Gallirea - Příspěvky uživatele

Proxima s lehkou důrazností ujistila Aithéra, že je opravdu v pořádku. Chvíli si ji nedůvěřivě prohlížel, pořád s tou hmatatelnou nejistotou v očích, takže ho ještě pro jistotu ujistila znovu. Narovnal se, usmál se a dlouze vydechl. „Dobře, to jsem rád,“ řekl potom smířlivě a se značnou úlevou v hlase. Aranel potom navrhla, že kdyby byla potřeba, mohl by ji vzít k Ovocné tůni. Vděčně přikývl hlavou, ale stále se nemohl zbavit rozporuplných pocitů, když na mámu koukal. Zatím se ale rozhodl nic nerozebírat a kdo ví, jestli vůbec bude. Ostatně, byla to jen a jen její a Awarakova věc. Když tak koukal na Siberii, která stačila vyrůst, než by jeden mrknul, tak už zase měli všechna vlčata odrostlá. To znamenalo kupu starších sourozenců, co mohou pomoci s těmi mladšími, kteří evidentně brzy přijdou na svět. Bude mít sourozence, zase. Ta myšlenka mu pomalu klouzala v hlavě, ale hned byla odsunuta další větou. Mámin komentář na jeho zbarvení ho úplně rozhodil.
„N-no… Nebylo to úplně dobrovolné,“ sklopil pohled k tlapkám a na jeho výrazu bylo opravdu znát, že jej to žere. „Nevím, co se stalo. Nejde to umýt. Nejde s tím nic. Jediné, k čemu jsme se dopracovali je, že by se to mohlo vyškubat,“ zašil sebou při myšlence, jak hrozně by to bolelo a jak dlouho by musel být někde schovaný, aby to dorostlo. „Pil jsem, najednou z řeky vytryskl gejzír, smetl mě do vody a když… Jsem se zvedl… Tekla kolem mě takto modrá voda. A pak… Jsem byl modrej,“ povídal dramatickým tónem a pak na mamku zaskočeně zamrkal, jako kdyby zrovna v té řece znovu stál. Očividně tu paniku v sobě měl celou dobu potlačenou.
Když uslyšel tiché šlápnutí za sebou, otočil se. „Siberio,“ usmál se na ni. „Vyrostla jsi, to se ti musí nechat,“ zazubil se. Chtěl do ní přátelsky šťouchnout, ale upřímně nevěděl, co si k ní může dovolit. Z mladších sourozenců strávil nejvíce času s bráškou a tyhle mladé dámy moc ne. Její šepot ji pobavil. „To je moje kamarádka. Jmenuje se Proxima,“ osvětil sestře jemným tónem. „Léčitelka? To ti určitě půjde,“ ujistil ji ve snaze ji podpořit. Její poznámka o magii ho donutila na chvilku sklopit pohled. Sám si přál, aby ho magie poslouchala o něco více. „To je dobrý nápad, Život ti určitě odpoví,“ pronesl a otočil se na mámu.
„Mami… Není to daleko?“ zeptal se s opatrnou starostlivostí. „Neměla bys spíš odpočívat? Vím, že zvládneš víc, než většina, ale stejně… Měla bys být na sebe opatrná,“ pohledem zase sklouzl k jejímu kulatému bříšku. „Jestli chceš… Mohl bych tam jít se Sib já. A ty zůstaneš hezky doma,“ usmál se na ni nervózně. Bylo by to sice hloupé vůči Proxi, ale v tomhle ohledu měla jeho máma v požehnaném stavu přednost. Stoprocentní.

