Gallirea - Příspěvky uživatele

//Víceméně jen pro Cynthii, případně někoho dalšího, kdo chce ještě do úkrytu

Chtěl odnést vlčici do úkrytu, ale ta se najednou zvedla sama. Aithér byl zaskočený, protože si myslel, že je nějak vážně zraněná. Byl fakt, že vběhl doprostřed plně vypuklé situace a neměl čas se nějak zorientovat. Bránila se, že půjde po svých. „To je v pořádku, kdyby něco, opři se,“ odvětil jí ve spěchu, aniž by se ho její chování jakkoliv dotklo. Podíval se poplašeně směrem k Aranel, která na něj volala, aby je vzala do úkrytu. Koho všeho? V rychlosti se rozhlédl, ale nevypadalo to, že by tu někdo další byl zraněný, vyčerpaný, nebo nemohoucí. Aspoň prozatím. Vrátil zoufalý pohled k mamce, která jej ujistila, že to zvládnou, jen ať zůstane s vetřelci v úkrytu. Jenže on ani nevěděl, kdo všechno tu je jen host. „Kdo se potřebuje ještě schovat, následujte mě!“ zavolal do všeho toho zmatku a otočil se na vlčici.
„Pojď doprovodím tě do úkrytu, ukážu ti, kde je,“ kývl hlavou povzbudivě na Cynthii, jejíž jméno zatím neznal, ale ani nebyl čas se nad tím teď pozastavovat. Kolem se děly příšerné věci a on mohl pomoci jedině tak, že doprovodí jednu neznámou do bezpečí. Tedy, snad do bezpečí. Po zbytek cesty šel mlčky a sem tam zkontroloval, jestli to vlčice zvládá. Nechtěl na ni spěchat, ale čím víc ran slyšel za jeho zády, tím více byl nervózní a stále zmatený, co se vlastně děje. Zvládnou tu příšeru místní vlci porazit? Budou v pořádku? Nestane se Aranel něco? Tolik nejistoty a on nemohl nijak pomoci. Nasucho polkl. Musím se zdokonalit ve své magii. Rozhodně. Než vstoupím do této smečky, musím být schopný ji bránit taky.
„Jsme tady,“ vydechl trochu s úlevou, když dorazili ke vchodu do úkrytu. Ustoupil, aby mohla jít vlčice jako první. Pak se znovu ohlédl za dějstvím venku a vyčkával, zda nemají někoho v patách. Nakonec se vydal do úkrytu za neznámou také.

> úkryt

Únor 2/10 Wizku

Byl z ní hrozně nervózní. Byl hlavně nervózní z toho, co si předsevzal vůči ní. Slíbil sobě a vlastně i mámě, že si s ní promluví narovinu. A bylo na co čekat po těch letech? Jen prosím ne hned teď... Musíš... Musíš na to pomalu, nabádal se a pootevřel tlamku, když Wizku pověděla, že ona ráda vidí jeho. Zavrtěl ocasem a bez váhání na její vybídnutí vplul na místečko vedle ní. Před chvílí ještě vypadala zahloubaně, ale teď se celá rozzářila. A jak tak zářila, oslňovala jej svými paprsky a i v téhle zimě ho hřál její úsměv. Vzmuž se, už ti nejsou dva, ani tři, ani... Prostě nejsi děcko, povzbudil se ještě a raději se na chvíli zadíval na jezero, protože si uvědomil, že na ni celou dobu kouká jako na obrázek. "Eh, no já... Dělal jsem asi to jediné, co umím - cestoval jsem," zasmál se krátce a pak k ní zase svůj modrý pohled vrátit. "Pátral jsem po sestrách a otci, ale neúspěšně, bohužel," objasnil ještě důvod svých nekončících cest s trochu smutným úsměvem. Tuhle etapu po letech už konečně uzavřel.
"Chtěl jsem se omluvit, že jsem se naposledy tak vypařil. Chtěl jsem vám najít něco k snědku, ale..." hledal chvíli slova a marně je hledal očima kolem. "Ale moc úspěšný jsem nebyl a pak jsem vás nenašel. Našla Nelly své rodiče?" zeptal se Wizku s nadějí v očích. Každopádně nejvíce jej zajímala ona a odpovědi na otázky, které na ni měl. "A ty? Vrátila ses zpátky do Borůvky? Ptal jsem se tam na tebe, ale bohužel máma ani Awarak nevěděli," prohlédl si ji se starostí v očích. Doufal, že to nebylo tak, jak si myslel a ona byla tulačkou, nebo se dokonce přidala do jiné smečky. Za zlé by jí to samozřejmě neměl, ale vždy když se vracel do Borůvky za mámou, doufal, že tam potká i ji. Takhle by všechny naděje byly fuč.

