Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Řeka Mahtaë

Aithér na ni překvapeně pohlédl. „Páni, trvalo ti dlouho, než jsi docestovala sem? Jak dlouho asi? To musíš být opravdu zdaleka, že?“ Byl neuvěřitelně zvědavý a dychtící po každé informaci. Kdo ví, k čemu by mu mohly být zrovna takovéto informace. Možná prostě jen potřeboval mluvit a neustále se ptát a dozvídat se. Třeba ty informace ani nikdy k ničemu nevyužije. Přišlo i na lítost, ale Aithér vlastně netušil, jak by se měl zrovna cítit, co se dědy týče. Přeci jen ho v životě nepoznal. Neviděl. Znal jej jen z doslechu. Samozřejmě by ocenil, kdyby jej mohl poznat, ale skutečnost, že tu vlastně není, jej také denně netrápila. Proto věnoval Winter pouze vděčný úsměv, čímž jejich téma tak nějak i zakončil.
Byla tu další řeka a s tím nejspíš i další překonávání. Mladý vlček věnoval své společnici tázavý pohled a vyčkával, jak se zachová. Ale vypadalo to, že se chce pouze napít. Držel se v jejím těsném závěsu, když šlapala na led a byl připraven, že by jí v nouzi pomohl, takže důkladně sledoval její ocas. Při nejhorším by to prostě schytala právě její oháňka, ale pořád lepší, než kdyby ji nechal spadnout do vody, ne? Po tom, co led zakřupal, už už Aithér její ocas chytal, naštěstí se nedělo nic významného, takže ani neskousl. Jen se nevinně usmál, a když se bílá vlčice napila a uvolnila prostor, počin po ní zopakoval. Napil se pouze zlehka, jelikož voda byla neuvěřitelně ledová. Celý se oklepal a vrátil se za Winter.
„Myslím si, že Gallirea mi prozatím bude stačit,“ zazubil se. „První obhlédneme ta tvá krásná místa, to je jasné, ne? Pak bychom se jistě mohli jít podívat ještě někam, kdyby se ti chtělo. Třeba jít objevit něco nového, nebo tak?“ navrhoval zvesela. Pokus o přijetí do Borůvkové smečky už nechal být, protože se nechtěl vlčici vnucovat, stejně ani nevěděl, jak na tom smečka je a zda on sám se vrátí zpět, nebo je tam pouze navštíví. Zatím po smečkovém životě úplně netoužil. Ten už okusil a znal. Chtělo to něco nového. A tuláctví přinášelo stále něco nového! „Tak snad jej zase někdy potkám!“ Prohlásil pak a zamával ocasem.

//-> Křišťálový lesík

Díky moc, ani jsem nečekala nějakou odměnu! hold my koňáci nemáme na ohňostroje ani pomyšlení, když ta nebohá zvířata uklidňujeme