Rozpršelo se, čímž se konečně rozehnalo dusno, které všude dokola bylo. Vypadalo to, že se značně ulevilo i Proxi, která se pomalu zvedala do sedu. Instinktivně k ní udělal krok blíž, kdyby se jí náhodou přeci jen zamotala znovu hlavu. „O-opatrně,“ vyhrkl tiše a vzhlédl do jejích očí pro kontrolu. Zdály se být ale přítomné a vlčice se usmívala. Odůvodňovala, co se stalo a on s pochopením přikývl. „To je pochopitelné…“ oddechl si s neskrývanou úlevou a vrátil jí úsměv. „Jak se cítíš?“ ptal se ihned pohotově.
Sotva zaslechl matčin hlas, otočil se. Ocas se mu pohnul v zamávání. „Mami…“ vydechl a pozoroval, jak se mezi kapkami deště blížila známá silueta. Cítil radost z její přítomnosti, jako vždy. „S-snad už ano,“ odpověděl na její otázku, protože už svou situaci stačila vysvětlit jeho společnice. „Potkali jsme se na cestách a Proxi se mnou chtěla navštívit Borůvku, protože tu má… známé,“ osvětil ještě, ale nechtěl být úplně konkrétní, aby nikterak nenarušil soukromí vlčice. Kdyby chtěla, určitě sama dodá, že zde bydlí její babička a kamaráda. Všiml si, jak vlčice zavadila o Aranel a pak zpátky k němu. Na zlomek vteřiny nechápal. A pak mu to došlo. Mamka byla vždy spíše elegantně štíhlá a pochyboval, že za tu dobu, co nebyl doma, se stihla tak moc přejíst. „Mami… Ty…?“ začal tiše a nejistě, ale potom to spolkl. Ne teď nebyl čas. Proxima tu byla, oslabená a Aranel určitě nechce, aby z toho dělal divadlo. Tak jen přikývl a lehce se pousmál, spíš zaskočeně, než radostně. Oči se mu krátce zaleskly pod dešťovými kapkami.
„Eh, jo, mimochodem, Proxi, tohle je moje máma, Aranel. Mami, tohle je Proxima,“ představil je trochu překotně, protože teď byl rozházený snad ze všeho na světě on. Před pár hodinami se mu zbarvil kožich do modra, byl z toho stále vnitřně v panice, pak se složí jeho kamarádka a jako třešnička na dortu, bude mít další sourozence, což už opravdu nečekal. Jakoby se svět kolem něho už opravdu zbláznil.

Prudce zvedl hlavu, sotva zaslechl její tiché oslovení. Zastříhal ušima a v očích se mu mihla úleva. Okamžitě se zvedl na tlapky a přišel k ní blíže, ale zůstal těsně za hranicí jejího osobního prostoru, aby se necítila tak bezmocně. „Proxi,“ vydechl s úlevou a mírným úsměvem, jako kdyby tím jedním oslovením chtěl říct úplně vše. Jsem tu. Vše je v pořádku. Vítám tě zpátky. Když začala koktat omluvy, zarazilo ho to. V očích se mu objevila jemná starost a nechápavost. „Není důvod se omlouvat,“ ujistil ji polohlasem. „Nestalo se nic špatného. Jen ses asi přehřála, to je všechno. Omdlela jsi, ale byla jsi v bezpečí, celou dobu,“ osvětil jí situaci s opatrnou něhou. Na nic netlačil, mluvil prostě a pravdivě.
„N-nepotřebuješ se napít? Nebo chceš zůstat jen tak?“ zeptal se pak a sklonil pohled, aby nenabyla pocitu, že ji nějak analyzuje pohledem, nebo že na ni tlačí. Jen tu byl, teď čistě pro ni, kdyby náhodou potřebovala jakkoliv pomoci. Upřímně se mu ulevilo, že se probudila docela rychle a komunikovala. Jak se zdálo, nebylo to opravdu nic vážného, jen na ni dolehla cesta a dusno. Vzduch jako by všude okolo stál a bylo opravdu nepříjemně. Tím spíš, když se stalo to, co se stalo.

Letmo se usmíval, lehce nesvůj z toho, že někomu skládá kompliment, když tu ho z jejích slov lehce bodla do hrudi zvláštní hořkost. „To není pravda,“ zamumlal tiše, skoro jakoby pro sebe, ale možná to stačila zaslechnout. „Neřekl bych to jen tak,“ ujistil ji klidně. Nevnucoval jí to. Jen opravdu nemrhal slovy pro něco, co by nemyslel upřímně. Rozhodl se to ale nadále nepitvat, cítil, že Proxi potřebuje klid, a tak ji vedl ke svému dávnému úkrytu. Mýtinka se otevřela kolem nich a on se otočil, aby jí nabídnul prostor, ale v tu chvíli… „Proxi?“ znejistěl. Její hlas zněl jinak. Sklonil uši a instinktivně k ní udělal krok, jenže v tu chvíli se jí podlomily tlapky. „Proximo!“ zavolal na ni, tentokrát už zděšeně a přiskočil k jejímu padajícímu tělu právě včas, aby ji zachytil, než dopadne tvrdě na zem.
Její tělo bylo vláčné, dech zpomalený a pohled zastřený. Netušil, co s ní dělat. Ovinul kolem ní přední tlapu a opatrně ji přitáhl blíže k sobě, přičemž zároveň kontroloval, zda dýchá. Cítil se omámený strachem – tím nezkroceným, co sevře hrdlo a obrací žaludek. Ale na venek zůstával klidný, pro ni. „To bude dobrý, budeš v pořádku,“ šeptl jí do ucha, i když pochyboval, že ho mohla slyšet. Zároveň jí jemně odhrnul čenichem chlupy z čela, aby zkontroloval teplotu. „Zůstanu s tebou, jen odpočívej… Jsem tady.“ Pak ji pomalu uložil do úkrytu z kořenů, kde bylo o něco chladněji. Byl tam stín a hlína příjemně studěla. Lehl si kousek vedle, ale ne příliš blízko, aby jí nenarušoval prostor. Byl tu spíše jako strážce, co bdí. Napínal uši pro každý změněný nádech. A sám v duchu prosil tiše nebe, ať to není nic vážného. Přemýšlel, že by běžel pro mámu, aby nějak pomohla, ale… Bál se ji tu nechat samotnou. Pak ho něco napadlo. Plně se soustředil na své nitro, na vodu v něm. Bál se, že se něco zvrtne, protože svoji magii opravdu používat neuměl. Za veškerého soustředění se mu povedlo navlhčit nemohoucí vlčici srst a zchladit tlapky. Nebylo to nic velkého, protože by jí nerad způsobil teplotní šok. A pak už jen stačilo doufat a čekat…

