Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Jinovatková pláň
Úkol č. 2 (2/3)

Pevně doufal, že Awarak jeho předchozí vytí slyšel a zůstal na místě, kde se spolu naposledy viděli. Jinak by opravdu nevěděl, jak by ho našel. Asi jen horko těžko. Dle toho výhledu, co jsem před chvílí viděl, je Gallirea opravdu veliká. Ještě mi chybí projít opravdu velký kus. A to jsem asi neviděl z toho výhledu úplně všechno. No, mám se na co těšit! Přemýšlel po cestě. Pořád mu bylo nějak divně, ale po tom, co si ulevil, to už bylo krapet lepší. Jenže po cestě se jeho tvář znovu svraštila do útrpné grimasy. Jeho střeva jako by se zasukovala a cítil zase ohromné nutkání se jít schovat někam do keře a už z něho v životě nevyjít. Polilo ho šílené horko, aniž by byla okolní teplota nějak vysoká. Spíše naopak. Jeho tělo se ho očividně rozhodlo opravdu moc pozlobit. Za nedlouho totiž pelášil k dalšímu keři, do kterého se skryl a nechal se unést slastným pocitem úlevy. Bože, kde se to ve mně bere? Vždyť jsem týdny nejedl! pomyslel si zoufale.
„Ufff…“ oddechl si, když bylo po všem a z keře zase vyskočil. Cítil se hrozně malátně a unaveně. Rozhodně nebyl tak svěží, jako ještě před chvílí. Pomalu se zase rozešel směrem k Awarakovi, kterého již cítil opodál. Těšil se, až mu předá kamínek, který sebou celou dobu nesl. Byl opravdu pěkný a Aithér uznal, že se k jeho kamarádovi hodí. Jen doufal, že už se jeho břicho uklidnilo a všechno to stačilo. Netušil, zda to provedla nervozita, kterou měl u té vody, nebo ho prostě něco přepadlo. Jen doufám, že to není nakažlivé a Awarak se tomu vyhne, napadlo ho. Za nedlouho svého spolucestovatele, svou osobní stráž a svého kamaráda zahlédl. Zamával ocasem.
„Auavakuuu!“ volal na něj z dálky a přidal na tempu. Dorazil k němu a položil před něj kamínek, přičemž se mu podíval nadšeně do očí. „Přinesl jsem ti kamínek!“ zahlásil mu nadšeně. „Říkal jsem si, že když ti dám nějaký amulet, bude ti mě připomínat a možná na mě takhle nezapomeneš, kdyby náhodou to kouzlo s medvědem nefungovalo,“ zavrtěl ocasem nadšeně. „Byl jsem na poměrně hezké vyhlídce, ale je to tam dost nebezpečný,“ hodil hlavou směrem ke kamenným špičatým útvarům opodál. „A říkal jsem si, že bychom měli najít někoho na toho medvěda, tak bychom se zase asi měli přesunout více do středu Gallirey, abychom někoho našli. Nebo máš jiný plán?“ zeptal se zkoumavě a zase se trochu zamračil, když se v něm střeva znovu hnula. Doufal, že už ho to nepřepadne.

//-> Křovinatý svah

//<- Kamenný mys
Úkol č. 2 (1/3)

