Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedůvěřivě se kolem sebe rozhlédnul a na prázdno polknul. "E-eh, umm..." vyrazil ze sebe jen neurčitě a nakonec jen přikývl. Neuniklo mu, že se vlčice ihned posadila a naznačovala tím svůj uvolněný postoj. Zhluboka se nadechl a vydechl. Ale jak tak začala mluvit o putování, okamžitě se mu rozzářila očička a obdivně si vlčici prohlédnul. "Vážně?" zeptal se překvapeně a krátce zamával ocasem. "A... Odkud putuješ, smím-li se zeptat?" otázal se s malým nevinným úsměvem, jakoby se omlouval za to, že se tak drze vyptává. Ale on zasvětil celý svůj život cestování. Snažil se s tím seknout až teď, poslední dobou. Zajímalo ho, kolik toho nacestovala, kam její cesta mířila a... Jak dlouho s tím hodlá pokračovat. Cestovala stále sama, stejně jako on? Tolik otázek, které nebyl momentálně schopen položit.
Vlčice se zeptala, zda byl na lovu. Kývl hlavou. "Zkusil jsem ulovit nějakou rybu a kupodivu se to povedlo," pověděl spokojeně a ohlédl se k řece. Vypadalo to, že už se docela otrkal, ačkoliv ještě stále občas nervózně uhýbal očima, byl trochu napjatý a sem tam neklidně přešlápl. Snažil se to ale kontrolovat a omezovat na minimum. "A-a vůbec. Promiň. Já jsem Aithér a ty?" představil se a rovnou se zeptal na její jméno. Přemýšlel, jestli se vůbec představovala. Ježiš víc bych se znemožnit nemohl, kdyby jo, napadlo ho a v napětí tajil dech.

Taková borůvka by k tomu pstruhovi ještě byla dobrá, napadlo ho, zatímco si spokojeně olizoval tlapy. Bylo zvláštní, jak moc byl ke smečce připoután, i když roky nebyl jejím členem. Borůvková smečka i tak byla jeho domovem. Pousmál se a pokračoval v čištění. Jak byl bílý, tak jakmile se jej jen dotkla kapka krve, šlo to na něm ihned znát. Tedy, co si budeme, ono ne jen krev. Ale úplně všechno. Na jaře, tedy teď, byl často umazaný od bahna, v létě byl často do zelena, jak se pořád válel v trávě a akorát v zimě mu bylo přáno, že byl dokonale čistý. A to o svůj kožich opravdu dost pečoval, protože o téhle neřesti bílé srsti věděl. Ale neměnil by.
Tlapky, které ještě před chvílí byly z vody ledové a zbarvené do růžova od krve, se jak zahřály, jelikož zase vycházelo slunce na obzor, tak očistily. Aithér se sám pro sebe spokojeně usmál a zaujala jej šiška ležící opodál. Nově očištěnou tlapu k ní natáhl a přisunul si ji k sobě. V tom kousek od sebe někoho zaslechnul. Málem vyletěl z kůže, ale snažil se to nedát najevo. Zmateně, procházející vlastním chaosem v hlavě, se podíval na příchozí vlčici. "A-ahoj," pozdravil ji nejistě. V očích bílého vlka šlo poznat, že by neublížil ani mouše. Až na toho pstruha, co před chvílí sežral. Ale byl značně nervózní z cizích a nebyl si vůbec jistý při seznamování. Pomalu se posbíral na nohy a vynutil jeden nervózní úsměv. "Ahoj," vydechl ještě jednou, aby zněl trochu jistěji. Slíbil si přeci, že ze seznamování nebude tolik šílet. "J-jsi... Jsi tu dlouho?" zeptal se, ale pořád zněl rozhozeně.

