Gallirea - Příspěvky uživatele

Když na něj Proxima pohlédla a zeptala se, zda se něco děje, Aithér na chvíli sklopil pohled. Váhal, jak odpovědět, ale pak jen jemně přikývl. „Jo… děje,“ připustil nakonec upřímně. „Bylo toho dnes moc. Chtěl jsem najít Erlenda a hodit s ním rychlou řeč. Jenže tam byl nějaký cizinec. Přetlačování slov, magie, pár trapasů a tak. Nemám z toho dobrý pocit,“ přiznal a zakroutil hlavou. „Asi jsem tu situaci moc nezvládl, ale prostě se mi nelíbil, zvlášť když je má znavená máma v úkrytu s bezbrannými sourozenci,“ přiznal své obavy a zároveň se tím snažil omluvit své chování, i když vlčice netušila, co přesně se tam na hranici událo.
Na její gratulaci se mu ale rozzářily oči. „Díky,“ hlesl vděčně a v ten moment v něm zase všechno roztálo. Zamával zase ocasem. Už se těšil, až je zase uvidí, všechny. Musel ještě poznávat ty starší sourozence a najednou už tu byli mladší. Bylo to neuvěřitelné, ale díky tomu, že dělal Aranel podporu, tak se najednou cítil být velká součást rodiny. A ten pocit byl k nezaplacení. Bohužel, co se týče rodiny, Proxima nenašla ani babičku, ani kamarádku. Povzdechl si. Chtěl říct, že ho to mrzí, ale to jeho přítelkyně spustila rychlý proud slov.
Pozvedl tlapku, aby ji zastavil. „Po-čkej,“ hlesl spěšně. „Zaprvé, vůbec nepřekážíš,“ řekl klidně a podpořil to krátkým, pevným pohledem do jejích očí. „Máma s mrňousky jsou v bezpečí,“ ujistil ji a trochu mu cukl koutek, když si vzpomněl na vřavu u hranic. To ale raději nerozpitvával. Pak se odmlčel a sklouzl pohledem ke korunám stromů. „Jsou tři,“ prozradil tiše. “Dva přišli na svět hned a ten poslední na sebe nechal pár hodin počkat, ale pak přišel Awarak, jejich otec a chtěl jsem jim nechat prostor, takže jsem vyrazil za Erlendem a pak za tebou,“ pousmál se.
„Nemusíš odsud odcházet. Podle mě nebude vadit, když se nějakou chvíli pozdržíš. Ale kdyby náhodou, můj slib samozřejmě platí. Doprovodím tě,“ pokýval hlavou. Byl na to nachystaný, záleželo jen na ní, kdy si řekne, že je čas. „Cestou ti můžu vylíčit, jak se z modrého fleku stane důstojný starší bratr,“ zasmál se. Pak čekal, nechtěl na ni nijak tlačit, jen jí byl po boku, aby viděla, že ať si vybere jakoukoliv cestu, půjde kus s ní.

Aithér byl ještě nějakou dobu mimo. Chvíli se dlouze díval na holubici na větvi, pak jeho pohled klouzal až nepřirozeně do všech stran. Zorničky rozšířené a v očích nepřítomno. Na tlapkách se houpal, jako kdyby byly ze želé. A pak se vzduch pročistil. Účinky magie odcházely pomalu, ale bílý vlček pomalu přicházel k sobě. Dlouze zamrkal a chvíli zmateně zíral do prázdna. Pak se konečně opřel o všechny čtyři tlapy. Přes oči mu stále přeplouvaly dozvuky podivného omámení. Pamatoval si, že se smál a nevěděl proč. A měl z toho výčitky svědomí.
„O-omlouvám se,“ vydechl ještě stále trochu dezorientovaně, vypadal, jako když se probudil po nějaké kvalitní párty. Protřel si tvář tlapou a pohledem zavadil o Erlenda, který se tvářil ustaraně, ale i přes to se mu ocas hýbal jako při oslavě největšího objevu století. Aithér lehce potřásl hlavou a usmál se. Pak se podíval na Beliala, u kterého se zdálo, že se také pomalu sbíral z účinku borůvkového kouzla. Aithér se postavil a přemýšlel, co vůbec říct. O čem se to předtím bavili?
Pak mu to došlo. „Ajo no… Co se týče spolupráce, pokud by měla skutečně sloužit k ochraně, pomoci a respektu, pak má asi smysl. Ale vzhledem k tomu, že do toho nemám moc co povídat, měl bych to nechat na Erlendovi,“ zkonstatoval klidně, už bez vzdoru a trucu. Belial ho stejně nebral jako kompetentního a to ani navzdory faktům, které mu podal. A to i když původně přišel za Erlendem z důvodu, aby konečně požádal o oficiální místo ve smečce. Mělo tedy cenu tady ztrácet čas, zvlášť když věděl, že na něj čeká Proxima? Měl by ji doprovodit domů a vrátit se co nejrychleji za mámou a mladšími sourozenci.
Chvíli ještě cizince zkoumal pohledem. „Budeš v pohodě?“ zeptal se mírným tónem. Takový prostě byl, svoji starost o ostatní neuměl zazdít, i když se jednalo o někoho, jako byl Belial. Nebyl mu dvakrát nejpříjemnější a asi by ho víckrát už dobrovolně nevyhledal, i kdyby měly smečky opravdu spolupracovat. Taky doufal, že ta spolupráce nedopadne nakonec tak, že sem bude chodit každou chvíli a všechny prověřovat. „Nechám vás to tedy probrat v soukromí. Někdo na mě čeká… Jsem Aithér, mimochodem,“ představil se ještě spěšně, s omluvou v očích. Byl ze všeho tak rozhrkaný, že zapomněl na základní slušnost. "Erlende," obrátil se na vlčího medvídka. „Mohli bychom si pak promluvit, prosím?“ požádal ho s výrazem, že je to sice důležité, ale nehoří to. Pak se s oběma rozloučil a rozklusal se do lesa.

