Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Borůvka

Vypadalo to, že je překvapená stejně jako on, že potkali toho stejného starého blázna. „Jo, je to k nevíře,“ zasmál se pobaveně, zatímco prostupovali zamlženou krajinou, která se pomalu míjela. Nikam se nehnal, byla to spíše taková procházka. S tou nejlepší vlčicí po svém boku, což byla ta nejhezčí změna v jeho životě. Většinu svého času kráčel sám, se svou samotou a myšlenkami, které se často sbíhaly k ní. A teď tu najednou šla s ním. Neskutečné… A přesto dokonale krásné. „Spíš si myslím, že jsme se museli minout po tom, co jsi od něj utekla,“ smál se jemně nad tou představou.
„No, byl jsem zvědavý, jak jinak, takže jsem přijmul nabídku na prohlídku paluby. A ona se ta loď rozplula! A najednou… Najednou jsme byli na moři. Bylo mi hrozně špatně. Myslel jsem že umřu. Upřímně, byl jsem už v mnoha situacích, ale nejspíš jsem v životě neměl víc nahnáno, jako tam,“ zakroutil hlavou. „to prostě nemůžeš nic. Úplná bezmoc a jen se modlíš, ať dopluješ někam na pevninu, což se stalo, ale… Byl to nějaký ostrov. Myslel jsem, že jsem navždy ztracen,“ povzdechl si, ještě teď se v něm ty emoce promítly. „Myslel jsem, že jsem navždy ztratil možnost být s tebou a s rodinou. Pak se tam objevil jeho bratr a společně jsme se motali kolem nějaké záhadné truhly. Asi s pokladem, nevim, protože ti dva senilní vlci ji prostě nechtěli otevřít.“ Dokončil prozatím příběh, ještě stále se smíšenými pocity. Bylo to celé postavené na hlavu.
„No, každý je úplně jiný a tak, ale asi to není tak, jak jsem si to představoval. Myslel jsem, že se ke mně budou mít víc, ale jak jsem kašlal, asi se mě štítili,“ pověděl pobaveně a podíval se na ni svými láskyplnými zraky. Pak si to uvědomil a nadšeně zalapal po dechu: „Tvoje láska uzdravila i ten můj kašel!“

-> Velká houština

Září 3/10 Zestarian

Musel se pousmát nad tím, jak byl maličký překvapený z toho, že na magii není nic těžkého. Byl fakt, že tomu tak úplně nebylo a Aithér si do nedávna ještě myslel, že magii ani nikdy neovládne. Nevěděl, jakým kouzlem se teď stalo, že to nakonec zvládl. Po tom, co několik let kráčel po této zemi. „No, jako… Jo, je, ale ne zase tolik, jak jsem si myslel,“ opravil se potom omluvně a zamával ocasem. Sledoval, jak se vlček snaží soustředit a magii ovládnout. Bylo to úsměvné, to ano, ale musel ho v tom snažení přeci jenom zastavit, aby nebyl zbytečně zklamaný.
„Zadrž na chvíli,“ požádal ho mírně, zatímco na něj upíral své mírumilovné zraky. „Je to přesně tak jak říkáš,“ přikývl na jeho slova. „ale, magie se většinou ukazuje až v dospělosti, víš? Navíc, ty ani nemusíš mít magii vody. Je jich více, říkal ti někdo o tom? V podstatě dokud se magie neobjeví, vůbec nevíš, kterou ovládáš.“ Rozpovídal se trochu a zastavil se, aby se ujistil, jestli zatím všemu rozumí. Musel si dávat pozor na to, jak s ním mluví. Rozhovor s ním mu určitě pomůže v tréninku, jak mluvit se svými sourozenci. Nejsmutnější na tom bylo, že tenhle tuláček vypadal mnohem komunikativněji, jak Arsen s Quercusem a Einor dohromady. Aspoň co se jeho týče. „Já jsem mimochodem Aithér, kdo jsi ty?“ zeptal se zvídavě.