// Tmavé smrčiny

Les, který nechal za svými zády, se mu zdál poněkud ponurý. Byl vcelku rád, že jím prošel poměrně rychle a svoji cestu navázal na řeku v otevřeném prostranství. Slunce zase zapadalo. Další den byl u konce. Bílý vlček si nešťastně povzdechl. Ten čas utíkal rychleji, než by si přál. Utíkal tak hrozně rychle, že už z toho měl občas i nějakou tu depresi. Proč se ten čas nemohl táhnout jako nějaký sejr? Achjo, sejr. Dal bych si sejr. Jak to asi chutná? Přemýšlel, zatímco se musel smířit s tím, že má ve své tlamě akorát tak chomáče srsti, které tam zůstaly po jeho péči o jeho hezký kožíšek. Jarní línání neměl hrozně rád. Proč nemohl být třeba had? Hadi neměli takové problémy, ne? Si na zimu akorát tak zalezli, prospali ji, což muselo být taky super a pak si zase pěkně nahatí vylezli. Nahatí šli spát, nahatí se probudili. Pořád jsou nahatí. Zavrtěl nad sebou hlavou a pokračoval nadále v cestě. Netušil vlastně, kam přesně šel. Zpátky do Borůvkové smečky? Moc se mu nechtělo…
Mohl bych třeba najít nějaký ten drahokam. Když už jsem utrácel u Života, tak bych měl zase něco našetřit. Abych se taky někdy mohl stavit za Smrtí. Za tím Pohanem… Mohl být vůbec bůh pohan? Zavrtěl nad sebou hlavou. Co to měl dneska za nápady? Raději sešel k řece a vyhlédl si nějakého toho pstruha, kterého nakonec úspěšně za nějakou tu hodinku ulovil a spokojeně zdlábnul. S plným břichem si potom lehnul, aby si odpočinul.

Březen 10/10 Proxima

Proxima mu nabídla, že kdyby chtěl, mohl by navštívit její smečku. Oči se mu rozzářily nadšením. Poznal hodně krajů, ale v cizí smečce nikdy nebyl. Byl jenom v té Borůvkové. Rozhodně ho zajímalo, jak to vypadá někde jinde. Navíc Mechový lesík zněl hrozně kouzelně. Musel být minimálně stejně krásný, jako Borůvkový les. Budou tam mít smrkové stromy? Řekl bych, že mech roste hlavně ve smrkových lesích, nebo ne? Začal uvažovat a pak, místo bloudění ve svých myšlenkách, raději odpověděl: „Moc rád tě navštívím!“ prohlásil potom. Za to pozvání byl hrozně rád. Proxima sice pak o něco nejistěji dodala, že jenom pokud tam bude mít cestu, ale o to se nebál. Spíše pochopil, že se to pokusila tak trochu zamluvit. „Nemělo by to být ani daleko od Borůvkové, takže pokud by ti to nevadilo, jistě tě rád navštívím,“ usmál se na ni, když jí dal svůj příslib. Najednou to nevypadalo, že by za cestováním chtěl udělat tlustou čáru. Jakmile mu dal někdo důvod se jít někam podívat, ihned po tom chňapl. Nová místa ho pořád lákala stejně.
Rozpovídala se ještě o své magii. Zdálo se, že některé její zkušenosti s jejím vrozeným darem, jsou spíše bolavé. Mrzelo ho, že tomu tak bylo. Měl o té magii asi jiné představy, každopádně poslední, co chtěl, bylo ji za magii soudit. Přeci jenom si ji nevybrala dobrovolně, no ne? S výrazem plným pochopení kývl. Další informace jej zaskočila. „Nebezpečná?“ zopakoval zaskočeně. Opravdu jej to překvapovalo. Nedovedl si to představit. Každopádně byl téhle vlčici za jedno vděčný – aspoň už nesmrděl jako pukavec.

