Gallirea - Příspěvky uživatele

Aithér se zazubil a pokýval hlavou. „Jasně, teď máme více možností,“ přitakal spokojeně a zavrtěl ocasem. S Fiérem si zpočátku nesedl, ale teď měl dojem, že nemohl narazit na nikoho lepšího, aby prožíval zábavné dobrodružství. Ten vlk byl pro každou srandu a to se na mladíkovi líbilo. „A co že to vlastně hledáme? Něco vodního, že? Tak to bych se zašel podívat k nějaké… Vodě?“ zasmál se nad jeho nápaditostí a pak se zamyslel. „Nevím. Jezdí?“ zakřenil se pobaveně a pokývl hlavou, aby se dali k pohybu.
Bylo mu docela horko, takže se k nějaké té vodě docela i těšil. Z Narrských kopců byl docela dobrý výhled, takže si mohl už předem vyhlédnout něco, kde by se mohli zchladit. Jaký to ovšem bude mít úspěch, to nevěděl, ale těšil se na pořádnou první letošní koupačku! „Uhm… Já… Já jsem si s ním vlastně byl jen pokecat,“ přiznal nakonec barvu. Stále netušil, že mu Život zcela dobarvil oči jeho vrozenou magií a mohl tedy konečně vědět, která to je.

//-> Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

Když přišel mladinký vlček nejistě k Fiérovi a jeho společnici, nevěděl, že se setká s takovým nadšením. Fiérova společnice se představila a rázem u něj byla natisklá způsobem, že se jejich čumáky dotýkaly. Aithér rozpačitě zamrkal a celý z toho znervózněl, nehnul se ovšem ani o píď. „Tak princezna vln, Ayshi, Ashika…“ zopakoval tiše a pak se trochu odtáhl. Na tváři mu hrál rozpačitý úsměv, ale jemně pohupoval ocasem. „Byl jsem navštívit Života,“ hlásal pak o něco pevnějším tónem, než když předtím opakoval její jméno a otočil nadšený pohled na Fiéra. „Je to fakt v poho týpek!“ zahlásil mu okamžitě.
Vypadalo to, že se chystá nějaká záchranná výprava. Nervozita na bílého vlčka padla znovu, tentokrát z důvodu, že nebyl úplně v obraze a nevěděl, o co se jedná. K tomu se k nim připojila Wizku. Aithér jí věnoval rozpačitý úsměv, ale v jeho očích se zračilo nadšení, že ji vidí. Stejně krásná, jako minule! pomyslel si a skoro neomaleně na ni stále koukal. Potom se ale zarazil, když zjistil, že by jí mohl aspoň opětovat pozdrav. Zavrtěl hlavou. „Ahoj Wizku,“ oplatil jí pozdrav rozněžněle. Nečekal by ji tu. Bylo to příjemné překvapení. Jak se ale zdálo, ty dvě se znaly a za nedlouho bok po boku odešly. Doprovázel je pohledem, který pak obrátil na Fiéra. „Škoda, že se oddělily, že?“ broukl potom.

//<- Život

Odcházel od Života zcela načerpaný novou energií a úplně uvolněný. Bylo to opravdu zvláštní setkání, to musel uznat. Ten vlk byl opravdu impozantní. Ale byla potřeba ho hodit za hlavu a najít zase Fiéra. Doufal, že ten holomek nikam neutekl. Ale po tom, co nasál do čumáku okolní pachy, zjistil, že se tu někde potuluje. A dokonce ne sám! Vypadá to, že se seznámím s někým dalším, napadlo ho spokojeně. Rozešel se tedy směrem, odkud pachy ucítil a za nedlouho je uviděl. Vypadalo to, že se dobře baví, tak trochu znervózněl. Netušil, zda je nebude rušit, to by jen velmi nerad. S rozpaky a opatrně se k nim vydal. "Ahoj," vyrazil ze sebe nejistě, no dostatečně nahlas, aby jej bylo slyšet. "Jsem rád, že jsi na mě počkal, promiň že to tak trvalo," omluvil se a svěsil omluvně i ocas. Jeho, teď již zcela dobarvená očka, padla na vlčici.
"Já jsem Aithér," představil se potom ihned slušně a jemně zavrtěl ocasem. Bylo znát, že je krapet nervózní, prostě se jevil jako typický nezkušený mladík. Stále si ale nebyl jist, jestli udělal dobře, že narušuje jejich zábavu, nebo nikoli. To jistě zjistím záhy. Třeba mě Fiér přidrzle napomene, že se to teď nehodí a můžu si jít po svých, napadlo ho. Ale upřímně? Nechtěl být sám. Sice byl stále tvrdohlavě tulákem, ale úplně sám být nechtěl. Zvykl si za poslední dobu na společnost a rád ji vyhledával.