Začal se culit, když slyšel její slova. Byli si v něčem více podobní, než by sám připouštěl. Ale to, že to měla stejně, mu v jakési míře navozovalo jakýsi zvláštní pocit úlevy. Aspoň si v tomhle budou rozumět a jak sama řekla, mohou se navzájem hlídat. „To zní jako skvělý plán, drahá. Jeden druhému hlídat packy, aby si je zbytečně nezamotal,“ usmál se vesele a přikývl hlavou. Její blízkost ho hřála u srdce a připadal si lehčí, než kdy dřív. Nejspíš z těchto dvou byl ten optimističtější, ale věřil tomu, že naučí jednou i ji, aby neměla strach z toho, že všechno dopadne nějakou katastrofou. Společně jistě dokáží a překonají i nemožné.
Když zmínila svého bratra, zaujatě zastříhal oušky. Neznal ho a napadlo ho, že by bylo dobré to někdy napravit. Byl rád, že aspoň někoho v té smečce měla po svém boku. Ale mrzelo ho, víc než dával najevo, že to není on sám, kdo by ji tam podržel. Snažil se to ale na základě předchozí konverzace vytěsnit z mysli. Ale ihned myšlenku ztratil, když popsala, co se jí stalo. „C-cože?“ hlesl pouze překvapeně a zamrkal. Pak se rozpačitě zasmál a podrbal za uchem. „No tak to já jsem mu na to skočil. A musim říct, buď ráda, že jsi utekla,“ smál se napůl pobaveně, napůl nervózně, takže šlo zcela vidět, jak ho celý ten zážitek vzal.
Na její pobídku ohledně sourozenců se ale jeho výraz změnil zase na nadšený. "Pojď, půjdeme se kousek projít, popovídám ti o nich," vyzval ji, ještě se k ní jemně na chvíli přitulil a pak ji čumákem jemně pošťouchl k pohybu, zatímco na ni vyzývavě mrkl. Jeho neposedné tlapky ho zase někam táhly. "Upřímně... Jsou zvláštní," začal se smíchem. Těšil se, až bude moct rodině oznámit, že je Wizku jeho drahou polovičkou.

-> Medvědí jezírka

Neubránil se úlevnému povzdechu, když zazněla její slova a zamával ocáskem. Připadal si, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce, který si tam v podstatě naložil sám, aniž by to byla potřeba. Jeho oči se rozzářily a koutky se roztáhly do úsměvu. „No… to zní vlastně dobře, ehm,“ souhlasil spokojeně a obdivně si ji prohlédl. Líbilo se mu, s jakou elegancí a lehkostí ze situace vybruslila a musel se rozpačitě zasmát. „Já mám totiž tendenci občas všechno moc komplikovat. Myslím na to, co by mohlo být, co by se mohlo pokazit… a pak zapomínám, že stačí jen být. A vedle tebe je to tak jednoduché a nádherné, ehmem,“ přiznal spokojeně a olízl jí čenich, plný vděčnosti. Posadit ho zpátky do přítomnosti bylo něco, za co opravdu děkoval.
„Pověz, co jsi vlastně zažila od té doby, co jsme se viděli naposledy, Wiz? Ehmm,“ zeptal se zkoumavě. Doufal, že nenarazila na nějaké problémy, nebo krapet nebezpečné dobrodružství, jako on. Vlastně až teď začínal pociťovat únavu z těch cest a toho, co na nich zažil. Naštěstí jej jeho novopečená družka nabíjela tak neskutečnou energií, kterou v životě nezažil, že měl pocit, že dokáže momentálně všechno a nemusí spát další týden. „A… Nejsi hladová? Ehm,“ zeptal se pozorně. Kdo ví, jakou cestu sem vážila a přece jen nemohl být vztah jen o cukrování, ale i o tom, aby se o ni postaral, čehož se hodlal zhostit.