//<- Západní Galtavar

"Aha aha, já myslel, že to takhle chodí. Že se vlci rodí tady. Ale co mě to vlastně napadlo za hloupost, že?" zazubil se. "taky jsem se dostal za hranice Gallirei a neznamenalo to, že jsem se tam narodil, že?" dodal ještě pobaveně. "Ano, tak jsem to slyšel, že byli alfy. Babičku jsem ovšem od malička neviděl a kde je vlastně konec dědovi, to opravdu nevím," povzdechl si následovně, zatímco Winter důvěřivě následoval. Byl opravdu zvědavý, kam jej zavede a co mu ukáže hezkého. Musel to tady přeci poznat, ne? Sice něco málo prošel, ale rozhodně ne všechno. Hlavně se rychleji zatoulal, než aby něco fajn v této zemi objevil. Mrzelo ho to, ale byl neskutečně šťastný, že je zase tady.
Vyslechl si ji a zastříhal oušky. "Já už bych odsud asi odejít nechtěl. Ale jestli říkáš, že je za hranicemi někde i hezky tak kdo ví? Třeba pro mě Gallirea bude malá, ne?" zamával ocasem a zlatavýma očima přejel řeku, před kterou právě stanuli. Winter mu poradila, ať je opatrný a že půjdou po těch kamenech. "A myslíš, že už nebude dostatečně zamrzlá?" zeptal se spíše jen tak zkoumavě, než že by to hodlal zkoušet. A nebo že by... Nene, Aithére, jen ji poslechni a nasleduj. V této zimě do vody spadnout nechceš. Mohl by to být amen. Poučil sám sebe a pozorně sledoval, jak řeku překonává jeho společnice. Jal se jí následovat. Opatrně šlápl na první kámen, který v pořádku překonal skokem na druhý. Když se odrážel, aby skočil na ten další, jedna ze zadních tlapek mu podjela a sklouzla do vody. Aithér zavrávoral, ale naštěstí balanc vyrovnal a skočil bez váhání na ten poslední, že kterého se zhoupl na břeh řeky. Tlapu za sebe hned natáhl jak baletka a oklepal. "Brrrrr!" zvolal a koukl na Winter, kterou hned ujistil úsměvem že je v pořádku.
"Jistě budu za doprovod rád! A třeba bys to mohla zkusit. Za zkoušku nic nedáš, ne?" mrkl na ni vesele, pokračujíc za ní v cestě. "Já když poznal Arta, tak byl zhruba jako já teď. Už jsi ho nikdy potom nepotkala? Rád bych ho zase někdy viděl."

//-> medvědí řeka
//psáno z mobilu, omlouvám se měla jsem toho moc a teď jsem měla na dílně chvilku, tak jsem něco sesmolila, abych tě nenechala déle čekat :)

Aithér jí věnoval zaujatý pohled. „Opravdu? Myslel jsem, že všichni místní se narodili tady. I moje maminka se tu narodila, dokonce taky v Borůvkové smečce, ale tu ještě tenkrát vedla moje babička s dědou,“ pochlubil se. Takže jsem vlastně vnuk alf? No páááni! Pomyslel si, ač babičku si pamatoval jen matně a co věděl o dědovi? Snad jen to, že od něj zdědil barvu a počáteční písmenko ve jméně. Přesto k němu choval jistou úctu, to bylo jasné. „A už tady chceš zůstat?“ položil další zvídavou otázku. „To je pravda. Mě zatím stačilo jednou a dost,“ pokýval hlavou. „Vlk by měl poznat, kdy přestat, že? Ale někdy je taky třeba zkoušet,“ zazubil se.
Poté se rozpačitě uculil, když mu pověděla, že mu za nabídku tykání děkovat nemusí a zamával ocasem. Ohledně formalit ještě moc netušil, jak to chodí, jen prostě věděl, že by se měl chovat slušně. Poté zbystřil, když pověděla, že má dvě oblíbená místa, která by mu mohla ukázat. „Opravdu? Tak to se nemohu dočkat! Hurá na výlet!“ povzbudil ji nedočkavě.
„Arta?“ Vyslovil jeho jméno překvapeně a nadšeně. „Toho jsem potkal také! Ale už ne v Borůvkové smečce! Ani jsem netušil, že tam byl také… Nu, přeci jen byl krapet starší, jak já,“ usmál se. „Možná bys to mohla zkusit znovu? Hodlám se tam zajít podívat, jestli tam někdo z mé rodiny zbyl,“ navrhl jí vesele a vydal se za ní. „Jistě výjimečná jsi,“ pověděl pak přesvědčeně, zatímco bedlivě sledoval, kam zatím jdou.