Proxima
Doběhl k místům, kde Proximu zanechali samotnou. „Ahoj Proxi,“ vydechl s úlevou, že tam pořád je. „Omlouvám se, že jsem tě tu nechal čekat,“ podíval se s upřímností do jejích očí. Posadil se, protože potřeboval to, co se v posledních pár hodinách událo, konečně trochu rozdýchat a zpracovat. „Jsem podruhé starším bratrem,“ sdělil jí a zavrtěl nadšeně ocasem. „Nevydala ses ani hledat babičku, nebo kamarádku?“ zeptal se zkoumavě.

červen 2/10 Wizku

Její skromná a pokorná slova ho donutila se znovu usmát. Ne tak, že by se usmíval jen pro slušnost, ale byl to ten druh úsměvu, co se rodí někde v hloubi duše. Takovým tím, co znáš jen když tě někdo pochopí víc, než sis myslel, že je vůbec možné. Zavrtěl hlavou. „Ale právě proto tě obdivuji,“ řekl tiše. „Ne kvůli tomu, co děláš… Tedy, to samozřejmě taky,“ zasmál se rozpačitě. „Ale kvůli tomu, jak to děláš. Že ti to přijde normální. Samozřejmé.“ Jeho pohled na chvíli sklouzl k zemi, jako by si netroufal koukat do těch očí, které mu poslední roky ne a ne zmizet z paměti. „To je v dnešním světě hrozně vzácné,“ vydechl s oceněním v hlase a neodolal, aby se do těch očí znovu podíval. Mohl by do nekonečna. Neomrzelo by ho to snad nikdy.
Když došla řeč na jeho nejmladší sourozence, trošku se zavrtěl. „Upřímně? Jo… staře se cítím pořád. Jen teď už k tomu mám asi fakt důvod,“ zasmál se s nebránil se lehkému šťouchnutí bokem. „Ti starší už jsou dospělí, ti noví jsou taaaak maličtí,“ povzdechl si se stálým úsměvem. „A já… Už jsem tady dlouho. A nedokázal jsem nic jiného, než se celý život toulat s jednou jedinou osobou v srdci,“ významně se na ni podíval, aby bylo zcela pochopeno, že myslí ji. „A nebyl schopný za ní jít a konečně to na ni vysypat,“ dodal s tichým povzdechem, ale na tlamě mu hrál jemný, skoro pobavený úsměv.
Byl by mluvil dál, ale když viděl, co pro Wizku znamená vědomí, že tu pro ni někdo je, že není sama, ztichl. Jen ji pozoroval, každý její nádech, úhyb pohledem, každé tiché zaváhání. A její slova zasáhla přesně tam, kam měla. A pak to přišlo… Ta věta… Ta prosba. Zpočátku se mu ani nepodařilo se nadechnout. Připadalo mu, jako kdyby někdo vzal všechny jeho vnitřní pochyby a vystavil je světlu. A ona je jediným mávnutím kouzelné prosby utišila.
Její tvář v sobě měla cosi tak syrového, že měl pocit, jako by na okamžik držel v tlapkách její srdce. Přál si, aby tahle chvíle neskončila, aby tu vedle sebe seděli už navždycky. Nebo aspoň ještě chvíli. „Kdybych někdy, někde chtěl?“ zopakoval její slova melancholicky. „Wizku… já jsem chtěl už tak dlouho. Jen jsem se bál, že už bude pozdě. Že tvé krásné já nadchlo někoho jiného,“ odmlčel se na chvilku a pak, s nejistým malým úsměvem dodal: „Ale teď tu sedíš. A říkáš mi, že bys se mnou šla až na konec světa,“ naklonil k ní hlavu a pohledem se vrátil k jezeru, kde se zrovna romanticky odrážel třpyt zapadajícího slunce. „A tak si říkám… Co kdyby to nebyl konec světa, ale jeho začátek?“ navrhnul jí tiše a vzhlédl do jejích očí. Znovu.