Hrozně se mu ulevilo, když to zákeřné místo opustil. Docela jej udivilo, když se ocitl zase na travnatých místech, že zase vítr ustal. Ale to neuvěřitelné burácení vody slyšel i daleko za sebou. S podivem se ještě ohlédl. Byl z toho pořád jakýsi nervózní a cítil, jak se mu kroutí žaludek. Nebo snad střeva? Začalo ho opravdu nehezky bolest břicho. Zkroušeně se za svým břichem ohlédl a pěkný kámen, který nesl Awarakovi, zkousl mezi zuby trochu více, než doposud. Polévalo ho jakési horko. Bylo to zvláštní, protože ještě před chvílí mu byla docela dost velká zima. Uši měl tedy zalehlé pořád, ale doufal, že to brzy pomine, jenže jeho střevní kolika, která právě začínala, nevypadala, že by jen tak brzy měla polevit. Opatrně se rozešel dále, ale už musel držet půlky stažené pevně u sebe. Šel tedy docela vtipně, a kdyby jej snad někdo viděl, jistě by se docela pobavil. Jenže mladému vlčkovi nebylo zrovna do smíchu. Ba naopak z toho začínal být docela zoufalý.
Lehl si, odložil si kamínek bokem a rozvalil se na zem. Několikrát se převalil na zádech, ale ani po tom nepříjemná bolest neustávala. Z jeho břicha se ozývaly divné zvuky, jako kdyby tam měl opravdu hustou bouřku. Aithér jemně zakňučel, když postupně propadával hrozné sebelítosti. Co budu dělat? Co když umírám? Proč jsem šel bez toho Awaraka? Teď jako umřu sám?! Ani jsem neviděl roky sestry! Já tady nechci umřít, nikdo mě tady nenajde! Bože, prosím! Panikařil a panikařil, až se náhle ozval podlouhlý, burácivý zvuk. Vypustil ze sebe přebytečné plyny, ale takovým způsobem, že sám leknutím vyskočil na nohy a nechápavě se kolem sebe rozhlížel. Na krátkou chvíli pocítil úlevu, jenže ta netrvala dlouho… Přišly totiž ještě horší bolesti. Aithér se kolem sebe znovu rozhlédl a vyhlédl si první křoví, které viděl. Se slzami na krajíčku se k němu rozeběhl, stále pevně sevřené půlky a v momentě, co do něj skočil, muselo to všechno jít okamžitě ven. Nějakou chvíli trvalo, než se z toho vlček vůbec vzpamatoval, ale potom z křoví opatrně vyšel. Cítil se jak přejetý parním válcem. Byl náhle hrozně slabý. Našel svůj kamínek a pomalu postupoval dále. Zpět za svým společníkem.

//-> doplním

//<- Ostrá skaliska
Úkol č. 1 (5/5)

Sejít z těch vrcholků nebylo vůbec nic snadného. Několikrát Aithérovi podklouzla tlapka a měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Srdce měl až v krku, zároveň měl pocit, že mu snad pukne, jak mu bušilo jako o závod. Ale jelikož to byl vlček zkoumavý a také si určil nějaký cíl, nechtěl se vzdát tak snadno. Navíc měl potřebu si stále něco dokazovat, tak si trval prostě na svém. Jenže kdyby věděl, že tohle místo bude ještě víc nepříjemné, jako to předchozí, asi by byl sem ani nechodil. Pomalu sešel ze skalisek a rozhlédl se po místě, na kterém se ocitl. Ale jo, bylo něčím velmi zajímavé a Aithér chvíli zase fascinovaně hleděl, ale hned na to, jak jej praštil do obličeje silný ledový vítr, se rozhodl, že se ani za mák nebude přibližovat k vodě, ze které ten chlad vyloženě sálal do všech stran. Nervózně polknul a zůstal na vodu koukat. Narážela o skály a hlasitě burácela. Byl si jistý, že kdyby tam spadl, už ho nezachrání vůbec nic. Navíc jeho hubené nedodělané tělíčko mladého vlka by mělo velký problém tenhle vítr ustát.
Vcelku zalitoval, že nevzal Awaraka sebou, jakožto osobního strážce. Třeba by mu pomohl to tady nějak bezpečně přejít. Aithér ovšem věděl jediné, že stejnou cestou se vracet nebude. Bude muset skaliska obejít, aby znovu neriskoval úhonu, jako předtím. Byl si jistý, že sám sobě dokázal dost natolik, aby, mohl být sám se sebou spokojený. Ale jo, cítil se vcelku hrdě, nabral zase trochu odvahy a hlavně sebevědomí, které mu krapet chybělo. Jenže stále za sebou neměl snad tu nejhorší věc a to byla přejít tohle zledovatělé, nebezpečné území. Sklonil hlavu a uši přitiskl ke krku, protože ho vítr téměř ohlušoval. Pokládal opatrně tlapku za tlapkou a odolával přírodnímu živlu, jak jen to šlo. Začínal se cítit opravdu znaveně. Těšil se, až se vrátí zpět k Awarakovi a poví mu, co všechno viděl.
Náhle ho ovšem něco zaujalo. Nastražil uši a na zemi si prohlížel opravdu krásný kámen. Sám pro sebe se zatetelil a sebral ho do tlamy. To je přesně on! To je ten, který jsem hledal! pomyslel si nadšeně a zavrtěl ocasem. Potom se dal zase do pochodu, již se svým vysněným kamínkem mezi zuby.