Únor 1/10 Wizku

Procházel se kolem jezera a cítil se tak nějak neúplně. Dlouho nebyl na svých toulkách, které jej tolik naplňovaly. Na jednu stranu mu připadalo úžasné, že strávil tolik času v rodné smečce s mámou, kde poznal i své mladší nevlastní sourozence, ale taky se v tomhle na tu druhou stranu necítil úplně komfortně. Čím dál více měl pocit, že mu v životě hrozně moc něco chybí a nemohl se dopátrat, co přesně to bylo. Byla to přeci jen jeho rodina a rodná smečka? Nebo to byla spřízněná duše, která by byla po jeho boku třeba na toulkách? Neměl přeci jen zkusit cestovat se Sunstorm, aby pořád necestoval v osamění?
Pak ale zahlédl kožíšek, které už roky nemohl dostat ze své hlavy. A jakoby to zahnalo všechny jeho chmury, vše okolo se zahalilo do tmy a byla tam jen ona. Jako na parketě, kde se kužel světla namířil jen na ni a ona v tu chvíli byla hlavní hrdinkou. Zastavil se a srdce měl skoro až v krku. Nasucho polkl a neklidně přešlápl. Byl jsi rozhodnutý, že si s ní promluvíš, tak na co čekáš? Snažil se sám sebe popohnat, ale jakoby tam úplně zamrznul. Možná po tom, co si nebyli Aranel s Awarakem jistí, že ještě vůbec patří do Borůvkové smečky, vůbec nečekal, že by na ni mohl narazit. Nebo ne vlastně až tak rychle. Nebyl na to vůbec připravený. Prostě jdi! Můžeš ji aspoň pozdravit a zeptat se, jak se jí daří! Okřikl sám sebe a téměř strojově se k ní rozešel. Co když je ráda, že je tady sama? Váhal pořád ten hlásek v hlavě, když zahlédl, jaký zamyšlený výraz Wizku má.
"Wizku, a-ahoj," vydechl pak nesměle a svůj pohled zabořil do sněhu po jeho tlapami. "Doufám, že tě neruším. Já... Moc rád tě vidím," pověděl jí zcela upřímně a aniž by chtěl, dal do toho více citu, než vůbec zamýšlel. Pak k ní svůj pohled zvedl a pokynul čumákem na místečko vedle ní. "M-můžu se s tebou kochat?" usmál se nejistě.

Aithér se zazubil, bylo mu jasné, že mamča se těší, až bude mít jistotu, že se sem synek bude vracet pravidelněji. "Neboj se, mami, všechno má svůj čas," ujistil ji poklidným tónem a zavrtěl ocáskem, aby jí dal najevo, že si to nemá brát osobně. Pak přišla řeč na Wizku, o které si Awarak nebyl jistý, jestli je ve smečce. Pohled z něj rychle přesunul na Aranel, když byla tázána a čekal na svou odpověď s nadějí v očích. Bohužel ani ona to nevěděla. Bílého vlčka bodlo u srdce a sklonil hlavu. Máma měla pak rozhovor s Awarakem skrze nějaké smečkové záležitosti, takže se zatím mohl se svým zklamáním vyrovnat v tichosti a aspoň se na něj neupínala pozornost. Dobře, nic nevzdávej. Zeptáš se Baghý. A kdyžtak ji půjdeš hledat na vlastní tlapy, vymyslel plán v rychlosti a zmateně se rozhlédl, když tu najednou nebyla ani Aranel, ani Awarak. "Huh?" vypadlo z něj zaskočeně. "No tak já tady teda počkám," hlesnul už sám pro sebe trochu sklesle.
Netrvalo to ovšem dlouho a zaslechl neskutečný humbuk. Volání vlků a v tom i mámu, jak volá Awaraka. Křupání větví a zvuk, jako kdyby se řítila lavina. Aithér zalapal po dechu a téměř bez váhání se rozeběhl k místu, odkud mámu slyšel. "Mami!" zavolal na ni vystrašeně. Neměl strach o sebe, ale o ni. Ohlédl se směrem, odkud ten příšerný hluk plný děsu přicházel. Celý se naježil a rozšířily se mu zorničky. Zahlédl v tom zmatku ležet vlčici na zemi, u které vlastně Nel celou dobu stála. Bál se, že v boji proti té příšeře by toho moc nezmohl. Ale mohl pomoci další dámě v nesnázích? "Pomožte mi s ní, odnesu ji do úkrytu!" vyhrkl na ostatní a snížil se, aby mu případně ostatní mohli ležící vlčici pomoci dostat na hřbet.