Když Belial znovu promluvil, chladně a sebejistě, jako někdo, kdo je zvyklý jednat a být poslouchán, Aithér ztuhl. Každé jeho slovo se mu zarývalo pod kůži. Nešlo jen o význam, ale hlavně o tón. Nechtěl ho nenávidět, ale taky si nechtěl nechat šlapat po tlapkách. Natož po smečce. Poslechl si důvod, proč tu Belial byl. V hlavě se mu během jeho mluvy honila spousta věcí. Netušil, jestli Borůvková smečka bude chtít spolupracovat s někým takovým a hlavně… „Co by z toho obě smečky měly?“ zeptal se věcně. Návštěvy vlků podobného typu? Nebylo by lepší, kdyby zůstali tam, kde jsou? Naštěstí nebylo v Aithérově kompetenci, aby o něčem takovém rozhodoval, takže se k tomu nehodlal ani dále vyjadřovat. Bylo to na Erlendovi, nebo Baghý. Která by tady možná měla být, ale není tu… napadlo Bílého.
„Nejsem možná stálý člen,“ odvětil klidně, když se cizinec začal chvástat, z jakých důvodů ho tu vůbec toleruje. „Ale narodil jsme se tu. Mám tu matku. Rodinu. Takže tyhle řeči bych, prosím, nechal od cesty,“ požádal ho poklidně. Neznamenalo, že když neměl obrázek na nástěnce, že s ním bude jednat jako s cizincem. Tuhle smečku znal lépe, než třeba členové, co sem patřili rok. Dva a klidně více. Vyrůstal zde a po několik let ji věrně navštěvoval a trávil v ní čas. Že neměl nálepku člena z něj automaticky nedělalo cizince. Belial začal mluvit dále. Ale jeho hlas slábnul a Aithér měl najednou pocit, že se propadá. Na rozdíl od Beliala zatím ne tělem, ale myšlenkami. Pak se ale zakymácel na tlapkách a lehce přivřel oči. Nadechl se zhluboka. A pak znovu.
Borůvčí? Ne mě… Ne mě, žadonil ve své hlavě. Ta sladká vůně byla omamná. Nemohl se jí zbavit, rezonovala celým jeho nitrem.
Slova cizince jako kdyby k němu přicházela zpovzdálí. „Možná právě takto,“ vyprskl najednou smíchy. Nechtěl se smát, odkud to přišlo? Proč se vůbec směje, když tu vůbec nic vtipného nebylo? Zadní nohy se mu rozjely, až si z toho kecl na zadek. A i tak se celý zakymácel. V očích měl nepřítomnost, jako kdyby právě podnikal výlet někam na vesmír. „Tohle je… Co to je?“ obrátil se na Erlenda s nepřítomným úsměvem, akorát že… Erlend stál úplně jinde.

Červen 1/10 Wizku

Její slova, že se tím už nemá trápit, se v něm odrážela ještě dlouho po té, co už mluvila o něčem dalším. Přišlo mu to cizí. Ne proto, že by nechtěl dát na její radu, nebo jí nevěřil, právě naopak. Ale spíš proto, že se za ty roky naučil na zádech nést všechna ta „co kdyby“ a měl by pocit, že by bez nich nebyl úplný. Její na oko přísný pohled ho pobavil, ale ten úsměv… ho odzbrojil. Jemně sklonil hlavu a trochu se pousmál, s tou pokorou, která jej poslední roky provázela na všech životních cestách. Už to nebyl ten pubertální Aithér, dávno ne. I když v něm v některých chvílích stále dřímal.
Oba si vzpomněli na vlčata. „Nepřestanu tě za to obdivovat,“ usmál se na ni s upřímností, která ho samotného překvapila. „Ne každý vlk má v sobě tolik trpělivosti a citu. A i když to už neděláš, nikdy to nezmizí… Nezmizí to z tebe,“ pronesl a krátce se rozhlédl po okolí, jako kdyby někde ty vzpomínky hledal. Nebo možná přemýšlel, jestli říct… „Máma zrovna nedávno porodila další vrh. Jsem z toho pořád na měkko,“ zasmál se nejistě, jako by nevěděl, jestli v sobě takové emoce jakožto nejstarší bratr svých mladších sourozenců mohl mít.
Když přišla řeč na Borůvku, najednou to tady bylo. To gesto… Dotek tlapky na té jeho. Na moment se mu zatmělo před očima, jako kdyby se přes něj převalila vlna. Cítil, jak se mu srst na zátylku zježila a srdce mu zabušilo o poznání rychleji. A přesto se ani nepohnul. Nedovolil si zkazit tu chvíli, ani ji nechtěl přehnat. Jen tu chtěl být. S ní a takhle. Jen její nejistý úsměv měl rozlil podivný klid. Něco jako: Ano, opravdu se to děje. A je to v pořádku.
Jenže klid netrval dlouho. Když vyslovila to, že se do Borůvky přidávat nemusí, že to asi nebude potřeba, cítil, jak jeho žaludek jemně klesl. Nebylo to ze zloby, ani ublíženého ega. Ale z místa, které doufalo až příliš dlouho. A ještě déle váhalo, až svou šanci propáslo. Muselo se vyrovnat s tím, že to není tak, jak si přál. Její přiznání, že odešla a patří teď k jiné smečce ho zabolelo. Ne vinou. Ne zradou. Ale tím, že mu to říkala tak opatrně, jako by čekala ránu. A to on udělat nemohl, i kdyby chtěl. Zvedl k ní pohled a viděl její skloněnou hlavu a jak se ze všech sil snaží něco zachránit. A jak ho sama pohotově zastavila svou tlapkou, tentokrát ne kvůli tomu, aby utěšil on ji, ale protože nejspíš cítila, že potřebuje utěšit on. Byl si jistý, že ho v tuto chvíli srdce přerostlo.
„Promiň?“ zopakoval tiše a téměř se pousmál. Ne vysmívavě, spíše v úžasu. „Za co se vlastně omlouváš, Wizku? Že jsi šla jinam? Že ses rozhodla podle sebe? Že jsi upřímná?“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný. „Já ti to nevyčitám. Nikdy bych nemohl. Já… jsem taky nepatřil nikam,“ odmlčel se a pak jeho pohled změkl. „Já… Nechci být důvod, proč by ses měla cítit zmatená. Ani tě nechci přesvědčovat, že máš něco měnit. Jen… Kdyby ses někdy cítila ztracená a chtěla vedle sebe někoho, o koho se můžeš opřít… Jsem tady. Pro tebe. Kdykoliv,“ vydechl a trochu potřásl hlavou. Ztratil se v jejích očích. „A i kdyby to všechno znamenalo jen to, že tě budu vídat na chvíli… stejně bych za to děkoval.“