//-> Jinovatková pláň

//<- Kamenné pole
Úkol č. 1 (4/5)

Mladý vlček se tak moc zabral do hledání, že si ani moc neuvědomoval, že z jednoho ne příliš dobře vypadajícího místa se vydává na druhé. Stále tady byla všude hornatá půda a tedy spousta příležitostí k tomu, aby našel nějaký pěkný kamínek. Měl totiž v plánu ho nějakým způsobem předat Awarakovi, jeho novému kamarádovi, aby mu jej stále připomínal. Doufal tedy, že Awaraka uzdraví nějaké kouzlo po tom, co počechrají medvěda, ale kdyby to náhodou přeci jen nevyšlo, chtěl mu dát Aithér nějaký amulet. Trochu váhavě se podíval po vrcholcích, co zde byli. Nebyl si jistý, jestli tam úplně chce jít. Nebyl úplně nejodvážnější, ale chtěl se překonávat. Chtěl, aby z něj jednou byl silný dospělý vlk, který třeba někoho i ohromí. Zatím ale byl spíše pískle, které všechno poznávalo a bylo spíše vlčetem, než dospělým vlkem.
Výstup nebyl vůbec jednoduchý. Bylo zde ještě všechno zamrzlé a nepříjemné. Snažil si vybírat ty lepší cesty, ale některé povrchy byly nepříjemně namrzlé, a tak musel našlapovat jen velmi opatrně a pomalu. Když se ohlédl, zjistil, že Awarak je někde v závěsu. Trochu ustaraně se zamračil a snažil se ho pohledem vyhledat, ale nezahlédl svého přítele nikde. Zaklonil hlavu a zavyl, aby mu dal najevo, že bude brzy zpátky. Jen tak, aby neměl starosti. Navíc ho nechtěl Aithy ztratit, tak mu dal takhle raději najevo, že se nemusí bát, že mu utekl. Mohlo by se taky totiž stát, že by se pak Awarak bez něj vydal zpátky a on by musel jít takovou štreku potom sám. A byl si jistý, že bez společnosti svého kamaráda a jejich neustálých témat by cesta ubíhala jen velmi pomalu.
Mladý vlček tedy pokračoval dále v cestě. Snažil se najít opravdu nějaký pěkný kousek šutru, ale upřímně mu tady nebylo vůbec příjemně. Necítil se bezpečně a tak celkově by rád už byl zase někde níže. Celý zadýchaný se nahoře zastavil a musel se pokochat tím výhledem. Pootevřel tlamku. „Páni,“ vydechl fascinovaně. To je naprostá nádhera! Pomyslel si s úžasem a stále okouzleně hleděl. Poté jej ale zaujalo další místo, které se rozhodl ještě kvůli kamínkům prozkoumat, tak se zvedl a pokračoval dále.