Březen 9/10 Proxima

Užíval si noční atmosféru, která zase pomalu ustávala. Dlouho se mu nestalo, že by s někým ponocoval celou noc, ale společnost Proximy byla fajn. Docela se podivoval sám nad sebou, že se zvládal poslední dobou docela dobře seznamovat. Začátky byly vždycky tak rozpačité, ale když to on a jeho společnost ustál, bylo to potom v pohodě. Začínal teprve teď zjišťovat, kolik témat se dá s druhým vlkem rozebírat a o čem všem se dá mluvit. Nastávalo ráno, sluníčko se zase dralo na oblohu a přinášelo další krásný jarní den. A také teplo, které určitě bílý vlk ocení ze všeho nejvíc, po tak, pro něj, chladné noci.
Proximu zajímalo, zda má nějakou smečku. Krátce se zamyslel. „Vlastně ano i ne,“ pověděl potom trochu záhadně a potom se nadechl, aby pokračoval. „Narodil jsem se v Borůvkové smečce, kterou pravidelně navštěvuji a kde žije má máma a mám tam tak nějak své místo. Ale oficiálně jsem se po mém prvním odchodu nikdy nevrátil,“ svěřil se jí a letmo se usmál. „Rád jsem cestoval a poznával svět, ale už je docela nutné nad tím udělat tlustou čáru – nerad bych celý život zasvětil jenom tomu a na stará kolena zjistil, že nic nemám,“ pokračoval dál a podíval se jí do očí. „Jen… Ještě nevím, jakým směrem se mám ubírat,“ zakončil to všechno potom s těžkým oddechem. Očividně mu to hlavou vrtalo hodně.
Vlčice se potom rozpovídala ohledně své magie. Svoji prý měla od narození a žádnou jinou asi ani nevládne. S pochopením ve výrazu přikývl hlavou a pozorně naslouchal, co vlastně její magie obnáší. Vstřebával každé slovo a přikyvoval. „Páni, to zní opravdu zajímavě,“ pověděl potom uznale. „No a… Aspoň díky ní víš, koho si držet u těla a koho naopak ne? Neviděl bych to zase jako takovou nevýhodu. Naopak ze svého života můžeš separovat ty, co k tobě nejsou upřímní, no ne? Viděl bych v tom výhodu, že tě aspoň nikdo nebude roky tahat za nos,“ usmál se na ni povzbudivě.

Březen 8/10 Proxima

Pořád se snažil čerpat teplo z kamene, ale bylo ho čím dál méně. Chladnul společně s nocí, která nastala. Navíc mu v tom hodně dopomohl, když ho zamokřil svou mokrou srstí, která byla nasáklá ledovou vodou. Nu což, byl to zcestovalý poutník, věděl, že už zvládl všelicos, včetně toho, že musel mnohokrát obdobně ledovou vodu přebrodit na svých cestách. Na jednu stranu byl rád, že měl první letošní koupačku za sebou a další mohla přijít, až bude trochu tepleji. Sice tím riskoval rýmu, ale co by pro citlivý čumáček slečny, která tu byla s ním, neudělal, že?
Pak dostal odpověď na jeho otázku. Okamžitě zvedl hlavu a převalil se na břicho, přičemž se na vlčici podíval. Ihned znervóznil, kolik toho z něho musela vycítit při prvních momentech, co se potkali. A ihned znervóznil taky z toho, že to mohla vlčice znovu cítit. „Oh, wow, páni,“ hlesl užasle. Byl by přísahal, že o takové magii ještě neslyšel. „Narodila ses s ní?“ zeptal se překvapeně. Věděl, že se dají magie u Života nebo Smrti koupit. Ostatně, nedávno u jednoho z Bohů byl, aby ho konečně požádal o zdokonalení se ve své magie. Nepřišlo mu ale, že by mu Život vyhověl. S vodou neuměl stále udělat ani malé vlnky. „A… Co na to vůbec říkáš, Proximo? Byla tahle magie ve tvém životě výhodou, nebo spíše nevýhodou?“ zeptal se ihned zkoumavě. Byl odjakživa zvědavý typ a rád zkoumal neznámo. A upřímně se mu představa vcítit se do druhých, docela zalíbila. Možná by pak nebyl ze všech tak nervózní, kdyby vycítil, že je vlk v pohodě, nebo naopak že není? Koukal na ni s očekáváním v očích.

<- Narrské kopce (přes Prstové hory)

Ospalým tempem pokračoval ve své cestě. Kolébal se ze strany na stranu a neměl vůbec žádné rychlé tempo. Občas si zívnul. Po tom krátkém spánku nebyl moc odpočatý. Jistě za to mohl ten podivný sen. Otřásl se. To podivné stvoření, podobné kamzíkovi, ale nebyl to kamzík, měl stále před očima. Snažil se někým primitivním způsobem přijít na to, co že to vlastně bylo za tvora. Kde ho mohl vidět, když... Si nepamatoval, že by ho vůbec kdy viděl? Zavrtěl nad tím hlavou. Možná nějaká kreatura? Na to nepřijde. Možná měl těch výpadků paměti více, než si pamatoval.
Dlouze si povzdechl a kráčel dál. V horách, co překračoval, měl spoustu nejistot. Zaprvé měl strach, že spadne, zadruhé to bylo úplně ideální prostředí pro zmije. Ale na ty naštěstí ještě bylo brzo a chladno. To byla jediná výhoda. Pokračoval dále v cestě a ve svém nitru cítil, že ho to cestování opravdu nenaplňuje tak, jako vždycky. Sice momentálně poznával nová území, která ještě nenavštívil a všechno to skenoval pohledem, ale... Už tam něco chybělo. Vrcholky hor, které přecházel, mu poskytly krásný výhled na okolní krajinu. Při scházení dolů už ho docela dost bolely nožičky. Neměl rád chůzi z kopce, jak byl starší už mu to dělalo problémy. Naštěstí za pár hodin slezl dolů do lesa, v němž už se šlo o poznání lépe.