Aithér sledoval, jak se jí oči roztahují do šířky a jak se v nich střídají zmatky, jakoby proti sobě zápasily celé vnitřní vesmíry. Tělem mu projel nepokoj. Nechtěl, aby se takto cítila. A upřímně nevěděl, co si počít, aby tomu tak skutečně nebylo. Znepokojeně se rozhlédl, ale pak zkusil změnit téma a trochu odvést její pozornost od toho všeho, co se v ní dělo. „To je škoda,“ reagoval ohledně komplimentů. „Možná by se to mělo změnit,“ dodal po chvilce, skoro neslyšně. „Co třeba začít tím, že… Ti moc sluší tvá ozdůbka na uchu?“ zkusil to opatrně a s letmým, upřímným úsměvem. Netušil, jestli je dávání komplimentů v tuto chvíli to pravé. Ale jestliže by to mělo jen trošičku pomoc… Musel překonat své stydlivé já a prostě to zkusit. Navíc to myslel upřímně, byla to pravda. Ona byla hezká vlčice a ten šperk byl taková třešnička na dortu, co podtrhovala její ženskou něžnost.
Když pak zmínila, že je jen unavená, naklonil hlavu a chvíli na ní setrval pohledem. Jeho výraz byl plný tichého porozumění a starostlivosti. „Dobře,“ špitl nakonec, zatímco mu to v srdci cuklo. Poznal, že to není jen únava. Ale ať to bylo cokoliv, respektoval to. Jenže co teď s ní, na území smečky, kde byla cizí? Ani on do ní oficiálně nepatřil, i když ji navštěvoval často. Naposledy mu neunikl přísný pohled Baghý. „Pojď… Kousek odtud je místo, kde jsem se jako vlče rád schovával,“ navrhl potom pohotově, když si vzpomněl. Nezněl naléhavě. Jen věděl, že si zaslouží místo, kde by si v klidu mohla odpočinout a možná být chvíli sama? Zvedl hlavu, aby zkontroloval okolí a rozešel se. Udělal ale jen pár kroků, než se ohlédl přes rameno, jestli jde Proxima za ním a nebo jestli ji má doprovodit jinam. Nakonec dorazili na místečko, kde byl vyvrácený kmen stromu a kořeny, které se vytrhly ze země, udělaly hezký úkryt. Byl tak akorát pro jednoho vlka, nic víc. "Je to celé tvoje. Schovej se a odpočiň si. Budu ti nablízku," ujistil ji klidným tónem, navzdory tomu, že byl stále dost neklidný. Nedával to ale najevo.

