na ni koukal a možná se mu i trochu ulevilo, když spustila Nelly. Obdivovala její ozdůbku na noze a žadonila, aby si ji mohla půjčit. Snad aspoň to mrně mělo sílu na to vnést do krásných očí Wizku nějakou radost.
Probudil se zpátky do reality, když ho maličká oslovila, že se má na tu ozdůbku podívat taky. Přiblížil se tedy, ale zdrženlivě dodržoval osobní prostor vlčice a usmál se. "Vskutku, stejně jako její nositelka," podíval se povzbudivě Wizku do očí.

Vypadalo to, že se nakonec dokázali společně domluvit na tom, jak bude mrně Aithérovi říkat. Byl rád, že dokázala vyslovit aspoň to. Vypadala z toho nadšeně a to v něm také vzbuzovalo radost. Najednou se ale vlče dalo zase do pohybu. No jo no, co mě to napadlo, že bude jen tak v klidu sedět. Ale co s ní mám dělat? Kde je ta její máti tak dlouho? Lámal si hlavu, zatímco sledoval rozdováděné vlče. Lámal si hlavu hodně nad tím, kde se tu vzalo, kde je její rodič a tak celkově z toho zase začínal být nesvůj. Emoce v něm lítaly jako na horské dráze. On, který se uměl jen toulat a cestovat. On se měl najednou o někoho postarat? I když jen na chvíli? Doufám, že na chvíli, napadlo ho trochu úzkostlivě, když se kolem sebe znovu rozhlédl. Nikde nikdo. Tiše si povzdechl, ale pak se donutil k úsměvu a na mrně se podíval.
"Tak Nelly, jo?" zopakoval a pokýval hlavou. "samozřejmě, že se mi líbí," pověděl, aby ukojil její spokojenost a pak trochu rozpačitě přešlápl z tlapky na tlapku, když se zdálo, že je Maličká čím dál více rozdováděná. Nadchla se z toho, že i Aithér má matku a chce ji vidět. Jak z tohodle ven? Ptal se sám sebe trochu zděšeně. Přemýšlej, hlavo dutá, musíš ji prostě vrátit tam, kam patří, popohnal se potom. "Asi bychom první měli najít tvoji mámu, pokud chceš, aby byla kamarádka s tou mojí, co ty na to? Můžeme pak jít všichni společně," navrhl jí, zatímco na ni mrkl očkem. Uf, to by šlo.

Vypadalo to, že vlče není úplně spokojené s tím, jak pomalu Bílý reaguje. O to více byl z toho všeho nervózní. Nakonec ze sebe přeci jen něco vymáčkl, ale Maličká nevypadala, že by ji to nějak uspokojilo. I přesto se k němu stále přibližovala a Aithé si nebyl úplně jistý, co si o tom má myslet. Nervózně polknul a sledoval, co se bude dít. Napadaly ho věci, jako třeba jestli to není nějaký vrah zakletý v dětském těle, nebo prostě nějaké jiné podlé čáry máry. Ale ono ne... Natlačila se na něj, respektive na jeho nohu a pak ji celou objala. Vlk překvapeně zamrkal a nevěřícně to sledoval, ale po jejím uchváceném povzdechu se jemně usmál a celý pookřál. Vypadalo to, že mrně netouží po ničem jiném, než fyzickém kontaktu. Možná nebyl jiný, když byl malý? Všiml si, že by jeho jméno mohlo být složité pro tak malou hlavičku. Zvlášť když ji pak trochu stydlivě vrazila do jeho zimního kožíšku.
"Aithér. Aity. Nebo prostě Bílý," zkusil ji trochu povzbudivě popostrčit. Snad jsem ti nějak pomohl. Nevím moc, jak ti pomoct, napadlo ho pouze nejistě. "A kdo jsi vůbec ty?" Poté se dozvěděl, že máma je kdesi, asi nedaleko, že prý ji poslala sem a pak přijde. To je divný, hodně divný, začal dumat a zahleděl se směrem, kterým vlče ukazovalo. Už se na něj nelepila, takže jí mohl hledět přímo do očí. Která máma by poslala vlče samotné tak daleko od sebe? Tady něco nehraje. To by přeci nemělo být normální... Nadechl se a rozhodl se, že mládě nebude zatěžovat otázkami, na které stejně nebude znát odpověď. Jen doufal, že jeho špatné tušení není správné a že brzy dorazí nějaká vlčice, co po něm začne vrčet, že mu tu obtěžuje vlče. Jako bylo by to ulevující, na jednu stranu, uznal. "Mám mamču támhle," mávl tlapkou kdesi směrem k Borůvkovému lesu. "Docela daleko, ale zároveň blízko," usmál se.