//-> Řeka Mahtaë

Pokýval důležitě hlavou. „Musím uznat, že za hranicemi to není nic příjemného. Gallirea je taková mírumilovná a hezká! Země za ní se mi zdá nehostinná, pustá a hlavě… Hrozně prázdná. Ani nedokážu popsat, jak moc sám jsem se tam cítil!“ povzdechl si téměř dramaticky. Poté si ji zaujatě vyslechl a mírně zamával ocáskem. „Řekl bych, že záleží, oč jde. Říká se, že někdy je vlk nepoučitelný a vstoupí do stejné řeky tolikrát, dokud se neutopí. Tedy… Nevím, co je na tom rčení pravdivé, protože když přeci vlezu do řeky a v té se málem utopím, přeci do ní znovu nepolezu, že? Ale asi je to obrazně řečeno,“ zazubil se nad tím, jak mu to teď momentálně pálilo. On si to o sobě samozřejmě myslel, realita nejspíš byla taková, že se působil zmateně a hlavně první jazyk, potom až hlava.
Vděčně se na ni usmál, když mu pověděla, že jí nemusí vykat. „Dobře tedy, děkuji!“ Pověděl zvesela. Měl velkou vidinu v to, aby navázal nové přátelství. Ani netušil, zda někdy potká Arta, nebo Blueberryho, který si ho třeba vůbec nemusí pamatovat. „Čtyři roky? Páni! To mi ani není!“ Houkl užasle a stejně tak si ji i prohlížel. Jistě byla zkušená a věděla, co a jak! Mohl by se toho od ní spousty naučit.
„Třeba na jih? Nebo… Víš ty co, Winter, ukaž mi třeba své oblíbené místo, ať je to kdekoliv. Někde, kde se ti líbí a kde to máš ráda,“ navrhl jí potom vesele. „Určitě to bude bezva a mě tím rozšíříš obzory,“ dodal ještě v rychlosti a pokal, kam Winter vyrazí, aby mohl jít rovnou za ní. Kdo ví, jakým směrem se vlčice vydá? Zvídavě ji sledoval, stříhajíc oušky.
„Z Borůvkové. Tam jsem se narodil,“ pověděl jí. „Ten vlk se šátečky měl červené tlapky. A i oči,“ zabrouzdal ve své paměti. „I kdyby patřily, teď už jsou právoplatně tvé. A podle mě musíš mít opravdu štěstí… Třeba jako být vyvolená, nebo tak něco… Abys takovou ozdůbku našla. Necítíš se něčím výjimečná?“ Zeptal se naprosto bez okolků.

Aithér se hrdě naprsil. „Myslím, že teď už to vím,“ pověděl sebevědomě a zamával ocasem. „Už bych je totiž nerad znovu překročil. Jsem poučen svou vlastní chybou a tu už doufám nikdy nezopakuji,“ pověděl. „Za hranicemi to vypadá úplně jinak. Předtím jsem to nevěděl, ale teď už to snad poznám a jsem si jist, že i vy byste to poznala. Jak že dlouho tady vůbec jste? Určitě tady znáte spoustu krásných míst? Nechtěla byste mi udělat průvodce?“ Zažadonil. „Prosím?“ Dodal ještě v rychlosti. Samozřejmě, ovládala ho spousta pozitivních emocí, ale na slušné vychování zapomenout nesměl, ne?
„Těší mě, Winter. Máte krásnou ozdůbku v uchu. Matně si pamatuji, že jako malý jsem se ve smečce kamarádil s vlkem, který měl šátečky na nohou. Rád jsem mu za ně tahal a chtěl si je ukrást pro sebe, ale tou dobou bych se do nich asi vešel celý,“ zazubil se. Byl opravdu sdílný, vyslovil na hlas věci, které mu ihned přišly na jazyk. Byl tak rád, že si může konečně s někým povídat. Ta samota mu rozhodně nedělala dobře. Zvlášť dospívajícímu vlkovi, který potřeboval neustále nějakou společnost okolo sebe.