září 2/10 Zest

Ani si nevšiml, že se k němu blíží malý vlček. Tedy, nebyl úplně tak malý, jako jeho nejmladší sourozenci, ale stále to byl prťavec. Zarazil se ve svém konání a překvapeně k němu trhl hlavou. „Jéé, ahoj, ehm,“ vyrazil ze sebe zaskočeně. Naštěstí, tím, že to bylo vlče, tak z něho nebyl tak v rozpacích, jako jindy, když narazil na někoho cizího. I tak to pro něj bylo ale trošku zvláštní. Spíše tím, že si uvědomoval, že s někým v jeho věku neumí asi úplně komunikovat. Tak se prostě rozhodl, že s ním bude mluvit jako se sobě rovným, žádné šišlání, používání zdrobnělin a jiných zvláštních věcí.
„No, to… To není nic moc složitého. Jen trochu soustředění a představivosti, ehmem,“ pověděl klidným tónem. Pak zaměřil své modré zraky na vodní hladinu, kde nechal vytvořit vodní kouli, která se vznesla vysoko nad hladinu, než dopadla zase zpět. „Představíš si, co chceš, aby voda dělala a pak jen doufáš, je se ti poddá, ehmemem,“ zasmál se zároveň se svým kašlem a vrátil pohled k němu. V očích mu přátelsky jiskřilo. Byl připraven na další otázky. A sám by se ptal, třeba na to, co tady dělá tak sám, jestli se neztratil a tak dále, ale rozhodl se tomu nechat trošku času.

Září 1/10 Zest

Byl rád, že to k tomuto jezeru od smečky neměl tak daleko. Paradoxně mu ale připadalo, že když byl mladší, tak bylo blíže. Ale co si tak všimnul, tak za tu dobu, co žil, se krajiny Gallirey byly schopné měnit. Netušil, zda to bylo způsobené aktivitou sopky, nebo čímkoliv jiným, třeba zemětřesením, magií, ale občas šel na známá místa a přišlo mu, že buď šel jinudy, přes jiné místo, než předtím, nebo že i to místo bylo zcela jiné, než si ho pamatoval. Takže buď měl problémy s pamětí, nebo si z něj tato zem dělala jen legrácky. Tak či tak, bylo to pro cestovatele jako byl Aithér, fakt dobré, protože se aspoň nenudil a neměl tak nutkání už chodit za hranice jeho rodné země.
Když dorazil k jezeru, zastavil se na jeho břehu. Tlapky měl skoro ve vodě, ale moc se mu do ní nechtělo. Docela dost foukalo a stačilo mu, jak ho poslední dobou docela dlouho škrábalo v krku. Rozhodl se, že se procvičí v magii. Začal se tedy soustředit a na vodě vytvořil velký gejzír. Ten později proměnil jen na vodní koule, které vylétávaly z hladiny a obloukem zase padaly zpět. A když ho to přestalo bavit, měnil tvary a směry, kterým vodní předměty létaly. Bylo to zajímavé. A líbilo se mu to. Dalo se jen těžko věřit k tomu, že svou vrozenou magii konečně, po takových letech, ovládl.

Její slova o tom, že to byla ta nejkrásnější slova, mu vehnala do očí zvláštní jiskru. „Já jsem doufal, že jednou zazní a že budou patřit jenom a jenom tobě, ehmem“ přiznal se šťastným úsměvem. Celý zářil. A pořád se to v něm hromadilo, až měl chvilkami dojem, že samým štěstím vybouchne. Musel aspoň zamávat rozverně ocasem, aby upustil aspoň trochu páry, ale bylo to málo, hrozně málo. Nejraději by běhal, skákal, štěkal, válel sudy… Ale zároveň se mu od ní nechtělo ani na centimetr dále.
Když pak začala mluvit o budoucnosti, ocas se mu na okamžik zastavil. Naslouchal každému slovu a přitom měl co dělat, aby se mu čelo nezamračilo obavami. Byla tady, po jeho boku a to mu přišlo jako největší dar. Ale zároveň cítil, jak se do jeho radosti vplétají i pramínky nejistoty. Ne proto, že by pochyboval o ní, nebo o sobě. Ale proto, že znal tíhu smeček, závazků a slibů.
„Vím, že… že není snadné rozdělit srdce mezi závazky a touhy, taky to tak mám, ehm,“ začal opatrně a jeho hlas byl měkčí než jindy. Věděl, že naštěstí nikomu nic neslíbil nahlas. Že by v jeho letech měl upřednostnit sebe a svou nastávající. Viděl se na odchodu s Wizku, ale při myšlence na mámu a sourozence jej vždy trochu píchlo u srdce. „A taky vím, že není jednoduché se vracet někam, odkud už jednou odejdeš, ehm.“ Pohledem sklouzl z jejích očí k jejím tlapkám, jako kdyby hledal odvahu. „Ale jestli vím něco jistě, pak to, že kdekoliv budeš ty, tam chci být i já. Ať už to bude ve tvé smečce, v Borůvce, nebo… Někde jinde, ehm.“ Pomalu k ní natáhl tlapu a dotkl se té její.