//-> Kamenný mys

//<- Stepní pláň
Úkol č. 1 (3/5)

Cesta stále ubíhala a ubíhala. Aithér byl pořád z aktuálního dění nadšen a únava ho prozatím míjela. Jen měl tedy hrozný hlad, ale občas se na chvíli i vytratil, když na něj přestal myslet. Sledoval cestu před sebou, a když začal jeho společník mluvit o kouzlech, střihl k němu uchem. „Připadne mi, že vlk, co ovládá nějakou určitou magii, s ní může dělat cokoliv se mu zachce!“ prohlásil fascinovaně. Něco málo si z toho, co mu vyprávěla maminka, pamatoval. „Samozřejmě s ohněm jen ohnivé věci a tak pořád dokola, rozumíš…“ začal rozumovat a snažil se vzpomenout, co že mu to ta mamča ukazovala a vyprávěla. Naštěstí ale nemusel přemýšlet dlouho, protože Awarak začal uvažovat nad tím, že pocuchají kožich medvěda. „Zkusíme někoho najít. Ale připadne mi, že teď jsme docela daleko od nějaké převlčené části. Měli bychom se vrátit více do středu Gallirey,“ pověděl, ovšem když se rozhlédl po okolí, zůstal ohromen. „Ale ještě bych si to tady rychle prohlédl,“ navrhl zaujatým tónem.
Téma se točilo kolem zbarvení očí dle magie. „Ano, ovládám buď magii vody, nebo větru. Dle toho světlého odstínu spíše vítr, ale… Mám je dokonce světlejší i než jako vládci větru,“ nahodil obličejík, že jako neví, co to má znamenat. „A myslíš, že může být vlk, co magii prostě nemá? A taky… Se prý může stát, že až po nějakém prvním použití magie se ti oči mohou zabarvit,“ pověděl nadšeně. Dával Awarakovi takovou menší naději, že by se to třeba mohlo ještě změnit. „No a když ne… Tak jak říkáš, můžeš ji zatajovat,“ zazubil se, ale to náhle jeho společník měl šílený nápad, nebo spíš představu, že je myší. Chvíli jej udiveně sledoval a vyčkával, zda ho to zase rychle přejde. Přišel mu zase trochu něčím ovlivněný, ale potom mu to přišlo úsměvné. Rozhodl se, že si čekání na kamaráda zkrátí tím, že se podívá zase po nějakém pěkném kameni. Byli totiž na velmi zajímavém, kamenném místě. Takže sklonil hlavu, chodil a hledal. Za nedlouho ho ovšem Awarak došel s tím, že se omlouvá. Mladý vlček se zakřenil. „Možná proto jsou tak malé. Nemusejí dělat tak velké díry jako my a méně se nadřou,“ zauvažoval. Hrábl packou po jednom z kamínků, aby jej obrátil, ale nelíbil se mu z druhé strany. Nechal ho tedy na místě a pomalu se přesouval dál.

//-> Ostrá skaliska

//<- Úzká rokle

Svítalo a dva vlci byli stále na cestách. Neustále něco prozkoumávali a stále si povídali. Aithérovi nechybělo vůbec nic, nic nepostrádal, byl spokojený. Cestoval, měl společnost a stále se dozvídal něco nového. Opravdu se bavil a byl spokojený. „Jasně, jen jsem se… Lekl,“ usmál se trochu rozpačitě. A byl také mokrý, ale naštěstí už nebyla taková zima, aby mu hrozila nějaká vážná nemoc. A tím, že byli stále v pohybu, mu nebyla ani zima a kožich se určitě brzy vyfouká. Byl nadšený z toho, jak Awaraka jeho nápad s medvědem nadchnul. Ani to popravdě úplně nečekal. Jeho namodralá očka se zaleskla nadšením. „Věříš na kouzla, Awaraku?“ zeptal se potom zase zvídavě. „Nemyslím tím teď takové ty, co dělají vlci se svou magií, ale… Právě nějaké takové… Jako je zázračné vrácení paměti a tak,“ zazubil se krapet nesměle, ale zamával u toho vesele ocasem. „Já bych do toho šel… Tedy pokud budeme opatrní. Nesmí se nám nic stát. Ale za tu zkoušku to stojí, ne? Jen… Myslíš, že se tu najdou podobní blázni, co do toho půjdou?“ musel se pořád na něco ptát. Prostě musel.
„Oh! Takže to vypadá, že jsme dvojka, co si naprosto sedla! Ty jsi osobní stráž a já cestuji. Dílky do sebe zapadly,“ zatetelil se spokojeně. Ještě před nedávnem nepřemýšlel nad tím, že by měl potřebu mít kamaráda. Teď, když ho měl, naprosto si ten pocit užíval. Bylo skvělé mít po boku někoho, se kterým si rozumí. Na téma ohledně magie do svého společníka dloubl povzbudivě čumákem. „Také zatím nevím. Mám aspoň vodítko, ale mé oči zatím rezignují asi nabrat tu správnou barvu,“ pohodil ocasem. „Až se budeme nudit, můžeme se o jejich aktivaci pokusit,“ navrhl další nápad.