Nebýt rozdílné barvy očí, ozdůbky v uchu a nějaké té jizvy, možná by si ji Aithér spletl se svojí maminkou. Hlavně díky tomu bělostnému kožíšku, který mu ji hrozně připomínal. Winter mu připomínala to, jak moc mu vlastně chybí a jak moc se na ni těší. Jak se zdálo, zpočátku mu příliš nedůvěřovala, nejspíš se zalekla toho, jak se k ní řítil. Zapsal si to do paměti, že by se takto neměl k neznámému vlku řítit. Určitě by se mi to nemuselo vyplatit. Někdo ve zděšení i útočí, pomyslel si. Ale jak se tak díval na vlčici, připadala mu spíše jen nedůvěřivá a pravděpodobně by spíš raději utekla, než se vrhala do boje. A vůbec, světlý vlček neměl zapotřebí nějak rozčilovat cizí dospělé.
Byl pozdraven na zpět a ujištěn, že se opravdu nachází v Galliree. Pootevřel tlamku v úžasu, který se pomalu měnil na široký úsměv. „No to je úžasný!“ Poskočil si. „Prostě úžasný!“ Zvolal ještě, mávajíc ocáskem a skoro dojatě se podíval na Winter. Měl sto chutí ji obejmout. „No, víte… Loučil jsem se s tím, že odcházím poznávat svět. Ale měl jsem na mysli jen ten blízký, okolní… Netušil jsem, jak snadno mohu zabloudit,“ zatvářil se smutně. „Takže asi možná i hledali. Těžko říci,“ zdál se být opravdu zmatený. Byla to na něj najednou velká spousta emocí, myšlenek a tak celkově, velká spousta okolních i vnitřních vjemů. „Jinak já jsem Aithér,“ představil se po tom v rychlosti.

Náhle jakoby ztratil směr a odvahu. Zastavil se a jen se vyplašeně díval směrem, kde by se měla nacházet jeho rodina. Neviděl je hrozně dlouho. Měl strach, aby tam byli všichni. Sestřičky? S těmi ani tak moc nepočítal, věděl, že nejspíš budou také lítat po světě, ale co máma s tátou? Ztěžkle polknul a rozhlédl se po okolí. Zahlédl pohyb. Musel hodně zaostřit, aby si toho bělostného kožíšku v tom sněhu vůbec všiml. Pousmál se. Proboha, to není možné, tohle není možné! Začal jásat jeho hlas v hlavě. Živáček, živý vlk! Radoval se a rozeběhl se přímo směrem, kde byla neznámá vlčice.
„Halooo!“ Křičel už z dálky, celý nadšený a rozparáděný. Jakmile jej k ní dělila jen malá vzdálenost, zpomalil, neb se bál, aby ji nevyděsil. „Vy se mi snad, slečno, zdáte!“ Prohlásil užasle, když k ní dorazil. Zastavil se a zlatavýma očima si ji celou naprosto okatě prohlížel, u čehož zvídavě stříhal oušky a jemně se usmíval. V očích mu skákaly jiskřičky neskutečné radosti, když pak pohlédl do těch jejích. „Ahojte, omlouvám se za ten povyk, ale víte, nedávno jsem se ztratil a… a… Hrozně dlouhou dobu jsem se toulal sám a na nikoho nenarazil a myslím, že jsem byl mimo Gallireu a… a… Mám hroznou radost, že vás vidím!“ Zazubil se nadšeně a zamával ocasem. Hřálo ho u srdce, že se opravdu nemýlil. Tohle musela být stoprocentně Gallirea! Zase ji našel!

// ruším přesun

//<- Neznámo

Když překonal hranice, ihned věděl, kde se nachází. Zastavil se, téměř ztuhl nevírou. Zlaté oči kroužily kolem v tom celém neuvěření. Jen těžko tomu šlo po těch nekonečných měsících uvěřit, ale opravdu to tak bylo. Skutečně našel svou rodnou zem! Chvíli ještě stál jako opařený, ale následně se začal usmívat. Ocas se rozlítal na všechny strany, když se mu do žil vrátila ztracená energie. A potom se bez váhání rozeběhl určitým směrem. Mami, tati, sestřičky, už běžím! Pomyslel si. Život byl o tolik lehčí, když věděl, kde se nachází a kudy jít! Ani si nikdo nedovedl představit, jaká úleva to pro něj byla. Jak moc velký kámen ze srdce mu spadl.
Přeběhl Západní Galtavar jako vítr. Tady to bylo blízko jeho rodné smečky a tady si to prostě pamatoval. Jeho vrozená magie ho přímo přitahovala k vodě, ačkoliv o ní ještě neměl ani potuchy. A že ho to dost hlodalo. Teď ale věděl, že jej tahle řeka dovede přímo na hranice jeho rodné smečky, proto ji vyhledal. A teď už nebude vůbec těžké dorazit domů... Jak on se moc těšil!

