Gallirea - Příspěvky uživatele

<- Východní hvozd

Stromy se rozestoupily a krajina se před ním otevřela, aby mu poskytla pohled na tolik známé jezero. Zvedl čenich a nadechl se té směsice pachů. Byla jich tu spousta, nedaleko pobíhala vlčata s nějakým dospělým doprovodem, ale blíže k němu se na ledě klouzala vlčice. Držela se spíše u okraje, blízko ke břehu a pohybovala se s lehkostí, až to působilo téměř dětsky. A bezstarostně. Chvíli na ni jen váhavě koukal, než se zase dal do kroku, aby k ní mohl přijít blíže. Už jen tím, jak se tu hezky klouzala, mu byla sympatická, takže jeho typický ostych tentokrát zůstal trochu stranou. On totiž nebyl vůbec expert na seznamování. Z nějakého důvodu u toho byl vždycky děsně nervózní.
Nakonec se zastavil, dost blízko na to, aby ho neznámá zaregistrovala. Modré oči mu krátce sklouzly ke druhému břehu, kde bylo živo a pak se vrátily zpátky k ní. Chvíli váhal, ale nakonec promluvil lehce zdrženlivým hlasem: "Ahoj." Mávl jednou oháňkou na důkaz toho, že nechce dělat potíže a zoufale hledal další slova. Musel vypadat jako hlupák, že prostě jen přišel a pozdravil. V rychlosti se rozhlédl, jako kdyby hledal slova po krajině. "Já... Eh... Klouže se dobře?" vypadlo z něj nakonec rozpačitě a hned, jak si uvědomil, jak musel znít, by se nejraději zahrabal pod sníh a dělal, že tu nikdy nebyl.

<- Gejzírová pole

Sice našel přívěšek, kterým měl ozdobený krk, ale svou partnerku stále nenašel. A bylo mu z toho sakra smutno. Už kráčel odevzdaně a s hlavou svěšenou. Měl teď dvě možnosti - podívat se do Borůvky a poptat se po ní, nebo najít tu její smečku, do které se přidala. Bylo mu sice ouzko z pomyšlení, že poleze na území cizí smečky, kde na něj budou koukat jako na zločince, ale co se dalo dělat. Do hledání Wizku byl ochoten položit všechno. Klidně i život, když už jí byl téměř většinu života oddaný, aniž by o tom v podstatě věděla. Smutně si povzdechl a ohlédl se, snad v naději, že ji někde uvidí. Ale bylo to marné... Nikde nebyla.

-> Vvj

2/10 Varja

Aithér sebou při nadšeném pozdravu trhl, spíše překvapením než leknutím, ale pak mu z ramen, respektive z celého těla, viditelně spadla část napětí. Ta otevřenost a srdečnost z Varji sálala tak samozřejmost, že proti němu jeho vlastní nesmělost působila skoro směšně. Koutky tlamy mu cuknuly do rozpačitého úsměvu a modré oči se na okamžik rozzářily úlevou.
Varja? Zopakoval si v hlavě zaujatě. Nemluvila o někom takovém Einor? Pak bylo ale vše jasné. Ten vlk patřil do jeho rodné smečky. „A-ano… to máte pravdu,“ přikývl k tomu, že se ještě neznají a trochu se narovnal, jako by si dodával odvahu. „Aithér,“ představil se, o chloupek hlasitěji než při prvním pozdravu. „Tulák… ehm… původně z Borůvkového lesa,“ dodal v rychlosti. Ocas se mu nejistě pohnul, ale tentokrát už to nebyl nervózní tik, spíš známka opatrného uvolnění.
„Mám dojem, že o vás mluvila moje mladší sestřička Einor. Hrála s vámi na rampouchy, nebo tak něco?” usmál se už o něco uvolněněji. Pokud byl člen Borůvky a hrál si s jeho mladšími sourozenci, musel to být jistě hrozně dobrý týpek. Jinak by ho mamka k vlčatům ani nepustila, to bylo jasné. Pokud měl důvěru Aranel, měl automaticky už i jeho. Takhle jednoduché počty to byly, aspoň na straně Aithéra.