//<- Narrské kopce

Najdu ho. To je jasné, že ho najdu, přitakával si mladý vlček sám pro sebe v hlavě. Byl celý uřícený. Asi jsem do toho kopce nemusel tolik pospíchat, napadlo ho, když se kolem sebe rozhlédl. Jazyk mu trčel z tlamy ven a boky se mu zvedaly v prudkém dechu. Na chvíli snad ale přestal i dýchat, když zahlédl tu krásu, která se mu zde naskytla. Užasle zůstal stát a prohlížel si ten výhled, který mu Narrské kopce umožnily. Sám se pro sebe zasněně usmál. Tohle kdyby viděl Awarak! Tolik by se mu to líbilo, vzpomněl si posmutněle na svého přítele. Už jednou mu sliboval, že ho vezme na místo s pěknou vyhlídkou. Bohužel to už upadlo v Awarakově zapomnění, jako Aithér sám. Zase se tedy rozešel, přičemž se rozhlížel a hledal jakoukoliv stopu, která ho dovede za Životem. A co když si ze mě Fiér dělal srandu a on bydlí někde jinde? Nebo snad neexistuje vůbec? Přeci jen pořád žere tu svoji trávu! Potom se mu v hlavě určitě rodí nesmysly, uznal nakonec.
Jak tak šel, zahlédl vyšlapanou pěšinku, po které se vydal. Přemýšlel, zda je vyšlapána vlky, nebo nějakou pouštní zvěří. Co vlastně žije na poušti? Měl bych si zvětšit obzory. Mohl bych se zeptat Fiéra, jestli neví o nějaké velké poušti. Mohli bychom se spolu jít podívat, přemýšlel. „Převážně tu žiji já, Aithére,“ zaslechl najednou hlas, který ho překvapil. Snad skoro vylekal. Co? Kde se tu vzal? začal se mladý vlček rozhlížet poplašeně. „Co? To jsi ty, Fiére? Přestaň si ze mě dělat dobrý den!“ poskočil si. Ozval se krásný, zvučný smích. Takocý, co každému prozáří srdce. I atmosféra najednou byla taková krásná, pohodová. „Žádný Fiér, Aithére, já jsem Život!“ prohlásil majestátný hlas a z jednoho z písečných vírků vzešlo jedno z nejkrásnějších stvoření, které kdy Aithy viděl. Málem si z něho sednul na zadek, jak ho překvapil. „Já… Já…“ zaskočilo mu. Hledal vhodná slova. Jen na velkého vlka zíral a ve své hlavě panicky hledal slova, ale nenacházel je. Hlasitě polkl.
Tu ale zahlédl příjemný úsměv. „Ze mě nemusíš být tak rozpačitý, mládenče,“ ujistil ho klidným tónem a posadil se. I to udělal s obdivuhodnou elegancí. Aithér na něm mohl zrak nechat. Také že na něj hodnou dobu civěl, než se vůbec vzpamatoval. Zalapal po dechu a omluvně se usmál. „Omlouvám se, nějak jste mě zaskočil, pane Život,“ omluvil se potom a zamával ocasem. „Moc vám to sluší, to je ale krásný den, co?“ začal drmolit páté přes deváté. „Děkuji Ti. Každopádně já vím, že jsi mě hledal cíleně,“ řekl mu Život zcela upřímně, až mladíka zaskočil. Zamrkal a nervózně se usmál. „Jo no, pane Život, já byl totiž zvědavý… Na vás,“ přiznal mu potom také se vší upřímností. Připadalo mu, že se Život usmívá čím dál více. Bylo to nakažlivé. Bílý vlček už ani nebyl nervózní. Zcela ho pohltila nádherná aura, která se kolem tohoto boha držela. Připadal si, jako kdyby byl vlče a byl se svým tátou. Takový pocit to byl, tady s ním být. Možná by mu bylo i smutno, kdyby to v přítomnosti Života šlo. To se ale naštěstí nestalo.