Aithér zahlédl, že Erlendovi spadl kámen ze srdce. Povolil mu, aby mluvil. A když pak skončil, zahlédl na vlkovi stojícímu naproti nim vrásky nelibosti. Bílý vlček vycítil, že to nebude úplně nejlepší situace a krátce zalitoval, že si Erlenda prostě nenašel později, ale… Už tu byl. Navíc tenhle se tvářil, že sem přišel hledat problémy a o ty Aithér, jako novopečený starší brácha, fakt nestál. A jak si myslel, tak se i stalo. Cizinec jej ihned zprahl, že nepřišel poslouchat žádné fámy. Zarazil se a krátce odvrátil zrak k medvědovi vedle jeho boku. A čím víc ten cizinec mluvil, tím více to začínalo být příjemné. Doufal, že mu prostě Erlend naznačí, že odsud má vypadnout, nebo… Nebo prostě něco. Kdo mu dával pravomoce na to z nich něco těmito způsoby mámit? Prostě si nakráčel do cizí smečky a rozkazoval si tu o informace, které by ani neměl vědět? I na Aithérově výrazu se ukázaly nějaké známky znepokojení.
Každopádně… Odpovědi na jeho otázky neměl. A to bylo v čudu. Pořád si vlka s holubicí poměřoval nedůvěřivým pohledem. Ani za mák mu nevěřil a tím pádem i kdyby něco více věděl, tak by nechtěl pustit. Přesto se to nezdála jako situace, kde by se vyhnuli odpovědím. „Pokud nevěříš mým slovům, co bych tu vykládal dále? Pokud smeteš všechno, co ti tu povíme, asi se daleko nedobereme,“ řekl s kupodivu klidným hlasem, na to, co se uvnitř něj dělo za bouři nevolí. Nejraději by mu nějaké kouzlo s borůvčím ukázal. Bohužel si nebyl ani trochu jistý, jestli nějaké takové vůbec existuje, ani neměl třeba magii země, aby to mohl nějak uhrát. Nadechl se. „Smečka je plná silných vlků. Ať už fyzicky, nebo po magické stránce,“ pronesl neochotně. „A ačkoliv jsem se zde narodil a smečku navštěvuji vcelku pravidelně, každou moji návštěvu mě odchytí někdo, kdo si mě prověří,“ dodal ještě a sekl nespokojeně ocasem.

//<- Úkryt

Vyšel z úkrytu ještě stále plný neuvěřitelných emocí. Ten zážitek byl opravdu krásný a až neuvěřitelný. Připadal si jako v mlze. Nejraději by odtud neodešel, ale chtěl jim nechat prostor. Navíc na doporučení mámy chtěl najít Erlenda a zeptat se jej na odznaky. A také vyřešit ještě jednu věc… A pak se vrátit za Proxi. Dorazil právě ve chvíli, kdy dolehla poslední otázka vlka, který zde s Erlendem byl. Zachytil chladný tón i zvláštní otázku směřovanou na obranyschopnost smečky. Co to bylo za divný otázky? Na pár vteřin ztuhnul… Máma byla v úkrytu s novorozeňaty. Byli bezbranní. Musel nějak zasáhnout. Přišlo mu, jako by právě ten vlk někoho podroboval zkoušce, spíš… Celou smečku. Přejel pohledem neznámého s holubicí na rameni, který působil dojmem nějakého ledového krále, který bere svůj úkol nadmíru vážně.
Podíval se na Erlenda. Ani jeho moc extra neznal a vlastně ani netušil o tom, že nemůže mluvit. Všiml si už v úkrytu, když na konci zimy hlídal Thiu, že toho moc nenamluví, ale že nemluví vůbec mu úplně uniklo. V postoji seveřanského medvídka byla napjatost a dělal různá gesta, ale nevydal ani hlásku. „Zdravím,“ narušil co nejrychleji jejich konverzaci, když situaci zanalyzoval, aby dal Erlendovi trochu prostoru se z toho vytáhnout a trochu vydechnout. Snažil se zamaskovat veškerou svou nervozitu, kterou z cizích vlků měl a působit trochu důstojně.
„Zaslechl jsem tvoji poslední otázku,“ začal. Uměl se v nečekaných situacích pohybovat docela mrštně. Přeci jen to byl dálkami ošlehaný vlk. Podíval se do očí Erlenda z otázkou, zda může. Zda mu může stát po boku a v situaci mu pomoci, nebo má raději zmizet. Zároveň mu postojem dával najevo „jsem tady, neměj strach“. A pak obrátil zase zrak k cizinci. „Mimo to, že někteří žijící vlci zde tu jsou tak dlouho, že vědí i o každém spadeném lístečku… Borůvková smečka se nejmenuje nadarmo,“ začal trochu záhadně. „A ne. Není to tím, že se tu borůvkami cpeme. To borůvčí v sobě ukrývá větší sílu, než se na pohled zdá.“ V očích se mu záhadně zalesklo. A dal také jasně najevo, že tajemství vyzrazovat nebude. Nechal to na fantazii cizince, aby mohl vyhodnotit, jak místním borůvčí pomáhá. Jo, improvizoval. A co?