//-> Řeka Mahtaë

Beru pobaveně to naše špičkování. Vše jen do určitého okamžiku. Nevěřím svým uším a tomu co slyšeli. Vždyť to nemůže být přeci možné... ne.. Vůbec tomu nechci věřit. Zlehka vytřeštím oči. Hlavu stáhnu trochu vzad. Uši též. Co, když má pravdu? Má?.. Má pravdu?.. Okamžitě se otočím k vlastnímu rameni a zkusmo odhrnu svou srst, abych do sebe žďuchl. To jen pro otestování vjemu. Ne, to se mi nezdá... Určitě si ze mne jen utahuje... "Přeci nemůžeme mít srst i uvnitř..." Uteče mi nepozorně i nahlas mé rozčarování. Zježí se mi střed hřbetu při představě, jak pod naší kůží to celé je vycpané srstí. Přijde mi to neuvěřitelné. "Brachu, neříkej.. Ty nosíš druhý kabát?" *Vyzvu Arta k odpovědi. Stále jsem trochu zaražený. No, už to není nic extra vážného. I na hlad jsem na ten okamžik se srstí, pozapomenul. No příliš dlouho se ignorovat prostě nedá. "Mno, ať je to jak chce.. Budeš první, kdo se to dozví, až se tvá teorie potvrdí, platí?" Uazvřu nakonec to téma pro mne uspokojivě. Popojdu k němu, abych se o něj otřel ramenem, což mi má poskytnout i možnost ho lehce žďuchnout. Pobídka, aby se hnul. "Jestli jsi profík v lovu vysoké zvěře, jdem hned na to! Rád si pochutnám." Celkem se těším. Už se mi sbíhají sliny. Sám lov neumím. Jediné co mi jde výborně, jsou ryby a trochu pracněji takový králík. Popojdu dál od Arta s čenichem ve vzduchu. Snažím se určit, kam asi půjdeme. No vzduch mi nápomocen určitě není. Nepodsune mi odpověď. Nevyřeší to pro mne. Art to pro mne vybásnil. A jak.

Mám radost. Dotyčný cizinec sdílí můj smysl pro zábavu a nebere to zcela vážně. Zubím se od ucha k uchu. Úsměv zmizí. Dozvídám se novinku. Postavím se, střídavě zvednu levou přední packu, pak pravou zadní a hledím pod sebe na své břicho. Pozoruji, jak ze mne odkapává pomaličku ono bláto. Ta břečka co vznikla z mého úkrytu kvůli dešťům. Nezdá se, že by taková kůra fungovala.. "Hmm Taky si to někdy zkus." Pohodím frajersky hlavou, když se vrátím pohledem opět k němu. Zpočátku zaváhám s prvním krokem k němu, ale seberu se. Ten krok učiním a následují ho další. Chci si ho prvně obhlédnout. Ale dál než tak tři kroky neujdu. Můj žaludek mne opět zradí. Okej, tak bližší seznamování necháme na jindy.. Povzdechnu si pomyslně. S novým zápalem koukám do očí strachopuda. "A co říkáš hladové průzkumné výpravě.. brácho?" Opovážím se naprosto bez obav a jen v dobrém, označit ho za bráchu. Jméno neznám. Ale padlo mi do oka s jakou se oklepal a jak mi to vrátil. "Můj žaludek je už nedočkavý.. Pokud mi tedy stále neplánuješ servírovat sebe.." Zasměji se ke konci. "Ne, takovou nabídku bych musel odmítnout. Braši se nejí." Pokračuji stále dost žoviálně. Jak jen mi shází dobrodružství se sestrčikami... A mamka.. I ji bych rád viděl.. Buddu mít to štěstí znovu je spatřit? Trocha nostalgie se zaleskne v mých očích, pokud si toho je schopný vůbec všimnout strakatý vlk. Strachopud... Hmm../ Zapřemýšlím nad tím, jak bych mohl vlku dál přezdívat. Je znát, že jsem myšlenkami jinde. Mohl by mi pak říct, jestli to funguje a srst je dokonalá.. Obhlédnu se, aniž bych hnul packami z místa, kde stojí. Zas tak moc toho takto nevidím.