//změna přechodu na Východní hvozd

1/10 Varja

Aithér byl sice vcelku ostýchavý a seznamování nebyla jeho silná stránka, přesto ta jeho druhá část paradoxně poznávat nové tváře chtěla. Odjakživa miloval neznámo, proto se vlastně i celý život toulal a neměl stání, ale sem – k jezeru, zavítal vždy rád, protože věděl, že je tu právě ta jistota, že na někoho nového narazí. A měl pravdu, protože za nedlouho jeho modrá očka, plné zvídavosti, zahlédla zajímavou tvář. Byl to už z dálky huňatý medvídek, jehož kožich zdobily všemožné barevné odznaky a masivní náramek na přední tlapě. Mimoděk sklouznul zrakem na svou hruď, kterou také nově zdobil zajímavý šperk. Nejraději by jej věnoval Wizku, které by jistě slušel více, ale to by ji musel najít. A to se moc nedařilo, dlouho...
Musel myšlenky na svou ztracenou partnerku zahnat, jelikož už byl docela blízko tomu vlkovi, co ho tak zaujal. Konečně někdo, vedle koho se nebude cítit tak zvláštně kvůli tomu, že má modrý kožich. Že vypadá jako obrovská borůvka. Trochu sklonil hlavu, aby dal ihned najevo, že nejde škodit a také na něm šla vidět značná nervozita, jak se tak zvláštně kroutil a očima hledal nějaký opěrný bod. „Z-zdravím,” pozdravil nesměle, ale přátelským tónem. No dobrý, tak jsi pozdravil a co teď jako? Se pozdravíme a půjdeš dál? Celým svým tělem dával najevo, že se chce bavit, ale neví, jak na to. Nesnášel na sobě tuhle počáteční nesmělost.

7/10 Einor
Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport - sjezd na bobech

Probudila v něm zvědavost, když mluvila o závodu s mamkou. Tedy, Aithér byl odjakživa hrozně zvídavé stvoření, proto také celý život cestoval a zkoumal všemožné kraje, ale tohle byl jiný zájem. Spíše taková starost, nebo něco takového. „Jen s mámou? Bráchové nechtěli závodit, nebo jste měly pouze dámskou jízdu?” zeptal se tak trochu nenápadně, aby zjistil něco i o těch dvou. S Quercusem se nedávno potkal, ale moc času asi s velkým bráchou trávit nechtěl a Arsena viděl vlastně jen jednou. Neměl tušení ani, jací jsou. Nejvíc z těch tří poznal paradoxně Einor. A ne, že by nechtěl, ale on sám vyrůstal se sestrami, takže si spíš chtěl užít brášky, ale v podstatě ani jeden si na něj asi nenašel čas. S Arminiem se taky jen seznámil a pak... nic. Bylo mu očividně souzené trávit čas a vycházet se sestrami, i když Sibi a Kezi také nějak extra neznal. Jenže tenhle prostřední vrh poznal, až když byli dospělé, takže to bylo jasné. Einor a její brášky viděl přijít na svět a slíbil si, že s nimi bude co nejvíce. A hlavně pomáhat mamince.
Pak společně pojedli a byl čas, aby si trochu odpočinuli. Nejspíš si ani jeden z nich vyloženě nepřerval pupek, ale rozhodl se chvíli počkat, hlavně aby Einor nebolelo bříško. Během toho už samozřejmě přemýšlel, co by mohli přivést dále. Chtěl si se sestřičkou užít co nejvíce času, než si půjde zase každý svou cestou. A pak zahlédl... něco. Byl to kus kůry, opravdu velký a zhutnělý ledem, jak natáhl vlhkost, který se ze stromu nejspíš odloupl pomocí nějakého většího zvířete, který se o něj drbal. Mrkl po Einor a zpátky na tu věc. „Mám nápad,” pronesl a vstal. Oklepal ze sebe sníh, který se na jeho srsti beztak ztrácel a pak tu věc popadl. „Co kdybychom na tom zkusili sjet kopec?” navrhnul a naznačoval jí, ať jde s ním. Vyšli nahoru na kopec a on tu věcičku podržel, aby si sestra mohla nastoupit. „Sedni na to, šup,” popohnal ji nadšeně, zatímco vyčkával s vrtící oháňkou. A jakmile Einor nasedla, sedl si za ni, trochu ji přidržel a zadní packou je odrazil. Pak se ty provizorní boby daly do pohybu a už frčeli po kopci dolů. Aithér nadšeně zavýskal a začal se smát, přičemž stále hlídal, aby mu malá vlčka nevypadla někde po cestě.