Aithér se u jejích slov maličko zakymácel, jako kdyby na něj dolehla jejich váha. Tak nadnášející pocit, že se až musel ujistit, že opravdu stojí nohama pevně na zemi. Vidět, jak se na něj jeho drahá novopečená partnerka kouká s tím sladkým úsměvem a rozvlněným ocáskem v něm vyvolalo úsměv, který by mohl jen těžko potlačovat. „Navždy, ehm,“ zopakoval skoro až slavnostně, jako by to bylo kouzelné slovo, které si chtěl vrýt hluboko do paměti. Věčnost pro vlky neexistovala, to věděl, ale v této chvíli to neznamenalo nic.
S úsměvem k ní tiskl čelo, plný neuvěřitelných emocí, které ještě podtrhlo jedno nádherné vyznání. Na pár momentů zadržel dech. Ta slova zněla pomalu jako zázrak. Bylo to něco, co ho odzbrojilo, ale zároveň dělalo silnějším. „Mám tě taky rád, ehm,“ odpověděl s jistotou, která u něj nebyla až tak obvyklá. Pronesl taková slova poprvé k někomu mimo svoji rodinu a nikdy je neřekl takto… Jako slib, ne jako frázi.
Chviličku zůstal nehnutě, aby si užíval sílu okamžiku. Bylo mu jasné, že začali právě psát kus jejich společného příběhu. Ale jakým směrem se vlastně bude ubírat? Byl tak hrozně rozpolcený. Chtěl být s ní, už napořád, ale byla v jiné smečce. Zároveň dal nedávno slib sám sobě, že bude dobrým starším bratrem a bude u toho, jak jeho sourozenci porostou, pomáhat mámě, ale… Byli tu další tři již dospělí sourozenci, co se mohli podílet také, že ano? Pomalu se od ní nedobrovolně odtáhl. „Já… Ehmemem,“ odkašlal si pořádně, protože už to nějakou dobu zadržoval a z toho jej škrábalo v krku. „Co bude teď dál? Půjdeme si najít ten úkryt? Či zvážíme jiné možnosti? Ehm,“ zeptal se zkoumavě. Věřil, že když si o tom popovídají, najdou nějaké schůdné řešení.

Aithér cítil, jak se mu do hrudi vlilo teplo, když ucítil její tvář schovanou v srsti. Bylo to gesto, kterému rozuměl i beze slov a přitom bylo tak silné, jako kdyby vyslovila to nejkrásnější vyznání. Opatrně ji tiskl k sobě, jako kdyby se snad měla rozplynout a vdechoval její vůni. To, že mu dovolila být jejím zdrojem štěstí a naděje pro něj znamenalo více, než by kdy dokázal vyslovit.
Její slova o osudu ho přiměla lehce naklonit hlavu. V očích se mu zajiskřilo a v koutcích tlamy mu hrál jemný úsměv. Nedokázal na to ale reagovat, protože když mu olízla bradu, ztuhl. Oči se mu na vteřinu rozšířily překvapením, než se do nich vlilo cosi hlubokého a něžného. Nemohl si pomoct a potichu se nesměle uchechtl. Byl tak šťastný a dojatý zároveň. A než cokoliv stihl pomyslet, olízl její tvář. Ne proto, aby Wizku gesto oplatil, ale protože prostě musel. Z hloubi duše ho to táhlo. Její slova, že se za takové věci neděkuje, ho přiměla lehce nakrčit nos a s úsměvem zavrtět hlavou. „Ale já bych děkoval i za to, že vedle mě dýcháš, ehm“ hlesl tichou námitku a zaklepal nadšeně ocasem o zem.
A pak přišla ta chvíle, kdy se konečně všechno změnilo. Vyznání citů. Partneři, to slovo vyslovené prvně jím a poté zopakované jejím sladkým hlasem, mu projelo tělem jako vlna, která ho na krátký moment připravila o dech. „Já… já… ehm,“ zakoktal se a pak se nadechl, aby našel pevnější tón. „Já jsem ten nejšťastnější vlk na světě! Ehmem,“ prohlásil nadšeně a nejraději by teď skákal až do nebes, ale místo toho k ní se šťastným smíchem natiskl čelo, aby ucítil její přítomnost co nejvíce a došlo mu, že tohle je začátek nové kapitoly. Nebyl to žádný pohádkový únos, nebyla to princezna v zakletí a statečný princ s mečem. Byli to dva ztracení poutníci životem, kteří našli cestu k sobě. A to bylo víc, než jakákoliv pohádka.