//-> Kamenné pole

//<- Kamenná pláž
Vlastní úkol č. 2 (1/3)

Vypadalo to, že jeho společník se nezalekne jen tak něčeho. Aithér ovšem stál na břehu a jen hodně váhavě se vůbec přiblížil. Tu řeku se mu moc překonávat nechtělo. Ale když viděl, jak ji jeho statečný společník přešel, trochu se vzchopil. Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl. Tak jo, tohle dáš, Atihére. Tvůj táta určitě také nebyl žádný srab, i když od nás nejspíš utekl, že jo? Povzbuzoval se, zatímco namodralými zraky sledoval kameny, které čněly z vody. Zdála se mu poměrně zvednutá, než by měla obvykle být, ale nemohl odhadovat stoprocentně, protože tu nikdy nebyl. Poté se ale rozhodl, že už je dospělý a soběstačný vlk, který tohle prostě musí zvládnout! V návalu adrenalinu skočil na první kámen a vybalancoval rovnováhu. Fajn, příště ne tak zhurta, napomenul se. Ale začalo se mu to líbit. Srdce mu sice bilo jako na poplach, ale zároveň ho něco neodolatelně pohánělo kupředu. Skočil na další a ještě na jeden, na kterém se zastavil a ohlédl se za svým společníkem. Vydechl si a podíval se na další vzdálenost, co ho čekala.
Na jeho kostrbaté, ještě nedodělané tělo to bylo docela daleko. Při doskoku se mu jedna ze zadních tlapek podsmýkla a ztratila se ve vodní hladině, stejně jako druhá. Mladý vlk se ovšem stihl předními zachytit, a tak si namočil jen zadní část těla. Podařilo se mu vyškrábat horko těžko zpět. Celý zadýchaný se narovnal. „Wouuu!“ Oddechl si šokovaně a zároveň fascinovaně, jako kdyby to byl kdo ví jaký zážitek. Otřepal se a se vší opatrností přeskákal i zbytek. Už nebyl tak odvážný, jako před chvílí, evidentně se zchladil dostatečně. Na druhém břehu se ještě jednou oklepal.
„Čtyři?“ reagoval šokovaně. „Tak to musí být řádný silák. Poslyš, Awaraku, co kdybychom teda sehnali ještě další dva odvážlivce a udělali menší odplatu za tvoji paměť? A co když se v tobě pak něco kouzelně zvrátí a tobě se paměť vrátí?! No nezní to skvěle?!“ navrhoval s naprostým nadšením. Byl zase jako malé vlče. Před chvílí v něm zamlátili hormony v podobě touhy po adrenalinu, teď zase byl spíše ten zvědavoučký milý vlček.
Osobní strážce bylo stále zajímavé téma. „Ale ty jsi to tak v podstatě teď udělal, ne?“ zakřenil se pobaveně Aithy a zamával ocasem. „No a víš, co mi ještě nejde do hlavy? Co z toho jako ten osobní strážce má? Dobrý pocit? Nějak se tím v něčem zdokonaluješ, nebo co?“ ptal se stále a stále a napadlo ho dokonce i další téma v návaznosti: „Jakou máš vlastně magii, Awaraku?“ zeptal se vší zvědavostí.