<- Řeka Mahtae

Zpočátku si nevšiml, jak moc ji jeho reakce a smích vyvedl z míry. Ale když uslyšel, jak se zakoktala, prudce se otočil. Vypadala, jako kdyby se chystala k útěku a v něm to na vteřinu bolavě cuklo. To on přeci nechtěl. Nechtěl ji v žádném případě zahnat, zesměšnit, nebo donutit couvat zpátky do ulity. Vždyť právě to, jak se snažila, jak neohrabaně a upřímně zápasila se slovy bylo to, co ho dostalo.
„Proxi…“ pronesl trochu měkčeji a udělal krok blíže, tentokrát pomaleji, aby ji nevyděsil. „Já vím, že jsi to myslela hezky. Opravdu. Nezníš jako někdo, kdo by si dělal legraci z cizího trápení,“ ujistil ji a věnoval jí povzbudivý úsměv. A vnitru doufal, že to celé ještě nezhoršil. Asi by se už vážně šel zahrabat někam pod drn. Panovala mezi nimi najednou tak zvláštní nejistota, jako kdyby spolu tančili na tenkém ledě. A Aithér jen horko těžko dokázal přemýšlet nad tím, proč tomu tak je. Zastavil se vedle ní tak, aby se jí mohl podívat do očí. „Myslím, že jsi to řekla hezky… Jen… Jsem trochu zaskočený. Víš, nikdo mi ještě neřekl, že mi něco sluší,“ mrkl na ni. Proč měl dojem, že si prohodili role? Ještě před chvílí tu byl on na větvi.
„Mamka má barevnou tlapku?“ zeptal se překvapeně. „To bych ji rád potkal, až tě doprovodím domů. Třeba mi dokáže vysvětlit, proč se tomu tak stalo,“ pověděl a v očích mu svitla naděje. Když pak mlčky kráčeli dál a Borůvkový les se začínal rozprostírat kolem nich, všiml si, jak se vlčice ztrácí. Ne doslova, ale sama v sobě. Ten její nepřítomný hlas… Měla strach? Nebo byla unavená? Zastavil, dokud ještě byli na hranicích. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. „Nemusíš tam jít, pokud sis to rozmyslela,“ navrhl jí ohleduplně. V očích mu přesto zůstala něha, jíž dával najevo, že její přítomnost pro něj nebyla samozřejmost. A že i kdyby měla sto nemotorných vět, pořád to bude ona, kdo mu pomohl z největšího šoku dne.

<- Kojotí břeh

Zaskočeně k ní zvedl pohled, když zaslechl její pochvalu. Chvíli na ni zůstal koukat, očividně zaskočený. Zastříhal modrýma ušima a nejistý výraz se ztratil v překvapením zamrkání. „Cože?“ vyklouzlo mu dřív, než stihl popřemýšlet, jak na to zareagovat. A dřív, než to ona vůbec stihla zamluvit. Možná by se i červenal, kdyby to pod jeho srstí šlo vidět. Než se ale stihl vzpamatovat, Proxima se do toho zamotala natolik, že to Aithéra donutilo se začít smát. Ne posměšně – byl to ten nečekaný, lehce přidušený smích, který unikne, když se někdo snaží zachránit situaci, ale čím víc mluví, tím hůř to zní. Byla roztomilá. Zavrtěl hlavou a na tlamě mu stále hrál ten pobavený úsměv. „Exotický… No… tak to jsem vážně vždycky chtěl být,“ poznamenal a v očích mu zase zajiskřilo.
„Ale děkuju,“ dodal následně o něco tišeji. „Fakt. Třeba si na to časem zvyknu. A udělám z toho trend. Všichni budou chtít být jako borůvka,“ zasmál se, zatímco na ni mrkl. Zdálo se, že jeho snaha ho rozveselit se přeci jen povedla a on vypadal, že mu najednou ta modrá barva tolik nevadí. „A ty drápky si musím někdy pořádně prohlédnout,“ dodal ještě s mírně omluvným tónem. Byl ale fakt, že drápky nebylo něco, co by si na ostatních prohlížel. Už jen kvůli tomu, že ani často nebyly třeba v trávě vidět. Pak otočil hlavu a jeho pohled zachytil hranice Borůvkové smečky. „Tak… Jsme skoro tady,“ sdělil jí a zastavil se, aby se jí podíval do očí. „Jsem rád, že jdeš se mnou. Vážně… Děkuju, Proximo.“