„Poslyšte, vy byste mohl vědět něco o mé rodině, že? Viděl jsem nedávno jen mámu. Po zbytku jako by se slehla zem. A to cestuji hodně,“ povzdechl si. Život se narovnal a dlouze vydechl. „Tvoje sestra Aurora bydlí nedaleko vaší rodné smečky. Přidala se do Asgaarské. Bohužel Niké a tvůj otec Coeden… Neměl bys očekávat, že bys je byl mohl ještě někdy potkat,“ bylo vidět i na něm, že takové zprávy neříká rád. Buď se ho vlci ptali často a jeho to už unavovalo, nebo jej prostě mrzel každý zmařený vlčí život. A ať byla jeho aura jakkoliv silná, tentokrát Aithérova nálada opravdu poklesla. „Uhmm, děkuji,“ vysoukal ze sebe pouze a prohlédl si své tlapky. Pravá, světle hnědá, mu připomínala tátův kožíšek. A pak už měl jen vzpomínky. Nastalo krátké ticho, které prolomil Životův melodický hlas. „Nemusíš mít starosti, mají se dobře,“ ujistil ho Život. Vlček se donutil k úsměvu.
„No a…!“ napadla ho ještě jedna věc. Zahlédl, jak bůh zpozorněl. „A co Awarak? Zapomněl na mě? Je ta jeho nemoc léčitelná?“ vzpomněl si na svého kamaráda. Život se začal tvářit tajnůstkářsky. „Všechno se dá jistě řešit. Awarak si snaží rozpomenout, proč nosí kamínek, co od tebe má. Zapomněl na tebe,“ přiznal mu opět upřímně. Aithy pokýval hlavou. „Pověz mi, chtěl bych mu s něčím pomoci. Když ne s obnovou jeho paměti, tak aspoň… Prý jednou slíbil něco jedné vlčici. Ale nepamatuje si její jméno. Řekni, prosím, kdo to je?“ vyzvídal horlivě. „A co jí slíbil?“ dodal ještě rychle dotaz. Život se znovu usmál. Tohle je jeho zatěžkávací zkouška. Nech to na něm,“ mrkl na něj. Aithér nebyl s tou odpovědí spokojený. Jak nedostal plnou odpověď, nebyl nikdy s ničím spokojený. Dlouze vydechl a posadil se. Naštěstí se ho chmury u Života nedržely dlouho. Měl dojem, že by měl odejít, ale vůbec se mu nechtělo. Bylo s ním tak příjemně! Ale měl by vyrazit naproti Fiérovi, kterého nechal někde za sebou. A všechno mu povykládat! začal se těšit. „Inu, moc děkuji za trpělivost!“ pověděl potom a pomalu vstal. Sakra, šlo to hůř, než čekal. Byl by se ještě rád zdržel, ale nějak tušil, že není slušné, aby ho zdržoval. „Snad se zase jednou shledáme. Mějte se hezky, Živote!“ rozloučil se a vydal se pomalu zase z kopců dolů. Ještě dlouho v zádech cítil upřený pohled Života, aniž by tušil, že se pod čumákem kulišácky usmívá. Postaral se totiž o to, aby se tomu roztržitému mladíkovi zcela dobarvily oči jeho vrozenou magií, když už po něm nic víc, než pár odpovědí nechtěl. Aithér se za ním ještě jednou ohlédl a oba si vyměňovali dlouhé pohledy. Mladý vlček přemýšlel, co se tomu mocnému vlkovi vůbec může honit hlavou. Přemýšlí vůbec nad něčím takový frajer? Má vůbec důvod přemýšlet? Připadne mi, že mu je všechno na světě úplně jasné. Je to přeci Život! Pomyslel si ještě, než věnoval bohovi poslední zářivý úsměv a nevolky se rozešel pryč. Doufal, že někde po cestě narazí na Fiéra. Opozdilec jeden!