-> Tenebrae

<- Život

Pořád byl z návštěvy Života dost užaslý. Nemohl uvěřit tomu, že jej skutečně navštívil a přemýšlel, zda se to opravdu stalo. Už ho tak bolely tlapky z cestování, že mu to způsobovalo kulhání jak takhle šel z prudkého kopce. Rozhodl se, že si musí odpočinout a ideálně se i prospat. A že to bude nejlepší tady, než někde mimo, dále na cestách, kde byly očividně ještě zbytky sněhu. Natáhl se na zem, ještě do zeleně, která tu pomalu přecházela v písek a blahem vydechl. Tu ho najednou něco zašimralo a on se okamžitě vrhl na to, aby si místo podrbal. A sakra! Doufám že to nebyla blecha! Napadlo ho zděšeně. Naštěstí šimrání ustalo hned po tom, co si místečko podrbal. Oddal se spánku.
Probudil se na strašně zvláštním místě. Všude okolo byly věci, které neznal. Zvedl hlavu a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Byl z návštěvy Života jenom tak zmatený? Protáhnul se a v tu chvíli do něčeho šťouchl. Bylo to jablko. Zmateně zastříhal ušima. Nevěděl co to je. Byl zmatený ještě víc. Proč tu bylo tolik neznámých věcí? Znovu do toho jablka šťouchl a ono se obrátilo. To jablko hnije? Pozastavil se nad tím. Kousek toho hnijícího kousku mu zůstalo na drápku. Zhnuseně se zašklebil a od jablka se odvrátil. Neměl to dělat. Stál tam kozel?
Probudil se strašně zmatený. Co to sakra bylo za sen? Raději vstal a vydal se dále na cestu.

-> Tmavé smrčiny

Březen 7/10 Proxima

Byl rozpláclý na kameni a snažil se absorbovat z něho co nejvíce tepla to jen šlo. Docela pomáhalo na něm ležet, už se tolik netřásl. Začínalo mu být o něco tepleji. Sledoval Proximu, která se najednou rozzářila jako sluníčko. Aithér zastříhal ušima a zkoumavě se na vlčici koukal, protože stále očekával svou odpověď. Ta se ale pořád culila jako měsíček na hnoji a nutila ho přemýšlet, jestli je tak rozjařená z jeho lichotky, nebo zabloudila někam ve své hlavě. Nutila ho nad tím přemýšlet natolik, že když se začala omlouvat, že se ztratila v myšlenkách a jestli mu může otázku zopakovat, sám na chvíli nevěděl. „No… Já…“ chtěl už říct, že zapomněl, když tu si vzpomněl. Hlasitě se nadechl a zvedl hlavu z kamene. „Ajoo! Vim! Ptal jsem se na tvou magii. Máš neobvyklé oči,“ upozornil na to znovu, aby jí rovnou objasnil, proč se ptá. Netušil totiž, ve který moment se vlčice přesně ztratila. Nezdálo se ale, že by to vlka jakkoliv uráželo. I on se dokázal ztratit ve své vlastní hlavě. A to tam nikoho neměl – jen sám sebe. Otočil se na kameni na druhou stranu a dlouze se protáhl. Chvění pomalu ustalo a on se cítil spokojenější a uvolněnější.