Aithér cítil, jak se mu sevřelo srdce, když odhalovala své slabosti. Nebylo pro něj snadné ji vidět takhle, zranitelnou a plnou pochybností, ale zároveň ho to naplňovalo něhou a dodávalo touhu být pro ni opěrným bodem. To, že před ním neskrývala své emoce pro něj znamenalo spoustu. Naklonil hlavu a když z jejích úst vyšlo to tiché „slibuju“, nedokázal si pomoct a koutky tlamy se mu roztáhly v dojatém úsměvu. „Jestli jsem opravdu zdrojem tvého štěstí, pak ty jsi tím mým, ehm,“ řekl tiše. Měl potřebu se k ní stále tulit a lísat. Chtěl si toho s ní vynahradit tak moc…
Poslouchal, jak přemítá o osudu a vnímal každé její slovo pozorně. Zjihly mu u toho oči a pozoroval ji i přes to, že její pohled uhýbal k zemi. Jeho výraz vypadal, jako kdyby pro něj momentálně byla středobodem vesmíru. A taky že byla. „Možná máš pravdu. Možná jsme se měli minout tolikrát, abychom konečně nakonec byli spolu. A abychom si uměli vážit toho, že jsme spolu, ehhmem,“ usmál se provinile, nejen za kašel, ale i za to, že si připadal směšně filozofický. Nebyla to pro něj ale jen slova. „A já si opravdu vážím každého okamžiku, co s tebou mám, ehm,“ dodal vděčným šeptem.
Její přísaha ho zasáhla přesně tam, kde měla. Na moment ztuhl, ale pak se dojatě usmál. „Děkuju, znamená to pro mě víc, než si myslíš, ehm,“ pověděl a se zatajeným dechem udělal něco, co chtěl udělat už hrozně dlouho. Plný vděčností olízl její líčko a pak se omluvně podíval do jejích očích, ve kterých se ztrácel jako ve dvou hlubokých studánkách.
Pak ale přišla ta otázka. Byla jako rána a požehnání zároveň. Ztichl, zatímco se jí jen stále díval do očí, ve kterých hledal odvahu, kterou teď sotva sám měl. „My dva, ehm…“ zopakoval po ní skoro až šeptem. „Jsme… Máme se rádi, ne? Ehm,“ vyklopil ze sebe neohrabaně a stydlivě se uculil. Cítil, jak mu tluče srdce a má najednou sucho v krku. „Takže jsme… Mohli bychom být… Partneři? Ehmem,“ soukal to ze sebe jako z chlupaté deky, ale poslední slovo vystřelil až překvapivě rychle a zachvěl se mu u toho hlas. Koukal na ni teď s nadějí a strachem zároveň. Neměl strach z toho závazku. Spíše z toho, jestli s tím bude souhlasit. Nedovedl si představit, jak by se mu obrátil vzhůru nohama, kdyby najednou odmítla. Ale i při souhlasu to najednou bude úplně jiné. Hezčí.