//-> Narrské kopce

OBJEDNÁVKA:
192 opálů poslat Lylwelin -> odebrat tedy všech 240 opálů
10 ametystů -> dvě hvězdičky do taktiky lovu

CELKEM: 240 opálů a 10 ametystů

//<- Říční eso

Tak moc se těšil, až samotného Života spatří, že si ani neuvědomil, jaké závratné tempo nabral. Ani si neuvědomil, že je nějaké podivné ticho a nikdo s ním nemluví. Když se za sebe ohlédl, s hrůzou zjistil, že Fiér je v nedohlednu. Ale to se už jeho tlapky bořily do pískovcového kopce. Chvíli ještě vyčkával, ale uznal, že až bude jeho společník chtít, dožene ho nahned. Věděl totiž, kam jeho tlapky míří. Zabral tedy do kopce, ale začal uvažovat, kde toho boha vlastně najde. Najdu ho vůbec? No! Vždyť ani nevím, kde ho najdu, sakryš! Co když ho prostě nenajdu? Tak se nic nedozvím! A to prostě nedám! Musím ho najít. To je jistota, fakt ho musím najít. Inu... Budu hledat, dokud ho nenajdu, to je jasný! Usmyslel si. I přes těžknoucí dech do kopce ještě přidal, pln odhodlání a očekávání. Další dobrodužství! Začínám to milovat!

//-> Vrchol Narrských kopců

//<- Zubří vysočina

Aithér se svěřil Fiérovi skrz Awaraka a to, jak na něj zapomněl. Pokýval hlavou na jeho názor, protože se s ním ztotožňoval. „Má to chudák hodně těžké,“ pověděl potom zamyšleně. „Dával jsem mu i amulet, aby mu mě připomínal, ale ani to nepomohlo,“ pohodil ocasem a potom se usmál, když změnili téma na sjíždění na sněhu. „Vím kde by mohl být! Řádně se teda projdeme, protože už teď jsme daleko, ale šel bych do toho, jasně!“ nadchnul se pro ten nápad. K němu se zase nepřidal nikdo minule. Takže o to lépe, že se našel někdo podobně ztřeštěný, kdo do toho půjde s ním. Aspoň si nebude připadat tak hloupě, když na to nebude sám. „Tak jo,“ zamával nadšeně ocasem, když mu Fiér přísahal, že na něj nezapomene. To se mu ulevilo! Ačkoliv… Nebylo nějaké riziko z té jeho trávy? „Ty a…“ rozhodl se váhavě zeptat se. Přeci jen, musel se zeptat, jinak by mu to nedalo a stejně by se dřív nebo později zeptal, že jo. „A ty tvoje rostlinky, ty nemají dopad na paměť?“ zeptal se a zkoumavě si ho prohlédl.
Poté se dal do pozorného poslouchání. „Ahaaa! A Awnay je tvá partnerka?“ zazubil se. Poslední dobou měl hlavu plnou vlčic. Měl by se s nějakou seznámit. Poslední dobou se toulal jen s vlky a začínal mít dojem, že mu něžnější pohlaví chybí. Každopádně se s Awarakem i s Fiérem dobře bavil, takže ho nějaký ten smutek popadal jen chvilkami. Prohlédl si tok řeky a vyhledal místo, kde to vypadalo, že voda není tak hluboká. Tu nakonec přebrodil a na druhé straně se pořádně oklepal. Počkal, jaký udá směr jeho zkušenější společník a rozťapal se za ním. Ale sám už z dálky viděl krásné zářící kopce. Nedaly se v krajině přehlédnout a byly uchvacující.