Březen 6/10 Proxima

Pořád se klepal jako ratlík, byla mu opravdu zima. Vážně ještě nebyl úplně ten pravý čas na koupání. Koukal na Proximu, která jej ovoňávala a úlevně si vydechl, když pověděla, že teď voní docela dobře. „No, tak aspoň k něčemu ta rýma bude dobrá,“ zazubil se. Vážně, bylo mu lépe, když věděl, že vlčici nesmrdí. Nechtěl být za někoho, kdo se o sebe nestará. Naopak, staral se o svůj kožíšek dost, jen těch možností na koupání v zimě nikdy moc nebylo. Leda že by každou chvíli cestoval třeba do pouštní oázy.
Uznala tedy, že je to super a navrhla nějaké osušení, za které by byl Aithér fakt rád. „Co ty máš vlastně za magii?“ zeptal se zkoumavě. Ještě takové zvláštní oči neviděl. „máš neobvykle krásné oči,“ dodal ještě s letmým úsměvem. Taky většinou řekl nahlas to, co měl na srdci. A taky mu to nedělalo už vůbec problém, když se jednalo o vlčici. Vydal se za ní a hned se přilepil na zmiňovaný kámen. Skutečně, nahřátý byl a bylo to opravdu příjemné. Spokojeně zafuněl. „To je paráda…“ pověděl s úlevou.