Prvně se zarazil, když její nakažlivý smích nabral úplně jiný tón. Znejistěl, uši mu polekaně cukly dozadu a díval se na ni, jako by měl strach, že to celé pokazil. „Já… já jsem nechtěl, ehm,“ hlesl rychle, ale pak ho zarazila její omluva. Jenom v rychlosti zamrkal, očividně šokovaný, co že se to právě teď stalo, ale pak svěsil uši do stran a i jemu oči zvlhly skoro až legračním způsobem. Koutky se mu zase rozjely do úsměvu a zavrtěl hlavou. On sice slzičku neuronil, ale měl občas také sklony k tomu, aby byl trochu přecitlivělý, takže ano, měl co dělat, zvlášť po těch slovech, co následovala. „Trdlo, ehm,“ vydechl na uvolnění situace a polechtal ji čumákem v kožichu. „Máš samozřejmě plné právo ronit slzy, i u toho jsi kouzelná, ale musíš mi slíbit, že to bude jen štěstím… Či smíchem! Nebo ti to mám slíbit já? Ehm,“ zeptal se zkoumavě. Záviselo její štěstí na něm? Doufal tedy, že pro to bude schopen udělat cokoliv.
Po tom, co si povykládali o tom, jak tu jeden pro druhého nebyl, si smířlivě povzdechl. Měli to za sebou a teď spolu byli. „Kdo ví, proč nás osud držel tak dlouho od sebe, ale teď už mu to nedovolíme, ehmem,“ ujistil ji něžným tónem a znovu se nadechl její vůně. Zaskočila jej ovšem dalšími slovy. Zamrkal a podíval se jí do očí. „Nikdy v životě se tě dobrovolně nevzdám, Wizku, to si prosím zapamatuj, ehm,“ přísahal až překvapivě pevným tónem a s výrazem, že by mu momentálně někdo uvěřil jakoukoliv hloupost, co by pronesl. Ale tohle hloupost nebyla, to byl fakt.
Cítil, jak se k němu také přitiskla. Na moment přestal dýchat a v očích se mu zableskla směs něhy a úlevy. Připadal si, jako by se v něm všechno úplně rozpustilo. Byla jen ona a on, nic okolo. Pomalu spustil čenich do její srsti na kohoutku. „Pokud má princezna riskuje, já pro ni budu riskovat ještě více, ehm“ vydechl sotva slyšitelně a krátce zavřel oči. V tu chvíli mu už nepřišlo potřeba cokoliv dalšího říkat. Jen tam zůstal s ní, vděčný za její blízkost a za to, že mu dovolila slyšet její obavy a přitom se mu nevzdálila.

Když se na ni díval, nemohl uvěřit tomu, že má tolik štěstí. Kdyby byl jen trochu přecitlivělý, nejspíš by se mu do očí vmáčkla i nějaká ta slza. Ale takhle sledoval, jak se její krásný úsměv rozjasnil. Byla tak roztomilá, když byla v rozpacích, které dokonce přiznala nahlas. Aithér se krátce zasmál a naklonil hlavu na stranu. „Nemusíš na to říkat přeci nic, jen si asi budeš muset zvyknout… Víš, že jsi takhle úúúplně sladká? Ehmm,“ vypadlo z něj a tentokrát by možná to odkašlání zvolil i dobrovolně. Prostě neodolal jí to říct nahlas. Musel dost vážně uvažovat nad tím, že ji do těchto situací chce uvádět častěji. Ale také musel první okoukat, zda jí ty rozpaky nebudou spíše nepříjemné. Bylo to zvláštní, znali se dlouho, své city k ní uchovával roky, ale… Netušil ještě úplně jak se kolem ní pohybovat. Pamatoval si ji jako tichou a plachou vlčici a pokaždé měl obavy, že mu proklouzne mezi tlapkami, ale to se naštěstí ještě nestalo a on za to byl hrozně rád.
Když zmínila, že neví, proč odsud odešla, trochu poklesl. „Protože…em,“ začal váhavě. Přemýšlel, jak to říct, jak to vzít spíše na sebe, protože jí chtěl odebrat trochu toho břímě, které v sobě očividně nesla. Nemohla to přece nosit sama, ne? Byli na to dva. A on by na sebe vzal za ni klidně veškerou tíhu světa, aby jí odlehčil. „Možná proto, že jsem se nebyl schopný vyjádřit dříve. A nebyl tu pro tebe, když jsi to nejvíc potřebovala, ehm,“ povzdechl a když se k němu naklonila, neváhal, aby se k ní přitulil a svou hlavu si položil mezi její uši. „Ale teď tu jsem, pro tebe a pokud mi dovolíš, budu tu i nadále, ehmem“ připadalo mu, že čím více se ten kašel snaží tlumit, tím více ho škrábe v krku, ale pro tento okamžik by byl schopný snést i to, že mu třeba hoří tlapky. Jen aby se od ní nemusel odtáhnout. Jen aby s ní zůstal.
Když se zeptala, jestli je rukojmí, musel se tiše zasmát a poklepal ocáskem o zem. „Rukojmí? Heheh, no jasně, ehm,“ pousmál se. „Ale jen pro to, že bych tě nikam nepustil. A vlastně… Princ by měl smůlu, protože já si princeznu nechám rozhodně u sebe, ehm“ přitiskl se k ní ještě o maličko víc, aby jí ukázal, že to myslí vážně a zároveň hravě. Bylo jen slyšet, jak se tiše pochechtává vítězným tónem, což bylo divadýlko k tomu, že ji jakože „uvěznil“ ve svých spárech.