-> Borůvka

„No…“ začal zoufale a ohlédl se na svůj kožich. „Jenže tma nebude pořád,“ odporoval nešťastně a díval se na Proximu pořád s tou žádostí o pomoc. A ona? Navrhla, že mu tu srst může vytrhat. Zalapal po dechu a otevřel tlamu, ze které málem vylétl dotaz, jestli se náhodou nezbláznila. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel, věděl, že by se jí tím mohl dotknout. „To si asi raději zvyknu na tu modrou,“ povzdechl si, i když mu v koutku tlamy cuklo cosi, co by se dalo považovat za úsměv. Jeho hlas zněl o něco tišeji než obvykle, jako kdyby mu to zbarvení srsti vzalo více, než jen hezký kožíšek. Jakoby mu byl ukraden jeho vnitřní klid.
Jakmile Proxima přikývla, mírně se narovnal. Přestože byl pořád dost rozhozený, pocítil vlnu vděčnosti, že s ním chce jít a nenechala ho v tom samotného. Že mu věří, i když vypadal jako přerostlá borůvka. „Děkuji,“ špitl a usmál se na ni. Samozřejmě, kdyby chtěla jít nakonec přeci jen domů, zvládl by ji doprovodit a doprovodil by ji rád. Rozhodla se ale, že půjde s ním. Vykročil tedy trochu nejistě dopředu. „Půjdeme podél řeky. Ta nás dovede až do Borůvky,“ prozradil jí. Jeho tlapy se bořily do vlhké trávy, šera přibývalo a Aithér se začal trochu uklidňovat. Možná si vzpomněl na to, že jeho odznaky ve tmě nepůjdou tolik vidět. Přestože bylo ticho, nebylo to nepříjemné. Šel ale stále nějak napjatě, jakoby se pořád snažil nebýt tak viditelný, jak se teď cítil. Jeho modré zraky občas padly na vodní hladinu.

-> Řeka Mahtae sever

Květen 1/10 Arminius

Pobaveně se culil, když Armin zmínil, že jsou sestry opravdu mimo. „Jsou to vlčice, no… Těm je složité rozumět,“ pověděl mu tónem, jako kdyby se ho pokoušel uklidnit. „Nevyznáš se v nich v podstatě celý život, jsou opravdu komplikované,“ zazubil se a zamával ocasem, zatímco se omluvně podíval na mámu. Ta byla aspoň normální. Proč takové nebyly všechny? Svět by byl o tolik jednodušší! Jeho mladší brácha si začal posteskávat po tom, že by chtěl bráchu, parťáka, dvojče. Aithér se udělal větším tím, jak se nafoukl. „Tady mě máš!“ zahlásil a zasmál se. A proč ne? Byli stejné krve, pocházeli ze stejného lůna, byli tedy bratři jak se patří! To jim nikdo nemohl odepřít. A jestli toužil po parťákovi, byli na tom v podstatě stejně, protože i Aithér se občas cítil být sám.
Bráška se ho začal vyptávat, takže bílý vlček na všechno souhlasně kýval hlavou. „Byl jsem dokonce i úplně mimo Gallireu a to hned několikrát,“ prozradil mu tajemným tónem. „Každopádně jsem vždycky poznal, že Gallirea je stejně nejkrásnější a nejzajímavější. Tady se jeden nenudí, vážně. Ta kouzla… Doslova kouzla téhle země jsou vskutku nepřekonatelná,“ pokýval přesvědčivě hlavou. Očividně i Arminius zatoužil poznávat svět. Prý že zatím nebyl ani moc daleko od smečky, což byla škoda. „To není nic, co bys nemohl dohnat!“ zahlásil mu vyzývavě a stejně tak se na něj i zatvářil. „Můžeme se klidně vydat na výpravu za dobrodružstvím, jestli chceš. Není žádný problém! Provedu tě a ukážu ti, co jen budeš chtít!“ sliboval mu horlivě. Byla to fajn představa, mít parťáka na cestách. Dlouho nikoho takového neměl a Proxima sice byla fajn, ale byla až moc usazená. Ta s ním na výlety nechtěla. Netušil, co by na to řekla mamka, že se rozhodl mladšího bráchu vytáhnout ven, ale však se mohli kdykoliv vrátit, no ne? Ani Aithér už netoužil po nějakém dalekém cestování.

Se zatajeným dechem vyčkával, co Proxima řekne. Ta si osahala jeho srst, nejspíš zkoumala, co to je a pak řekla svůj verdikt. Aithérovi málem zaskočilo a zaskočeně zamrkal. "N-nepůjde?" hlesl jenom tiše a chvíli vypadal, že se z toho složí. Očividně to rozdýchával nějakou chvíli, než se zase rozhodl něco říci. "Tak to je... Pěkně v háji," povzdechl si zkoušeně a kecl si na zadek. Jeho krásná srst po mamince byla znesvěcena. Byl modrý jako... Jako voda. Nebo jako kdyby se v borůvkovém lese vyválel v borůvčí. Jak se to jen mohlo stát? Cítil se najednou i unaveně a trochu malátně. Bylo to způsobené traumatickým zážitkem? Neměl tušení, že to, co se stalo s vodou, způsobil on se svojí magií. Uměl maximálně tak orosit kousek trávy. Po tomhle traumatickém zážitku úplně zapomněl, že byl u Života, kterého žádal, aby mu pomohl se v magii zlepšit. A že by teď byla potřeba ji vypilovat, aby se náhodou jednoho dne neutopil, když se tohle bude opět opakovat.
"Inu... Říkala jsi, že by ses chtěla jít podívat do Borůvky?" zeptal se, aby se ujistil, na co že se ptala předtím, než ho gejzír vody smetl do koryta. Začínal zase myslet na domov a to ho uklidnilo. Věděl, že máma jeho trable nějak vyřeší a jeho kožíšek bude zase v pořádku. Měla vždycky odpověď na všechno, no ne? Věděla, jak se se vším vypořádat. Takže představa, že by tam šli ihned, se mu docela zamlouvala a zároveň ho nějakým způsobem chlácholila.