<- Kaskády

Aithér nechal krásu vodopádů za sebou a krajina kolem něj se začala měnit. Burácení padající vody vystřídal jiný zvuk. Zvláštní teplo stoupající ze země se mísilo se zimou ve vzduchu a vytvořilo tak mlhu, která trochu komplikovala výhled kolem. Musel se zde hlídat každý krok, aby nepřišel k úhoně, to bylo jasné. Zpomalil a sklonil čenich k zemi, i když už dávno tušil, že tady žádnou stopu po Wizku nenajde. Pára pachy rozbíjela, přesto tomu dával šanci. Ne proto, že by čekal výsledek, ale proto, že stát a nic nedělat by bolelo víc.
A pak najednou něco zahlédl. Zastavil se. Mlha se na okamžik rozestoupila a on spatřil přívěsek napůl sevřený v ledu a řetízky rozhozené kolem, jako kdyby někomu zrovna nedávno spadl z krku. Modrý kámen tlumeně zářil, zatímco ladil s párem zvídavých modrých očí. Opatrně se k němu přiblížil a všiml si, že led kolem přívěšku byl tenký a popraskaný, stačilo tedy málo, aby ho uvolnil. Ale moc se k tomu neměl. V hlavě se mu ozvala myšlenka - co když ho někdo ztratil, nebo ho tu odložil schválně?
pak si ale uvědomil, že spousta vlků nosí přívěšky. Taky je museli nějak najít, přeci. Ptali se také, zda někde nemají nějakého původního majitele? Nakonec se přeci jen natáhl, ale opravdu opatrně. Za menší pomoci magie, aby led povolil a on šperk nepoškodil, ho nakonec vysvobodil. Nevěděl, zda někomu patřil, ani proč je tady. Přemýšlel, zda ho má nechat ležet, nebo si ho vzít sebou, ale cítil, že ho nemůže jen tak zahodit zpátky, stejně jako nemohl zahodit myšlenky na Wizku, které ho bolely.
Nakonec s trochou úsilí nechal přívěšek spadnout na svůj krk. Bylo až neuvěřitelné, jak se s vlčkem sladil a až teď bylo jedno jisté... tenhle přívěšek byl vytvořen přesně pro něj. Nejspíš jako nějaký dar a útěcha, co vlk zrovna potřeboval. Dlouze vydechl a zavřel oči. „Děkuju.”