Ihned se starala o to, jestli není nemocný, což jej zahřála u srdce. Se neskrývaným vděkem se na ni usmál. Byl fakt, že mu ani nechtělo moc mluvit, protože si s tím pokašláváním připadal hloupě, ale to si měl nejspíš rozmyslet dřív, než se nechal zmáčet mořem při úplně nesmyslném dobrodružství. „Vlastně se jinak necítím vůbec špatně. A teď naopak dokonce naprosto výborně, když tu jsi ty, ehmem,“ zamával ocáskem. Nešlo to krotit, nejraději by kolem ní skákal, dělal přemety, umačkal ji, ale… Měl pocit, že musí opatrně. Byla pro něj křehkou květinkou, kterou musel opatrovat.
Udala pak důvod své návštěvy a on měl pocit, že mu srdce poskočilo až do krku. Tato slova pro něj měla cenu celého světa. Přistihl se, že na ni chvíli jen zírá, jako by se snažil si tento moment zapamatovat. „Za mnou, ehm?“ zopakoval tiše, až skoro nevěřícně a oči se mu při tom rozzářily. Jemně se k ní sklonil, aby se čenichem otřel o její líčko a znovu nasál její vůni, která byla až návyková. „To jsem strašně rád, ehm,“ pošeptal, přičemž se snažil odkašlávání mírnit na minimum, aby tím nekazil atmosféru. „Bál jsem se, za jak dlouho se vlastně uvidíme a už mi to zase připadala jako celá věčnost, ehmem.“ V hlase se mu mísila radost s trochou té skryté bolesti z jejich odloučení.
Opět se nevolky odtáhl, aby jí viděl do očí a na tváři mu vykvetl jemný a trochu stydlivý úsměv. „A teď jsi tady! Jen tak. Kvůli mně, ehm,“ krátce zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, že tohle štěstí opravdu potkalo jeho. Pak se mu v očích objevil známý šibalský lesk a pokusil se, jako vždy, atmosféru trochu odlehčit. „Víš, že už tě jen tak nepustím, že? Teď, když ses sem zatoulala dobrovolně, ehmemem,“ pousmál se mezi kašlem a šťouchl ji hravě čenichem do ramene.