loterie (2/5) 48

Aranel položila vcelku očekávanou otázku, zda Aithér zůstane v Borůvkové smečce, či nikoliv. Zakřenil se po jejím dodatku a zavrtěl hlavou. "Neboj se, mami," začal a podíval se jí do očí. "Samozřejmě, že pro mě neexistuje žádná jiná smečka, než tahle. I s mámou za zadkem," usmíval se a vrtěl ocasem. Že se do této smečky vrátí, věděl už od té doby, co ji opustil. Sice počítal s tím, že bude na blízku zestárlé matce, o kterou se náležitě postará, ale mamka měla očividně jiné plány, než stárnout. Ale byl rád. A do smečky se jednou vrátí tak či tak. "Ale ještě mám pocit, že není ten správný čas. Ještě se chci trochu potoulat po okolí," dodal, aby si nemysleli, že půjde hned teď za alfou a požádá ji o přijetí. Mělo to svůj čas.
Dlouze si povzdechl, když mu Awarak řekl, že by si se Sunstorm měl promluvit. Naprosto s tím souhlasil, ale neměl tyhle vážné rozhovory rád. Měl takové tušení, že z toho bude vlčice hrozně zklamaná. Nebo ne? Třeba se mýlil a necítila k němu to, co si myslel. Ale proč to tedy mezi nimi bylo tak zvláštní? Vlčí vztahy byly hrozně složité. A únavné. Trochu sklesle se na svého přítele usmál a vděčně kývl hlavou. "Máš pravdu," pověděl potom odevzdaně. "Budu s ní asi muset hodit řeč," dodal už o něco odvážněji a zaposlouchal se do řeči, kterou přednášela Nel. "Čas bych s ní strávil velmi rád, jen... Jsem ji naposledy potkal asi dva roky zpátky. Nevím, zda mám šanci na ni ještě někde narazit. Leda že by... Leda že by Wizku byla stále tady ve smečce?" zeptal se s nadějí v očích. Naposledy chudinka nevypadala, že by do nějaké smečky ještě patřila. Možná ji opustila a šla si po svých?