-> Ledová pláň

<- Východní hvozd
Běž se podívat na zamrzlé vodopády

Aithér se několikrát zastavil, sklonil hlavu k zemi, nadechl se… a pokaždé ho čekalo stejné zklamání. Nic. Žádný jasný směr. Žádné potvrzení, že jde správně. A někde mezi těmi zastávkami se mu do mysli začala vkrádat myšlenka, kterou se snažil zahnat hned v zárodku. Co když neodešla náhodou? Co když… odešla schválně? Musel zpomalit, tak otázka mu ztěžkla na hrudi. Věděl, že je nespravedlivá, že taková Wizku není, nebo ji takovou aspoň nezná. Ale... vlci se měnili. Kolikrát už viděl, jak se někdo rozhodl jít jinam, jinudy, bez varování, bez vysvětlení? Kolikrát to byl on sám, kdo se nedokázal dlouho zdržet na jednom místě?
Co když ji k tomu dohnal právě on? Myšlenky se mu začaly motat jednu přes druhou a on měl co dělat, aby se v nich neutopil. Snažil se je odsunout a vrátit se k tomu prostému cíli - najít ji. Ale ten blbý pocit se usadil někde uvnitř něj. Z myšlenek ho pořádně vytrhl až burácivý zvuk vody, padající z výšky. Zaslechl to ještě dřív, než zahlédl tu krásu... Vodopády. Byly z části zamrzlé, jen nějaký ten proud vody si razil cestu ven v několika pruzích, zbytek byl sevřený v ledu. Posadil se a jen je chvíli sledoval, jak se voda i přes ten mráz nevzdává. A stejně tak se rozhodl i on, že to hledání nevzdá. Jenže cítil, jak ho stále bodá u srdce, ne kvůli představě, že by Wizku odešla, ale kvůli tomu, že si vůbec dokázal představit, že by ho opustila.
Možná byl jen unavený, promrzlý a hladový. Možná jen jeho hlava vymýšlela nejhorší scénáře, protože to hledání už bylo dlouhé a bez výsledku. Ale i tak ho ta myšlenka bolela více, než by chtěl přiznat. „Jestli jsi šla jinam,“ zamumlal si sám pro sebe. „Tak doufám, že víš, kam.“ Chvíli ještě seděl, naslouchal praskání ledu a šumění vody. Pak se pomalu zvedl, nemohl tu zůstat. Ne teď. Ne dokud ji nenajde, nebo dokud nebude mít odpověď.

-> Gejzírové pole

<- Esíčka

Už se zase začínal pomalu zahřívat. Nasadil takové tempo, aby to přišlo opravdu rychle a rozhýbal teplo do celého těla. Zároveň ale nemohl pospíchat moc, protože stále hledal Wizku, takže musel očima bedlivě pátrat po okolí. Ale neviděl nikde ani živáčka, natož svou drahou. Bylo až neuvěřitelné, jak moc v tomhle lese byl klid. Občas mu z toho přejela zima po hřbetě a to už byl opravdu pohybem zahřátý. Musel si ale nešťastně povzdechnout. Vůbec nevěděl, kam dál jít hledat. Měl by se podívat do Borůvky? Asi ano. Třeba se od sebe jen nějakým nedopatřením odpojili a ona ho šla počkat tam. Uznal, že to raději ještě vezme oklikou, jen tak pro jistotu. Kdyby třeba náhodou nečekala ve smečce, ale hledala ho taky třeba po okolí.

-> Kaskády

<- Středozemní pláň
Udělej si rybí nanuk

Bylo mu stále trochu trapně, když tam toho starouše tak nechal. Ale neměl všechen čas světa, rozhodně ne teď. Musel si něco najít rychle k snědku a napít se, aby mohl co nejrychleji pokračovat v cestě a hledat svou milou. Takže když zaslechl řeku, bez váhání se k ní vydal. První samozřejmě uhasil žízeň, i když najít místečko, kde se napít, nebylo kvůli ledu úplně jednoduché. Nakonec ale po chvíli našel, takže se napil. A pak nezbývalo nic jiného, než najít nějak svačinu. Co si budeme, lovit ryby v té ledové vodě se mu úplně nechtělo, takže přemýšlel, jak s tím vydrbat. A pak ho napadl plán. Docela dost krutý, ale funkční, jak se za malou chvíli mužeme přesvědčit.
Zahlédl totiž ve vodě rybu. Sice sem tam zmizela pod ledem, ale byla tam. A Aithér, který si již byl jistý svými nově nabytými zkušenostmi s magií vody, dostal ďábelský plán. Jednu z těch ryb si vytipoval a pak se na ni soustředil tak dlouho, dokud chudina celá neztuhla. Pak ji pomocí vodního gejzírku nechal vystřelit ven na břeh, kde si ji již vyzvednul bílý vlček. Bylo to pro něj hrozně zvláštní, nikdy si nic takto neulovil. Z té rybičky udělal naprosto krutě... rybí nanuk. A když ochutnal, nebylo to vlastně vůbec špatné. Ryby mu nevadily, živil se jimi docela často, jen ho nenapadlo si je dát v této formě.