Přesně jak si myslel, máma začala Arsena cepovat za jeho vyjadřování. Aithér seděl v tichosti jako pecka, protože když máma bublala, byl i on v jeho letech maličkej. Přesto mu v modrých očích zářilo šibalství snad na celý svět. Snažil se teda, aby to máma nepostřehla, ale čím více se do maličkého pouštěla, tím více se mu rozjížděly koutky. A když už byl skoro zoufalý z pocitu, že brzy vyprskne smíchy, ozvala se záchrana. Bylo to vytí. Zamrkal a na oko zvážněl. Odkašlal si a zamrkal. „Půjdu se tam podívat, tak na mně chvíli počkejte, ehmem,“ požádal je a pokýval hlavou, přičemž se bez váhání vydal pryč, přičemž se už mohl konečně trochu svobodněji pochechtávat. Fakt tam nechtěl Aranel podrývat autoritu. Ona byla vždy hrozně zlatá maminka, ale zde si očividně potřebovala zavčas udělat pořádky.
Mířil za vytím a uvědomil si, že je to velice známý pach. Ten, na který se tak strašně těšil, po kterém se mu stýskalo a který toužil nasát do čenichu plnými doušky. A za nedlouho ji zahlédl. Oči se mu rozzářily a ve skoku přidal na tempu. „Wizku, ehm!“ vyhrkl nadšeně s mírným odkašláním a jeho oháňka se rozhoupala ze strany na stranu. Zastavil se u ní a zarazil svůj čumák do její srsti za krkem v pevném objetí. „Ty jsi dorazila, ehm“ pošeptal vděčně do její srsti. Chvíli tak spočinul, než se od ní neochotně odtáhl a prohlédl si, jestli je v pořádku. Oháňka se mu stále jemně houpala ze strany na stranu. „Omluv moje pokašlávání, zažil jsem šílené věci u moře a škrábe mě od té doby v krku, ehmem.“

Po tom, co mámě a v podstatě i ostatním povyprávěl, se na chvíli stáhnul. Věděl, že teď to není o něm, ale o tom, že jeho mladší sourozenci potřebují předat spoustu věcí do života, o což se tady máma předtím možná snažila, než sem vtrhnul. Pokýval teda na poznámku Aranel hlavou. Jo, dobrodružná výprava to vskutku byla. Ale podnikat znovu by ji fakt nemusel. Arsena jeho vyprávění očividně nijak nezaujalo, ale malá Einor se trošku, navzdory její ostýchavosti, na něco doptala. Zaměřil na ni své přátelsky modré zraky a jemně se usmíval. Byla rozkošná. Odhadoval, že zdědila zbarvení po babičce Hotaru, kterou si sice sám nepamatoval, ale hádal z mámina vyprávění. „No, to jsem se právě nedozvěděl, ehm“ povzdechl si zklamaně. „Ti dva starci odmítli truhlu otevřít. Ale myslím si, že právě pro to tam toho pokladu musela být spouuusta, ehmehme,“ protáhl dramaticky, aby z toho aspoň něco měla.
Třetí vlče se představilo jako Quercus. Aithér na to reagoval zamáváním ocasu. Všímal si, kolik rozlišností mezi vlčaty bylo už v takto mladém věku. Arsen se vyjadřoval docela dost vyspěle, někdy používal trochu... Nehezké výrazy, takže byl vlastně zvědavý, jak na jeho mluvu bude reagovat máma. Einor byla zakřiklá, ale roztomilá vlčí slečna, co si jistě bude v budoucnu všechny omotávat kolem tlapky, aniž by sama chtěla a Quercus? Ten toho namluvil ještě méně, než jeho sestra, na druhou stranu vypadal, že opravdu bedlivě poslouchal vše, co se tu řeklo, takže z něj určitě bude nějaká velká a chytrá hlava, co bude všechno zkoumat.
Maminka pak začala povídat o hierarchii smečky, takže se nejstarší bratr odmlčel a poslouchal také. Sice to znal, ale nebylo špatné si to osvěžit. Občas spiklenecky koukl po sourozencích a kontroloval, na kolik ten dlouhý monolog poslouchali. Protože jak se znal, přestal by poslouchat po pár větách a nejspíš by okouněl na okolní dění. A potom, co to tak nějak probrali, se tu náhle objevila i okřídlená Keziah. Aithér překvapeně zamrkal, protože navzdory tomu, že žil dlouho, na okřídlené vlky zvyklý moc nebyl. Věděl o existenci Baghý a jejích křídel, ale viděl ji v podstatě jen v přítmí úkrytu a nikdy ne za letu… Letmo ho pozdravila, tak jí věnoval další ze svých vřelých úsměvů. „Kezi, ehm,“ opětoval jí oslovení s pokynutím hlavy a pak se po všech podíval. „Inu, myslím, že těch informací bylo poměrně dost. Co takhle si teď provětrat hlavu nějakou procházkou, chtěl byste někdo jít, ehmemem?“ zeptal se zkoumavě a mrkl po mamce. Chtěl jí aspoň na chvíli od některého z vlčat ulevit.