loterie (1/5) 40

Aithér se na Awaraka podíval a souhlasně pokýval hlavou. "Musím se přiznat, že já také ne," zazubil se a zvedl se ze sedu, aby se protáhl. Nebyl moc zvyklý postávat na jednom místě. Tenhle vlček byl věčně v pohybu snad od té doby, co opustil tuhle smečku. "Ale jelikož už taky neplánuji překročit hranice, rád bych si to prošel i tady. Slíbil jsem kamarádce výlet," dodal. Musel Sunstorm minimálně ukázat ty vodopády, co tak chtěla vidět. Aspoň o těch naštěstí věděl, kde tady jsou a to jen díky tomu, že byli kousek odsud. Vypadalo to, že i máma zatoužila po nějakém tom výletování. Přál jim, aby jim vyšel čas, který spolu stráví. Zasloužili si ho, no ne? Pár měsíců se starali o potomky a pravděpodobně trávili většinu času na území smečky. Muselo to být už trochu stereotypní. Nebo tak si to aspoň Bílý představoval.
Zaposlouchal se do povídání o jeho mladších sestrách. Přesunul pohled na Aranel, která k tomu ještě dodala své. "Takže jsou jako voda a oheň," usmál se. Rád by je poznal, ačkoliv jak se zdálo, měly momentálně svůj svět. Určitě k tomu ještě bude prostor, uklidnil sám sebe. A ještě mu zbýval brácha, na kterého byl nejspíš nejzvědavější. Stejně jako Aithér, i on měl dvě sestry, se kterými vyrůstal a věřil tomu, že to může být občas trochu náročné. Každopádně z přemýšlení o jeho sourozencích ho zaskočila Nel otázkou. Zaskočeně se na ni podíval. "No, ummm," vyrazil ze sebe prvně, než se zarazil, aby si nějak odpověď promyslel. "Jo no, už před pár lety, heh," usmál se nervózně. "Myslím na ni pořád hrozně často a nemůžu ji dostat z hlavy," přiznal se a trochu se mu svíralo srdce. Čím starší byl, tím více si uvědomoval, že je hlupák, když s tím nezačal něco dělat. Mohla už dávno být něčí partnerkou, či dokonce také matkou vlčat. Vzpomněl si, když ji potkal zhruba dvě zimy zpátky. Vypadala sice špatně, ale pořád pro něj byla nejkrásnější pod sluncem. Doufám, že se z toho dostala, pomyslel si s prosíkem.
"No a pak moje kamarádka, ona..." zarazil se a rozpačitě se podíval z jednoho na druhého. "My. My se dostáváme do tak zvláštních, rozpačitých situací a nikdy nevím, co si o tom mám myslet," přiznal se potom, zatímco se tlapkou šťoural ve sněhu. Byl ze Sunstorm trochu nervózní. Konkrétně z toho, že nevěděl, co od něj očekává. Vybavil si její dlouhé pohledy do očí a až vtipné nervozity, která byla těžce nakažlivá. "Jen bych jí nerad ublížil," dodal a potom si uvědomil, že to všechno může znít tak trochu zmateně.

loterie (3/5) 38
leden 5/10 Sunča

Sunstorm nad tím mávla packou, že to nevadí. Sama si nebyla jistá, zda posledně něco říkala, nebo ne. Aithér zamával ocasem a přikývl, že to bere na vědomí. Hrozně ho zajímalo, jak to bylo s tou její smrtí. Jak to, že byla v tom případě tady? Živá a zdravá? Každopádně ta šílená jizva nasvědčovala tomu, že se jí pravděpodobně stalo něco opravdu strašlivého, ale až tak, že zemřela? Neměla třeba jen nějaké bludy jako následek toho strašného zranění? Měl tolik otázek! Proto poslouchal pozorně, když se dala do mluvení. Sama řekla, že měla nějaký sen a že to bylo hrozně zvláštní. Pro něj bylo ještě zvláštnější, když pak řekla, že její kámošce se to stalo taky. Překvapeně zamrkal a pootevřel tlamu, aby něco řekl, ale úplně mu vzala vítr z plachet. Raději teda odpověděl až na její zkonstatování, že mu o tom posledně neřekla: "Nu, páni. To asi ne," zazubil se trochu nervózně a podrbal se zadní nohou na žebrech. "Důležité je, že jsi v pořádku," dodal potom a ujistil ji dalším pohledem do očí.
V těch pohledech ostatně zůstali oba zaseknutí nějakou dobu a v poměrně zajímavé situaci, která už začínala být pro Bílého krajně nepříjemná. Netušil totiž, co sám se sebou a byl z toho opravdu nesvůj. Naštěstí se Sun probrala a s omluvou jej propustila z "vězení". Samozřejmě, že kdyby chtěl, dostane se z něj i sám, ale nechtěl být nekorektní. "T-to je dobrý. Uhm, nic se nestalo," vyhrkl v rychlosti. Uhnul nesměle pohledem a podíval se na své přední tlapky. Snažil se situaci nějak rozdýchat a zároveň uvolnit. "No... Nepůjdeme se třeba zatím projít kolem jezera?" navrhl a zase k ní svůj pohled zvedl.