Stál tam ve vodě, očiska vytřeštěné, zmoklý jak slepice a jeho hrudník se prudce vzdouval v prudkém dechu. Svůj překvapený pohled upíral na Proximu, která ihned vyděšeně reagovala, že je modrý. „CO? Kde?“ vyhrkl ze sebe překvapeně a otočil hlavu tak, aby viděl na své tělo. Zahlédl modrý flek na své lopatce, který se táhnul až dolů přes jeho přední nohu. Také šel přes hřbet až k ocasu a i přes zadní stehno a v podstatě přes celou nohu. Nějakou chvíli se takhle ohlížel ze strany na stranu, jestli tohle schytala i druhá část jeho těla, prohlížel si přední nohy a v tu chvíli zahlédl ve vodní hladině svůj odraz. „Proboha…“ pošeptal a zírala na sebe. „Mám to aj… Na hlavě!“ dodal o něco hlasitěji a pohrabal přední tlapkou ve vodě, aby svůj odraz rozvlnil. Co kdyby se třeba něco změnilo a zmizelo to? Ale jakmile se hladina uklidnila, nic se nestalo. Modré odznaky na něm stále byly.
A tak Aithéra nenapadlo nic jiného, než si do vody lehnout a pořádně se v ní vyválet, ve snaze ze sebe modrou barvu smýt. Dal si důkladně záležet, jako kdyby na tom závisel jeho život. Tak krásný kožíšek a byl poškozen! Pak z vody vyšel, oklepal se a zamířil za Proximou v doufání, že už je očištěn. „Je to… Je to lepší?“ zeptal se nejistě a koukal na ni pomalu s prosíkem v očích, jako kdyby s tím mohla něco udělat.

Proxi ze sebe vysoukala, s nějakým nepatrným zádrhelem, že je dobrým průvodcem. Pobaveně se na ni uculil, měl možná tušení, co chtěla říct původně, ale asi si to na poslední chvíli rozmyslela. Možná měla problém se vyjadřovat ohledně citů, kdo ví... Nehodlal na ni nijak tlačit, ani to nepotřeboval vyloženě slyšet. Věřil tomu, že když mu něco bude chtít říct, tak to prostě řekne a pokud nechtěla, svět se nezhroutí, no ne? Měla dost času na to, aby se naučila říci na hlas cokoliv, co měla na jazyku. I když věděl, že v mnoha ohledech s tím problém neměla. Ono občas ty hezké věci, které by jednoho, nebo druhého mohly dostat do rozpaků, se vyslovovaly o trošku hůře. Přivřel oči v vděčném úsměvu. "Děkuji ti," pověděl s prázdnou tlamou, než si ukousl sousto. To zase spořádaně požvýkal, než dodal další věc: "Průvodcuje se dobře, jestliže mám dobrou společnost," zazubil se na ni a zamával ocasem. Byl trošku zvědavý, co to s ní udělá. Jestli nehne ani brvou, nebo bude naopak v rozpacích? Byla opravdu zajímavá a rád ji zkoumal a poznával.
Vyjádřila se ohledně Aranel a jejího přítele. Přikývl na souhlas. "To určitě ne. Přeju jim to, vypadají spolu sehraně a spokojeně," pravil klidně. Povšiml si, že ji zaujala informace o Cynthii. Bodejď by ne, když to byla její babička. Ale ve finále na tu informaci moc nereagovala. "Přišla docela zničená a dost podchlazená, ale kratší pobyt v úkrytu jí pomohl a když jsem odcházel, zdála se už být relativně v pořádku," dodal k tomu ještě. "Tak aspoň sejmeš rovnou tři mouchy jednou ranou, až Borůvku navštívíš," usmál se na ni. Pak se zase pustil do jídla. Stejně jako ona, i on stoloval opatrně. Věděl, že si musí dávat s tím světlým kožichem sakra pozor, aby se neumazal. Vcelku si na něm zakládal - musel, aby nevypadal pořád jako čuně.
Po jídle se ještě očistil, ale uznal, že bude lepší, když se půjde trochu umýt k řece, která byla kousek od nich a tiše zpívala do ranního ticha. "Půjdu se trochu očistit a napít, pak klidně můžeme pokračovat v cestě," ujistil ji ohledně dalších plánů a zvedl se. Slunce vycházelo a jemné vlnky ve vodě odrážely jeho paprsky. Ptactvo zase spustilo svůj zpěv. A celou tuhle idylku náhle přerušilo zlověstné bublání vody. Aithér, který se zrovna chtěl napít, se lekl natolik, že hlavu zase zvedl, jenže už nestihl nic. Z vody se najednou vyřítil gejzír, který vlka spláchnul a vlna, která se vracela zpátky do koryta, ho vzala sebou. Naštěstí se nic dalšího nedělo, takže se zase vynořil nad hladinu, stoupl si na nohy a zděšeně civěl, co že se to stalo. A všiml si, že po vodě, přímo z něj, odtéká modře zbarvená voda. Ta se sice následně vytratila úplně, ale... Aithér už zůstal na některých místech modrý, což samozřejmě ještě netušil, jelikož se do odrazu ve vodě nepodíval. Pouze vyjeveně třeštil oči, stál tam v té vodě jako nakopnuté vlče a pohledem vyhledal Proximu, aby se ujistil, že tohle všechno viděla taky. "Co to... Safra... Bylo?"