//-> Stepní pláň

//<- Medvědí řeka
Úkol č. 1 (2/5)

Mladý vlček poslouchal každé jeho slovo téměř se zatajeným dechem. Cesta krásně při rozhovoru ubíhala, že mu ani nepřipadalo, že jdou nějak dlouho, či daleko. Zjišťoval nové informace do života a zároveň procházel místy, které nejspíš nikdy ještě nepoznal. Nebo aspoň ne tuhle část. Fascinovaně se po cestě koukal jak po okolí, tak po svém společníkovi a přitom měl na plné obrátky zapnutou svou fantazii, když si představoval medvěda. Zpočátku to nebyla žádná hrůza, ale v momentě, kdy se Awarak dostal k obrovské tlamě a velikým drápům, bezděky jej přejela husina. Do teď si ani nevšiml, že ta ošklivá krutá zima docela dost polevila. „No páni,“ vydechl fascinovaně a trochu otřeseně. „Nevidím se, že se jich bojíš! Zní to, jako že mají dost navrch, oproti nám. Nebo ne? Myslíš, že kdybychom na nějakého narazili, můžeme mu natrhnout sandál?“ zeptal se zvědavě a trochu rebelsky se poušklíbl. Od kdy mám takové bláznivé nápady? zeptal se sám sebe.
V cestě pokračovali pozvolným tempem a Aithér se rozhlížel, zda neuvidí nějakou vhodnou potravu. Občas i zavětřil, ale byl tak nezkušený lovec, že byla vlastně jen mizivá šance, že by mohl jen tak něco objevit. Šel prostě jen za nosem a doufal, že na něco narazí, nebo že je Awarak mnohem zkušenější a něco objeví on.
Zatímco mu jeho společník popisoval, k čemu je dobrá osobní stráž, on si zvídavě prohlížel nové místo, na které narazili. Bylo tak moc zajímavé! Zvedl hlavu a zvídavě stříhal oušky. „A to někdo něco takového dělá dobrovolně? Ty chceš být má osobní stráž?“ zazubil se a zkoumavě si jej prohlédl. Vypadal na to jako ideální adept, ne že ne! A Aithymu se spíše zamlouvalo to, že by měl při sobě neustále tak fajn chlapíka, jako byl Awarak. Za těch pár dní si ho hrozně oblíbil. Až ho začínalo mrzet, že si na něj nejspíš při dalším setkání Awarak nebude pamatovat, ale vzal to jako jeho velkou součást. Každý byl nějaký, no ne? „To je super nápad! Jistě se po nějakém pěkném můžeme podívat i tady, co ty na to?“ navrhl ihned ohledně tématu kamínků a dal se do hledání. A to tak urputně, že po nějaké době sešel úplně pryč z kamínkové pláže k řece. Nastalo další dilema, jak řeku přejít. Tázavě se podíval po svém doprovodu.

//-> Úzká rokle

//<- Šakalí pahorkatina

Aithér vážně pokýval hlavou. „To máš naprostou pravdu, ufff,“ vydechl, jako kdyby to prožíval společně s ním. Musel se zamyslet. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že na medvěda nikdy nenarazil. Maminka mu ho jako vlčeti popisovala, ale v jeho fantazii nebyl nikdy tak děsivý, jako ho popisoval Awarak. „Ty… Poslyš… A jak takový medvěd vůbec vypadá? Máš z nich po svém zážitku hrůzu? Co takový medvěd vůbec dělá a… Čím se živí?“ začal se klasicky vyptávat. Byla to jeho velká součást povahy. Dorazili na břeh řeky, na kterém se mladý vlček zastavil a přemítal, jak se dostat na druhou stranu. Naštěstí řeč obou vlků nestála, takže se zabavili aspoň takto a nebyl důvod nikam pospíchat. Aithérovi (//Lojzovi :D) bylo se svým společníkem dobře. Poslouchal, co z něj vzejde a potom se mu nadšeně rozsvítila očka. „Osobní stráž?“ zopakoval nadšeně a poskočil si. „K čemu je taková osobní stráž dobrá?“ zeptal se zase a mával u toho ocasem.
Zamyslel se nad pár fakty ohledně ztráty paměti, a nebo jejím uchování a uznal, že by to bylo na dlouho. „Inu, kdybychom vyčerpali veškerá témata, můžeme to zkusit,“ zasmál se. Rozešel se podél břehu a hledal vhodné místo, kde by mohli řeku přebrodit. Naštěstí za nedlouho natrefil na spadený kmen přes řeku. Nejistě si ho prohlédl a nahlas polkl. Odvahy zatím moc nepobral, ale snažil se o nápravu. „Ani nevím. Fascinují mě kameny od vlčete a vždy si nějaký rád najdu!“ prohlásil, když na kmen vyskočil. Potom se opatrně rozešel přes něj. Pokládal soustředěně tlapku za tlapkou a dával si pozor na to, aby neuklouzl. Nakonec se úspěšně dostal na druhou stranu. Počkal na Awaraka a vyrazil dále.