Loterie (5/5) 32
leden 4/10 - Sunstorm

"E-eh, no možná jako jó, ale..." trochu se zarazil a přemýšlel, jestli jí to má vůbec říkat. Snad se neurazí, napadlo ho a rozhodl se přiznat barvu. Chtěl být upřímný, no ne? Tak musel. "Ale asi jsem zapomněl?" zazubil se nervózně a u toho omluvně zamrkal. Tak se vlčice pustila do vypravování a bílý vlček nestačil zírat. Z jeho výrazu bylo naprosto evidentní, že ho vlčice šokuje. První ji viděl jako hrdinku, že zachránila vlče na úkor svého zdraví, ale dalšími věcmi jej docela zděsila. "P-počkej, j-jak jako umřela?" vykoktal překvapeně a celou si ji prohlédl. Jeho pohled stanul na té velké jizvě. Byl fakt, že tohle by kde kdo jen tak nepřežil. Ale jak to, že tu byla teď a on ji mohl vidět? Jak to, že se s ní mohl rvát, dotýkat se jí, mluvit s ním. "Páni, Sun, teď jsi mě vážně dostala," hlesl stále ještě opařeně a zíral na ni jako... Na ducha? Za kterou by ji málem považoval, kdyby ho váha jejího těla stále nedržela přišpendleného na zemi a vítězoslavně nevyla. Kdyby se hned na to tak nesťukli čumáky, možná by ještě nějak reagoval. Takhle oba dva reagovali tak nějak... Každý po svým a oba z toho byli svým způsobem rozházení. Neuniklo mu ani zvláštní zavanutí teplého větříku.
"N-nic se nestalo," zareagoval nejistě na její omluvu, navzdory tomu, že i on cítil lechtání v břiše, o kterém si nebyl jistý, zda bylo příjemné, či nikoliv, každopádně jej celá tahle situace rozházela natolik, že zatoužil být propuštěn ze svého vězení, aby získal zpátky svůj osobní prostor a mohl tuhle situaci nějak zpracovat. Nezmohl ale nic, protože se ztratil v jejích očích, které na něj tak dlouho a bez ustání hleděly a on cítil, jak se mu plně rozjela pumpa v hrudníku a jela jako o závod. Co to je? Co to jeee? Ptal se pouze jeho hlásek v panice.

Loterie (2/5) 29
leden 3/10 - Sunstorm

Usmál se. Takových vlků byla spousta. Většinou si neumí poradit se samotou a pak je užírají vlastní myšlenky, napadlo ho. Sunstorm nevypadala jako depresivní typ, na druhou stranu každý to měl jinak, když byl o samotě. Pak mu vlčice potvrdila, že ji průsery přitahují, leč ne dobrovolně. "Opravdu? A co přesně se ti dělo?" zeptal se zvídavě a naklonil hlavu do strany. Byl od malička zvědavý. Rád se dozvídal o nových věcech. A taky by rád více poznal svou přítelkyni. "Myslíš třeba to, jak jsme se ztratili v útrobách nějakých podzimních cestiček?" zazubil se pobaveně a zamával ocasem. Byla to docela legrace.
Ještě větší byla ta, když se ho vlčice pokoušela utopit. Bránil se, takže se váleli ve sněhu, který obaloval jejich kožíšky. Snažil se být ovšem ohleduplný a zaprvé vlčici neublížit, zadruhé jí prostě dopřát pocit vítězství. A tak zůstal nehybně zabořený ve sněhu a pouze natáhl tlapku do vzduchu. "Dobře, dobře, vzdávám se, vyhrála jsi!" zahlásil se smíchem a hlavou na stranu, kterou k ní pak otočil. Jemně se dotkli čumáky, což nečekal a překvapením ucukl. Nervózně se usmál a zůstal zticha. Jen v jejích očích a celkovém výrazu hledal, jak to bude brát ona.
Sun projevila svou lítost, načež bílý vlček zakroutil hlavou. "To je v pořádku. Už jsem se tak nějak smířil," povzdechl si odevzdaně a líbilo se mu, jak byla nadšená z toho, že by mohli jít někam spolu. Zdůraznila, že bude fakt ráda. "Budu taky rád," ujistil ji s úsměvem.