//-> Narrské vršky

//<- Zarostlý les

Vypadalo to, že Aithér trikolóra trochu zmátl. Omluvně se na něj podíval. „Znal jsem vlka, se kterým jsem se dobře bavil, ale varoval mě, že trpí na ztrátu paměti… No tak se po několika týdnech, co jsme spolu cestovali, prostě sebral a utekl. Bavil se právě s Wizku a já sjížděl kopec na sněhu a najednou… Kolem mě proběhl a už ho nebylo,“ objasnil mu a zároveň se tak trochu svěřil. Docela ho to hlodalo, ne že ne. „Tak se jen ujišťuji, víš jak,“ zazubil se potom, aby odehnal případné chmury a chvíli sledoval ubíhající cestu pod jeho tlapkami, přičemž pozorně naslouchal, co se vlkovi stane po požití trávy. „Jako, až na to, že mi všechno jedno není, tak mám tak či tak ze všeho radost, tak myslíš… Že to třeba můžu někde požívat omylem? Nežerou to třeba zvířata, co pak žereme my?“ vyptával se pořád.
Trochu posmutněl, když Fiér zmínil, že mu umřel táta. Kdyby věděl, že načne takové téma, asi by to ani nezmiňoval. Sám Aithér skončil bez táty a tušil, jak se chudák cítil. „To se tedy nezachovala hezky,“ zamumlal zaraženě. Dál to rozvádět nechtěl, protože by nerad vlka nutil k smutku. Vypadal jako veselej týpek, ale byly věci, co nahlodaly i takovéto typy. Měl dojem, že tohle je jedna z nich. „Takže jsi patřil do smečky? A teď? Teď jsi tulák, nebo ses někam přestěhoval?“ vyptával se zase. Nechal si od Fiéra poradit, že k Životovi by měli jít přes nedalekou řeku. Pokýval hlavou a vydal se k ní.

//-> Říční eso

//<- Východní hvozd

Ukazoval zuby v širokém úsměvu, když zjistil, že Fiéra nadchnul. Kdo by to byl čekal, že se někdo ztotožní s jeho výletnickými tlapkami? Teď jsi mohl jít s námi, Awaraku. Kdepak ti je jen konec? Opravdu jsi na mě zapomněl? zastesklo se mu po dobrém kamarádovi, který mu pomohl opravdu ve špatné situaci. Bylo mu úzko z toho, že spolu strávili tolik super chvilek, ale i těch pochmurných a jejich cesty se nakonec rozdělily takhle. „Doufám, že netrpíš ztrátou paměti?“ vyrazil ze sebe ihned mladý vlček. Vypadalo to, že i přes prvotní neshody nakonec nebude trikolórek tak špatný. Očividně byl také pro každou srandu. „Jednou bych rád vyzkoušel i tu tvoji trávu. Co po ní vlastně cítíš?“ zeptal se zase na další téma. Pokud někomu stála konverzace, tak rozhodně ne Aithérovi. Ten se měl pořád na co ptát.
Zaujatě svého společníka poslouchal a potom se zarazil. „Och opravdu? Noo, tak vylepšíme aspoň něco, že jo,“ usmál se nervózně. Jít za Smrtí? Zas tak odvážný momentálně nebyl! Ale třeba ho taky jednou něco donutí, že jo. Teď už byl spíše natěšený na Života, když o něm Fiér řekl, že je to „dobrej týpek“. „Močály? Někdo má smečku v močálech, jo?“ zeptal se nevěřícně. „No jasně, na nepříjemnosti já moc nejsem. Vyhneme se mu,“ pokýval pak důležitě hlavou. „Co se mezi vámi stalo, pokud to není tajné?“ zeptal se potom. Fiérovi už nejspíš muselo být jasné, že ta otázka přijde.

//-> Zubří vysočina

//<- VVj (přes V. Galtavar)

Aithér se zvídavě podíval za sebe, zda jej Fiér následuje. A opravdu! Zpomalil tempo, aby jej mohl dohnat a přátelsky se na něj usmál. "Sám nevím! Prostě někam," zasmál se sám na sebou. Nikdy nevěděl, kam jde. Jen už si dával pozor, aby nepřekonal hranice své rodné země a zase neztratil. To by vážně nerad. Ale už měl procestovaných spoustu míst i tady, to se muselo nechat. Jenže velká spousta mu ještě ležela u nohou."Chtěl jsem se zastavit u Života. Pár vlků mi o něm vyprávělo. Rád bych zapracoval právě na tom kouzlení," svěřil se mu potom. "Už jsi u něj někdy byl? Znáš cestu?" Vyptával se. On se pořád na něco vyptával, byl hrozně zvědavý. Už se s tou zvědavostí narodil a stále ho to bavilo. Naštěstí ho ještě nikdo nezchladil tím, že se moc vyptává a je vlezlý. Jejich cesta mířila přes les, který poznával. Mhmm, tady už to také znám. Ale Život je prý někde na jihu. Takže pokud odhaduju dobře... Tak jdeme správně, uznal potom, co se proplétal mezi kmeny. Byl natěšený na to, že po cestě najde něco zajímavého a hlavně hrozně zvědavý na onoho boha, kterému místní říkali Život.