Ten keř byl trochu živější, než při mém příchodu sem. Hlavně překážel v mé cestě z pod jehličnatých stromků, které stále ještě byli velmi mladé a tedy s jehličnatými větvemi nízko při zemi. Ty mi poskytli onen úkryt. Ocitám se venku, kde se okamžitě postavím na nohy, vypnu hruď a zhluboka se nadechnu příjemného vzudchu. Tolik lepší, než mrazivé mrtvo. Ach... Tohle.. To je konečně ono.. Stmívá se. Zběžně přejedu pohledem po svém okolí. Cítím silně neodbytné nutkání v kožichu. Ta potřeba narůstá. Trochu sebou ta má kůže šije, jak touží po pohybu a provzdušnění. Otálím však. Pohledem strnu. Co.. to? Zůstanu němě zírat na cizince před sebou, který se zdá, zírá zase na mne. Spadne mi čelist v nevíře. "Ty.. Děje se něco?" Packu mám ve vzduchu. Ta póza cizince mi přijde velmi legrační. Sám díky svému stavu a dlouhé samotě zaostávám. Obvykle už bych se tu válel smíchy. No, nevydržím to. Jsem nucen oklepat se co nejvíc to jde, aby se mi srst trošičku provětrala a mne dalo pokoj to otravné šimrání. O bleškách nic nevím, zima by je podporovat neměla, ale ta špína z nějakého dne pod stromy. Koupel.. Nakrčím nad sebou samým nos. Má mysl se konečně může vrátit ke zpracování toho výjevu, který jsem zde střetl a dopracovat se k mé obvyklé reakci. "Hah!" Vybafnu pobaveně. "Ale..! Nepovídej, žes viděl ducha." Neočekávaně mi po té delší době uteče pobavení. "Měl bys se vidět." Koutky roztažené v úsměvu. Jaká to úleva.. Cítím se být trochu víc sám sebou. Žaludek o sobě dá znát zlostným zakručením, při němž se mi bolestivě sevře. Sednu si. Vyčkávám na reakci protějšku, který mi zpestřil den. I když hlad určitě zvítězí nad snahou o trpělivost pro mravy. Ale tenhle okamžik jsem naprosto v klidu. Samozřejmě pobaven. Má jiskra života znovu zažehnuta.

Prospal jsem celkem dlouhou dobu. To, to zdejší teplo. Ano, teplo. Oproti mrazům v horách, kterým jsem byl vystaven po dlouhý čas. Změna počasí tomu jen přihrává. No hlad opět narostl. Ani předtím nebyl zcela usmlouván. "Uáááh!" Zívnu si pořádně, div si nevykloubím čelisti. Vůbec se nestarám o nějaké ticho. Ještě než začnu více vnímat své okolí, protáhnu se. "Au! Taky čí to byl nápad, lézt zrovna sem.." Protestuji dotčeně proti svému pichlavému okolí, když se mi připomene a ukončím zabrbláním, které je víc tiché. Ven.. Ven odsud! Pracně se plazím ven zpod jehličnatého ochránce. Oči zavřené, protože si je nechci nechat vypíchnout jehlicí svých ochránců. Takový trest za nepozornost. Určitě vypadám ještě zbědovaněji. Od nějaké trochy bahna zamazaný po celé spodní části svého těla, všechny mé končetiny, břicho, ocas, hruď, hrdlo a spodek tlamy. Ač bezpečí pod jehličnany, stále mne jistá sprška nemohla minout. I to hnědé, opadané jehličí se na mne drží. Vršek mám také trochu od jehličí, ale stále je víceméně bílá srst viditelná. Ani si nevšimnu možné přítomnosti dalšího vlka, jak jsem zaneprázdněn cestou ven z dočasného úkrytu. A hlad mne momentálně zaslepuje. Je znát, jakož pro mne citově, tak i vzhledem pro pozorovatele. Hubený jsem a to pořádně. Chybí mi sucho, aby to zakryla huňatost srsti.

Koukej do úkrytu :D
Tam najdeš kamínky a další součásti měny.