44

Aithér si uprostřed tohoto zrození připadal pořád jako součást zázraku. Malé sourozence nemohl stále spustit z očí. Jejich drobná těla choulící se u Nel, v něm zanechala obrázek, který asi jen tak nevyprchá. Už asi chápal, proč se k tomu rozhodla ještě jednou. Ona to musela prožívat ještě mnohonásobně více. Máma pronesla, že on a jeho sestry byly také tak malinké. Krátce se zasmál, ale jen tak, aby drobečky nevyrušil. „Asi. Nepamatuju se,“ řekl pobaveně a krátce mávl oháňkou. Byl ujištěn, že vodu až později, ale dala se do přesouvání těch malých drobečků na čisté kožešiny, které jí přinesl. Jenže pak sebou trhla. Aithér se polekal a úplně v něm zatrnulo, ale automaticky stál na nohou a v očích měl plno obav. Chtěl se zeptat, ale najednou jej máma požádala, ať malé sourozence pohlídá.
ztěžkla polkl a přikývl. Byli tak malí, křehcí. Dýchají správně? Neotáčejí se moc? Neleží moc na boku? Nejsou moc studení? Co když omylem šlápne moc blízko? Co když jeden z nich zakňučí a on nebude vědět proč? Co když… Se jim něco stane? Netušil, jak se hlídá novorozenec. Vždyť je ještě nikdy neviděl, natož je hlídat. Do háje. Opatrně k nim ulehnul, celý ztuhlý a hleděl na jejich malá tělíčka, která se choulila k sobě a snažil se ani nedýchat, aby je nevzbudil. Koutkem oka zahlídl Aranel, jak se přesunula a… Ne! To přeci není možné! Tohle už je za námi. Nebo ne? Pomyslel si v panice.
A pak další kníknutí. Aithér zůstal jako přikovaný… Bylo ještě jedno? Třetí drobeček, menší než ostatní. Napadlo ho, jestli je v pořádku, ale jak se přisálo a začalo pít, oddechl si. Pak udělal mámě zase místo a sebral se opodál, aby měli prostor. „Tohle bylo… něco,“ zašeptal. „Je tak malinké… Ale žije. A pije. Takže… všechno dobře dopadlo, viď?“ obrátil pohled na Aranel. „A tím už to fakt končí, že jo?“ pousmál se, i když v jeho hlase zněla menší naléhavost. A v tu chvíli někdo vklouzl dovnitř. Trhl tam pohledem, ale ihned zjistil, kdo to je. Drcnutí jej vrátilo zpátky do přítomnosti. Jeho úsměv, kterým jej obdaroval, byl hlubší, než slova. Vstal, uhnul stranou a přikývl. „Nemohl jsem jinak,“ usmál se. „Gratuluji, rodinko,“ zamával ocasem a pohled mu zase sklouzl k těm třem a i když měl v očích stále dojetí, byl v nich i nový klid.
„Nechám vás chvíli o samotě, je to vaše chvíle. Půjdu zkusit najít Erlenda. Mám mu tu radostnou novinu oznámit?“ zeptal se, ještě chvíli počkal na odpověď a vyrazil z úkrytu ven do lesa.

//-> Les

43

Když ho máma ujistila o její vděčnosti za jeho přítomnost, přikývl. Na krátký moment se mu stáhlo hrdlo, nedokázal si vzpomenout, jestli někdy Aranel byl tak moc nablízku, jako teď. Ale teď tu byl. Ne jako vlče, které potřebuje ochranu, ale jako dospělý vlk, který stál po jejím boku, i když sám nebyl připravený. A nebyl čas nad tím přemýšlet. Věci se děly hrozně rychle. Ztichl, když to začalo. Byl připravený vyskočit, kdyby třeba potřebovala vodu, setřít pot mechem, nebo zavolat pomoc. I když netušil, na koho by se obrátil, ale asi na první vlčici, na kterou by natrefil. Místo toho jen seděl. Poslouchal mámin dech, tlumené steny a pak… první hlásek. Oči se mu rozšířily. Přísahal by, že se možná zastavil i čas. Od Aranel k němu dolehlo drobné kníknutí a pak ještě jedno a Aithér se neopovažoval ani pohnout.
A pak mámin hlas.
Pomalu se zvedl, jako by se bál, že jediným pohybem naruší tu křehkou atmosféru, která momentálně v úkrytu panovala. Přiblížil se k ní na pár kroků a zarazil se. Byli tak… malí. Asi na to nebyl připravený. Nečekal to. Nikdy novorozeně neviděl. Tmavé klubíčko se stříbřitými odlesky a vedle něj bělavá sestra s tmavými znaky. Jeho mladší sourozenci. Nedokázal mluvit, mlčel. A když konečně promluvil, jeho hlas se zachvěl. „Jsou nádherní,“ vydechl tiše, hlas plný zastřený emocemi. Ani se je nesnažil zakrýt, pročpak taky? „Jsou úžasní… TY jsi úžasná!“ vyhrkl naléhavým šeptem a v očích se mu zalesklo, když se podíval do jejích modrých kukadel. Sklonil se blíž, aby si je mohl lépe prohlédnout. „Tohle je zázrak,“ hlesl nevěřícně. Aithér, který měl za sebou tolik cest, setkání a nejistot měl v tenhle moment jasno: tohle je domov. Tohle je rodina.
Chvíli tam ještě tak dojatě stál, než se vzpamatoval. Potřásl hlavou a znovu vrátil pohled na novopečenou mámu. „Jsi v pořádku?“ ujistil se a bylo mu trapně, že to nebyla první věc, na kterou se zeptal. „Nechceš něco přinést? Vodu, nebo něco k snědku? M-možná… By bylo dobré je za chvíli přeložit na čisté kožešiny!“ napadlo ho a rozzářily se mu oči, jaký to dostal dobrý nápad. A tak v úkrytu ihned ze dvě našel a přisunul je bez svolení k Nel. Přeci jen pak mohla usoudit sama, kdy je využije. Ale měla je při tlapce.