Trochu znejistěl, když řekla, že by ho byla škoda. Zkoumavě naklonil hlavu na stranu a zamrkal. „Jo? Jak to?“ zeptal se zkoumavě, jako kdyby mu vůbec nešlo do hlavy, proč to řekla a jak to myslela. Byla otázka, zda to myslel vážně, nebo si ji jen dobíral a chtěl ji nějakým způsobem dostat do rozpaků, když ji „donutí“ říct její odůvodnění. Ve finále, sice když ho donutila se na konci zimy se vykoupat, ještě netušil, že mu vlčice nakonec tak moc sedne. Původně si myslel, že se jí po tom, co rozmrzne, nějak elegantně vysmekne a už se jí bude raději vyhýbat obloukem, ale nakonec našli zajímavá společná témata a dokonce si domluvili další setkání, které proběhlo ještě dříve, než dorazil do její smečky, do které měl ostatně namířeno. A měl najednou pocit, že díky ní ve svém srdci vyplnil to prázdné místečko, které tam bylo hodnou chvíli. Jak tak dlouho cestoval, neměl příležitost se s nikým pořádně seznámit a nikoho si připustit k tělu. Věděl, že předchozí přátelství ochabla, protože třeba takového Awaraka, nebo Fiéra neviděl měsíce, možná roky a začínal mít v sobě zase pocit prázdna, co se nějakého přátelství týče. Rozhodl se, že pokud si budou stále s Proximou takhle rozumět, tohle přátelství už nezanedbá.
Zamyslel se nad její otázkou a chvíli mlčel, než odpověděl: „Byl jsem z toho docela v šoku, upřímně. Ale kdo jsem, abych jim to zakazoval? Jsem rád, že je máma šťastná a ve finále i že to je s ním, protože o něm aspoň vím, že má srdce na pravém místě,“ usmál se. Pořád mu to připadalo legrační, zvlášť když se snažil si představit, jak asi musel vypadat, když mu to máma oznámila. Ten výraz musel být k nezaplacení. Potom se dala do povídání ohledně rodiny Proxi. Zaujatě ji poslouchal a musel uznat, že je to také velmi zajímavá rodinná historie. Pak překvapeně vykulil očiska. „Cynthie je tvoje babička?“ vyhrkl překvapeně. „Nedávno se přidala do Borůvkové smečky,“ dodal pak ještě předtím, než si všimli opeřenců. Proxima ihned zorganizovala lov, kvůli čemuž na ní nechal Aithér krátký obdivný pohled, než se do toho pustili. Pak to bylo už snadné – každý z nich ulovil jednoho bažanta. Bilý vlk čapl svou kořist a vydal se zpět k Proximě. „To bylo jednoduché! Dobrou chuť,“ popřál jí a pustil se do vyškubávání peří.
"Jak se vlastně jmenuje tvoje sestra?"