//-> Kamenná pláž

//<- Šakalí pahorkatina
Úkol č. 1

Stále zaujatě poslouchal Awaraka. Zaprvé byl hrozně nadšený z toho, že má koho poslouchat, jelikož byl několik měsíců o samotě a ztracen, zadruhé miloval, když se dozvídal něco nového a poutavého. A tohle pro něj nové bylo, jelikož ještě neslyšel o tom, že by vlk mohl trpět na takové neduhy. Mamča se asi snažila vyhýbat tomu, aby nám říkala takové věci. Nejspíše se snažila nás zbytečně neděsit. Je opravdu milá! pomyslel si. Trochu se mu po mamce zastesklo, i když to nebyla taková doba, co ji naposledy viděl. Ale byl hrozně rád, že ji vůbec zase našel a že je pořád na tak krásném místě, jako je Borůvková smečka. Měl by ji ovšem brzy navštívit a zeptat se jí, zda neví, kde se nachází jeho sestry. Naposledy to sice nevěděla, ale teď by třeba mohla být o něco chytřejší? Pevně v to doufal. „Ještě, že se ti nestalo nic horšího. Ačkoliv i tohle pro tebe musí být nepříjemné, viď?“ zeptal se soucitně a pohlédl mu po cestě do očí, vzhledem k tomu, že kráčeli bok po boku.
Potom se zasmál, aby odlehčil situaci. „Takže tě to vlastně ani teoreticky nemusí nijak tížit, ne?“ pokusil se to celé nadlehčit, zatímco přemítal, jak by se s takovou situací rval on sám. No, nebyl si úplně jistý. Navíc teď sám přebíral v hlavě jeho omluvu, že si jej pravděpodobně také nebude pamatovat. Nijak na to nereagoval, ale nevěděl ani, jak by na to reagoval, kdyby se taková situace opravdu stala.
Až teď si uvědomil, že celou dobu vlastně mluví konečně normálně! Opravdu se mu ulevilo. „Třeba se vám nakonec ještě žije lépe, než nám, co máme paměť normální,“ navrhl další věc, co by mohla Awaraka povzbudit a rozhlédl se po tomhle zajímavém místě. „Teda… Co kdybychom se podívali po nějakých pěkných kamíncích? Možná že už ten sníh půjde rozhrábnout,“ vystřelil ze sebe nadšeně nápad a sám se do hledání nadšeně pustil. Procházel z místa na místo, rozhraboval sníh, ale zjistil, že to moc extra nešlo. Přesto se s trochou snahy k jednomu ne zrovna hezkému kameni dostal. Vzal jej do tlamy, ale v tu chvíli mu zakručelo v břiše. „Afjo, fjá szapomněul,“ zamumlal přes kámen a pustil jej. „Měli bychom najít spíše něco k jídlu,“ pokýval hlavou.