-> Východní hvozd

Nevypadalo to, že by měl vlk zájem. Možná se dotkl jeho citlivého místa, nebo něco. "O-omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotkl," řekl překotně a trochu od něj couvl. Už mu docela mrzly tlapky a chtěl se posunout dál, aby stihl najít Wizku dřív, než zmizí někam hodně daleko. Nechtěl jí nechávat takový náskok, ať už šla kamkoliv. Proto se rozhodl, že tohle setkání nebude nadále protahovat. "Snad se nebudete zlobit, ale musím pokračovat v hledání. Přeji vám hodně štěstí," pověděl mu a krátce se usmál. V čem štěstí, to nekonkretizoval, asi to bylo jedno, musí si to nějak přebrat sám. Kývl na něj hlavou a vydal se svým směrem, pryč od vlka.
Musel pořád přemýšlet nad tím, jak byl zvláštní. Že by ho možná i rád poznal, jelikož jeho věk a vizáž nasvědčovala tomu, že bude nějaký větrem ošlehaný vlk. Více, než Aithér. A on se s takovými bavil rád, jen teď... nebyla zrovna nejlepší příležitost. Ani nevěděl, kde začít s hledáním, ale prostě někde... Musel tomu dát šanci a pak se vydat konečně domů, za mámou a sourozenci.

-> Esíčka

6/10 Einor
Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Letmo se usmál a podíval se na sestru láskyplným modrým pohledem. Trávil s ní sice teprve chvilku, ale zvláštně k ní tíhnul. Nevěděl, jestli je to tím, že ji viděl přijít na svět, nebo prostě tím, že věděl, že jsou stejné krve. Ale měl pocit, že to nakonec není zas tak hrozné, jak si původně myslel. Měl dlouho strach, že s mladšími sourozenci nebude umět komunikovat a vycházet. Jak to tak ale vypadalo, zatím to nějak extra nedrhlo. „Věřím tomu, že ta písnička musela znít naprosto famózně,” pochleboval malinké Einor. Neměl dojem, že by nějak extra potřebovala zvedat sebevědomí, spíše si chtěl šplhnout.
Zastříhal zkoumavě ušima. „Hmm, jo takhle. Byli jste s mamčou kouknout na Ovocnou tůň, jo?” zeptal se zaujatě. Musel to být fajn rodinný výlet, trochu mu bylo líto, že zase tak dlouho běhal mimo smečku. Ale nedalo se nic dělat, měl o Wizku strach. Pořád mu vrtalo hlavou, kam se tak najednou vypařila, ale Gallirea v tomhle uměla být nevyzpytatelná.
Einor ohledně toho, co viděla ve vodě, očividně nechtěla mluvit. Asi měla strach, že by se to pak nenaplnilo, takže si z toho odvodil jediné - jistě tam viděla něco hezkého a záleželo jí na tom, aby se tak stalo. Zeptala se samozřejmě na něj, což ho nepřekvapilo. „Nooo, viděl jsem tam... Viděl jsem tam, že jestli budeš zlobit staršího bráchu, tak tě zase vyválí ve sněhu,” zachechtal se a vyplázl na ni jazyk, přičemž k ní hravě přiskočil a trochu jí pohrozil. Válet ve sněhu už ji ale nechtěl, aby nebyla nemocná a on to pak neschytal od mámy. Vlkovi mohlo být kolik chtělo, ale respekt z mámina hněvu neustával. Ačkoliv Aranel nebyla zrovna z těch, co by se zlobila často. Spíše vůbec. Uměla být ale velmi starostlivou maminkou a Aithéra by jistě nepochválila, kdyby se kvůli němu nejmladší dcerka odnesla rýmu.
Vlčka měla lepší nápad. Asi dostala chuť na nějaký nápoj na zahřátí. Zeptala se, jestli dokáže ohřát vodu, na což přikývl. Jestli mu letošek přinesl ještě něco krásného, krom utvrzeného partnerství s Wizku, bylo to právě to, že konečně ovládl svou magii. Dělala nějaký důlek a pak se vydala něco hledat. Nechápavě se ohlédl. „Hm?” Ale nakonec se vrátila s šípkem. Usmál se a upřel své zraky na vodu, aby ji následně mohl magií zahřát. Nedávno takto pomohl nějakému tulákovi, takže už to měl v tlapkách.
„A víš ty co? Mohli bychom si k tomu něco dobrého dát. Vydržíš tu chvíli?” požádal ji, zamával ocasem a rozeběhl se do úkrytu. Tam popadl první dobrotu, co našel, byl to kousek nějakého uloženého masa. Vrátil se za sestrou a kořist položil kousek od ní. „Uděláme si slavnostní večeři, co ty na to? Oslavíme, že jsme tu takhle hezky spolu,” usmál se a odtrhl kus masa, který vlčeti podal, aby s tím nemělo tolik práce. Ty jehličky by to přeci jenom ještě takhle neodtrhly. „Takže děkujeme, ó drahý Živote, za tohle jídlo a že jsme se tu takto mohli jako sourozenci sejít,” pronesl slavnostně, spiklenecky se na sestru zazubil a pustil se do jídla. Po chvíli si srknul toho jejího lektvaru a významně zabručel spokojeností. "Hmmm, výýýýborné!"