42
//<- les

Vklouzl do jeskyně těsně za mámou a jakmile zaregistroval její pohled, zůstal stát opodál. Ne moc blízko, ale ani daleko, prostě na dosah, ale ne na obtíž. Vypadala, že něco, nebo někoho hledá. No jasně, Awarak… Kde by mohl být? Taktéž se rozhlédl a pak teprve si všiml drobných změn. Naskládané kožešiny, trochu jinak uspořádané, ty škaredé, co tu byly naposledy, když tu byl, byly fuč. Byl to snad hřejivý dotek starosti od někoho, kdo si možná neuvědomil, kolik zbývá času? Věřil tomu, že brzo novopečený táta se za chvíli objeví. „Awarak to stihl připravit,“ usmál se na mámu, aby ji trochu přivedl na jiné myšlenky. „Jistě už je na cestě za tebou,“ dodal přesvědčivě, snad aby nezoufala.
Když se Aranel uvelebila, Aithér se posadil blízko vchodu. Ne, že by měl v úmyslu sledovat všechno, přeci jen se jednalo o hrozně intimní věc, to chápal i on. Spíš měl v plánu být… štítem. Připraven vyběhnout, kdyby byla potřeba. Zavolat pomoc, nebo být tichou jistotou. Na moment se ohlédl ven z úkrytu, protože si všiml, že i máma tím směrem kouká. Jistě vyhlížela partnera. Byla to chvíle, kdy jej u sebe určitě chtěla mít. Ale rozhodl se neptat na nic ohledně něj. „Jsem tady. Nechci ti překážet… Ale neopustím tě, dokud budeš chtít, abych zůstal,“ ujistil ji tiše a pak ztichl. V přítomnosti něčeho takového nebylo třeba slov. A nechtěl už mamku jakkoliv rozrušit.

Aithér si zrovna přehazoval v hlavě všechny útržky z rozhovoru, který je právě minul. Nechával to všechno pomalu doznít, když tu najednou ho zarazil jemný, ale zcela jiný výraz v matčině tváři. Její úsměv se jaksi podivně zlomil. V tu chvíli poznal, že něco nebylo dobře. „Mami?“ zeptal se nejistě. Její tělo vysílalo jasné signály, že se něco děje. Vlček s modrými odznaky ztuhl a podíval se na Siberii. Byla vlčice, měla by… Měla by být s ní, nebo ne? Ale zase byla mladá. Takže ve finále o tom věděla asi tolik, co on. Na sucho polkl a oblilo ho horko. Zvedl se na tlapky, než vůbec Aranel stačila doříct, že je čas. Neklid na něm šel znát, ale zároveň se snažil být soustředěný a být tu pro mámu. Na svých cestách prožil mnoho. Uměl si poradit v kde jaké situaci. Ale u porodu vlčice ještě nebyl.
„J-já půjdu s tebou, dám na tebe pozor,“ vyhrkl okamžitě pohotově a už málem vykročil na cestu, když tu si vzpomněl. Otočil se prudce k borůvčí, kde se držela Proxima. Přišel k ní o pár kroků blíž, tak, aby ji nevyděsil. „Proxi…“ oslovil ji měkce, přesto naléhavě. Ve výrazu měl napětí, které očividně nebylo mířené na ni. „Omlouvám se… Já…“ začal nejistě a ohlédl se za Nel. „Máma. Máma bude rodit. Teď,“ vymáčkl se konečně a už se zase spěšně otáčel. „Najdu si tě pak, počkej na mě!“ houkl ještě po ní ještě prosebně. Myslel to vážně.
Připojil se zase k mámě a šel těsně vedle ní, kdyby náhodou potřebovala podepřít a do úkrytu pomoci. Neměl slov a měl dojem, že ani nebyly potřeba. Přeci jen to prožívala potřetí a sama moc dobře věděla, jak na to. Tušila, co ji čeká a byl si jistý, že to zvládne, byla silná. Ale nemohl ji v tomhle okamžiku nechat jít samotnou, aby tam byla na to všechno sama. "Jsem s tebou," ujistil ji nakonec šeptem, jako by se snažil oba dva uklidnit.