Loterie (2/5) 21
leden 2/10 - Sunstorm

Usmíval se, když popisovala, že je lepší někoho po svém boku mít a že je nerada sama. "Nevadí mi samota. Je rozdíl mezi tím být sám, nebo se cítit osamocen," pověděl trochu přimoudřele a mrkl na ni. "Každopádně ano, za milý doprovod jsem vždycky rád," potvrdil nakonec její slova a vyslechl si ji dále. Zazubil se. "Takže jsi takový ten problémový typ a magnet na průsery?" zeptal se pobaveně a s jiskřičkami v očích se na ni koukal. Lhal by, kdyby řekl, že ho to nepřitahuje. Taková rošťácká neposedná vlčice zněla jako výzva. Jen byl v tomhle ohledu absolutně nepopsaný list, jelikož od mládí stále myslel jen na tu jednu jedinou vlčici a nikdy jej nenapadlo, že by si mohl pomýšlet na jinou. Stále uvažoval, jestli to změnit a zkusit si s ní promluvit, nebo jít prostě jinam a hledat v jiných vodách. Nikdy se neodvážil za ní jít s pravdou. Dost možná by to ani nečekala.
Z myšlenek ho probudila srážka k zemi. Překvapeně otevřel tlamu a zamrkal, když najednou ležel pod vlčicí. Zakroutil se a jeho koutky se zase rozjely do širokého úsměvu. Nechtěl jí to ovšem nechat zadarmo, takže se začal všemožně kroutit a bránit. Bál se ovšem, že jí ublíží, takže byl něžný a bylo docela dost pravděpodobné, že tímhle stylem bude mít vlčice navrch.
Sunstorm popsala, jaké barvy mají u nich v rodině. Se zaujetím poslouchal a pokyvoval. "Já si upřímně sestry moc nepamatuji. Obdivuji tvého pamatováka. Moc dlouho jsme spolu nebyli. Ani otec s námi dlouho nebyl. Hledal jsem je, ale bez výsledku. Mám dojem, že je vzal otec někam sebou," povzdechl si. Ach jak mu chyběly. Nestihl s nimi pořádně nic prožít a hrozně ho to mrzelo. "Měly nějaké hnědé odznaky, myslím," dodal pak trochu tišeji a raději tohle téma nechal být. Spíše se chytl toho následujícího. Byla překvapená, že vodopád by měl být kousek od Borůvky. Pokýval hlavou, že je tomu opravdu tak a nadchla se do toho, že by tam mohli jít spolu. A potom uznala, že jih Galli také nemá pořádně prochozený a navrhla nesměle, že by mohli jít spolu. Bílý vlček zavrtěl ocasem a pokýval hlavou. "To bychom vskutku mohli. Budu rád za tvou společnost," ujistil ji galantním tónem.

Loterie 15 (1/5)
leden 1/10 - Sunstorm

Sunstorm mu začala objasňovat, jak je možné, že již není členkou Borůvkové smečky. Trochu ho to zamrzelo, protože takhle aspoň měl kamarádku a svou rodinu na jednom místě. Na druhou stranu se s jejími důvody dokázal ztotožnit, protože to měl tak nějak podobně. Pozorně jí naslouchal, zatímco se jí díval do očí. Položila mu otázka, nad kterou se krátce zasmál. Ne nějak výsměšně. "To je právě to, co se mi líbí. Že nikdy nevím na koho a jestli vůbec na někoho narazím. A ještě se mi nestalo, že bych natrefil na někoho vyloženě nebezpečného. Někteří umějí být nepříjemní, to jo, ale v takovém případě tě s nimi nic nedrží, no ne?" mrkl na ni s úsměvem. "Každopádně po tom, co jsem zjistil, že má máma druhý vrh vlčat, místo toho, aby třeba už měla vnoučata, mi došlo že jo. Že mi je líto, že se pořád potuluju sám. Každopádně mít rodinu asi obnáší se držet spíš jen na jednom místě a já... Bych chtěl ještě pořádně prozkoumat svou rodnou zem a tak, takže..." nechal větu nevyřčenou, asi aby si Sunstorm sama domyslela, kam tím míří.
Zasmál se, když mu pohrozila. "Ale na to nemáš!" zahlásil pobaveně, aby ji ještě vyprovokoval a aby toho náhodou neměla málo, ještě po ní jednu kupičku sněhu hodil a vrhal na ni stejný vyzývavý pohled, jako ona na něj. Proč se trochu neodvázat, když byla taková nadílka sněhu a s touhle vlčicí už jednou zjistil, že s ní je legrace? "Děda měl bílý kožich, jako já a máma," pokýval hlavou spokojeně. Bylo hezké, jak se tahle barva dědila. "Já mam akorát hnědé flíčky po tátovi, ale ti dva jsou čistě bílý," dodal ještě, když se podíval na svou hnědou packu. Jeho společnice poté začala povídat o tom, kam vlastně měla či neměla namířené a zjistil, že by se ráda podívala k nějakým vodopádům. "Vím, že nějaký vodopád je nedaleko Borůvky. Mohl bych tě tam někdy doprovodit. Já se nikam konkrétně nechystám. Jen bych chtěl prozkoumat jižnější části Galli. Znám spíše tu severní," usmál se.