5/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Aithér při jejím sarkastickém přednesu našpicoval uši. S pobavením si všiml, jak si jednou nožkou dupla. Tohle dupání si budu muset zapamatovat jako oficiální znak absolutního klidu. Aspoň tedy u mé sestřičky, pomyslel si pobaveně. V očích se mu stejně tak zalesklo. Pak malá vlčka přiznala, že už na rampouchy hrála. „Počkej, vážně?“ zarazil se a pak se rozesmál, když se pokusila vyslovit to jméno. „Var-jagar-jaraga?“ zopakoval po ní s potutelným úsměvem. Nevěděl, kdo to byl, nejspíš se s nikým takovým nepotkal, jinak by si to zvláštní jméno jistě zapamatoval. Byl to ale nejspíš někdo z Borůvkové smečky, takže by v ní měl tentokrát rozhodně strávit více času a seznámit se s ostatními. V podstatě si pamatoval jen některé z minulé zimy, Erlenda a Baghý. „To mi nic neříká,” pronesl tedy zamyšleně.
Teprve pak si všiml, jak ztichla a její pozornost se přesunula k vodě. Nechal ji v klidu, jen si k ní tiše přisedl a sledoval, jak pozoruje svůj odraz ve vodě. Zvídavě naklonil hlavu na stranu a sledoval, jak se její pohled zvláštně mění. Přemýšlela, nejspíš. „Vidíš něco?“ zeptal se tiše, bez posměchu. Zadíval se také do vody, kde se jeho vlastní odraz vlnil a lámal.
Zahleděl se na něj. Viděl svou vlastní siluetu a vedle sebe... samozřejmě siluetu Einor. A v pozadí, což byly stromy za ním, jako kdyby byly ještě další siluety. Byly dvě, nebo jich bylo více? Těžko říci. Možná to znamenalo, že bude následující rok trávit více času se svými nejmladšími sourozenci? Ale kde byla Wizku? Píchlo ho u srdce a pohled od vody odvrátil. Byl to jen odraz, nic víc. Nic, co by měl brát vážně. Věřil tomu, že jeho družka se brzy ukáže, nebo se nějak najdou, jako vždycky. Chyběla mu neskutečně, ale hledal ji aktivně už docela dlouho. Bylo na čase jí nechat prostor.