//-> Medvědí řeka

Aithér byl už od malička zvědavým vlčkem. A čím více dospíval, tím více se u něj tato vlastnost projevovala jako krapet otravná. Věděl to o sobě, ale stejně si nemohl pomoci. Naštěstí jej Awarak ujistil, že se za jeho vyptávání nemusí omlouvat. Mladý vlček se na něj vděčně usmál a zamával ocasem. Zvážněl ovšem, když se dozvěděl, co se jeho společníkovi stalo. Neubránil se ani pohledu na ty jizvy. Trochu lítostivě sklonil hlavu. „To krmuselo krbolet, že?“ pípl tiše. Nikdy ho nic moc nebolelo, nezranilo, neměl moc představu o bolesti. Trochu se jí bál, proto na sebe byl možná až příliš opatrný. Ale když poté začal vlk mluvit dál, Aithymu bylo úzko čím dál více a více. Upřímně vlka litoval a byl trochu zmatený z toho, že i takové věci se na světě dějí.
„Krto mě opravdu krmrzí, Awaraku,“ začal trochu nejistě. Nebyl si úplně jistý, co má říct a vypadal krapet rozpačitě, ale vždycky si poradil, co se řeči týče. „Oh a krco se stalo krtvojí krsestře? To samé?“ zeptal se znovu opatrně. Jak je možné, že dva sourozenci trpěli na ztrátu paměti? Přemýšlel nad tím opravdu urputně a zároveň stále nějak hledal vhodná slova, kterými by se k příběhu Awaraka vyjádřil, ale nenapadalo ho nic moc, s čím by byl spokojený. Proto byl poměrně rád, když jeho parťák uznal, že půjdou zkusit něco ulovit. Pokýval nadšeně hlavou. Byl k smrti hladový a ne zrovna hezky hubený. Žebra by se na něm dala počítat. „Krdobrá, vyrazíme!“ prohlásil, mávl ocasem a rozešel se směrem… Kterým si nebyl úplně tak jistý, protože to tady zase tak dobře neznal, jak si jeho společník mohl myslet.

//-> Šakalí pahorkatina

Jenže sůl prostě nebylo to, co cukr a lidé začali vymýšlet způsob, jak vyrobit alternativu cukru. Začali krást spoustu věcí k jeho vyrobení.

Hlásím Aithéra :)

Zastříhal ouškama, když Awarak řekl, že aspoň smích jim zbyl a tvářil se, jako kdyby nevěděl, o čem mluví. Jenže v momentě, jak Awarak vyprskl smíchy, neubránil se tomu ani Aithér a smál se na celé kolo. Nebudeme si nic nalhávat, byla hrozná úleva to vypustit ven a ještě k tomu, když tohle sdílel s někým, kdo na tom byl stejně. I když... Pomalu se přestal smát a zkoumavě se na svého společníka podíval. Co když za to může jeho momentální stav a vlastně se ani smát nechtěl a teď se na mě bude zlobit, že jsem se mu smál jako smyslů zbavený? napadlo ho trochu úzkostlivě. Ještě byl ve věku, kdy hrozně moc hleděl na to, co si o něm kdo bude myslet a zda dělá věci správně, aby ho někdo neoznačil za neurvalého a nevychovaného. Nechtěl dělat Aranel a Coedenovi dělat ostudu. Zdálo se, že jeho rodiče, hlavně pak mámu, znala spousta vlků.
Zaujatě poslouchal Awaraka a jeho vyprávění. "Krpromiň krže se krptám, krale proč krjsi nemohl krzůstat?" zeptal se soucitně, aniž by si všiml, že před některými slovy už se neobjevila ta parazitní slovíčka. Navíc byl Awarak zrovna nadchnutý tím, že může sám vlastní vůlí otáčet hlavou. "Kró páni!" Zarazil se a vytřeštil nedobarvená očka. Krpáni!" Snažil se znovu říct ono slovo správně, ale zase to neklaplo, načež zoufale vydechl: "sakra..." zaklel zklamaně a pak se zase hrozně nadchnul a začal vrtět ocasem. "Krslyšel jsi krto? Už krto krje lepší!" začal nadšeně poskakovat, zatímco jeho společník tleskal, jednou na zádech, pak zase stál, no a tak trochu vypadal, že své tělo ještě úplně tak neovládá, jak by chtěl, ale už to bylo lepší, zdálo se.

Ale lidé milující cukr začali být nevrlí a nepříčetní.