Loterie - (5/5) - 14

Druhá z mladších sester se představila jako Siberia. „Těší mě,“ usmál se na ni ještě. Sice s nimi chvíli pobyla, ale nakonec se rozhodla, že se vzdálí a bude si hrát. Ještě se za ní ohlédl, než zmizela z dohledu. Otočil se na mámu. „Ani jedna toho moc nenapovídá, viď? Nebo jsou stydlivé po velkém bráchovi?“ zazubil se pobaveně.
Vypadalo to, že Awaraka zaujal povídáním o světu mimo Gallireu. Ptal se, jaké to tam je a jestli se tam může používat magie. Trochu se zastyděl, protože magie pro něj byla stále nepopsanou stránkou v knize. Tolik se věnoval cestování, že úplně vytěsnil, že by nějakou magii v životě potřeboval. Byla ovšem pravda, že občas to zkusil. „Musím se přiznat, že mi to s ní moc nejde. Každopádně ano, je možné tam používat magii. Jen… Je to tam všude takové zvláštní, jiné. Není tam upřímně moc co hledat. Tady je to mnohem hezčí,“ pokýval hlavou na utvrzení svých slov a vděčně se usmál na mámu, která jej uchlácholila, že to s Coedem může být jakkoliv. Že nepotkal ani jednu ze svých sester raději ani nezmiňoval. Nechtěl v Aranel vyvolávat smutek. Bylo možné, že je táta vzal sebou a byli teď někde všichni tři? Kdo ví?
„Ano, u tebe to naštěstí vím,“ odpověděl spokojeně a všiml si, jak máma reagovala na zavytí, které se ozvalo. Nejspíš se jednalo o posledního sourozence, kterého Aithér ještě nepoznal a byl na něj hrozně zvědavý. Stejně jako jeho matka, i on chvíli vyčkával, zda se tu objeví další adolescent, se kterým se bude seznamovat. Ale to se nestalo. Podíval se mámě do očí. „Předpokládám, že to je brácha?“ zeptal se zkoumavě.

//Tak nějak v rychlosti, aby se to trochu hnulo :)

Prosinec 3/10 - Sunstorm

Překvapeně zamrkal, když po něm vlčice nazpět hodila trochu větší hroudu sněhu, než očekával. Zazubil se a setřepal ze sebe sníh. Tsss, já na ni tak něžně! Zahlaholil jeho hlásek v hlavě a pak k ní zaujatě natočil ouško. Překvapeně pootevřel tlamu, když pověděla, že už do Borůvkové smečky nepatří. "V-vážně?" zakoktal se zaraženě a chvíli ji sledoval. "A nechybí ti? Není ti to líto?" zeptal se opatrně. Nechtěl ji nějak rozhodit. Vypadala provinile, ale nebyla kvůli tomu i smutná? Nechtěl se dotknout nějakého citlivého místa. Zaujalo ho ovšem, že se tvářila poměrně spokojeně, když se zmiňovala, že je podobně jako on, tulačka. Usmál se na ni. "Pokud ti to takhle vyhovuje, není na tom nic špatného," ujistil ji klidným tónem a aby uvolnil atmosféru, začal se zase vrtět.
Pokýval hlavou na souhlas, když se jej ptala, zda dělá andělíčky. "Samozřejmě!" zahlásil a bez váhání jí opětoval palbu sněhem. Sama si o to řekla! Sunstorm jeho historka očividně pobavila taky. Jo, musel uznat, že to byla opravdu psina. Nechápal, co všechno dokáže osud svést. Nebo spíš koho všeho dokáže svést dohromady. "Jsou tři. Dvě holky a jeden kluk. Ale toho jsem nepotkal. Byl jsem hrozně zvědavý, jestli má taky kožíšek po dědovi a mamce. Ale chci se tam zase brzy zastavit a poznat ho," usmál se, zatímco se zvedl ze země a oklepal se ze země. "Měla jsi teď někam namířeno?" optal se jí zvědavě.