//-> Zarostlý les

//<- Ageronský les (přes z. Galtavar)

Vypadalo to, že se Fiér moc předchozímu tématu věnovat nechce, protože měl plné tlapky práce s tím, aby našel nějakou vodu, kde by zase mohl vidět svůj odraz. Aithér ho dohnal v podstatě právě až u jezera, na které chvíli zasněně hleděl, než začal trikolór zase hulákat na celé kolo. Nechápavě k němu přesunul pohled a koutky se mu pomalu rozjížděly do úsměvu, když pomalu začínal chápat, co že se to vlastně děje. Byl tedy překvapený tím náhlým zvratem, ale sám před chvílí něco podobného prožil. „Ne, neumím kouzlit,“ odpověděl mu ihned přesvědčivě. Poté sklouzl pohledem na rostlinky, co měl omotané kolem nohou a pousmál se. „Těžko říci, já to neznám,“ odpověděl na jeho druhou otázku s úsměvem. Ať to bylo cokoliv, musela s tím být sranda. Protože až na to, jak po něm Fiér pobuřoval, s ním docela sranda byla. Zavrtěl ocáskem a podíval se po okolí. „No, musím pokračovat v cestě. Kdybys chtěl, budu rád za společnost,“ vyzval jej potom, ale aniž by se nějak zdržoval čekáním, rozklusal se zase pryč. Chtěl najít zase nějaké neznámé místo k prozkoumání. Tady už to znal.

//-> Východní hvozd (přes Východní Galtavar)

Aithér zaujatě našpicoval uši, když začal Fiér mluvit o Wizku. „Opravdu? Mají nouzi o členy, nebo…?“ zeptal se opatrně a doufal, že mu to vlk objasní. Borůvková smečka ho hodně zajímala, ale necítil se na to, aby se do ní přidal. Přeci jen chtěl stále hodně poznávat svět a to by mu smečka moc neumožňovala. Ale až se maminka bude cítit stará, přidám se tam a budu se o ni starat, pomyslel si. Slíbil jí to. A chtěl to udělat. Jeho pohled neúplně dobarvených očí spočinul na té louži, kterou Fiér tak propaloval svým pohledem, až se z toho snad vypařila. Pobaveně se usmál nad jeho panikou a zavrtěl ocasem. Chvíli ho doprovázel pohledem, když se rozeběhl pryč, ale pak se zvedl a rozeběhl se za ním. Byl totiž zvědavý, jak tohle všechno bude probíhat. Ten vlk byl víc než zvláštní. Natáhl krok, aby ho co nejrychleji dohnal a vlk se mu neztratil. Byla by to totiž škoda, vypadalo to, že by tím přišel o spoustu srandy a to fakt nechtěl.

//-> Za Fiérem

Nějaká velká láska, kterou k Fiérovi náhle cítil, byla ta tam. Vytratila se stejně rychle, jako odešla. Naštěstí se Aithér po návratu do své domoviny zase rozkoukal a jeho stydlivost nahradila opětovná radost ze života, kdy byl pro každou srandu. Hodně k tomu dopomohl Awarak, ale ten byl… Kdo ví kde a jistě si na něj už nepamatoval. „Jaké fialové puntíky?“ zeptal se nechápavě mladík a začal si sám sebe zběsile prohlížet. Zájem o Fiérův odraz ztratil, stejně jako o jeho vlastníka, teď na sobě hledal ony fialové puntíky. „Ano Wizku znám! Byl jsem u jejího přijetí do smečky a shodou náhod jsem ji před pár dny potkal!“ prohlásil nadšeně, protože tu vlčici sice moc neznal, ale měl ji jistým způsobem moc rád. Byla to totiž první vlčice, co se mu začala líbit. Kdybych se přidal do Borůvkové smečky, mohl bych jí být na blízku a.. a… Ale ne, neblázni, zchladil svůj nadšený hlásek v hlavě a rozpačitě koukl po trikolórovi. Ten byl naštěstí stále zabraný do svého odrazu. Aithy se posadil a trochu znuděně jej sledoval.