4/10 Einor
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Zůstával ještě chvíli ležet ve sněhu a funěl spíše smíchem, než únavou, zatámco sledoval, jak se Einor vítězoslavně tyčí nad ním a prohlašuje, že je silnější. On překvapeně pootevřel tlamku a zamžoural na ni, jako by tu informaci teprve zpracovával. „Silnější?“ zopakoval s hraným údivem. „No… to asi jo,“ připustil nakonec vážným tónem, ale pak mu v očích zajiskřilo. „Aspoň v přepadení ze zálohy a v ničení rampouchových nástrojů, ehm,“ dodal pobaveně a setřásl si sníh ze srsti.
Na její otázku se otočil směrem k potůčku a zbytkům rampouchů. „Hrál jsem,“ odpověděl prostě a pokrčil rameny. „Rampouchy mají různé tóny. Když máš čas a klid, dají se z nich poskládat docela pěkné melodie,“ vysvětlil s nadšením, které nešlo přehlédnout. „No… dokud nepřiletí sněhová koule,“ dodal a významně se na ni podíval a mrknul. „Ještě jsi to nezkoušela? Můžeme najít jiné,” navrhnul, zatímco se přiblížil k potoku.
Povšiml si, že je kompletně zamrzlý a chvíli se na ledovou pokrývku díval. Z čeho vlastně pijí zvířata, když takhle všechno zamrzne? Jedí sníh? Já bych nechtěl jíst sníh. Ale! Mohu s tím něco udělat, napadlo ho. A v ten moment se začal soustředit na svou vrozenou magii a navnímal vodu jak pod ledem, tak i v tom ledu. Začal na poměrně velkém kusu led ničit tím, že vodu oteploval. Za nedlouho na tom místě nebylo ledu ani památky. Spokojeně se narovnal a trochu s námahou vydechl. Vzalo mu to nějakou energii, ale aspoň se teď mohli lesní obyvatelé v klidu napít.

3/10 Einor
Vyválej někoho ve sněhu

Ani nečekal, že by si s ním jeho mladší sestřička začala hnedka takhle hrát. Ale stalo se a najednou vznikla koulovačka století. On se teda snažil být jemný, protože respektoval rozdíl v síle a velikosti, jenže se to nějak zvrtl a on viděl, jak Einor koule zasahuje přímo do tváře. A ona se chudinka sesunula k zemi a uznala svou prohru. Aithér na moment přestal dýchat a s obavami se k ní rozešel. „Jsi celá, sestři?” zeptal se jí opravdu starostlivě. Ujišťovala ho, že ano a on natáhl hlavu, aby jí pomohl zpět na nohy. Pak přišlo “ale”. Jeho srdce vynechalo úder, bylo jí přece jenom něco? Nebylo! Byla to další zákeřná past od té malé potvůrky, co se rozhodla, že ho v tom sněhu asi zničí. Skočila po něm a... nic se nestalo. Byla lehká jako peříčko a on zpočátku netušil, co po něm chce.
A když mu to docvaklo, musela být chudinka už úplně vyčerpaná. To by ale nebyl správný starší brácha, kdyby s dramatickým: „aaaah!” které znělo jako postřelený jelen, se nesvalil do sněhu a nechal Einor, ať do něj dloube. Teatrálně mával tlapkami a smál se jako pominutý, protože to lechtalo. „Ušetři mě, ušetři!” žadonil na oko zoufale, zatímco se chechtal. „Pomoooc, pomooc!” hulákal a ještě chvíli ji nechal, ať si ten pocit vítězství užívá, než ji jednou tlapou stáhnul do sněhu vedle sebe. Nevstával, aby byla aspoň velikost rovnoměrná, jen na ní sem tam tlapkou hodil trochu sněhu a tentokrát si dával opravdu pozor, aby k ní nebyl nikterak hrubý. Byl trochu neohrabaný, co se vlčat týče.