//-> Úkryt

Máma stihla Proximě ještě sdělit, kde by mohla být aspoň Cynthie. Vděčně se na Nel usmál a mávl ocasem. Byl rád, že se Proxi nakonec rozhodla, že se podívá do Borůvky po známých. Zjistil tak aspoň skutečnost, že je máma březí. „Já upřímně také ne,“ dodal na její přemýšlení ohledně odznaků. Též ho nenapadlo se nikoho ptát, kde k nim přišel a připadalo mu to přirozené za ty léta zde. Ale proč je měl on, když o ně nežádal, to mu nešlo pořád do hlavy. „Takže ta voda to udělala schválně…“ zopakoval tiše, jako by nad tím přemýšlel. „Asi… Si mě chtěla nějak označit, že bych se jí konečně měl začít věnovat, nebo něco,“ pousmál se, ale byl to spíše křehký úsměv, protože za ním stále byla nevyřčená panika.
Navrhla mu potom, že by se mohl zeptat Erlenda. Sice netušil kdo to je, ale měl dojem, že by možná mohl vědět, který to je. Byl s nimi v úkrytu, když hlídal Cynthii. Velký vlk, který snad celou dobu mlčel, zatímco se tam další vlk staral o vlče. A chodila tam ta vlčice, co pouštěla hrůzu kolem sebe a pravděpodobně byla matkou toho vlčete. Potřásl hlavou, aby na to zapomněl. Aspoň prozatím. „Děkuji, mami,“ poděkoval vděčně, když mu řekla, že je díky tomu výjimečný. Měl dojem, že se na něj s Proximou domluvily. Ale to přeci nemohly.
„To vskutku je,“ obrátil se na Siberii, když podotkla, že jeho kamarádka vypadala, že je milá. Sice svá, ale ano, milá, pomyslel si. Jejím šťouchnutím se nechal trochu vychýlil, ale hned se s úsměvem narovnal. „No jo, já už se asi nezměním, pořád stejnej,“ zazubil se na ni a měl ve výrazu značnou dávku vřelosti. „A pořád tvůj brácha. To se nemění. Kožichy možná ano, ale tohle ne,“ ujistil ji a i když to znělo trochu jako vtip, mělo to v sobě překvapivou váhu i pro něj.
Kdžy mamka reagovala na jeho starost, trochu se zamračil. „Já vím, že nejsi nemocná,“ zamumlal rozpačitě. „Ale to neznamená, že se o tebe nemůžu bát.“ Pohled mu krátce sklouzl k jejím bokům, než se jí zase podíval do očí. Naštěstí se přidala i sestra, která se také dala do přesvědčování a ujišťovala mámu, že až tak moc nespěchá. Možná z toho byla zklamaná, ale opravdu to nebyl dobrý nápad. Aithér upřímně neviděl ještě březí vlčici… Ale nebyla máma kulatá už moc? Kdo ví, kdy se vlčata chystala na svět. „Můžeš se projít třeba po lese a pak náležitě odpočívat,“ navrhl jí a nevinně zamrkal. Docela čerstvě věděl, jaké to je jít k Životu a zpátky z Borůvkového lesa a zase to až taková procházka nebyla. Pohledem krátce zabrouzdal k borůvčí, kde tušil siluetu Proxi. Stále tam byla.

Proxima s lehkou důrazností ujistila Aithéra, že je opravdu v pořádku. Chvíli si ji nedůvěřivě prohlížel, pořád s tou hmatatelnou nejistotou v očích, takže ho ještě pro jistotu ujistila znovu. Narovnal se, usmál se a dlouze vydechl. „Dobře, to jsem rád,“ řekl potom smířlivě a se značnou úlevou v hlase. Aranel potom navrhla, že kdyby byla potřeba, mohl by ji vzít k Ovocné tůni. Vděčně přikývl hlavou, ale stále se nemohl zbavit rozporuplných pocitů, když na mámu koukal. Zatím se ale rozhodl nic nerozebírat a kdo ví, jestli vůbec bude. Ostatně, byla to jen a jen její a Awarakova věc. Když tak koukal na Siberii, která stačila vyrůst, než by jeden mrknul, tak už zase měli všechna vlčata odrostlá. To znamenalo kupu starších sourozenců, co mohou pomoci s těmi mladšími, kteří evidentně brzy přijdou na svět. Bude mít sourozence, zase. Ta myšlenka mu pomalu klouzala v hlavě, ale hned byla odsunuta další větou. Mámin komentář na jeho zbarvení ho úplně rozhodil.
„N-no… Nebylo to úplně dobrovolné,“ sklopil pohled k tlapkám a na jeho výrazu bylo opravdu znát, že jej to žere. „Nevím, co se stalo. Nejde to umýt. Nejde s tím nic. Jediné, k čemu jsme se dopracovali je, že by se to mohlo vyškubat,“ zašil sebou při myšlence, jak hrozně by to bolelo a jak dlouho by musel být někde schovaný, aby to dorostlo. „Pil jsem, najednou z řeky vytryskl gejzír, smetl mě do vody a když… Jsem se zvedl… Tekla kolem mě takto modrá voda. A pak… Jsem byl modrej,“ povídal dramatickým tónem a pak na mamku zaskočeně zamrkal, jako kdyby zrovna v té řece znovu stál. Očividně tu paniku v sobě měl celou dobu potlačenou.
Když uslyšel tiché šlápnutí za sebou, otočil se. „Siberio,“ usmál se na ni. „Vyrostla jsi, to se ti musí nechat,“ zazubil se. Chtěl do ní přátelsky šťouchnout, ale upřímně nevěděl, co si k ní může dovolit. Z mladších sourozenců strávil nejvíce času s bráškou a tyhle mladé dámy moc ne. Její šepot ji pobavil. „To je moje kamarádka. Jmenuje se Proxima,“ osvětil sestře jemným tónem. „Léčitelka? To ti určitě půjde,“ ujistil ji ve snaze ji podpořit. Její poznámka o magii ho donutila na chvilku sklopit pohled. Sám si přál, aby ho magie poslouchala o něco více. „To je dobrý nápad, Život ti určitě odpoví,“ pronesl a otočil se na mámu.
„Mami… Není to daleko?“ zeptal se s opatrnou starostlivostí. „Neměla bys spíš odpočívat? Vím, že zvládneš víc, než většina, ale stejně… Měla bys být na sebe opatrná,“ pohledem zase sklouzl k jejímu kulatému bříšku. „Jestli chceš… Mohl bych tam jít se Sib já. A ty zůstaneš hezky doma,“ usmál se na ni nervózně. Bylo by to sice hloupé vůči Proxi, ale v tomhle ohledu měla jeho máma v požehnaném stavu přednost. Stoprocentní.