<- Narrské vršky

Ten výstup byl opravdu náročný. Aithér měl pocit, že při pobytu v rodné smečce ztratil poměrně značnou část kondice. Tss, jeden se chvíli nehýbe a pak toho těžce lituje. Napadlo ho pobaveně. Viděl většinu svého života s nadhledem. Tak proč ne i tohle? Věděl, že stejně jak rychle svoji kondici ztratil, tak ji zase nabere. Vždyť už jen to, že vůbec docestoval až sem, stálo značně dost námahy. Bílého vlka fascinovalo, jak moc se kopec během jeho zdolávání měnil před očima. Začínalo to pískem a na jeho vršcích končil zelení. Fascinující, pomyslel si užasle, když se tady rozhlížel. Byl v životě na spoustě místech. Ale tohle ze sebe vyzařovalo něco, co neznal. Něco, co nikdy nepotkal a nepocítil. Měl podobné pocity v Borůvkové smečce, ale proč tohle najednou bylo silnější?
Na odpověď nemusel čekat příliš dlouho. Z poza kamene se vynořil vlk. A byl neskutečně překrásný. Aithér pootevřel tlamu a celého ho v mžiku sjel pohledem. Zahlédl pohled očí, které připomínaly zamrzlou hladinu vody. Třpytily se mu tam takové krásné hvězdy a poskakovaly radostí. Ten vlk opravdu vypadal, že ho hrozně rád viděl. Jen Aithér byl zmatený, jelikož byl přesvědčen, že ho vidí poprvé v životě. Jen ten pocit u srdce, ten byl jako… Jako když ho znal od malička. A snad lépe, jak svoji mámu. „Aithére, konečně,“ začal vlk s úchvatně dlouhým ocasem. „Už jsem si začínal myslet, že si na mě nikdy neuděláš čas,“ usmál se mile a začal ladnou chůzí zkracovat vzdálenost, která je od sebe dělila. Pokaždé, když položil tlapku na zem, zůstávalo tam zmrzlé kolečko. Sem tam z něho spadla nějaká ta vločka. Bílý vlček jej stále fascinovaně sledoval. Měl sto chutí mu padnout k nohám, nebo se zamuchlat do jeho předlouhého, huňatého ocásku.
„K-kdo jsi?“ zeptal se zmateně modooký vlk. Byl to nějaký duch jeho dědy? Měli spoustu věcí podobných! Byl to právě důvod, proč vlk zmiňoval, že už si začínal myslet, že ho Aithér nenavštíví? A proč znal jeho jméno? Tolik otázek a on se zmohl pouze na jednu. „Tak pro začátek, já jsem Život,“ představil se vlk konečně a Aithér se nadšeně nadechl. Teď už mu to bylo jasné! Několikrát o něm slyšel z vyprávění. Ale nikdy k němu předtím ještě nezavítal. „Jo taktooo! Tahle to je. Hrozně rád tě vidím, Živote. Spoustu jsem toho o tobě slyšel. A pověsti nelhali. Vyzařuje z tebe přesně to, co jsem si díky vyprávění představoval,“ pokýval hlavou. Byl z tohoto setkání nadšený, protože ho ani nečekal. A možná i kdyby ho čekal, tak by byl nadšený. Tušil, že by si mohl u Života vylepšit nějaké dovednosti. Po těch letech už to možná byla i nutnost. „Takže ty bys mi mohl pomoci být lepší, že ano?“ zeptal se a zarazil se, když uslyšel smích. Nebyl to výsměch, ale takové milé pobavení.
„Pokud se chce někdo stát lepším, musí začít sám u sebe, ne u mne,“ poučil ho moudře úchvatný vlk a díval se na něj způsobem, jako kdyby mu viděl přímo do duše. „Každopádně ano, mohu ti pomoci v tom, abych byl lepší ve svých vlastnostech. Nebo ti mohu nabídnout novou magii. Či si můžeš ozdobit kožíšek. Záleží jaké mění sis ke mně přinesl. Jistě tušíš, že nic není zadarmo. Chtěl bych něco, čím si to tady mohu ozdobit,“ usmíval se a nadšeně se rozhlížel kolem sebe. I Aithéra to donutilo se začít rozhlížet kolem. Vskutku. Měl to tady hrozně krásné. Všechno tady bylo uchvacující a nejvíc pak pan Život. „Byl bych rád, kdybych některou ze tvých služeb mohl využít,“ pověděl potom a až teď si všiml, že jeho obvyklá nesmělost u konverzace s cizím byla ta tam. Byla fuč a on se s ním mohl bavit naprosto otevřeně a bez křeče. To bylo něco neuvěřitelného.
„Co se týče toho prvního tématu, v tom by ses také mohl polepšit,“ mrkl na něj přátelsky a Aithér překvapeně zamrkal. „Jak to myslíš?“ zeptal se zmateně a vrátil k němu svůj pohled i pozornost. Život se stále usmíval. Bylo to nakažlivé, musel se usmívat taky a ani nevěděl proč. Trochu mu to připomínalo situaci, jak kdysi něco zvláštního sežral s Fiérem. To byla vyloženě bžunda. „Co takhle už trochu pozastavit to toulání a zůstat chvíli na jednom místě? Vyhlédnout si vlčici, či se pokusit získat tu, která se ti tak dlouho líbí? A šířit můj dar, dar Života?“ navrhoval mu Bůh spiklenecky a Aithér se zasmál. „Jakože mít vlčata? O to se úspěšně postarala máma. Jo a náhodou…“ než stihl cokoliv doříct, Život zvedl tlapku, aby ho v řeči zastavil. „Jestli se chceš zeptat, jak je to možné, tak ano, Aranel byla u mě na návštěvě a jelikož jsem hrozně rád, že se někdo snaží šířit můj dar, poskytl jsem jí možnost se omladit. Svědčí jí to, že ano?“ broukl spokojeně a bílý vlček souhlasně pokýval hlavou. „Rozhodně ti za to děkuji. Měl jsem strach, že tu se mnou moc dlouho nebude. Místo toho mám mladší sourozence. Je to skvělé,“ oddechl si nadšeně. Život nadšeně pokýval hlavou. „Dělám to nejen pro sebe, ale i pro vás a velmi rád,“ ujistil ho medovým tónem a pohledem dával najevo, že je na čase odejít.
Aithér na něj bez ustání hleděl a i když tón jeho pohledu pochopil, nechtělo se mu ani náhodou. „Nemohl bych si tady u tebe na chvíli odpočinout, prosím? Cesta byla náročná,“ zaškemral a ihned byl zklamaný, když Život vrtěl hlavou. „Bohužel, mám tu nějakou práci. Rušil bych tě,“ pověděl smířlivě. Aithér smutně svěsil hlavu. „Dobře. Děkuji ti, Živote… Rád jsem tě viděl,“ pověděl sklesle a snažil se odlepit tlapky od země. Nešlo to. Pořád ho to k bohovi hrozně táhlo. Nakonec se tedy rozešel, ale musel se několikrát ohlédnout za sebe. Nejraději by se vrátil.

-> Narrské vršky

OBJEDNÁVKA

Převod:
Z Laury -> 348 květin
-> 140 mušlí
Z Thyrky -> 13 květin
již po odečtení 10% = Aithér dostane 361 kytek* a 140 mušlí

Nákup:
4 hvězdičky do vrozené magie = 120 kytek
5 hvězdiček do vrozené magie = 250 kytek
Dohromady 370 květin

Barvírna:
Béžový čumák (světlejší čumák) -> 40 mušliček
Odznaky magie - https://ibb.co/jZ1T57GP - ZDARMA - výhra v loterii