<- Zrcadlové hory

Proxi se ho po pádu zeptala, jestli žije. Zazubil se a v rychlosti pokýval hlavou. „Naštěstí jo,“ oddechl si s úlevou. Lhal by, kdyby řekl, že se nelekl – lekl a to pořádně. Naštěstí to dobře dopadlo a pro něj z toho plynulo ponaučení, že musí být příště opatrný po celou dobu. A nenechat se unášet svým vlastním sebevědomím, i když nebylo kdo ví jak velké. I ona jemu potvrdila, že je celá a v pořádku. S úlevou přikývl a věnoval jí upřímný úsměv. „Tak jsme to zvládli, to je super,“ nadhodil zlehka a rozhlédl se okolo. Nedaleko od nich zahlédl pár kojotů. Chvíli na nich stanul zrakem a očekával, zda se bude něco dít. Proč měl pocit, že jim nic nepřeje v tom, aby se aspoň chvíli cítili bezpečně? Ale nakonec si povšiml jejich bázlivých pohybů. I když vlky zkoumavě přejížděli pohledem a hlava jim jezdila sem a tam, stáli stále na jednom místě, přikrčení a připravení se dát na případný útěk. Od nich nebezpečí rozhodně nehrozilo.
Otočil se tedy na Proximu, která mu položila otázku ohledně rodiny. „Nooo, vcelku zajímavá… Sestry z mého vrhu nejspíš odešly někam s otcem, ty jsem neviděl už roky – ty roky, které jsem je marně hledal. No a moje máma se po letech dala dohromady s mým dřívějším nejlepším kámošem,“ zasmál se, pořád mu to připadalo šílené. „A spolu počali vlčata, mé mladší sourozence. Je zase jeden kluk a dvě holky. Ty jsou takové… Ráznější a samostatnější, co jsem pochopil. A bráška, ten je vyloženě asi moje mladší verze. Každopádně mladší sourozence bych rád poznal ještě více,“ svěřil se spokojeně. „A co tvoje rodina?“ zeptal se zkoumavě a postřehl, že se nedaleko od nich něco mihlo. Bylo to… Opeřené? Ale docela velké. Utichl a podíval se na Proximu, zda si toho všimla také. Mohla to být potencionální svačina?

<- Vyhlídka

Vypadalo to, že jeho domněnka, že se Proxima nudí, byla taky špatná. A tak na ni Aithér mrkal stejně překvapeně, jako ona na něj. V hlavě se mu udávalo tisíce matematických grafů, když si snažil v hlavě sesumírovat, co že se tedy vlastně děje, až nakonec dospěl k jedné věci: Vlčice! Ty asi nebudu chápat nikdy! Možná proto ještě žádnou nemám, uznal potom. Ale netrvalo dlouho a objasnila, o co jde. Jen jemu to zase nějak nepasovalo. Kdyby nevěděl, že je tak moc upnutá na svou rodnou smečku, řekl by, že je to neposeda co nevydrží dlouho na jednom místě – ostatně jako on, jenže… Takhle mu to do sebe prostě nepasovalo. Povzdechl si a smířlivě se usmál. Rozhodl se v tom nehrabat, dokud by třeba sama nechtěla. „Jo tak to chápu,“ pověděl milým tónem a stejně tak se usmíval při pohledu do jejích očí. Stejně byly hezky zbarvené – takový zvláštní odstín, který moc často nepotkával. Spíše takový viděl jen u ní. "Vím, že jsou tady kamzíci, ale... Na to si úplně v těchto místech netroufám. Najdeme bezpečnější místo pro lov," pověděl ještě, zatímco se vydali.
Pak si uvědomil, že by se měl raději soustředit na cestu, tak se zase otočil a opatrně kráčel po kamenitém terénu. Došli k místům, které nebyli zrovna jednoduché na překonání. Zastavil se před mezerou mezi kameny, kterou bylo nutné zdolat jedině přeskokem. Chvíli si to propočítával a kontroloval, jestli se na druhé straně při doskoku nemůže nic urvat. Takhle to zopakoval několikrát, protože těchto překážet bylo více. Vždycky se zastavil a vyčkal na Proximu. Na posledním skoku mu z balvanu sklouzla noha. Už byl nejspíš moc sebevědomý, že to zvládne a přecenil se. Zalapal po dechu, jak se lekl a na chvíli se mu stáhl žaludek. Naštěstí to ustál, ačkoliv chvíli byl na břiše a musel se vydrápat nahoru, na bezpečné místo. Když vstal, srdce mu tlouklo jako o závod. Udělal místo na doskok Proxi a zkoumavě si ji prohlédl. „V pořádku?“ zeptal se starostlivě, jako kdyby zrovna uklouzla ona. Po zbytek cesty z hor už to bylo trochu klidnější, naštěstí, ale procházka po rovné louce to rozhodně nebyla.

-> Kojotí břeh