Moc moc děkuji za povedenou akci! Konečně mě to donutilo Aithéra trochu rozhýbat, i když jsem teda nezvládla všechno. Ale nevadí, i tak jsem na sebe hrdá, protože do posledního dne jsem měla jen tři úkoly, hecla jsem se a tři udělala za pět dvanáct. :D
Odměny jsou více než super! :3

Mám 30 bodů a chci je směnit za: 240 drahokamů

Převedeno ✔

Aithér důležitě pokýval hlavou. „Ten nejlepší vkus,“ řekl přesvědčeně, hledíc stále užasle na Fiérův odraz. No komu by se nelíbil! Nadšeně obrátil pohled na svého společníka, když mluvil o svém oušku. Spokojeně se zakřenil. „Pravda, je to vskutku ta nejroztomilejší věc, co jsem kdy viděl,“ zazubil se. Myslel to ale smrtelně vážně! Proč tomu oušku do teď nevěnoval dostatek pozornosti? Naklonil hlavu na stranu a stále si ho prohlížel. Měl chuť ho pořádně… požužlat! Pohled mu pak sjel na vlkovu jizvu. Vypadalo to na nějakou strašnou příhodu. Ale vypadá s ní tak… Sexy! napadlo ho. Musel si trochu oddechnout. Byl nějaký rozpálený.
Vlček se mu představil a Aithér šel zase málem do kolen. „Tak Fiér Klapouchý! Je mi velkou ctí, Fiére! Já jsem Aithér z Borůvkové smečky!“ představil se okamžitě také, ačkoliv se ho nikdo na nic neptal, ale hrozně si přál, aby tento vlk znal jeho jméno. Fakt opravdu moc! Souhlasil horlivě úplně se vším, co trikolór povídal. Byl z něho prostě a jednoduše odvařený. Ale když začal objímat kaluž, pootevřel znovu tlamku. „O-ou, opatrně!“ vyhrkl a byl připravený ho chytat, kdyby se tam náhodou chtěl nedobrovolně vykoupat. K tomu naštěstí nedošlo, ale vlk ho začal vyhánět z odrazu. „Jak si přeješ, Fiére Klapouchý, tvé přání mi je rozkazem!“ zahlásil a poslušně se stáhl. Také se posadil. A jen užasle sledoval vlka, který pro něj byl momentálně svatým obrázkem, i když tak hrozně zpíval.

Aithér byl Fiérem naprosto unešený. Horlivě se s ním začal mazlit a ten sprostý cizinec? Ještě ho k sobě mačkal a měl radost z toho, že bílý vlček chválí jeho plyšovost. Uculil se a dál se s ním mazlil, div u toho nevrněl jako kočka. Ale pak se něco změnilo! Padl najednou na zem a zmateně se kolem sebe rozhlédl. „Au…“ sykl zaraženě a pohledem trikolóra vyhledal. „Oh, co se to stalo?“ zeptal se zvídavě. Chtěl vědět všechno, všechno co se týkalo tohoto fešáka! Toužil jej znát a znát celý svět okolo něj. Šel tedy zvídavě ke kaluži, do které jeho společník tak upřeně koukal a obdivoval ji. Byl tam jeho odraz. Aithér vydechl, jako kdyby se měl každou chvíli rozplynout. „Aaaach,“ vzdychl a rozplýval se odrazem v kaluži také. „Nikdy jsem nikoho krásnějšího neviděl!“ hlesl potom obdivně.
Sám se skoro lekl, když se vlk dotkl packou hladiny vody a odraz se začal vlnit a mizet. Pootevřel tlamku a napjatě sledoval, co se bude dít. A když se tam objevil znovu, zavrtěl nadšeně ocasem. „Ano to je!“ souhlasil s ním a potom si na cizincův kohoutek položil mazlivě hlavu. „A… Jak se jmenujete, krásný pane?“ zeptal se najednou. Až teď mu došlo, že ani nezná jméno tohoto úžasného stvoření! To jsem ale vůl! Budu chodit po světě a vykládat, že jsem našel nejkrásnějšího vlka pod sluncem, ale! ALE nevím, jak se jmenuje! napadlo ho.