Pokukoval zpoza stromu na vlče a napadlo ho, že by se mohl podívat třeba i po okolí, zde tu někde nemá rodiče. Loupl tedy modrým zrakem kolem, ale kde nic, tu nic. Žádný vlk. Pouze vlče. Vlče, které mu málem způsobilo infarkt, protože z ničeho nic vypísklo a blížilo se k němu! Kdyby mohl, zakousl by se do toho stromu a dělal, že je suchá větev, ale obával se, že na to už je příliš pozdě. Kdyby se nejednalo o vlče, ale nějakého predátora, právě by měl super vlčí svačinku, protože Aithér byl totálně neschopný jakkoliv zareagovat. Tak... Tak co ti je, hlavo zabedněná? Ptal se jen zoufalý hlásek v jeho hlavě. Ačkoliv vlče nebylo kdo ví jak rychlé, najednou bylo u něj. Koukali si z očí do očí a až když Bílý viděl její nevinnost v očích a slyšel to nadšené, leč roztomilé oslovení, trochu se uklidnil, ačkoliv rozhozený byl stále. Tak něco mluuuuv, pobídl se zoufale v hlavě, když už na sebe takhle čučeli. Pootevřel tlamu, ze které vyšlo jen jakési zakoktání. Rychle tedy zklapl a zamrkal, jestli se sám sobě nezdá. Tohle rychlé seznamování nezvládal. Ani trochu. Navíc, kdo ví, kdy naposledy s někým mluvil. Ani sám nevěděl, jak je to dlouho, co Sunstorm nechal jít samotnou zpátky do Borůvkové smečky.
Malá se na něco zeptala a on se začal zmateně prohlížet tam, kde ukazovala. "C-co máš na mysli?" zeptal se nakonec konečně překotně a znovu se rozhlédl okolo nich. Opravdu tu stále nikdo nebyl. "Já... Já jsem Aithér," začal váhavě a znovu zkoumavě naklonil hlavu do strany, aby si mládě prohlédl. "To jsi tak statečná, že se tu touláš sama?" zeptal se nakonec opatrně. Stále nevěděl, jak správně volit slova. Ještě k tomu to byla holka a to, jak jednou zjistil, už vůbec neuměl. Mluva s nimi je hrozně nebezpečná, protože se najednou z ničeho nic nafouknou, urazí, nebo něco takového a zdrhnou tak rychle, že už je jeden nikdy neuvidí. A to chudák jen vyjadřoval své city. No co už. Pomalu se posadil na studenou zem, protože to vypadalo, že tady s Maličkou se přeci jen chvíli zdrží, než ji něčím vyděsí.

//<- Řeka Kierb

Konečně našel to, co hledal. V těchto místech se řeka tvářila, že by mohla umožnit vlkovi její přejití. Aithér samozřejmě nad svým rozhodnutím pochyboval, jelikož sebevědomě se tvářil jenom tak na oko pro ostatní, uvnitř nad sebou pochyboval téměř neustále, ale jeho dobrodružné srdce jej téměř vždy někam nakonec zavedlo. Tady to nebylo jinak a za nedlouho se bílý vlček, celý zmáčený vodou a jemně zabarven do hněda od nečisté vody, ocitl na druhé straně. Nebylo to úplně nejlehčí, protože opravdu nebyl plný sil, ale byl vcelku spokojený. Celý se oklepal a dal se zase do kroku, jelikož věděl, že kdyby se právě teď zastavil, mohla by mu každou chvíli být pořádná zima. Navíc jeho průzkumnické srdce plesalo, že se zase jednou ocitl tam, kde to nezná.
Tak se potuloval pro něj neznámou krajinou, do hlavy si ukládal kde jaký pahorek, či zajímavý strom, přičemž ještě pokukoval po něčem k snědku. A tak se stalo, že kdesi zahlédl pohyb. Okamžitě se skryl za strom a nakukoval, co kde je. Bylo to malé a mělo to světlý kožíšek. Bílý byl zcestovalý a věděl, že v těchto místech se jen těžko bude nacházet nějaký polární zajíc, liška nebo něco takového, co by mělo obdobně světlý kožich jako on. Když zaostřil zrak a vyčkal, než se to stvořeníčko trochu přiblíží, byl šokován, že je to vlče.
Párkrát rychle zamrkal, jestli se mu to nezdá. Je to vlče. Blouznim? Narovnal hlavu a stříhal zvídavě ušima, ale vlče stále nemizelo. Bylo tam. Vypadalo spokojeně, jako kdyby... Jako kdyby tady vůbec nebylo samo? Napadlo ho a naklonil hlavu nechápavě do boku. Aithér se toho za svůj život ještě spoustu nenaučil. Jako třeba, jak se oslovuje vlče. Jak se na vlče vůbec mluví. Jestli vůbec vlče této velkosti mluvit umí. A taky byl neustále stydlivý v prvních kontaktech a to očividně i právě před vlčetem! Zůstával stát za tím stromem jako zařezaný, v hlavě tisíc zmatených otázek, zatímco se prcek přibližoval a Aithér byl zcela jistě vidět už na sto honů.

//<- Kopce Tary

Bílý byl téměř celý život vášnivý cestovatel, ale ani navzdory tomu právě úplně netušil, v jakých místech se nachází. Doufal, že zase nezcestoval za hranice Gall, ačkoliv nějak vnitřně cítil, že tak se určitě nestalo. Jediné, co ho ovšem momentálně zajímalo bylo, aby se napil. Šum řeky slyšel již zdály. Tušil, že budou všechna koryta vcelku zavodněná, jelikož se blížilo jaro a sníh tál. Roky předtím zažil několikrát na svých cestách, že musel někde pár dní přečkat, než mohl přejít rozbouřenou jarní řeku. Bohužel, když se mu odkryl pohled na tuhle řeku, byla jedna z těch, u kterých bude komplikované ji přejít. "Co už..." povzdechl si trochu podrážděně. "přejít ji nutně nepotřebuji, ale když už tu jsem, mohl bych tu hodit průzkum."
Sklonil hlavu k řece a trochu se zarazil. Ta barva vody nebyla úplně vábná. Čert to vem. Napij se. Při nejhorším se zese... pobídl se ve své hlavě a začal tedy konečně pít. Trvalo to opravdu dlouho, než svou žízeň uhasil. A ta voda koneckonců taky nakonec nebyla nejhorší. Nakonec Aithérovi nezbývalo nic jiného, než najít místo, kde by řeka mohla být klidnější. Vydal se tedy po jejím břehu a vyhledával očima nejvhodnější místo.

//-> Švitořivý les