prosinec 2/10 Sunstorm

Sun vypadala stejně překvapeně, jako byl před chvílí on, že se vidí a potkali. Zdálo se mu, že krom jistoty, že jeho máma byla v Borůvkové smečky, bylo hrozně těžké narazit na přátele. Právě možná proto byl tak potěšen, že ji vidí. Chvíli to vypadalo, že ho srazí na zem, ale jakoby si to rozmyslela. Jejich čenichy se skoro dotýkaly a jemu se rozjely koutky do širokého úsměvu, když se zároveň zeptali, jak se měli. Zvedl tlapku vysoko, takže ji objal kolem kohoutku a skoro až galantně ji složil na zem, do sněhu pod nimi. Nechtěl na ni být tvrdý a moc hr, na to byl až moc dobře vychovaný. Čumákem po ní vyslal kupičku sněhu a vrtěl u toho hravě ocasem. Nikdy by si nic z toho nedovolil, kdyby u ní neviděl náznak, že to sama chtěla udělat. Ale jeden z nich tu ostýchavost rozbít musel, no ne?
Zaujalo ho, že cestovala. Nevěděl, jestli ho to v jejím případě překvapovalo, nebo naopak. "Cestovala jsi? To jsme na tom stejně. Vrátil jsem se nedávno a navštívil jsem Borůvkovou smečku," usmál se a převalil se na záda, aby si mohl o zem pořádně podrbat záda. Vtipně se u toho vrtěl a packami jakoby plaval ve vzduchu. Pak se s vyplazeným jazykem, který mu visel přes koutek, podíval zase rozverně na ni. Šibalsky mu blyštělo v očích. "Představ si, že mám mladší sourozence. Máma do toho normálně praštila. S mým nejlepším kamarádem!" zasmál se. Tohle byla prostě super historka. Aspoň pro něj. Pamatoval si ten prvotní šok, ale teď? Teď mu to připadalo opravdu úsměvné.

Prosinec 1/10 Sunstorm

Procházel se kolem jezera a modrým pohledem zkoumal, zda by mohl být led dostatečně silný na to, aby udržel jeho atletické vlčí tělo. Na kraji vodní plošiny tuhle skutečnost otestoval tlapkou a jak se zdálo, byl pevný. Může být ale pevný jen na okraji. Kdybych zašel více od okraje, mohl by se propadnout a už by mě nikdy nikdo nezachránil, usoudil, když se kolem sebe rozhlédl, kolik je tu vlastně okolo vlků. Všiml by si vůbec někdo, že jeho bílý kožíšek zmizel pod vodní hladinou? Jak tak přemýšlel, přišlo mu, že zahlédl povědomý kožíšek. Zvednul hlavu a rozhlédl se, aby jej znovu našel. Naklonil hlavu do strany a váhavě se rozešel. Neviděl tento kožich možná roky? Nebo to byly jen měsíce? Nebyl si jistý. Čas v jeho případě utíkal hrozně rychle, protože byl neustále v nějakém dobrodružství.
Když se ale přibližoval, zjistil, že se nemýlil. "Sunstorm?" houkl na ni trochu nejistě. začátky konverzací mu moc nešly, stejně jako seznamování. Bylo to v jeho případě trošku v křeči. Vzpomněl si ovšem, že s touto vlčicí taky zažil nějaké to dobrodružství a jeho zakončení bylo plné rozpaků. Snažil se rozpomenout, o co přesně šlo, ale nebyl si jistý. Dorazil k vlčici a maličko nervózně se usmál a párkrát mávl ocasem. "A-ahoj. Rád tě vidím. Dlouho jsme se nepotkali, viď? Jak ses měla?" položil jí pár rychlých otázek, aby se náhodou komunikace nezadrhla hned ze startu, z čehož by byl ještě více nervózní.