Rozpršelo se, čímž se konečně rozehnalo dusno, které všude dokola bylo. Vypadalo to, že se značně ulevilo i Proxi, která se pomalu zvedala do sedu. Instinktivně k ní udělal krok blíž, kdyby se jí náhodou přeci jen zamotala znovu hlavu. „O-opatrně,“ vyhrkl tiše a vzhlédl do jejích očí pro kontrolu. Zdály se být ale přítomné a vlčice se usmívala. Odůvodňovala, co se stalo a on s pochopením přikývl. „To je pochopitelné…“ oddechl si s neskrývanou úlevou a vrátil jí úsměv. „Jak se cítíš?“ ptal se ihned pohotově.
Sotva zaslechl matčin hlas, otočil se. Ocas se mu pohnul v zamávání. „Mami…“ vydechl a pozoroval, jak se mezi kapkami deště blížila známá silueta. Cítil radost z její přítomnosti, jako vždy. „S-snad už ano,“ odpověděl na její otázku, protože už svou situaci stačila vysvětlit jeho společnice. „Potkali jsme se na cestách a Proxi se mnou chtěla navštívit Borůvku, protože tu má… známé,“ osvětil ještě, ale nechtěl být úplně konkrétní, aby nikterak nenarušil soukromí vlčice. Kdyby chtěla, určitě sama dodá, že zde bydlí její babička a kamaráda. Všiml si, jak vlčice zavadila o Aranel a pak zpátky k němu. Na zlomek vteřiny nechápal. A pak mu to došlo. Mamka byla vždy spíše elegantně štíhlá a pochyboval, že za tu dobu, co nebyl doma, se stihla tak moc přejíst. „Mami… Ty…?“ začal tiše a nejistě, ale potom to spolkl. Ne teď nebyl čas. Proxima tu byla, oslabená a Aranel určitě nechce, aby z toho dělal divadlo. Tak jen přikývl a lehce se pousmál, spíš zaskočeně, než radostně. Oči se mu krátce zaleskly pod dešťovými kapkami.
„Eh, jo, mimochodem, Proxi, tohle je moje máma, Aranel. Mami, tohle je Proxima,“ představil je trochu překotně, protože teď byl rozházený snad ze všeho na světě on. Před pár hodinami se mu zbarvil kožich do modra, byl z toho stále vnitřně v panice, pak se složí jeho kamarádka a jako třešnička na dortu, bude mít další sourozence, což už opravdu nečekal. Jakoby se svět kolem něho už opravdu zbláznil.

Prudce zvedl hlavu, sotva zaslechl její tiché oslovení. Zastříhal ušima a v očích se mu mihla úleva. Okamžitě se zvedl na tlapky a přišel k ní blíže, ale zůstal těsně za hranicí jejího osobního prostoru, aby se necítila tak bezmocně. „Proxi,“ vydechl s úlevou a mírným úsměvem, jako kdyby tím jedním oslovením chtěl říct úplně vše. Jsem tu. Vše je v pořádku. Vítám tě zpátky. Když začala koktat omluvy, zarazilo ho to. V očích se mu objevila jemná starost a nechápavost. „Není důvod se omlouvat,“ ujistil ji polohlasem. „Nestalo se nic špatného. Jen ses asi přehřála, to je všechno. Omdlela jsi, ale byla jsi v bezpečí, celou dobu,“ osvětil jí situaci s opatrnou něhou. Na nic netlačil, mluvil prostě a pravdivě.
„N-nepotřebuješ se napít? Nebo chceš zůstat jen tak?“ zeptal se pak a sklonil pohled, aby nenabyla pocitu, že ji nějak analyzuje pohledem, nebo že na ni tlačí. Jen tu byl, teď čistě pro ni, kdyby náhodou potřebovala jakkoliv pomoci. Upřímně se mu ulevilo, že se probudila docela rychle a komunikovala. Jak se zdálo, nebylo to opravdu nic vážného, jen na ni dolehla cesta a dusno. Vzduch jako by všude okolo stál a bylo opravdu nepříjemně. Tím spíš, když se stalo to, co se stalo.