Dohromady tedy za celý nákup: 370 květin a 40 mušlí

** Oprava, Aithér dostane 361 kytek a v úkrytu má dohromady tedy 376

Březen 5/10 Proxima

Nebylo nic jiného, jen ledová voda, která ho úplně sevřela. Zatnul zuby k sobě a zoufale se nadechl,aby to aspoň chvíli ještě vydržel. Pokusil se co nejvíce opucovat, ale fakt se snažil rychle. Zrovna teplo tam po zimě určitě nebylo. Zatnuté zuby o sebe za nedlouho začaly drkat a málem ho trefil šlak, když Proxima pověděla, že má trochu bahna ocasu. Asi v životě odněkud nevyskočil rychleji, než dnes právě z tohoto jezera. Třásl se zimou a koukal se na vlčici s pohledem plným rozporuplných pocitů.
„To… To je m-můj přirozený o-odznak,“ povídal přes drkotající zuby a celý se oklepal, aby ze sebe dostal co nejvíce vody. Zima mu byla, o tom žádná. Zvedl svoji hnědou packu a ukázal ji Proximě. „I tohle,“ řekl zoufale a znovu se oklepal. „Je tak… Byl tak zbarvený můj táta,“ pronesl zklamaně a konečně se přestal aspoň trochu chvět zimou. Kdyby byl jen o maličko hůře vychovaný, asi by vlčici zpucoval. Na druhou stranu uznal, že si za to mohl sám. Měl se lépe prohlédnout a pak by zjistil, že na sobě žádné bahno nemá. Nu což, ale už jí aspoň nebude smrdět.

Odpočíval pár chvilek na půli cesty. Věděl, že jeho cíl je na dosah, ale už se přemáhal jen horko těžko, aby pokračoval v cestě. Musel se na chvíli položit na zem, ale byl opatrný, aby se nesvalil až dolů, případně nesklouzl po písku, který byl zákeřný hned v mnoha věcech. To poznal už před nějakou chvílí, respektive skoro hned, co vykročil na poušť. Pálil do tlapek, bořil se, lepil se na všechny jeho části těla, se kterými přišel do styku, prostě vopruz. Znechuceně si odfrknul a zatnul zuby. Byla potřeba pokračovat! A tak vyrazil. Dal se do dalšího náročného postupu po kopci, aby už tam konečně byl. Tentokrát ale nespěchal. Snažil se našlapovat co nejopatrněji, aby se už tolik nebořil a nebylo to až tak moc namáhavé.

-> Vrchol Narrských kopců

<- Poušť

Nemohl uvěřit tomu, že k těm vrškům opravdu došel. Musel se kolem sebe několikrát rozhlédnout, zda tomu tak bylo. A vskutku. Cítil, jak stoupá do kopce, že to nebyl pouhý optický klam. Stoupal přímo do vršků. Konečně! Už jsem myslel, že se fakt nedočkám! Zaradoval se, zatímco zdolával kopec. Nebylo to jednoduché. Tlapky se mu bořily do písku a čím více se snažil zabrat, aby šel rychleji, tím hlouběji se mu bořily do písku a jeho pohyb naopak zpomalovaly. Netrpělivě zavrčel a na chvíli se zastavil, aby se vydýchal. Musel si dát na chvíli pauzu. Cítil své srdce, jak zrychleně tluče a jak mu tepe ve spáncích. Bylo to opravdu nepříjemné. Na sucho polkl a toužebně se zahleděl směrem, odkud přišel. I odsud tu oázu viděl a nejraději by se vrátil zpátky. Věděl ale, že za chvíli tam bude. Nechtěl to vzdát.

<- Pouštní oáza

Objevení oázy bylo opravdu super. Nejen, že si zchladil vyprahlé hrdlo, ale vlastně se zchladil celý a zároveň se konečně po zimě vykoupal, takže se cítil být opravdu čistý, ačkoliv na něj ulpěl nějaký ten písek, jak ležel ve stínu palmy. Ale i tak to byl pocit k nezaplacení. A nezbývalo nic jiného, než dokončit svoji cestu a dorazit úspěšně k Životu. Plahočil se pískem. Zase mu bylo horko a cítil, jak ho pálí tlapy. Na svých cestách zažil mnoho nepříjemných pocitů a musel uznat, že tento byl jeden z nejintenzivnějších. Nejhorší na tom bylo, že ten kopec, kde pan Život žil, se vždycky zdál tak blízko a přitom byl tak daleko. Zrak v poušti ho dočista šálil.

-> Narrské vršky